prosince 31, 2008

10 největších úspěchů dinosauří paleontologie v roce 2008

Tento článek je nutno brát spíše jako oddechový a určitě nemá takovou hodnotu, jako obvyklé články čerpající z vědeckých studií nebo alespoň jejich abstraktů. Lze ho brát jako "PF 2009". Sestavování žebříčků určitě není standardem vědecké práce, vyprovokoval mě ale článek Top Ten Dinosaur & Fossil Finds na webu National Geographic. Přestože v tom zmíněný web může být nevinně (o obsahu "top ten" údajně rozhodovala čtenost), pořadí absolutně nebere ohled na vědecký přínos objevu. Něco takového je těžké hodnotit, přesto si však myslím, že následující žebříček je zpracován na základě vhodnějších kritérií. U každého objevu je zdůvodnění, proč zaujal zrovna takové místo. V žebříčku se také vyskytuje jen málo výzkumů, kterým se podařilo prokázat dlouho předpokládanou hypotézu. Jistě, důkazy omnivorie u heterodontosaura nebo obligatorní piscivorie u baryonyxe jsou velmi cenné, přece jen ale paleontologové dlouhou dobu "tušili", že tyto hypotézy jsou správné.

10. Tyrannosaurus rex s třemi prsty na přední končetině
Naprostá většina dosavadních rekonstrukcí (můžete si ověřit třeba zde) zobrazovala populárního teropoda s dvěma prsty na přední končetině. Slavné naleziště Hell Creek v Montaně však vydalo pravý metakarpál neboli záprstní kost, která konečně jasně dokázala, že Tyrannosaurus měl na přední končetině prsty tři. Revidovaná anatomie také potvrdila, že i přes své malé rozměry byla přední končetina velice silná. Velkou sílu v sevření umožňovala šlacha, pojící se k druhému metakarpálu. Je nutné dodat, že celkový pohled na evoluci předních končetin u teropodů nález nezměnil. Počet prstů se zmenšoval - u nejprimitivnějších teropodů jich bylo pět, u svrchnokřídových alvarezsauridů už pouze jeden. Možná by dokonce některé linie teropodů ztratily přední končetiny docela. Konec konců, Scott Hartman z Wyoming Dinosaur Center po nálezu třetího metakrpálu sám zmínil možnost, že po několika dalších milionech let evoluce by u tyrannosauridů třetí prst na ruce zanikl tak jako tak.

Pozn.: tento bod článku uvádí některé nepravdivé informace. Pro objasnění doporučuji přečtení diskuze pod tímto článkem.

9. Velafrons coahuilensis gen et sp.nov.
Nález juvenilního hadrosaurida se v žebříčku umístil především proto, že jde o první rod lambeosaurina popsaný ze Severní Ameriky v posledních 70 letech. Nález rovněž dobře ilustruje ontogenetický vývoj své skupiny. O juvenilním stadiu svědčí jednak nekompletně vyvinutý hřeben na hlavě, jednak relativně malá velikost oproti jiným severoamerickým lambeosaurinům. Nezávisle na své ontogenetické fázi vykazuje Velafrons několik autapomorfií, z nichž nejzajímavější je naprosto unikátní tvar prefrontálu - ten není nahoře prohnutý ani rozšířený podél podélné osy, jak bývá u lambeosaurinů obvyklé. Jde o prvního lambeosaurina popsaného z formace Cerro del Pueblo v mexickém státě Coahuila a o jednoho z mála mexických dinosaurů - tento stát má pro dinosauří paleontology ještě velký potenciál.

8. Aerosteon riocoloradensis gen. et sp. nov.
Zařazení tohoto teropoda, jehož kostra vykazuje extrémně vysoký stupeň pneumatizace kostí, může vypadat jako porušení předsevzetí z úvodu článku, totiž nezahrnovat do žebříčku objevy, které "jen" potvrdily dlouho předpokládanou hypotézu. Přesto má Aerosteon "co nabídnout". Nález dokázal existenci klavikulárních a abdominálních vzdušných vaků, pneumatizovány byly dokonce i pánevní kosti (konkrétně ilium), kost vidlicová i břišní žebra (gastralia). Kolem objevu a především způsobu, jakým ho Paul Sereno prezentoval, rozpoutala kontroverzní výměna názorů. Mezi prvními, kdo upozornili na to, že postkraniální pneumatizace kostí rozhodně není v dinosauří paleontologii novinkou, byli Darren Naish na svém blogu Tetrapod Zoology a Matt Wedel na SV-POW. Zvláště Naish uvedl, že ve studii O'Connor & Claessens, 2005 byl ne-tetanurní teropod Majungasaurus rekosntruován se vzdušnými vaky v oblasti břišní dutiny, takže Sereno se svým zjištěním, že již primitivní teropodi (Aerosteon byl bazální tetanura, tedy "odvozenější" než Majungasaurus) měli vyspělou ptákům podobnou respiraci, rozhodně není první, jak uvádí.

7. Přezimující polární dinosauři
Přestože někteří dinosauři, jenž prokazatelně žili blízko pólu (např. "kachnozobý" Edmontosaurus) byli biomechanicky i energeticky schopní dlouhých migrací (v případě zmíněného edmontosaura mohly být dlouhé i 2600 kilometrů), jiní žili i v takto nehostinných oblastech po celý rok. Přezimování preferovaly jak menší druhy (ankylosauři [konkrétně ti z Nového Zélandu] nebo menší teropodi), tak velcí živočichové typu sauropodů nebo velkých teropodů. Nejvýhodnějším způsobem přezimování pro tyto dinosaury bylo přivyknout si na potravu s nízkou výživnou hodnotou, možná ale existovaly i jiné adaptace.

6. Orkoraptor burkei gen. et sp. nov.
Orkoraptor se v žebříčku umístil hned z několika důvodů. Velký celurosaur (délka 6 až 7 metrů) z jižní Patagonie je nejjižněji se vyskytujícím teropodem v Jižní Americe, známým z fosilního záznamu. Tento prozatímní geografický rekord je ale bezvýznamný ve srovnání se záhadnou fylogenetickou pozicí teropoda. Na jednu stranu Orkoraptor vykazuje typické znaky pokročilých maniraptorů (dokonce přímo deinonychosaurů), zároveň ale připomíná i celurosaury bazální - kompsognatidy. Stavba ocasních obratlů nemá u většiny jiných celurosaurů obdoby, trochu ale připomíná neméně enigmatického megaraptora. Orkoraptor také ukazuje, že ve svrchní křídě se na území dnešní Argentiny vyskytovalo hned několik vývojových liní velkých predátorů - kromě něj zde lovili i abelisauridi, dromaeosauridi a karcharodontosauridi (ačkoli karcharodontosauridi se vyskytovali dříve než ostatní skupiny).

5. Witmer a Ridgely o lebečních dutinách dinosaurů
Na dosud opomíjenou stránku dinosauří anatomie se ve své studii z druhé poloviny roku 2008 zaměřili Lawrence Witmer a Ryan Ridgely. Dokázali, že teropodi měli k dispozici velké prostory pro čichovou sliznici, což jim dávalo čich stejně dobrý, jako mají dnešní ptáci. Poukázali na obrovský objem vzduchem vyplněných dutin v dinosauřích hlavách, který zdaleka převyšoval objem mozkovny, a funkci těchto dutin pro odlehčení lebky. Studie také položila zásadní argument pro dinosauří endotermii - zjistila, jak mohli dinosauři pomoci svých komplikovaně stočených dýchacích cest ohřívat vdechovaný vzduch stejně, jako to dělají současní teplokrevní živočichové. A ať už se jednalo o hřebeny lambeosaurinů, nebo nasální prostory ankylosaurů, v obou případech Witmer s Ridgelym dokázali, že tyto struktury mohly sloužit pro vydávání zvuků. Tyto zvuky byly vzhledem k odchylkám v morfologii dutin u jednotlivých zvířat mírně odlišné a jedinci ve stádě se podle nich mohli rozeznat. Měli k tomu jak dostatečně citlivé vnitřní ucho, tak mozek s velkými centry kognitivních funkcí (ano, stále mluvíme o výzkumu Witmera a Ridgelyho). Dvojice paleontologů zkrátka objevila oblast, která bude mít do budoucna ještě obrovský potenciál.

4. Nové obrovské naleziště v čínském Shandongu
Zpráva, která přišla samým koncem roku pod senzacechtivým titulkem "největší naleziště dinosaurů na světě" se sice umístila na čtvrtém místě, ale objevy, které tato lokalita možná jendou vydá, nás mohou přesvědčit o tom, že si zasloužila daleko větší uznání. Čína je v současnosti již bezkonkurenční paleontologickou velmocí a při zmínkách o této nové lokalitě mezi městy Longdu, Shunwang, Jiayue a Zhigou se mluví o množství dinosauřích fosilií v řádu tisíců. Již v současnosti se ví o lebce centrosaurinního ceratopa, dlouhé dva (nebo dokonce tři) metry, která je prvním důkazem existence centrosaurinů mimo Severní Ameriku, a podle paleontologů Xu Xinga a Zhao Xijina odsud může být odkryto mnoho nových rodů a druhů. První publikace o zdejších objevech se bohužel dočkáme až koncem příštího roku.

3. Dinosaury nezahubil chlad - vysoká diverzita arktických dinosaurů
Dnes se již ví, že vymření neptačích dinosaurů bylo způsobeno kombinací více faktorů a že s podílem chicxulubského meteoritu na tomto masovém vymírání to nebylo "tak horké". Dosud ovšem v teoriích figuroval jako jeden z nejdůležitějších činitelů chlad. Překvapivě rozrůzněná fauna, zahrnující ptakopánvé býložravce i pět morfotypů teropodů, dokázala žít a rozmnožovat se velmi blízko tehdejší pozici severního pólu. Oproti slavné formaci Hell Creek nebyli z kamčatské formace Kakanaut, odkud fantastické nálezy pocházejí, zaznamenání jen pachycefalosauři. Autoři práce v čele s Pascalem Godefroitem sice tvrdí, že i přes rozsáhlé adaptace na život v polární krajině je nepravděpodobné, aby dinosauřili přežili drastický úbytek planetární fotosyntetické biomasy, který měl na rozhraní křídy a třetihor nastat, stejně však zasadili dnes již klasické koncepci "meteoritické zimy" těžkou ránu.

2. "Epidexipteryx hui" gen. et sp. nov.
Přes problémy s předčasným publikováním, kvůli němuž se původní (dobře zvolené) jméno stalo neplatným, je letošní nález z Číny přímo revoluční. Vzhledem ke své dataci se totiž stává prvním opeřeným dinosaurem, starším než Archaeopteryx, a tím i řešením pro "temporal paradox", který dinosauří paleontology i kladistiky trápil dlouhé roky a nahrával absurdním teoriím typu "Birds Came First". Otázka tohoto paradoxu je jednoduchá: proč je Archaeopteryx, nejprimitivnější pták, daleko starší než jeho případní evoluční předkové? Zatímco slavný "prapták" žil v období svrchní jury (150 - 145 Ma), většina opeřených dinosaurů pocházela z křídového období a všichni bez výjimky byli mladší. U "epidexipteryga" je sice s přesným datováním problém (potažmo je problém s datováním celého souvrství Daohugou Beds), rozmezí 152 - 168 Ma i tak "zachraňuje situaci". Osobně také považuji za zajímavou interpretaci fylogeneze maniraptorů, kterou autoři "epidexipterygova" popisu nastínili. V ní je v rámci Avialae klad Scansoriopterygidae sesterským taxonem ptáků (Aves), kteří jako svého nejvíce bazálního zástupce zahrnují i archaeopteryga.

Pozn.: Vzhledem k tomu, že "Epidexipteryx" byl objeven až po změně v datování Daohugou Beds, která toto souvrství posunula ze spodní křídy do přelomu střední a svrchní jury, považuji ho za první "řešení" onoho paradoxu. Se změnou datování se ale automaticky posouvají do minulosti i předchozí dinosauři z tohoto souvrství, jako je třeba Pedopenna.

