[popis] Abelisaurus

Abelisaurus

Klasifikace
Saurischia
Theropoda
Neotheropoda
Averostra
Ceratosauria
Abelisauroidea
Abelisauridae
Abelisaurinae

Období
svrchní křída (kampán)
74 - 70 Ma

Velikost
délka 7 - 9 metrů
výška 4,5 metru

Hmotnost
2 tuny

Výskyt
?Rio Colorado Formation (neboli Allen Formation), provincie Neuquén a Río Negro, Argentina
?Anacleto Formation, Neuquén Group, provincie Rio Negro, Argentina

Druhy
A. comahuensis Bonaparte & Novas, 1985

Synonyma rodu
/

Informace
Abelisaurus byl typickým zástupcem skupiny vývojově primitivních gondwanských svrchnokřídových predátorů - kladu Abelisauridae. Podobně jako u převažující části teropodů se jednalo o bipedního masožravce. Jeho délka se většinou odhaduje na 9 metrů; hmotnost mohla při této délce činit zhruba dvě tuny. Abelisaura popsali roku 1985 argentinští paleontologové José Bonaparte a Fernando Novas, spolu s novou "čeledí Abelisauridae", ustanovenou kvůli "signifikantním rozdílům od tyrannosauridů a dalších čeledí křídových karnosaurů" (tehdejší systematika zařazovala tyrannosauridy mezi karnosaury). Jméno Abelisauridae opatřil definicí až americký paleontolog P. Sereno roku 2005. Holotyp abelisaura má označení MC 11078 a tvoří jej téměř kompletní, neobvykle vysoká lebka s proporčně krátkým rostrem. Lebka se vyznačuje širokou meziočnicovou klenbou, mohutným předočnicovým otvorem, velmi širokým spodním spánkovým otvorem, protáhlou kostí čtvercovou a velkými, téměř uzavřenými očnicemi. Zatímco do okamžiku popisu abelisaura byla znalost jihoamerických velkých teropodů z období křídy značně povrchní a zakládala se na velmi slabém materiálu (izolované fragmenty krania nebo čleistí, zuby; příp. izolovaná pánev), abelisauridi se od té doby stali nejlépe prozkoumanou skupinou teropodů z Gondwany vůbec. Rodové jméno Abelisaurus získal na počest Roberta Abela, bývalého ředitele provinciálního Museo de Cipolleti a objevitele lebky - doslova znamená "Abelův ještěr". Typový a dosud jediný známý druh získal druhové jméno podle argentinského regionu Comahue, zahrnujícího dvě paleontologicky velmi atraktivní provincie - Neuquén a Río Negro. Pochází odtud i samotný Abelisaurus.


Maximální délka abelisaurovy lebky byla 85 cm (pro srovnání, rekordní lebka zhruba o třetinu delšího tyrannosaura měřila 150 cm). Kromě širokých otvorů (temporálních, orbitálních, antorbitálních i nasálních) je charaketristická i hrubým až svraštělým povrchem nasálního regionu s jakýmisi malými výčnělky ve tvaru ostrých hrotů. Kosi mezičelistní (premaxillae) jsou vysoké, silné a srostlé dohromady. Obě kosti horní čelisti (maxillae) jsou nekompletní, ačkoli levá se dochovala i s přední částí. Nasální kosti jsou k oběma maxillám připojeny širokým a pevným spojením a jak už bylo částečně řečeno, jako jediné mají mimořádně drsný povrch. Zachovaly se i slzné kosti (os lacrimale), chybí ale jejich přední část, kterou byly spojeny s kostmi nasálního regionu. Původní studie Bonaparteho a Novase srovnávala kraniální anatomii abelisaura především s rodem Tyrannosaurus, od kterého je ale podle dnešních poznatků značně fylogeneticky vzdálený.

V současnosti je již známo větší množství abelisauridů (a to nejen z Jižní Ameriky), popsaných většinou podle relativně dobře zachovalých koster. Fylogeneze této skupiny je však stále poněkud nejasná. Někteří vědci abelisaura zařadili mezi bazální abelisauridy, mimo klad Carnotaurinae, charakterizovaný nápadnými rohy (ač rozdílného původu) - ty abelisaurovi chybí. Příkladem může být fylogenetická analýza Paula Serena z roku 2004, podle které je Abelisaurus sesterským taxonem kladu Carnotaurinae, na druhou stranu je ale evolučně pokročilejší ("odvozenější") než rody Rugops, Ilokelesia a klad Noasauridae. Podobný výsledek, s tím rozdílem, že Ilokelesia je zahrnuta mezi vyspělejší karnotauriny do nově objeveného kladu Brachyrostra, nabídla i studie Canale et al., 2008. Výsledky dalších studií, jako jsou Sampson et al., 1998 nebo Lamanna et al., 2008, jsou ale ohledně abelisaurovy pozice nejistější.

