října 31, 2008

Darren Naish: kritika ilustrací předních končetin sauropodů

Hned na začátku jednoho z posledních článků na svém blogu vyvrací Darren Naish - britský paleontolog specializující se především na dinosaury a pterosaury - obecný mýtus, podle kterého byly přední nohy sauropodů v zásadě stejné jako nohy dnešních slonů. Připomíná, že tato podobnost je jen povrchní a v detailech se od sebe tito živočichové v pedální morfologii výrazně liší. Metakarpály, neboli kosti záprstní, se narozdíl od většiny jiných suchozemských obratlovců od zápěstí nerozestupují, ale jsou uspořádány do svislého sloupce. Naishe podle jeho vlastních slov nejvíce provokují takové rekonstrukce sauropodích nohou, z nichž na všechny strany trčí drápy; případně jsou opatřeny kopýtkem na každém prstu. Jak podotýká, fosilní evidence mluví jednoznačně proti oběma zmíněným detailům. Naish ale uznává, že mnoho zastaralých nebo nepřesných rekonstruovaných koster skutečně početnými drápy na nohou disponuje.

Další námitky oproti nepřesným rekonstrukcím Naish vztahuje výhradně na zástupce kladu Eusauropoda. Bazální sauropodi jsou totiž z hlediska pedální morfologie méně prozkoumanou skupinou a uspořádání jejich nohy se samozřejmě mohlo od pokročilejších typů lišit. Jedná se hlavně o již zmíněné drápy - pouze první prst (palec) disponoval drápem, který se u jednotlivých skupin eusauropodů lišil velikostí, tvarem i orientací. Naish uvádí jako případ diplodokoidy s poměrně velkým, ze strany zploštělým a značně vysokým drápem jasně odděleným od metakarpu; a brachiosauridy s malým, v příčném průřezu téměř trojúhelníkovitým drápem nijak neodděleným od zbytku záprstí. Diplodokoidi zřejmě svůj dráp mohli v omezeném rozsahu zvedat a nechat poklesnout. Oproti tomu u titanosauriformů (kladu zahrnujícího brachiosauridy a sub-klad Somphospondyli) byla velikost drápu během evoluce redukována a podle evidence v podobě spodnokřídových stop brachiosauridů se nakonec vytratil docela. Absence drápu je také typickým znakem většiny titanosaurů (výjimku v tomto směru představuje kontroverzní jurský rod Janenschia a zřejmě i několik bazálních zástupců této skupiny z křídy). Pokročilí titanosauři navíc ztratili i kosti prstů - takže i samotné prsty. Jejich přední končetiny byly bizarními bezprstými "pahýly" a živočichové tak našlapovali na zadní konec metakarpálů. Podle studie Apesteguía, 2005 byly konce metakarpálů u titanosaurů více rozšířené než u jiných druhů. Darren Naish zmiňuje i stopy z portugalské Lourinhã Formation datované do období svrchní jury, pocházející pravděpodobně od brachiosaurida, které naznačovaly zdrsnění povrchu nohy malými hrbolky (cituje ze studie Milàn et al., 2005). Přinejmenším u některých sauropodů byla kůže na zadním konci metakarpu "ostnitá", o přesném rozšíření tohoto znaku ale nic nevíme.

Naish dále rozebírá postavení špiček posledních metakarpálů, které spolu tvořily půlkruh, zatímco zadní okraj nohy byl vydutý dovnitř. Na tomto místě je vyvrácen druhý mýtus - navzdory chybným závěrům McGowan, 1991 nebyla noha sauropodů podpírána vazivovým polštářem. Množství stop ve tvaru podkovy, výrazně se lišících od otisků nohou slona to dokazuje. Naish rovněž uvádí další pozoruhodnou výjimku - sauropoda ze spodní křídy anglického Isle of Wight, jehož popis ještě nebyl publikován. Jeho první a pátý metakarpál se na zadní rovině nohy fakticky dotýkají. Takový sauropod by zanechával ne stopy ve tvaru podkovy, ale téměř kruhovité. Pokud - jak Naish opatrně dodává - je interpretace nalezených fosilií správná. Zaměřuje se i na banánovitý tvar prvního metakarpálu u titanosaurů, což je další unikátní znak v pedální morfologii této skupiny. První metakarpál je u nich totiž zakřivený směrem od ostatních, což mu dodává banánovitý tvar. Interpretace tohoto znaku ale není jednoduchá. Vyskytuje se už u rodu Janenschia, který ještě dráp na palci má - podpíral snad dráp u bazálních titanosaurů? Toto vysvětlení navrhl Apesteguía, 2005. Mnoho jiných sauropodů má ale dráp umístěný na rovném metakarpálu paralelním s ostatními. Naish navrhuje možnost, že u rodu Janenschia dráp sloužil k odlišnému účelu než u jiných sauropodů - možná k rytí v půdě nebo loupání kůry stromů. Pokročilejší potomci - litostroti - si pak tento znak uchovali.

Darren Naish uvádí špičky současné paleorekonstrukce, kterých se výše zmíněné chyby nijak netýkají - jmenuje známá jména jako Luis Rey, Todd Marshall a Mark Hallett. Jmenuje i několik paleontologů, kteří vydali souhrnná pojednání o morfologii sauropodích končetin: jedná se o Grega Paula, který staví na skutečné fosilní evidenci, v tomto případě sériím sauropodích stop. Zmiňuje i jeho knihu z roku 1996 The Complete Illustrated Guide to Dinosaur Skeletons. Pokud jde výhradně o přední končetiny, zmiňuje Naish práce Christiansen, 1997; Bonnan, 2001; 2003; 2005 a Apesteguía, 2005.

Zdroj:

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/10/the_hands_of_sauropods.php#more

Na stejné stránce je možné přečíst si původní, detailnější článek a shlédnout Naishovy zdroje.

V Thajsku nalezeny fosilie jurských teropodů a sauropodů

Nová lokalita bohatá na dinosauří fosilie byla nalezena v Thajsku, provincii Kalasin. V této oblasti jde teprve o druhý objev dinosauřích fosilií - prvním byl nález v Phu Kum Khao, který drží rekord ohledně lokality s největší koncentrací dinosauřích kostí v Thajsku. Naleziště nacházející se v distriktu Kham Muang nedaleko horského pásma Phu Phan je jurského stáří; zdroj píše o stáří přibližně 150 milionů let. Objev však neučinil tým paleontologů ani geologů, ale dvaašedesátiletý Seethan Saengsit během práce na svém pozemku. Thida Saneyamoon ze složky geologického průzkumu spadající pod Oddělení minerálních zdrojů identifikovala ve výkopech několik typů dinosauřích fosilií,patřícíh sauropodům a teropodům. Ti zde před 150 miliony let sdíleli své životní prostředí mimojiné s krokodýly. Nově objevené fosilie budou trvale vystaveny v Sirindhorn Museum v provinci Klasin, kde už je vystaveno množství unikátních fosilií krokodýlů z této oblasti a rovněž replika dinosauří kostry. Guvernér provincie Kalasin sdělil, že byl informován již o více než 100 fosiliích nalezených při akcích Oddělení minerálních zdrojů. Rovněž slíbil ochranu lokality před ilegálními obchodníky s fosiliemi a jejich zásobovači.

Zdroj:

http://www.bangkokpost.com/241008_News/24Oct2008_news16.php

První křídové dinosauří stopy v Polsku

Ze svrchní křídy Polska jsou hlášeny nové nálezy stop teropodů a ornitopodů - ichnotaxonu Irenesauripus sp. a exempláře podobného Hadrosauropodus sp. Jde vůbec o první polské stopy z období křídy. Stopy byly nalezeny ve vápencích pocházejících z posledního stupně tohoto období, maastrichtu, a byly odkryty nedaleko Roztoczańskiego Parku Narodowego. Jde o izolované pedální otisky teropoda a otisky končetin hadrosaurida.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/

Abstrakt studie:

Gierlinski, G.D., Ploch, I., Gawor-Biedowa, E., and Niedzwiedzki, G. 2008. The first evidence of dinosaur tracks in the Upper Cretaceous of Poland. Oryctos 8:107-113.

A new theropod and ornithischian dinosaur track (Irenesauripus sp. and cf. Hadrosauropodus sp.) are reported from the Polish Cretaceous carbonate facies. The reported finds came from the Maastrichtian limestones, informal unit called Gaizes, exposed in the vicinity of the Roztocze National Park and represents isolated theropod pedal print and manus-pes set left by hadrosaurid dinosaur. These are the first dinosaur track record in the Cretaceous of Poland.

Revize údajných stegosauřích stop a její implikace pro jiné stopy ptakopánvých

Domnělé stegosauří stopy pocházející ze střední jury dnešní Anglie a zařazené pod ichnotaxon Deltapodus Whyte & Romano, 1994 jsou podobné spíše sauropodům - jsou protáhlé a ploskochodné. Podle autorů nové studie, Gerarda Gierlińského a dnes již zesnulého Karola Sabatha, lépe odpovídají profilu stegosauřích končetin spíše velké digitigrádní, ornitopodům podobné otisky (zahrnující i otisk přední i zadní končetiny ichnotaxonu Stegopodus Lockley & Hunt, 1998) ze svrchní jury amerického Utahu. Z Morrison Formation v Utahu jsou navíc známy i stopy daleko lépe odpovídající charakteristikám nohy dryomorfů (podskupina iguanodontních ornitopodů) - jedná se např. o ichnogenus Dinehichnus Lockley et al., 1998. Autoři navrhují u případné revize ichnotaxonu Stegopodus přesunout u diagnózy důraz od přední končetiny k zadní noze. Pokud přijmeme obecně uznávaný názor, že v případě stegopoda skutečně šlo o zástupce kaldu Stegosauria, stopy deltapoda musejí pocházet od jiného tyreofora. Jiné stopy podobné těm deltapodovým snad mohou pocházet od ankylosaurů - jedná se o ichnotaxa Navahopus Baird,1980 a Apulosauripus Nicosia et al., 1999 (ačkoli podle závěrů Vecchia, 2006 náleží Apulosauripus k iguanodontům). Krátkoprsté stopy typu Navahopus-Deltapodus-Apulosauripus, u kterých dominuje pata, se ale zase liší od dlouhoprstých, útlých stop ichnotaxonu Tetrapodosaurus Sternberg, 1932 - tradičně pokládaných za ankylosauří. Nová studie ale naznačuje, že správná mohla být spíše původní interpretace stop jako pocházejících od ceratopů. To by zároveň znamenalo již raný výskyt rohatých dinosaurů v Severní Americe - stupeň apt, do kterého stopy spadají, znamená stáří 125 - 112 milionů let. Studie zároveň poznamenává, že zmíněné stopy z Morrisonu patřily živočichovy s bipedním postojem. Na závěr abstraktu autoři předkládají provokativní myšlenku: mohli být stegosauři vzhledem ke svým krátkým předním nohám primárně bipední, a na čtyři se spouštět jen při obraně proti útokům predátorů? Nechci ovšem vzbuzovat myšlenku, že je tento názor nový. Již před více než deseti lety si Emily Giffin povšimla, že Stegosaurus měl lépe vyvinutou neurální kontrolu svých předních končetin, což by mohlo nasvědčovat tomu, že sloužily snad i jiným účelům než jen chůzi. Stejný znak sdíleli i dikraeosauridní sauropodi.

Zdroje:

http://forum.wildprehistory.org/
http://dml.cmnh.org/1996Oct/msg00113.html
http://www.pbdb.org/cgi-bin/bridge.pl?action=displayReference&reference_no=19147

Abstrakt studie:

Gierlinski, G.D., and Sabath, K. 2008. Stegosaurian footprints from the Morrison Formation of Utah and their implications for interpreting other ornithischian tracks. Oryctos 8:29-46.

