Podle španělského paleontologa Fabia M. Dalla Vecchiy změnila znalost dinosauřích stop způsob, jakým vědci rekonstruovali životní prostředí a paleogeografii druhohorních karbonátových platforem periadriatické oblasti. Píše tak v abstraktu své nové studie, publikované v žurnálu Oryctos. Periadriatická oblast zahrnuje území náležící dnes Itálii, Slovinsku a Chorvatsku a podle geologů se v případě zdejších vápenců jedná o mělčiny bývalého vnitrooceánského moře (obklopeného oceánem Tethys), které se v této oblasti rozkládaly v křídovém období. Objevy dinosauřích fosilií - zvláště pak stop - v mnoha místech a odlišných stratigrafických úrovních dokazuje, že "mořské mělčiny" byly opakovaně - nebo dokonce nepřetržitě - osídleny velkými suchozemskými živočichy. Rekonstrukce těchto karbonátových platforem jako druhohorní analogie Bahamské plošiny je tedy zřejmě nesprávná. Fosilní záznam rovněž dovoluje otestovat správnost paleoenvironmentálních a paleogeografických rekonstrukcí této oblasti. Ty se bohužel dopouštějí té chyby, že i místa, kde byly nalezeny dinosauří fosilie, stále označují za "mořské mělčiny". Výsledky Dalla Vecchiova výzkumu by měly tvořit první krok k pochopení dinosaurů žijících "u okraje", sám autor ale zdůrazňuje, že jsou samozřejmě pouze předběžné a potvrdit nebo naopak vyvrátit je mohou jen další nálezy fosilií. Ichnologický materiál a paleogeografická rekonstrukce také mohou podnítit nové teorie o biologii vymřelých dinosauřích kladů.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Dalla Vecchia, F.M. 2008. The impact of dinosaur palaeoichnology in palaeoenvironmental and palaeogeographic reconstructions: the case of the Periadriatic carbonate platforms. Oryctos 8:89-106.
Knowledge of dinosaur footprints has greatly changed how scientists reconstruct the palaeoenvironment and palaeogeography of the Mesozoic carbonate platforms of the Periadriatic area (Italy, Slovenia and Croatia). Geologists considered those carbonate platforms as shallow marine, intraoceanic banks (i.e., surrounded by the Tethys Ocean) during Cretaceous times. The discovery in the last 20 years of dinosaur fossils, mainly footprints, in many places and at different stratigraphic levels has demonstrated that the "shallow seas" were repeatedly or continuously populated by large terrestrial animals. Thus, the reconstructions of those carbonate platforms as a sort of Mesozoic "Bahamas Banks" was incorrect. The new record allows also testing for congruence with palaeoenvironmental and palaeogeographic reconstructions. Areas where dinosaur fossils have been found are always considered as "shallow marine" in those reconstructions, very far away from continental areas during the Late Triassic and earliest Jurassic and surrounded by deep marine basins during Late Jurassic and Cretaceous times. The results of this research are a first step toward the understanding of those dinosaurs living "at the border", but are obviously preliminary and subject to confirmation or confutation with increased fossil sampling. The ichnological sample and the palaeogeographic reconstructions can also stimulate some reflections about the biology of the extinct dinosaurian clades and give some suggestions for the development of future research.
listopadu 30, 2008
Vliv pneumatických systémů na stabilizaci a nosnost krku u sauropodů
Další z nových studií se zabývá stavbou a pneumatizací krku u sauropodních dinosaurů. Rozložení systémů velkých, vzduchem vyplněných vychlípenin v sauropodím krku tak, jak jej naznačují rekonstrukce, ukazuje na důležitou funkci stabilizace. Tento možný závěr se autoři studii snaží potvrdit s využitím poznatků vyplývajících jak z anatomických a mechanických vlastností modelu měkkých tkání krku, tak i z provedených experimentů. Mechanická úloha vzduchem vyplněných prostorů byla testována při zobecněném pokusu s článkovaným nosníkem vyrobeným z bloků vytlačovaného polystyrenu Styrodur, jenž byl stabilizován rourkovitými, vzduchem plněnými balony. Už u jediného pneumatického systému, umístěného v přední části modelového "krku", byl podpůrný efekt evidentní. Míra možného zatížení "krku" se ještě zvýšila s přidáním dalších pneumatických systémů. Abstrakt studie se zmiňuje i o změnách nosnosti způsobených takovými faktory jako je přítomnost či naopak absence intersegmentálních bloků blíže k hlavě, různým tlakem uvnitř balonů, způsob upevnění balonů či stupeň členitosti pneumatického systému. V sauropodím krku mohla mít pneumatizace podpůrný efekt za předpokladu dostatečně vysokého tlaku v pneumatickém systému, možnosti tento tlak podle potřeby regulovat a specifického uspořádání vzduchem vyplněných vychlípenin. Jen za předpokladu, že výběžky dutých prostor uvnitř krčních obratlů byly rozšířeny až za povrch obratle, a že byl přítomen alespoň jeden tlak regulující mechanismus, mohla být pneumatizace efektivním řešením pro stabilizaci a zvýšení nosnosti krku. Ani jeden z těchto předpokladů ale nelze spolehlivě ověřit osteologickými výzkumy, a tak podpůrná funkce pneumatizace zůstává jen hypotézou. Přesto podle autorů studie dokáže pneumatizace ve spojení s dalšími výztužnými mechanismy poskytnout soudržný morfologický model sauropodího krku.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Schwarz-Wings, D., and Frey, E. 2008. Is there an option for a pneumatic stabilization of sauropod necks? -- An experimental and anatomical approach. Palaeontologia Electonica 11(3):17A 1-26.
The reconstructed distribution of the major pneumatic diverticula systems in the sauropod neck might hint towards pneumatic stabilization or operation of the long neck, which was investigated considering anatomical and mechanical aspects of soft-tissue reconstructions in the neck of sauropods as well as experimental data. The mechanical role of pneumatic bodies in a generalized segmented beam of Styrodur™ blocks, which was stabilized by air-filled tube-like balloons, was tested with an experiment. A support effect was evident already with one ventral pneumatic system. Adding further pneumatic systems increased the load capacity of the beam. Furthermore, the presence or absence of proximal intersegmental blocks, pressure changes within the balloons, proximal fixation of the balloons or their fixation at each segment respectively, and the degree of segmentation of the pneumatic systems changed the efficiency of support. In the necks of sauropods, pneumatic support would hinge on the specific reconstruction of the pneumatic diverticula, sufficiently high pressures and a possibility for regulating pressure of the pneumatic system. Only if pneumatic diverticula would extend beyond their bony boundaries at the vertebral surface, and if one or more pressure regulating mechanisms were present, would a support effect be an option. Because none of these factors can be reliably reconstructed on an osteological basis, the hypothesis of pneumatic neck support in sauropods remains hypothetical. However, the combination of pneumatic support with other bracing mechanisms in the sauropod neck results in a consistent constructional morphological model for a pneu aided neck support in sauropods.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Schwarz-Wings, D., and Frey, E. 2008. Is there an option for a pneumatic stabilization of sauropod necks? -- An experimental and anatomical approach. Palaeontologia Electonica 11(3):17A 1-26.
The reconstructed distribution of the major pneumatic diverticula systems in the sauropod neck might hint towards pneumatic stabilization or operation of the long neck, which was investigated considering anatomical and mechanical aspects of soft-tissue reconstructions in the neck of sauropods as well as experimental data. The mechanical role of pneumatic bodies in a generalized segmented beam of Styrodur™ blocks, which was stabilized by air-filled tube-like balloons, was tested with an experiment. A support effect was evident already with one ventral pneumatic system. Adding further pneumatic systems increased the load capacity of the beam. Furthermore, the presence or absence of proximal intersegmental blocks, pressure changes within the balloons, proximal fixation of the balloons or their fixation at each segment respectively, and the degree of segmentation of the pneumatic systems changed the efficiency of support. In the necks of sauropods, pneumatic support would hinge on the specific reconstruction of the pneumatic diverticula, sufficiently high pressures and a possibility for regulating pressure of the pneumatic system. Only if pneumatic diverticula would extend beyond their bony boundaries at the vertebral surface, and if one or more pressure regulating mechanisms were present, would a support effect be an option. Because none of these factors can be reliably reconstructed on an osteological basis, the hypothesis of pneumatic neck support in sauropods remains hypothetical. However, the combination of pneumatic support with other bracing mechanisms in the sauropod neck results in a consistent constructional morphological model for a pneu aided neck support in sauropods.
listopadu 24, 2008
Spojitost konkrétních skupin dinosaurů s různými typy životního prostředí
Toto je na několik dalších dnů (minimálně čtyři) poslední článek. Po tuto dobu nebudu mít k dispozici připojení k internetu. Nepodařilo se mi sice splnit zamýšlenou kvótu článků za měsíc, to však neznamená, že by nebylo o čem psát: na Českém paleontologickém fóru je celá dávka nových studií, o kterých jsem nestihl napsat na blog, a zřejmě v následujících dnech přibydou další. Toto fórum se tak vyplatí sledovat. Rovněž se ke mně v posledních dnech dostala i kompletní studie o duriavenatorovi, bohužel si však zdejší článek o tomto rodu bude muset na patřičné rozšíření nějakou chvíli počkat.
Nová studie Richarda Butlera a Paula Barretta navazuje na předchozí pokusy o určení preferovaného životního prostředí různých býložravých dinosaurů, narozdíl od nich však své závěry nevyvozuje z dat získaných z jedné omezené oblasti. Namísto toho používají autoři data z globální databáze křídových dinosauřích herbivorů, aby identifikovali souvislosti mezi jednotlivými klady a paleoenvironmentálními kategoriemi (jako jsou např. "pobřežní" nebo "suchozemští" živočichové). Primitivní ankylosauři z kladu Nodosauridae spolu s hadrosauridy jsou zjevně v nálezech spojeni s marinními neboli mořskými sedimenty, zatímco marginocefalové (ceratopové a pachycefalosauři) spolu s pokročilejšími ankylosauridními ankylosaury a plazopánvými (kromě sauropodů jsou sem zahrnuti i herbivorní teropodi, zřejmě z kladu Therizinosauroidea) vykazují spojitost s terestriálními sedimenty. Tyto výsledky podporují tvrzení, podle kterého byly některé klady býložravých dinosaurů (Nodosauridae a Hadrosauridae) více zastoupeny v pobřežních oblastech nebo poblíž řek, zatímco jiné (Ankylosauridae, Saurischia, Marginocephalia) preferovali prostředí vzdálenější od rozsáhlých vodních ploch.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Butler, R.J., and Barrett, P.M. 2008. Palaeoenvironmental controls on the distribution of Cretaceous herbivorous dinosaurs. Naturwissenschaften 95(11):1027-1032. doi: 10.1007/s00114-008-0417-5.
Previous attempts to determine palaeoenvironmental preferences in dinosaurs have generally been qualitative assessments based upon data from restricted geographical areas. Here, we use a global database of Cretaceous herbivorous dinosaurs to identify significant associations between clades and broad palaeoenvironmental categories ('terrestrial', 'coastal', 'marine'). Nodosaurid ankylosaurs and hadrosaurids show significant positive associations with marine sediments, while marginocephalians (Ceratopsia, Pachycephalosauria), saurischians (herbivorous theropods, Sauropoda) and ankylosaurid ankylosaurs are significantly positively associated with terrestrial sediments. These results provide quantitative support for the hypothesis that some clades (Nodosauridae, Hadrosauridae) were more abundant in coastal and/or fluvial environments, while others (e.g. Marginocephalia, Ankylosauridae) preferentially inhabited more distal environments.
Nová studie Richarda Butlera a Paula Barretta navazuje na předchozí pokusy o určení preferovaného životního prostředí různých býložravých dinosaurů, narozdíl od nich však své závěry nevyvozuje z dat získaných z jedné omezené oblasti. Namísto toho používají autoři data z globální databáze křídových dinosauřích herbivorů, aby identifikovali souvislosti mezi jednotlivými klady a paleoenvironmentálními kategoriemi (jako jsou např. "pobřežní" nebo "suchozemští" živočichové). Primitivní ankylosauři z kladu Nodosauridae spolu s hadrosauridy jsou zjevně v nálezech spojeni s marinními neboli mořskými sedimenty, zatímco marginocefalové (ceratopové a pachycefalosauři) spolu s pokročilejšími ankylosauridními ankylosaury a plazopánvými (kromě sauropodů jsou sem zahrnuti i herbivorní teropodi, zřejmě z kladu Therizinosauroidea) vykazují spojitost s terestriálními sedimenty. Tyto výsledky podporují tvrzení, podle kterého byly některé klady býložravých dinosaurů (Nodosauridae a Hadrosauridae) více zastoupeny v pobřežních oblastech nebo poblíž řek, zatímco jiné (Ankylosauridae, Saurischia, Marginocephalia) preferovali prostředí vzdálenější od rozsáhlých vodních ploch.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Butler, R.J., and Barrett, P.M. 2008. Palaeoenvironmental controls on the distribution of Cretaceous herbivorous dinosaurs. Naturwissenschaften 95(11):1027-1032. doi: 10.1007/s00114-008-0417-5.
Previous attempts to determine palaeoenvironmental preferences in dinosaurs have generally been qualitative assessments based upon data from restricted geographical areas. Here, we use a global database of Cretaceous herbivorous dinosaurs to identify significant associations between clades and broad palaeoenvironmental categories ('terrestrial', 'coastal', 'marine'). Nodosaurid ankylosaurs and hadrosaurids show significant positive associations with marine sediments, while marginocephalians (Ceratopsia, Pachycephalosauria), saurischians (herbivorous theropods, Sauropoda) and ankylosaurid ankylosaurs are significantly positively associated with terrestrial sediments. These results provide quantitative support for the hypothesis that some clades (Nodosauridae, Hadrosauridae) were more abundant in coastal and/or fluvial environments, while others (e.g. Marginocephalia, Ankylosauridae) preferentially inhabited more distal environments.
listopadu 22, 2008
Okrajově o nových "pterosauřích" studiích
Na Českém paleontologickém fóru se opět objevila nová dávka informací o nových studiích. Na blog se pochopitelně chystám napsat o všech, které souvisejí s dinosaury nebo pterosaury. Dnes začínám těmi, ze kterých mám k dispozici pouze velmi malé množství informací - jen krátkou citaci. Jde o dvě studie (nebo jednu "dvojitou" studii) Kevina Padiana, publikované ve zvláštním žurnálu Special Papers in Palaeontology. Ten vydává společnost PalAss (The Palaeontological Association) spolu se známějším a podstatně rozsáhlejším žurnálem Palaeontology, který obsahuje všechna témata od mikropaleontologie přes systematiku a funkční morfologii až po paleoenvironmentální rekonstrukci. Special Papers in Palaeontology vychází dvakrát do roka, v každém vydání se ale nachází pouze jediná studie - to ovšem nijak neovlivňuje její kvality, které jsou plně srovnatelné se všemi jinými z žurnálu Palaeontology.
První (část) studie se zabývá ramforynchoidním spodnojurským pterosaurem druhu Dorygnathus banthensis. Druhá (část) potom dorygnatovým příbuzným, rovněž pocházejícím ze spodní jury - rodem Campylognathoides. Od tohoto rodu byly popsány tři druhy, dva z nich jsou však mladšími synonymy jiných rodů.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.palass.org/modules.php?name=palaeo&sec=publications&page=67
Citace studií:
Padian, K. 2008. The Early Jurassic pterosaur Dorygnathus banthensis (Theodori, 1830). Special Papers in Palaeontology 80:1-64.
Padian, K. 2008. The Early Jurassic pterosaur Campylognathoides Strand, 1928. Special Papers in Palaeontology 80:65-107.
První (část) studie se zabývá ramforynchoidním spodnojurským pterosaurem druhu Dorygnathus banthensis. Druhá (část) potom dorygnatovým příbuzným, rovněž pocházejícím ze spodní jury - rodem Campylognathoides. Od tohoto rodu byly popsány tři druhy, dva z nich jsou však mladšími synonymy jiných rodů.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.palass.org/modules.php?name=palaeo&sec=publications&page=67
Citace studií:
Padian, K. 2008. The Early Jurassic pterosaur Dorygnathus banthensis (Theodori, 1830). Special Papers in Palaeontology 80:1-64.
Padian, K. 2008. The Early Jurassic pterosaur Campylognathoides Strand, 1928. Special Papers in Palaeontology 80:65-107.
Malarguesaurus florenciae, nový rod a druh somfospondyla z Argentiny
Přestože v období svrchní křídy již byli sauropodi vytlačováni úspěšnější skupinou býložravých dinosaurů, ornitopody, existovala velmi úspěšná, různorodá a geograficky rozšířená skupina sauropodů - titanosauři. Do blízkého příbuzenstva této skupiny patřil i sauropod, kterého se týká tento článek - Malarguesaurus florenciae gen. et sp. nov. Pravdou je, že označit popis tohoto dinosaura za "novinku" lze jen obtížně, protože na internetu se vyskytuje už přes měsíc a například na webových stránkách Dinosauria šlo zjistit i relativně podrobné info. Až nyní si však lze online prohlédnout kompletní studii, a to v žurnálu Cretaceous Research. Oficiálně se jedná už o první vydání roku 2009. Studie Bernarda J. González-Rigy a jeho kolektivu se zaměřuje na srovnání kaudální morfologie malarguesaura a jiných titanosauriformních taxonů. Etymologie rodového jména: jedná se o složeninu z názvu argentinského departmentu Malargüe a řeckého slova "sauros" (samozřejmě znamenající "ještěr"). Druhové jméno bylo sauropodovi uděleno na počest paleontologa jménem Florencia Fernández Favarón, který jako první objevil fosilní pozůstatky tohoto druhu.
Malarguesaurus florenciae, gen. et sp. nov., IANIGLA-PV 110/1. Proximální kaudální obratel z předního (A), postranního (B) a zadního (C) pohledu. Celková výška 364 milimetrů; délka centra obratle 145 milimetrů; šířka centra obratle 175 milimetrů; výška centra obratle 157 milimetrů.
Holotyp s označením IANIGLA-PV 110 (písmena jsou zkratkou pro Instituto Argentino de Nivología, Glaciología y Ciencias Ambientales, Colección Paleovertebrados), sestává z nekompletního skeletu zahrnujícího kaudální obratle ze všech částí ocasu, hemapofýzy, dorzální žebra, fragment humeru, nekompletní femur a několik dalších fragmentů kostí. Fosilie pocházejí z jednoho dospělého exempláře. Připojen byl i materiál s označením IANIGLA-PV 111, zahrnující dva kaudální obratle ze zadní části ocasu a nekompletní fibulu (kost lýtkovou). Byl nalezen asi 600 m jižně od původní lokality, nazývané Quebrada Norte. Oba nálezy byly uskutečněny na formaci Portezuelo, ve skupině Neuquén (podskupina Río Neuquén), nacházející se v argentinské provincii Mendoza. Vrstvy, ze kterých nález pochází, jsou datované do svrchní křídy, konkrétně do svrchního turonu až spodního koniaku - stáří se tedy pohybuje okolo 90 milionů let. Fosilizované kosti byly nalezeny sice roztroušené, ale jasně se dalo rozeznat, že patří k sobě. Naprosto neartikulovaný fosilní materiál je možná důsledkem zásahu biologických faktorů jako predátorů a mrchožroutů, kteří mohli roztrhat uhynulé tělo, pro takovou intervenci ale nemáme důkazy: kosti nevykazují žádné otisky zubů. Malarguesaurus je charakterizován následujícím spojením znaků: neurální trny těch ocasních obratlů, které jsou blíže trupu, jsou nasměrovány vertikálně, mají vydutý kaudální okraj a kaudodorzální roh zformovaný do pravého úhlu. Zvláštní stavbou se dále vyznačují ocasní obratle nacházející se ve střední a trupu bližší části ocasu. Zadní kaudální neurální trny mají vydutý a prohloubený dorzální okraj. Na základě rozměrů jednotlivých obratlů lze odhadnout délku živočicha: ta odpovídala asi 20 metrům (obratel z přední části ocasu s označením IANIGLA PV-110/1 měří na výšku 364 milimetrů).
