Dinosauři nevymřeli kvůli chladu - objev polárních dinosaurů ze Sibiře

Předmětem další ze zajímavých studií je nečekaně vysoká diverzita arktických dinosaurů ve svrchní křídě, kterou potvrzují nálezy z Ruska. Zatímco tradičně jsou dinosauři vyobrazováni jako tropická zvířata citlivá na výchylky klimatu a žijící v "neměnném horku" mezozoika, současné objevy fosilií z vysokých zeměpisných šířek dokazují, že od spodní jury až do svrchní křídy žili dinosauři i velmi blízko tehdejším pólům. Přestože v mezozoiku tyto oblasti mohly být teplejší než dnes, v žádném případě je nelze označit za "tropické". Přítomnost dinosaurů v polárních oblastech má zajímavé implikace pro otázku dinosauřího vyhynutí. Pokles teplot a výraznější tepelné rozdíly, jež nastaly kolem rozhraní křída/terciér, byly dosud považovány za jeden z hlavních faktorů vymizení neptačích dinosaurů (viz studie Sloan, 1976; Sloan et al., 1986; Officer et al., 1987; Landis et al., 1996).

Nová studie Pascala Godefroita a jeho kolektivu ale popisuje překvapivě rozmanitou dinosauří faunu z pozdního maastrichtu severovýchodního Ruska, která i v posledních dnech "věku dinosaurů" stále vykazovala skvělé adaptace pro chladné podnebí. Donedávna byly z této lokality - jedná se konkrétně o formaci Kakanaut - známy jen izolované zuby hadrosauridů a troodontidů (mimochodem, u troodontidů jsou adaptace na dlouhodobou zimu a tmu - včetně velkých očí a předpokládané přítomnosti tepelně izolujícího peří - známy už dlouhou dobu). V roce 2007 zde ale byly objeveny fosiliferní vrstvy, které brzy vydaly nejen zuby, ale i kosti a fragmenty vaječných skořápek. Přitom místo, kde se dnes rozkládá formace Kakanaut (poblíž stejnojmenné řeky; poloostrov Kamčatka), bylo pólu velmi blízko - severní pól na konci křídového období byl podstatně blíže Tichému oceánu a neležel zřejmě daleko od pobřeží severovýchodní Sibiře. Jsou odtud známy i mořské sedimenty, obsahující fosilie amonitů a mlžů. Lokalita je bohatá i po paleobotanické stránce - s 50 rozpoznanými taxony je dokonce nejhojnější z celého arktického regionu. Godefroit a kolektiv využili 31 morfologických znaků zdejších organismů, aby odhadli, jaké zde bylo podnebí v nejpozdnější křídě. Průměrná roční teplota byla asi 10°C, v chladnějších měsících klesala na 0°C až 6°C. Průměrné roční srážky se pohybovaly zřejmě v rozmezí 1500 až 1700 mm, což je poměrně dost. Byly zřejmě rovnoměrně rozloženy v průběhu roku.

Zdejší fosilie většinou mají podobu malých (do 5 centimetrů), od sebe dobře rozeznatelných vertebrátních pozůstatků. Mezi časté patří např. zuby hadrosauridů. Mají dlouhou a úzkou korunku a jedinou, výraznou hranu procházející středem té strany, která je pokryta sklovinou. Hadrosauridi jsou dominantní skupinou dinosaurů ve svrchnokřídových sedimentech jihovýchodního Ruska a jsou také dobře známi ze sousední Aljašky. Zuby listovitého tvaru s hlavní špičkou u vrcholu a dalšími špičkami podél hrany korunky (více o tvaru napoví obrázek pod tímto odstavcem) patří ankylosauřímu dinosaurovi. velmi blízce připomínají severoamerického nodosaurida rodu Edmontonia. Tomuto rodu také zřejmě patří nekompletní lebka z maastrichtských vrstev jižní Aljašky. Konkrétní spojující znak je naneštěstí příliš odlišný mezi jendotlivými rody ankylosaurů, a tak jej nelze použít jako validní diagnostický znak. Zuby z Kakanautu zůstávají klasifikované jako patřící "neurčitému ankylosaurovi".

Dinosauří fosilie z formace Kakanaut: a skapula dočasně připsaná bazálnímu ornitopodovi b zub hadrosaurida, ZIN PH107/2 c zub ankylosaura, ZIN PH107/3 d zub neoceratopa v pohledu ze zadní strany, ZIN PH107/4 e to samé, co d, ale z jiného pohledu f zub troodontida (morfotyp ‘Troodon’), ZIN PH107/5 g zub troodontida (morfotyp ‘Urbacodon’), ZIN PH107/6 h zub dromaeosaurida (morfotyp ‘Dromaeosaurus’), ZIN PH107/7 i to samé, co h, ale z jiného pohledu j zub dromaeosaurida (morfotyp ‘Saurornitholestes’), ZIN PH107/8 k zub tyrannosaurida, ZIN PH107/9 l to samé, co k, s detailem na zoubkovanou hranu. Pruhy měřítka: a-k = 5 mm; l = 1 mm