The supposed stegosaurian track Deltapodus Whyte & Romano, 1994 (Middle Jurassic of England) is sauropod-like, elongate and plantigrade, but many blunt-toed, digitigrade, large ornithopod-like footprints (including pedal print cast associated with the manus of Stegopodus Lockley & Hunt, 1998) from the Upper Jurassic of Utah, better fit the stegosaurian foot pattern. The Morrison Formation of Utah yielded other tracks fitting the dryomorph (camptosaur) foot pattern (Dinehichnus Lockley et al., 1998) much better than Stegopodus. If the Stegopodus pedal specimen (we propose to shift the emphasis from the manus to the pes in the revised diagnosis of this ichnotaxon) and similar ichnites are proper stegosaur footprints, Deltapodus must have been left by another thyreophoran trackmaker. Other Deltapodus-like (possibly ankylosaurian) tracks include Navahopus Baird,1980 and Apulosauripus Nicosia et al., 1999. Heel-dominated, short-toed forms within the Navahopus-Deltapodus-Apulosauripus plexus differ from the gracile, relatively long-toed Tetrapodosaurus Sternberg, 1932, traditionally regarded as an ankylosaurian track. Thus, the original interpretation of the latter as a ceratopsian track might be correct, supporting early (Aptian) appearance of ceratopsians in North America. Isolated pedal ichnites from the Morrison Formation (with a single tentatively associated manus print, and another one from Poland) and the only known trackways with similar footprints (Upper Jurassic of Asturias, Spain) imply bipedal gait of their trackmakers. Thus, problems with stegosaur tracks possibly stem from the expectation of their quadrupedality. Massive but short stegosaur forelimbs suggest primarily bipedal locomotion, and quadrupedal defense posture.

října 30, 2008

Charles Othniel Marsh

Včera, 29. října 2008, uplynulo právě 177 let od narození jednoho z největších paleontologů 19. století, Charlese Othniela Marshe. Autor popisu 86 dinosauřích druhů (ne všechny jsou dnes pokládány za validní) a celkem 536 fosilních obratlovců je známý především objevy některých dlouhodobě populárních dinosauřích rodů, jako je např. Apatosaurus, Triceratops, Stegosaurus, Diplodocus nebo Allosaurus. Roku 1871 rovněž nalezl první pterosauří fosilii v Americe. Popsal primitivní křídové ptáky rodů Ichthyornis a Hesperornis. Charles O. Marsh byl rovněž rivalem Edwarda Drinkera Copea ve "Válce o kosti" - jejich intenzivní soupeření přineslo v krátké době dinosauří paleontologii více nových rodů a druhů, než vědci popsali celá desetiletí předtím. Běžné však byly i praktiky typu posílání vlastních "špionů" do soupeřových nalezišť a podle některých zdrojů po sobě oba paleontologové stříleli i ostrými náboji. Zajímavé je, že zpočátku byli oba vědci přátelé nebo přinejmenším dobře vycházející kolegové - navzájem po sobě např. pojmenovali fosilie. Skutečná "válka" vypukla až po Marshově posměšné kritice ke kostře plesiosaura rodu Elasmosaurus, kterou rekonstruoval Cope - ještěr měl totiž hlavu umístěnou na ocase. Marsh se po statistické stránce stal vítězem, ačkoli před jeho smrtí 18. března 1899 mu Geological Survey prudce snížila vyplácenou dotaci a vyzvala jej, aby v této instituci složil svou dosavadní funkci paleontologa obratlovců.

Zdroje:

http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=175
http://en.wikipedia.org/wiki/Othniel_Charles_Marsh
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993

října 29, 2008

V Austrálii odkryty fosilie velkého teropoda známého dosud jen podle stop

Ve vnitrozemí australského Queenslandu byly nalezeny fosilie, jež údajně mohou patřit slavnému druhu Tyrannosaurus rex. Nesmíme ale zapomínat, že pro média je "T-rex" synonymem kterékoli většího teropoda bez ohledu na jeho geologické stáří nebo pozici v kladogramu a také efektivním nástrojem pro zvýšení čtenosti. O tomto - samotnou paleontologii snad i poškozujícím - přístupu se již podrobně rozepsal Daniel Madzia na Wild Prehistory. Lokalita se nachází ve středozápadním Queenslandu poblíž města Winton. Podle Scotta Hocknulla, kurátora geologických věd v Queensland Museum se jedná o jedno z míst s největší koncentrací dinosauřích fosilií v Austrálii. Nový objev může být vysvětlením pro záhadné, 98 milionů let staré stopy relativně velkého teropoda, pronásledujícího menšího dinosaura. Ty se zachovaly v Lark Quarry, nalezišti vzdáleném asi 110 km jižně od Wintonu. Podle Steva Salisburyho z University of Queensland se tyto stopy nápadně podobaly ichnotaxonu Tyrannosauropus - nálezy zařazované do tohoto ichnogenu bývají někdy pokládány za stopy tyrannosaura, prokázat tuto domněnku však samozřejmě nelze. Stopy jsou dlouhé kolem 52 cm a jsou od sebe navzájem vzdáleny 2 až 4 metry, což ukazuje na délku 8 až 10 metrů; výška se odhaduje na 3,5 m. Australský dravec se tedy s postrachem maastrichtského období dnešní Severní Ameriky nemůže co do velikosti srovnávat. I tak ale objev bude představovat významný mezník pro porozumění dinosauří fauně na území dnešní Austrálie a jižní polokoule vůbec.

Naomi Calleja, členka organizace Australian Age of Dinosaurs, preparuje dinosauří kosti vyzdvižené z jednoho z početných výkopů v oblasti okolo města Winton.

Zdroje:

http://www.theage.com.au/news/explore-australia/land-of-the-giants/2008/04/29/1209234816979.html
http://www.news.com.au/couriermail/story/0,23739,24336227-952,00.html
http://www.lostkingdoms.com/facts/factsheet10.htm

Zdroj obrázku:

http://www.news.com.au/couriermail/story/0,23739,24336227-952,00.html

Paranasální dutiny teropodů a ankylosaurů

Předmětem další z nových studií je morfologická struktura dinosauří hlavy jako celku. Práce se konkrétně zabývá lebečními prostory - mozkovnou, nasálními dutinami, paranasálními dutinami a paratympanickými dutinami v oblasti ucha. Autoři - Lawrence Witmer a Ryan Ridgely - pomocí počítačové tomografie a trojrozměrné vizualizace porovnali lebeční dutiny vybraných zástupců dvou hlavních dinosauřích sub-kladů: plazopánvých a ptakopánvých. Jedná se o primitivního teropoda rodu Majungasaurus a slavný rod Tyrannosaurus mezi plazopánvými a ankylosaury rodů Panoplosaurus a Euplocephalus u ptakopánvých. Studie tyto rody rovněž srovnává se současnými dinosaury (ptáky) a jejich archosauřími příbuznými (krokodýly). Obě skupiny sice vykazují rozmanitost paranasálních dutin, sdílejí ale jen jednu z nich - předočnicovou. U ptáků je tento útvar rozšířen ještě o dutinu nacházející se pod očnicemi. Podobné uspořádání dutin vykazovali i oba teropodi - disponovali jak velkou předočnicovou dutinou, tak ptákům podobnou dutinou pod očnicemi. Paranasální dutina alespoň u některých teropodů zřejmě byla aktivně ventilována, spíše než že by se jednalo o mrtvý dýchací prostor bez podílu na výměně plynů. U ankylosaurů byly závěry překvapivější: navzdory předpokladu paleontologů, že tito živočichové museli mít velmi rozsáhlé paranasální dutiny, zabíraly většinu čenichu složitě stočené dýchací cesty. Shromážděná data mohou poprvé poskytnout spolehlivé informace o hmotnosti dinosauří hlavy a zjistit, nakolik tuto hmotnost mohly snížit právě lebeční dutiny.

Zdroj:

http://www3.interscience.wiley.com/journal/121483993/abstract

Witmer, M.L. and Ridgely, R.C. (2008). The Paranasal Air Sinuses of Predatory and Armored Dinosaurs (Archosauria: Theropoda and Ankylosauria) and Their Contribution to Cephalic Structure. Anatomical Record, 291:1362-1388

The paranasal air sinuses and nasal cavities were studied along with other cephalic spaces (brain cavity, paratympanic sinuses) in certain dinosaurs via CT scanning and 3D visualization to document the anatomy and examine the contribution of the sinuses to the morphological organization of the head as a whole. Two representatives each of two dinosaur clades are compared: the theropod saurischians Majungasaurus and Tyrannosaurus and the ankylosaurian ornithischians Panoplosaurus and Euoplocephalus. Their extant archosaurian outgroups, birds and crocodilians (exemplified by ostrich and alligator), display a diversity of paranasal sinuses, yet they share only a single homologous antorbital sinus, which in birds has an important subsidiary diverticulum, the suborbital sinus. Both of the theropods had a large antorbital sinus that pneumatized many of the facial and palatal bones as well as a birdlike suborbital sinus. Given that the suborbital sinus interleaves with jaw muscles, the paranasal sinuses of at least some theropods (including birds) were actively ventilated rather than being dead-air spaces. Although many ankylosaurians have been thought to have had extensive paranasal sinuses, most of the snout is instead (and surprisingly) often occupied by a highly convoluted airway. Digital segmentation, coupled with 3D visualization and analysis, allows the positions of the sinuses to be viewed in place within both the skull and the head and then measured volumetrically. These quantitative data allow the first reliable estimates of dinosaur head mass and an assessment of the potential savings in mass afforded by the sinuses.

Citlivost čichu tyrannosaura a dalších teropodů

Nový výzkum týkající se čichu teropodních dinosaurů a primitivních ptáků byl publikován v britském žurnálu Proceedings of the Royal Society B. Na nové studii, jejíž výsledky mohou doplnit naše současné poznatky o evoluci ptáků se podílí Darla Zelenitsky, postgraduální studentka z University of Calgary a François Therrien, kurátor paleoekologie dinosaurů v Royal Tyrell Museum (Drumheller, Kanada). Jejich závěry dokazují, že čich byl pro teropody původně velmi důležitým smyslem. Podle zdrojů druhé kategorie nich měl mít slavný svrchnokřídový predátor Tyrannosaurus rex nejlepší čich ze všech masožravých dinosaurů. Takové tvrzení je samozřejmě absurdní - známe pouze zlomek druhů teropodů a z ještě daleko menšího množství se dochoval kompletní kraniální skelet, aby bylo možné porovnat velikost olfaktorických laloků - oblastí mozku vyhodnocující pachy. Ve skutečnosti je tyrannosaurovo "vedení" v citlivosti čichu potvrzeno jen mezi 21 druhy teropodů - takové množství taxonů analyzovala studie. Jedná se např. o zástupce rodů Giganotosaurus, Carcharodontosaurus, Ornithomimus, Velociraptor a Archaeopteryx. Paleontologové pochopitelně nemají možnost zjistit velikost konkrétních mozkových center přímo z měkkých tkání, ale o tvaru a velikosti mozku může mnoho informací napovědět i počítačová tomografie mozkové dutiny.