Fylogenetické spojení s dalšími titanosauriformy autoři zjišťovali kladistickou analýzou, ve které analyzovali 102 znaků celkem 23 taxonů. Kladogram zformovaný jako striktní konsensus možných výsledků analýzy ukazuje na polytomii mezi taxony Ligabuesaurus a (Phuwiangosaurus + Malarguesaurus). Polytomie je jev, při kterém uzel neboli místo štěpení vývojové linie má více než dvě "dceřinné větve" (její "dceřinné větve" tvoří sesterské taxony). Autoři ale zdůrazňují, že Ligabuesaurus, Chubutisaurus, Phuwiangosaurus a Malarguesaurus jsou reprezentovány nedostatečným fosilním materiálem k tomu, aby šlo blíže určit příbuznost s jinými rody. Problém totiž nastává s definicí jména Titanosauria: studie Salgado et al., 1997a navrhuje node-based definici, podle které by šlo o posledního společného předka druhu Andesaurus delgadoi, kladu Titanosauridae a všechny jeho potomky. Sereno roku 1998 však toto jméno definoval jako všechny somfospondyly blíže příbuzné rodu Saltasaurus než Euhelopus - jde tedy o stem-based definici, která je širší. Zatímco podle původní Salgadovy definice Ligabuesaurus, Chubutisaurus, Phuwiangosaurus a Malarguesaurus nejsou titanosaury (somfospondylními titanosauriformy ano, titanosaury ne), podle Serenovy definice by do kladu Titanosauria některé ze zmíněných rodů patřit mohly. Výsledný kladogram také potvrzuje hypotézu nastíněnou Upchurchem v letech 1998 a 1999, podle které je Phuwiangosaurus vývojově primitivnějším taxonem než Andesaurus. Podobně - jako somfospondyl primitivnější ("méně odvozený") než Andesaurus - se v González-Rigově analýze jeví i Ligabuesaurus. To odpovídá studii Bonaparte et al., 2006, přestože v ní vyšel tento taxon jako "bazální titanosaurus" kvůli respektování Serenovy definice Titanosauria. Klad Ligabuesaurus + (Phuwiangosaurus + Malarguesaurus) je podle analýzy sesterskou skupinou kladu Titanosauria. Názornější než slovní popis může být samotný kladogram:
Zdroj (včetně obrázků):
González-Riga et al., 2008
Abstrakt studie:
González Riga, Bernardo J.; Previtera, Elena; and Pirrone, Cecilia A. (2008). "Malarguesaurus florenciae gen. et sp. nov., a new titanosauriform (Dinosauria, Sauropoda) from the Upper Cretaceous of Mendoza, Argentina". Cretaceous Research doi:10.1016/j.cretres.2008.06.006.
Malarguesaurus florenciae gen. et sp. nov. is a new and robust somphospondylian titanosauriform (Dinosauria, Sauropoda) from the Neuquén basin, Mendoza Province, Argentina. The specimen comes from Upper Cretaceous strata assigned to the Portezuelo Formation (upper Turonian-lower Coniacian). It includes proximal, middle and distal caudal vertebrae, chevrons, dorsal ribs, and appendicular bones. Malarguesaurus is characterized by the following association of characters: (1) proximal caudal neural spines vertically directed, with a concave caudal border, and a caudodorsal corner forming a right angle; (2) procoelous-opisthoplatyan proximal and middle caudal vertebrae associated with procoelous distal caudal centra; and (3) distal caudal neural spines having a concave and depressed dorsal border. A preliminar cladistic analysis placed (Ligabuesaurus + (Malarguesaurus + Phuwiangosaurus)) as a sister taxon of Titanosauria. Unique among the titanosauriforms, Malarguesaurus has procoelous distal caudal centra associated with procoelous-opisthoplatyan proximal caudals. This discovery is a new evidence of the morphologic diversity of the South American sauropods.
Malarguesaurus florenciae, gen. et sp. nov., IANIGLA-PV 110/1. Proximální kaudální obratel z předního (A), postranního (B) a zadního (C) pohledu. Celková výška 364 milimetrů; délka centra obratle 145 milimetrů; šířka centra obratle 175 milimetrů; výška centra obratle 157 milimetrů.Holotyp s označením IANIGLA-PV 110 (písmena jsou zkratkou pro Instituto Argentino de Nivología, Glaciología y Ciencias Ambientales, Colección Paleovertebrados), sestává z nekompletního skeletu zahrnujícího kaudální obratle ze všech částí ocasu, hemapofýzy, dorzální žebra, fragment humeru, nekompletní femur a několik dalších fragmentů kostí. Fosilie pocházejí z jednoho dospělého exempláře. Připojen byl i materiál s označením IANIGLA-PV 111, zahrnující dva kaudální obratle ze zadní části ocasu a nekompletní fibulu (kost lýtkovou). Byl nalezen asi 600 m jižně od původní lokality, nazývané Quebrada Norte. Oba nálezy byly uskutečněny na formaci Portezuelo, ve skupině Neuquén (podskupina Río Neuquén), nacházející se v argentinské provincii Mendoza. Vrstvy, ze kterých nález pochází, jsou datované do svrchní křídy, konkrétně do svrchního turonu až spodního koniaku - stáří se tedy pohybuje okolo 90 milionů let. Fosilizované kosti byly nalezeny sice roztroušené, ale jasně se dalo rozeznat, že patří k sobě. Naprosto neartikulovaný fosilní materiál je možná důsledkem zásahu biologických faktorů jako predátorů a mrchožroutů, kteří mohli roztrhat uhynulé tělo, pro takovou intervenci ale nemáme důkazy: kosti nevykazují žádné otisky zubů. Malarguesaurus je charakterizován následujícím spojením znaků: neurální trny těch ocasních obratlů, které jsou blíže trupu, jsou nasměrovány vertikálně, mají vydutý kaudální okraj a kaudodorzální roh zformovaný do pravého úhlu. Zvláštní stavbou se dále vyznačují ocasní obratle nacházející se ve střední a trupu bližší části ocasu. Zadní kaudální neurální trny mají vydutý a prohloubený dorzální okraj. Na základě rozměrů jednotlivých obratlů lze odhadnout délku živočicha: ta odpovídala asi 20 metrům (obratel z přední části ocasu s označením IANIGLA PV-110/1 měří na výšku 364 milimetrů).
Fylogenetické spojení s dalšími titanosauriformy autoři zjišťovali kladistickou analýzou, ve které analyzovali 102 znaků celkem 23 taxonů. Kladogram zformovaný jako striktní konsensus možných výsledků analýzy ukazuje na polytomii mezi taxony Ligabuesaurus a (Phuwiangosaurus + Malarguesaurus). Polytomie je jev, při kterém uzel neboli místo štěpení vývojové linie má více než dvě "dceřinné větve" (její "dceřinné větve" tvoří sesterské taxony). Autoři ale zdůrazňují, že Ligabuesaurus, Chubutisaurus, Phuwiangosaurus a Malarguesaurus jsou reprezentovány nedostatečným fosilním materiálem k tomu, aby šlo blíže určit příbuznost s jinými rody. Problém totiž nastává s definicí jména Titanosauria: studie Salgado et al., 1997a navrhuje node-based definici, podle které by šlo o posledního společného předka druhu Andesaurus delgadoi, kladu Titanosauridae a všechny jeho potomky. Sereno roku 1998 však toto jméno definoval jako všechny somfospondyly blíže příbuzné rodu Saltasaurus než Euhelopus - jde tedy o stem-based definici, která je širší. Zatímco podle původní Salgadovy definice Ligabuesaurus, Chubutisaurus, Phuwiangosaurus a Malarguesaurus nejsou titanosaury (somfospondylními titanosauriformy ano, titanosaury ne), podle Serenovy definice by do kladu Titanosauria některé ze zmíněných rodů patřit mohly. Výsledný kladogram také potvrzuje hypotézu nastíněnou Upchurchem v letech 1998 a 1999, podle které je Phuwiangosaurus vývojově primitivnějším taxonem než Andesaurus. Podobně - jako somfospondyl primitivnější ("méně odvozený") než Andesaurus - se v González-Rigově analýze jeví i Ligabuesaurus. To odpovídá studii Bonaparte et al., 2006, přestože v ní vyšel tento taxon jako "bazální titanosaurus" kvůli respektování Serenovy definice Titanosauria. Klad Ligabuesaurus + (Phuwiangosaurus + Malarguesaurus) je podle analýzy sesterskou skupinou kladu Titanosauria. Názornější než slovní popis může být samotný kladogram:
Zdroj (včetně obrázků):
González-Riga et al., 2008
Abstrakt studie:
González Riga, Bernardo J.; Previtera, Elena; and Pirrone, Cecilia A. (2008). "Malarguesaurus florenciae gen. et sp. nov., a new titanosauriform (Dinosauria, Sauropoda) from the Upper Cretaceous of Mendoza, Argentina". Cretaceous Research doi:10.1016/j.cretres.2008.06.006.
Malarguesaurus florenciae gen. et sp. nov. is a new and robust somphospondylian titanosauriform (Dinosauria, Sauropoda) from the Neuquén basin, Mendoza Province, Argentina. The specimen comes from Upper Cretaceous strata assigned to the Portezuelo Formation (upper Turonian-lower Coniacian). It includes proximal, middle and distal caudal vertebrae, chevrons, dorsal ribs, and appendicular bones. Malarguesaurus is characterized by the following association of characters: (1) proximal caudal neural spines vertically directed, with a concave caudal border, and a caudodorsal corner forming a right angle; (2) procoelous-opisthoplatyan proximal and middle caudal vertebrae associated with procoelous distal caudal centra; and (3) distal caudal neural spines having a concave and depressed dorsal border. A preliminar cladistic analysis placed (Ligabuesaurus + (Malarguesaurus + Phuwiangosaurus)) as a sister taxon of Titanosauria. Unique among the titanosauriforms, Malarguesaurus has procoelous distal caudal centra associated with procoelous-opisthoplatyan proximal caudals. This discovery is a new evidence of the morphologic diversity of the South American sauropods.
listopadu 21, 2008
Lacusovagus magnificens, nový rod a druh pterosaura ze spodní křídy Brazílie
Nový pterodaktyloidní pterosaur - Lacusovagus magnificens gen. et sp. nov. - byl popsán Markem P. Wittonem v nové publikaci uveřejněné v žurnálu Palaeontology. Etymologie pojmenování: rodové jméno je složeninou z latinských slov "lacus" ("jezero") a "vagus" ("poutník") a ukazuje na přirozené prostředí tohoto pterosaura, druhové jméno znamená "veliký" nebo "vznešený" a je reminiscencí na relativně velké rozměry tohoto taxonu. Materiál nového rodu a druhu byl nalezen v brazilské formaci Crato, zahrnující náhorní plošinu Chapada do Araripe. Tato formace patří mezi důležité pterosauří lokality, a to i přesto, že podle současné revize Unwin and Martill (2007) odtud lze rozeznat "jen" pět pterosauřích druhů: Arthurdactylus conandoylei Frey and Martill, 1994; Ludodactylus sibbicki Frey et al., 2003a; Brasileodactylus sp. Sayao and Kellner, 2000; Tupandactylus imperator Campos and Kellner, 1997 a ‘Tapejara’ navigans Frey et al., 2003b. Formace je spodnokřídového stáří; bližší datování není zcela zřejmé - podle studie Pons et al. 1990 se zde však jedná o stupeň apt. Vzhledem k okolnostem nálezu není známo přesné místo objevu.
Holotyp nového rodu (s označením SMNK PAL 4325) byl získán od obchodníka a sestává z pterosauří čelisti zachovalé v desce vápence o rozměrech 795 x 220 mm. Mechanické a chemické pokusy o vyjmutí fosilií z horniny byly zastaveny kvůli značné křehkosti a riziku poškození materiálu, dodatečná mechanická preparace pak odkryla zadní oblast pravé větve maxilly (horní čelisti). Lebka je celkově ve špatném stavu: levá větev maxilly chybí a posterodorzální rozšíření mezičelisti bylo dokonce rozbito (zřejmě neopatrným nálezcem) a slepeno lepidlem pro zvýšení ceny při prodeji. Známý fosilní materiál druhu L. magnificens tvoří maxilla (horní čelist), premaxilla (mezičelist) a snad i části os jugale (jařmová kost) spojené s větví maxilly. Minimální délka lebky byla 655 milimetrů, střední šířka potom 95 mm. Odhad rozpětí křídel pterosaura se Witton pokusil určit na konci své studie, pohyboval se mezi 4 a 5 metry s tím, že při pohybu na zemi byl Lacusovagus daleko vyšší než rody Arthurdactylus a Ludodactylus se srovnatelným rozpětím. Pro představu lze rovněž uvést, že lakusovágův možný příbuzný rodu Chaoyangopterus měl při délce lebky 270 mm rozpětí křídel 1,85 metru.
Velká část studie se zabývá určením fylogenetické pozice nového pterosaura. Příslušnost ke kladu Pterosauria je zcela zřejmá, stejně jako příslušnost k větším a vývojově pokročilejším zástupcům této skupiny, pterodaktyloidům. Lacusovagus patří do kladu Pterodactyloidea na základě znaků dobře patrných i na tak málo kompletním materiálu: přítomnosti nasoantorbitálního okna (lebečního otvoru nacházející se v nosním regionu; před očnicemi) a bezzubých čelistí. V rámci Pterodactyloidea přitom mají bezzubé čelisti jen dva sub-klady, Pteranodontia a Azhdarchoidea. Přestože zašpičatělé, bezzubé čelisti rodu Lacusovagus mohou pteranodonty připomínat, jejich poměr šířky ku délce (29 %) pteranodontům neodpovídá - u rodu Pteranodon tato hodnota činí 13 % a u rodu Nyctosaurus 20% (Williston 1902; Bennett 2001). Odlišná je i délka rostra: v případě pteranodona a nyktosaura zabírá 79%, resp. 76%, u lakusovága je to pouhých 37%. Na základě těchto a dalších znaků v kraniální anatomii je zřejmé, že Lacusovagus je zástupcem kladu Azhdarchoidea.
SMNK PAL 4325; holotyp Lacusovagus magnificens gen. et. sp. nov.
Bližší určení je ale velmi obtížné. Lacusovagus sice sdílí některé morfologické znaky spolu s ostatními azhdarchoidy, nelze jej s dostatečnou jistotou zařadit do žádného ze v současnosti známých sub-kladů této skupiny. Witton uvádí konkrétní znaky, jenž lakusovága vylučují z kladů Tapejaridae a Thalassodromidae. Největší stupeň podobnosti s rodem Lacusovagus existuje u azhdarchoidů z Jiufotang Formation - obzvláště u rodů Chaoyangopterus a Jidapterus. Ti vykazují příbuznost s tapejaridy a některé znaky je řadí mezi bazální azhdarchoidy. Dlouhé a rovné čelisti spolu s prodlouženými cervikálními obratli na druhou stranu ukazují na příslušnost ke kaldu Neoazhdarchia. Podle kombinace plesiomorfických a odvozených znaků se zdá, že Lacusovagus a pterosauři podobní rodu Chaoyangopterus reprezentují novou pterosauří skupinu patřící mezi tapejaridy a neoazhdarchy. Potvrzení této teorie ale bude možné až po dalších studiích.
Objev nového taxonu také dokazuje. že pterosauří fauny brazilské formace Crato a čínské formace Jiufotang byly plně srovnatelné. V obou formacích byly nalezeny fosilní doklady existence tapejaridů, ornithocheiridů i chaoyangopterovi podobných azhdarchoidů. Rozdíl ve faunách spočívá především v zastoupení kladu Istiodactylidae, který byl poměrně rozšířený ve spodnokřídové Laurasii a z Jiufotangu je dobře známý, ale v Gondwaně - která zahrnovala i dnešní Jižní Ameriku - chyběla. Lacusovagus byl důležitou součástí ekosystému své doby, byl největším azhdarchoidem z formace Crato (na pomyslném "druhém místě" by se umístil Tupandactylus imperator, jehož 800 mm dlouhá lebka je ale výrazně protažena vysokým hřebenem). Podle kladistické analýzy z nepublikovaných materiálů M. P. Wittona je Lacusovagus zástupcem nového taxonu, Chaoyangopteridae, ale je ještě příliš brzy dělat definitivní závěry.
Zdroj (včetně obrázku):
Witton, 2008
Abstrakt studie:
Witton, M. P. 2008. A new azhdarchoid pterosaur from the Crato Formation (Lower Cretaceous, Aptian?) of Brazil. Palaeontology 51 (6): 1289-1300.
A partial pterosaur skull from the Nova Olinda Member of the Crato Formation (Lower Cretaceous, Aptian?) represents a new edentulous pterodactyloid, Lacusovagus magnificens gen. et sp. nov. The absence of teeth and a large nasoantorbital fenestra suggest assignment to Azhdarchoidea, and the combination of a particularly short, crestless and shallow rostrum and laterally flared jaw margins distinguish it from other azhdarchoid taxa. The position of the new form within Azhdarchoidea is problematic: Lacusovagus is distinguished from Tapejaridae in its straight, as opposed to ventrally displaced, jaw tip and absence of a premaxillary crest; from thalassodromids by the absence of a premaxillary crest; and from Azhdarchidae by the short length of the rostrum and shallow posterodorsal extension of the premaxilla. Lacusovagus shares a shallow, crestless rostrum and a slender posterodorsal premaxillary extension with Jiufotang Formation azhdarchoids such as Chaoyangopterus and Jidapterus. The position of these genera within Azhdarchoidea is controversial, but the suite of plesiomorphic and derived azhdarchoid characters in each suggests a placement between Tapejaridae and Neoazhdarchia. Further research is required, however, to determine the relationships of these genera both to each other and to other azhdarchoids. The new taxon elevates the faunal similarity found between the roughly contemporaneous Jiufotang and Crato formations and continues the pattern of Crato Formation azhdarchoids being much larger than those from the Jehol Group. It also has jaws at least 67 and 55 per cent longer, respectively, than those of the largest azhdarchoids and ornithocheirids from the Crato pterosaur assemblage, making Lacusovagus the largest pterosaur known from this unit.
Holotyp nového rodu (s označením SMNK PAL 4325) byl získán od obchodníka a sestává z pterosauří čelisti zachovalé v desce vápence o rozměrech 795 x 220 mm. Mechanické a chemické pokusy o vyjmutí fosilií z horniny byly zastaveny kvůli značné křehkosti a riziku poškození materiálu, dodatečná mechanická preparace pak odkryla zadní oblast pravé větve maxilly (horní čelisti). Lebka je celkově ve špatném stavu: levá větev maxilly chybí a posterodorzální rozšíření mezičelisti bylo dokonce rozbito (zřejmě neopatrným nálezcem) a slepeno lepidlem pro zvýšení ceny při prodeji. Známý fosilní materiál druhu L. magnificens tvoří maxilla (horní čelist), premaxilla (mezičelist) a snad i části os jugale (jařmová kost) spojené s větví maxilly. Minimální délka lebky byla 655 milimetrů, střední šířka potom 95 mm. Odhad rozpětí křídel pterosaura se Witton pokusil určit na konci své studie, pohyboval se mezi 4 a 5 metry s tím, že při pohybu na zemi byl Lacusovagus daleko vyšší než rody Arthurdactylus a Ludodactylus se srovnatelným rozpětím. Pro představu lze rovněž uvést, že lakusovágův možný příbuzný rodu Chaoyangopterus měl při délce lebky 270 mm rozpětí křídel 1,85 metru.
