Zobrazují se příspěvky se štítkemThyreophora. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemThyreophora. Zobrazit všechny příspěvky

února 26, 2009

Miragaia longicollum, "sauropody imitující" stegosaurid z Portugalska

Stegosauria je klad ptakopánvých dinosaurů charakterizovaných sadou postkraniálních osteodermů. Stegosauři se výrazně prosadili v terestriálních ekosystémech svrchní jury a zástupci tohoto kladu byli ve faunách tohoto stáří hojně rozšířeni, a to v Evropě, Severní Americe, Africe i Asii. Stegosauria tvoří spolu se svým sesterským taxonem Ankylosauria klad "obrněných dinosaurů" zvaný Thyreophora, kam kromě obou výše zmíněných hlavních kladů (tvořících Eurypoda) patří i několik bazálních zástupců, jakými byli spodnojurští Scutellosaurus a Scelidosaurus. Nedávné kladistické analýzy ukazují, že Thyreophora je jedním z nejvíce bazálních sub-kladů ptakopánvých dinosaurů. Autoři - Octávio Mateus, Susannah Maidment a Nicolai Christiansen - připomínají, že prvním popsaným stegosaurem byl Dacentrurus armatus, pojmenovaný roku 1875 (tedy ještě před Marshovým stegosaurem, který dal skupině jméno). V následujících 125 letech byl holotyp dacentrura bezkonkurenčně nejkompletnější stegosauří kostrou známou z území Evropy. Nový nález, který ve studii vědci popisují, je však v kompletnosti s dacentrurem srovnatelný, oproti němu ale disponuje i množstvím nových a dosud neznámých elementů, včetně kraniálního materiálu, dorzálních plátů a téměř kompletního krku.

Stegosauři bývají tradičně rekosntruováni jako živočichové spásající nízkou vegetaci, a to kvůli svým malým hlavám, krátkým krkům a krátkým předním končetinám (na tomto místě jsou zmíněny studie Weishampel, 1984; Barrett & Willis, 2001; Galton & Upchurch, 2004; Fastovsky & Weishampel, 2005; Parrish 2006). Nový stegosaur ze svrchní jury Portugalska však tento tradiční pohled mění. Miragaia longicollum gen. et sp. nov. disponuje nejméně 17 cervikálními (krčními obratly), což je o 8 obratlů více, než mají bazální ptakopánví (např. rod Scutellosaurus) a dokonce ještě více, než má většina sauropodů - dinosaurů proslavených svými dlouhými krky. Nový objev naznačuje dosud nepředpokládaný stupeň morfologické a ekologické diverzity v rámci kladu Stegosauria. Miragaia longicollum je autory řazena do systému následovně: Dinosauria, Ornithischia, Stegosauria, Stegosauridae, Dacentrurinae. Poslední z těchto jmen bylo nově definováno ve stejné studii. Definice jména zní "všichni stegosauři blíže příbuzní Dacentrurus armatus (Owen, 1875) než Stegosaurus armatus Marsh 1877 - "All stegosaurs more closely related to D. armatus (Owen 1875) than Stegosaurus armatus (Marsh 1877)." Mezi jednoznačné synapomorfie nového kladu patří krční žebra srostlá s parapofýzami (místy kloubení žebra k intercentru) a diapofýzami (místy kloubení žeber s příčnými výběžky neurálních oblouků) krčních obratlů; délka center hřbetních obratlů větší, než je jejich šířka; rohu podobný výběžek na kosti loketní; a přední konec předního výběžku kosti stydké rozšířený směrem nahoru (dorzálně).

(a) Rekonstrukce kostry druhu Miragaia longicollum založená na typovém exempláři ML433 s výjimkou kosti kyčelní a kosti stydké (šedá barva), jejichž rekonstrukce je založena na dodatečném exempláři ML433-A. (b) Fylogeneze a chronostratigrafie kladu Setgosauria. U fylogramu byly použity následující zkratky pro geologická období: Aal = aalen; Alb = alb; Apt = aptian; Baj = bajok; Brm = barrem; Bth = bathon; Ber = berrias; Clv = kallov; Cmp = kampán; Cen = cenomann; Con = koniak; Hau = hauteriv; Het = hettang; Kim = kimmeridž; Maa = maastricht; Oxf = oxford; Plb = pliensbach; Sin = sinemur; Tth = tithon; Toa = toarc; Tur = turon; Vlg = Valangin. E = spodní; M = střední; L = svrchní. Klady: 1 = Thyreophora; 2 = Eurypoda; 3 = Stegosauria; 4 = Stegosauridae; 5 = Dacentrurinae, nový klad; 6 = Ankylosauria. (c) Lebka při pohledu (i) zeshora a (ii) zezdola. (d) Šestnáctý cervikální obratel M. longicollum ML433 při pohledu (i) z pravé strany a (ii) zezadu. an = angulár; max = maxilla; na = kost nosní; pm = mezičelist; po = postorbitál. Měřítko odpovídá 10 cm u lebky a obratlů a 1 m u skeletální rekosntrukce.