Závěry nového výzkumu ale příliš nepomáhají při řešení již poměrně dlouho trvajícího dilematu týkající ho se tyrannosaurovy potravy: jednalo se o mrchožrouta nebo aktivního predátora? Sám Therrien zastává druhou, v současnosti více favorizovanou hypotézu. Ačkoli uznává, že první varianta by mohla být logicky zdůvodněna (díky dobrému čichu mohl Tyrannosaurus najít hnijící mršiny na velmi velké ploše), dokazuje na příkladech ze současných ekosystémů, že mrchožrout nemusí mít nutně dobrý čich. Dobrým příkladem jsou supi, kteří narozdíl od kondorů využívají k hledání potravy spíše zrak než čich. Therrien se tak kloní k závěru, podle kterého vynikající čich umožňoval zvířeti především lokalizovat živou kořist za horších světelných podmínek, navigovat se ve svém rozsáhlém teritoriu nebo prostě nalézt potravu. Na novou studii tak lze nahlížet jako na další střípek v mozaice, která umožňuje "T-rexe" interpretovat jako mediálně tolik oblíbeného "stroje na zabíjení" - s dokonalým čichem, zrakem a neuvěřitelně silným skusem čelistí (z toho poslední dva atributy potvrdily už dřívější studie) muselo jít skutečně o velice nebezpečného predátora. Velmi dobrý čich měl také další ze zkoumaných teropodů, Velociraptor. "Imitátor ptáků" Ornithomimus a bizarní Oviraptor naproti tomu měli čich daleko méně vyvinutý. To snad mohlo být způsobeno jejich odlišnou potravou - zatímco Tyrannosaurus i Velociraptor byli výluční dravci, Ornithomimus inklinoval k omnivorii a oviraptorův zobák se rovněž podle některých teorií hodil spíše k "louskání" ulit měkkýšů. Citlivostí svého čichu se někde mezi tyrannosauridy a oviraptoridy pohybovali ceratosauři, allosauroidi, bazální tyrannosauroidi, troodontidi a bazální ptáci.

Z primitivních ptáků měl dobrý čich měl např. rod Archaeopteryx - velikost jeho olfaktorických laloků je plně srovnatelná s většinou ostatních teropodů. Patrný rozdíl oproti recentním ptákům, o nichž se obecně soudí, že jejich čich je vyvinutý jen velmi málo, přiměl Therriena ke spekulaci, že se čich začal zhoršovat až během evoluce pokročilejších druhů. V současnosti se ale objevují výzkumy, podle kterých ptačí čich rozhodně není podřadný a tak si tato skupina malých agilních teropodů své "dědictví" možná zachovala do současnosti.

Zdroje:

http://www.sciencedaily.com/releases/2008/10/081028205650.htm
http://www.dose.ca/news/story.html?id=064cdca6-fc43-4063-a45b-6a5ac23cfcaf
http://www.scientificblogging.com/news_releases/how_swell_was_t_rex_sense_smell
http://www.msnbc.msn.com/id/27426933/

Abstrakt studie:

Zelenitsky, D.K., Therrien, F., and Kobayashi, Y. 2008. Olfactory acuity in theropods: palaeobiological and evolutionary implications. Proceedings of the Royal Society of London B. doi: 10.1098/rspb.2008.1075.

This research presents the first quantitative evaluation of the olfactory acuity in extinct theropod dinosaurs. Olfactory ratios (i.e. the ratio of the greatest diameter of the olfactory bulb to the greatest diameter of the cerebral hemisphere) are analysed in order to infer the olfactory acuity and behavioural traits in theropods, as well as to identify phylogenetic trends in olfaction within Theropoda. A phylogenetically corrected regression of olfactory ratio to body mass reveals that, relative to predicted values, the olfactory bulbs of (i) tyrannosaurids and dromaeosaurids are significantly larger, (ii) ornithomimosaurs and oviraptorids are significantly smaller, and (iii) ceratosaurians, allosauroids, basal tyrannosauroids, troodontids and basal birds are within the 95% CI. Relative to other theropods, olfactory acuity was high in tyrannosaurids and dromaeosaurids and therefore olfaction would have played an important role in their ecology, possibly for activities in low-light conditions, locating food, or for navigation within large home ranges. Olfactory acuity was the lowest in ornithomimosaurs and oviraptorids, suggesting a reduced reliance on olfaction and perhaps an omnivorous diet in these theropods. Phylogenetic trends in olfaction among theropods reveal that olfactory acuity did not decrease in the ancestry of birds, as troodontids, dromaeosaurids and primitive birds possessed typical or high olfactory acuity. Thus, the sense of smell must have remained important in primitive birds and its presumed decrease associated with the increased importance of sight did not occur until later among more derived birds.

října 28, 2008

Největší počet validních druhů jednoho rodu

Další poněkud pochybný rekord, ke kterému by šlo vznést námitky. Způsob klasifikace organismů, upřednostňovaný zde na blogu - kladistika - pojem rod nezná. Kladistický přístup rozlišuje pouze druh a klad; klady přitom nemají pevně definované hierarchické postavení (narozdíl od linnéovského řádu, čeledě, podčeledě apod.). Rod je ovšem jakýmsi přežitkem z rank-based code, stejně umělý jako čeleď apod. Jeho používání přetrvává především z praktických důvodů.

Rodem neptačího dinosaura s největším počtem validních druhů je bezkonkurenčně Psittacosaurus. Tento "papouščí ještěr" žil ve spodní křídě na území dnešní Asie a patří mezi nejprimitivnější známé ceratopy (bývá pokládán za sesterský taxon k Neoceratopia). Rozměry tohoto rodu je těžké uvést právě kvůli podstatným velikostním variacím mezi jednotlivými druhy; typový (a nejlépe známý) druh P. mongoliensis měřil asi 2 metry na délku a vážil okolo 20 kg. Nejmenší známý druh P. ordosensis byl o 30 % menší; existovaly ale i větší druhy: P. lujiatunensis a P. sibiricus.

Zde je seznam validních druhů rodu Psittacosaurus včetně místa výskytu, autorů a data popisu:

P. mongoliensis (typový) Osborn, 1923 - Mongolsko, severní Čína
P. sinensis Young, 1958 - severovýchodní Čína
P. meileyingensis Sereno et al., 1988 - severostřední Čína
P. xinjiangensis Sereno & Zhao, 1988 - severozápadní Čína
P. neimongoliensis Russell & Zhao, 1996 - severostřední Čína
P. ordosensis Russell & Zhao, 1996 - severostřední Čína
P. mazongshanensis Xu, 1997 - severozápadní Čína
P. sibiricus Leshchinskiy et al., 2000 - Rusko (jižní Sibiř)
P. lujiatunensis Zhou et al., 2006 - severovýchodní Čína
P. major Sereno et al., 2007 - severovýchodní Čína

Dalším možným druhem psittakosaura je:

P. sattayaraki Buffetaut & Suteethorn, 1992 - Thajsko

Celkový počet druhů řazených do rodu Psittacosaurus kolísá mezi devíti a jedenácti. Rozlišovány bývají především na základě odlišných tělesných rozměrů a specifických znaků na kraniálním i postkraniálním skeletu. Narozdíl od mnoha jiných, často monotypických dinosauřích rodů (= zahrnující jen jeden druh) známých podle jediné fosilizované kostry, je od psittakosaura známo přibližně 400 koster, které byly podrobně analyzovány. Z tohoto množství bylo 75 exemplářů zařazeno do typového druhu P. mongoliensis.

* nejedná se o druh P. lujiatunensis ani P. major

Jak bylo řečeno již na začátku článku, rod není fundamentální jednotkou, ale jen kladem - a podobně jako u každého jiného kladu mu může být sestaven kladogram. Kladogram na obrázku je výsledkem zřejmě nejpodrobnější analýzy kladu Psittacosaurus a byl publikován ve studii Averianov et al., 2006. Jejich analýza rovněž nasvědčuje tomu, že P. lujiatunensis je bazální ostatním druhům, čemuž ostatně nasvědčuje i jeho nejranější výskyt ve fosilním záznamu. Příbuzenské vztahy mezi jednotlivými druhy psittakosaura ale nebyly plně prozkoumány a v této oblasti neexistuje obecný konsensus.

Ještě větší počet druhů jednoho rodu byl popsán např. u rodu Triceratops. V tomto případě ale postupem času paleontologové došli k závěru, že rozdíly v kraniální anatomii mezi jednotlivými druhy jsou způsobeny spíše sexuálním dimorfizmem, různým ontogenetickým stadiem nalezených exemplářů nebo vnitrodruhovými variacemi. Podrobný popis této redukce, jejímž výsledkem jsou dva validní druhy, lze najít v popisu rodu Triceratops z 19. října tohoto roku. Celkový počet popsaných druhů ale původně výrazně překračoval číslo 10 - konkrétní počet závisí na tom, jestli započítáme i nomina dubia, Forsterův druh T. sternbergii se statutem nomen manuscriptum a Howgateovo lapsus calami T. hossidus.

Rekonstrukce a srovnání hlav různých druhů psittakosaura během života zvířete. Kresba má jednotné měřítko, které umožňuje i velikostní srovnání jednotlivých druhů.

Zdroj (včetně obrázků):

http://en.wikipedia.org/wiki/Psittacosaurus

Význam dinosauřích jmen - Q

Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.

Qantassaurus - "ještěr QANTASu" - podle australských aerolinek, které pomáhaly transportovat fosilie
Qinlingosaurus - "ještěr z (hor) Qin Ling"
Quaesitosaurus - "neobyčejný ještěr"
Quilmesaurus - "ještěr (lidu) Quilme"

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinoq.htm

Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.

Omnivorie, ontogeneze a kraniální anatomie druhu Heterodontosaurus tucki

Druhá nejmenší nalezená dinosauří lebka zřejmě může potvrdit teorii, podle které byl Heterodontosaurus omnivorní (všežravý). Tato teorie sama o sobě není nijak nová, zmínil jsem ji i v popisu tohoto rodu, kterým jsem na blog publikoval 9. září. Lebka měřící 45 mm a patřící velmi mladému jedinci heterodontosaura byla identifikována a popsána týměm vědců z univerzit v Chicagu, Londýně i Cambridge. Patřila jedinci o hmotnosti sotva 200 gramů. V nové studii se autoři snaží nejen přesvědčivě dokázat heterodontosaurovu omnivorii, ale i objasnit, jak a kdy došlo k posunu od masožravosti k býložravosti. Laura Porro - jedna z autorů studie a postgraduální studentka University of Chicago - připomíná, že všichni dinosauři se pravděpodobně vyvinuli z karnivorního společného předka. Její další závěry - že heterodontosauridi patřili mezi nejstarší dinosaury přizpůsobené k požírání rostlinné potravy a proto by mohli reprezentovat přechodnou fázi mezi masožravými předky a jejich sofistikovanějšími, herbivorními potomky - se už nezdají být tolik pravděpodobnými. Připomeňme např. rod Pisanosaurus (jehož popis z 1. října můžete najít zde), jenž je podle současné klasifikaci nejvíce bazálním zástupcem ptakopánvých (a nepatří tedy mezi heterodontosauridy) a ačkoli žil 28 milionů let před heterodontosaurem, jeho chrup už je velmi dobře přizpůsoben přijímání rostlinné potravy. Právě jasně patrná anatomická a potravní diverzita nejstarších známých dinosaurů nutí paleontology hledat počátky této skupiny již ve středním triasu. Porro se však domnívá, že spodnojurský Heterodontosaurus se nacházel někde uprostřed v procesu, během kterého se masožraví dinosauři adaptovali na výlučné přijímání rostlinné potravy.