Velká část studie se zabývá určením fylogenetické pozice nového pterosaura. Příslušnost ke kladu Pterosauria je zcela zřejmá, stejně jako příslušnost k větším a vývojově pokročilejším zástupcům této skupiny, pterodaktyloidům. Lacusovagus patří do kladu Pterodactyloidea na základě znaků dobře patrných i na tak málo kompletním materiálu: přítomnosti nasoantorbitálního okna (lebečního otvoru nacházející se v nosním regionu; před očnicemi) a bezzubých čelistí. V rámci Pterodactyloidea přitom mají bezzubé čelisti jen dva sub-klady, Pteranodontia a Azhdarchoidea. Přestože zašpičatělé, bezzubé čelisti rodu Lacusovagus mohou pteranodonty připomínat, jejich poměr šířky ku délce (29 %) pteranodontům neodpovídá - u rodu Pteranodon tato hodnota činí 13 % a u rodu Nyctosaurus 20% (Williston 1902; Bennett 2001). Odlišná je i délka rostra: v případě pteranodona a nyktosaura zabírá 79%, resp. 76%, u lakusovága je to pouhých 37%. Na základě těchto a dalších znaků v kraniální anatomii je zřejmé, že Lacusovagus je zástupcem kladu Azhdarchoidea.
SMNK PAL 4325; holotyp Lacusovagus magnificens gen. et. sp. nov.Bližší určení je ale velmi obtížné. Lacusovagus sice sdílí některé morfologické znaky spolu s ostatními azhdarchoidy, nelze jej s dostatečnou jistotou zařadit do žádného ze v současnosti známých sub-kladů této skupiny. Witton uvádí konkrétní znaky, jenž lakusovága vylučují z kladů Tapejaridae a Thalassodromidae. Největší stupeň podobnosti s rodem Lacusovagus existuje u azhdarchoidů z Jiufotang Formation - obzvláště u rodů Chaoyangopterus a Jidapterus. Ti vykazují příbuznost s tapejaridy a některé znaky je řadí mezi bazální azhdarchoidy. Dlouhé a rovné čelisti spolu s prodlouženými cervikálními obratli na druhou stranu ukazují na příslušnost ke kaldu Neoazhdarchia. Podle kombinace plesiomorfických a odvozených znaků se zdá, že Lacusovagus a pterosauři podobní rodu Chaoyangopterus reprezentují novou pterosauří skupinu patřící mezi tapejaridy a neoazhdarchy. Potvrzení této teorie ale bude možné až po dalších studiích.
Objev nového taxonu také dokazuje. že pterosauří fauny brazilské formace Crato a čínské formace Jiufotang byly plně srovnatelné. V obou formacích byly nalezeny fosilní doklady existence tapejaridů, ornithocheiridů i chaoyangopterovi podobných azhdarchoidů. Rozdíl ve faunách spočívá především v zastoupení kladu Istiodactylidae, který byl poměrně rozšířený ve spodnokřídové Laurasii a z Jiufotangu je dobře známý, ale v Gondwaně - která zahrnovala i dnešní Jižní Ameriku - chyběla. Lacusovagus byl důležitou součástí ekosystému své doby, byl největším azhdarchoidem z formace Crato (na pomyslném "druhém místě" by se umístil Tupandactylus imperator, jehož 800 mm dlouhá lebka je ale výrazně protažena vysokým hřebenem). Podle kladistické analýzy z nepublikovaných materiálů M. P. Wittona je Lacusovagus zástupcem nového taxonu, Chaoyangopteridae, ale je ještě příliš brzy dělat definitivní závěry.
Zdroj (včetně obrázku):
Witton, 2008
Abstrakt studie:
Witton, M. P. 2008. A new azhdarchoid pterosaur from the Crato Formation (Lower Cretaceous, Aptian?) of Brazil. Palaeontology 51 (6): 1289-1300.
A partial pterosaur skull from the Nova Olinda Member of the Crato Formation (Lower Cretaceous, Aptian?) represents a new edentulous pterodactyloid, Lacusovagus magnificens gen. et sp. nov. The absence of teeth and a large nasoantorbital fenestra suggest assignment to Azhdarchoidea, and the combination of a particularly short, crestless and shallow rostrum and laterally flared jaw margins distinguish it from other azhdarchoid taxa. The position of the new form within Azhdarchoidea is problematic: Lacusovagus is distinguished from Tapejaridae in its straight, as opposed to ventrally displaced, jaw tip and absence of a premaxillary crest; from thalassodromids by the absence of a premaxillary crest; and from Azhdarchidae by the short length of the rostrum and shallow posterodorsal extension of the premaxilla. Lacusovagus shares a shallow, crestless rostrum and a slender posterodorsal premaxillary extension with Jiufotang Formation azhdarchoids such as Chaoyangopterus and Jidapterus. The position of these genera within Azhdarchoidea is controversial, but the suite of plesiomorphic and derived azhdarchoid characters in each suggests a placement between Tapejaridae and Neoazhdarchia. Further research is required, however, to determine the relationships of these genera both to each other and to other azhdarchoids. The new taxon elevates the faunal similarity found between the roughly contemporaneous Jiufotang and Crato formations and continues the pattern of Crato Formation azhdarchoids being much larger than those from the Jehol Group. It also has jaws at least 67 and 55 per cent longer, respectively, than those of the largest azhdarchoids and ornithocheirids from the Crato pterosaur assemblage, making Lacusovagus the largest pterosaur known from this unit.
Výstava obrazů Zdeňka Buriana v Rotterdamu
Natuurhistorisch Museum Rotterdam uspořádalo ve spolupráci s Moravským zemským muzeem - které svou sbírku zapůjčilo - v Brně výstavu 75 maleb českého malíře Zdeňka Buriana (1905 - 1981), proslulého především svými paleontologickými rekonstrukcemi, která bude trvat až do 4. ledna 2009. Přestože některé rekonstrukce už jsou neaktuální a neodpovídají současným názorům na fyziologii vymřelých živočichů (zvláště je to patrné u dinosaurů), jejich umělecká hodnota je nezpochybnitelná. Významná byla Burianova spolupráce s docentem Josefem Augustou, se kterým se poprvé setkal v roce 1935. Právě z této spolupráce (jejímiž ukázkami jsou knihy Divy prasvěta, Zavátý život, Z hlubin pravěku a další) pochází nejznámější Burianovy malby. Více o výstavě se lze dočíst na webu rotterdamského muzea přírodní historie.
Tarbosaurus bataar (© Zdeněk Burian), rok 1970
Zdroje:
Tarbosaurus bataar (© Zdeněk Burian), rok 1970Zdroje:
http://www.nmr.nl/nmr/pages/showPage.do?instanceid=21&itemid=4553&style=default
http://palaeoblog.blogspot.com/
Zdroj obrázku:
http://www.wildprehistory.org/index.php?option=com_content&task=view&id=52&Itemid=76
listopadu 20, 2008
Duriavenator, nový rod teropoda (redeskripce druhu Megalosaurus hesperis)
Nová studie Rogera Bensona se zabývá redeskripcí druhu ‘Megalosaurus’ hesperis, známého ze střednějurské formace (stupeň bajoc) Inferior Oolite v jižní Anglii (hrabství Dorset). Jde již o druhou Bensonovu studii zabývající se rodem Megalosaurus v tomto roce - ta první se zabývala validitou typového druhu M. bucklandii. Abstrakt nové studie v krátkosti zmiňuje několik znaků, kterými se ‘M.’ hesperis liší od lektotypu rodu Megalosaurus, sestávajícího z pravé kosti zubní neboli dentale (v případě megalosaura autor popisu nestanovil holotyp, byl proto v pozdější době stanoven náhradní typ, vybraný však z originálního materiálu - takový typ se nazývá lektotyp). Na základě těchto znaků Benson popsal nový rod, Duriavenator. Pokud jde o etymologii, "Duria" je latinský ekvivalent názvu "Dorset", zatímco "venator" znamená "lovec" - čili "lovec z Dorsetu". Nově vytvořená kombinace D. hesperis je unikátní dvěma autapomorfiemi horní čelisti. Některé znaky v anatomii dostupného materiálu D. hesperis potvrzují pozici tohoto druhu uvnitř kladu Tetanurae, a některé z nich snad umožňují i bližší určení: jeden znak patří mezi synapomorfie spinosauroidů (vhodnější by vzhledem k pozici megalosaura v nových fylogenetických analýzách a pravidlu priority snad byl výraz "megalosauroidů"). Další znak zase abstrakt uvádí jako synapomorfii kladů Spinosauridae a Megalosauridae (v rámci - opět - Megalosauroidea). Starší doklady o existenci tetanur sice již byly předloženy, jejich klasifikace ale byla později vyvrácena. D. hesperi tak nasvědčuje tomu, že tetanury, dominantní klad dravých dinosaurů vládnoucí ekosystémům až do konce křídy, vznikly již v rané fázi střední jury.
Zdroj:
http://www.mapress.com/zootaxa/2008/f/z01931p067f.pdf
Abstrakt studie:
Benson, R.B.J. (2008). "A redescription of "Megalosaurus" hesperis (Dinosauria, Theropoda) from the Inferior Oolite (Bajocian, Middle Jurassic) of Dorset, United Kingdom". Zootaxa 1931: 57-67.
‘Megalosaurus’ hesperis from the Inferior Oolite (Bajocian, Middle Jurassic) of Dorset, UK is redescribed. Several features of ‘M.’ hesperis demonstrate that it is distinct from the lectotype dentary of Megalosaurus: an enlarged, subcircular third alveolus and subcylindrical, anteriorly inclined anterior dentary teeth; an anterior Meckelian foramen located almost directly anterior to the posterior Meckelian foramen; low interdental plates; and a prominent lip bounding the Meckelian groove ventrally, anterior to the Meckelian fossa. Therefore a new genus, Duriavenator, is erected to form the new combination D. hesperis. D. hesperis possesses two autapomorphies of the maxilla: a deep groove on dorsal surface of the jugal process containing numerous pneumatic foramina; and an array of small foramina in the ventral part of the articular surface for the premaxilla. Several features confirm the tetanuran affinities of D. hesperis: a prominent anterior process of the maxilla; the presence of band-like dental enamel wrinkles; the maxillary 'fenestra' is present but takes the form of an imperforate fossa (a spinosauroid synapomorphy); and the paradental groove is wide anteriorly, defining a distinct gap between the interdental plates and the medial wall of the dentary (a synapomorphy of Spinosauridae + Megalosauridae). Older records of tetanurans have been proposed, but most of these have been refuted and detailed re-examination of other early reports is warranted to establish the date of origin of this clade. An early Middle Jurassic origin of tetanurans is preferred.
Zdroj:
http://www.mapress.com/zootaxa/2008/f/z01931p067f.pdf
Abstrakt studie:
Benson, R.B.J. (2008). "A redescription of "Megalosaurus" hesperis (Dinosauria, Theropoda) from the Inferior Oolite (Bajocian, Middle Jurassic) of Dorset, United Kingdom". Zootaxa 1931: 57-67.
‘Megalosaurus’ hesperis from the Inferior Oolite (Bajocian, Middle Jurassic) of Dorset, UK is redescribed. Several features of ‘M.’ hesperis demonstrate that it is distinct from the lectotype dentary of Megalosaurus: an enlarged, subcircular third alveolus and subcylindrical, anteriorly inclined anterior dentary teeth; an anterior Meckelian foramen located almost directly anterior to the posterior Meckelian foramen; low interdental plates; and a prominent lip bounding the Meckelian groove ventrally, anterior to the Meckelian fossa. Therefore a new genus, Duriavenator, is erected to form the new combination D. hesperis. D. hesperis possesses two autapomorphies of the maxilla: a deep groove on dorsal surface of the jugal process containing numerous pneumatic foramina; and an array of small foramina in the ventral part of the articular surface for the premaxilla. Several features confirm the tetanuran affinities of D. hesperis: a prominent anterior process of the maxilla; the presence of band-like dental enamel wrinkles; the maxillary 'fenestra' is present but takes the form of an imperforate fossa (a spinosauroid synapomorphy); and the paradental groove is wide anteriorly, defining a distinct gap between the interdental plates and the medial wall of the dentary (a synapomorphy of Spinosauridae + Megalosauridae). Older records of tetanurans have been proposed, but most of these have been refuted and detailed re-examination of other early reports is warranted to establish the date of origin of this clade. An early Middle Jurassic origin of tetanurans is preferred.
listopadu 19, 2008
Odhalen původce 77 milionů let starých fosilních vajec
Fosilizované hnízdo z období svrchní křídy, o průměru zhruba půl metru a obsahující nejméně 12 fragmentů vajec dlouhých přes 12 centimetrů, původně tvořilo součást soukromé kolekce sběratele z kanadského Calgary. V roce 2006 jej však získalo Royal Tyrell Museum v kanadském Drumhelleru a nyní tuto unikátní fosilii (původně nalezenou v devadesátých letech v Montaně) prozkoumala paleontoložka Darla Zelenitsky z University of Calgary a Francois Therrien, kurátor dinosauří paleoekologie v tomto muzeu. V blízké budoucnosti bude zřejmě hnízdo vystaveno jako další exponát. Výsledkem je studie publikovaná 9. listopadu tohoto roku v žurnálu Palaeontology. Bohužel, opět nastává případ, kdy nemám k dispozici ani abstrakt studie, takže veškeré další informace jsou přejaté z neodborných zdrojů. Už při prvním prozkoumání bylo zřejmé, že hnízdo má daleko větší hodnotu, než si vědci původně mysleli. Nepotvrdil se totiž dosavadní předpoklad, že patřilo hadrosaurovi neboli kachnozobému dinosaurovi - hnízd od těchto dinosaurů známe velké množství (např. od rodu Maiasaura v Two Medicine Formation v západní Montaně).
Některé charakteristiky hnízda totiž kachnozobým dinosaurům neodpovídaly a po kompletaci dat bylo zřejmé, že jde o maniraptora - buď dromaeosaurida podobného rodu Velociraptor nebo o caenagnathida (oviraptorosaura blízce příbuzného rodu Chirostenotes). Ze svrchní křídy Severní Ameriky bylo dosud známo pouze jediné maniraptoří hnízdo - patřilo rodu Troodon a bylo asi 67 milionů let staré. Objev může být užitečný pro získání nových poznatků o dinosauří péči o vejce, vývoji nevylíhlého mláděte, stavbě hnízda a hnízdním chování obecně. To se zřejmě u malých teropodů příliš nelišilo od současných ptáků. Samotné hnízdo staré 77 milionů let (pochází tedy z kampánu, předposledního stupně svrchní křídy) má podobu prstence vajec uspořádaných okolo plochého centrálního vrcholku, na kterém seděl teropod zahřívající snůšku. Podle Therriena tato stavba hnízda svědčí o tom, že matka hnízdo vytvořila z čerstvě usazeného písku, snad blízko břehu nějaké řeky. Therrien rovněž tvrdí, že jejich analýza umožňuje zjistit, jak daleko do minulosti sahají takové typicky ptačí návyky a znaky, jako je stavba hnízd, zahřívání vajec nebo vejce zašpičatělé na jednom konci.
Podoba fosilizovaného hnízda se zřetelnými otisky vajec a dva možní kandidáti na jeho původce - dromaeosauridní a caenagnathidní teropod.
Zdroje:
http://www.chinapost.com.tw/life/discover/2008/11/15/183333/Rare-nest.htm
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/11/081113181200.htm
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/11/081114-dinosaur-photo.html
Zdroj obrázku:
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/11/081114-dinosaur-photo.html
Některé charakteristiky hnízda totiž kachnozobým dinosaurům neodpovídaly a po kompletaci dat bylo zřejmé, že jde o maniraptora - buď dromaeosaurida podobného rodu Velociraptor nebo o caenagnathida (oviraptorosaura blízce příbuzného rodu Chirostenotes). Ze svrchní křídy Severní Ameriky bylo dosud známo pouze jediné maniraptoří hnízdo - patřilo rodu Troodon a bylo asi 67 milionů let staré. Objev může být užitečný pro získání nových poznatků o dinosauří péči o vejce, vývoji nevylíhlého mláděte, stavbě hnízda a hnízdním chování obecně. To se zřejmě u malých teropodů příliš nelišilo od současných ptáků. Samotné hnízdo staré 77 milionů let (pochází tedy z kampánu, předposledního stupně svrchní křídy) má podobu prstence vajec uspořádaných okolo plochého centrálního vrcholku, na kterém seděl teropod zahřívající snůšku. Podle Therriena tato stavba hnízda svědčí o tom, že matka hnízdo vytvořila z čerstvě usazeného písku, snad blízko břehu nějaké řeky. Therrien rovněž tvrdí, že jejich analýza umožňuje zjistit, jak daleko do minulosti sahají takové typicky ptačí návyky a znaky, jako je stavba hnízd, zahřívání vajec nebo vejce zašpičatělé na jednom konci.
Podoba fosilizovaného hnízda se zřetelnými otisky vajec a dva možní kandidáti na jeho původce - dromaeosauridní a caenagnathidní teropod.Zdroje:
http://www.chinapost.com.tw/life/discover/2008/11/15/183333/Rare-nest.htm
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/11/081113181200.htm
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/11/081114-dinosaur-photo.html
Zdroj obrázku:
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/11/081114-dinosaur-photo.html
"Český" dinosaurus
Výročí, které je tématem tohoto článku, je sice pro paleontologii jako vědu naprosto bezvýznamné, ale vzhledem k jazyku, ve kterém je psán tento blog, si zřejmě zaslouží být zmíněno.
Pozůstatky iguanodontoida navíc byly objeveny už v březnu roku 2003, teprve 18. listopadu téhož roku ale byl objev oznámen a zmíněn v médiích. Proto lze právě toto datum použít jako "výroční". Nález sestával z izolovaného levého kompletního femuru (kosti stehenní), dlouhého asi 40 centimetrů, a fragmentů dalších blíže neurčených kostí - snad se jednalo o pánev nebo žebra. K nálezu došlo u jednoho z pískovcových lomů na Kutnohorsku, poblíž obce Mezholezy (přesné místo je utajeno kvůli případným sběratelům). Fosilie pocházejí z období svrchní křídy, ze stupně cenoman (před 100 - 94 miliony let). Dinosaurus, kterému nalezený materiál patřil, měřil na délku asi 3,5 - 5 metrů, vážil kolem 500 kilogramů a na výšku měřil 1,5 - 3 metry. Jeho relativně malé rozměry (Iguanodon bernissartensis mohl dosáhnout délky snad až 13 metrů a hmotnosti nejméně šestkrát větší) mohou být způsobeny omezenými potravními zdroji v jeho přirozeném prostředí (jednalo se o malé ostrovy oddělené mělkým mořem), na které se větší formy iguanodontoidů postupně adaptovaly snížením svých tělesných rozměrů a potravních nároků. První fosilie dinosaura na území ČR objevil lékař a amatérský sběratel fosilií Michal Moučka. Materiál je samozřejmě příliš nekompletní na to, aby šlo určit, o jaký druh se konkrétně jedná; a zcela nedostatečný k případnému popisu nového rodu nebo druhu. To platí až do současnosti, i přesto, že několik nálezů přibylo - fragmenty prstních článků v roce 2004 a další fosilie 14. května 2005, obojí ze stejné lokality. Je zde i možnost, že zmíněný dinosaurus nežil na území dnešní ČR - stopy po zubech (nejméně tří) žraloků na prvním nálezu dokazují, že mršina byla unášena proudem v průlivech mezi ostrovy tvořícími dnešní střední Evropu. Tuto domněnku podporuje i absence kompletnějšího materiálu.