Přestože podle studie Bonaparteho a Novase z roku 1985 náleží lokalita, ve které byly abelisaurovy pozůstatky nalezeny (kamenolomy u Lago Pellegrini), do spodní části Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), studie Leanza et al., 2004 prokázala něco jiného. Podle ní lokalita náleží geologicky starší formaci Anacleto, která je členem Neuquén Group. Formace Anacleto je datována do raného kampánu a proto je nutné obvyklé datování výskytu abelisaura posunout hlouběji do minulosti: z většinou udávaných 74 - 70 (nebo dokonce 71 - 65) milionů let do období před 83 až 80 miliony let.

Rekonstrukce

Zdroje:

http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6090&Itemid=67
http://en.wikipedia.org/wiki/Abelisaurus
http://www.dinosaurier-info.de/animals/dinosaurs/pages_a/abelisaurus.php
Canale, Scanferla, Agnolin & Novas (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.

Zdroje obrázků:

http://www.biolib.cz/IMG/GAL/39821.jpg
http://www.encyclo123.com/files/Abelisaurus.gif

Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.

O endokraniální anatomii teropodů a ankylosaurů...podruhé

O studii paleontologů L. Witmera a R. Ridgelyho z tohoto roku jsem na blog napsal již 29. října - tady. Z českého paleontologického fóra jsem se ale dozvěděl o novém článku na stránkách Ohio University, kde je výzkum o endokraniální anatomii lambeosaurinů popsán s více detaily. Tento článek tak obsahuje mnoho informací, které se čtenář mohl dozvědět již z onoho říjnového článku. Přesto si myslím, že jeho napsání má smysl, a bude úplným shrnutím této zajímavé studie.

Přestože článek začíná poněkud zjednodušujícími a senzačními informacemi o malých mozcích a "vzdušných hlavách", obsahuje i zajímavá fakta. Pro začátek si připomeňme, že paleontologové Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University objevili větší počet nasálních dutin, než se původně předpokládalo. Díky metodě počítačové tomografie dokázali vědci vyvinout trojrozměrný model dinosauří lebky, který ukazuje fyziologii dýchacích cest. Witmer, který je na Ohio University profesorem paleontologie v koleji osteopatické medicíny, v článku přiznává, že jeho dlouhé studium těchto dutin dokonce vzbuzovalo posměch těch, podle kterých je pozorování prázdných prostor v lebce zbytečné. Předmětem zájmu paleontologů se staly lebky dvou dinosauřích predátorů z rodů Tyrannosaurus a Majungasaurus a lebky dvou obrněných býložravců z kladu Ankylosauria - rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus. Pro srovnání byly rovněž zkoumány lebky krokodýlů, jediných dnes žijících nedinosauřích archosaurů, a recentního dinosaura - pštrosa. Přibrán byl rovněž člověk. Analýza krania dravých teropodů odhalila velké oblasti čichové sliznice, vyklenutou dýchací cestu vedoucí z nozder do hrdla a také velký počet dutin. Celkově objem vzduchem vyplněných prostorů v lebce teropodů daleko překračoval objem mozkové dutiny.


CT skeny rovněž Witmerovi a Ridgelymu dovolily vypočítat celkový objem kostí, vzduchem vyplněných prostorů, svaloviny a jiných měkkých tkání, což paleontologům poskytne relativně přesný odhad hmotnosti hlavy za života zvířete. Hlava populárního "T-rexe", plně obalená masem, například vážila celých 515,5 kilogramů. Taková hmotnost se bezpochyby může zdát až neuvěřitelná, připomeňme si ale, že Tyrannosaurus měl na poměry teropodů lebku neobyvkle masivní (podrobnosti ve výborném článku Vladimíra Sochy zde). Witmer na základě těchto faktů předpokládá, že nasální dutiny významně přispívaly k odlehčení lebky. Podle odhadu byla dokonce "T-rexova" lebka díky vzduchem vyplněným prostorům o celých 18% lehčí, což umožňovalo úsporu v hmotnosti využít např. pro svaly pomáhající rozmělňovat potravu (a skus měl Tyrannosaurus skutečně drtivý, podle poslední studie na toto téma dokázaly jeho čelisti působit silou 3100 kg) nebo pro uchopení těžší kořisti do tlamy. Další možná biomechanická role dutin spočívala v pneumatizaci kostí, které by se tak svou stavbou podobaly dutému nosníku. Výhody takového řešení jsou zjevné - obojí zůstává stále velmi pevné, ale umožňuje dosáhnout nižší hmotnosti. Pevná a zároveň lehká lebka podle Witmera predátorům umožňovala pohybovat hlavou rychleji a odlehčila silně namáhanému krku.