Pokud jde o jméno nového objevu, "Miragaia" odkazuje na lokalitu a geologickou jednotku stejného jména, a "longicollum" je složeno z řeckých slov "longus" ("dlouhý") a "collum" ("krk"), čímž odkazuje na hlavní znak nového dacentrurina. Rodové jméno má ovšem i další význam: "Mira-" může být interpretováno jako ženský rod od slova "mirus", což znamená "podivuhodný", a kořen "Gaia" by pak odkazoval na řeckou bohyni země - alternativní význam tedy je "podivuhodná bohyně země". Holotyp s označením ML 433 tvoří téměř kompletní přední polovina fosilizované kostry obsahující částečné kranium (pravá mezičelist, nekompletní levá maxilla, levá kost nosní, pravý postorbitál a oba anguláry [kosti v dolní čelisti]), 15 cervikálních obratlů (chybí první dva, čili atlas a axis) s příslušnými cervikálními žebry, dva dorzální obratle, obě kosti krkavčí, ramenní, vřetenní a loketní, obě lopatky, jeden metakarpál, tři falangy, 12 fragmentů žeber, jeden chevron, jeden dermální osten a 13 dermálních plátů. ML 433-A, materiál juvenilního exempláře nalezeného na typové lokalitě, sestává z dvou dorzálních center, tř dorzálních neurálních oblouků, pravé kosti stydké a levé kosti kyčelní. Přestože tento jedinec nevykazuje žádnou z autapomorfií M. longicollum, jeho kosterní pozůstatky byly nalezeny v těsně blízkosti holotypu. Další objevy možná prokážou, že ML 433-A je odlišný taxon než M. longicollum, autoři jej však kvůli absenci důkazů prokazujících opak považují za přiřaditelný k M. longicollum. Jak už bylo řečeno, typová lokalita leží blízko Miragaiy v portugalské oblasti Lourinhã; v jednotce Miragaia formace Sobral (Lourinhã Group). Tato jednotka je datována do pozdního kimmeridže až raného tithonu.