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_dinosaurus
http://www.national-geographic.cz/archeologie-a-historie/prvni-cesky-dinosaurus-346/
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1205
Studie, ve které je "český" dinosaurus popsán, se v angličtině objevila v žurnálu Acta Paleontologica Polonica (uvedený odkaz vede ke kompletní studii).
Abstrakt studie:
Oldřich Fejfar, Martin Košťák, Jiří Kvaček, Martin Mazuch, and Michal Moučka. 2005. First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). APP 50(2): 295-300.
We describe the first dinosaur skeletal remains found in the Czech Republic, consisting of one complete femur and inde-terminable bone fragments. They were recovered from the upper Cenomanian near-shore marine sediments deposited on the slopes of an ancient archipelago, several kilometres north of the larger Rhenish-Bohemian Island that was situated in what is now the middle of Europe. Sediments yielding dinosaur remains are of late Cenomanian age, Inoceramus pictus–I. pictus bohemicus inoceramid zone of the local lithostratigraphic unit, the Peruc-Korycany Formation. These are the first uncontested dinosaurian fossils reported from this formation and also the first Cenomanian dinosaur record in Central Europe. They document a small ornithopod belonging to an iguanodontid species comparable with similar Late Cretaceous European forms. The herbivorous dinosaur lived among a vegetation transitional between salt marsh flora, with abundant halophytic conifer Frenelopsis alata; and an alluvial plain assemblage dominated by lauroid angiosperms.
Pozůstatky iguanodontoida navíc byly objeveny už v březnu roku 2003, teprve 18. listopadu téhož roku ale byl objev oznámen a zmíněn v médiích. Proto lze právě toto datum použít jako "výroční". Nález sestával z izolovaného levého kompletního femuru (kosti stehenní), dlouhého asi 40 centimetrů, a fragmentů dalších blíže neurčených kostí - snad se jednalo o pánev nebo žebra. K nálezu došlo u jednoho z pískovcových lomů na Kutnohorsku, poblíž obce Mezholezy (přesné místo je utajeno kvůli případným sběratelům). Fosilie pocházejí z období svrchní křídy, ze stupně cenoman (před 100 - 94 miliony let). Dinosaurus, kterému nalezený materiál patřil, měřil na délku asi 3,5 - 5 metrů, vážil kolem 500 kilogramů a na výšku měřil 1,5 - 3 metry. Jeho relativně malé rozměry (Iguanodon bernissartensis mohl dosáhnout délky snad až 13 metrů a hmotnosti nejméně šestkrát větší) mohou být způsobeny omezenými potravními zdroji v jeho přirozeném prostředí (jednalo se o malé ostrovy oddělené mělkým mořem), na které se větší formy iguanodontoidů postupně adaptovaly snížením svých tělesných rozměrů a potravních nároků. První fosilie dinosaura na území ČR objevil lékař a amatérský sběratel fosilií Michal Moučka. Materiál je samozřejmě příliš nekompletní na to, aby šlo určit, o jaký druh se konkrétně jedná; a zcela nedostatečný k případnému popisu nového rodu nebo druhu. To platí až do současnosti, i přesto, že několik nálezů přibylo - fragmenty prstních článků v roce 2004 a další fosilie 14. května 2005, obojí ze stejné lokality. Je zde i možnost, že zmíněný dinosaurus nežil na území dnešní ČR - stopy po zubech (nejméně tří) žraloků na prvním nálezu dokazují, že mršina byla unášena proudem v průlivech mezi ostrovy tvořícími dnešní střední Evropu. Tuto domněnku podporuje i absence kompletnějšího materiálu.
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_dinosaurus
http://www.national-geographic.cz/archeologie-a-historie/prvni-cesky-dinosaurus-346/
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1205
Studie, ve které je "český" dinosaurus popsán, se v angličtině objevila v žurnálu Acta Paleontologica Polonica (uvedený odkaz vede ke kompletní studii).
Abstrakt studie:
Oldřich Fejfar, Martin Košťák, Jiří Kvaček, Martin Mazuch, and Michal Moučka. 2005. First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). APP 50(2): 295-300.
We describe the first dinosaur skeletal remains found in the Czech Republic, consisting of one complete femur and inde-terminable bone fragments. They were recovered from the upper Cenomanian near-shore marine sediments deposited on the slopes of an ancient archipelago, several kilometres north of the larger Rhenish-Bohemian Island that was situated in what is now the middle of Europe. Sediments yielding dinosaur remains are of late Cenomanian age, Inoceramus pictus–I. pictus bohemicus inoceramid zone of the local lithostratigraphic unit, the Peruc-Korycany Formation. These are the first uncontested dinosaurian fossils reported from this formation and also the first Cenomanian dinosaur record in Central Europe. They document a small ornithopod belonging to an iguanodontid species comparable with similar Late Cretaceous European forms. The herbivorous dinosaur lived among a vegetation transitional between salt marsh flora, with abundant halophytic conifer Frenelopsis alata; and an alluvial plain assemblage dominated by lauroid angiosperms.
listopadu 17, 2008
Nový dinosauří exponát Museum of Science v Bostonu
Před dvěma dny, 15. listopadu 2008, byla v bostonském Museum of Science vystavena zrekonstruovaná fosilizovaná kostra druhu Triceratops horridus. Ta má za sebou skutečně neobvyklý příběh:
Přes 7 metrů dlouhá a přibližně ze dvou třetin kompletní kostra marginocefala rodu Triceratops byla hlavní atrakcí aukce Christie´s, konané 16. dubna tohoto roku v Paříži. Fosilie pocházela ze soukromých sbírek evropského sběratele. Šlo o teprve druhý prodej dinosauří fosilie - první se uskutečnil v New Yorku v říjnu 1997 a šlo tehdy o slavného jedince druhu Tyrannosaurus rex, přezdívaného "Sue" (něco málo o Sue zde). Prodávala jej aukční síň Sotheby's a naštěstí jej získala vhodná instituce - Chicago Field Museum of Natural History, které za dosud největší a nejkompletnější kostru bylo ochotné zaplatit téměř 8,4 milionu dolarů. Spolu s kostrou triceratopa, v níž byly chybějící části nahrazené umělými replikami, šlo do aukce kolem 150 dalších předmětů (ze tří soukromých sbírek) nějakým způsobem se týkajících přírodní historie Země. Soukromí sběratelé tak měli možnost získat lebku "šavlozubého tygra" (od 45 000 eur), titanosauří vejce, skvěle zachovanou lebku kachnozobého dinosaura rodu Edmontosaurus ze soukromého německého muzea (od 70 000 - 80 000 eur), holenní kost apatosaura (od 30 000 eur), tyrannosauří vejce fosilizované v achátu (od 20 000 - 25 000 eur), zub obřího žraloka (od 4000 eur) nebo např. zub plesiosaura. Ke koupi byl i kus horniny starý 50 milionů let s takovou koncentrací fosilizovaných ryb, že - slovy The Independent - připomínal "kamenné akvárium". Nejnižší vyvolávací cena za samotného triceratopa byla stanovena na 500 000 eur, celková hodnota prodávaných předmětů byla odhadnuta na 1,6 milionu eur. Kostra pochází ze Severní Dakoty a roku 2004 ji koupil nejmenovaný sběratel ze západní Evropy. Přestože se očekávalo, že Triceratops poputuje do jednoho z nových muzeí v arabských zemích (např. do muzea přírodní historie v Kataru), která by o teprve čtvrtý nalezený skelet v takovém stupni kompletnosti mohla mít zájem, nestalo se tak. Byl zakoupen za 942 797 dolarů a darován Museum of Science v Bostonu, kde je od předvčerejšího dne vystaven.
Na PALAEOBLOGu Michaela Ryana, odkud jsou tyto informace převážně přejaty, lze shlédnout i zajímavé YouTube video se zrychlenou montáží fosilie a jejím umístěním do nového "domova".
Zdroje:
http://www.independent.co.uk/news/world/europe/triceratops-to-reach-monster-price-at-auction-793686.html
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/11/new-triceratops-at-bostons-museum-of.html
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/01/fossils-on-block-again.html
Přes 7 metrů dlouhá a přibližně ze dvou třetin kompletní kostra marginocefala rodu Triceratops byla hlavní atrakcí aukce Christie´s, konané 16. dubna tohoto roku v Paříži. Fosilie pocházela ze soukromých sbírek evropského sběratele. Šlo o teprve druhý prodej dinosauří fosilie - první se uskutečnil v New Yorku v říjnu 1997 a šlo tehdy o slavného jedince druhu Tyrannosaurus rex, přezdívaného "Sue" (něco málo o Sue zde). Prodávala jej aukční síň Sotheby's a naštěstí jej získala vhodná instituce - Chicago Field Museum of Natural History, které za dosud největší a nejkompletnější kostru bylo ochotné zaplatit téměř 8,4 milionu dolarů. Spolu s kostrou triceratopa, v níž byly chybějící části nahrazené umělými replikami, šlo do aukce kolem 150 dalších předmětů (ze tří soukromých sbírek) nějakým způsobem se týkajících přírodní historie Země. Soukromí sběratelé tak měli možnost získat lebku "šavlozubého tygra" (od 45 000 eur), titanosauří vejce, skvěle zachovanou lebku kachnozobého dinosaura rodu Edmontosaurus ze soukromého německého muzea (od 70 000 - 80 000 eur), holenní kost apatosaura (od 30 000 eur), tyrannosauří vejce fosilizované v achátu (od 20 000 - 25 000 eur), zub obřího žraloka (od 4000 eur) nebo např. zub plesiosaura. Ke koupi byl i kus horniny starý 50 milionů let s takovou koncentrací fosilizovaných ryb, že - slovy The Independent - připomínal "kamenné akvárium". Nejnižší vyvolávací cena za samotného triceratopa byla stanovena na 500 000 eur, celková hodnota prodávaných předmětů byla odhadnuta na 1,6 milionu eur. Kostra pochází ze Severní Dakoty a roku 2004 ji koupil nejmenovaný sběratel ze západní Evropy. Přestože se očekávalo, že Triceratops poputuje do jednoho z nových muzeí v arabských zemích (např. do muzea přírodní historie v Kataru), která by o teprve čtvrtý nalezený skelet v takovém stupni kompletnosti mohla mít zájem, nestalo se tak. Byl zakoupen za 942 797 dolarů a darován Museum of Science v Bostonu, kde je od předvčerejšího dne vystaven.
Na PALAEOBLOGu Michaela Ryana, odkud jsou tyto informace převážně přejaty, lze shlédnout i zajímavé YouTube video se zrychlenou montáží fosilie a jejím umístěním do nového "domova".
Zdroje:
http://www.independent.co.uk/news/world/europe/triceratops-to-reach-monster-price-at-auction-793686.html
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/11/new-triceratops-at-bostons-museum-of.html
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/01/fossils-on-block-again.html
listopadu 16, 2008
O rodu Gobiceratops znovu a podrobněji
12. listopadu jsem na blog napsal o novém rodu a druhu bagaceratopida, Gobiceratops minutus (zde). Původní abstrakt obnášel jen velmi malé množství informací, naštěstí se více podrobností vyskytlo na DML (Dinosaur Mailing List), konkrétně v příspěvku Jaimeho A. Headdena. V něm je citován Vladimir Alifanov, ruský paleontolog, který je autorem původní studie. Citace Headdenova příspěvku:
Alifanov, V. R. 2008. [The tiny horned dinosaur *Gobiceratops minutus*
gen. et sp. nov. (Bagaceratopidae, Neoceratopsia) from the Upper
Cretaceous of Mongolia.] _Paleontologicheskii Zhurnal_ 2008(6):49-60.
(Reprinted in _Paleontological Journal_ 42(6):621-633.)
One look at the skull and your first impression is "That's a juvenile!".
Alifanov addresses this topic in his discussion of the taxon, which ordinarily
you'd think would be referred to *Bagaceratops* as a juvenile of the type
species (as it is even from the same formation):
"The mature age stage of the holotype of *Gobiceratops minutus* gen. et
sp. nov. is supported by the solid connection of bones of the braincase
and skull roof; incidentally, this provided insignificant deformation of
the specimen in the burial. In addition, the premaxillae are fused
ventrally (this is not observed in some larger specimens of
bagaceratopids), the nasal and prefrontal are fused on the right side,
the prefrontal and lachrymal are fused on the left side, and fusion is
also observed in the vomers, pterygoids, palatines, and ventral bones
of the braincase. Partial fusion is also observed between the
pterygoids and between the quadrates and quadratojugals.
"The young age of the holotype of *Gobiceratops minutus* gen. et sp.
nov. is supported by the predentary bone, which is broken in the lower
part at the suture because of incomplete fusion with the dentaries.
"The data considered suggest that the holotype is a young individual."
I can only say that one cannot be "young" and osteologically "mature" in this
sense, or if they can, it's gotta be weird. Skeletal maturity usually follows
sexual maturity in mammals, reptiles, but not birds, such that one should
expect suturing and fusion of elements in an adult, but its clear that the
differential fusion is odd for this animal, especially with loose regions of
the mandible skull roof, etc., that simultaneously concluding the animal to be
mature and young (a subadult?) is inconsistent. The skull is clearly juvenile
in its aspect, but does the bone support this conclusion? Does it preserve
finished bone or is the surface still highly textured?
Most interesting is that Alifanov has not looked at the possibility that
ceratopsians fuse many cranial bones relatively early in their ontogeny, a
respect that occurs to the frontals and parietals in virtually all
ceratopsians, and the nasals in the basal ones. This should make it certainly
harder to compare *Gobiceratops* positively against taxa and make a
differential diagnosis that does not conclude closely that the specimen belongs
potentially to another taxon.
Indeed, the diagnosis reads like a description fo a juvenile skull:
"Tiny horned dinosaur, with large orbits and large lower temporal fenestrae.
Preorbital region of skull short and low, and occipital region high and wide.
Rostral bone absent. Antorbital fossae located under orbits; subnarial
fenestrae located in line with their anterior margin, wider and slightly higher
than nares. Supraoccipital large and wide. Dorsally, prefrontals lacking
contact with frontals because of long posterior processes of nasals, which
reaching orbital border. Nasal horn in shape of slightly projecting tubercle
with wide base. Frontals with medially concave orbital borders and massive
posterolateral processes. Nasofrontal suture V- or U-shaped. Postorbitals and
parietal adjoining each other, excluding frontals from formation of border of
upper temporal fenestrae. Parietal wide, with short medial crest in occipital
part of bone. Fenestrae in parietal absent. Occipital process of maxillae long,
reaching line of posterior orbital border.
Quadratojugal process of jugals having well-pronounced crest with wide base.
Quadratojugals large, open laterally. Dentaries lacking angular process.
Surangulars and angulars approximately equal in area of lateral surface.
Splenials reaching occipitally line of middle of adductor fossae. Each jaw with
six functioning teeth."
Lack of fusion of some elements, including the rostral (leading to its
absence), size of the orbits, orbits overslinging the antorbital
fossa/fenestra, low tooth count, relatively triangualr skull with broad
parietal region and extremely short antorbital region, extent and size of the
maxilla, are all juvenile aspects. Some of these (no parietal fenestra, nasals
fussed) are plesiomorphies.
Alifanov continues to justify the taxonomy by supporting the variability and
uniqueness of other named taxa, such as *Lamaceratops* and *Platyceratops*,
*Breviceratops*, by arguing that the specimens are different, and thus unique,
arguing that dissenters such as Makovicky are underassessing taxonomic
variability. I can only say that this specimen is a juvenile, is quite young,
and does not look as though supportive information on its taxonomic identity
can substantively separate it from *Bagaceratops*. The occipital region, which
Alifanov uses to primarily distinguish it from *B. rozhdestvenksii*, is
disarticulated (unfused and juvenile), and clearly not useful in distinguishing
the taxa.
Cheers,
Jaime A. Headden
Podle Alifanova holotyp gobiceratopa náleží mladému jedinci, a to i přes pevné spojení kostí mozkovny a lebeční klenby. Oproti tomu čelistní kosti nejsou navzájem zcela spojené. Alifanov také argumentoval ve prospěch zavedení nového rodu a druhu, a to i přes názory, že se jedná pouze o juvenilního jedince rodu Bagaceratops. Tento skeptický postoj zaujímá i Headden, který odmítá Alifanovovo "ospravedlňování taxonomie" výčtem jedinečných znaků a odlišností od jiných primitivních ceratopů z rodů Platyceratops, Lamaceratops a Breviceratops. Podle Headdena je nalezený jedinec příliš mladý na to, aby přinesl nějaké jednoznačné důkazy pro nutnost separace od rodu Bagaceratops. Týlní oblast nalezené lebky, kterou Alifanov hlavně využil k odlišení od druhu B. rozhdestvenksii, je podle Headdena k tomuto účelu nepoužitelná. Přestože jde o subjektivní názor, který nemusí paleontologové s J. Headdenem sdílet, zůstává zde možnost situace, kdy by se Gobiceratops stal mladším synonymem rodu Bagaceratops, nebo dokonce vleklého a nedořešeného problému, na jehož řešení se paleontologové neshodnou ani po desítkách let (Nanotyrannus kontra Tyrannosaurus).
Zdroj:
Jaime A. Headden; http://dml.cmnh.org/2008Nov/msg00089.html
Alifanov, V. R. 2008. [The tiny horned dinosaur *Gobiceratops minutus*
gen. et sp. nov. (Bagaceratopidae, Neoceratopsia) from the Upper
Cretaceous of Mongolia.] _Paleontologicheskii Zhurnal_ 2008(6):49-60.
(Reprinted in _Paleontological Journal_ 42(6):621-633.)
One look at the skull and your first impression is "That's a juvenile!".
Alifanov addresses this topic in his discussion of the taxon, which ordinarily
you'd think would be referred to *Bagaceratops* as a juvenile of the type
species (as it is even from the same formation):
"The mature age stage of the holotype of *Gobiceratops minutus* gen. et
sp. nov. is supported by the solid connection of bones of the braincase
and skull roof; incidentally, this provided insignificant deformation of
the specimen in the burial. In addition, the premaxillae are fused
ventrally (this is not observed in some larger specimens of
bagaceratopids), the nasal and prefrontal are fused on the right side,
the prefrontal and lachrymal are fused on the left side, and fusion is
also observed in the vomers, pterygoids, palatines, and ventral bones
of the braincase. Partial fusion is also observed between the
pterygoids and between the quadrates and quadratojugals.
"The young age of the holotype of *Gobiceratops minutus* gen. et sp.
nov. is supported by the predentary bone, which is broken in the lower
part at the suture because of incomplete fusion with the dentaries.
"The data considered suggest that the holotype is a young individual."
I can only say that one cannot be "young" and osteologically "mature" in this
sense, or if they can, it's gotta be weird. Skeletal maturity usually follows
sexual maturity in mammals, reptiles, but not birds, such that one should
expect suturing and fusion of elements in an adult, but its clear that the
differential fusion is odd for this animal, especially with loose regions of
the mandible skull roof, etc., that simultaneously concluding the animal to be
mature and young (a subadult?) is inconsistent. The skull is clearly juvenile
in its aspect, but does the bone support this conclusion? Does it preserve
finished bone or is the surface still highly textured?