Přestože většina paleontologů předpokládala, že nasální a paranasální dutiny obrněných dinosaurů byly v zásadě podobné jednoduchým dýchacím cestám teropodů, Witmer a Ridgely odhalili, že ve skutečnosti šlo o velmi spletitý a komplikovaný systém. Dýchací cesty v čenichu těchto zvířat byly složitě zkroucené a stočené, místo aby jednoduše a přímo vedly do plic nebo vzdušných vaků. Witmer rovněž zdůrazňuje vysokou úroveň cévního zásobení čenichu zkoumaných ankylosaurů. Nasální prostory se táhly napravo od velkých krevních cév. Podle Witmera tento fakt mohl hrát úlohu při výměně tepla. Pokaždé, když se dinosaurus nadechl, ochladil vzduch procházející přes vlhký povrch nosní sliznice krev, a ta zároveň ohřála vdechovaný vzduch. Zdá se, že byla u dinosaurů konečně nalezena nosní skořepa ohřívající vzduch. Doposud nezaznamenaná přítomnost těchto struktur byla jedním z nejsilnějších argumentů pro odpůrce dinosauří endotermie. Na tento fakt naráží i samotný Witmer, který zdůrazňuje, že podobné fyziologické mechanismy mají dnes všichni teplokrevní živočichové. Spletité nasální prostory mohly sloužit i jako rezonanční komory a ovlivňovat tak vydávané zvuky. V detailech oné komplikované struktury se mohli ankylosauři lišit jedinec od jedince, a to se mohlo promítnout i do jejich "hlasů". Na základě těchto drobných odchylek mohli živočichové rozeznat jiné členy stáda od sebe navzájem. Připomeňme si, že k naprosto témuž závěru došli Witmer a Ridgely již ve své minulé studii o lambeosaurinech, na které spolupracovali spolu s paleontology Evansem a Hornerem a o které jsem napsal zde. Podle Witmera dokonce model prokázal, že stejně jako lambeosaurini, i ankylosaurům stavba jejich vnitřního ucha dovolovala zachytit drobné nuance v "hlasech" ostatních zvířat.

Zatímco lidské nasální dutiny připomínají odpovídající struktury u dinosaurů jen na úrovni velmi obecných znaků (naše mozková dutina například zabírá daleko více objemu než vzduchem vyplněné prostory v lebce), mezi dinosaury a krokodýly - případně pštrosy - byla v oblasti endokraniální anatomie zjištěna určitá podobnost, která se zřejmě stane tématem příštích studií. Witmer také upozorňuje, že ačkoli přítomnost rozsáhlých vzduchových dutin mohla být společným znakem široké skupiny živočichů, u různých druhů mohly mít dutiny různé funkce a nelze tedy příliš zobecňovat. Přesto se nyní lebečním dutinám bude zřejmě věnovat více prostoru než dříve, kdy se paleontologové zaměřovali hlavně na svalstvo a kosti.


Zdroj:

http://news.research.ohiou.edu/news/index.php?item=531

Zdroj obrázků:

Witmer & Ridgely, 2008

Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. a nově objevený klad abelisauridů