Fosilie heterodontosaura i jeho příbuzných jsou oproti zástupcům pozdějších, vývojově pokročilejších skupin velmi vzácné - donedávna byly známy pouze dvě fosilizované kostry, obě patřící adultním jedincům a obě pocházející z Jižní Afriky. Přesto existovaly zvěsti o lebce juvenilního heterodontosaura, které jsou bez řádného popisu zapadlé kdesi ve sbírkách South African Museum. Tyto zvěsti se evidentně naplnily - když Laura Porro v rámci svého výzkumu navštívila Iziko South African Museum v Kapském městě a dostala povolení pohybovat se v muzejních sbírkách, našla dvě další heterodontosauří fosilie, včetně této nové lebky. Nález zaujal i vedoucího autora studie, Richarda Butlera z Natural History Museum v Londýně - především kvůli možnosti prozkoumat tělesné změny tohoto rodu během ontogenetického procesu. Juvenilní jedinci měli oproti dospělcům v poměru k celému tělu větší oči a kratší čenich. Analýza zubů nové fosilie potvrdila domněnku, podle které mohou být zuby užitečné pro rozpoznání jednotlivých druhů v rámci heterodontosauridů. Oproti tomu vyvrací hypotézu, podle které velké špičáky představovaly sekundární sexuální znak, což vede k potvrzení heterodontosaurovy omnivorie jako jediné reálné alternativě. Sexuálně dimorfický znak by se totiž vyvinul až v pozdějším věku. Studie zároveň nastolila novou otázku: analýza pomocí technik počítačové tomografie a X-paprsků odhalila naprostou absenci náhradních zubů, a to jak u adultních, tak juvenilních fosilií. Zatímco u pozdějších ptakopánvých (např. u hadrosauřů) nebo u dnešních krokodýlů a ještěrek je běžné, že vypadlé zuby jsou stále nahrazovány novými, které rostou v čelisti pod nimi, Heterodontosaurus tento mechanismus postrádal. Více se tak zřejmě blížil dnešním savcům: u většiny z nich jsou zuby nahrazeny jen jednou za život. Kompletní výzkum je publikován v podzimním vydání Journal of Vertebrate Paleontology, na který můžete nalézt odkaz v sekci Paleo-stránky.

Zdroje:

http://esciencenews.com/articles/2008/10/23/tiny.juvenile.dinosaur.fossil.sheds.light.evolution.plant.eaters
http://dsc.discovery.com/news/2008/10/24/omnivore-dinosaur.html

Zdroj obrázku:

http://dsc.discovery.com/news/2008/10/24/skull-zoom.html

Abstrakt studie:

Butler, Porro, and Norman (2008). A Juvenile Skull of the Primitive Ornithischian Dinosaur Heterodontosaurus Tucki from the 'Stormberg' of Southern Africa. Journal of Vertebrate Paleontology 28 (3): 702-711

Heterodontosaurids are an enigmatic group of primitive ornithischian dinosaurs best known from the Early Jurassic of southern Africa. Because fossil material is rare and often poorly preserved, the taxonomy, systematics, and palaeobiology of this clade are controversial. Here we describe a new partial skull of a juvenile Heterodontosaurus tucki from the 'Stormberg' of South Africa. This skull provides new information on the cranial anatomy of this taxon as well as insights into cranial ontogeny, sexual dimorphism and tooth replacement in heterodontosaurids. Few ontogenetic changes in dental morphology occur in Heterodontosaurus, supporting previous suggestions that tooth characters are informative for species-level taxonomy in heterodontosaurids. Furthermore, the presence of well-developed caniniform teeth in the juvenile specimen does not support the hypothesis that these represent secondary sexual characteristics in heterodontosaurids. Computed tomography reveals that replacement teeth are absent in both juvenile and adult specimens of Heterodontosaurus; however, the difference in the absolute size of the teeth between the juvenile and adult specimens demonstrates that replacement must have occurred during ontogeny.

října 27, 2008

Popsáno nová naleziště dinosauřích stop - extrémní hustota nálezů a otisky ocasu

Přes 1000 dinosauřích stop starých 190 milionů let (pocházejících tedy z období spodní jury) bylo nalezeno v severní Arizoně (USA) již roku 2006, ale až v letošním říjnovém vydáním mezinárodního paleontologického žurnálu Palaios byl tento objev podrobně popsán. Je třeba upozornit, že tento článek není psán podle samotné studie nebo jejího abstraktu, ale jen podle internetového článku zveřejněném na webu National Geographic. Informace tak mohou být méně přesné. Pro extrémně vysokou koncentraci stop - až 12 na jediném metru čtverečním - začalo být lokalitě spadající pod Vermilion Cliffs National Monument přezdíváno "dinosauří taneční parket". Naleziště, nacházející se přibližně v polovině cesty mezi městy Kanab v Utahu a Page v Arizoně, bylo v době kdy sem dinosauři otiskli své stopy zřejmě oázou uprostřed rozlehlé pouště větší než Sahara, pokrývající celý jihozápad dnešních Spojených států. Poměrně hluboké stopy nasvědčují otisknutí do lehkého, mokrého písku. Zdejší stopy patřily zřejmě nejméně čtyřem typům dinosaurům; a našly se zde dokonce i stopy po vlečeném ocasu. Ty jsou asi 6 cm široké a snad až 7 m dlouhé. Na celém světě existuje méně než tucet těchto nálezů, jen z 10 označených okrsků po čtyřech metrech čtverečních již ale známe 4 tyto nálezy. Jak ale zdůrazňuje objevitel lokality a spoluautor studie, bývalý postgraduální student University of Utah a v současnosti zaměstnanec Chevron Inc. Winston Seiler, dinosauři obvykle při pohybu svůj ocas po zemi nevlekli - tento názor byl překonán již před desítkami let. Mimochodem - jenom těchto deset okrsků, které si Seiler vyznačil pro část své studie, přineslo celkem 473 stop.

Stopy se pohybují ve velikostním rozmezí od 2,5 do 51 centimetrů a nasvědčují tomu, že zde kráčely matky se svými mláďaty vedle sebe. Otisky se rozkládají po ploše zhruba 3000 metrů čtverečních a je možné, že v současnosti uváděný počet stop bude postupem času vzrůstat; a to i několikanásobně. Počet stop zde nalezených obzvláště vynikne ve srovnání s jinými lokalitami na západě USA, kterých zatím bylo objeveno kolem 60: obvykle bývá nalezeno několik stop, maximálně několik tuctů. Unikátní naleziště geologicky patří pod Navajo Sandstone Formation. Jak řekla Marjorie Chan, profesorka geologie a geofyziky na University of Utah a autorka studie, mohou tyto stopy pomoct paleontologům lépe pochopit sociální život dinosaurů. Z rozměrů a tvarů stop Seiler odhadl přítomnost čtyř druhů dinosaurů. Následující jména jsou pouze ichnotaxonomickými označeními, která se většinou vztahují k tvaru stop a nelze je s jistotou spojit s konkrétním druhem dinosaura. Mělo se jednat konkrétně o ichnogenus Eubrontes, jehož stopy jsou dlouhé 25 až 41 cm, sestávají z otisků tří prstů a paty a patřily teropodovi o délce 5 až 6 metrů. Tříprsté stopy přisouzené ichnotaxonu Grallator jsou dlouhé 10 až 18 cm a patřily malému teropodovi, snad o délce kolem 1 metru. Dalším rozeznatelným typem byly stopy sauropodomorfů, spíše kruhovitého tvaru a o rozměrech 15 až 28 centimetrů. Ty patřily největším živočichům z této lokality a mají stejného původce jako nahoře zmíněné otisky ocasu. Na závěr jsou zde údajně patrné i tříprsté stopy inchnotaxonu Anchisauripus, dlouhé 18 až 25 cm a patřící teropodovi dlouhému 2 až 4 metry. Na druhou stranu Marjorie Chan přiznává, že je obtížné rozhodnout, jestli menší stopy patřily opravdu menším dinosaurům nebo jen mláďatům větších druhů.

Seiler a Chan se však překvapivě setkali se zančně rozdílými reakcemi, z nichž některé i zpochybňovaly autenticitu nalezených otisků. Mezi odpůrce nálezu se řadí např. Alan Titus, paleontolog u Grand Staircase-Escalante National Monument, který sice lokalitu osobně neviděl, ale má rozsáhlé zkušenosti se stopami eubronta. Podle svého tvrzení jich ve spodnějurských skalách Colorado Plateau pozoroval tisíce a nikdy neviděl jedinou, která by vypadala jako stopy zakreslené v nové studii. Velmi podobně se vyjádřil i Andrew Milner, paleontolog ze St. George Dinosaur Discovery Site v Utahu, podle kterého předložené fotografie nepředstavují dostatečnou evidenci a stopy na nich zachycené se nepodobají ichnotaxonu Eubrontes. Přesto je Milner přesvědčen, že jde o zajímavou lokalitu a hodlá se tam zajet podívat, uvedl web National Geographic. Paleontolog Jim Kirkland je mírnější a uvádí, že některé z otisků jsou s jistotou skutečné stopy. Méně jistý si je ohledně otisků ocasu, které lze z výše uvedených důvodů jen obtížně verifikovat. Nepřesvědčila jej ani interpretace některých stop jako pocházejících od sauropodů - ve fosilním záznamu Severní Ameriky se tak staří sauropodi neobjevují, ačkoli jejich existence zde vyloučena není. Podobně jako u jiných významných objevů je i zde na místě počáteční skepticismus.

Nová lokalita na hranicích Arizony a Utahu se vyznačuje extrémní hustotou dinosauřích stop a množstvím nálezů včetně těch vzácných. Na snímku si naleziště prohlíží geolog Winston Seiler.

Seiler je nálezcem "dinosauřího tanečního parketu" - svůj objev učinil již roku 2006, dva roky ale trvalo sestavení podrobné studie, publikované tento měsíc v žurnálu Palaios.

Jeden z otisků, které autoři studie považují za stopy ichnotaxonu Eubrontes. Jiní místní paleontologové však s tímto závěrem nesouhlasí.

Zdroje:

http://www.eurekalert.org/pub_releases/2008-10/uou-dd101708.php
http://news.yahoo.com/s/livescience/20081020/sc_livescience/hugefieldofdinosaurtracksfound
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081021-dinosaur-dance.html

Zdroj obrázků:

http://www.eurekalert.org/pub_releases/2008-10/uou-dd101708.php

Význam dinosauřích jmen - P

Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.