Most interesting is that Alifanov has not looked at the possibility that
ceratopsians fuse many cranial bones relatively early in their ontogeny, a
respect that occurs to the frontals and parietals in virtually all
ceratopsians, and the nasals in the basal ones. This should make it certainly
harder to compare *Gobiceratops* positively against taxa and make a
differential diagnosis that does not conclude closely that the specimen belongs
potentially to another taxon.
Indeed, the diagnosis reads like a description fo a juvenile skull:
"Tiny horned dinosaur, with large orbits and large lower temporal fenestrae.
Preorbital region of skull short and low, and occipital region high and wide.
Rostral bone absent. Antorbital fossae located under orbits; subnarial
fenestrae located in line with their anterior margin, wider and slightly higher
than nares. Supraoccipital large and wide. Dorsally, prefrontals lacking
contact with frontals because of long posterior processes of nasals, which
reaching orbital border. Nasal horn in shape of slightly projecting tubercle
with wide base. Frontals with medially concave orbital borders and massive
posterolateral processes. Nasofrontal suture V- or U-shaped. Postorbitals and
parietal adjoining each other, excluding frontals from formation of border of
upper temporal fenestrae. Parietal wide, with short medial crest in occipital
part of bone. Fenestrae in parietal absent. Occipital process of maxillae long,
reaching line of posterior orbital border.
Quadratojugal process of jugals having well-pronounced crest with wide base.
Quadratojugals large, open laterally. Dentaries lacking angular process.
Surangulars and angulars approximately equal in area of lateral surface.
Splenials reaching occipitally line of middle of adductor fossae. Each jaw with
six functioning teeth."
Lack of fusion of some elements, including the rostral (leading to its
absence), size of the orbits, orbits overslinging the antorbital
fossa/fenestra, low tooth count, relatively triangualr skull with broad
parietal region and extremely short antorbital region, extent and size of the
maxilla, are all juvenile aspects. Some of these (no parietal fenestra, nasals
fussed) are plesiomorphies.
Alifanov continues to justify the taxonomy by supporting the variability and
uniqueness of other named taxa, such as *Lamaceratops* and *Platyceratops*,
*Breviceratops*, by arguing that the specimens are different, and thus unique,
arguing that dissenters such as Makovicky are underassessing taxonomic
variability. I can only say that this specimen is a juvenile, is quite young,
and does not look as though supportive information on its taxonomic identity
can substantively separate it from *Bagaceratops*. The occipital region, which
Alifanov uses to primarily distinguish it from *B. rozhdestvenksii*, is
disarticulated (unfused and juvenile), and clearly not useful in distinguishing
the taxa.
Cheers,
Jaime A. Headden
Podle Alifanova holotyp gobiceratopa náleží mladému jedinci, a to i přes pevné spojení kostí mozkovny a lebeční klenby. Oproti tomu čelistní kosti nejsou navzájem zcela spojené. Alifanov také argumentoval ve prospěch zavedení nového rodu a druhu, a to i přes názory, že se jedná pouze o juvenilního jedince rodu Bagaceratops. Tento skeptický postoj zaujímá i Headden, který odmítá Alifanovovo "ospravedlňování taxonomie" výčtem jedinečných znaků a odlišností od jiných primitivních ceratopů z rodů Platyceratops, Lamaceratops a Breviceratops. Podle Headdena je nalezený jedinec příliš mladý na to, aby přinesl nějaké jednoznačné důkazy pro nutnost separace od rodu Bagaceratops. Týlní oblast nalezené lebky, kterou Alifanov hlavně využil k odlišení od druhu B. rozhdestvenksii, je podle Headdena k tomuto účelu nepoužitelná. Přestože jde o subjektivní názor, který nemusí paleontologové s J. Headdenem sdílet, zůstává zde možnost situace, kdy by se Gobiceratops stal mladším synonymem rodu Bagaceratops, nebo dokonce vleklého a nedořešeného problému, na jehož řešení se paleontologové neshodnou ani po desítkách let (Nanotyrannus kontra Tyrannosaurus).
Zdroj:
Jaime A. Headden; http://dml.cmnh.org/2008Nov/msg00089.html
Hypotéza o dlouhodobém vytlačování pterosaurů ptáky nepotvrzena
Tento článek je založen na abstraktu přednášky z konference Society of Vertebrate Paleontology. Autory jsou Richard Butler, Paul Barrett, Steven Nowbath a Paul Upchurch.
Pterosauři, kteří byli důležitou součástí terestriálních a okrajově i vodních ekosystémů druhohor, patří mezi živočichy, kteří vymřeli beze zbytku při katastrofické události na přelomu křídy a třetihor - spolu s např. mosasaury a plesiosaury. Fylogenetický původ této skupiny dodnes není přesně známý, nejstarší známí pterosauři jsou ale jen o něco málo mladší než nejstarší dinosauři. Podle některých teorií to byla právě tato jejich sesterská větev, která je - v podobě menších, agilních forem zvaných ptáci - začala ve svrchní křídě vytlačovat z jejich prostředí. Fosilní záznam tomu skutečně napovídá - taxonomická diverzita (neboli počet druhů) pterosaurů v průběhu svrchní křídy klesá až k vymření na rozhraní K/T. Tato redukce počtu druhů byla spojována s adaptivní radiací ptáků v období spodní křídy - což vedlo k předpokladu, že raní ptáci kompeticí vytlačili pterosauři z některých klíčových ekologických a potravních nik. Podkladem pro tyto hypotézy bývá obvykle fosilní záznam, ale zatím nebyly podrobně ověřeny. Butler a jeho tým ale předkládají podrobnou analýzu pterosauří diverzity během času, postavenou na komplexní databázi mapující rozšíření těchto létajících ještěrů v různých obdobích a územích. Tato databáze byla použita k propočtu přibližného, ale taxonomicky a fylogeneticky korigovaného odhadu změn pterosauří diverzity v čase; a tento odhad byl následně porovnán s modelem popisujícím změny ve fosilním záznamu této skupiny. Autoři využili počty formací obsahujících fosilie pterosaurů jako zástupce fosilního záznamu. Při srovnání křivek odvozených z taxonomických a fylogenetických dat s počty formací, ve kterých se vyskytují pterosauři, se zjistila vysoká úroveň vzájemné shody. Podstatná část dosavadních odhadů pterosauří diverzity tak mohla být zkreslena geologickými a tafonomickými faktory, spíše než že by odpovídala reálným makroevolučním procesům. Na základě tohoto poznatku je možné konstatovat, že důkazy pro dlouhodobé klesání počtu pterosauřích druhů během křídového období neexistují, přestože ve svrchní křídě ke zmenšení pterosauří diverzity dojít mohlo. Rovněž pro hypotézu, že ptáci během dlouhotrvající kompetice postupně nahrazovali pterosaury, poskytují data nashromážděná Butlerem a jeho kolegy jen malou podporu.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt přednášky:
Richard Butler, Paul Barrett, Steven Nowbath & Paul Upchurch: Estimating the effects of the rock record on pterosaur diversity patterns: implications for hypotheses of bird/pterosaur competitive replacement, SVP meeting abstracts 2008, 59A
"Pterosaurs formed an important component of terrestrial and marginal marine ecosystems during the Mesozoic, and were the first flying vertebrates. The fossil record appears to indicate a decline in pterosaur taxic diversity [ = species count] in the Late Cretaceous, followed by extinction at the Cretaceous/Paleogene boundary. This reduction in species-richness has been linked to the ecological radiation of birds in the Early Cretaceous -- it has been proposed that early birds competitively excluded pterosaurs from many key niches. Hypotheses of competitive replacement are frequently posited based on the fossil record, but few have been tested in detail. Here we present a detailed examination of pterosaur diversity through time based upon a new comprehensive database of the spatial and temporal distribution of pterosaurs. We use this database to calculate taxic and phylogenetically corrected diversity estimates, and compare these estimates with a model describing temporal variation in rock availability. We use numbers of pterosaur-bearing formations (PBFs) as a proxy for rock availability; temporal variation in the number of PBFs is then used to generate a model in which rock availability is a perfect predictor of diversity. Both taxic and phylogenetic diversity curves are strongly correlated with numbers of PBFs, suggesting that a significant part of the signal contained within pterosaur diversity patterns may be controlled by geological and taphonomic megabiases rather than macroevolutionary processes. Moreover, significant differences between observed diversity and the diversity predicted by the rock availability model coincide with the occurrence of sites of exceptional preservation (Lagerstätten), again indicating major biases in the pterosaur fossil record. There is no evidence for a long-term decline in pterosaur diversity during the Cretaceous, although a reduction in species-richness might have occurred in the Late Cretaceous. Available data provide little support for the long-term competitive replacement of pterosaurs by birds."
Pterosauři, kteří byli důležitou součástí terestriálních a okrajově i vodních ekosystémů druhohor, patří mezi živočichy, kteří vymřeli beze zbytku při katastrofické události na přelomu křídy a třetihor - spolu s např. mosasaury a plesiosaury. Fylogenetický původ této skupiny dodnes není přesně známý, nejstarší známí pterosauři jsou ale jen o něco málo mladší než nejstarší dinosauři. Podle některých teorií to byla právě tato jejich sesterská větev, která je - v podobě menších, agilních forem zvaných ptáci - začala ve svrchní křídě vytlačovat z jejich prostředí. Fosilní záznam tomu skutečně napovídá - taxonomická diverzita (neboli počet druhů) pterosaurů v průběhu svrchní křídy klesá až k vymření na rozhraní K/T. Tato redukce počtu druhů byla spojována s adaptivní radiací ptáků v období spodní křídy - což vedlo k předpokladu, že raní ptáci kompeticí vytlačili pterosauři z některých klíčových ekologických a potravních nik. Podkladem pro tyto hypotézy bývá obvykle fosilní záznam, ale zatím nebyly podrobně ověřeny. Butler a jeho tým ale předkládají podrobnou analýzu pterosauří diverzity během času, postavenou na komplexní databázi mapující rozšíření těchto létajících ještěrů v různých obdobích a územích. Tato databáze byla použita k propočtu přibližného, ale taxonomicky a fylogeneticky korigovaného odhadu změn pterosauří diverzity v čase; a tento odhad byl následně porovnán s modelem popisujícím změny ve fosilním záznamu této skupiny. Autoři využili počty formací obsahujících fosilie pterosaurů jako zástupce fosilního záznamu. Při srovnání křivek odvozených z taxonomických a fylogenetických dat s počty formací, ve kterých se vyskytují pterosauři, se zjistila vysoká úroveň vzájemné shody. Podstatná část dosavadních odhadů pterosauří diverzity tak mohla být zkreslena geologickými a tafonomickými faktory, spíše než že by odpovídala reálným makroevolučním procesům. Na základě tohoto poznatku je možné konstatovat, že důkazy pro dlouhodobé klesání počtu pterosauřích druhů během křídového období neexistují, přestože ve svrchní křídě ke zmenšení pterosauří diverzity dojít mohlo. Rovněž pro hypotézu, že ptáci během dlouhotrvající kompetice postupně nahrazovali pterosaury, poskytují data nashromážděná Butlerem a jeho kolegy jen malou podporu.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt přednášky:
Richard Butler, Paul Barrett, Steven Nowbath & Paul Upchurch: Estimating the effects of the rock record on pterosaur diversity patterns: implications for hypotheses of bird/pterosaur competitive replacement, SVP meeting abstracts 2008, 59A
"Pterosaurs formed an important component of terrestrial and marginal marine ecosystems during the Mesozoic, and were the first flying vertebrates. The fossil record appears to indicate a decline in pterosaur taxic diversity [ = species count] in the Late Cretaceous, followed by extinction at the Cretaceous/Paleogene boundary. This reduction in species-richness has been linked to the ecological radiation of birds in the Early Cretaceous -- it has been proposed that early birds competitively excluded pterosaurs from many key niches. Hypotheses of competitive replacement are frequently posited based on the fossil record, but few have been tested in detail. Here we present a detailed examination of pterosaur diversity through time based upon a new comprehensive database of the spatial and temporal distribution of pterosaurs. We use this database to calculate taxic and phylogenetically corrected diversity estimates, and compare these estimates with a model describing temporal variation in rock availability. We use numbers of pterosaur-bearing formations (PBFs) as a proxy for rock availability; temporal variation in the number of PBFs is then used to generate a model in which rock availability is a perfect predictor of diversity. Both taxic and phylogenetic diversity curves are strongly correlated with numbers of PBFs, suggesting that a significant part of the signal contained within pterosaur diversity patterns may be controlled by geological and taphonomic megabiases rather than macroevolutionary processes. Moreover, significant differences between observed diversity and the diversity predicted by the rock availability model coincide with the occurrence of sites of exceptional preservation (Lagerstätten), again indicating major biases in the pterosaur fossil record. There is no evidence for a long-term decline in pterosaur diversity during the Cretaceous, although a reduction in species-richness might have occurred in the Late Cretaceous. Available data provide little support for the long-term competitive replacement of pterosaurs by birds."
listopadu 15, 2008
Edwin Harris Colbert
Dnešního dne je tomu přesně 7 let od smrti významného paleontologa Edwina H. Colberta. Během svého života Colbert zastával mimojiné funkci kurátora paleontologie obratlovců na American Museum of Natural History a emeritního profesora téhož oboru na Columbia University. Osobně se znal s Henry Fairfieldem Osbornem, autorem popisu druhu Tyrannosaurus rex, a sám popsal desítky nových taxonů. V roce 1947 objevil na lokalitě Ghost Ranch v Novém Mexiku ohbrovské množství většinou kompletních koster svrchnotriasového teropoda Coelophysis bauri (snad až několik tisíců), kteří zde zemřeli při blíže neobjasněné katastrofické události. Na stejném místě objevil i pozůstatky rauisucha Effigia okeeffeae, nový druh však neidentifikoval - zřejmě se nedomníval, že by na této lokalitě mohli žít i jiní velcí obratlovci než bazální teropodi jako celofyzisové. Popisu tohoto druhu v roce 2006 se však již Colbert nedožil. Mezi jeho další významné práce patří i revize fylogeneze kladu Ceratopia a práce "The Weights of Dinosaurs" z roku 1962, v níž např. určil hmotnost brachiosaura na 78 tun (dnes je model, který Colbert použil, považován za zastaralý a s přemrštěnou hmotností). Během svého života Colbert obdržel mnohá ocenění a jeho publikace o dinosaurech a paleontologii obecně inspirovaly celou mladší generaci paleontologů.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Edwin_H._Colbert
http://en.wikipedia.org/wiki/Brachiosaurus
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Edwin_Harris_Colbert_1.jpg
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Edwin_H._Colbert
http://en.wikipedia.org/wiki/Brachiosaurus
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Edwin_Harris_Colbert_1.jpg
"Dinosauří taneční parket" zřejmě vznikl pouze následkem erozivních procesů
O "dinosauřím tanečním parketu", lokalitě s ohromným množstvím dinosauřích stop objevené roku 2006 v severní Arizoně, jsem na blog napsal 27. října zde. Už v původním článku jsem zmínil i skeptičtější reakce některých odborníků. Mezi nimi byl i paleontolog Andrew Milner ze St. George Dinosaur Discovery Site v jihozápadním Utahu, který si chtěl lokalitu především prohlédnout osobně. To se mu povedlo a zhruba před dvěma týdny si spolu s třemi dalšími paleontology - Brentem Breithauptem z Wyoming's Geological Museum, Alanem Titusem a geologem Rody Coxem z U.S. Bureau of Land Management - zajel unikátní naleziště osobně prohlédnout. Po široce medializovaném objevu více než 1000 údajných dinosauřích stop na ploše pouhé jedné třetiny hektaru ve Vermilion Cliffs National Monument však Milner přišel se svým tvrzením, podle kterého na zmíněné lokalitě nezaznamenali jedinou skutečnou dinosauří stopu. Ve skutečnosti jde jen o jamky a výmoly vzniklé v pískovci erozivními procesy. To platí i pro údajné stopy po ocase, ačkoli v jejich případě zřejmě eroze probíhala jiným způsobem. Marjorie Chan, která na původní studii spolupracovala, vyjádřila svou otevřenost názorům jiných paleontologů a uvedla, že na dalších průzkumech tohoto místa bude spolupracovat s dalšími výzkumníky, včetně Breithaupta. Na nutnosti dalšího výzkumu lokality ovšem trvá, už proto, že pokud se v tomto případě skutečně jedná o výmoly, jsou ve srovnání s analogickými útvary v Colorado Plateau velmi odlišné. Možnost, že se jedná pouze o jamky v pískovci, paradoxně předložila už původní studie Winstona Seilera a Marjorie Chan, zároveň ale navrhla argumenty tento závěr vyvracející.
Lokalita označená a popsaná na tomto obrázku byla W. Seilerem a M. Chan zkoumána dva roky, během kterých tito vědci rozlišili celkem čtyři typy stop a vypracovali i možné vzorce chování zde žijících dinosaurů. Přesto zřejmě jde jen o jamky v pískovci...
Zdroje:
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/11/081107163306.htm
http://apnews.myway.com//article/20081107/D94AB3G00.html
Zdroj obrázku:
http://www.sltrib.com/contents/ci_10771175
listopadu 13, 2008
Volgadraco bogolubovi, nový rod a druh pterosaura ze svrchní křídy Ruska
Nový rod a druh azhdarchidního pterosaura s pojmenováním Volgadraco bogolubovi byl popsán týmem ruských paleontologů vedených Alexanderem Averianovem z Povolží v západním Rusku. Holotyp tvoří fragment ze zadní části mandibulární symfýzy (spodní části zobáku) a několik dalších postkraniálních částí kostry. Pterosaurus byl nalezen ve vrstvách Rybushka Formation, pocházející ze svrchní křídy (konkrétně se jedná o období spodního kampáno, tzn. stáří zhruba 80 milionů let) a spadající pod lokalitu Shirokii Karamysh 2 ležící v oblasti Saratov. Abstrakt studie se zmiňuje rovněž o tom, že se svými tělesnými rozměry a stupněm vaskularizace (čili cévního zásobení) mandibulárního zobanu se Volgadraco nacházel někde uprostřed mezi azhdarchidy střední velikosti rodů Azhdarcho a Bakonydraco, žijícími v období turonu a santonu, a obrovským "ultralightem druhohor" rodu Quetzalcoatlus (období maastricht), který byl největším známým létajícím obratlovcem všech dob. Další informace opět chybí. Můžeme si ještě snadno odvodit význam binomenu ("Bogoljubovův drak od Volhy"). Pro podrobnější informace (autapomorfie rodu, podrobná klasifikace založená na fylogenetické analýze, podrobnosti o anatomii apod.) je nutné počkat si na kompletní studii (nebo alespoň do té doby, než se o objevu ruského pterosaura dozví např. National Geographic).