1) Nové objevy z formace Cedar Mountain
Už jsme o nich slyšeli...a ještě o nich uslyšíme. Nový materiál nalezený v této severoamerické formaci jen tak mimochodem pomohl reklasifikovat ankylosaury, stal se základem pro popis nového rodu a druhu obřího nodosaurida (mluvím o druhu Peloroplites cedrimontanus), a to není všechno. Až příští rok se dočkáme kompletního publikování popisu všech nově nalezených fosilií z této lokality. Podle toho, co bylo napsáno na Českém paleontologickém fóru a webu Wild Prehistory administrátorem obého, nás čeká popis titanosauriformního megasauropoda právě z této formace, což se určitě neděje každý den.

Zdroje:

http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1372&highlight=orkoraptor
http://dsc.discovery.com/news/2007/10/17/tyrannosaurus-dinosaur.html?category=dinosaurs&guid=20071017093030
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634(2007)27%5B917%3AVCANLH%5D2.0.CO%3B2&ct=1
http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/10/unhappy_with_aerosteon.php#more
http://david-cerny.blogspot.com/2008/10/el-heben-u-lambeosaurin-pokroil.html
http://david-cerny.blogspot.com/2008/12/o-endokraniln-anatomii-teropod.html
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/10/overwintering-polar-dinos.html
http://david-cerny.blogspot.com/2008/12/nov-ob-dinosau-lokalita-v-n.html
http://david-cerny.blogspot.com/2008/12/peloroplites-cedrimontanus-klasifikace.html
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1895
http://www.wildprehistory.org/index.php?option=com_content&task=view&id=430&Itemid=68

Zdroj obrázku:

http://www.curatedobject.us/photos/uncategorized/2008/04/09/leo_mural_final.jpg

Tento přehled je čistě subjektivní a je důsledně zaměřen pouze na dinosauří paleontologii (takže ti, co se paleontologií zabývají ve větší šíři, by určitě proti zařazení některých bodů protestovali). Samozřejmě nebyla zmíněna vůbec největší paleontologická událost tohoto roku, totiž založení Ornithodira Blog (:o)). Přestože letošní rok byl - zvláště z čistě kvantitativního hlediska (a ano, pořád mluvím jen o dinosauří paleontologii) - o něco slabší než ten předchozí a o hodně zaostával za neuvěřitelným proudem obejvů a popisů z roku 2006, v novém roce se snad situace zlepší. Takže - hodně úspěchů dinosauří paleontologii i případným čtenářům tohoto blogu do roku 2009.



Termíny související s určením lokace v anatomii

Termíny podle standardů NA (Nomina Anatomica)

Tyto pojmy jsou primárně určeny pro lidskou anatomii a při použití u jiných obratlovců se stávají dvojznačnými, přesto jsou ale používány - viz např. "anterior dentary tooth", "posterior orbital border" apod.

Anterior (anteriorní) = přední, čelní, směřující dopředu. Jde o určení směru na anteroposteriorní ose. Např. "anterior dentary tooth" znamená zub z přední části kosti zubní.

Inferior (inferiorní) = dolní, spodní. Určuje směr na superior-inferorní ose. Narozdíl od pojmů "anterior" a "posterior" prakticky není používaný mimo lidskou anatomii.

Posterior (posteriorní) = zadní, směřující dozadu. Jde o určení směru na anteroposteriorní ose. Např. "posterior caudal vertebrae" znamená obratle ze zadní části ocasu.

Superior (superiorní) = horní, svrchní. Určuje směr na superior-inferiorní ose. Tento pojem opět není užívaný v anatomii jiných obratlovců než člověka.

Termíny podle standardů NAV (Nomina Anatomica Veterinaria) a NAA (Nomina Anatomica Avium)

Tyto pojmy reprezentují pokus zavést racionální anatomickou nomenklaturu pro všechny tetrapody. Přestože nomenklatura NAV bývá aplikována konkrétně na domestikovaná zvířata a nomenklatura NAA na žijící ptáky, jejich hlavní principy jsou obecně použitelné a nahrazují termíny z lidské anatomie neodůvodnitelně vnucené jiným obratlovcům.

Caudal (kaudální) = směrem k ocasu. Jako určení směru se nepoužívá pro ocasý samotný, stejně jako pojem "kaudální obratle" neodkazuje k obratlům blízko ocasu, ale přímo těm, které ocas tvoří. Jde o ekvivalent pojmu "posterior" z lidské anatomii, narozdíl od něj je ale jednoznačného významu pro všechny obratlovce.

Cranial (kraniální) = směrem k hlavě, resp. lebce. Termín je ekvivalentní pojmu "anterior" z lidské anatomie. Jde o opak pojmu "caudal" a určuje směr na kraniokaudální ose.

Cephalic (cefalický, příp. kefalický) = směrem k hlavě. Méně rozšířené synonymum termínu "cranial", rovněž ekvivalentní pojmu "anterior".

Distal (distální) = vzdálený od těla. Určuje směr na proximodistální ose a používá se pro výběžky těla (ocas, končetiny) nebo jejich elementy. Např. "the distal end of the femur" značí ten konec stehenní kosti, který je vzdálenější od těla.

Dorsal (dorzální); význam č. 1 = směrem k zádům, hřbetu. Vyjadřuje směr na dorzoventrální ose, která je kolmá na osu kraniokaudální. V anatomii člověka má ovšem stejný význam jako "posterior", čili "zadní" - toto pro ostatní obratlovce neplatí. Podle interpretace NAV a NAA by mohl pojem "dorsal" vyjadřovat totéž co nepoužívané "superior".

Dorsal (dorzální); význam č. 2 = svrchní povrch ruky nebo nohy. Jinými slovy povrch ruky (ve smyslu manus) nebo nohy (ve smyslu pes), který není v kontaktu se zemí. V tomto významu se termín začíná užívat za karpem (zápěstím) a tarzem (kotníkem).

Extensor = svrchní povrch končetiny, ruky nebo nohy. Narozdíl od pojmu "dorsal" v jeho druhém významu lze tento termín použít pro celou končetinu, i před karpem (zápěstím) nebo tarzem (kotníkem).

Flexor = spodní povrch končetiny, ruky nebo nohy. Narozdíl od pojmů "palmar" a "plantar" lze tento termín použít pro celou končetinu, i před karpem (zápěstím) nebo tarzem (kotníkem).

Lateral (lateriální) = vzdálený od střednice, čili postranní nebo boční. Jde o vyjádření směru na mediolaterální ose, která je polovinou "pravo-levé" osy. Používání tohoto pojmu je společné NA, NAV i NAA.

Medial = směrem ke střednici, čili střední (prostřední). Vyjadřuje směr na mediolaterální ose a je tedy opakem pojmu "lateral". Používání tohoto pojmu je společné NA, NAV i NAA.

Palmar (palmární) = spodní povrch ruky. Jinými slovy povrch ruky (ve smyslu manus), který je v kontaktu se zemí. Termín se začíná užívat za karpem (zápěstím).

Plantar (plantární) = spodní povrch nohy. Jinými slovy povrch nohy (ve smyslu pes), který je v kontaktu se zemí. Termín se začíná užívat za tarzem (kotníkem).

Proximal (proximální) = směrem k tělu. Opak pojmu "distal". Určuje směr na proximodistální ose a používá se pro výběžky těla - např. "proximal, middle, and distal caudal vertebrae" neboli obratle z přední, střední a zadní části ocasu. Lze ale použít i pro končetiny nebo elementy končetin - např. "the proximal end of the radius" neboli ten konec vřetenní kosti, který je blíže k tělu.

Rostral (rostrální) = směřující ke špičce - neboli rostru - hlavy. Přestože některé zdroje uvádějí, že se jedná o synonymum pojmů "cranial" a "cephalic", není tomu tak. Tento pojem nahrazuje termín "cranial", pokud se právě mluví o hlavě samotné - jde o určení směru "dopředu", vyhrazené pro hlavu.

Ventral (ventrální) = směřující k břichu. Opak pojmu "dorsal". Jde o vyjádření směru na dorzoventrální ose. V anatomii člověka má stejný význam jako "anterior", čili "přední" - toto pro ostatní obratlovce neplatí. Podle interpretace NAV a NAA by mohl pojem "ventral" vyjadřovat totéž co nepoužívané "inferior".

Termíny určující strany a směry v dentální nomenklatuře

Tyto pojmy jsou používané k vyjádření orientace zubů vůči čelisti nebo útvarů na zubech.

Anterior (anteriorní) = směrem ke rtům. V případě dinosaurů by byla přesnější formulace "směrem k okraji tlamy".

Apical (apikální) = směrem ke kořeni zubu, čili dolů.

Buccal (bukální) = směrem k vnitřku tváře. Obvykle platí jen pro posteriorní zuby, tedy ty, které jsou umístěny naproti tvářím, nikoli rtům (ekvivalentním výrazem pro anteriorní zuby je "labial"), význam je ale někdy rozšířen na všechny zuby, a "buccal" stává se de facto synonymem termínu "facial"

Coronal (koronální) = směrem ke korunce zubu, čili nahoru. Opak pojmu "apical".

Distal (distální) = směrem dozadu. Přesnější výklad by byl "situovaný od premaxillární střední čáry". Opak pojmu "mesial". Viz heslo "mesial".

Facial (faciální) = strana směrem k vnitřku tváře nebo rtů (resp. okraji tlamy). Vnější plocha zubu. Zahrnuje významy slov "labial" a "buccal".

Gingival (gingivální) = směrem k dásni. Významově blízké pojmu "apical".

Incisal (incisální) = směrem k řezací hraně. Používá se pouze u tzv. anteriorních zubů, neboli řezáků a špičáků.

Labial (labiální) = směrem k vnitřku rtů. Přesnější formulace by zřejmě zněla "směrem od dutiny ústní". Platí jen pro anteriorní zuby (řezáky a špičáky); ekvivalentním výrazem pro posteriorní zuby je "buccal".

Lingual (linguální) = směrem k jazyku. Vnitřní plocha zubu. Opak pojmů "facial", "labial" a "buccal".

Mesial (meziální) = směrem dopředu. Přesnější výklad by byl "situovaný k premaxillární střední čáře". Střední čára je vertikální osa obličejové části lebky, která ji dělí na levou a pravou polovinu. U zubů je obzvlášť dobře patrná - na střední čáře leží nejpřednější bod zubního oblouku. U dinosaurů tento bod leží na zubech, které vyrůstají z premaxilly (neboli mezičelisti).

Occlusal (okluzální) = směrem k řezací hraně. Používá se u posteriorních zubů (premolárů a molárů). Ekvivalentem tohoto termínu pro anteriorní zuby je "incisival".

Palatal (palatální) = směrem k ústnímu patru. Jde o ekvivalent pojmu "lingual" a opak termínů "facial", "buccal" a "labial".

Posterior (posteriorní) = směrem dozadu, k temeni hlavy. Opak pojmu "anterior".

Proximal (proximální) = označení pro přední stranu zubů. Pojem v sobě zahrnuje význam termínů "distal" a "mesial".

Pozn.: pojmy lze pro přesnější určení lokace mezi sebou navzájem kombinovat - např. "mesiobuccal", "distobuccal", "mesiolingual", "distolingual" apod.

Další pojmy vyjadřující lokaci

Následující pojmy jsou používány v kombinaci s daleko přesněji definovanými pojmy, jako jsou "anteroposterior" (příp. "craniocaudal") nebo "proximodistal". Nezařadil jsem sem pojmy, které vyžadují pouze elementární znalost angličtiny (deep, intermediate apod.).

Abaxial (abaxiální) = odvrácený, vzdálený od centrální osy těla. Opak pojmu "axial".

Axial (axiální) = osový, blízký centrální ose těla. Např. axiální kostra zahrnuje kosti nacházející se blízko centrální osy, tedy veškeré kosti lebky, páteř a žebra.

Contralateral (kontralaterální) = opačného umístění než jiná struktura. Např. levá přední končetina je kontralaterální od pravé přední (nebo i zadní) končetiny.

Ipsilateral (ipsilaterální) = na stejné straně jako jiná struktura. Např. levá přední končetina je ipsilaterální od levé zadní končetiny.

Parietal (parietální) = vztahující se ke stěně tělní dutiny.

Superficial (superficiální) = povrchový, vrchní. Případně blízký vnějšímu povrchu.

Visceral (viscerální) = vztahující se k vnitřním orgánům nacházejícím se uvnitř nějaké tělesné dutiny, např. hrudního koše nebo dutiny břišní.