Čtyři izolované zuby zřejmě patřily prvnímu neoceratopovi, jenž byl nalezen ve vrstvách z období maastrichtu mimo území Severní Ameriky. Sklovinná strana jejich nízké a baňaté korunky se vyznačuje primární, výstředně umístěnou silnou hranou. Kořeny a báze korunky nejsou u zubů zachovány. Kvůli tomu je nemožné identifikovat je přesněji. Druhy Hypsilophodon foxii a Jeholosaurus shangyuanensis připomínají dvě malé lopatky, patřící zřejmě bazálnímu ornitopodovi. Autoři uvádějí konkrétní anatomické znaky, podle kterých odhadli příbuznost s výše zmíněnými druhy. Konstatují ale, že nejsou striktně synapomorfické pro bazální ornitopody a každý zvlášť lze pozorovat i u jiných vývojových linií. Z toho důvodu je současný status "neurčitých bazálních ornitopodů" jen prozatímní a musí ho potrvdit nebo vyvrátit další nálezy. Ptakopánví dinosauři obecně však byli v arktickém regionu vysoce diverzifikovaní s naprostou jistotou. Srovnání s pozdně-maastrichtskými vrstvami slavné formace Hell Creek ukazuje, že ve formaci Kakanaut chybí pouze pachycefalosauridi (to už ale neplatí pro pozdní kampán Aljašky). Protože ale pachycefalosauridi tvoří jen malou část svrchnokřídových dinosauřích faun, je možné, že zatím nebyli ve formaci Kakanaut objeveni jen kvůli tomu, že to zkrátka nebylo příliš pravděpodobné.

Podle morfologických znaků zde lze rozeznat i pět typů teropodů. Jeden blízce připomíná už dříve nalezené zuby, tehdy připsané rodu Troodon. Určité znaky morfologie zubů ale zřejmě mezi troodontidy byly velmi rozšířené a nelze je tedy využít ke klasifikaci na úrovni rodu. Další zub z Kakanautu připomíná troodontidy druhů Byronosaurus jaffei a Urbacodon itemirensis. Zuby dromaeosauridů jsou stejně jako u troodontidů také reprezentovány dvěma rozdílnými mrofotypy. První morfotyp blízce připomíná zuby druhu Dromaeosaurus albertensis - např. svou proporčně vysokou a úzkou korunkou. Druhý morfotyp se podobá spíše zubům druhu Saurornitholestes langstoni - korunka je po stranách více stlačená. A konečně pátý morfotyp náleží většímu teropodovi, zřejmě zástupci kladu Tyrannosauridae. S pěti zubními morfotypy je pozdně-maastrichtské období formace Kakanaut plně srovnatelné s teropodími faunami z nižších zeměpisných šířek.

Fosiliferní vrstvy překvapivě bohaté sibiřské formace obsahovaly i částečně rekrystalizované fragmenty vaječných skořápek. Je to vůbec poprvé, co byly pozůstatky dinosauřích vajec obejveny v polárních obalstech. Vejce zařazené k ootaxonu Spheroolithidae (zřejmě patřila hadrosauridům) jsou vůbec nejčetnější; vejce připsané ootaxonu Prismatoolithidae (patřící neptačím teropodům) zde byly také objeveny. Objev má velký význam: dokazuje, že polární dinosauři se ve vysokých zeměpisných šířkách i rozmnožovali. Museli přežít v dlouhotrvající temnotě polární noci - během ní se zřejmě živili stálezelenými jehličnany a krytosemennými rostlinami.

Složení fauny zjištěné z formace Kakanaut připomínají daleko více proslavené formace ze záapdu Severní Ameriky (např. Hell Creek), než pozdně-maastrichtské fauny objevené v severovýchodní Číně a Rusku. V těchto oblastech býložravcům dominovali lambeosaurini (skupina spadající pod klad Hadrosauridae), přítomni byli i sauropodi a nodosauridi, zatímco ceratopové zcela chyběli. Takto protikladná distribuce dinosauřích skupin na území dnešní Eurasie svědčí o vysoké úrovni provincialismu. Ačkoli už je nám známo, že právě v maastrichtu a kampánu prožili dinosauři největší rozkvět (resp. o tom minimálně vypovídá fosilní materiál), podle Godefroita je biodiverzita posledních dinosaurů stále velmi podceněná. Scénáře dinosauřího vymírání, postavené na nálezech ze západu Severní Ameriky, se rázem staly neaktuální. Nové sibiřské obejvy navíc stvrzují jeden z hlavních argumentů pro endotermii dinosaurů - zjevně dokázali úspěšně žít i v podmínkách, které jsou příliš kruté pro tyoické ektotermní plazy. Tento arguemtn nicméně není nový; na základě nálezů z Aljašky ho formuloval již Robert T. Bakker v sedmdesátých leetch minulého století. Pokles teplot, ať už byl nebo nebyl způsoben dopadem chicxulubského meteoritu, nemohl být příčinou vymření neptačích dinosaurů. Předpokládalo se, že chicxulubský impakt do oblasti dnešního Mexického zálivu emitoval do stratosféry obrovské množství prachu, což vedlo k drastické redukci fotosyntetické aktivity na dlouhou dobu. Poté údajně došlo ke kolapsu celého potravního řetězce. Objev ze Sibiře ale dokázal, že přinejmenším některé formy býložravých dinosaurů dokázaly využít i zdrojů potravy o nízké kvalitě. Přestože studie konstatuje, že i s touto schopností je nepravděpodobné, aby dinosauři dokázali přežít tak dlouhou periodu tmy, jaká následovala po Chicxulubském impaktu, scénář vyhynutí neptačích dinosaurů bude třeba zásadně pozměnit.