Pachycephalosaurus - "tlustolebý ještěr"
Pachyrhinosaurus - "širokonosý ještěr"
Pakisaurus - "ještěr z Pákistánu"
Palaeopteryx - "prastaré křídlo"
Palaeoscincus - "pradávný scink" (scinkové jsou zavalití ještěři s krátkýma nohama)
Paluxysaurus - "ještěr od řeky/města Paluxy"
Panoplosaurus - "zcela obrněný ještěr"
Pantydraco - "drak z Pant-y-ffynnon"
Paralititan - "titán od moře"; "obr žijící blízko moře"
Paranthodon - "blízký/podobný rodu Anthodon"; resp. "blízký/podobný zubu ve tvaru květu"
Pararhabdodon - "blízký/podobný rodu Rhabdodon"; resp. "blízký/podobný vroubkovanému zubu"
Parasaurolophus - "blízký/podobný rodu Saurolophus"; resp. "blízký/podobný ještěřímu hřebínku"
Parksosaurus - "Parksův ještěr" - na počest Williama Arthura Parkse, kanadského geologa a paleontologa
Paronychodon - "blízký/podobný drápatému zubu"
Parvicursor - "malý běžec"
Patagonykus -"dráp z Patagonie"
Patagosaurus - "ještěr z Patagonie"
Pawpawsaurus - "ještěr z formace Paw Paw"
Pedopenna - "nožní pírko"
Peishansaurus - "ještěr ze severních hor"
Pelecanimimus - "imitátor pelikána"
Pellegrinisaurus - "ještěr od (jezera) Lago Pellegrini"
Pelorosaurus - "obludný ještěr"
Penelopognathus - "kachní čelist"
Pentaceratops - "pětirohá tvář"
Phaedrolosaurus - "hbitý ještěr" nebo doslova "zářící/radostný malý ještěr" podle www.dinosauria.com - podle tohoto zdroje má jméno jednoduše signalizovat, že šlo lehce stavěného, aktivního teropoda malé velikosti; jiné zdroje uvádějí spíše "ještěr, který se celý leskne" (www.wordinfo.info) nebo jednoduše "zářící ještěr"
Phuwiangosaurus - "ještěr z Phu Wiang"
Phyllodon - "listovitý zub"
Piatnitzkysaurus - "Piatnitzkého ještěr" - na počest Alejandra Mateieviche Piatnitzkyho, argentinského geologa ruského původu
Pinacosaurus - "deskovitý ještěr" - podle kostěných plátů pokrývajících lebku
Pisanosaurus - "Pisanův ještěr" - na počest Juana A. Pisana, argentinského paleontologa
Piveteausaurus - "Piveteaův ještěr" - na počest Jeana Piveteaua, francouzského paleontologa
Planicoxa - "plochá kyčelní kost"
Plateosauravus - "předek rodu Plateosaurus"; resp. "předek plochého ještěra"
Plateosaurus - "plochý/široký/objemný/silný ještěr" - nejpravděpodobnější je interpretace "plochý ještěr"
Platyceratops - "plochá rohatá tvář"
Pleurocoelus - "dutý bok (obratle)"
Podokesaurus - "ještěr s rychlýma nohama"
Poekilopleuron - "různá žebra" - dinosaurus měl celkem tři odlišné typy žeber
Polacanthus - "mnohotrný"; "s mnoha ostny"
Ponerosteus - "bezcenná/nepoužitelná kost"
Pradhania - ?
Prenocephale - "skloněná hlava"
Prenoceratops - "skloněná rohatá tvář"
Priconodon - "pilovitý kuželovitý zub"
Priodontognathus - "čelist s pilovitými zuby"
Probactrosaurus - "před rodem Bactrosaurus"; resp. "před ještěrem z Baktrie"
Proceratosaurus - "před rodem Ceratosaurus"; resp. "před rohatým ještěrem"
Procompsognathus - "před rodem Compsognathus"; resp. "před elegantní/čistou čelistí"
Prodeinodon - "před rodem Deinodon"; resp. "před hrozným zubem"
Prosaurolophus - "před rodem Saurolophus"; resp. "před ještěřím hřebínkem"
Protarchaeopteryx - "první prastaré křídlo"
Protoceratops - "první rohatá tvář"
Protognathosaurus - "první ještěr s čelistí"
Protohadros - "první hadrosaurus"; resp. "první statný ještěr"
Psittacosaurus - "papouščí ještěr"
Pteropelyx - "pánev (jako) pírko" - narážka na lehkou stavbu pánve
Pterospondylus - "okřídlený obratel"
Puertasaurus - "Puertův ještěr" - na počest Pabla Puerta
Pukyongosaurus - "ještěr univerzity Pukyong"
Pycnonemosaurus - "silný neznámý ještěr"
Pyroraptor - "ohnivý lupič/uchvatitel"

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinop.htm
http://www.wordinfo.info/words/index/info/view_unit/2727/?letter=a&page=26&s=sauria&spage=1
http://www.enchantedlearning.com/subjects/dinosaurs/glossary/indexp2.shtml

Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/ a byl mírně doplněn z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List_of_dinosaurs/. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, můžete udělat totéž.

října 26, 2008

Paleogenomika pterosaurů a malá velikost genomu létajících obratlovců

Další z nových studií se zabývá genomem pterosaurů a důvodem, proč se u létajících obratlovců vyvinul poměrně malý genom. Dvě dnes existující skupiny létajících obratlovců - ptáci a netopýři - mají oproti svým blízkým příbuzným značně omezenou velikost genomu. Nic ale není známo o charakteristice genomu pterosaurů, kteří byli prvními aktivně létajícími obratlovci a ovládali vzduch desítky milionů let, než je nakonec ve svrchní křídě začali nahrazovat ptáci. Autoři se ale ve studii pokusili odhadnout velikost genomu čtyř druhů pterosaurů a čtyř druhů bazálních archosauromorfů pomocí Bayesova komparačního přístupu. Výsledky ukázaly, že malý genom charakteristický pro létající živočichy s ptáky a netopýry sdíleli i pterosauři, a že rychlost, jakou genom během evolučního procesu mění svou velikost, je v rámci kladu Amniota úměrná k samotné velikosti genomu. Jinak řečeno: nejvyšší rychlost vykazují evoluční linie s největším genomem. Autoři se rovněž pokusili zjistit, zda v rámci tetrapodů existuje souvislost mezi zmenšováním těla a zmenšováním rozsahu genomu, pro tuto hypotézu ale nenašli žádné důkazy. Našli ale nejlepší vysvětlení pro souvislost mezi vývojem letu a kontrakcí genomu: je jím zřejmě kombinace přizpůsobení a fylogenetické "setrvačnosti", což je tendence vzájemně příbuzných druhů zachovat si znaky zděděné po společném předkovi. Redukce genomu tak zřejmě u pterosaurů předcházela nebo probíhala souběžně s vývojem letových schopností.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/
http://blogofscience.blogspot.com/2008/02/phylogenetic-inertia-and-cooperative.html

Abstrakt studie:

Organ, C.L. and Shedlock, A.M. (2008). Palaeogenomics of pterosaurs and the evolution of small genome size in flying vertebrates. Biology Letters FirstCite Early Online Publishing. DOI: 10.1098/rsbl.2008.0491

"The two living groups of flying vertebrates, birds and bats, both have constricted genome sizes compared with their close relatives. But nothing is known about the genomic characteristics of pterosaurs, which took to the air over 70Myr before birds and were the first group of vertebrates to evolve powered flight. Here, we estimate genome size for four species of pterosaurs and seven species of basal archosauromorphs using a Bayesian comparative approach. Our results suggest that small genomes commonly associated with flight in bats and birds also evolved in pterosaurs, and that the rate of genome-size evolution is proportional to genome size within amniotes, with the fastest rates occurring in lineages with the largest genomes. We examine the role that drift may have played in the evolution of genome size within tetrapods by testing for correlated evolution between genome size and body size, but find no support for this hypothesis. By contrast, we find evidence suggesting that a combination of adaptation and phylogenetic inertia best explains the correlated evolution of flight and genome-size contraction. These results suggest that small genome/cell size evolved prior to or concurrently with flight in pterosaurs. We predict that, similar to the pattern seen in theropod dinosaurs, genome-size contraction preceded flight in pterosaurs and bats."

Fosilizované pero ze svrchnokřídové formace Point Lookout Sandstone

Fosilie per z období křídy jsou obecně extrémně vzácná, zvláště pak v klastických sedimentech - tedy takových, které tvoří úlomky hornin a minerálů pocházející z erozního procesu. Přesto nová studie Thomase E. Williamsona a kolektivu podává zprávu právě o takovém výjimečném objevu: nálezu neúplného obrysového pera (tedy pera tvořeného centrálním stvolem [scapus] , po jehož stranách se nachází prapor) v břidlicích, které řadíme mezi jemnozrnné klastické sedimenty. Jedná se konkrétně o formaci Point Lookout Sandstone nacházející se v pánvi San Juan na severozápadu Nového Mexika, datovanou do období spodního kampánu. Nález označený UNM (University of New Mexico) 14742 postrádá spodní postranní větve (rami) a tedy i spodní část praporu (vexillum); dále chybí spodek ostnu (rhachis) a brk (calamus). Pero má početné postranní větve; jeho prapor je symetrický a postupně se zúžuje až k zakulacené špičce. Větve byly navzájem propletené, takže měly rozlišenou proximální část s obloučkovitými paprsky (radii arcuati) a distální část s háčkovitými paprsky (radii hamati). Právě díky propletení těchto paprsků je prapor kompaktním útvarem. Na základě těchto morfologických charakteristik lze UNM 14742 s relativní jistotou označit za část tělesného pokryvu zástupce kladu Maniraptora, kam patří jak ptáci, tak coelurosauři jim blízce příbuzní.

Zdroje:

http://forum.wildprehistory.org/
http://mujweb.atlas.cz/veda/biologie/ptaci.htm

Abstrakt studie:

Williamson, T.E., Kues, B.S., Weissmann, G.S., Stidham, T.A., and Yurchyk, S.L. 2008. A Cretaceous feather from the Upper Cretaceous (lower Campanian) Point Lookout Sandstone, San Juan Basin, northwestern New Mexico. Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2008.10.003.

Fossils of Cretaceous feathers are extremely rare, especially from clastic sediments. Here we report on a partial pennaceous feather collected from the lower Campanian Point Lookout Sandstone of northwestern New Mexico (New Mexico Museum of Natural History locality L-7468). The feather is from a laterally discontinuous shale at the top of the Point Lookout Sandstone, a basal marine shoreline facies deposited during the R-4 regressive cycle. The shale contains cylindrical invertebrate burrows including Ophiomorpha, abundant plant fragments of conifers and angiosperms, and a sparse invertebrate fauna including the inarticulate brachiopod Lingula and the bivalves Caryocorbula and Nucula. The partial pennaceous feather, University of New Mexico (UNM) 14742, is preserved on a bedding plane as either a carbonized trace or an autolithification. The feather is missing the basal barbs and the base of the rachis and calamus. It possesses numerous barbs that are arrayed in symmetrial vanes. The vanes decrease in width toward a rounded tip. Both vanes show gaps that indicate the barbs normally interlocked and so possessed differentiated distal and proximal barbules. Based on this morphology, UNM 14742 is a closed pennaceous feather (Stage IV) and a contour feather and can be referred to Maniraptora, a group that includes true birds and coelurosaur dinosaurs.

října 25, 2008

Morfologie končetin a způsob letu enantiornitů

Nová studie Garetha J. Dykea a Roberta L. Nuddse prezentuje výsledky morfometrických a stratigrafických analýz fosilního záznamů teropodů z kladu Enantiornithes, kteří byli nejrozšířenějšími ptáky druhé poloviny období druhohor. Tyto primitivní ptáci existovali po dobu 60 milionů let, a mladším vývojovým liniím ustoupili až v závěru období křídy. Jejich fosilie jsou známy z pěti kontinentů a od doby, kdy byla Enantiornithes poprvé identifikována jako samostatná skupina (což se stalo roku 1981) se hlavně díky množství kompletnějších nálezů objevených během devadesátých let podařilo shromáždit dostatečné množství dat k extrakci biologických vzorců. Srovnání dostupných fosilií se souborem dat o proporcích končetin u moderních ptáků (Neornithes) prokázalo, že rozměry předních končetin enantiornitů spadají pod rozsah zjištěný u žijících druhů, což by nasvědčovalo tomu, že i jejich styl letu nebyl od recentních ptáků výrazně odlišný. Oproti tomu rozměry jejich zadních nohou se v mnoha případech liší od jakéhokoli žijícího ptáka. Přestože tedy zástupci této skupiny byli podobní žijícím druhům v jejich křídelních proporcích, někteří fosilní enantiorniti zřejmě měli odlišný způsob letu, mezi jejich současnými protějšky neviděný.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Enantiornithes

Abstrakt studie:

Dyke, G.J., and Nudds, R.L. 2008. The fossil record and limb disparity of enantiornithines, the dominant flying birds of the Cretaceous. Lethaia. doi: 10.1111/j.1502-3931.2008.00135.x.