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/Commonly_used_terms_of_relationship_and_comparison_in_dentistry
The Dinosauria 2nd edition - David B. Weishampel, Peter Dodson, Halszka Osmólska [eds.], 2004
http://en.wikipedia.org/wiki/Anatomical_terms_of_location
http://www.szsvzs.cz/zt/odborna_terminologie.htm
http://www.biolib.cz/
http://forum.wildprehistory.org/
http://books.google.cz/books?id=FZh_YSX4haUC&pg=PA116&lpg=PA116&dq=zuby+midline&source=bl&ots=97tvjlo_ZH&sig=cCeFxqJDMctKgav6sITi6XC-cMc&hl=cs&sa=X&oi=book_result&resnum=9&ct=result#PPA72,M1

prosince 30, 2008

Anchiornis huxleyi, nový rod a druh eumaniraptora z Liaoningu (Čína)

Nový rod a druh bazálního ptáka popsali čínští paleontologové spolu s několika svými zahraničními kolegy z lokality Yaolugou ze západní části dinosauřími nálezy proslavené čínské provincie Liaoning. Autoři studie - Xu Xing, Zhao Qi, Mark Norell, Corwin Sullivan, David Hone, Gregory Erickson, Wang XiaoLin, Han FengLu a Guo Yu - však dávají přednost označení "opeřený maniraptorní dinosaurus". Pravdou je, že v dnešní době kladistiky je těžké vztyčit hranici mezi ptáky a ostatními dinosaury, navíc s neuvěřitelnými zmatky kolem definice kladu Avialae. Do této skupiny však Anchiornis huxleyi spadá s jistotou, stejně jako do kladů Coelurosauria a Maniraptora. Jeho rodové jméno znamená "blízký ptákům", druhové pak bylo dinosaurovi uděleno na počest Thomase Henryho Huxleyho, který jako první vyslovil hypotézu, že se ptáci mohli vyvinout z dinosaurů. Holotyp s označením IVPP V14378 tvoří artikulovaná kostra, postrádající bohužel nejdůležitější diagnostický znak (lebku), obratle z přední a střední části krku a zadní části ocasu. Zato ovšem byly zaznamenány slabé otisky peří. Stáří bohužel nelze určit, autoři doslova píší "uncertain Jurassic-Cretaceous age". Je to škoda, mohli jsme tu mít další řešení pro "temporal paradox".

Fotografie holotypu Anchiornis huxleyi gen. et sp. nov. s označením Institute of Vertebrate Paleontology and Paleoanthropology (IVPP) V14378. Měřítko = 3 cm.

Spodní strana korakoidu (krkavčí kosti) vykazuje množství malých jamek - toto je jeden z mála unikátních znaků anchiornise. Ischium neboli kost sedací je extrémně krátké a nedosahuje ani jedné čtvrtiny délky femuru. Typovým exemplářem zřejmě byl subadultní jedinec nebo mladý dospělec. Tato ontogenetická interpretace je podpořena histologickou analýzou kostí. Délka typového jedince anchiornise byla odhadnuta na 34 cm a hmotnost asi na 110 gramů. Délka femuru činí 43,2 mm, délka tibiotarzu 67,8 mm. Levá přední končetina měřila 59,7 mm a pažní kost asi 41,5 mm. Podle autorů je tedy Anchiornis menší než všichni nepatčí dinosauři i někteří bazální ptáci včetně rodu Archaeopteryx. Toto tvrzení je opět poněkud problematické (je třeba takový Scansoriopteryx ptákem nebo ne?). V každém případě by malá velikost anchiornise mohla podporovat hypotézu, podle které byly první ptáci velmi malými živočichy. Obratle ze zadní části krku vykazují centrální pneumatizaci a začínají být heterocelní (= typická stavba ptačích obratlů, přední i zadní plocha částečně konvexní a částečně konkávní). Nejpřednější kaudální obratle jsou značně zkrácené, s centrem dosahujícím pouze 65% délky centra u zadních dorzálních obratlů. Tento znak je charakteristický pro bazální ptáky, dromaeosauridy a troodontidy. Přední kaudální obratle také mají dozadu orientovaný, tyči podobný příčný výběžek obratle, což se podobá bazálním troodontidům. Střední dorzální obratle také mají redukované zygapofýzy (= výběžky vybíhající z obratle v místě, kde srůstá centrum a neurální výběžek). Tato redukce se pro změnu podobá jiným taxonům bazálních ptáků.

Furkula (vidlicovitá kost vzniklá srůstem klíčních kostí) blízce připomíná tutéž kost u archaeopteryga, až na poněkud větší úhel svíraný klíčními kostmi. Lopatka je štíhlá a krátká, její délka činí asi 55% délky pažní kosti. Tento poměr je opět typický pro bazální ptáky, ale i pro bazální dromaeosauridy. Znak, který autoři považují za skutečně unikátní, jsem již zmínil na začátku předchozího odstavce. Proporce humeru se opět podobají deinonychosaurům, kost loketní vykazuje v zadní části zakřivení a je jen o málo silnější než kost vřetenní. Stavba metakarpálu je podobná většině ostatních bazálních ptáků. Článek prstu II-1 je daleko silnější než všechny ostatní články prstů na rukou a tloušťkou se téměř vyrovná kosti loketní. Stejně jako u ptáků je třetí prst silnější než druhý. Distální polovina femuru (= polovina vzdálenější od těla) je silnější než proximální polovina (= polovina blíže tělu), což je znak, který můžeme pozorovat i u bazálního ptáka rodu Sapeornis, sporného eumaniraptora rodu Rahonavis (může se jednat o bazálního dromaeosaurida nebo primitivního ptáka) a bazálního dromaeosaurida rodu Buitreraptor. Součet délek kosti stehenní, kosti holenní (resp. tibiotarzu) a třetího metatarzálu je dvakrát větší než délka trupu. Délka kosti holenní je 1,5x větší než délka femuru, takže je daleko delší než u všech ostatních neptačích teropodů. Zároveň se však proporce nohy odlišují i od bazálních ptáků.

Kresba anchiornisova holotypu. Zkratky: cav, kaudální obratle; cev, cervikální obratle; fu, vidlicová kost; lc, levá krkavčí kost; lf, levá stehenní kost; lh, levá pažní kost; lil, levá kost kyčelní; lis, levá kost sedací; lm, levá ruka; lp, levá noha; lr, levá kost vřetenní; ls, levá lopatka; lt, levá kost holenní; lu, levá kost loketní; rc, pravá krkavčí kost; rh, pravá pažní kost; rf, pravá stehenní kost; rp, pravá noha; rs, pravá lopatka; rt, pravá kost holenní. Měřítko = 3 cm.

Z měkkých tkání se zachovala rohovinová pochva kolem drápů, dochovány jsou rovněž extrémně slabé otisky peří o délce asi 20 mm, jejich detaily ale nejsou pozorovatelné.

Fylogenetická analýza použila sadu dat ze studie o novém bazálním dromaeosauridovi z jižní Afriky Makovicky et al., 2005, a přidala dalších 9 nově popsaných taxonů řazených do kladu Paraves. Do sady dat bylo rovněž přidáno 48 nových znaků, z nichž velké množství se soustředí na modifikace spjaté s letem. Analýza odhalila monofyletický klad Avialae s anchiornisem jako nejbazálnějším zástupcem této skupiny. Tento výsledek není úplně nečekaný, byl bych však daleko víc potěšený, kdyby Xu a kolektiv do analýzy zahrnuli i skansoriopterygidy, kteří rovněž aspirují na pozici nejbazálnějšího zástupce Avialae (a ani alvarezsauridi neřekli poslední slovo). V každém případě objev anchiornise opět o trochu setřel morfologické rozdíly mezi ptáky a neptačími dinosaury. Jako u nejbližšího příbuzného "pravých ptáků" ze skupiny Aves zabírá u anchiornise přední končetina 80% délky zadních končetin. Tento poměr už stačí pro vytvoření dostatečné nosné plochy potřebné k aktivnímu letu. Humerus je stejně silný a dlouhý jako femur, což opět ukazuje na velmi silné přední končetiny, a jen samotná ruka dosahuje 130% délky stehenní kosti. Zápěstí anchiornise je ptákům podobné daleko více než u všech ostatních neptačích teropodů. Oblast zápěstí vykazuje daleko víc znaků, jenž jsou synapomorfiemi kladu Avialae, než synapomorfií kladů Paraves a Aves. Podle autorů to svědčí o velmi rychlé evoluci v této oblasti u báze kladu Avialae. Klíčovým bodem v evoluci ptačího zápěstí byl zřejmě první výskyt půlměsíčitého karpálu, historicky velmi důležité struktury spojující nepatčí dinosaury s ptáky. Půlměsíčitý tvar distálního karpálu I se objevil v teropodí evoluci už poměrně brzy a to zároveň s konkávní styčnou plochou kostí, která mohla usnadňovat odtažení a přitažení ruky. Velký poloměr zakřivení ale ukazuje, že tento pohyb byl zřejmě omezený. U mnoha neptačích maniraptorů je půlměsíčitý karpál zvětšený a pokrývá proximální konce metakarpálů I, II a pravděpodobně i III. Spolu se silně konvexní styčnou plochou kostí to ukazuje na rozsáhlou pohyblivost ruky v radio-ulnární rovině (= rovině, na které leží kost vřetenní a kost loketní). Konvexita styčné plochy mezi kostmi navíc mohla značně usnadňovat odtažení ruky, což koresponduje s pohybem ptačího zápěstí při rozevírání křídla. Předpokládalo se, že velký půlměsíčitý karpál vznikl srůstem distálních karpálů 1 a 2, ale tuto hypotézu nepodpořila žádná přesvědčivá ontogenetická data. Možnost, že půlměsíčitý karpál je zvětšeným distálním karpálem 1 nebo 2 nemůže být vyloučena. Srůst půlměsíčitého karpálu s metakarpály II, III, ale ne I, který pozorujeme u mnoha bazálních ptáků (a zřejmě tomu tak bylo i u anchiornise) koresponduje s embryologickými daty od žijících ptáků, podle nichž metakarpál I nemá fyzický kontakt s půlměsíčitým karpálem. Proximální povrch vyčnívajícího prvního metakarpálu se mohl dotýkat distálního povrchu radiale (jedné z dvou zápěstních kůstek, která u ptáků nesrostla do karpometakarpu), když bylo zápěstí přitaženo a mohl sloužit k "preventivnímu hyper-přitažení" zápěstí. Studie se dále zabývá anchiornisovým karpometakarpem, kostí vzniklou srůstem zápěstních kůstek spolu se třemi kůstkami záprstními (= karpály a metakarpály). Karpometakarpus anchiornise i dalších bazálních ptáků je již relativně podobný ptákům dnešním a byl vysoce specializovaný tak, aby umožňoval složení i mávání křídly.


Zdroje:

Xu et al., 2008
http://www.dinozaury.com/index.php?option=com_content&task=view&id=1133&Itemid=1
http://biology.ic.cz/kurzy/zoologie-obratlovci(poznamky).doc
http://rocek.gli.cas.cz/Courses/Morfologie9.pdf

Zdroj obrázků:

Xu et al., 2008

Xu X., Zhao, Q,, Norell, M., Sullivan, C., Hone, D., Erickson, G., Wang, X-L., Han, F-L., & Guo, Y. (2008) A new feathered maniraptoran dinosaur fossil that fills a morphological gap in avian origin. Chinese Science Bulletin

Recent fossil discoveries have substantially reduced the morphological gap between non-avian and avian dinosaurs, yet avians including Archaeopteryx differ from non-avian theropods in their limb proportions. In particular, avians have proportionally longer and more robust forelimbs that are capable of supporting a large aerodynamic surface. Here we report on a new maniraptoran dinosaur, Anchiornis huxleyi gen. et sp. nov., based on a specimen collected from lacustrine deposits of uncertain age in western Liaoning, China. With an estimated mass of 110 grams, Anchiornis is the smallest known non-avian theropod dinosaur. It exhibits some wrist features indicative of high mobility, presaging the wing-folding mechanisms seen in more derived birds and suggesting rapid evolution of the carpus. Otherwise, Anchiornis is intermediate in general morphology between non-avian and avian dinosaurs, particularly with regard to relative forelimb length and thickness, and represents a transitional step toward the avian condition. In contrast with some recent comprehensive phylogenetic analyses, our phylogenetic analysis incorporates subtle morphological variations and recovers a conventional result supporting the monophyly of Avialae.