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Averianov, A. O., M. S. Arkhangelsky and E. M. Pervushov. 2008. "A New Late Cretaceous Azhdarchid (Pterosauria, Azhdarchidae) from the Volga Region", Paleontological Journal 42 (6):634-642
A new azhdarchid genus and species, Volgadraco bogolubovi gen. et sp. nov., is described based on an anterior fragment of the mandibular symphysis (mandibular beak) and some postcranial elements from the Rybushka Formation (Upper Cretaceous, Lower Campanian) of the Shirokii Karamysh 2 locality, Saratov Region. The new taxon is intermediate in size and vascularization of the mandibular beak between medium- sized Turonian-Santonian azhdarchids (Azhdarcho, Bakonydraco) and the giant Maastrichtian azhdarchid Quetzalcoatlus.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Averianov, A. O., M. S. Arkhangelsky and E. M. Pervushov. 2008. "A New Late Cretaceous Azhdarchid (Pterosauria, Azhdarchidae) from the Volga Region", Paleontological Journal 42 (6):634-642
A new azhdarchid genus and species, Volgadraco bogolubovi gen. et sp. nov., is described based on an anterior fragment of the mandibular symphysis (mandibular beak) and some postcranial elements from the Rybushka Formation (Upper Cretaceous, Lower Campanian) of the Shirokii Karamysh 2 locality, Saratov Region. The new taxon is intermediate in size and vascularization of the mandibular beak between medium- sized Turonian-Santonian azhdarchids (Azhdarcho, Bakonydraco) and the giant Maastrichtian azhdarchid Quetzalcoatlus.
listopadu 12, 2008
Gobiceratops minutus, nový rod a druh ceratopa ze svrchní křídy Mongolska
Mezi další z dinosauřích taxonů, které byly popsány tento rok, patří i malý ceratop Gobiceratops minutus gen. et sp. nov. O popisu, jehož autorem je Vladimir R. Alifanov, bohužel opět chybí podrobnější informace. Jediným zdrojem tak zůstává abstrakt studie, a i ten se omezil na skutečně nejzákladnější informace. Dozvíme se z něj, že Gobiceratops je neoceratop patřící do "čeledě Bagaceratopidae", zahrnujícího hlavně menší živočichy bez mohutných rohů, které jsou charakteristické spíše pro velké ceratopy ze Severní Ameriky. Holotyp byl objeven na lokalitě Khermin Tsav, náležící do svrchnokřídové formace Baruungoyot Formation (jižní Mongolsko). Sestává z lebky dlouhé pouhých 3,5 cm. Abstrakt se nezmiňuje o tom, že by se jednalo o juvenilního jedince, při této velikosti to však lze předpokládat - vždyť i lebka rodu Microceratus, nejmenšího v současnosti známého ceratopa, byla dlouhá okolo 20 cm. Může se také jednat pouze o délku dochovaného fragmentu. Nasální část lebky včetně předního okraje očnice nasvědčuje blízké příbuznosti s druhem Bagaceratops rozdestvenskyi. Pokud se tato domněnka potvrdí, že narozdíl od jiných sub-kladů v rámci Neoceratopia je Bagaceratopidae asijského původu. Abstrakt se sice nijak nezmiňuje o etymologii binomického pojmenování, ta je ale naprosto zjevná ("malá rohatá tvář z pouště Gobi"). Pokud se časem o tomto rodu objeví podrobnější informace, napíšu o nich do nového článku.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://hoopermuseum.earthsci.carleton.ca/ceratopsid/microceratops.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Microceratus
Abstrakt studie:
V. R. Alifanov, 2008, "The Tiny Horned Dinosaur Gobiceratops minutus gen. et sp. nov. (Bagaceratopidae, Neoceratopsia) from the Upper Cretaceous of Mongolia", Paleontological Journal N° 6, 2008, pp. 49-60
A new horned dinosaur, Gobiceratops minutus gen. et sp. nov. (Bagaceratopidae, Neoceratopsia), from the Upper Cretaceous Baruungoyot Formation of the Khermin Tsav locality (southern Mongolia) is described based on a 3.5-cm-long skull. The nasal included in the orbital border suggests relationship between the new taxon and Bagaceratops rozdestvenskyi. It is proposed that, unlike other neoceratopsian families, the family Bagaceratopidae is of Paleoasiatic origin.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://hoopermuseum.earthsci.carleton.ca/ceratopsid/microceratops.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Microceratus
Abstrakt studie:
V. R. Alifanov, 2008, "The Tiny Horned Dinosaur Gobiceratops minutus gen. et sp. nov. (Bagaceratopidae, Neoceratopsia) from the Upper Cretaceous of Mongolia", Paleontological Journal N° 6, 2008, pp. 49-60
A new horned dinosaur, Gobiceratops minutus gen. et sp. nov. (Bagaceratopidae, Neoceratopsia), from the Upper Cretaceous Baruungoyot Formation of the Khermin Tsav locality (southern Mongolia) is described based on a 3.5-cm-long skull. The nasal included in the orbital border suggests relationship between the new taxon and Bagaceratops rozdestvenskyi. It is proposed that, unlike other neoceratopsian families, the family Bagaceratopidae is of Paleoasiatic origin.
Werner Ernst Martin Janensch
Včerejšího dne uplynulo právě 130 let od narození významného německého paleontologa a geologa Wernera Janensche. Jeho nejslavnější objevy pochází z expedice do tanzanijského Tendaguru Beds, kterou vedl společně s Edwinem Hennigem. Tendaguru, na fosilie nejbohatší africká svrchnojurská formace, lze pokládat za ekvivalent amerického Morrisonu, a to jak svým významem pro dinosauří paleontologii na daném kontinentu, tak i podobnou faunou. Janensch odtud popsal teropoda rodu Elaphrosaurus, diplodokida rodu Dicraeosaurus s nezvykle krátkým krkem a nový (a největší) druh brachiosaura, Brachiosaurus brancai. K poslednímu ze zmíněných dinosaurů se pojí i kontroverze ohledně možné příslušnosti k samostatnému rodu (případně podrodu) Giraffatitan; tato domněnka však v současnosti není obecně akceptována a rod Giraffatitan, vytvořený Olshevskym roku 1991, je uznáván jako mladší synonymum brachiosaura.
Werner Janensch v roce 1901 promoval na Universität Straßburg. Hned nastoupil na Geologisch-Paläontologischen Institut jako asistent vynikajícího geologa a paleontologa Wilhelma von Brancy, po kterém pojmenoval výše zmíněný nový druh brachiosaura. Již roku 1909 se stal kurátorem berlínského Museum für Naturkunde. W. Janensch byl vědecky aktivní po velmi dlouhou dobu. Své poslední publikace, týkající se ornitopoda z rodu Dysalotosaurus, od kterého Janensch nalezl velké množství koster (ve skutečnosti mladší synonymum dryosaura), a sauropodů z Tendaguru, napsal Janensch roku 1955 a 1961. Zemřel 20. října 1969 v Berlíně. Na jeho počest byl pojmenován mimojiné velký sauropod ze svrchní jury Afriky, který je zřejmě geologicky nejstarším známým titanosaurem - rod Janenschia.
Werner Janensch v roce 1901 promoval na Universität Straßburg. Hned nastoupil na Geologisch-Paläontologischen Institut jako asistent vynikajícího geologa a paleontologa Wilhelma von Brancy, po kterém pojmenoval výše zmíněný nový druh brachiosaura. Již roku 1909 se stal kurátorem berlínského Museum für Naturkunde. W. Janensch byl vědecky aktivní po velmi dlouhou dobu. Své poslední publikace, týkající se ornitopoda z rodu Dysalotosaurus, od kterého Janensch nalezl velké množství koster (ve skutečnosti mladší synonymum dryosaura), a sauropodů z Tendaguru, napsal Janensch roku 1955 a 1961. Zemřel 20. října 1969 v Berlíně. Na jeho počest byl pojmenován mimojiné velký sauropod ze svrchní jury Afriky, který je zřejmě geologicky nejstarším známým titanosaurem - rod Janenschia.
Werner E. M. Janensch na fotografii z alba paleontologické expedice do tanzanijské formace Tendaguru (rok 1910)
Zdroje:
http://www.borntraeger-cramer.de/pubs/journals/0031-0220/paper/44/1
http://pl.wikipedia.org/wiki/Werner_Janensch
http://en.wikipedia.org/wiki/Werner_Janensch
Zdroj obrázku:
listopadu 10, 2008
Pitekunsaurus macayai, nový rod a druh titanosaura z Argentiny
Nový rod a druh titanosaura, Pitekunsaurus macayai byl popsán ze svrchnokřídových vrstev Neuquén Basin, argentinské lokality dinosauřími nálezy již proslavené (což se odrazilo i ve jménu několika dinosaurů). Bohužel, ačkoli Pitekunsaurus se na internetu vyskytuje již několik dní a má i svou (velmi skromnou) stránku na dvou jazykových mutacích wikipedie, stále nejsou k dispozici lepší zdroje než citace studie - chybí i obvyklý abstrakt. Zde je tedy několik málo údajů, které lze o novém sauropodovi říct. Jeho pozůstatky, objevené blízko města Rincón de los Sauces, byly popsány Leonardem Filippim a geologem Albertem Garridem z Museo Juan Olsacher de Zapala. Nalezený materiál sestává z mozkovny, kosti čelní, zubu, obratlů (4 cervikálních, 3 dorzálních a 4 kaudálních), fragmentů žeber, kosti loketní a fragmentu horní části kosti ramenní. Tužkovitý tvar zubu je typický pro pokročilé titanosaury. Z tvaru krčních obratlů lze odvodit, že šlo o živočicha s protáhlým, lehce stavěným krkem; ocasní obratle se zase nápadně podobají druhu Rinconsaurus caudamirus, u kterého je neobvyklý tvar této části skeletu jedním z charakteristických znaků. Je tedy možné, že oba živočichové jsou si blízce příbuzní. Další informace už se týkají pouze etymologie: rodové jméno je složeno ze slova "pitekun", které v jazyce indiánského národa Mapuche znamená "objevení" nebo "odkrytí (čehosi)", a řeckého "saurus", což znamená ještěr. Druhové jméno bylo titanosaurovi uděleno na počest výzkumníka ropné společnosti jménem Luis Mayaya, který fosilie objevil v březnu 2004 a předal je muzeu. Snad se o tomto rodu časem objeví detailnější informace - pokud ano, napíšu je samozřejmě na blog.
Leonardo S. Filippi, profesor paleontologie na Museo Carmen Funes de Plaza Huincul a jeden z autorů popisu rodu Pitekunsaurus při práci v terénu.
Zdroj (včetně obrázku):
http://www.dinozaury.com/index.php?option=com_content&task=view&id=1123&Itemid=1
Citace:
Filippi, L.S.; and Garrido, A.C. (2008). "Pitekunsaurus macayai gen. et sp. nov., new titanosaur (Saurischia, Sauropoda) from Upper Cretaceous Neuquén Basin, Argentina". Ameghiniana 45 (3): 575-590.
Leonardo S. Filippi, profesor paleontologie na Museo Carmen Funes de Plaza Huincul a jeden z autorů popisu rodu Pitekunsaurus při práci v terénu.Zdroj (včetně obrázku):
http://www.dinozaury.com/index.php?option=com_content&task=view&id=1123&Itemid=1
Citace:
Filippi, L.S.; and Garrido, A.C. (2008). "Pitekunsaurus macayai gen. et sp. nov., new titanosaur (Saurischia, Sauropoda) from Upper Cretaceous Neuquén Basin, Argentina". Ameghiniana 45 (3): 575-590.
listopadu 09, 2008
Platnost Copeova pravidla pro druhohorní ptáky nepotvrzena
Další nová studie se zabývá vzrůstem tělesné velikosti druhohorních ptáků v průběhu evoluce a případnými doklady o Copeově pravidlu. Copeovo pravidlo - obvykle však vztahované pouze na nelétající živočichy - je zobecnění dlouhodobé makroevoluční tendence většiny živočichů zvětšovat v průběhu fylogeneze své tělesné rozměry. Jak ale v abstraktu studie poznamenávají její autoři, Richard Butler a Anjali Goswami, jak definice, tak i identifikace Copeova pravidla je kontroverzní a problematická. Aktuální studie (citaci lze najít dole v abstraktu) zabývající se evolucí tělesných rozměrů u druhohorních ptáků trend zvětšování rozměrů objevila, Butler a Goswami ale její výsledky přehodnocují a podle svých vlastních slov provedli novou analýzu, která by měla tento předpokládaný vzorec evoluce tělesných rozměrů ověřit. Analýza ukázala, že metoda použitá předchozí studií, která se nezakládala na fylogenetických postupech, nedokáže odlišit vnitro-kladové a mezi-kladové procesy. Rovněž statistická podpora jejich závěrů je velmi slabá. Analýza provedená Butlerem a Goswami ale začleňuje současné fylogenetické hypotézy a našla pouze málo přesvědčivé důkazy o platnosti Copeova pravidla pro druhohorní ptáky. Průzkum evoluce tělesných rozměrů nám v současnosti zřejmě nijak nemůže pomoct pochopit, proč ptáci přežili masivní vymírání na hranici křídy a terciéru.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Body size evolution in Mesozoic birds: little evidence for Cope's rule. 2008. R. BUTLER & A. GOSWAMI. Journal of Evolutionary Biology 21: 1673–1682.
Cope's rule, the tendency towards evolutionary increases in body size, is a long-standing macroevolutionary generalization that has the potential to provide insights into directionality in evolution; however, both the definition and identification of Cope's rule are controversial and problematic. A recent study [J. Evol. Biol. 21 (2008) 618] examined body size evolution in Mesozoic birds, and claimed to have identified evidence of Cope's rule occurring as a result of among-lineage species sorting. We here reassess the results of this study, and additionally carry out novel analyses testing for within-lineage patterns in body size evolution in Mesozoic birds. We demonstrate that the nonphylogenetic methods used by this previous study cannot distinguish between among- and within-lineage processes, and that statistical support for their results and conclusions is extremely weak. Our ancestor–descendant within-lineage analyses explicitly incorporate recent phylogenetic hypotheses and find little compelling evidence for Cope's rule. Cope's rule is not supported in Mesozoic birds by the available data, and body size evolution currently provides no insights into avian survivorship through the Cretaceous–Paleogene mass extinction.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Body size evolution in Mesozoic birds: little evidence for Cope's rule. 2008. R. BUTLER & A. GOSWAMI. Journal of Evolutionary Biology 21: 1673–1682.
Cope's rule, the tendency towards evolutionary increases in body size, is a long-standing macroevolutionary generalization that has the potential to provide insights into directionality in evolution; however, both the definition and identification of Cope's rule are controversial and problematic. A recent study [J. Evol. Biol. 21 (2008) 618] examined body size evolution in Mesozoic birds, and claimed to have identified evidence of Cope's rule occurring as a result of among-lineage species sorting. We here reassess the results of this study, and additionally carry out novel analyses testing for within-lineage patterns in body size evolution in Mesozoic birds. We demonstrate that the nonphylogenetic methods used by this previous study cannot distinguish between among- and within-lineage processes, and that statistical support for their results and conclusions is extremely weak. Our ancestor–descendant within-lineage analyses explicitly incorporate recent phylogenetic hypotheses and find little compelling evidence for Cope's rule. Cope's rule is not supported in Mesozoic birds by the available data, and body size evolution currently provides no insights into avian survivorship through the Cretaceous–Paleogene mass extinction.
Význam dinosauřích jmen - R
Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Rahonavis - "oblačný/hrozivý pták"
Rajasaurus - "královský ještěr"
Rapator - "plenitel"
Rapetosaurus - "ještěr Rapeto"; Rapeto je postava obra v malgašské mytologii
Rayososaurus - "ještěr z (formace) Rayoso"
Rebbachisaurus - "ještěr kmene Ait Rebbach"; resp. "ještěr ze Sussexu" - pravěký kmen Regni žil na území dnešního Sussexu
Regnosaurus - "ještěr kmene Regni"
Rhabdodon - "vroubkovaný zub"
Rhoetosaurus - "Rhoetův ještěr" - Rhoetus je postava z řecké a římské mytologie
Richardoestesia - "pro Richarda Estese"
Rinchenia - "pro Rinchena" - na počest mongolského paleontologa Rinchena Barsbolda
Rinconsaurus - "ještěr z Rincón de los Sauces"
Riojasaurus - "ještěr z (provincie) La Rioja"
Rocasaurus - "ještěr z (města) General Roca"
Ruehleia - "pro Ruehleho" - na počest německého paleontologa Huga Ruehle von Lilienstern
Rugops - "svraštělá tvář"
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinor.htm
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/ a byl mírně doplněn z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Rahonavis - "oblačný/hrozivý pták"
Rajasaurus - "královský ještěr"
Rapator - "plenitel"
Rapetosaurus - "ještěr Rapeto"; Rapeto je postava obra v malgašské mytologii
Rayososaurus - "ještěr z (formace) Rayoso"
Rebbachisaurus - "ještěr kmene Ait Rebbach"; resp. "ještěr ze Sussexu" - pravěký kmen Regni žil na území dnešního Sussexu
Regnosaurus - "ještěr kmene Regni"
Rhabdodon - "vroubkovaný zub"
Rhoetosaurus - "Rhoetův ještěr" - Rhoetus je postava z řecké a římské mytologie
Richardoestesia - "pro Richarda Estese"
Rinchenia - "pro Rinchena" - na počest mongolského paleontologa Rinchena Barsbolda
Rinconsaurus - "ještěr z Rincón de los Sauces"
Riojasaurus - "ještěr z (provincie) La Rioja"
Rocasaurus - "ještěr z (města) General Roca"
Ruehleia - "pro Ruehleho" - na počest německého paleontologa Huga Ruehle von Lilienstern
Rugops - "svraštělá tvář"
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinor.htm
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/ a byl mírně doplněn z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
listopadu 08, 2008
Stokesosaurus langhami, nový druh tyrannosauroida ze spodní křídy Anglie
Jedinec popsaný jako nový druh stokesosaura - S. langhami, nalezený ve svrchnojurských vrstvách (jedná se přesněji o spodní tithon) v anglickém Dorsetu. Takové je téma aktuální studie Rogera B. J. Bensona, působícího na University of Cambridge a Natural History Museum v Londýně. Do současné doby byl od bazálního tyrannosauroida rodu Stokesosaurus známý jediný druh, S. clevelandi Madsen, 1974. Tento relativně malý teropod - v dospělosti zřejmě nepřesahoval délku 4 metrů - byl nalezen ve formaci Morrison (člen Brushy Basin) a pochází rovněž ze spodního tithonu. Původní popis materiálu UUVP 2938 (sestávajícího z levého ilia) jako nového rodu a druhu byl v roce 1976 zpochybněn Galtonem, podle kterého se jedná o synonymum rodu Iliosuchus a byla vytvořena kombinace Iliosuchus clevelandi. Od jiných tyrannosauroidů stokesosaura odlišuje několik autapomorfických znaků na iliu.
Pokud jde o nový druh, jméno mu bylo uděleno na počest Petera Langhama, který fosilie dinosaura objevil již roku 1984. V roce 1992 byl získán pro sbírky Oxford University Museum of Natural History Philipem Powellem, kde ležel jako "nepopsaný teropod". Tak byl také zmiňován v některých studiích (např. Weishampel et al., 2004; Martill et al., 2006 a Naish & Martill, 2007). Fosilní materiál nalezený na ploše přibližně tří metrů čtverečních sestává z nekompletního postkraniálního skeletu dospělého jedince. Holotyp s označením OUMNH J.3311 sestává z jednoho cervikálního obratle, pěti dorzálních obratlů, kompletní křížové kosti, pěti kaudálních obratlů, čtyř izolovaných příčných výběžků obratle, kompletního pánevního pletence, obou femurů, obou tibií a fragmentu neidentifikovatelné kosti. Od druhu S. clevelandi se S. langhami liší především ve znacích ilia, ačkoli sestavit přesný výčet není možné - některé autapomorfie materiálu S. langhami jsou zjištěné z pozůstatků neznámých od druhu S. clevelandi. Zároveň spolu oba druhy sdílí několik charakteristických znaků pánevního pletence, které nejsou přítomny u žádného jiného tyrannosauroida.