Morphometric and stratigraphic analyses that encompass the known fossil record of enantiornithine birds (Enantiornithes) are presented. These predominantly flighted taxa were the dominant birds of the second half of the Mesozoic; the enantiornithine lineage is known to have lasted for at least 60 million years (Ma), up until the end of the Cretaceous. Analyses of fossil record dynamics show that enantiornithine 'collectorship' since the 1980s approaches an exponential distribution, indicating that an asymptote in proportion of specimens has yet to be achieved. Data demonstrate that the fossil record of enantiornithines is complete enough for the extraction of biological patterns. Comparison of the available fossil specimens with a large data set of modern bird (Neornithes) limb proportions also illustrates that the known forelimb proportions of enantiornithines fall within the range of extant taxa; thus these birds likely encompassed the range of flight styles of extant birds. In contrast, most enantiornithines had hindlimb proportions that differ from any extant taxa. To explore this, ternary diagrams are used to graph enantiornithine limb variation and to identify some morphological oddities (Otogornis, Gobipteryx); taxa not directly comparable to modern birds. These exceptions are interesting - although anatomically uniform, and similar to extant avians in their wing proportions, some fossil enantiornithines likely had flight styles not seen among their living counterparts.

října 24, 2008

Srovnání dinosauřích stop z Isle of Skye a Wyomingu

Srovnáním střednějurských dinosauřích stop z geograficky značně vzdálených lokalit se zabývá nová studie Neila D. L. Clarka a Michaela K. Brett-Surmana. Jedná se konkrétně o formace Lealt Shale, Valtos Sandstone, Duntulm a Kilmaluag na skotském ostrově Skye (všechny z období bathonu; tj. zhruba před 168 - 172 miliony let) a formace Sundance (bathon) a Gypsum Spring (bajok) ve Wyomingu, USA. Měření a analýza odsud pocházejících tridaktylních sérií stop nasvědčuje tomu, že menší stopy z Kilmaluag Formation a Valtos Sandstone jsou nerozeznatelné od otisků z americké Sundance Formation. Jeden konkrétní otisk z Lealt Shale Formation je zase podobný větším stopám z Valtos Sandstone. Otisky nohou z formací Duntulm a Gypsum Springs se od jiných stop liší způsobem, jakým se stopy sdružují do skupin a lze zde rozeznat celkem čtyři odlišné typy seskupení, což může ukazovat na přítomnost nejméně čtyř odlišných typů dinosaurů.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/

Abstrakt studie:

Clark, N.D.L., and Brett-Surman, M.K. 2008. A comparison between dinosaur footprints from the Middle Jurassic of the Isle of Skye, Scotland, UK, and Shell, Wyoming, USA. Scottish Journal of Geology 44(2):139-150. doi: 10.1144/0036-9276/01-363.

Measurements of Middle Jurassic tridactyl dinosaur tracks from the Bathonian, Lealt Shale, Valtos Sandstone, Duntulm and Kilmaluag formations of the Isle of Skye, UK, are compared to the same measurements taken for dinosaur footprints from the Bajocian, Gypsum Spring and the Bathonian, Sundance Formation of the Bighorn Basin, Wyoming, USA. Principal component analysis of the data suggests that the smaller footprints from the Valtos Sandstone and Kilmaluag formations are indistinguishable from the footprints of the Sundance Formation. The single footprint from the Lealt Shale Formation is similar to the larger footprints from the Valtos Sandstone Formation. The footprints from the Duntulm and Gypsum Springs formations form distinct groupings from all other footprints. Four different groupings of dinosaur footprints can be recognized from the principal component analysis that may represent at least four different types of dinosaur.

října 22, 2008

Změny proporcí během růstu u druhu Coelophysis bauri

Nová studie od autorů Larryho F. Rineharta, Andrewa B. Heckerta, Spencera G. Lucase a Matta D. Celeskeyho se zabývá růstem svrchnokřídového teropoda druhu Coelophysis bauri. Materiál je více než dostatečný; Coelophysis totiž patří mezi nejlépe známé dinosaury vůbec. Byly nalezeny stovky fosilizovaných koster ve všech věkových stadiích. Autoři si vybrali 15 vhodných, kompletních exemplářů, ze kterých extrahovali několik velikostních (resp. věkových) tříd, na jejichž základě (důležitým parametrem byla délka stehenní kosti) odvodili hypotetickou růstovou křivku. Ta se nápadně podobá některým druhům ptáků (studie jako příklad uvádí kura domácího Gallus gallus) - odlišnosti spočívají hlavně v časovém měřítku. Podobná je i růstové křivce dalšího primitivního teropoda - druhu Megapnosaurus kayentakatae (lze se setkat i s mladším synonymem Syntarsus kayentakatae a možná se jedná o další druh rodu Coelophysis - C. tayentakatae). Ta však byla získána odlišnou metodou, histologickým rozborem. Výpočtem založeným především na počtu jedinců v každé věkové třídě autoři odvodili poměry zastoupení velikostních kategorií. Během prvního roku života byla rychlost růstu celofyzise velmi velká. Sexuální dimorfizmus se poprvé vyskytl mezi prvním a druhým rokem života. Zatímco u gracilní formy se rychlost růstu po jednom roce snížila, robustní forma tohoto dinosaura se v tomto období poprvé zřetelně odliší a rychle roste ještě další rok. Poté už obě formy rostou stejnou rychlostí - relativně pomalu. Robustní a gracilní forma zřejmě reprezentují samce a samice - tato teorie není nijak nová.

Autoři ve studii dále vytvořili SDI - "index sexuálního dimorfizmu", vyjadřujícího velikostní poměr mezi robustní a gracilní formou. Hodnota indexu je 1,34 - jinak řečeno, robustní forma je 1,34x větší než gracilní. Výsledky porovnání velikostních tříd podle počtu nasvědčují tomu, že velkou část populace tvořili velmi malí, asi jeden rok staří jedinci dlouzí okolo 1,4 metru a vážící 2 kilogramy. 11% populace setávalo z adultních jedinců 14 kilogramů těžkých a 2,7 metru dlouhých a jen pouhá 2% tvořili jedinci s hmotností dosahující 25 kilogramů a délkou kolem 3,1 m. Výsledky té části studie, která se zaměřovala na alometrii (tedy změnu ve fyzických proporcích během růstu) anatomických a morfologických znaků tohoto rodu, nejsou překvapivé a shodují se se studiemi předchozími. Vyplývá z nich, že zatímco očnice a zadní nohy se během růstu oproti ostatním částem těla zmenšovaly, délka hlavy a krku se naopak zvětšovala. Abstrakt studie dále uvádí alometrické růstové konstanty vzhledem k celkové délce těla u nejpodstatnějších tělesných znaků: 1,62 u lebky; 1,31 u krční části páteře; 1,26 u křížové kosti; 0,78 u ocasní části páteře; 1,3 u předních končetin včetně rukou; 1,52 u samotných rukou; 0,92 u zadních končetin včetně chodidel a 0,91 u samotných chodidel. Vzhledem k délce lebky tyto parametry vypadají takto: 0,28 u průměru očnice; 0,22 u špičky kosti čtvercové a 0,32 u špičky kosti čichové. Oproti dospělcům měli juvenilní jedinci celofyzise velmi krátkou a vysokou obličejovou část lebky s velkými očnicemi, velmi krátký krk, krátký trup, dlouhý ocas, krátké přední končetiny, velmi krátké ruce a dlouhé nohy s velkými chodidly.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/

Abstrakt studie:

Rinehart, L.F., Heckert, A.B., Lucas, S.G., and Celeskey, M.D. 2008. Growth, allometry, and age/size distribution of the Late Triassic theropod dinosaur Coelophysis bauri: preliminary results. Journal of Vertebrate Paleontology 28(suppl. 3):132A.

We statistically extracted size (= age) classes from Coelophysis bauri metrics. Using these size classes, we generated a hypothetical growth curve for C. bauri based on femur lengths (N=56). This curve is similar in shape to that of some birds (e.g. Gallus gallus) with the differences largely in time scale, and also to previously reported histologically derived growth data for C. kayentakatae. Age and mass distributions were then calculated based on the number of individuals in each age class and on femur dimensions. Hypothetically, Coelophysis' growth rate was very high for the first year. Sexual dimorphism apparently onset between years one and two. After one year growth slowed in the gracile morph while the robust morph is first apparent and grew aggressively for another year; slow growth then continued in both morphs. Robust and gracile morphs probably represent males and females respectively based on their sexual dimorphism index (SDI = robust size / gracile size = 1.34). Both age and mass distributions are of hyperbolic form. Very small ~ one-year-olds weighing ~2 kg and ~1.4 m long comprise 40 % of the population, ~11 % are adults weighing ~14 kg and ~2.7 m long, ~2 % reach 25 kg and 3.1 m length. Our allometry study, based on the 15 suitably complete specimens, agrees with previous studies showing that orbits and hind limbs show negative allometry while skull and neck lengths are positive. Allometric growth constants (this study) relative to total length are: skull length, 1.62; cervical series, 1.31; sacrum, 1.26; caudal series, 0.78; forelimb inc. hand, 1.3; hand, 1.52; hindlimb inc. foot, 0.92; foot, 0.91. Relative to skull length: orbit diameter, 0.28; height at quadrate, 0.22; height at prefrontal, 0.32. The cervical series shows complex allometry (log-transformed data are better fit by a polynomial than linear regression); growth rate being high in juveniles and progressively lower in adults. Thus, relative to adult proportions, juveniles had very short, high faces with large orbits, very short necks, short torsos, long tails, short arms, very small hands, long legs and large feet.

října 20, 2008

Účel hřebenů u lambeosaurinů - pokročilá komunikace kachnozobých dinosaurů

Teorie, že bizarní hřebeny na hlavách hadrosauridů ("kachnozobých dinosaurů") sloužily k vydávání zvuků a byly tak významné pro komunikaci a sociální chování, není nová. Potvrzuje jí i nová studie, prezentovaná na výročním zasedání Society of Vertebrate Paleontology v Clevelandu (stát Ohio). Na studii se podíleli vědci z University of Toronto, Ohio University a Montana State University. Analýzu CT skenu vedli Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University's College of Osteopathic Medicine. Podle výsledků skenování dýchacích cest hadrosaurů počítačovou tomografií došli paleontologové k závěru, že zvuk vydávaný těmito dinosaury se měnil podle věku, spolu s tvarem a velikostí hřebene. Kachnozobí dinosauři zřejmě také mohli podle "hlasu" odlišit jednoho jedince ve stádu od druhého. Jak poznamenává Witmer, vědci byli překvapeni velikostí mozkových center spojených s vyššími kognitivními funkcemi (čili schopností zpracovávat data ze smyslových orgánů). Šlo o nutnost k identifikaci konkrétního jedince podle jeho "troubení" a k "rozluštění" jeho "zprávy"? Zřejmě ano. Velmi podobné schopnosti vykazují i dnešní ptáci, kteří však narozdíl od ptakopánvých příbuzných lambeosaura patří mezi plazopánvé dinosaury. David Evans, paleontolog působící v Royal Ontario Museum a University of Toronto dodává, že tvar mozku nám může sdělit mnoho informací o tom, jaké smysly byly významné pro dinosaurův život a poskytnout tak náhled do funkce jejich kostěných hřebenů.