Fylogeneze ankylosaurů podle Gardnera

Nick Gardner, autor velmi kvalitního blogu Why I hate theropods a aktivní účastník diskuzí na DML, zveřejnil nový náhled na fylogenezi ankylosaurů, ovlivněný nedávnou studií Carpentera, Bartletta, Birda a Barricka, stejně jako jinými studiemi z nedávné doby. Jde o záslužný počin, zvláště když samotný Carpenter a jeho kolektiv na fylogenetickou analýzu "zapomněli". Jde o 50% většinový konsenzus šesti stromů s maximální parsimonií. Gardner přidal i taxony Crichtonsaurus Lu et al., 2007 a rody "Struthiosaurus" a Hungarosaurus popsáné ve studii Osi, 205. Jeho kladogram potvrzuje závěr, ke kterému dospěl Lu a později i Carpenter, totiž že Cedarpelta patří mezi ankylosauridy. V dalších závěrech se ovšem s Carpenterem neshodne. Jeho kladogram jasně potvrzuje dichotomii Ankylosauria na klady Ankylosauridae a Nodosauridae, potvrzena je i pozice gargoyleosaura jako nejvíce bazálního ankylosaurida. Jako "outgroups" pro Ankylosauria byly v rámci Thyreophora analyzovány taxony Lesothosaurus (bazální tyreofor) a Huayangosaurus (stegosaur).



Zdroj (včetně obrázku):

Nick Gardner; http://whyihatetheropods.blogspot.com/2008/12/cedarpelta-as-ankylosaurid.html

Význam dinosauřích jmen - V

Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.

Valdoraptor - "lupič/dravec/uchvatitel z Wealdu"
Valdosaurus - "ještěr z Wealdu"
Variraptor - "lupič/dravec/uchvatitel od řeky Var"
Velafrons - "plachta na čele"
Velocipes - "rychlá noha"
Velociraptor - "rychlý lupič/dravec/uchvatitel"
Velocisaurus - "rychlý ještěr"
Venenosaurus - "ještěr z členu Poison Strip" ("poison" anglicky = "venenum" latinsky)
Vitakridrinda - ? (jméno však souvisí s oblastí nebo geologickým členem Vitakri)
Volkheimeria - "pro Volkheimera" - na počest argentinského geologa a paleontologa Wolfganga Volkheimera
Vulcanodon - "sopečný zub"

Zdroje:

http://www.dinosauria.com/dml/names/dinov.htm
http://www.scientificblogging.com/news_releases/velafrons_coahuilensis_discovery_gives_new_insights_into_ancient_life_on_west_america
www.gsp.gov.pk/Malkani%202006b.pdf

Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.

prosince 29, 2008

Nová obří dinosauří lokalita v Číně a centrosaurini poprvé mimo Severní Ameriku

Jedno z největších nalezišt dinosaurů na světě? Možná poněkud senzační titulek (zvláště pokud uvážíme, že nevíme, jaké procento celkového množství fosilií už vydaly slavné lokality jako Morrison, Judith River, Hell Creek nebo Nemegt) má své opodstatnění. U města Zhucheng ve východočínské provincii Shandong bylo objeveno přes 7600 dinosauřích fosilií. Zdroj informace je důvěryhodný: je jím paleontolog Zhao Xijin z institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie, který se podílel na popisu 16 dinosauřích rodů. Podle něj by objevy z nové lokality měly pomoct hlavně k vyřešení dlouholeté záhady vymření neptačích dinosaurů na konci druhohorního období - lokalita je totiž svrchnokřídového stáří. O množství fosilií nalézaných poblíž Zhuchengu a patřících především hadrosaurům, se ví již od šedesátých let, kdy bylo naleziště objeveno čínskou expedicí. Od té doby odsud bylo vyzdviženo více než 50 tun fosilií. Podle zdroje zde byla v osmdesátých letech objevena "největší hadrosauří fosilie" a vystavena v místním muzeu. Tomuto popisu odpovídá jen 14,72 metru dlouhá fosilizovaná kostra druhu Shantungosaurus giganteus (který je po provincii Shandong přímo pojmenován), popsaného roku 1973, jenž stojí v Shandong Provincial Museum. Shantungosaurus však již není největším hadrosaurem (překonal jej vlastní krajan Zhuchengosaurus maximus a zřejmě také Lambeosaurus laticaudus). Můžeme si nicméně odvodit, že zdroj mluví o formaci Wangshi.

Nová lokalita se ale nachází v oblasti, kde leží města Longdu, Shunwang, Jiayue a Zhigou. Nachází se zde úsek, ve kterém byla odklizena hornina do hloubky 5 metrů na ploše o rozměrech 300 krát 10 metrů. Podle Zhaa zde bylo nalezeno již 3000 fosilií, mezi kterými mohou být nalezeny i nové rody a druhy. Mezi nálezy patří i dvoumetrová lebka, která patřila ceratopovi značných rozměrů - takoví dosud nebyli objeveni mimo území Severní Ameriky. Podobností ve složení dinosauří fauny na tomto světadílu a v Číně zřejmě stále přibývá. V 15 nalezištích, jenž byly na ploše nové lokality vymezeni, již bylo objeveno mnoho pozůstatků ankylosaurů, "tyrannosaurů" (jde obecně o tyrannosauroidy nebo konkrétně o tyrannosauridy?) a "coelurů" (coeluridů nebo coelurosaurů?). Toto zdeformované prohlášení údajně vydal Xu Xing, další ze slavných paleontologů a výzkumníků institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie při čínské akademii věd. Zhao Xijin dodává, že nové naleziště bylo v období svrchní křídy oblastí s četnými vodními plochami a bujnou vegetací. Podle geologů se snad zdejší fauně mohla stát obětí vulkanické erupce. Objevy z nové slibné lokality budou publikovány ke konci příštího roku a naleziště samotné bude chráněno jako "fosilní národní park".

Poznámka: podle komentáře Adama Pritcharda na blogu Why I hate theropods ona lebka zřejmě patří centrosaurinovi - tak to alespoň napsal jeden z objevitelů na DML (Dinosaur Mailing List).

Zdroje:

http://news.xinhuanet.com/english/2008-12/29/content_10576618.htm
http://whyihatetheropods.blogspot.com/2008/12/new-chinese-dinosaur-site.html

[popis] Abrictosaurus

Abrictosaurus

Klasifikace
Ornithischia
Heterodontosauriformes
Heterodontosauridae
Heterodontosaurinae

Období
spodní jura (hettang až sinemur)
200 - 190 Ma

Velikost
délka 1,2 - 1,3 m
výška až 40 cm

Hmotnost
45 kg

Výskyt
Upper Elliot Formation, distrikt Qacha´s Nek, Lesotho

Druhy
A. consors Hopson, 1975

Synonyma rodu
/

Informace
Abrictosaurus byl malý býložravý ptakopánvý dinosaurus, žijící na území dnešní jižní Afriky. Jedná se o typického představitele heterodontosauridů, primitivních ptakopánvých dinosaurů rozšířených prakticky po celém území bývalého superkontinentu Pangea na přelomu svrchního triasu a spodní jury. Fosilní pozůstatky abriktosaura byly nalezeny na hranicích Lesotha a Jihoafrické republiky. Holotyp s označením UCL B54 je tvořen nekompletní lebkou a postkraniální kostrou a je uložen ve sbírkách University College London. Paleontolog Richard Thulborn považoval tento materiál za nový druh rodu Lycorhinus, jiného heterodontosaurida velmi blízce příbuzného samotnému rodu Heterodontosaurus. Roku 1974 tedy pojmenoval nový druh Lycorhinus consors (latinské "consors" = "společník" nebo "choť), protože se domníval, že vzhledem k absenci špičáků (tzv. kaniniformů) by mohlo jít o samici. Thulborn však nezveřejnil podrobnější popis lebky ani postkraniálních elementů. V roce 1975 si James Hopson povšiml podobnosti mezi heterodontosauridí lebkou UCL A100, Thulbornem původně připsané druhu Lycorhinus angustidens, a materiálem UCL B54. Hopson proto vytvořil nové rodové jméno a zahrnul pod něj oba exempláře - vznikla kombinace Abrictosaurus consors. Rodové jméno, "bdělý ještěr", je vyjádřením Hopsonovy nedůvěry k Thulbornově teorii, podle které heterodontosauridi přečkávali horké a suché letní měsíce v estivaci (letním spánku). U heterodontosauridů jako Abrictosaurus totiž nebyl zaznamenán mechanismus nahrazování zubů, známý od vývojově pokročilejších ptakopánvých i jiných dinosaurů. Proto se předpokládalo, že během krátké periody letního spánku byl obměněn celý chrup, a že k nahrazování zubů tedy docházelo méně často než u jiných plazů. Tuto teorii však vyvrátily CT skeny čelistí heterodontosauridů v různých ontogenetických stadiích (od juvenilních po adultní jedince), o kterých referovala studie Butler et al., 2008. Hopsonův názor se tak ukázal být správným, přestože pouze na základě čelistní anatomie domněnku o estivaci vyvrátit nejde.

Vnitřní příbuzenské vztahy v rámci kladu Heterodontosauridae nejsou zcela objasněné. David B. Norman, Hans-Dieter Sues, Lawrence M. Witmer a Rodolfo A. Coria v knize The Dinosauria 2nd edition uvádějí, že v rámci Heterodontosauridae existuje klad tvořený sesterským taxony Lycorhinus a Heterodontosaurus (někdy bývá tento klad nazýván Heterodontosaurini), které spolu sdílejí přítomnost distálního a mesiálního (= zadního a předního) zoubkování na kaniniformních zubech. Abrictosaurus pak stojí mimo tento klad a je nejbazálnějším zástupcem Heterodontosauridae. Tutéž pozici naznačují i Weishampel a Witmer v první edici The Dinosauria. Sereno, 1986 také naznačuje, že primitivním znakem abriktosaura by mohla být absence kaniniformů. Materiál UCL A100 jimi však disponuje: horní měří 10,5 milimetru na výšku, zatímco spodní je vysoký 17 milimetrů. Zoubkované jsou však pouze na přední straně. Ani jeden kolektiv autorů neuznává validitu rodu Lanasaurus a pokládá jej za pouhý exemplář rodu Lycorhinus. Existují však i kladogramy, podle kterých je právě Lanasaurus nejvíce bazálním heterodontosauridem (jediným, který není zároveň zástupcem Heterodontosaurinae), a Abrictosaurus je jediným heterodontosaurinem, který zároveň není zástupcem Heterodontosaurini.

Richard Thulborn ale předložil zcela odlišnou interpretaci. Podle něj jsou druhy Lycorhinus angustidens, Abrictosaurus consors a Heterodontosaurus tucki i přes četné rozdíly (abriktosaurovy stoličky neměly tak vysokou korunku, jeho přední končetiny nebyly tak silné a u čtvrtého i pátého prstu mu chyběl jeden prstní článek) pouhými druhy rodu Lycorhinus. Ten byl popsán nejdříve a tak by měl podle pravidla priority přednost. Rozhodnutí, který znak je natolik významný, aby podleKurzíva něj mohl být popsán nový rod a nikoli jen druh, je však čistě subjektivní. Nezáleží tedy na tom, zda budeme užívat názvy Heterodontosaurus tucki, Abrictosaurus consors a Lycorhinus angustidens, nebo jen Lycorhinus tucki, Lycorhinus consors a Lycorhinus angustidens. Jako "Abrictosaurus sp." byl popsán i jistý zub ze svrchního triasu Švýcarska, materiál ale postrádá jakékoli unikátní znaky abriktosaura a dokonce i heterodontosauridů a ptakopánvch dinosaurů obecně.

Abrictosaurus byl také dlouhou dobu pokládán za důkaz sexuálního dimorfizmu u heterodontosauridů. Pravdou je, že kly jsou sexuálně dimorfickým znakem u mnoha žijících zvířat, např. u kabara pižmového, slona indického, mrože nebo mnoha druhů prasat. U těchto druhů jsou kly zpravidla přítomny u samců. Proto byl Abrictosaurus pokládán za samici jiného druhu (vyskytly se teorie jak o lykorhinovi, tak o heterodontosaurovi). Tuto hypotézu vyvrátil až nález materiálu UCL A100, který kly má. Zřejmě se v případě tohoto materiálu jednalo o samce samostatného a validního druhu. Pozdější výzkumy ale zjistily, že v případě UCL B54 se jedná o juvenilního jedince (krátká obličejová část lebky, nesrostlé sakrální obratle). Absence špičáků tak zřejmě byla charakteristická pro mláďata, ne pro jedno pohlaví.