Zdroj (včetně obrázku):

Godefroit et al., 2008

Abstrakt studie:

Godefroit, P., Golovneva, L., Shchepetov, S., Garcia, G. and Alekseev, P. (2008). "The last polar dinosaurs: high diversity of latest Cretaceous arctic dinosaurs in Russia." Naturwissenschaften doi: 10.1007/s00114-008-0499-0

A latest Cretaceous (68 to 65 million years ago) vertebrate microfossil assemblage discovered at Kakanaut in northeastern Russia reveals that dinosaurs were still highly diversified in Arctic regions just before the Cretaceous–Tertiary mass extinction event. Dinosaur eggshell fragments, belonging to hadrosaurids and non-avian theropods, indicate that at least several latest Cretaceous dinosaur taxa could reproduce in polar region and were probably year-round residents of high latitudes. Palaeobotanical data suggest that these polar dinosaurs lived in a temperate climate (mean annual temperature about 10°C), but the climate was apparently too cold for amphibians and ectothermic reptiles. The high diversity of LateMaastrichtian dinosaurs in high latitudes, where ectotherms are absent, strongly questions hypotheses according to which dinosaur extinction was a result of temperature decline, caused or not by the Chicxulub impact.

Stabilní izotopy pomáhají zjistit potravu a biotopy hadrosaurů a ceratopů

Už v úvodní části abstraktu (relativně) nové studie její autoři - Henry C. Fricke a Dean A. Pearson - uvádějí známý fakt, že pouze morfologickými studiemi jdou otázky spojené se způsobem života dinosaurů přesvědčivě zodpovědět jen těžko. Určitou představu o tom, jakou potravu a místa výskytu preferovali býložraví dinosauři nám ale může poskytnout i podíl izotopů kyslíku a uhlíku ve sklovině zachovalých zubů. Tento přístup je založen na izotopické různorodosti různých rostlinných materiálů a povrchových vod, která se u živočichů - pokud v dané lokalitě přijímali potravu nebo se napili vody - postupně projeví na poměru zmíněných izotopů. Díky tomu je možné identifikovat a blíže určit potravní nároky společně žijícíh druhů. V aktuální studii jsou srovnávány společně žijící druhy ceratopů a hadrosaurů ze čtyř různých stratigrafických úrovní Hell Creek Formation. Zachování prvotní paleoekologické informace potvrdilo vyrovnání hladin izotopů mezi sklovinou a samotnou zubovinou stejně jako rozdíly mezi jednotlivými taxony. Existence onoho vyrovnání rovněž poprvé umožňuje přesvědčivě dokázat výměnu potravních nik mezi těmito taxony herbivorních dinosaurů. Podrobnější výsledky oné analýzy? V některých lokalitách vykazovali ceratopové větší podíl izotopů kyslíku a uhlíku než hadrosauři, což ukazuje na to, že preferovali spíše otevřené prostory blízko mořskému pobřeží. Jindy ale množství izotopů ukazovalo spíše na živočichy živící se rostlinami v nižším patru lesů. Výsledky izotopové analýzy u hadrosaurů si jsou ve většině případů podobné a ukazují na živočichy preferující jako potravu rostliny z vyšších pater lesa, vystavených více slunečnímu světlu. Rozdílné potravní niky ceratopů mohou reprezentovat rozsáhlé změny vegetace a s tím související změny v dostupnosti vhodného životního prostředí. Tento faktor navíc mohl být ovlivněn změnami úrovně hladiny moří nebo distribuce povrchové vody např. v řekách. Autoři však v závěru abstraktu upozorňují, že vzhledem k nedostatečnému soudobému taxonomickému rozlišení není možné určit, jestli jsou nároky na potravu a prostředí odvozené z analýzy stabilních dinosaurů spojené s jediným nebo více druhy hadrosaurů a ceratopů.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/

Abstrakt studie:

Fricke, H.C., and Pearson, D.A. 2008. Stable isotope evidence for changes in dietary niche partitioning among hadrosaurian and ceratopsian dinosaurs of the Hell Creek Formation, North Dakota. Paleobiology 34(4):534-552. doi: 10.1666/08020.1.