Komunikace probíhala prostřednictvím nízkofrekvenčních zvuků. Podle Terryho Gatese, paleontologa z Utah Museum of Natural History (na studii se nepodílel) důkazů o tomto druhu chování přibývá. Vědci pomocí digitálních rekonstrukcí srovnávali a studovali mozek a nasální dutiny čtyř různých rodů kachnozobých dinosaurů, a to i v různých ontogenetických stadiích - šlo o rody Parasaurolophus, Corythosaurus, Lambeosaurus a Hypacrosaurus. Po dosažení dospělosti zřejmě hřeben vzrostl a změnil se tvar dýchacích cest, což samozřejmě ovlivnilo i podobu výsledného zvuku. Zatímco mláďata začínala s lehce rozšířenými dýchacími cestami, u adultních jedinců se jejich struktura podstatně zkomplikovala. Mohla být - stejně jako vydávaný zvuk - dokonce unikátní pro každého jedince podobně jako otisky prstů. Největším přínosem se ale stal důkaz, že případné hluboké zvuky byli lambeosaurini schopni zachytit. Byla na ně citlivá část vnitřního ucha zvaná kochlea (hlemýžď), trubicovitý útvar vyplněný tekutinou a vyskytující se pouze u savců a archosaurů. Nedávný výzkum University of Texas navíc prokázal, že dinosauři nemohli sliznici pokrývající nasální dutinu uvnitř hřebenu užívat k detekci pachů, protože neobsahovala žádné nervy. Rovněž oblast mozku určená k vyhodnocování zachycených pachů byla příliš malá na to, aby dokázala zpracovat velké množství informací z ultrasenzitivního "nosu". Tato fakta z teorie o zvukové komunikaci činí prakticky jedinou zbývající reálnou variantu. Jack Horner ovšem připomíná, že je obtížné zjistit funkci tělních struktur u vymřelých dinosaurů, zvláště když u současných zvířat existuje s těmito strukturami tak málo analogií.

V minulosti vzniklo o účelu hřebenů mnoho hypotéz, některé z nich velmi podivné. Kromě již zmiňované teorie nástroje pro zvukovou komunikaci se objevily i domněnky o ochlazování mozku, rozšíření citlivého povrchu čichové sliznice (a tím pádem výrazném zlepšení čichu) a dokonce i o tom, že výběžky mohly sloužit jako dýchací trubice. Kompletní výzkum bude zveřejněn v chystaném vydání žurnálu Anatomical Record.

Rekonstrukce lebky rodu Corythosaurus podle počítačové tomografie: mozek je označen fialovou barvou, nasální dutiny zasahující do hřebene zelenou barvou.

Zdroje:

http://www.livescience.com/animals/081016-dinosaur-crests.html
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081017-duck-billed-crest_2.html
http://www.scientificblogging.com/news_releases/why_did_lambeosaurs_have_crests_on_their_heads_to_communicate_it_seems

Zdroj obrázku:

http://www.scientificblogging.com/news_releases/why_did_lambeosaurs_have_crests_on_their_heads_to_communicate_it_seems

Abstrakt studie:

Evans, Witmer, Ridgely, and Horner (2008). Endocranial Anatomy of Lambeosaurine Dinosaurs: Implications for Cranial Crest Function and Evolution. Journal of Vertebrate Paleontology 28 (3): 75A.

Interpreted in a phylogenetic context, brain endocast and nasal cavity morphology and ontogeny represent powerful tools to test functional hypotheses in extinct vertebrates. In order to test hypotheses of cranial crest function, endocasts of six corythosaurin lambeosaurines were generated through computed tomography and three-dimensional rendering and visualization software. The specimens represent a range of ontogenetic stages from the taxa Lambeosaurus, Corythosaurus, and Hypacrosaurus. The morphology of brain cavity endocasts in lambeosaurines differs little from that of hadrosaurines. The undivided olfactory region confirms that the olfactory bulbs were small and proximally situated with respect to the hemispheres. The hemispheres form a relatively large proportion of the overall size of the endocast, accounting for approximately 43% of the total endocranial volume at all ontogenetic stages. Relative to total endocast volume, the cerebrum is larger than that of many ornithischians and large theropods, but compares favorably to the maniraptoran theropod Conchoraptor (43%) and Archaeopteryx (45%) of considerably smaller body size. The nasal cavity reconstructions of juvenile Lambeosaurus, Corythosaurus, and Hypacrosaurus stebingeri are very similar, and appear relatively consistent with their reconstructed adult conditions. The vestibule forms the largest part of the nasal cavity, and the main olfactory region is closely associated with the olfactory bulbs and outside of the main airway. In Hypacrosuarus altispinus, the nasal vestibule is strikingly elongated and convoluted compared to all other corythosaurs. When interpreted in the context of lambeosaurine phylogeny, this suggests a strong selective pressure for nasal cavity function that operated independently from changes in the external shape of the crest. The vestibular apparatus reveals for the first time that the detailed structure of the lambeosaurine inner ear closely resembles that of hadrosaurines, and therefore confirms key assumptions of previous estimates of auditory sensitivity in the group as it relates to the resonation model of crest function.

října 19, 2008

[popis] Triceratops

Triceratops

Klasifikace
Ornithischia
Heterodontosauriformes
Genasauria
Cerapoda
Marginocephalia
Ceratopia
Neoceratopia
Coronosauria
Ceratopoidea
Ceratopidae
Chasmosaurinae

Období
svrchní křída (maastricht)
71 - 65 Ma

Velikost
délka 7,9 - 9 m
výška 2,7 - 3,5 m

Hmotnost
6,1 - 12 tun

Výskyt
Lance Formation, Wyoming, USA
Laramie Formation, Colorado, USA
Hell Creek Formation, Montana / South Dakota / North Dakota / Wyoming, USA
Frenchman Formation, Saskatchewan, Kanada
?Judith River Formation, Montana, USA

Druhy
T. horridus Marsh, 1889
T. prorsus Marsh, 1890

Synonyma rodu
Triceratops Marsh, 1889
= Sterrholophus Marsh, 1891
?= Claorhynchus Cope, 1892 [nomen dubium]
= Polponax Osborn, 1902
= Polygonax Hatcher, 1902
= Polyona Baur, 1891
?= Polyonax Cope, 1874 [nomen dubium; juvenilní jedinec]
= Tirceratops Parks, 1925
= Tricerotops Stokes, 1988
= Trioceratops Keyes, 1894
= Trisceratops Keyes, 1894
= Triteratops von Huene, 1929
?= Ugrosaurus Cobabe & Fastovsky, 1987 [nomen dubium]

Triceratops horridus Marsh, 1889
= Triceratops calicornis Marsh, 1898
= Triceratops californis Wolcott, 1900
= Triceratops elatus Marsh, 1891
= Triceratops flabellatus Marsh, 1889
= Agathaumas flabellatus (Marsh, 1889) Scott, 1900
= Triceratops obtusus Marsh, 1898
= Triceratops serratus Marsh, 1890
= Ceratops horridus Marsh, 1889b
= Sterrholophus flabellatus Marsh, 1891
?= Ugrosaurus olsoni Cobabe & Fastovsky, 1987 [nomen dubium]
?= Polyonax mortuarius Cope, 1874 [nomen dubium; juvenilní jedinec]
?= Agathaumas mortuarius (Cope, 1874) Hay, 1902 [nomen dubium; juvenilní jedinec]
?= Triceratops mortuarius (Cope, 1874) Kuhn, 1936 [nomen dubium; juvenilní jedinec]
?= Triceratops sulcatus Marsh, 1890 [nomen dubium]
?= Claorhynchus trihedrus Cope, 1892 [nomen dubium]
= Trioceratops flabellatus Keyes, 1894
= Trioceratops horridus Keyes, 1894
= Trisceratops elatus Keyes, 1894
= Polponax mortuarius Osborn, 1902
= Polygonax mortuarius Hatcher, 1902
?= Triceratops ingens Lull, 1915 [nomen nudum]
?= Triceratops maximus Brown, 1933 [nomen dubium]
?= Triceratops albertensis Sternberg, 1949 [nomen dubium]
= Triceratops brevirostris Sloan, 1976
= Triceratops sternbergii Forster, 1990 [nomen manuscriptum]
= Triceratops hossidus Howgate, 1995

Triceratops prorsus Marsh, 1890
= Agathaumas prorsus (Marsh, 1890) Lydekker, 1893
= Triceratops porosus Marsh, 1891
= Triceratops brevicornus Hatcher, 1905 [juvenilní jedinec]
= Triceratops brevicornis Parks, 1925

?Triceratops alticornis (Marsh, 1887) Lull vide Hatcher, Marsh & Lull, 1907 [nomen dubium]*
?Bison alticornis Marsh, 1887 [nomen dubium]*
?Ceratops alticornis (Marsh, 1887) Marsh, 1889 [nomen dubium]*
?Triceratops eurycephalus Schlaikjer, 1935 [nomen dubium]*
?Triceratops eurycephalus [anonymní], 1934 [nomen nudum]*

Informace
Triceratops, jeden z nejznámějších dinosaurů a typický představitel skupiny "rohatých dinosaurů" Ceratopia žil na území Spojených států a Kanady v období pozdního maastrichtu. Vymřel tedy až při katastrofické události na rozhraní křídy a třetihor. Bývá přirovnáván k dinosauřímu ekvivalentu dnešního nosoržce - měl velké, masivní tělo, relativně krátký ocas a charakteristickou hlavu s masivním kostěným límcem a třemi rohy, podle kterých tento býložravec dostal své rodové jméno. Triceratops byl kvadrupedním živočichem - odhaduje se, že jeho nohy mohly nést hmotnost snad až 12 tun (nejpravděpodobnější odhady se pohybují kolem 9 tun). Jeho délka se pohybovala mezi 8 a 9 metry a v nejvyšším bodu těla mohl být živočich vysoký i přes 3 metry. Tělesná stavba byla celkově velmi masivní, což platí i pro triceratopovu lebku. Ta byla dlouhá i přes 2 metry a větší měli jen triceratopovi příbuzní Torosaurus, Eotriceratops a Pentaceratops. Narozdíl od těchto rodů (s výjimkou triceratopovi velmi blízce příbuzného eotriceratopa) však Triceratops postrádal odlehčovací otvory v kostěném límci, který byl široký a zaokrouhlený. Nad očima tento dinosaurus měl dva dlouhé, šikmo vzhůru směřující rohy a poněkud kratší roh nosní. Kostěné nástavce nadočnicových rohů samy o sobě měří kolem jednoho metru, takže vlastní rohy, pokryté za života zvířete rohovinou, musely být podstatně delší. O účelu kostěného límce i rohů se spekuluje již po velmi dlouhou dobu. Podle Richarad Swanna Lulla, jednoho z nejvýznamnějších paleontologů začátku 20. století, mohl límec sloužit k úponu čelistních svalů důležitých při žvýkání. Takové řešení by dovolovalo výrazně zvětšit velikost a tím i sílu těchto svalů. Velká plocha límce mohla rovněž pomoci regulovat tělesnou teplotu. Pokud by Triceratops nastavil svůj límec ke slunci, aby se zahřál, ohřátá krev v cévách těsně pod povrchem límce by následně byla rozváděna po celém těle. V opačném případě, pokud by bylo nutno tělo ochladit, mohl dinosaurus stát s odvráceným štítem nebo jej nastavit tak, aby na něj vál vítr. V případě této teorie jde o analogii ke stegosaurovým hřbetním deskám, nebo - z jiného úhlu pohledu - k plachtovitým uším současných slonů. Kritika této hypotézy spočívá především ve skutečnosti, že takto využít nešly límce všech rohatých dinosaurů (např. podivné extravagantní límce styracosaura a druhu Pachyrhinosaurus lakustai). Možná mohlo jít o sekundární vlastnost, primárním účelem této "ozdoby" však podle většiny současných paleontologů byla role, kterou límec sehrál při sexuálním výběru. Tato teorie byla poprvé vyslovena Davitashvilim roku 1961 a od té doby její podpora vzrostla. Pokud byl límec významným zankem při námluvách nebo jiném sociálním chování, lze snadno vysvětlit velké množství variací tohoto zvláštního útvaru - v podstatě se límec lišil druh od druhu a existovaly dokonce i odlišnosti v rámci jednoho druhu. Současní živočichové využívají svých rohů nebo jiných "ozdob" také tímto způsobem. Studie paleontologů Goodwina, Clemense, Hornera a Padiana z roku 2006 provedená na nejmenší nalezené triceratopově lebce, náležící juvenilnímu jedinci, dokazuje, že jak límec, tak rohy se vyvinuly již v raném ontogenetickém stadiu předcházejícímu pohlavní dospělosti. Zřejmě tedy byly významné i pro komunikaci nebo druhové rozlišení. Jednou z nejoblíbenějších domněnek o účelu rohů je obrana před velkými predátory, jakými byl např. slavný Tyrannosaurus rex. Pro něj byl Triceratops prokazatelně kořistí; na jeho pánvi se totiž našly otisky tyrannosaurových zubů i známky hojení. Prvním, kdo tuto hypotézu vyslovil, byl roku 1917 slavný paleontolog Charles Hazelius Sternberg a mezi její zastánce patří např. Robert T. Bakker (viz jeho práce z roku 1986). Roku 2005 se tuto hypotézu rozhodlo ověřit BBC v dokumentu The Truth About Killer Dinosaurs. Podle předpokladu, že Triceratops mohl napadnout i jiné dinosaury, podobně jako recentní nosorožec jiné savce, byl vytvořen model triceratopovy lebky. Při pokusu, kdy tento model vrazil do umělé tyrannosauří kůže rychlostí 24 km/h, dokázaly kůží proniknout čelní rohy, ale tupý nosní roh a zobák ne. Místo toho byl zničen předek lebky. Pokus dokázal, že tento způsob čelního útoku byl pro triceratopa nemožný - v případě útoku zřejmě Triceratops stál na svém místě a predátora, který se přiblížil příliš těsně, bodnul svými rohy. Závěry experimentu ale zcela nevylučují možnost vnitrodruhových soubojů, po kterých se na lebkách triceratopů dochovaly známky - ač poměrně slabé. Mezi další možné sekundární účely límce patří zastrašovací funkce - při prudkém sklonění hlavy by došlo k optickému zvětšení zvířete, což mohlo predátora odradit.