Nový rod a druh teropoda z Argentiny popisuje nová studie známých argentinských paleontologů Federica L. Agnolina a Fernanda E. Novase, ke kterým se tentokrát přidali i Novasův bývalý student Juan Ignacio Canale a Carlos Agustín Scanferla, jenž se dosud zabýval spíše herpetologií. V úvodu své studie konstatují známá fakta o kladu Abelisauridae, do kterého je jejich nový objev zařazen. Abelisauridi patří mezi ceratosaury, kteří představují velmi různorodou a nejlépe známou skupinu dinosauřích predátorů ze superkontinentu Gondwana. Z Jižní Ameriky, pevninské Afriky, Madagaskaru a Indie známe několik rodů spadajících pod klad Abelisauridae, většinou reprezentovaných dobře zachovaným fosilním materiálem. Autoři ale konstatují, že i přes tento fakt jsou fylogenetické vztahy v rámci tohoto kladu nejasné a zmiňují několik studií, které se problematikou fylogeneze abelisauridů zabývali. Nově popsaný rod a druh Skorpiovenator bustingorryi samozřejmě přináší o evoluci a systematice této skupiny další informace. Skorpiovenator byl nalezen v argentinské Patagonii a byl odkryt ve vrstvě pocházející z pozdního cenomanu až raného turonu - žil tedy v období svrchní křídy zhruba před 90 miliony let, ve stejné době, kdy oblast dnešní Argentiny obývali drobní ornitopodi z rodů Anabisetia Coria & Calvo, 2002 a Notohypsilophodon Martínez, 1998; obří sauropod Argentinosaurus Bonaparte & Coria, 1993 nebo gigantický teropod Mapusaurus Coria & Currie 2006.

Mapa ukazující na polohu dané lokality (a). Artikulovaný a téměř kompletní holotyp Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. MMCH-PV 48 (b) je nyní uložen v Museo Municipal “Ernesto Bachmann” ve Villa El Chocón. Skeletální anatomie S. bustingorryi z pravého bočního pohledu (c).

Rodové jméno nového dinosaura pochází z latinských slov "skorpion" (znamenající "štír") a "venator" (znamenající "lovec"). Důvod pojmenování není právě obvyklý: teropod dostal jméno podle množství štírů pohybujících se v okolí vykopávek. Druhové jméno bylo dinosaurovi uděleno na počest Manuela Bustingorryho, jenž vlastní pozemek, na kterém byly fosilie odkryty. Pozemek se nachází asi 3 km severozápadně od města Villa El Chocón, ležícího v paleontologicky proslavené provincii Neuquén v severozápadní Patagonii. Z geologického hlediska se lokalita nálezu nachází v říčních pískovcích ležících ve formaci Huincul. Tato formace obsahuje pozůstatky jak jiných teropodů (studie se zmiňuje o druzích Mapusaurus roseae a Ilokelesia aguadagrandensis), tak sauropoda rodu Argentinosaurus, jehož jediný známý druh je po ní přímo pojmenován. Holotyp skorpiovenatora má označení MMCH-PV 48 a tvoří ho artikulovaná kostra včetně skoro úplného postkraniálního skeletu a téměř kompletní lebky včetně čelistí. Chybí kosti pravé přední končetiny a zadní polovina ocasu. Odlišnost skorpiovenatora od jiných abelisauridů autoři identifikovali díky 8 unikátním znakům v morfologii kosti čtvercové a postorbitálních kostí. Unikátní je i počet maxilárních zubů (bylo jich 19). Délka zachovalé části kostry (od premaxilly po 12. kaudální obratel) činí 4,35 metru, což ukazuje na celkovou délku asi 6 metrů.

Lebka je v kraniokaudálním směru poměrně krátká, podobně jako u rodu Carnotaurus Bonaparte et al., 1990. Je proporčně kratší a vyšší než lebky rodů Abelisaurus Bonaparte and Novas 1985 nebo Majungasaurus Sampson et al. 1998. Má členitý povrch s početnými hrbolky, hřebeny a rýhami, což je pro abelisauridy typické. Horní čelist a slzná kost jsou širší než u jiných abelisauridů, oproti tomu předočnicová jamka na horní čelisti je u skorpiovenatora méně vyvinutá než u dalších abelisauroidů. Jařmová kost je svou výškou podobná rodu Carnotaurus. Squamosal (kost v zadní části lebky) a kost postorbitální (nacházející se za očnicemi) jsou některými svými znaky podobné rodu Ekrixinatosaurus. Jak už zde bylo řečeno, počet zubů zasazený v maxille je pro nový rod a druh unikátní - ostatní známí abelisauridi měli ve všech případech méně než 19 maxilárních zubů. Celkový tvar zubů je podobný např. rodu Majungasaurus, se silně zakřiveným středním okrajem a přímým zadním okrajem. Postkraniální axiální skelet byl nalezen neporušený až do zhruba poloviny ocasu. Jak hřbetní, tak křížové obratle jsou kompletní, dosud ale nebyly vypreparovány z horniny. Kaudální obratle vykazují typické znaky abelisauridů, ačkoli obratle z přední části ocasu se v detailech od rodů Carnotaurus a Aucasaurus Coria et al., 2002 liší; stejně jako v morfologii ilia (kosti kyčelní). Femur byl podobně jako u většiny abelisauridů masivní kostí.