Questions related to dinosaur behavior can be difficult to answer conclusively by using morphological studies alone. As a complement to these approaches, carbon and oxygen isotope ratios of tooth enamel can provide insight into habitat and dietary preferences of herbivorous dinosaurs. This approach is based on the isotopic variability in plant material and in surface waters of the past, which is in turn reflected by carbon and oxygen isotope ratios of animals that ingested the organic matter or drank the water. Thus, it has the potential to identify and characterize dietary and habitat preferences for coexisting taxa. In this study, stable isotope ratios from coexisting hadrosaurian and ceratopsian dinosaurs of the Hell Creek Formation of North Dakota are compared for four different stratigraphic levels. Isotopic offsets between tooth enamel and tooth dentine, as well as taxonomic differences in means and in patterns of isotopic data among taxa, indicate that primary paleoecological information is preserved. The existence of taxonomic offsets also provides the first direct evidence for dietary niche partitioning among these herbivorous dinosaur taxa. Of particular interest is the observation that the nature of this partitioning changes over time: for some localities ceratopsian dinosaurs have higher carbon and oxygen isotope ratios than hadrosaurs, indicating a preference for plants living in open settings near the coast, whereas for other localities isotope ratios are lower, indicating a preference for plants in the understory of forests. In most cases the isotope ratios among hadrosaurs are similar and are interpreted to represent a dietary preference for plants of the forest canopy. The inferred differences in ceratopsian behavior are suggested to represent a change in vegetation cover and hence habitat availability in response to sea level change or to the position of river distributaries. Given our current lack of taxonomic resolution, it is not possible to determine if dietary and habitat preferences inferred from stable isotope data are associated with single, or multiple, species of hadrosaurian/ceratopsian dinosaurs.

Účel hřebenů u lambeosaurinů - pokročilá komunikace kachnozobých dinosaurů

Teorie, že bizarní hřebeny na hlavách hadrosauridů ("kachnozobých dinosaurů") sloužily k vydávání zvuků a byly tak významné pro komunikaci a sociální chování, není nová. Potvrzuje jí i nová studie, prezentovaná na výročním zasedání Society of Vertebrate Paleontology v Clevelandu (stát Ohio). Na studii se podíleli vědci z University of Toronto, Ohio University a Montana State University. Analýzu CT skenu vedli Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University's College of Osteopathic Medicine. Podle výsledků skenování dýchacích cest hadrosaurů počítačovou tomografií došli paleontologové k závěru, že zvuk vydávaný těmito dinosaury se měnil podle věku, spolu s tvarem a velikostí hřebene. Kachnozobí dinosauři zřejmě také mohli podle "hlasu" odlišit jednoho jedince ve stádu od druhého. Jak poznamenává Witmer, vědci byli překvapeni velikostí mozkových center spojených s vyššími kognitivními funkcemi (čili schopností zpracovávat data ze smyslových orgánů). Šlo o nutnost k identifikaci konkrétního jedince podle jeho "troubení" a k "rozluštění" jeho "zprávy"? Zřejmě ano. Velmi podobné schopnosti vykazují i dnešní ptáci, kteří však narozdíl od ptakopánvých příbuzných lambeosaura patří mezi plazopánvé dinosaury. David Evans, paleontolog působící v Royal Ontario Museum a University of Toronto dodává, že tvar mozku nám může sdělit mnoho informací o tom, jaké smysly byly významné pro dinosaurův život a poskytnout tak náhled do funkce jejich kostěných hřebenů.

Komunikace probíhala prostřednictvím nízkofrekvenčních zvuků. Podle Terryho Gatese, paleontologa z Utah Museum of Natural History (na studii se nepodílel) důkazů o tomto druhu chování přibývá. Vědci pomocí digitálních rekonstrukcí srovnávali a studovali mozek a nasální dutiny čtyř různých rodů kachnozobých dinosaurů, a to i v různých ontogenetických stadiích - šlo o rody Parasaurolophus, Corythosaurus, Lambeosaurus a Hypacrosaurus. Po dosažení dospělosti zřejmě hřeben vzrostl a změnil se tvar dýchacích cest, což samozřejmě ovlivnilo i podobu výsledného zvuku. Zatímco mláďata začínala s lehce rozšířenými dýchacími cestami, u adultních jedinců se jejich struktura podstatně zkomplikovala. Mohla být - stejně jako vydávaný zvuk - dokonce unikátní pro každého jedince podobně jako otisky prstů. Největším přínosem se ale stal důkaz, že případné hluboké zvuky byli lambeosaurini schopni zachytit. Byla na ně citlivá část vnitřního ucha zvaná kochlea (hlemýžď), trubicovitý útvar vyplněný tekutinou a vyskytující se pouze u savců a archosaurů. Nedávný výzkum University of Texas navíc prokázal, že dinosauři nemohli sliznici pokrývající nasální dutinu uvnitř hřebenu užívat k detekci pachů, protože neobsahovala žádné nervy. Rovněž oblast mozku určená k vyhodnocování zachycených pachů byla příliš malá na to, aby dokázala zpracovat velké množství informací z ultrasenzitivního "nosu". Tato fakta z teorie o zvukové komunikaci činí prakticky jedinou zbývající reálnou variantu. Jack Horner ovšem připomíná, že je obtížné zjistit funkci tělních struktur u vymřelých dinosaurů, zvláště když u současných zvířat existuje s těmito strukturami tak málo analogií.