Od ostatních stegosaurů se Miragaia odlišuje následujícími autapomorfiemi: přední špička mezičelisti je vytažena do jakéhosi hrotu; anterolaterální hrana mezičelisti vybíhá dolů; počet cervikálních obratlů byl nejméně 17; neurální trny obratlů ze střední části krku disponují u své báze "zářezem" a dopředu směřujícím výběžkem nad ním; obratle ze střední a zadní části krku a z přední části dorzální série mají neurální trny s příčně rozšířenými špičkami; a párované, zvenčí lehce konkávní trojúhelníkovité dermální pláty na krku se "zářezem" a výběžkem na anterodorzálním okraji. Několik nalezených elementů lebky ML 433 představuje vůbec první lebeční materiál známý od nějakého z evropských stegosaurů. Mezičelist je v zadní části nekompletní a podobně jako u příslušného elementu u stegosaura (USNM 4934) je bezzubá. Při pohledu zepředu je boční okraj patra prohnutý dolů, zatímco při pohledu ze zadu je prohnutý nahoru. Při pohledu ze strany je tedy strana patra zakřivena vzhůru. Mezičelist je, jak už bylo řečeno v seznamu autapomorfií, při pohledu zeshora anteromediálně "vytažena" do jakéhosi hrotu u místa spojení obou mezičelistí, zatímco u stegosaura (USNM4934, BYU 12290) se zde nachází jen výřez ve tvaru písmene U. V nekompletní levé maxille se dochovalo 16 zubních jamek, a zadní část spodního okraje je bezzubá. Přední část maxilly je v příčněm směru poměrně tenká, ale tloušťka elementu se směrem dozadu zvětšuje. Podél dochovaného horního okraje kosti se táhne výrazný "schod", patrný při pohledu zepředu i zezadu - horní okraj je tak mediálně výškově vyrovnán se zubní řadou. Levá kost nosní je anteroposteriorně prodloužená, nahoře vyklenutá směrem ven. Míra tohoto vyklenutí byla ovšem zvýrazněna posmrtnou deformací. Kost má členitou strukturu svrchního povrchu, podobně jako tomu je u rodu Stegosaurus (USNM 4934, CM 106). Při pohledu z boku je patrné, že kost nese výrazný hřeben, který mohl sloužit pro skloubení s maxillou. Sedmnáct obratlů se dochovalo neporušených, pouze lehce deformovaných. Jak autoři poznamenávají, plný popis těchto elementů je mimo rozsah jejich studie a tak zmiňují pouze obecnější vlastnosti. Centra krčních obratlů mají obě strany ploché a zepředu dozadu jsou delší než jsou příčně široké. Centra obratlů směrem dozadu rostou a stávají se méně protáhlými. Výrazný spodní kýl je patrný na centrech obratlů ze střední a zadní části krku. Cervikální žebra jsou přirostlá k parapofýzám, jež se nacházejí pod neurocentrálním švem na anterolaterální části centra. Žebra vybíhají dozadu, podobně jako na exempláři VAL Co-1 přiřazeném studií Maidment et al., 2008 k dacentrurovi. Kapitulum disponuje výběžkem, který VAL Co-1 nemá a který vybíhá dopředu až na úroveň přední strany centra. Špičky neurálních trnů obratlů od střední části krku až po obratle dorzální jsou příčně rozšířené v důsledku přítomnosti výrazných interspinálních útvarů vybíhajících dopředu za bázi neurálního oblouku, což vytváří výrazný "výřez". Neurální trny jsou příčně zploštělé a nesou dva výběžky vybíhající dozadu a tánhoucí se až nad postzygapofýzy. Postzygapofýzy vybíhají za zadní plochu centra, podobně jako u stegosaura (AMNH 5752, USNM 4936). Prezygapofýzy na obratlech ze střední a zadní části krku mají při pohledu ze strany na anterodorzálním okraji jakýsi zářez. Přední plát lopatky je větší než kost krkavčí a má pravoúhlý anterodorzální roh, stejně jako Stegosaurus (DMNH 1483). Kost krkavčí je zaoblená, laterálně vydutá ven a mediálně vydutá dovnitř. Obě kosti ramenní jsou dobře zachovalé a tvarem se podobají stejným elementům u stegosaura (YPM 1853). Deltapektorální hřeben vybíhá silně anteromediálně. Vzadu od něj je výrazný hrbolek pro upevnění trojhlavého svalu. U obou kostí loketních je velmi výrazný loketní výběžek (olekranon), protože nese přídavnou strukturu pohárkovitého tvaru. Povrch kosti je v této oblasti více vláknitý než u sousedních částí kosti, které mají obyčejnou hladkou okostici. Podle hypotézy autorů jde o laminu, která se začlenila do loketní kosti v průběhu evoluce přirozeným, nepatologickým procesem. Přestože z lidského hlediska je takový děj považován za abnormální, představuje ve skutečnosti přirozenou reakci na fyzickou námahu kosti a šlach. V souladu s touto hypotézou je rovněž zjištění, že vrůst chybí u juvenilních jedinců, u kterých je v důsledku toho loketní výběžek méně výrazný. Kosti vřetenní jsou opět podobné stegosaurovi (konkrétně materiálu YPM 1856). Přední kloubící povrch je lehce vypouklý směrem dovnitř a u své hrany má zdrsnělý povrch. V příčném průřezu je tělo kosti kulaté. Při pohledu zboku se tělo lehce sklání dozadu. Nalezeny dále bylo pět elementů z ruky zvířete: možné intermedium (jedna ze zápěstních kostí, sousedící s metakarpály), pravý metakarpál I a falangy I-1, II-1 a III-3. Přední kloubící povrch zmíněného metakarpálu je anteroposteriorně dlouhý a trojúhelníkovitého tvaru. Tím se liší od stegosaura. Tělo kosti je v průřezu téměř trojúhelníkovitého tvaru a z distálního pohledu se kost jeví lichoběžníkovitě. Přední výběžek stydké kosti je vysoké a u své špičky (z postranního pohledu) nese nahoru směřující výběžek, podobný struktuře viditelné u dacentrura. Distální konec zadního výběžku stydké kosti je lehce rozšířen ve vertikální ose. Cervikální osteodermy jsou téměř trojúhelníkovitého tvaru. Laterálně jsou vypouklé směrem ven a mediálně zase vyduté směrem dovnitř. Základna nejeví příčnou expanzi. Poslední pár plátů, pravděpodobně z přední části dorzálního regionu, má stejnou šířku (s výjimkou základny), což odpovídá dorzálním plátům stegosaura (např. USNM 4934). Všechny pláty jsou párové (jsou symetricky uspořádány).