Rekonstrukce




Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/Abrictosaurus
The Dinosauria 2nd edition - David B. Weishampel, Peter Dodson, Halszka Osmólska [eds.], 2004
http://www.dinosaurier-info.de/animals/dinosaurs/pages_a/abrictosaurus.php
http://home.online.no/~padron/heterodontosauridae.htm

Zdroj obrázku:

http://www.encyclo123.com/files/800px-Abrictosaurus_dinosaur.png

S tímto popisem úzce souvisí popis rodu Heterodontosaurus, který si můžete prohlédnout zde.

Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.

prosince 28, 2008

Peloroplites cedrimontanus a klasifikace ankylosaurů

Dostala se ke mně kompletní studie popisující nodosaurida Peloroplites cedrimontanus gen. et sp. nov., a tak je tu podrobnější verze článku z 22. prosince (dostupný zde).

Levá část obrázku: rekonstruovaná lebka Peloroplites cedrimontanus gen. et sp. nov. při pohledu z boku (A), zeshora (B) a zezadu. Pravá část obrázku: peloroplitův premaxillární zobák CEUM 26331.1 při pohledu zeshora (A), zespoda (B) a zezadu (C) a maxillární fragment se zubem CEUM 26331.6 při pohledu na stranu se zubem (D), stranu opačnou (E) a přiblížení na samotný zub (F).

Úvod se zabývá souvisejícími objevy v rámci celého kladu Ankylosauria. V uplynulém desetiletí došlo k objevům mnoha nových ankylosauřích taxonů, které se ukázaly být významné pro pochopení ankylosauří evoluce a vzájemných příbuzenských vztahů uvnitř této skupiny. Zároveň se ale objevily i nové otázky. Jednoduchá dichotomie kladu Ankylosauria na dva sub-klady Ankylosaurinae a Nodosauridae byla narušena po zjištění existence třetí skupiny, Polacanthidae Carpenter, 2001, postavené na nálezech ankylosaurů z jury (Carpenter et al., 1998) a spodní křídy (Kirkland, 1998). A zde dochází k prvnímu problému, který s novou studií mám. Krom toho, že Carpenter a kolektiv z nějakého důvodu nepoužívají kladistickou terminologii, ale "čeledě" a "podčeledě", jde o jeho tvrzení o Polacanthidae. V tomto případě je vlastně správné užívání slova "čeleď, neboť Polacanthidae tak, jak bylo jméno definováno (ve zjednodušeném znění všichni ankylosauři bližší rodu Gastonia než rodům Edmontonia a Euoplocephalus), zřejmě neoznačuje monofyletickou skupinu (=klad). Carpenter monofylii Polacanthidae nikdy netestoval a s nejvyšší pravděpodobností se jedná o parafyletický grad; o dichotomii Ankylosauria na Ankylosauridae a Nodosauridae dnes ve skutečnosti pochybuje málokdo. Carpenter sám to naznačuje svým tvrzením, že "Polacanthidae ještě není obecně akceptována", odvolává se ale na histologii krunýře, která ji údajně od ostatních skupin odlišuje. V současné době, kdy kladistika zcela převládá a důležitý je pouze průběh fylogeneze, nikoli vzájemná podobnost, je taková argumentace přinejmenším zvláštní. Pokračujme ale dál: podle Carpentera a kolektivu se v současnosti Ankylosauridae dělí na "podčeledi" Ankylosaurinae a Shamosaurinae. Zatímco o monofylii Ankylosaurinae nemůže být sporu, definici Shamosaurinae se mi vůbec najít nepodařilo a podle TaxonSearch ji toto jméno ani nemá (což ovšem vzhledem k zastaralosti TaxonSearch nemusí mnoho znamenat). Snad je Shamosaurinae označením pro monofyletickou skupinu (Shamosaurus + Gobisaurus), která tvoří sesterský taxon k Ankylosaurinae, což naznačuje např. Vickaryous et al., 2004. Přesto se mi zdá, že toto jméno používá jen Carpenter a zdroje, které z něj citují. Vzhledem k těmto faktům (z nichž mě nejvíc zarazila ignorace kladistiky) bych nebral taxonomii nastíněnou v této studii moc vážně.

Přejděme k méně kontroverzním tvrzením. Ankylosauři ze spodnokřídové formace Cedar Mountain ve východním Utahu jsou ve srovnání s jinými stejně starými lokalitami neobvykle hojní a různorodí. Většina severoamerických souvrství pocházejících ze spodní a "střední" křídy obsahuje jen jeden ankylosauří taxon, ale v Cedar Mountain Formation jich bylo nalezeno už přinejmenším šest. Ve formaci ale ankylosauři nejsou rovnoměrně rozloženi. "Polacanthidní" ankylosauři (podle Carpentera jde o Gastonia burgei, Gastonia n. sp. a "velký nepojmenovaný taxon" - ve všech případech jedná o ankylosauridy) se vyskytují na lokalitě Yellow Cat napříč bazálními členy Ruby Ranch. Tyto druhy zřejmě vymřely během nejranější fáze aptu (před 120 miliony let). Nejstarší "ankylosaurid" (Carpenterovo vnímání Ankylosauridae nezahrnuje "polacanthidní" druhy, takže se skupina vlastně stává parafyletickou) se vyskytuje u báze členu Mussentuchit a je jím Cedarpelta bilbeyhallorum. Nejstarším nodosauridem je velký nepojmenovaný taxon z prosřední části Ruby Ranch a nejstarším pojmenovaným nodosauridem je Animantarx ramaljonesi ze spodní části členu Mussentuchit. Předchozí zprávy o nálezu druhu z rodu Sauropelta (Carpenter et al., 1999 následující Kirklanda z let 1992 a 1996) jsou pravděpodobně chybné a exemplář náleží "novému, velkému polacanthidovi".

Fosilní materiál velkého nodosaurida byl v Cedar Mountain Formation poprvé popsán v práci Burge & Bird, 2001. Nyní je tento materiál popsán detailněji a byl pojmenován. Pochází z naleziště Price River II, vzdáleného 24,5 km jihovýchodně od města Price. Přestože podle původních odhadů spadá tato lokalita pod člen Ruby Ranch, tmavý jílovec ukazuje spíše na člen Mussentuchit. Kromě nového rodu a druhu nodosaurida lokalita vydala i pozůstatky čtyř jedinců nového brachiosauridního sauropoda, "iguanodontida", pterosaura, želvy a také materiál patřící zřejmě ankylosauridovi druhu Cedarpelta bilbeyhallorum (slovo "iguanodontid" dávám do uvozovek kvůli odkazu na parafyletický grad Iguanodontidae). Radiometrické datování určuje stáří lokality na rozhraní stupňů apt a alb (založeno na revidované škále geologického času z roku 2004), což se shoduje přinejmenším s jednou částí formace Cloverly ležící ve Wyomingu a Montaně (podle Burton et al., 2006 ∼108.5 +/− 0.2 Ma).

Nový rod dostal jméno Peloroplites. Jde o složeninu z řeckých slov "peloros", znamenající "obludný" nebo také "obrovský", a "hoplites", což znamená "těžce obrněný". Holotyp má označení CEUM 26331 a tvoří jej nekompletní lebka. Ta postrádá premaxillární zuby, má pouze malé a tupé "rohy", parokcipitální výběžky (= ležící blízko temenní kosti) vybíhají do stran, nikoli posterolaterálně (do strany a zároveň dozadu) jako u rodu Sauropelta. Čtvercová kost je ve vertikální poloze, není nakloněna dopředu a ani se nesvažuje anteroventrálně. Čepovec (druhý krční obratel směrem od hlavy) je velmi krátký, což se opět neshoduje s jinak relativně podobným rodem Sauropelta. Poměr velikosti mezi krkavčí kostí a lopatkou je 2:3, což je podobná hodnota jako u rodů Animantarx a Edmontonia, ale rozdílná oproti 1:3 u sauropelty. Studie také vypisuje úcyhodné množství paratypů: cervikální, dorzální i kaudální obratle, synsakrum, pánevní kosti, metakrpální i metatarzální kosti, články prstů, drápy, skapulakorakoid, kosti ramenní, stehenní, vřetenní, loketní i osteodermy z krunýře.

Lebka podle odhadu měřila 56 centimetrů a maximální šířka byla 35,5 cm, což je přesně ta samá šířka, která byla zaznamenána u sauropelty (materiál AMNH 3035). Premaxilly (mezičelistní kosti) jsou spojeny a přestože levá premaxilla je po straně poškozená, lze odhadnout šířku premaxillárního zobáku na 18 cm. Horní povrch obou premaxill je zdrsnělý kvůli keratinovému zobáku, čímž se Peloroplites odlišuje od rodu Gastonia, kde je onen povrch hladký. Levá a pravá prefrontální kost jsou spolu spojeny, stejně jako kosti slzné (lachrymals). Obě soustavy "prefrontal-lachrymals" jsou při pohledu ze strany a ze shora trojúhelníkovitého tvaru. Jjeich vnější povrch je hrubý a složený z nepravidelných jamek, propojených "žlabů" a hřebenů. Obzvláště patrné je toto zdrsnění poblíž očnic. Kost šupinová (squamosal), jařmová (jugal), quadratojugal a kost čtvercová jsou po obou stranách srostlé.

Obratle peloroplita byly identifikovány na základě srovnání s rody Edmontonia a Sauropelta. Byly přitom daleko větší než obratle z paratypu cedarpelty, nalezeného nedaleko. Celkový počet obratlů je neznámý. Atlas nebyl nalezen, ale pravděpodobně nebyl srostlý s čepovcem, jako tomu bylo u edmontonie. Čepovec je téměř kompletní, postrádající jen části neurálního výběžku a postzygapofýz. Fragment neurálního výběžku dokazuje, že tato struktura byla více nakloněna do horizontální polohy než u sauropelty. Centrum je vysoké téměř stejně, jako je široké, což ostře kontrastuje s proporcemi zaznamenanými u sauropelty a edmontonie.

Celkově byl Peloroplites velmi velkým nodosauridem, srovnatelným jen s rodem Sauropelta z formace Cloverly, dlouhým 5 - 5,5 m. Je možné, že některé z velkých fosilizovaných nodosauridích kostí z Cedar Mountain Formation, jež byly dříve s nejistotou připsány sauropeltě, ve skutečnosti patřily peloroplitovi. Pokud by tomu tak bylo, mohl by tento fakt rozšířit stratigrafický rozsah dolů až do prostřední části členu Ruby Ranch. Závěr studie rovněž zpracovává taxonomické implikace nového objevu. Kromě nově popsaného peloroplita považuje v tomto směru za významný i nový paratyp cedarpelty. Autoři však neprovedli žádnou fylogenetickou analýzu. Podle proporcí lebky však usuzují, že předchozí řazení rodu Zhangyuansaurus mezi nodosauridy je chybné. Lebka tohoto čínského ankylosaura podle nich vykazuje typické znaky ankylosauridů, a to konkrétně "shamosaurinních". Přesto byla dlouho rozhodujícím znakem, jenž způsobil zařazení mezi nodosauridy, absence ocasního kyje ze srostlých osteodermů. Fosilie zhangyuansaura jasně ukazují, že tento útvar dinosaurovi chyběl. Ocasní kyj byl dlouho považován za diagnostický znak pro celý klad Ankylosauridae, navzdory tomu, že se vyskytoval jen u ankylosaurinních ankylosauridů. Sloučení zadních kaudálních osteodermů do kyje se muselo objevit až pozdě za života zvířete, protože žádný takový kyj nebyl nalezen u juvenilních jeidnců dlouhých jen 1,5 m, popsaných Dongem v roce 1989. Pokud by byl Zhangyuansaurus zařazen mezi ankylosauridy (konkrétně shamosauriny), spíše než nodosauridy, lze ocasní kyj považovat za autapomorfii dospělých ankylosaurinů.