V minulosti vzniklo o účelu hřebenů mnoho hypotéz, některé z nich velmi podivné. Kromě již zmiňované teorie nástroje pro zvukovou komunikaci se objevily i domněnky o ochlazování mozku, rozšíření citlivého povrchu čichové sliznice (a tím pádem výrazném zlepšení čichu) a dokonce i o tom, že výběžky mohly sloužit jako dýchací trubice. Kompletní výzkum bude zveřejněn v chystaném vydání žurnálu Anatomical Record.

Rekonstrukce lebky rodu Corythosaurus podle počítačové tomografie: mozek je označen fialovou barvou, nasální dutiny zasahující do hřebene zelenou barvou.

Zdroje:

http://www.livescience.com/animals/081016-dinosaur-crests.html
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081017-duck-billed-crest_2.html
http://www.scientificblogging.com/news_releases/why_did_lambeosaurs_have_crests_on_their_heads_to_communicate_it_seems

Zdroj obrázku:

http://www.scientificblogging.com/news_releases/why_did_lambeosaurs_have_crests_on_their_heads_to_communicate_it_seems

Abstrakt studie:

Evans, Witmer, Ridgely, and Horner (2008). Endocranial Anatomy of Lambeosaurine Dinosaurs: Implications for Cranial Crest Function and Evolution. Journal of Vertebrate Paleontology 28 (3): 75A.

Interpreted in a phylogenetic context, brain endocast and nasal cavity morphology and ontogeny represent powerful tools to test functional hypotheses in extinct vertebrates. In order to test hypotheses of cranial crest function, endocasts of six corythosaurin lambeosaurines were generated through computed tomography and three-dimensional rendering and visualization software. The specimens represent a range of ontogenetic stages from the taxa Lambeosaurus, Corythosaurus, and Hypacrosaurus. The morphology of brain cavity endocasts in lambeosaurines differs little from that of hadrosaurines. The undivided olfactory region confirms that the olfactory bulbs were small and proximally situated with respect to the hemispheres. The hemispheres form a relatively large proportion of the overall size of the endocast, accounting for approximately 43% of the total endocranial volume at all ontogenetic stages. Relative to total endocast volume, the cerebrum is larger than that of many ornithischians and large theropods, but compares favorably to the maniraptoran theropod Conchoraptor (43%) and Archaeopteryx (45%) of considerably smaller body size. The nasal cavity reconstructions of juvenile Lambeosaurus, Corythosaurus, and Hypacrosaurus stebingeri are very similar, and appear relatively consistent with their reconstructed adult conditions. The vestibule forms the largest part of the nasal cavity, and the main olfactory region is closely associated with the olfactory bulbs and outside of the main airway. In Hypacrosuarus altispinus, the nasal vestibule is strikingly elongated and convoluted compared to all other corythosaurs. When interpreted in the context of lambeosaurine phylogeny, this suggests a strong selective pressure for nasal cavity function that operated independently from changes in the external shape of the crest. The vestibular apparatus reveals for the first time that the detailed structure of the lambeosaurine inner ear closely resembles that of hadrosaurines, and therefore confirms key assumptions of previous estimates of auditory sensitivity in the group as it relates to the resonation model of crest function.

Nová studie odhaluje obsah střev hadrosaurida rodu Brachylophosaurus

Výjimečně dobře zachovalý subadultní exemplář svrchnokřídového ornitopoda Brachylophosaurus canadensis (s označením JRF 115H), nalezený ve známé Judith River Formation v Montaně obsahuje ve své tělní dutině početné fragmenty rostlin. Autoři studie - J. Tweet, K. Chin, D. Braman a N. Murphy - prozkoumali způsob zachování unikátní fosilie, analyzovali zmíněný materiál z oblasti střev a otestovali jej na přítomnost organických pozůstatků. Výborně artikulovaná fosilie (v abstraktu studie je i zmínka o otisku kůže) byla pravděpodobně rychle pohřbena pod nánosem horniny - zřejmě v říčním korytu. Organický materiál zabírá objem kolem 5750 centimetrů krychlových a pravděpodobně se nejedná o materiál, který se do fosilie "přimísil" až během odkrývacích prací, protože nic podobného nebylo mimo těla nalezeno. Objem tělních dutin sestává z přibližně 63% z naneseného jílu, asi z 16% neurčité hmoty, okolo 12% připadá na organický materiál a kolem 9% na větší anorganické fragmenty - většinou 50 až 100 mm dlouhá křemenná vlákna. Studie nasvědčuje tomu, že hadrosauridi jako Brachylophosaurus se živili velkým množství listů a zpracovávali je na malé kousky.