Skorpiovenator je jedním z nejkompletnějších dosud známých abelisauridů. Detaily v osteologii nového taxonu pak můžou pomoci zjistit, jak rozšířené byly mezi abelisauridy určité znaky. Fylogenetická analýza operující se 17 taxony a 113 znaky podpořila domněnku, že v rámci Abelisauridae existuje sub-klad tvořený jihoamerickými zástupci této skupiny, čili rody Carnotaururs, Aucasaurus, Ilokelesia, Ekrixinatosaurus a Skorpiovenator. Tento klad byl pojmenován Brachyrostra a je charakterizován silně ornamentovanou (viz začátek 3. odstavce) a zkrácenou lebkou. V ostrém rozporu s předchozími fylogenetickými hypotézami prezentovanými ve studiích Coria & Salgado, 2000; Sereno et al., 2004; Carrano & Sampson, 2008 patří rod Ilokelesia mezi vývojově pokročilé abelisauridy. Majungasaurus z Madagaskaru se ukázal být sesterským taxonem kladu Brachyrostra. Studie Sereno et al., 2008 naznačila, že přítomnost rohům podobných struktur na čele reprezentuje odvozený znak kladu Carnotaurinae (Rajasaurus + (Majungasaurus + Carnotaurus)). Tyto struktury se ale liší pozicí a jsou umístěny na rozdílných lebečních kostech (např. jediný výčnělek na čele majungasaura v kontrastu s výrazným párem čelních rohů a karnotaura a ze zadní strany zploštělé postorbitální kosti u skorpiovenatora a ekrixinatosaura). To odporuje domněnce, podle které se jedná o stejnorodý znak.


Abelisauridi byli v minulosti považování za klíčový taxon v různých paleobiogeografických hypotézách, a to dokonce i v těch vzájemně si odporujících. Jedná se jmenovitě o "pan-gondwanský" model, podle kterého mezi všemi velkými zemskými masami tvořícími kdysi superkontinent Gondwana existovalo fyzické spojení ještě v období spodní křídy a až na začátku svrchní křídy došlo k jejich konečnému oddělení. Této hypotéze odporuje jiný model, podle kterého existovalo těsné spojení mezi jihoamerickou a indo-madagaskarskou pevninou (ne však africkou), které přetrvalo až do svrchní křídy. Objev sub-kladu v rámci Abelisauridae, zahrnujícího výhradně jihoamerické druhy, nasvědčuje potřebě dalšího modelu pro rozrůznění abelisauridů. Podle této třetí alternativy zůstali jihoameričtí abelisauridi zcela izolováni od svých příbuzných z Afriky a indo-madagskarské pevniny, a to minimálně od cenomanu až do maastrichtu. Tato hypotéza je v souladu s nejnovějšími paleogeografickými rekonstrukcemi postupného oddělování pevnin z Gondwany (Krause et al., 2007).

Objev skorpiovenatora rovněž může pomoci objasnit časové rozmezí výskytu dalších teropodů z Gondwany, jako jsou karcharodontosauridi. Tyto obrovští predátoři podle některých autorů přežili až do nejzazší svrchní křídy. Tento předpoklad se zakládá na sbírce malých, karcharodontosauridům podobných zubů nalezených ve vrstvách z "post-cenomanského" období. Tyto údajně karcharodontosauridí zuby ale vykazují několik znaků, které jsou rovněž přítomny u skorpiovenatora a jinými abelisauridy. Kvůli tomu autoři označují tento nález jako pochybný. Nová interpretace tak podporuje domněnku Fernanda Novase, kterou formuloval roku 2005 a podle které karcharodontosauridi v Jižní Americe vymřeli v rané svrchní křídě (cenomanu).

Zdroj:

Canale et al., 2008

Abstrakt studie:

Canale, J.I., Scanferla, C.A., Agnolin, F., and Novas, F.E. (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.