Zdroje:

Carpenter et al., 2008
Mickey Mortimer; http://dml.cmnh.org/2002Jan/msg00752.html (včetně citace Davida Marjanoviće)
http://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodontia

prosince 27, 2008

The Dinosauria 2nd edition


Kniha The Dinosauria 2nd edition, kterou jsem dostal před třemi dny jako nádherný vánoční dárek, patří bezesporu mezi nejhodnotnější publikace v oboru dinosauří paleontologie. Obsah knihy uspořádali David B. Weishampel, slavný americký paleontolog zabývající se především klasifikací dinosaurů a s tím související kladistikou, Peter Dodson, další americký "dinosaurolog" s úctyhodnou kariérou a specialista na ceratopy, a nedávno zesnulá polská paleontoložka Halszka Osmólska, autorka popisu mnoha rodů mongolských dinosaurů. Už tato jména mluví sama za sebe. V seznamu autorů kapitol nebo těch, kteří obsah kapitol kontrolovali, jsou uvedena jména snad všech, kdo v dinosauří paleontologii něco znamenají (dobrá; to je lehká nadsázka - určitě existuje několik významných paleontologů, kteří se na knize nepodíleli:)). Českého čtenáře by mohlo zaujmout jméno Martina Kundráta.

Kniha má celkem 861 označených stran, do kterých se nezapočítává dvoustránkový seznam zařazených kapitol, sedmistránkový seznam (většinou anatomických) zkratek použitých v ilustracích a dvoustránková předmluva s obsáhlým poděkováním všem editorům a autorům. 90 stránek zabírá seznam citované literatury (strany 685 - 774), 36 stran (strany 777 - 812) potom rejstřík všech rodů a druhů zmíněných v knize. Následuje 22 stran (813 - 834) dlouhý rejstřík geografických a stratigrafických pojmů a konečně věcný rejstřík s rozlišenými odkazy na prostý text, tabulky a obrázky. Samotný text knihy je rozvržen do dvou sekcí: Dinosauří systematika (Dinosaur Systematics) a Dinosauří rozšíření a biologie (Dinosaur Distribution and Biology). První sekce obsahuje celkem 23 kapitol. Ta první má všeříkající název Origin and Relationships of Dinosauria a napsal ji Michael J. Benton, zřejmě největší současná autorita v oblasti dinosauří systematiky. Hned na začátku Benton uvádí, že Dinosauria zahrnuje i ptáky - v této záležitosti paleontologie od dob původní The Dinosauria značně pokročila, což autoři zmiňují už v předmluvě. Velmi zajímavá kapitola zmiňuje pokrok v pochopení dinosauří fylogeneze, který přinesla aplikace kladistiky začínající v osmdesátých letech, důležitý přelom v jasném oddělení diagnóz druhů a definicí kladů, tři druhy definicí a neskutečné množství dalších zajímavých informací (ve svém výčtu jsem se nedostal přes první stránku). Bentonova obecnější kapitola je velmi důležitá pro pochopení termínů a informací v následujících kapitolách první sekce a vlastně i celé knihy. Zbytek obsahu první sekce je rozdělen do dvou hlavních skupin přesně podle dvou nejobsáhlejších sub-kladů Dinosauria: Saurischia (plazopánví) a Ornithischia (ptakopánví). Obsah části věnované plazopánvým sestavili Thomas R. Holtz Jr. a Halszka Osmólska a skládá se z následujících kapitol:

1) Basal Saurischia; napsal Max C. Langer
2) Ceratosauria; napsali Ronald S. Tykoski a Timothy Rowe
3) Basal Tetanurae; napsali Thomas R. Holtz Jr., Ralph E. Molnar a Philip J. Currie
4) Tyrannosauroidea; napsal Thomas R. Holtz Jr.
5) Ornithomimosauria; napsali Peter J. Makovicky, Yoshitsugu Kobayashi a Philip J. Currie
6) Therizinosauroidea; napsali James M. Clark, Teresa Maryańska a Rinchen Barsbold
7) Oviraptorosauria; napsali Halszka Osmólska Philip J. Currie a Rinchen Barsbold
8) Troodontidae; napsali Peter J. Makovicky a Mark A. Norell
9) Dromaeosauridae; napsali Mark A. Norell a Peter J. Makovicky
10) Basal Avialae; napsal Kevin Padian
11) Prosauropoda; napsali Peter M. Galton a Paul Upchurch
12) Sauropoda; napsali Paul Upchurch, Paul M. Barrett a Peter Dodson

Obsah druhé části sekce dinosauří systematiky, která je věnována ptakopánvým dinosaurům, sestavil David B. Weishampel a kapitoly v něm obsažené jsou tyto:

1) Basal Ornithischia; napsali David B. Norman, Lawrence M. Witmer a David B. Weishampel
2) Basal Thyreophora; napsali David B. Norman, Lawrence M. Witmer a David B. Weishampel
3) Stegosauria; napsali Peter M. Galton a Paul Upchurch
4) Ankylosauria; napsali Matthew K. Vickaryous, Teresa Maryańska a David B. Weishampel
5) Basal Ornithopoda; napsali David B. Norman, Hans-Dieter Sues, Lawrence M. Witmer a Rodolfo A. Coria
6) Basal Iguanodontia; napsal David B. Norman
7) Hadrosauridae; napsali John R. Horner, David B. Weishampel a Catherine A. Forster
8) Pachycephalosauria; napsali Teresa Maryańska, Ralph E. Chapman a David B. Weishampel
9) Basal Ceratopsia; napsal Paul C. Sereno (kapitola "Psittacosauridae v původní The Dinosauria), v knize však uvedeni jako autoři You Hailu a Peter Dodson, kteří text přejali
10) Ceratopsidae; napsali Peter Dodson, Catherine A. Forster a Scott D. Sampson

Přestože kapitoly se v drobnostech v uspořádání odlišují, základní šablona je jednotná a tak lze ve všech kapitolách v sekci Dinosaur Systematics najít dělení na anatomii, definici a diagnózu, paleoekologie, biostratigrafii, paleobiologii, systematiku a evoluci apod. Velmi užitečné jsou tabulky druhů, které pod danou kapitolu spadají - v nich je obsažena klasifikace, výskyt, geologické stáří, materiál a také seznamy "pochybných jmen" (nomina dubia). V každé kapitole je také přítomen kladogram, což je - jak uvádějí autoři - asi nejpodstatnější změna v celkové koncepci oproti původní The Dinosauria.

Druhá sekce knihy, Dinosaur Distribution and Biology, analyzuje tuto skupinu jako celek, a to z několika různých úhlů. Přestože tato sekce nemá svůj úvod, podobně může posloužit začátek první kapitoly. V ní devět autorů píše o významu objevů uskutečněných přímo "v poli", o neustále rostoucím počtu dinosauřích lokalit, lepším poznání dinosauřích faun ve vysokých zeměpisných šířkách a zaplňování časových mezer, odkud postrádáme fosilní záznam. Jde opět o témata velmi zajímavá a v knize jsou jak jinak než výborně zpracovaná. Zájemce o podrobnější inforace ohledně geografického rozšíření dinosaurů určitě ocení především mapy s vyznačenými dinosauřími lokalitami, pod kterými se nachází i geologické stáří a seznam zde nalezených druhů. Mapy takto zpracovávají většinu světových pevnin a odděleně pro různá geologická období. Celkově se v druhé sekci nachází sedm kapitol:

1) Dinosaur Distribution; napsali David B. Weishampel, Paul M. Barrett, Rodolfo A. Coria, Jean Le Loeuff, Xu Xing, Zhao Xijin, Ashok Sahni, Elizabeth M. P. Gomani a Christopher R. Noto
2) Dinosaur Taphonomy; napsali Anthony R. Fiorillo a David A. Eberth
3) Dinosaur Paleoecology; napsali David E. Fastovsky a Joshua B. Smith
4) Mesozoic Biogeography of Dinosaurs; napsali Thomas R. Holtz Jr., Ralph E. Chapman a Matthew C. Lamanna
5) Physiology of Nonavian Dinosaurs; napsali Anusuya Chinsamy a Willem J. Hillenius
6) Dinosaur Physiology; napsali Kevin Padian a John R. Horner
7) Dinosaur Extinction; napsali J. David Archibald a David E. Fastovsky

Přesto je nutné zmínit i fakt, že kniha není určena každému dinosauřímu nadšenci. Je velmi náročná na znalost anatomie i její terminologie, přestože nejzákladnější pojmy (ventral, dorsal, cranial, caudal, rostral, medial, lateral apod.) jsou objasněny v úvodu. Většina internetových obchodů, které knihu nabízejí, se o typickém čtenáři zmiňuje jako o seriózním zájemci o dinosauří paleontologii. Samotní autoři knihu adresují "budoucím dinosauřím paleontologům". Přestože přiznávám, že sám budu knihu ještě dlouho číst s anatomickým atlasem po ruce, domnívám se, že mi může hodně pomoct ke kvalitnějším článkům na tomto blogu. Mezi zdroji ji teď budu určitě uvádět velmi často a seznamy druhů obsažené v jednotlivých kapitolách mi snad pomohou k sestavení kompletní "tabulky dinosaurů", na což se v blízké době chystám.

První vydání knihy The Dinosauria. Obsah sestavili David B. Weishampel, Peter Dodson a Halszka Osmólska. Kniha vyšla roku 1990 a už pouhá obálka ilustruje pokrok, ke kterému došlo v dinosauří paleontologii během posledních let.

Zdroj:

The Dinosauria 2nd edition - David B. Weishampel, Peter Dodson, Halszka Osmólska [eds.], 2004

Zdroje obrázků:

http://www.ucpress.edu/image/covers/isbn13/9780520254084.jpg
http://forums.mvgroup.org/release.images/cj4gta/dinosauria1.jpg

prosince 26, 2008

Duriavenator hesperis

O duriavenatorovi, jak se jmenuje nový rod, do kterého byl přeřazen druh "Megalosaurus" hesperis, jsem na blogu psal již 20. listopadu (zde). Původní článek čerpal pouze z abstraktu, zanedlouho po jeho napsání jsem ale obdržel i kompletní studii. Slíbil jsem tedy původní článek rozšířit - to bylo 24. listopadu. Až do dnešního dne jsem k tomu ale neměl čas a proto jsem se rozhodl, že vzhledem k takovému odstupu bude lepší napsat nový článek.

Úvod studie charakterizuje klad Tetanurae, různorodou skupinu teropodů, do které spadají i všichni moderní ptáci nebo známý Tyrannosaurus rex. Počátky této skupiny je nutno hledat zřejmě v období střední jury; a svou dominanci mezi suchozemskými predátory si tetanury udržely až do svrchní křídy. Naneštěstí nejsou fosilie střednojurských teropodů příliš hojné. I jejich ekologie a evoluční historie je téměř neznámá. Pozůstatky teropodů datované do střední jury byly nalezeny v Argentině (Bonaparte, 1986; Rauhut, 2005), Číně (Dong & Tang, 1985; He, 1984; Gao, 1993; Dong et al., 1983; Zhao & Currie, 1993) a Evropě. Většina exemplářů z Evropy byla nalezena na území Velké Británie, ale kvůli taxonomickým problémům nebyly zahrnovány do studií pojednávajících o dinosauří evoluci a paleobiologii obecně. V současné době většina autorů souhlasí, že revize britských jurských teropodů je zpožděna a měla zde být už před delší dobou. Přitom tyto nálezy zahrnují i potenciální nejstarší tetanury vůbec, druhy Magnosaurus nethercombensis a "Megalosaurus" hesperis. Tyto dinosauři žili v období bajocu (tedy zhruba před 172 - 168 miliony let) Přestože byly hlášeny i nálezy ještě starších tetanur, ve všech případech se následně ukázalo, že šlo o jiné teropody nebo dokonce ne-teropodní taxony (viz studie Rauhut & Hungerbühler, 2000; Witmer, 2002; Clark et al., 2004; Nesbitt, 2007; Nesbitt et al., 2007). Je ovšem možné, že nalezeny budou ještě starší pozůstatky tetanur - pokud spodnojurský rod Berberosaurus náleží k sesterskému taxonu kladu Tetanurae; čili Ceratosauria. Paleontologové se na přesnějším datu vzniku kladu Tetanurae neshodnou. Přitom je zjištění této evoluční události zásadní pro porozumění původu ptáků a otázku evoluční dynamiky teropodů. Proto Roger Benson ve své studii pojímá svůj úkol - detailní popis možných tetanuřích znaků a jejich srovnání s dalšími taxony umožňující fylogenetickou analýzu - velmi zodpovědně.