JRF 115H není jediným jedincem brachylofosaura, ze kterého se zachovalo více než jen fosilizované kosti. Slavný Leonardo, nejlépe zachovalá fosilie dinosaura (včetně otisků měkkých tkání a dokonce i orgánů) je rovněž nedospělým jedincem tohoto rodu a Nathan Murphy, vedoucí týmu, který tuto "dinosauří mumii" objevil je i spoluautorem studie, o které tento článek referuje především.

A - exemplář JRF 115H přímo v místě vykopávek. Šipka ukazuje na blok ocasních obratlů oddělených od zbytku těla. Černý proužek měřítka znázorňuje délku 25 cm. Vyfotografováno Markem Thompsonem. B - skeletální mapa nálezu JRF 115H pořízená během vykopávek Gregem Wenzelem. Strana čtverce je dlouhá 25 cm. C - JRF 115H po preparaci. Celkovou velikost lze porovnat s osobou stojící v pozadí.

Zdroje:

http://forum.wildprehistory.org/
http://dinosauria.ucoz.com/news/2008-09-11-59

Zdroj obrázku:

http://dinosauria.ucoz.com/news/2008-09-11-59

Abstrakt studie:

Tweet, J.S., Chin, K., Braman, D.R., and Murphy, N.L. 2008. Probable gut
contents within a specimen of Brachylophosaurus canadensis (Dinosauria:
Hadrosauridae) from the Upper Cretaceous Judith River Formation of Montana. Palaios 23(9):624-635. doi: 10.2110/palo.2007.p07-044r.

An exceptionally preserved subadult specimen (JRF 115H) of a hadrosaurid, Brachylophosaurus canadensis, from the Judith River Formation near Malta, Montana, contains abundant plant fragments concentrated within the body cavity. We examined the taphonomy of the carcass and analyzed the gut-region material to test whether the organic remains represent fossilized gut contents. The dinosaur was buried in a fluvial channel setting, and the excellent articulation, integument impressions, and lack of scavenging indicate rapid burial. The organic material occupies a volume of at least 5750 cm3, and comparable material is not found outside the carcass. The carcass contents include ~63% clay, ~16% undetermined matrix,~12% organic matter, and ~9% larger inorganic clasts-mostly 50-100 mm quartz grains. Most of the organics appear to be mm-scale leaf fragments. The most parsimonious explanation for the presence and composition of the gut-region material is that much of the plant fossils represent reworked brachylophosaur ingesta influenced by flowing water that entered through openings in the carcass and introduced clay. The evidence strongly suggests that the hadrosaurid ate significant quantities of leaves and processed them into small pieces. This study provides baseline information for analyzing other cases of putative gut contents in herbivorous dinosaurs.

Nová studie ověřuje žvýkání hadrosauridů 3D animací

Nová studie popisuje model kraniodentálního systému hadrosaurida rodu Edmontosaurus, vytvořený 3D animací pro testování hypotéz o pohybech této části těla při krmení. Model byl vytvořen pomocí trojrozměrného skenování částí lebky paratypu druhu Edmontosaurus regalis (s označením CMN 2289). Software používá inverzní kinematiku, animační techniku založenou na manipulačních bodech (umístěných např. na kloubech živočicha). Účelem modelu je ověřit současnou domněnku (tzv. pleurokinetickou hypotézu), formulovanou už v osmdesátých letech, a porovnat ji s alternativními hypotézami. Pleurokinetická hypotéza předpokládá, že kachnozobí dinosauři mohli horní čelistí velmi pomalu pohybovat v horizontálním směru, zatímco dolní čelist byla přitažena. Tím se jejich způsob žvýkání zřejmě lišil od ceratopů, kteří mohli čelistmi pohybovat pouze ve vertikálním směru.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/
http://www.flickr.com/photos/markwitton/522293984/

Abstrakt studie:

Rybczynski, N., Tirabasso, A., Cuthbertson, R., and Holliday, C. 2008. A three-dimensional animation model of Edmontosaurus (Hadrosauridae) for testing chewing hypotheses. Palaeontologica Electronica 11(2):9A (1-14).

Here we describe a 3-D animated model of the craniodental system of a hadrosaur, developed for testing hypotheses of feeding kinematics. The model was created from scanned cranial elements of an Edmontosaurus regalis paratype (CMN 2289). Movements within the model were created in animation software using inverse kinematics and a wiring system composed of cranial elements. The model was used to reproduce the pleurokinetic hypothesis of hadrosaur chewing. The pleurokinetic hypothesis, formally developed in the 1980s, proposed that hadrosaurs employed transverse chewing movements via cranial kinesis. Specifically during the powerstroke the maxillae were abducted. This is the first model to allow investigation into secondary intracranial movements that must have occurred in order for the skull to accommodate the primary, pleurokinetic movements. This study found secondary ovements to be extensive among the joints of the palate and face. Further efinement and development of the model, including the integration of oft-tissue structures, will allow for a more in-depth examination of the leurokinetic hypothesis and comparison with alternative feeding hypotheses.