Zatímco přední končetiny triceratopa disponovaly pěti prsty, na zadních byly jen čtyři. Postavení končetin nicméně bylo předmětem debaty. Původně se věřilo, že Triceratops měl typicky plazí postavení končetin, směřující od hrudi - což mělo pomoci lépe nést hmotnost masivní hlavy. Takový postoj je patrný na malbách Charlese Knighta nebo Rudolpha Zallingera. Ichnologická evidence v podobě sérií stop rohatých dinosaurů a novější rekonstrukce (fyzické i digitální) však dokazují, že během normálního pohybu měl Triceratops nohy kolmo pod tělem s lehce vybočujícími lokty, podobně jako dnešní nosorožec. Tyto závěry se však nevztahují např. pro postoj při konfrontaci nebo při krmení. Vzhledem k tomu, že se masivní lebky triceratopa dobře uchovávají během procesu fosilizace, je možné tento rod označit za nejlépe známého zástupce kladu Ceratopidae. Bližší taxonomické určení však opět bylo po léta předmětem sporů. Triceratops totiž má límec připomínající svou velikostí i tvarem klad Centrosaurinae, charakteristický spíše kratšími límci. Ostatní znaky jeho lebky - např. dlouhé nadočnicové rohy, delší než nosní roh a dlouhý protáhlý čenich - však spíše připomínají zástupce skupiny Chasmosaurinae (nazývané také Ceratopinae) s dlouhými límci. Toho si povšiml roku 1949 Charles Mortram Sternberg, který zaznamenal podobnost mezi triceratopem a rody Arrhinoceratops a Chasmosaurus. Byl však ignorován i pokrokovým Johnem Ostromem a ještě později Davidem Normanem. Až Lehman roku 1990 diagnostikoval obě skupiny a na základě morfologických znaků zařadil triceratopa mezi chasmosauriny. Kladistická analýza z roku 1990 a morfometrická měření z roku 1993, obě provedená Peterem Dodsonem, tyto závěry potvrdily. Zajímavou kapitolou je využití typového druhu rodu Triceratops - T. horridus - v kladistice jako interního nebo externího specifikátoru.


Nahoře smontovaná kostra druhu T. horridus; dole rekonstrukce druhu T. prorsus. I přesto, že v současnosti je přijímán názor o validitě obou druhů, je stále možné, že se jedná pouze o rozdílná pohlaví jediného druhu vykazujícího sexuální dimorfizmus.

První známý materiál dnes přisuzovaný triceratopovi sestával z páru čelních rohů připojených k fragmentu lebky, který byl nalezen blízko Denveru (stát Colorado) na jaře roku 1887. Materiál byl zaslán slavnému Othnielovi C. Marshovi, který se však na základě špatného datování formace domníval, že jde o pliocénní fosilii, náležící velkému a zvláštnímu druhu bizona. Proto materiál popsal jako Bison alticornis. Následující rok na stejné lokalitě objevil pozůstatky rohatého dinosaura - popsaného jako rod Ceratops - ale stále se domníval, že B. alticornis je pliocénním savcem. Materiál nalezený Johnem B. Hatcherem roku 1888 Marsh popsal jako jiný druh rodu Ceratops, změnil ale názor a pojmenoval tento nový druh jako Triceratops. Rovněž druh Bison alticornis přesunul pod rod Ceratops; že tento druh ale také náleží triceratopovi, odhalili paleontologové až později. S tím, jak bylo ve státech Montana, South Dakota, Colorado a Wyoming nalézáno velké množství lebek triceratopa, projevily se mnohé rozdíly oproti původnímu materiálu, popsaném Marshem jako T. horridus. Ty byly podle dnešního názorů způsobeny většinou sexuálním dimorfizmem, různým ontogenetickým stadiem a rozdílnými podmínkami během procesu fosilizace, paleontologové z přelomu 19. a 20. století je však popisovaly jako zvláštní druhy. Extrémně komplikovanou taxonomickou historii rodu Triceratops zachycuje podkapitola Synonyma rodu - sestává z mnoha špatných interpretací i docela obyčejných lapsus calami (přepsání). První pokus lépe pochopit tuto složitou situaci pochází opět od Richarda S. Lulla. Ten rozdělil druhy triceratopa do dvou skupin (nevíme ovšem, na jakém podkladu je takto rozlišil): jednu zahrnující druhy T. horridus, T. prorsus a T. brevicornus, druhou zahrnující T. elatus a T. calicornis. Dva další v té době známé druhy - T. serratus a T. flabellatus - Lull nezařadil ani do jedné skupiny. I v roce 1933, v revizi rozsáhlé práce o všech známých ceratopianech, publikované spolu s Hatcherem a Marshem roku 1907, zachoval Lull tento vzorec, ale přidal třetí skupinu zahrnující druhy T. obtusus a T. hatcheri charakteristickou velmi malým nosním rohem. Charles Mortram Sternberg následně toto dělení modifikoval přidáním druhu T. eurycephalus a vyjádřením domněnky, že druhá a třetí skupina si jsou navzájem blíže příbuzné než obě třetí skupině. Tento pohled na fylogenetické schéma rodu Triceratops vydržel až do osmdesátých a devadesátých let. V této době však již začínala být populárnější domněnka, že rozdílné lebky reprezentují individuální variace v rámci jednoho (nebo dvou) druhů. V roce 1986 John Ostrom spolu s Wellnhoferem publikovali studii, podle které existuje jediný validní druh triceratopa - T. horridus. Tohoto názoru se některé zdroje drží dodnes. Součástí jejich argumentace je předpoklad, že obecně existuje pouze jeden nebo dva druhy velkých živočichů v jednom regionu (např. slon a žirafa v současné Africe). Na tyto jejich závěry aplikoval Lehman Lull-Sternbergovo schéma a usoudil, že skupina zahrnující druhy T. horridus, T. prorsus a T. brevicornus je složena ze samic, skupina T. calicornis/T. elatus ze samců a T. obtusus/T. hatcheri z velmi starých samců. Podle něj měli samci vyšší, více vztyčené rohy a větší lebky, zatímco samice měly menší lebky s kratšími, dopředu směřujícími rohy. Tato zjištění nicméně byla vyvrácena o několik let později Catherine Forster, která znovu analyzovala triceratopův materiál a dospěla k závěru, že existují dva validní druhy - T. horridus a T. prorsus, a v případě druhu Triceratops (nyní Diceratus) hatcheri se jedná o oddělený rod. Je však stále možné interpretovat její výsledky jako jediný validní druh vykazující sexuální dimorfizmus.

S ojedinělou teorií přišel Jack Horner, podle kterého je rod Torosaurus synonymem rodu Triceratops a představuje dospělce odlišného pohlaví. Jeho argumentace se zakládá na absenci nálezů juvenilních jedinců torosaura a rovněž na faktu, že asi 50% lebek mladých jedinců triceratopa má dvě ztenčené oblasti ve stejném místě, kde se nacházejí otvory v límci u torosaura. Podle Hornera tak subadultní triceratopové bez rozdílu pohlaví měli celistvé límce, ale po dosažení dospělosti se u jednoho pohlaví límec výrazně prodloužil a v kosti se vytvořila odlehčovací okna. Tato teorie je celkem logickým vysvětlením mnoha morfologických nejasností u lebek triceratopa a rovněž chybějících mláďat torosaura, ale není obecně paleontology přijímána; přestože jsou si rody Torosaurus a Triceratops velmi blízce příbuzné.

Triceratops je často zobrazován jako stádní živočich (typický je obrázek, kdy kruhová formace triceratopů bráni svá mláďata před útočícím tyrannosaurem), přesto není v současnosti jednoznačně prokázáno, že by žil ve stádech. Zatímco jiní rohatí dinosauři jsou známí podle fosilií náležejících desítkám či stovkám jedincům shromážděných na jednom místě, veškeré nálezy fosilií rodu Triceratops zahrnují pouze osamocené exempláře. Na druhou stranu jsou nálezy tohoto typu velice časté, např. 200 jedinců druhu T. prorsus z Hell Creek Formation zaznamenaných Brucem Ericksonem nebo 500 lebek na jediném nalezišti popsaných Barnumem Brownem. Pokud jde o další oblasti triceratopovy paleoekologie, je možné říct, že se tento dinosaurus živil hlavně rostlinami nižšího vzrůstu - jeho nízko položená hlava mu neumožňovala dosáhnout do korun vysokých stromů. Mohl být ale schopen pomocí rohu a zobáku vyšší rostliny vyvrátit. Čelisti byly na konci přeměněny ve vysoký, úzký zobák, hodící se více pro trhání než kousání (samozřejmě ve smyslu trhání listů, ne masa - Triceratops byl stejně jako všichni ostatní ptakopánví býložravý). Triceratopovy zuby byly uspořádány do skupin zvaných baterie. Celkem disponoval 432 až 800 zuby (hodnota závisí na velikosti zvířete), orientovaných vertikálně nebo téměř vertikálně. Velikost a počet zubů naznačuje, že Triceratops požíral velká množství vláknitého rostlinného materiálu - např. palmy, cykasy, nebo kapradiny rostoucí v prérii.

Rekonstrukce



Zdroje:

http://www.users.qwest.net/~jstweet1/dinos.htm
http://www.dinoruss.com/de_4/5a936b1.htm
http://dml.cmnh.org/2001Aug/msg00241.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Triceratops
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=756
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=7601&Itemid=67
http://www.dinosaurier-web.de/galery/pages_t/triceratops.html
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993

Zdroj obrázku:

http://www.marshalls-art.com/images/ipaleo/paleopg15/triceratops.jpg

*U těchto druhů je materiál příliš nekompletní, než aby šlo určit, zda jde o synonymum a pokud ano, kterého z obou validních druhů rodu Triceratops.

Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.