Nekompletní teropodí lebka z formace Inferior Oolite, datované do období bajocu, byla popsána Owenem roku 1883 jako Megalosaurus bucklandi (podle absence obvyklého sic soudím, že "Meglosaurus" ve studii byl překlep), což je široce užívané objektivní mladší synonymum M. bucklandii. Podle Walkera (1964) se tento materiál odlišuje od M. bucklandii nižším počtem maxillárních zubů. Na základě této diagnózy přesunul roku 1974 Waldman lebku pod nově vytvořený druh M. hesperis. Přestože někteří paleontologové v nedávné době vyjádřili pochybnosti o řazení materiálu k rodu Megalosaurus, chyběla jim studie obsahující detailní srovnání a rozeznané autapomorfie, které by podpořily validitu druhu "M." hesperis. Bensonova studie ale nabídla jak diagnózu založenou na autapomorfiích, tak srovnání s dalšími taxony bazálních tetanur a navíc vytvořila nové rodové jméno. Duriavenator, jak nyní bude materiál z Inferior Oolite nazýván, byl zařazen do kladu Megalosauridae. Obsahuje typový a zároveň jediný druh, D. hesperis Waldman, 1974. Etymologie nového jména staví na latinských slovech "Duria" (jméno pro Dorset) a "venator", znamenající "lovec". Holotyp nového rodu (samozřejmě stále mluvíme o Owenově lebce) má označení NHM R332 a sestává z premaxillae (obou mezičelistí), pravé maxilly (horní čelisti), kosti radličné, obou kostí zubních, pravého surangularu (dermální kost na spodní čelisti), neidentifikovatelných fragmentů a zubů. Materiál byl nalezen na lokalitě Greenhill v jihoanglickém hrabství Dorset, pochází z pozdního bajocu.

Předchozí diagnóza, provedená Waldmanem roku 1974, se zmiňuje o velkém megalosauridovi s patnácti až osmnácti maxillárními zuby a sedmnácti nebo osmnácti zuby uchycenými v kosti zubní. Zakřivená měla být pouze vrchní část zubů v kosti zubní. Revidovaná diagnóza rovněž řadí teropoda mezi megalosauridy a zmiňuje autapomorfie na maxille a premaxille. Podrobný popis materiálu uvádí, že se zachovala pouze přední část levé mezičelisti a zadní část pravé mezičelisti. Přestože určit přesný počet premaxillárních zubů jen na základě komentářů minulých autorů (Owena, Walkera a Waldmana) je téměř nemožné, pokud Duriavenator skutečně měl pět premaxillárních zubů, jednalo by se o unikát mezi spinosauroidy. Dubreuillosaurus spolu s rodem Eustreptospondylus disponují čtyřmi mezičelistními zuby, zatímco spinosauridi jako Baryonyx nebo Suchomimus jich mají šest nebo sedm a Torvosaurus tři. Přední povrch premaxilly je nakloněn posterodorzálně v úhlu zhruba 50 stupňů k zadnímu okraji, což se shoduje s úhlem zaznamenaným u rodu Torvosaurus, ale je to více než u eustreptospondyla (okolo 40 stupňů) a dubreuillosaura (okolo 45 stupňů). Přední výběžek horní čelisti je zhruba stejně dlouhý v anteroposteriálním (předo-zadním) směru, jako je vysoký dorzoventrálně (hřbeto-břišně; jde o určení osy v anatomii). To je srovnatelné s různými skupinami teropodů - ne-tetanurními, karcharodontosauridy nebo sinraptoridy.

Celkově lze říct, že materiál duriavenatora vykazuje několik anatomických a morfologických rozdílů od kosti zubní, která byla ustanovena lektotypem rodu Megalosaurus. Kost zubní má zvětšenou třetí zubní jamku, která má navíc téměř kruhovitý tvar. Zuby usazené v kosti zubní jsou téměř válcovitého tvaru a jsou nakloněny dopředu; interdentální pláty jsou nízké. Přední Meckelův foramen (= otvor na vnitřním povrchu dolní čelisti) se nalézá téměř přesně před zadním Meckelovým foramenem. Z hlediska morfologie zubních kostí lze duriavenatora srovnávat pouze s další bazální tetanurou, rodem Magnosaurus, jehož fosilie byly rovněž nalezeny v Dorsetu a který je ještě o něco starší (raný bajoc namísto svrchního). Materiál magnosaura (OUMNH J.12143) je ale naneštěstí tvořen pouze kostmi zubními a několika postkraniálními elementy. Mezi oběma dinosaury lze ale zaznamenat i rozdíly, které dále vypovídají pro validitu duriavenatora: u magnosaura je předek kosti zubní z bočního pohledu více masivní; laterální podélná rýha je méně hluboká. Podle stupně osifikace lze rovněž usoudit, že živočich, kterému patřily kosti označené jako OUMNH J.12143, byl blízko dospělosti. To v kombinaci s relativně malou odhadovanou délkou zadní končetiny (1315 mm podle nepublikovaného srovnání s piatnitzkysaurem, které provedl rovněž Roger Benson) znamená, že se jednalo o malého živočicha. Oproti tomu dochované kraniální kosti duriavenatora ukazují na podstatně většího predátora, jehož velikost byla srovnatelná s velkými teropody, jako byl např. Megalosaurus. Není zde navíc žádný doklad o tom, že by duriavenatorovy pozůstatky patřily adultnímu zvířeti.

Detailní průzkum dokázal, že materiál NHM R332 vykazuje znaky typické pro tetanury. Maxillární "okno" je přítomné, ale stala se z něj pouhá prohloubenina, nepronikající na druhou stranu kosti. Jde zřejmě o synapomorfii spinosauroidů (Benson 2008a; nepublikovaná data). I další znaky dolní čelisti lze charakterizovat jako synapomorfie; buď tetanur jako celku, nebo kladu Spinosauridae + Megalosauridae (druhý případ s eopět zakládá na nepublikovaných datech Bensona z roku 2008). Taxon Duriavenator byl zahrnut do fylogenetické analýzy prováděné Holtzem roku 2000 (tedy ještě jako "Megalosaurus" hesperis), tehdy ovšem kvůli malému množství dostupných dat nebyla fylogenetická pozice tohoto taxonu přesně určena. produktem analýzy bylo 220 výsledných kladogramů a v nich se Duriavenator jevil jako sesterský taxon k několika různým kladům bazálních tetanur. Přestože v minulosti byli jako "megalosauři" nebo dokonce přímo pod rod Megalosaurus řazeni různí teropodi, nebyly nikdy předloženy potenciální synapomorfie, které by tuto klasifikaci potvrdily. Většina z těchto taxonů nikdy nebyla zahrnuta do fylogenetické analýzy. Proto by mohla být velmi slibná analýza bazálních teropodů (zahrnující i většinu evropských střednojurských zástupců této skupiny), kterou Benson připravuje pro publikaci.


Zdroj (včetně obrázku):

Benson, 2008

Tyrannosaurus "Sue" v St. Louis Science Center

Populární jedinec tyrannosaura, přezdívaný podle své objevitelky Susan Hendrickson "Sue", se dočasně přesunul z Chicago Field Museum of Natural History. Výstava pojmenovaná jednoduše "a T-rex named Sue" se mezi 17. lednem a 12. dubnem příštího roku přestěhuje do St. Louis Science Center (hala Exploradome). Za cenu šesti dolarů pro dospělého, pěti dolarů pro dítě nebo tří dolarů pro členy Science Center si lze prohlédnout největší a nejkompletnější (88% - 90%) kdy objevenou kostru druhu Tyrannosaurus rex. Součástí výstavy jsou i interaktivní displeje, které by návštěvníkům měly nabídnout detailní informace o tomto dinosaurovi.

Zdroj:

http://dailyjournalonline.com/articles/2008/12/23/news/doc4950fe5d7d4cd756398586.txt

prosince 25, 2008

Trvalá expozice v CMNH: nová replika kostry "T-rexe"

Těsně předvánoční dárek dostalo Cleveland Museum of Natural History - před dvěma týdny, v noci ze čtvrtka na pátek, byla dokončena montáž repliky kostry slavného druhu Tyrannosaurus rex. Jde konkrétně o repliku výborně zachovalé kostry, jenž je vystavena v Museum of the Rockies v Montaně. Původní fosilizovaná kostra byla nalezena roku 1988 v proslavených "badlands" ve východní Montaně farmářkou Kathy Wankel - údajně během procházky. Svůj objev nahlásila Jacku Hornerovi, jenž v Museum of the Rockies (MOR) plní funkci kurátora paleontologie. Ten v následujícíh dvou letech vedl vykopávky. Preparace prováděná v letech 1991 - 1993 odhalila, že fosilní materiál je kompletní téměř z 90%. Vůbec poprvé se také přední končetiny tohoto druhu zachovaly zcela neporušené. Repliku vyrobila společnost Research Casting International a byla financována grantem uděleným od Bicknell Fund. Ve svém novém domově je replika vystavena "tváří v tvář" triceratopovi v Kirtland Hall of Prehistoric Life. Oba dinosauři žili v Severní Americe v psoledních dnech svrchní křídy.


Zdroje:

http://palaeoblog.blogspot.com/2008/12/new-cmnh-trex.html
http://www.cmnh.org/site/AtTheMuseum/OnExhibit/Trex.aspx
http://www.newsnet5.com/news/18260056/detail.html

Zdroj obrázku:

http://www.newsnet5.com/news/18260056/detail.html

prosince 24, 2008

Dinosauři nevymřeli kvůli chladu - objev polárních dinosaurů ze Sibiře

Předmětem další ze zajímavých studií je nečekaně vysoká diverzita arktických dinosaurů ve svrchní křídě, kterou potvrzují nálezy z Ruska. Zatímco tradičně jsou dinosauři vyobrazováni jako tropická zvířata citlivá na výchylky klimatu a žijící v "neměnném horku" mezozoika, současné objevy fosilií z vysokých zeměpisných šířek dokazují, že od spodní jury až do svrchní křídy žili dinosauři i velmi blízko tehdejším pólům. Přestože v mezozoiku tyto oblasti mohly být teplejší než dnes, v žádném případě je nelze označit za "tropické". Přítomnost dinosaurů v polárních oblastech má zajímavé implikace pro otázku dinosauřího vyhynutí. Pokles teplot a výraznější tepelné rozdíly, jež nastaly kolem rozhraní křída/terciér, byly dosud považovány za jeden z hlavních faktorů vymizení neptačích dinosaurů (viz studie Sloan, 1976; Sloan et al., 1986; Officer et al., 1987; Landis et al., 1996).

Nová studie Pascala Godefroita a jeho kolektivu ale popisuje překvapivě rozmanitou dinosauří faunu z pozdního maastrichtu severovýchodního Ruska, která i v posledních dnech "věku dinosaurů" stále vykazovala skvělé adaptace pro chladné podnebí. Donedávna byly z této lokality - jedná se konkrétně o formaci Kakanaut - známy jen izolované zuby hadrosauridů a troodontidů (mimochodem, u troodontidů jsou adaptace na dlouhodobou zimu a tmu - včetně velkých očí a předpokládané přítomnosti tepelně izolujícího peří - známy už dlouhou dobu). V roce 2007 zde ale byly objeveny fosiliferní vrstvy, které brzy vydaly nejen zuby, ale i kosti a fragmenty vaječných skořápek. Přitom místo, kde se dnes rozkládá formace Kakanaut (poblíž stejnojmenné řeky; poloostrov Kamčatka), bylo pólu velmi blízko - severní pól na konci křídového období byl podstatně blíže Tichému oceánu a neležel zřejmě daleko od pobřeží severovýchodní Sibiře. Jsou odtud známy i mořské sedimenty, obsahující fosilie amonitů a mlžů. Lokalita je bohatá i po paleobotanické stránce - s 50 rozpoznanými taxony je dokonce nejhojnější z celého arktického regionu. Godefroit a kolektiv využili 31 morfologických znaků zdejších organismů, aby odhadli, jaké zde bylo podnebí v nejpozdnější křídě. Průměrná roční teplota byla asi 10°C, v chladnějších měsících klesala na 0°C až 6°C. Průměrné roční srážky se pohybovaly zřejmě v rozmezí 1500 až 1700 mm, což je poměrně dost. Byly zřejmě rovnoměrně rozloženy v průběhu roku.