Polární dinosauři - nová studie o dinosauří migraci a přezimování

Již déle paleontologové vědí, že dinosauři žili i v polárních oblastech. Tento fakt je dokonce jedním z hlavních důkazů svědčících pro endotermii této skupiny živočichů, ačkoli i v těchto oblastech v období křídy bylo podnebí výrazně teplejší. Poměrně velká diverzita zdejší dinosauří fauny nasvědčuje existenci rozličných strategií pro zvládnutí klimatických podmínek ve vysokých zeměpisných šířkách. Někteří polární dinosauři, včetně mohutného "kachnozobce" rodu Edmontosaurus z kladu Ornithopoda byli díky své biomechanice a hospodaření s energií schopni absolvovat migrace na dlouhé vzdálenosti - až 2600 km. Aktuální výzkum ale prokazuje, že některé skupiny dinosaurů, jako byli sauropodi, malí i velcí teropodi a ankylosauři z Nového Zélandu dávali přednost přezimování před dlouhými migracemi. Určité skupiny vykazují více predispozic pro přezimování a jejich fyziologie jim zřejmě dlouhé migrace znemožňovala - ať už se jedná o biomechaniku nebo jen velikost. To se týká právě ankylosaurů a menších dinosaurů, jako byl býložraví ornitopodi hypsilofodontidi nebo malí inteligentní dravci z kladu Troodontidae. Právě kostra rodu Troodon má zřejmé adaptace pro chlad a tmu - velké očnice a pravděpodobná je přítomnost pernatého tělesného pokryvu izolujícího teplo. Nejlepším způsobem přezimování zřejmě bylo přivyknutí na potravu s nízkou výživnou hodnotou, autoři studie ale zdůrazňují, že další dinosauři mohli tento problém řešit jiným způsobem.

Zdroj:

http://forum.wildprehistory.org/

Abstrakt studie:

Bell, P.R., and Snively, E. 2008. Polar dinosaurs on parade: a review of
dinosaur migration. Alcheringa 32(3):271-284. doi:
10.1080/03115510802096101.

Cretaceous polar dinosaur faunas were taxonomically diverse, which suggests varied strategies for coping with the climatic stress of high latitudes. Some polar dinosaurs, particularly larger taxa such as the duckbill Edmontosaurus Lambe, 1917, were biomechanically and energetically capable of migrating over long distances, up to 2600 km. However, current evidence strongly suggests many polar dinosaurs (including sauropods, large and small theropods, and ankylosaurs of New Zealand) overwintered in preference to migration. Certain groups also appear more predisposed to overwintering based on their physical inability (related to biomechanics, natural history, or absolute size) to migrate, such as ankylosaurs and many small taxa, including hypsilophodontids and troodontids. Low-nutrient subsistence is found to be the best overwintering method overall, although the likelihood that other taxa employed alternative means remains plausible. Despite wide distribution of some genera, species-level identification is required to assess the applicability of such distributions to migration distances. Presently, such resolution is not available or contradicts the migration hypothesis.

Hypsilophodon ztratil brnění, získal ptačí hrudní koš

Podle nového studie, která byla přijata pro publikování v časopise Cretaceous Research byl Hypsilophodon foxii překvapivě rychlým běžcem. Hypsilophodon, malý býložravý ornitopod žijící ve spodní křídě (období barrem, tj. před 132 - 125 miliony let) byl dlouhý přes 2 metry a je jedním z nejlépe známých dinosaurů. Je rovněž jedním z prvních známých dinosaurů - byl popsán roku 1869, teprve 27 let od zavedení pojmu Dinosauria. Ve své době šlo o jednoho z nejrozšířenějších dinosaurů. Jeho pozůstatky známe z jihovýchodní Anglie, konkrétně z formace Wealden. Nové výzkumy ukazují, že mohl běžet rychlostí i 22 km/h.

Podle nových závěrů však neměl žádný "krunýř" z dermálních plátů, jak se dříve předpokládalo. U všech exemplářů, u kterých byla identifikována přítomnost tenkých dermálních plátů pokládaných za součást "brnění", byly tyto pláty svým postranním povrchem spjaty s distálními částmi předních žeber živočicha. Srovnání s jinými ornitopody z rodů Talenkauen a Thescelosaurus prokázalo, že tyto struktury netvořily "brnění", jako u hypsilofodontových ptakopánvých příbuzných, ale mineralizované chrupavčité mezižeberní pláty, které mohly živočichovi pomoci regulovat dýchání, a to zvláště během extrémní fyzické námahy. Richard Butler, spoluautor zmíněné studie (spolu s Peterem Galtonem) tvrdí, že díky protáhlým nohám a vyztuženému ocasu, který vyvažoval tělo, byl Hypsilophodon skoro určitě rychlým běžcem. Butler, paleontolog londýnského Natural History Museum dodává, že pláty možná mohly podpírat hrudní koš během rychlého běhu.