Velikostní porovnání zástupců rodů Guanlong a S. langhami, zobrazující zároveň známý materiál z druhu S. langhami. Šedou barvou jsou vyznačeny chybějící části kostí. Pruh měřítka odpovídá 1 metru.
Jedna část studie se rovněž zabývá zajímavým tématem evoluce tělesné velikosti u tyrannosauroidů. Samotný S. langhami velikostí podstatně překonával všechny další známé jurské a spodnokřídové tyrannosauroidy. S hmotností 350 kg se ale na druhou stranu nepřibližoval pozdějším pokročilejším zástupcům tohoto kladu, tyrannosauridům, jejichž hmotnost se pohybovala v řádu tun - připomeňme si např. vrcholného predátora severoamerické svrchní křídy, slavný rod Tyrannosaurus, který mohl dosahovat délky i 13 m při hmotnosti blížící se 7 tunám. Objev nového druhu tak nijak nepopírá názor, podle kterého se tyrannosauridi vyvinuli z menších předků; který zformuloval Thomas Holtz roku 1994. Oproti tomu bude třeba přehodnotit domněnky o velikostní rozmanitosti raných tyrannosauroidů. Mimochodem, délku nového druhu stokesosaura odhadla studie velmi přesně: na 4,95 m při délce ilia 523 mm. Ve studii se pro porovnání nachází i tabulka s těmito parametry pro dva exempláře guanlonga, rod Dilong, rod Aviatyrannis, druh Stokesosaurus clevelandi a blíže neurčeného tyrannosauroida popsaného v práci Foster & Chure, 2000.
Autoři provedli i fylogenetickou analýzu, založenou na sadě dat ze studie Xu et al., 2006. Ta byla pozměněna podle dat studie Rauhut, 2003a; a rozšířena o čínské rody Dilong a Guanlong. Znaky druhu S. langhami použité pro analýzu byly získány osobním pozorováním nalezeného materiálu. Výsledkem analýzy bylo původně 365 904 možných schémat fylogeneze, po vyřazení taxonu Coelurus s nestabilní fylogenetickou pozicí a pozdější redukcí počtu stromů zbylo 38 808 stromů. Zjednodušenou verzi striktního konsensu těchto možných kladogramů a jeho sladění s geologickým časem představuje konečný kladogram, který můžete vidět pod tímto odstavcem. Je možno si zde všimnout unikátní pozice stokesosaura, který je po guanlongovi nejstarším tyrannosauroidem. To ale nemusí vypovídat nic o průběhu fylogeneze této skupiny. Tyrannosauroidi jsou skupina, u které jsou názory na fylogenezi velmi proměnlivé. Dokazuje to i fakt zmíněný ve studii - některé znaky přítomné u pokročilých tyrannosauridů, o kterých se předpokládalo, že vymezují Tyrannosauroidea proti jiným skupinám celurosaurů, ve skutečnosti bazálním tyrannosauroidům (Dilong, Guanlong, Eotyrannus) chybí. V závěru části věnované systematice Benson zdůrazňuje fakt, že morfologická diverzita tyrannosauroidů může podporovat i některé odvážné hypotézy o fylogenezi tohoto kladu - zmíněna je Senterova studie z roku 2007, podle které je původ kladu nutné hledat spíše u rodů Coelurus a Tanycolagreus než u bazálních kompsognatidů nebo maniraptorů.
V závěru studie, zabývajícím se paleobiogeografickými implikacemi nového druhu, je rovněž podpořena domněnka o propojení mezi Severní Amerikou a Evropou. Nasvědčuje tomu podobnost faun v severoamerické formaci Morrison, západoafrické formaci Tendaguru a dalších formací v Evropě, mezi které patří i anglická Kimmeridge Clay. Přinejmenším některé části Severní Ameriky a Evropy byly během svrchní jury propojeny, což ale neplatí o Africe. Na tomto kontinentu, který býval součástí Gondwany (nikoli Laurasie, jako v případě Evropy a Severní Ameriky), dosud nebyly pozůstatky tyrannosauroidů nalezeny. Domněnku podporují i nálezy tradičně "severoamerických" teropodů z rodů Allosaurus (Pérez-Moreno et al., 1999), Torvosaurus a Ceratosaurus (Antunes & Mateus, 2003) ve svrchní juře Portugalska. Přestože paleontolog Werner Janensch popsal roku 1925 materiál nalezený v tanzanijském Tendaguru jako patřící druhům Allosaurus tendaguruensis and Ceratosaurus roechlingi, podle studie Tykoski & Rowe, 2004 nejsou přítomny diagnostické znaky ceratosaura a u "allosaura" nebyly žádné v původní studii uvedeny. Na tomto místě by možná bylo užitečné odkázat na článek o tastavinsaurovi, který je napsán podle studie rovněž argumentující ve prospěch fyzického propojení Severní Ameriky a Evropy.
Zdroj (včetně obrázků):
Benson, 2008
Zdroj obrázku:
http://www.dinozaury.com/index.php?option=com_rsgallery2&Itemid=673&page=inline&id=740&catid=74&limitstart=0
Abstrakt studie:
Benson, R.B.J. (2008). "New information on Stokesosaurus, a tyrannosauroid (Dinosauria: Theropoda) from North America and the United Kingdom." Journal of Vertebrate Paleontology, 28(3):732-750. doi: 10.1671/0272-4634(2008)28[732:NIOSAT]2.0.CO;2.
A partial postcranial skeleton from the Late Jurassic (Tithonian) of Dorset, England represents a new species of the theropod dinosaur Stokesosaurus, Stokesosaurus langhami. S. langhami is a member of Tyrannosauroidea, showing a distinct median vertical ridge on the lateral surface of the ilium, a prominent shelf medial to the preacetabular notch, a pronounced ischial tubercle, and a tibia that is elongate relative to the femur. One of only two definitive Jurassic tyrannosauroids known from more than isolated elements, it is the largest Jurassic tyrannosauroid reported to date and provides additional evidence for the presence of relatively small- or medium-sized basal tyrannosauroids in Asia, North America, and Europe during the Late Jurassic. The occurrence of Stokesosaurus in the Tithonian of the UK and USA and
the absence of tyrannosauroids in contemporaneous west African faunas supports the hypothesis of a paleobiogeographic link during the Late Jurassic between North America and Europe, to the exclusion of Africa.
Pokud jde o nový druh, jméno mu bylo uděleno na počest Petera Langhama, který fosilie dinosaura objevil již roku 1984. V roce 1992 byl získán pro sbírky Oxford University Museum of Natural History Philipem Powellem, kde ležel jako "nepopsaný teropod". Tak byl také zmiňován v některých studiích (např. Weishampel et al., 2004; Martill et al., 2006 a Naish & Martill, 2007). Fosilní materiál nalezený na ploše přibližně tří metrů čtverečních sestává z nekompletního postkraniálního skeletu dospělého jedince. Holotyp s označením OUMNH J.3311 sestává z jednoho cervikálního obratle, pěti dorzálních obratlů, kompletní křížové kosti, pěti kaudálních obratlů, čtyř izolovaných příčných výběžků obratle, kompletního pánevního pletence, obou femurů, obou tibií a fragmentu neidentifikovatelné kosti. Od druhu S. clevelandi se S. langhami liší především ve znacích ilia, ačkoli sestavit přesný výčet není možné - některé autapomorfie materiálu S. langhami jsou zjištěné z pozůstatků neznámých od druhu S. clevelandi. Zároveň spolu oba druhy sdílí několik charakteristických znaků pánevního pletence, které nejsou přítomny u žádného jiného tyrannosauroida.
Velikostní porovnání zástupců rodů Guanlong a S. langhami, zobrazující zároveň známý materiál z druhu S. langhami. Šedou barvou jsou vyznačeny chybějící části kostí. Pruh měřítka odpovídá 1 metru.Jedna část studie se rovněž zabývá zajímavým tématem evoluce tělesné velikosti u tyrannosauroidů. Samotný S. langhami velikostí podstatně překonával všechny další známé jurské a spodnokřídové tyrannosauroidy. S hmotností 350 kg se ale na druhou stranu nepřibližoval pozdějším pokročilejším zástupcům tohoto kladu, tyrannosauridům, jejichž hmotnost se pohybovala v řádu tun - připomeňme si např. vrcholného predátora severoamerické svrchní křídy, slavný rod Tyrannosaurus, který mohl dosahovat délky i 13 m při hmotnosti blížící se 7 tunám. Objev nového druhu tak nijak nepopírá názor, podle kterého se tyrannosauridi vyvinuli z menších předků; který zformuloval Thomas Holtz roku 1994. Oproti tomu bude třeba přehodnotit domněnky o velikostní rozmanitosti raných tyrannosauroidů. Mimochodem, délku nového druhu stokesosaura odhadla studie velmi přesně: na 4,95 m při délce ilia 523 mm. Ve studii se pro porovnání nachází i tabulka s těmito parametry pro dva exempláře guanlonga, rod Dilong, rod Aviatyrannis, druh Stokesosaurus clevelandi a blíže neurčeného tyrannosauroida popsaného v práci Foster & Chure, 2000.
Autoři provedli i fylogenetickou analýzu, založenou na sadě dat ze studie Xu et al., 2006. Ta byla pozměněna podle dat studie Rauhut, 2003a; a rozšířena o čínské rody Dilong a Guanlong. Znaky druhu S. langhami použité pro analýzu byly získány osobním pozorováním nalezeného materiálu. Výsledkem analýzy bylo původně 365 904 možných schémat fylogeneze, po vyřazení taxonu Coelurus s nestabilní fylogenetickou pozicí a pozdější redukcí počtu stromů zbylo 38 808 stromů. Zjednodušenou verzi striktního konsensu těchto možných kladogramů a jeho sladění s geologickým časem představuje konečný kladogram, který můžete vidět pod tímto odstavcem. Je možno si zde všimnout unikátní pozice stokesosaura, který je po guanlongovi nejstarším tyrannosauroidem. To ale nemusí vypovídat nic o průběhu fylogeneze této skupiny. Tyrannosauroidi jsou skupina, u které jsou názory na fylogenezi velmi proměnlivé. Dokazuje to i fakt zmíněný ve studii - některé znaky přítomné u pokročilých tyrannosauridů, o kterých se předpokládalo, že vymezují Tyrannosauroidea proti jiným skupinám celurosaurů, ve skutečnosti bazálním tyrannosauroidům (Dilong, Guanlong, Eotyrannus) chybí. V závěru části věnované systematice Benson zdůrazňuje fakt, že morfologická diverzita tyrannosauroidů může podporovat i některé odvážné hypotézy o fylogenezi tohoto kladu - zmíněna je Senterova studie z roku 2007, podle které je původ kladu nutné hledat spíše u rodů Coelurus a Tanycolagreus než u bazálních kompsognatidů nebo maniraptorů.
V závěru studie, zabývajícím se paleobiogeografickými implikacemi nového druhu, je rovněž podpořena domněnka o propojení mezi Severní Amerikou a Evropou. Nasvědčuje tomu podobnost faun v severoamerické formaci Morrison, západoafrické formaci Tendaguru a dalších formací v Evropě, mezi které patří i anglická Kimmeridge Clay. Přinejmenším některé části Severní Ameriky a Evropy byly během svrchní jury propojeny, což ale neplatí o Africe. Na tomto kontinentu, který býval součástí Gondwany (nikoli Laurasie, jako v případě Evropy a Severní Ameriky), dosud nebyly pozůstatky tyrannosauroidů nalezeny. Domněnku podporují i nálezy tradičně "severoamerických" teropodů z rodů Allosaurus (Pérez-Moreno et al., 1999), Torvosaurus a Ceratosaurus (Antunes & Mateus, 2003) ve svrchní juře Portugalska. Přestože paleontolog Werner Janensch popsal roku 1925 materiál nalezený v tanzanijském Tendaguru jako patřící druhům Allosaurus tendaguruensis and Ceratosaurus roechlingi, podle studie Tykoski & Rowe, 2004 nejsou přítomny diagnostické znaky ceratosaura a u "allosaura" nebyly žádné v původní studii uvedeny. Na tomto místě by možná bylo užitečné odkázat na článek o tastavinsaurovi, který je napsán podle studie rovněž argumentující ve prospěch fyzického propojení Severní Ameriky a Evropy.
Zdroj (včetně obrázků):
Benson, 2008
Zdroj obrázku:
http://www.dinozaury.com/index.php?option=com_rsgallery2&Itemid=673&page=inline&id=740&catid=74&limitstart=0
Abstrakt studie:
Benson, R.B.J. (2008). "New information on Stokesosaurus, a tyrannosauroid (Dinosauria: Theropoda) from North America and the United Kingdom." Journal of Vertebrate Paleontology, 28(3):732-750. doi: 10.1671/0272-4634(2008)28[732:NIOSAT]2.0.CO;2.
A partial postcranial skeleton from the Late Jurassic (Tithonian) of Dorset, England represents a new species of the theropod dinosaur Stokesosaurus, Stokesosaurus langhami. S. langhami is a member of Tyrannosauroidea, showing a distinct median vertical ridge on the lateral surface of the ilium, a prominent shelf medial to the preacetabular notch, a pronounced ischial tubercle, and a tibia that is elongate relative to the femur. One of only two definitive Jurassic tyrannosauroids known from more than isolated elements, it is the largest Jurassic tyrannosauroid reported to date and provides additional evidence for the presence of relatively small- or medium-sized basal tyrannosauroids in Asia, North America, and Europe during the Late Jurassic. The occurrence of Stokesosaurus in the Tithonian of the UK and USA and
the absence of tyrannosauroids in contemporaneous west African faunas supports the hypothesis of a paleobiogeographic link during the Late Jurassic between North America and Europe, to the exclusion of Africa.
listopadu 07, 2008
Stabilní izotopy pomáhají zjistit potravu a biotopy hadrosaurů a ceratopů
Už v úvodní části abstraktu (relativně) nové studie její autoři - Henry C. Fricke a Dean A. Pearson - uvádějí známý fakt, že pouze morfologickými studiemi jdou otázky spojené se způsobem života dinosaurů přesvědčivě zodpovědět jen těžko. Určitou představu o tom, jakou potravu a místa výskytu preferovali býložraví dinosauři nám ale může poskytnout i podíl izotopů kyslíku a uhlíku ve sklovině zachovalých zubů. Tento přístup je založen na izotopické různorodosti různých rostlinných materiálů a povrchových vod, která se u živočichů - pokud v dané lokalitě přijímali potravu nebo se napili vody - postupně projeví na poměru zmíněných izotopů. Díky tomu je možné identifikovat a blíže určit potravní nároky společně žijícíh druhů. V aktuální studii jsou srovnávány společně žijící druhy ceratopů a hadrosaurů ze čtyř různých stratigrafických úrovní Hell Creek Formation. Zachování prvotní paleoekologické informace potvrdilo vyrovnání hladin izotopů mezi sklovinou a samotnou zubovinou stejně jako rozdíly mezi jednotlivými taxony. Existence onoho vyrovnání rovněž poprvé umožňuje přesvědčivě dokázat výměnu potravních nik mezi těmito taxony herbivorních dinosaurů. Podrobnější výsledky oné analýzy? V některých lokalitách vykazovali ceratopové větší podíl izotopů kyslíku a uhlíku než hadrosauři, což ukazuje na to, že preferovali spíše otevřené prostory blízko mořskému pobřeží. Jindy ale množství izotopů ukazovalo spíše na živočichy živící se rostlinami v nižším patru lesů. Výsledky izotopové analýzy u hadrosaurů si jsou ve většině případů podobné a ukazují na živočichy preferující jako potravu rostliny z vyšších pater lesa, vystavených více slunečnímu světlu. Rozdílné potravní niky ceratopů mohou reprezentovat rozsáhlé změny vegetace a s tím související změny v dostupnosti vhodného životního prostředí. Tento faktor navíc mohl být ovlivněn změnami úrovně hladiny moří nebo distribuce povrchové vody např. v řekách. Autoři však v závěru abstraktu upozorňují, že vzhledem k nedostatečnému soudobému taxonomickému rozlišení není možné určit, jestli jsou nároky na potravu a prostředí odvozené z analýzy stabilních dinosaurů spojené s jediným nebo více druhy hadrosaurů a ceratopů.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Fricke, H.C., and Pearson, D.A. 2008. Stable isotope evidence for changes in dietary niche partitioning among hadrosaurian and ceratopsian dinosaurs of the Hell Creek Formation, North Dakota. Paleobiology 34(4):534-552. doi: 10.1666/08020.1.
Questions related to dinosaur behavior can be difficult to answer conclusively by using morphological studies alone. As a complement to these approaches, carbon and oxygen isotope ratios of tooth enamel can provide insight into habitat and dietary preferences of herbivorous dinosaurs. This approach is based on the isotopic variability in plant material and in surface waters of the past, which is in turn reflected by carbon and oxygen isotope ratios of animals that ingested the organic matter or drank the water. Thus, it has the potential to identify and characterize dietary and habitat preferences for coexisting taxa. In this study, stable isotope ratios from coexisting hadrosaurian and ceratopsian dinosaurs of the Hell Creek Formation of North Dakota are compared for four different stratigraphic levels. Isotopic offsets between tooth enamel and tooth dentine, as well as taxonomic differences in means and in patterns of isotopic data among taxa, indicate that primary paleoecological information is preserved. The existence of taxonomic offsets also provides the first direct evidence for dietary niche partitioning among these herbivorous dinosaur taxa. Of particular interest is the observation that the nature of this partitioning changes over time: for some localities ceratopsian dinosaurs have higher carbon and oxygen isotope ratios than hadrosaurs, indicating a preference for plants living in open settings near the coast, whereas for other localities isotope ratios are lower, indicating a preference for plants in the understory of forests. In most cases the isotope ratios among hadrosaurs are similar and are interpreted to represent a dietary preference for plants of the forest canopy. The inferred differences in ceratopsian behavior are suggested to represent a change in vegetation cover and hence habitat availability in response to sea level change or to the position of river distributaries. Given our current lack of taxonomic resolution, it is not possible to determine if dietary and habitat preferences inferred from stable isotope data are associated with single, or multiple, species of hadrosaurian/ceratopsian dinosaurs.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Fricke, H.C., and Pearson, D.A. 2008. Stable isotope evidence for changes in dietary niche partitioning among hadrosaurian and ceratopsian dinosaurs of the Hell Creek Formation, North Dakota. Paleobiology 34(4):534-552. doi: 10.1666/08020.1.
Questions related to dinosaur behavior can be difficult to answer conclusively by using morphological studies alone. As a complement to these approaches, carbon and oxygen isotope ratios of tooth enamel can provide insight into habitat and dietary preferences of herbivorous dinosaurs. This approach is based on the isotopic variability in plant material and in surface waters of the past, which is in turn reflected by carbon and oxygen isotope ratios of animals that ingested the organic matter or drank the water. Thus, it has the potential to identify and characterize dietary and habitat preferences for coexisting taxa. In this study, stable isotope ratios from coexisting hadrosaurian and ceratopsian dinosaurs of the Hell Creek Formation of North Dakota are compared for four different stratigraphic levels. Isotopic offsets between tooth enamel and tooth dentine, as well as taxonomic differences in means and in patterns of isotopic data among taxa, indicate that primary paleoecological information is preserved. The existence of taxonomic offsets also provides the first direct evidence for dietary niche partitioning among these herbivorous dinosaur taxa. Of particular interest is the observation that the nature of this partitioning changes over time: for some localities ceratopsian dinosaurs have higher carbon and oxygen isotope ratios than hadrosaurs, indicating a preference for plants living in open settings near the coast, whereas for other localities isotope ratios are lower, indicating a preference for plants in the understory of forests. In most cases the isotope ratios among hadrosaurs are similar and are interpreted to represent a dietary preference for plants of the forest canopy. The inferred differences in ceratopsian behavior are suggested to represent a change in vegetation cover and hence habitat availability in response to sea level change or to the position of river distributaries. Given our current lack of taxonomic resolution, it is not possible to determine if dietary and habitat preferences inferred from stable isotope data are associated with single, or multiple, species of hadrosaurian/ceratopsian dinosaurs.