Zdejší fosilie většinou mají podobu malých (do 5 centimetrů), od sebe dobře rozeznatelných vertebrátních pozůstatků. Mezi časté patří např. zuby hadrosauridů. Mají dlouhou a úzkou korunku a jedinou, výraznou hranu procházející středem té strany, která je pokryta sklovinou. Hadrosauridi jsou dominantní skupinou dinosaurů ve svrchnokřídových sedimentech jihovýchodního Ruska a jsou také dobře známi ze sousední Aljašky. Zuby listovitého tvaru s hlavní špičkou u vrcholu a dalšími špičkami podél hrany korunky (více o tvaru napoví obrázek pod tímto odstavcem) patří ankylosauřímu dinosaurovi. velmi blízce připomínají severoamerického nodosaurida rodu Edmontonia. Tomuto rodu také zřejmě patří nekompletní lebka z maastrichtských vrstev jižní Aljašky. Konkrétní spojující znak je naneštěstí příliš odlišný mezi jendotlivými rody ankylosaurů, a tak jej nelze použít jako validní diagnostický znak. Zuby z Kakanautu zůstávají klasifikované jako patřící "neurčitému ankylosaurovi".


Dinosauří fosilie z formace Kakanaut: a skapula dočasně připsaná bazálnímu ornitopodovi b zub hadrosaurida, ZIN PH107/2 c zub ankylosaura, ZIN PH107/3 d zub neoceratopa v pohledu ze zadní strany, ZIN PH107/4 e to samé, co d, ale z jiného pohledu f zub troodontida (morfotyp ‘Troodon’), ZIN PH107/5 g zub troodontida (morfotyp ‘Urbacodon’), ZIN PH107/6 h zub dromaeosaurida (morfotyp ‘Dromaeosaurus’), ZIN PH107/7 i to samé, co h, ale z jiného pohledu j zub dromaeosaurida (morfotyp ‘Saurornitholestes’), ZIN PH107/8 k zub tyrannosaurida, ZIN PH107/9 l to samé, co k, s detailem na zoubkovanou hranu. Pruhy měřítka: a-k = 5 mm; l = 1 mm

Čtyři izolované zuby zřejmě patřily prvnímu neoceratopovi, jenž byl nalezen ve vrstvách z období maastrichtu mimo území Severní Ameriky. Sklovinná strana jejich nízké a baňaté korunky se vyznačuje primární, výstředně umístěnou silnou hranou. Kořeny a báze korunky nejsou u zubů zachovány. Kvůli tomu je nemožné identifikovat je přesněji. Druhy Hypsilophodon foxii a Jeholosaurus shangyuanensis připomínají dvě malé lopatky, patřící zřejmě bazálnímu ornitopodovi. Autoři uvádějí konkrétní anatomické znaky, podle kterých odhadli příbuznost s výše zmíněnými druhy. Konstatují ale, že nejsou striktně synapomorfické pro bazální ornitopody a každý zvlášť lze pozorovat i u jiných vývojových linií. Z toho důvodu je současný status "neurčitých bazálních ornitopodů" jen prozatímní a musí ho potrvdit nebo vyvrátit další nálezy. Ptakopánví dinosauři obecně však byli v arktickém regionu vysoce diverzifikovaní s naprostou jistotou. Srovnání s pozdně-maastrichtskými vrstvami slavné formace Hell Creek ukazuje, že ve formaci Kakanaut chybí pouze pachycefalosauridi (to už ale neplatí pro pozdní kampán Aljašky). Protože ale pachycefalosauridi tvoří jen malou část svrchnokřídových dinosauřích faun, je možné, že zatím nebyli ve formaci Kakanaut objeveni jen kvůli tomu, že to zkrátka nebylo příliš pravděpodobné.

Podle morfologických znaků zde lze rozeznat i pět typů teropodů. Jeden blízce připomíná už dříve nalezené zuby, tehdy připsané rodu Troodon. Určité znaky morfologie zubů ale zřejmě mezi troodontidy byly velmi rozšířené a nelze je tedy využít ke klasifikaci na úrovni rodu. Další zub z Kakanautu připomíná troodontidy druhů Byronosaurus jaffei a Urbacodon itemirensis. Zuby dromaeosauridů jsou stejně jako u troodontidů také reprezentovány dvěma rozdílnými mrofotypy. První morfotyp blízce připomíná zuby druhu Dromaeosaurus albertensis - např. svou proporčně vysokou a úzkou korunkou. Druhý morfotyp se podobá spíše zubům druhu Saurornitholestes langstoni - korunka je po stranách více stlačená. A konečně pátý morfotyp náleží většímu teropodovi, zřejmě zástupci kladu Tyrannosauridae. S pěti zubními morfotypy je pozdně-maastrichtské období formace Kakanaut plně srovnatelné s teropodími faunami z nižších zeměpisných šířek.

Fosiliferní vrstvy překvapivě bohaté sibiřské formace obsahovaly i částečně rekrystalizované fragmenty vaječných skořápek. Je to vůbec poprvé, co byly pozůstatky dinosauřích vajec obejveny v polárních obalstech. Vejce zařazené k ootaxonu Spheroolithidae (zřejmě patřila hadrosauridům) jsou vůbec nejčetnější; vejce připsané ootaxonu Prismatoolithidae (patřící neptačím teropodům) zde byly také objeveny. Objev má velký význam: dokazuje, že polární dinosauři se ve vysokých zeměpisných šířkách i rozmnožovali. Museli přežít v dlouhotrvající temnotě polární noci - během ní se zřejmě živili stálezelenými jehličnany a krytosemennými rostlinami.

Složení fauny zjištěné z formace Kakanaut připomínají daleko více proslavené formace ze záapdu Severní Ameriky (např. Hell Creek), než pozdně-maastrichtské fauny objevené v severovýchodní Číně a Rusku. V těchto oblastech býložravcům dominovali lambeosaurini (skupina spadající pod klad Hadrosauridae), přítomni byli i sauropodi a nodosauridi, zatímco ceratopové zcela chyběli. Takto protikladná distribuce dinosauřích skupin na území dnešní Eurasie svědčí o vysoké úrovni provincialismu. Ačkoli už je nám známo, že právě v maastrichtu a kampánu prožili dinosauři největší rozkvět (resp. o tom minimálně vypovídá fosilní materiál), podle Godefroita je biodiverzita posledních dinosaurů stále velmi podceněná. Scénáře dinosauřího vymírání, postavené na nálezech ze západu Severní Ameriky, se rázem staly neaktuální. Nové sibiřské obejvy navíc stvrzují jeden z hlavních argumentů pro endotermii dinosaurů - zjevně dokázali úspěšně žít i v podmínkách, které jsou příliš kruté pro tyoické ektotermní plazy. Tento arguemtn nicméně není nový; na základě nálezů z Aljašky ho formuloval již Robert T. Bakker v sedmdesátých leetch minulého století. Pokles teplot, ať už byl nebo nebyl způsoben dopadem chicxulubského meteoritu, nemohl být příčinou vymření neptačích dinosaurů. Předpokládalo se, že chicxulubský impakt do oblasti dnešního Mexického zálivu emitoval do stratosféry obrovské množství prachu, což vedlo k drastické redukci fotosyntetické aktivity na dlouhou dobu. Poté údajně došlo ke kolapsu celého potravního řetězce. Objev ze Sibiře ale dokázal, že přinejmenším některé formy býložravých dinosaurů dokázaly využít i zdrojů potravy o nízké kvalitě. Přestože studie konstatuje, že i s touto schopností je nepravděpodobné, aby dinosauři dokázali přežít tak dlouhou periodu tmy, jaká následovala po Chicxulubském impaktu, scénář vyhynutí neptačích dinosaurů bude třeba zásadně pozměnit.

Zdroj (včetně obrázku):

Godefroit et al., 2008

Abstrakt studie:

Godefroit, P., Golovneva, L., Shchepetov, S., Garcia, G. and Alekseev, P. (2008). "The last polar dinosaurs: high diversity of latest Cretaceous arctic dinosaurs in Russia." Naturwissenschaften doi: 10.1007/s00114-008-0499-0

A latest Cretaceous (68 to 65 million years ago) vertebrate microfossil assemblage discovered at Kakanaut in northeastern Russia reveals that dinosaurs were still highly diversified in Arctic regions just before the Cretaceous–Tertiary mass extinction event. Dinosaur eggshell fragments, belonging to hadrosaurids and non-avian theropods, indicate that at least several latest Cretaceous dinosaur taxa could reproduce in polar region and were probably year-round residents of high latitudes. Palaeobotanical data suggest that these polar dinosaurs lived in a temperate climate (mean annual temperature about 10°C), but the climate was apparently too cold for amphibians and ectothermic reptiles. The high diversity of LateMaastrichtian dinosaurs in high latitudes, where ectotherms are absent, strongly questions hypotheses according to which dinosaur extinction was a result of temperature decline, caused or not by the Chicxulub impact.

Embrya oviraptoridů z pouště Gobi

Mongolsko, jedna z dinosauřích velmocí, vydala jeden z nejzajímavějších dinosauřích nálezů minimálně tohoto roku. Na svrchnokřídové lokalitě Bugin-tsav, která z hlediska geologie spadá pod známou formaci Nemegt a geograficky do regionu Ömnögov' Aimag, byla nalezena dinosauří vejce se skvěle uchovalými kostrami embryí uvnitř. Vejce nalezená ve zvětralém hnízdě patřila oviraptoridním teropodům, často poněkud bizarní skupině, jenž byla velmi blízce příbuzná jak populárním "raptorům", tak ptákům. Podle tvaru a dalších morfologických charakteristik vaječné skořápky autoři (patří mezi ně např. David Weishampel nebo David Varricchio, ale i "domácí" mongolští paleontologové Khishigjav Tsogtbaatar a Rinchen Barsbold) usoudili na příslušnost k "ootaxonu" Elongatoolithidae. Ten se vyznačuje protáhlým, symetrickým tvarem skořápkou silnou většinou 0,3 - 0,9 mm, délkou vejce 14 - 17 cm a podélně orientovanými hřebeny (linearituberkulátní ornamentací). Patří sem vejce vývojově pokročilých teropodů včetně bazálních ptáků. Histologická analýza kostí ukázala, že všechna embrya byla pravděpodobně blízko líhnutí, což autoři zdůvodňují stupněm osifikace a jeho srovnáním s osifikačními vzorci u žijících ptáků. Stupeň osifikace také ukazuje, že mláďata oviraptoridů se líhla relativně zralá a schopná pohybu. Dvě z embryí jsou relativně velké, zatímco další je o 25% menší. Velikostní různorodost mláďat při líhnutí možná byla následkem nesynchronizovaného kladení vajec.

Zdroje:

http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1110
http://www.lowellcarhart.net/ebay/papers/behaviors.pdf
http://dml.cmnh.org/2001Jul/msg00141.html
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-document&doi=10.1671%2F0272-4634(2000)020%5B0130%3AFROETE%5D2.0.CO%3B2

Abstrakt studie:

Weishampel, D.B., D.E. Fastovsky, M. Watabe, D. Varricchio, F. Jackson, K. Tsogtbaatar, and R. Barsbold. 2008. New oviraptorid embryos from Bugin-Tsav, Nemegt Formation (Upper Cretaceous), Mongolia, with insights into their habitat and growth. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1110-1119.

Eggs containing well-preserved skeletons were collected from Bugin-tsav, an Upper Cretaceous locality in the Nemegt Formation, Ömnögov' Aimag, Mongolia. These embryos, found in a weathered nest of eggs, are oviraptorid theropods. Eggshell morphotype is Elongatoolithidae, typical of theropods, including basal birds. Bone histology indicates that all embryos were probably close to hatching, based on the degree of ossification and in comparison with ossification patterns in living birds. Maturity of ossification indicates that oviraptorids hatched at a precocial stage of development. Two of the embryos are relatively large, while the other is 25% smaller, suggesting that size disparity of hatchlings in oviraptorids may be a consequence of asynchrony in egg laying.