Tyto závěry se zakládají na analýzách četných koster hypsilofodona, dinosaura se "zuby s vysokou korunkou", jak zní překlad jeho rodového jména. Butler a Galton dále zdůrazňují, že pláty sice žebra pokrývaly, nebyly s nimi ale pevně spojeny. Po smrti živočicha se pak tyto struktury "pomíchaly" s kostmi živočicha a paleontologové je proto mylně interpretovali jako dermální brnění podobné tyreoforům. Autoři studie se dále domnívají, že tyto pláty jsou podobné kostěným strukturám hrudního koše dnešních ptáků. Je to jeden z mnoha důkazů potvrzujících dnes již obecně přijímanou teorii, že ptáci jsou malí draví dinosauři, kteří přežili katastrofu, jež zahubila ostatní skupiny dinosaurů a ke které došlo před 65,5 miliony let. Stejné tenké mineralizované pláty byly zaznamenané i u jiných dinosauřích fosilií, proto je možné se domnívat, že tyto struktury měli minimálně všichni malí ornitopodi.

Se závěry Butlera a Galtona se ztotožňují i další paleontologové. Clint Boyd z North Carolina State University tvrdí, že s jejich interpretací kostěných struktur jako mezižeberních plátů plně souhlasí a dodává, že objev otevřel nový prostor pro další výzkumy evoluce a funkcí těchto struktur. Paleontolog Darren Naish se domnívá, že přítomnost těchto struktur byla mezi malými býložravými dinosaury velmi rozšířená nebo dokonce univerzální. Jak také Naish podotkl, studie dokazuje, že i na jednom z nejlépe známých dinosaurů je stále možné objevit něco nového.


Zdroj:

http://www.abc.net.au/science/articles/2008/08/21/2342407.htm?site=science&topic=latest

Zdroj obrázku:

http://www.geocities.com/dinowight/hypsilophodon-skel.jpg

Hadrosauří strategie přežití - rychlý růst

Hadrosauři, skupina, ketrá je známá také pod názvem "kachnozobí dinosauři", rostli třikrát až pětkrát rychleji než teropodi, jejich lovci. Jednalo se tak o výhodu, která těmto bipedním býložravcům ve dávala převahu ve velikosti nad stejně starým predátorem. Studie publikovaná online ve Proceedings of the Royal Society of London B: Biological Sciences, jejímiž autory jsou postgraduální student Drew Lee z Koleje Osteopatické Medicíny v Univerzité Ohio a Lisa Noelle Cooper z Kent State University, komparuje růstová data ornitopoda hypacrosaura s třemi predátory: tyrannosauridním albertosaurem, jeho větším příbuzným tyrannosaurem a s malým mrštným troodonem. Výzkum ukazuje, že zatímco hypacrosaurovi trvalo dosažení dospělosti 10 - 12 let, Tyrannosaurus dosáhl téhož až ve 20 - 30 letech. Když Hypacrosaurus dosáhl plné tělesné velikosti, Tyrannosaurus byl stále dvakrát menší než dospělý jedinec. Velký rozdíl, který pochopitelně nahrával hypacrosaurovi. Hypacrosaurus také dříve dosahoval pohlavní dospělosti, a to už ve dvou nebo třech letech. Zajímavý je fakt, že sexuální dospělost věkem o mnoho let předcházela dosažení maximální délky.

Zjištění jsou založena na počítání a měření růstových kroužků z příčného řezu dlouhých kostí hadrosaura, z nichž každý odpovídá jednomu roku - podobně, jako letokruhy u stromů. O rychlém růstu také svědčí velké prostory uvnitř kosti, kterými proudila krev. Hypacrosaurus bezesporu patřil mezi tyrannosaurovu kořist, a to nejsnáze napadnutelnou. Lee tohoto živočicha popisuje jako "gazelu Thomsonovu pozdní křídy". O tom, nakolik rozšířená byla taková strategie přežití i mezi dalšími býložravci z řad dinosaurů by mohla napovědět analýza kostí dalších rodů, jako Apatosaurus nebo Stegosaurus, v jejíž provedení Lee doufá. Na závěr je třeba říci, že zmíněná tvrzení nejsou nijak překvapivá, podobné závěry paleontologové vyvodili z růstových sérií mláďat rodu Maiasaura nalezených v Montaně.



"Jsme šokováni, jak rychle rostli", říká Lisa N. Cooper o hadrosaurech. Obrázek znázorňuje jasnou velikostní převahu hypacrosaura nad stejně starým tyrannosaurem. A lovit větší zvíře je pochopitelně nebezpečné...

Zdroj:

http://news.research.ohiou.edu/news/index.php?page=126&item=501

Zdroj obrázku:

http://news.nationalgeographic.com/news/2008/08/080806-duck-billed-growth.html