Michael Crichton
Spisovatel Michael Crichton, známý především díky knihám z žánru science-fiction, před 3 dny (4. listopadu 2008) zemřel na rakovinu ve věku 66 let. Nejznámější z jeho knih je pravděpodobně Jurský park (Jurassic Park) a jeho pokračování Ztracený svět (The Lost World). Především první z těchto románů patří mezi nejpopulárnější literární díla 20. století. Už při prvním vydání knihy roku 1989 bylo zřejmé, že na její motivy bud enatočen film. Film, uvedený do kin 11. června 1993, za pět let vydělal 914 milionů dolarů. Jeho přínos pro zvýšení zájmu o dinosaury a paleontologii obecně je zcela neoddiskutovatelný a v jistém smyslu byl vyvrcholením "dinosauří horečky", která v podvědomí laiků změnila obecnou představu o dinosaurech jako studenokrevných, pomalých a tupých plazech. Přestože Crichton v Jurském parku (i Steven Spielberg v jeho filmové verzi) především rychlost některých dinosaurů nadsadil (Velociraptor, ve filmu ve skutečnosti podobný spíše rodu Deinonychus, nedosahoval 100 km/h ani zdaleka) a ani zřejmě nebyli schopní otevírat dveře, dinosauři zde byli zobrazeni jako agilní, rychlá a aktivní zvířata.
V souvislosti s Crichtonem je určitě nutné zmínit i jeho další díla, byť již nesouvisící s tématickým okruhem tohoto blogu. Jde např. o originální a působivé sci-fi Kmen Andromedy (The Andromeda Strain).
Zdroje:
http://www.etonline.com/news/2008/11/67369/
http://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Crichton
http://www.wildprehistory.org/index.php?option=com_content&task=view&id=367&Itemid=69
V souvislosti s Crichtonem je určitě nutné zmínit i jeho další díla, byť již nesouvisící s tématickým okruhem tohoto blogu. Jde např. o originální a působivé sci-fi Kmen Andromedy (The Andromeda Strain).
Zdroje:
http://www.etonline.com/news/2008/11/67369/
http://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Crichton
http://www.wildprehistory.org/index.php?option=com_content&task=view&id=367&Itemid=69
listopadu 06, 2008
Tastavinsaurus, nový rod somfospondylního sauropoda ze spodní křídy Španělska
Popis nového rodu a druhu Tastavinsaurus sanzi byl publikován v aktuálním vydání Journal of Vertebrate Paleontology. Studie, jejímiž autory jsou José Canudo, Rafael Royo-Torres a Gloria Cuenca-Bescós, popisuje sauropoda pocházejícího z období raného aptu (zhruba před 120 miliony let) a vyskytujícího se na území dnešního Španělska. Objev může být významný hlavně pro období, ze kterého pochází: jak konstatují autoři, svrchní jura byla charakteristická značnou sauropodí diverzitou (zahrnující primitivnější sauropody nepatřící do kladu Neosauropoda, diplodokoidní zástupce kladu Flagellicaudata, kamarasauridy a bazální titanosauriformy z kladů Brachiosauridae a jiných). Oproti tomu ve svrchní křídě převažovali titanosauři a na některých místech již rozštěpené Gondwany se vyskytovali i rebbachisauridi. Posun v dominanci jistých kladů sauropodů se tak musel odehrát během spodní křídy, máme ale o něm jen málo informací. Nicméně již v tomto období byli nejrozšířenějším sauropodím kladem titanosauriformové a většina sauropodů popsaných v minulých letech do tohoto kladu spadá, ačkoli zprvu mohli být řazeni do jiných skupin. Toto tvrzení autoři dokládají odkazem na studie Martin et al., 1994; Tidwell et al., 1999; Tidwell et al., 2001; Wedel et al., 2000; You et al., 2003 a Naish & Martill, 2001. Tastavinsaurus tedy může představovat další část evidence nutné pro zpřesnění současných fylogenetických hypotéz. Na rozdíl od jiných nálezů "španělských" sauropodů pocházejících z období aptu nebo barremu je materiál tastavinsaura kompletnější a může být významný i pro lepší náhled do paleobiogeografických souvislostí mezi evropskými titanosauriformy.
Zpět k samotnému tastavinsaurovi: jeho kostra byla nalezena poblíž vesnice Peñarroya de Tastavins ležící v provincii Teruel (oblast Aragon) v severovýchodním Španělsku. Z geologického hlediska lokalita patří pod formaci Xert, která je severovýchodní částí Maestrazgo Basin. Zvětralé a fragmentární fosilie roztroušené po povrchu byly v této oblasti nalezeny již na začátku devadesátých let místními amatérskými sběrači fosilií. Rodové jméno tastavinsaura odkazuje k místu nálezu a dalo by se přeložit jako "ještěr od řeky Tastavins" nebo "ještěr z Peñarroya de Tastavins". Samotný pojem "Tastavin" znamená "pohárek vína". Druhové jméno bylo dinosaurovi uděleno na počest profesora Josého Luise Sanze, který se angažoval ve výzkumu španělských dinosaurů. Holotyp s označením MPZ 99/9 tvoří nekompletní kostra zahrnující 3 hrudní obratle a část čtvrtého [77, 78 a 79; 53]; fragmenty devíti hrudních žeber [57, 69, 74, 85, 86, 88, 89, 90 a 91]; křížová kost (sakrum) [19]; kaudosakrální obratel [7]; fragmenty dvou sakrálních žeber [80 a 83]; dvacet pět ocasních (kaudálních) obratlů [10, 26, 27, 30, 31, 33, 35, 36, 39, 40, 41, 42, 45, 47, 48, 49, 51, 62, 63, 64, 65, 70, 71, 72 a 73]; 21 hemapofýz (hemapofýzy = oblouky napojené na spodní povrch ocasních obratlů) [15, 22, 28, 32, 34, 37, 38, 43, 44, 46, 55, 56, 59, 60, 61, 66, 67, 68, 75, 81 a 82]; obě ilia (kosti kyčelní) [58 a 9]; obě ischia (kosti sedací) [23 a 24]; obě kosti stydké [16 a 84]; oba femury (stehenní kosti) [6 a 76]; pravou tibii (holenní kost) [50]; pravou fibulu (kost lýtkovou) [54]; pět pravých [4, 5, 8, 11 a 52] a jeden levý [21] metatarzál (kost záprstní) a sedm pedálních falangů [2, 29 a 133] (prstů na nohou) včetně čtyř s drápy [3, 12, 13 a 87].
Tastavinsaurus sanzi je charakterizován 19 autapomorfiemi, jejichž podrobný výpis zde ve článku nebude zmíněn. Autoři obecně přirovnávají morfologii série ocasních obratlů k bazálním titanosariformům rodů Brachiosaurus a Cedarosaurus. První ocasní obratel má však neobvyklý tvar: povrch orientovaný směrem k hlavě je konkávní a povrch orientovaný směrem k ocasu plochý. Tento znak sdílí Tastavinsaurus s rodem Venenosaurus Tidwell et al., 2001. Sesterským taxonem tohoto rodu se Tastavinsaurus ukázal být i podle fylogenetické analýzy. Pro předběžnou analýzu autoři použili data ze studie Wilson, 2002; podle které se problematický taxon Jobaria nachází mimo Neosauropoda a Euhelopus, důležitý pro porozumění pozici tastavinsaura, je titanosauriform. Přidány však byly taxony Andesaurus, Cedarosaurus, Venenosaurus a Phuwiangosaurus Konečná analýza 17 taxonů a 246 morfologických znaků za použití PAUP* ("Phylogenetic Analysis Using Parsimony *and other methods") je opět relativně podobná výsledkům Wilson, 2002. Překvapivým vedlejším závěrem této analýzy může být pozice rodů Camarasaurus a Euhelopus jako bazálních makronarů, což naznačovala už 25 let stará (!)studie Mateer and McIntosh, 1983 nevyužívající ještě kladistických postupů.
Pokud jde o podrobnější popis nalezeného materiálu, zmíněny už byly kaudální obratle. Profil ilia je opět podobný bazálním makronarům jako byl Camarasaurus. Má půlkruhovitý obrys, avšak odlišný od více kruhovitého profilu kyčelní kosti brachiosaura. Ischium tastavinsaura se vyznačuje několika zřejmými znaky. Především je malé velikosti (nejmenší z kostí v oblasti kyčle) a je daleko kratší než pubis (kost stydká). Poměr délky ischia ke kosti stydké je zde jeden z nejmenších mezi sauropody vůbec. Tibia je relativně krátká, což je charakteristické pro nejvíce bazálního makronara - brachiosaura - i pro další primitivní makronary blízké ne-makronarianním eusauropodům. Téměř čtyřúhelníkovitý tvar distálního konce fibuly je jednou ze zmíněných 19 autapomorfií, protože u primitivních neosauropodů je tento region elipsovitého tvaru a naopak u vývojově pokročilejších somfospondylů - titanosaurů - je zas podobný trojúhelníku. Srovnání snese snad jen s druhem B. brancai, u kterého je okrajový konec kosti lýtkové téměř lichoběžníkový. Metatarzály jsou masivní a robustní, což platí i pro prstní články - ty jsou širší než delší, což je typické pro všechny eusauropody. V podrobnostech se pak Tastavinsaurus v morfologii prstů podobá bazálnímu titanosauriformovi rodu Cedarosaurus. Prsty tastavinsaurovy zadní končetiny byly opatřeny třemi drápy, což je stav převládající u většiny sauropodů (studie uvádí výjimku v podobě titanosauriformů Astrodon a Pleurocoelus).
V závěru studie autoři připomínají možné - ale geologickými daty nepodložené - spojení mezi Pyrenejským poloostrovem a Severní Amerikou. Ačkoli podle paleogeografických rekonstrukcí oddělovala v období barremu a aptu kontinentální masy Evropy a Severní Ameriky oceánská bariéra vzniklá otevřením severního Atlantiku, velká podobnost spodnokřídových faun těchto světadílů nasvědčuje opaku. Fylogenetická analýza Canuda a kolektivu jako nejbližšího příbuzného "španělského" tastavinsaura identifikovala rod Venenosaurus z Utahu. Podle autorů by řešení paradoxu mohlo spočívat v existenci propojení pouze ve velmi vysokých zeměpisných šířkách.
Zdroj (včetně obrázků):
Canudo et al., 2008
Abstrakt studie:
Canudo, José I.; Royo-Torres, Rafael; and Cuenca-Bescós, Gloria (2008). "A new sauropod: Tastavinsaurus sanzi gen. et sp. nov. from the Early Cretaceous (Aptian) of Spain". Journal of Vertebrate Paleontology 28 (3): 712-731.
The new sauropod dinosaur Tastavinsaurus sanzi, gen. et sp. nov., from the early Aptian of Spain is described. The holotype is a partially articulated skeleton of an adult individual recovered from the Arsis-1 site in Peñarroya de Tastavins (Teruel) at the base of the marine Xert Formation. It is one of the most complete and best-preserved sauropod dinosaur skeletons from the European Early Cretaceous. The fossil remains comprise the three caudalmost thoracic vertebrae, part of a fourth, nine thoracic rib fragments, sacrum, 25 caudal vertebrae, 21 chevrons, both ilia, pubes, ischia and femora, right tibia, right fibula, six metatarsals, and seven pedal phalanges (including four unguals). The new taxon is defined by 19 autapomorphies. In our cladistic analysis, Tastavinsaurus is the sister-taxon of the North American Venenosaurus within Titanosauriformes, which includes the Brachiosauridae, Somphospondyli, and Titanosauria. The new taxon provides new information about the diversity of non-brachiosaurid titanosauriforms during the Early Cretaceous in Europe and paleobiogeographic relationships between Europe and North America.
Zpět k samotnému tastavinsaurovi: jeho kostra byla nalezena poblíž vesnice Peñarroya de Tastavins ležící v provincii Teruel (oblast Aragon) v severovýchodním Španělsku. Z geologického hlediska lokalita patří pod formaci Xert, která je severovýchodní částí Maestrazgo Basin. Zvětralé a fragmentární fosilie roztroušené po povrchu byly v této oblasti nalezeny již na začátku devadesátých let místními amatérskými sběrači fosilií. Rodové jméno tastavinsaura odkazuje k místu nálezu a dalo by se přeložit jako "ještěr od řeky Tastavins" nebo "ještěr z Peñarroya de Tastavins". Samotný pojem "Tastavin" znamená "pohárek vína". Druhové jméno bylo dinosaurovi uděleno na počest profesora Josého Luise Sanze, který se angažoval ve výzkumu španělských dinosaurů. Holotyp s označením MPZ 99/9 tvoří nekompletní kostra zahrnující 3 hrudní obratle a část čtvrtého [77, 78 a 79; 53]; fragmenty devíti hrudních žeber [57, 69, 74, 85, 86, 88, 89, 90 a 91]; křížová kost (sakrum) [19]; kaudosakrální obratel [7]; fragmenty dvou sakrálních žeber [80 a 83]; dvacet pět ocasních (kaudálních) obratlů [10, 26, 27, 30, 31, 33, 35, 36, 39, 40, 41, 42, 45, 47, 48, 49, 51, 62, 63, 64, 65, 70, 71, 72 a 73]; 21 hemapofýz (hemapofýzy = oblouky napojené na spodní povrch ocasních obratlů) [15, 22, 28, 32, 34, 37, 38, 43, 44, 46, 55, 56, 59, 60, 61, 66, 67, 68, 75, 81 a 82]; obě ilia (kosti kyčelní) [58 a 9]; obě ischia (kosti sedací) [23 a 24]; obě kosti stydké [16 a 84]; oba femury (stehenní kosti) [6 a 76]; pravou tibii (holenní kost) [50]; pravou fibulu (kost lýtkovou) [54]; pět pravých [4, 5, 8, 11 a 52] a jeden levý [21] metatarzál (kost záprstní) a sedm pedálních falangů [2, 29 a 133] (prstů na nohou) včetně čtyř s drápy [3, 12, 13 a 87].
Tastavinsaurus sanzi je charakterizován 19 autapomorfiemi, jejichž podrobný výpis zde ve článku nebude zmíněn. Autoři obecně přirovnávají morfologii série ocasních obratlů k bazálním titanosariformům rodů Brachiosaurus a Cedarosaurus. První ocasní obratel má však neobvyklý tvar: povrch orientovaný směrem k hlavě je konkávní a povrch orientovaný směrem k ocasu plochý. Tento znak sdílí Tastavinsaurus s rodem Venenosaurus Tidwell et al., 2001. Sesterským taxonem tohoto rodu se Tastavinsaurus ukázal být i podle fylogenetické analýzy. Pro předběžnou analýzu autoři použili data ze studie Wilson, 2002; podle které se problematický taxon Jobaria nachází mimo Neosauropoda a Euhelopus, důležitý pro porozumění pozici tastavinsaura, je titanosauriform. Přidány však byly taxony Andesaurus, Cedarosaurus, Venenosaurus a Phuwiangosaurus Konečná analýza 17 taxonů a 246 morfologických znaků za použití PAUP* ("Phylogenetic Analysis Using Parsimony *and other methods") je opět relativně podobná výsledkům Wilson, 2002. Překvapivým vedlejším závěrem této analýzy může být pozice rodů Camarasaurus a Euhelopus jako bazálních makronarů, což naznačovala už 25 let stará (!)studie Mateer and McIntosh, 1983 nevyužívající ještě kladistických postupů.
Pokud jde o podrobnější popis nalezeného materiálu, zmíněny už byly kaudální obratle. Profil ilia je opět podobný bazálním makronarům jako byl Camarasaurus. Má půlkruhovitý obrys, avšak odlišný od více kruhovitého profilu kyčelní kosti brachiosaura. Ischium tastavinsaura se vyznačuje několika zřejmými znaky. Především je malé velikosti (nejmenší z kostí v oblasti kyčle) a je daleko kratší než pubis (kost stydká). Poměr délky ischia ke kosti stydké je zde jeden z nejmenších mezi sauropody vůbec. Tibia je relativně krátká, což je charakteristické pro nejvíce bazálního makronara - brachiosaura - i pro další primitivní makronary blízké ne-makronarianním eusauropodům. Téměř čtyřúhelníkovitý tvar distálního konce fibuly je jednou ze zmíněných 19 autapomorfií, protože u primitivních neosauropodů je tento region elipsovitého tvaru a naopak u vývojově pokročilejších somfospondylů - titanosaurů - je zas podobný trojúhelníku. Srovnání snese snad jen s druhem B. brancai, u kterého je okrajový konec kosti lýtkové téměř lichoběžníkový. Metatarzály jsou masivní a robustní, což platí i pro prstní články - ty jsou širší než delší, což je typické pro všechny eusauropody. V podrobnostech se pak Tastavinsaurus v morfologii prstů podobá bazálnímu titanosauriformovi rodu Cedarosaurus. Prsty tastavinsaurovy zadní končetiny byly opatřeny třemi drápy, což je stav převládající u většiny sauropodů (studie uvádí výjimku v podobě titanosauriformů Astrodon a Pleurocoelus).
V závěru studie autoři připomínají možné - ale geologickými daty nepodložené - spojení mezi Pyrenejským poloostrovem a Severní Amerikou. Ačkoli podle paleogeografických rekonstrukcí oddělovala v období barremu a aptu kontinentální masy Evropy a Severní Ameriky oceánská bariéra vzniklá otevřením severního Atlantiku, velká podobnost spodnokřídových faun těchto světadílů nasvědčuje opaku. Fylogenetická analýza Canuda a kolektivu jako nejbližšího příbuzného "španělského" tastavinsaura identifikovala rod Venenosaurus z Utahu. Podle autorů by řešení paradoxu mohlo spočívat v existenci propojení pouze ve velmi vysokých zeměpisných šířkách.
Zdroj (včetně obrázků):
Canudo et al., 2008
Abstrakt studie:
Canudo, José I.; Royo-Torres, Rafael; and Cuenca-Bescós, Gloria (2008). "A new sauropod: Tastavinsaurus sanzi gen. et sp. nov. from the Early Cretaceous (Aptian) of Spain". Journal of Vertebrate Paleontology 28 (3): 712-731.
The new sauropod dinosaur Tastavinsaurus sanzi, gen. et sp. nov., from the early Aptian of Spain is described. The holotype is a partially articulated skeleton of an adult individual recovered from the Arsis-1 site in Peñarroya de Tastavins (Teruel) at the base of the marine Xert Formation. It is one of the most complete and best-preserved sauropod dinosaur skeletons from the European Early Cretaceous. The fossil remains comprise the three caudalmost thoracic vertebrae, part of a fourth, nine thoracic rib fragments, sacrum, 25 caudal vertebrae, 21 chevrons, both ilia, pubes, ischia and femora, right tibia, right fibula, six metatarsals, and seven pedal phalanges (including four unguals). The new taxon is defined by 19 autapomorphies. In our cladistic analysis, Tastavinsaurus is the sister-taxon of the North American Venenosaurus within Titanosauriformes, which includes the Brachiosauridae, Somphospondyli, and Titanosauria. The new taxon provides new information about the diversity of non-brachiosaurid titanosauriforms during the Early Cretaceous in Europe and paleobiogeographic relationships between Europe and North America.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)