A nearly complete skeleton of the new abelisaurid Skorpiovenator bustingorryi is reported here. The holotype was found in Late Cenomanian–Early Turonian outcrops of NW Patagonia, Argentina. This new taxon is deeply nested within a new clade of South American abelisaurids, named Brachyrostra. Within brachyrostrans, the skull shortening and hyperossification of the skull roof appear to be correlated with a progressive enclosure of the orbit, a set of features possibly related to shock-absorbing capabilities. Moreover, the development of horn-like structures and differential cranial thickening appear to be convergently acquired within Abelisauridae. Based on the similarities between Skorpiovenator and carcharodontosaurid tooth morphology, we suggest that isolated teeth originally referred as post-Cenomanian Carcharodontosauridae most probably belong to abelisaurids.

Paranasální dutiny teropodů a ankylosaurů

Předmětem další z nových studií je morfologická struktura dinosauří hlavy jako celku. Práce se konkrétně zabývá lebečními prostory - mozkovnou, nasálními dutinami, paranasálními dutinami a paratympanickými dutinami v oblasti ucha. Autoři - Lawrence Witmer a Ryan Ridgely - pomocí počítačové tomografie a trojrozměrné vizualizace porovnali lebeční dutiny vybraných zástupců dvou hlavních dinosauřích sub-kladů: plazopánvých a ptakopánvých. Jedná se o primitivního teropoda rodu Majungasaurus a slavný rod Tyrannosaurus mezi plazopánvými a ankylosaury rodů Panoplosaurus a Euplocephalus u ptakopánvých. Studie tyto rody rovněž srovnává se současnými dinosaury (ptáky) a jejich archosauřími příbuznými (krokodýly). Obě skupiny sice vykazují rozmanitost paranasálních dutin, sdílejí ale jen jednu z nich - předočnicovou. U ptáků je tento útvar rozšířen ještě o dutinu nacházející se pod očnicemi. Podobné uspořádání dutin vykazovali i oba teropodi - disponovali jak velkou předočnicovou dutinou, tak ptákům podobnou dutinou pod očnicemi. Paranasální dutina alespoň u některých teropodů zřejmě byla aktivně ventilována, spíše než že by se jednalo o mrtvý dýchací prostor bez podílu na výměně plynů. U ankylosaurů byly závěry překvapivější: navzdory předpokladu paleontologů, že tito živočichové museli mít velmi rozsáhlé paranasální dutiny, zabíraly většinu čenichu složitě stočené dýchací cesty. Shromážděná data mohou poprvé poskytnout spolehlivé informace o hmotnosti dinosauří hlavy a zjistit, nakolik tuto hmotnost mohly snížit právě lebeční dutiny.

Zdroj:

http://www3.interscience.wiley.com/journal/121483993/abstract

Witmer, M.L. and Ridgely, R.C. (2008). The Paranasal Air Sinuses of Predatory and Armored Dinosaurs (Archosauria: Theropoda and Ankylosauria) and Their Contribution to Cephalic Structure. Anatomical Record, 291:1362-1388

The paranasal air sinuses and nasal cavities were studied along with other cephalic spaces (brain cavity, paratympanic sinuses) in certain dinosaurs via CT scanning and 3D visualization to document the anatomy and examine the contribution of the sinuses to the morphological organization of the head as a whole. Two representatives each of two dinosaur clades are compared: the theropod saurischians Majungasaurus and Tyrannosaurus and the ankylosaurian ornithischians Panoplosaurus and Euoplocephalus. Their extant archosaurian outgroups, birds and crocodilians (exemplified by ostrich and alligator), display a diversity of paranasal sinuses, yet they share only a single homologous antorbital sinus, which in birds has an important subsidiary diverticulum, the suborbital sinus. Both of the theropods had a large antorbital sinus that pneumatized many of the facial and palatal bones as well as a birdlike suborbital sinus. Given that the suborbital sinus interleaves with jaw muscles, the paranasal sinuses of at least some theropods (including birds) were actively ventilated rather than being dead-air spaces. Although many ankylosaurians have been thought to have had extensive paranasal sinuses, most of the snout is instead (and surprisingly) often occupied by a highly convoluted airway. Digital segmentation, coupled with 3D visualization and analysis, allows the positions of the sinuses to be viewed in place within both the skull and the head and then measured volumetrically. These quantitative data allow the first reliable estimates of dinosaur head mass and an assessment of the potential savings in mass afforded by the sinuses.