Krční obratle nového rodu a druhu Miragaia longicollum, obejeveného v Portugalsku. Počtem svých krčních obratlů tento stegosaurid překonával všechny své dosud známé příbuzné.

Nejpozoruhodnějším znakem M. longicollum je bezesporu jeho krk, složený přinejmenším z 17 obratlů. Cervikální obratle byly identifikovány podle přítomnosti plošky k připojení žebra - parapofýzy - na boční straně centra. U dorzálních obratlů se tyto plošky přesunuly na neurální oblouk. Počet krčních obratlů u nejprimitivnějších zástupců Ornithischia je, zdá se, 9 (Sereno, 1999; Butler et al., 2008). Rody Heterodontosaurus a Scutellosaurus si tento počet udržely, zatímco Scelidosaurus jeden obratel ztratil a jeho cervikální série tedy byla tvořena 8 elementy. Bazální stegosaur Huyangosaurus měl opět 9 cervikálních obratlů, S. armatus (USNM 4934) disponoval 12 - 13 obratli a Stegosaurus (= Hesperosaurus) mjosi zřejmě také měl 13 cervikálních obratlů (DMNH 29431). Prodloužení krků tedy byla u stegosaurů tendence vyskytující se napříč evolucí celé této skupiny, která vyvrcholila právě u dlouhokrkého rodu Miragaia. Ten měl krk o čtyři obratle delší než jakýkoli jiný stegosaur a dokonce o osm delší než bazální zástupce Stegosauria, Huayangosaurus. Miragaia ale dokonce disponuje větším počtem cervikálních obratlů než jakýkoli jiný neptačí archosaur, s výjimkou čínských sauropodů Mamenchisaurus, Omeisaurus a Euhelopus (jejichž krk byl složen rovněž ze 17 obratlů). Většina svrchnojurských sauropodů měla 12 až 15 krčních obratlů.

Studie se také zabývá anaomickými změnami, které mohou vést k prodloužení krku. Existují tři způsoby, jakými toho lze dosáhnout: cervikalizací dorzálních obratlů (včleněním hřbetních obratlů do krku), přidáním nových cervikálních elementů do páteře anebo prodloužení již existujících cervikálních obratlů. Všechny tři procesy s epravděpodobně podílely na vytvoření typického dlouhého krku u sauropodů. Aby autoři zjistili, který z možných způsobů je nejpravděpodobnější u stegosaurů, navrhli a otestovali tři scénáře. Pokud by nejvýznamnější úlohu měla cervikalizace dorzálních obratlů, zvýšil by se sice počet cervikálních obratlů, ale snížil počet obratlů dorzálních. Tabulka obsažená ve studii skutečně něco takového naznačuje. Scelidosaurus (8 cervikálních obratlů) i Huayangosaurus (9 cervikálních obratlů) měli 16 obratlů dorzálních, zatímco S. armatus (12 nebo 13 cervikálních obratlů) měl 13 - 14 dorzálních elementů a S. mjosi s 13 cervikálními obratli měl dorzálních elementů 13. Z toho je vidět, že celkový počet presakrálních elementů páteře se u stegosaurů příliš neměnil - od 25 u huayangosaura až po 26, příp. 27 u S. armatus. Nemůžeme bohužel potvrdit, že stejný nebo podbný počet presakrálních obratlů měla i Maragaia, protože od ní neznáme dorzální sérii. Cervikalizace dorzální páteře tedy měla při prodlužování stegosauřího krku významnou úlohu. Pokud by se naproti tomu měl krk prodlužovat skrze přidávání nových obratlů, počet dorzálních elementů by zůstal stejný. To ovšem nepozorujeme a zdá se, že v průběhu evoluce stegosaurů počet dorzálních obratlů klesá. Tyto závěry opět nejde potvrdit kvůli absenci dorzální série od M. longicollum. Pokud by nejdůležitějším faktorem při elongaci stegosauřího krku mělo být prodlužování každého jednotlivého obratle, pak by měl poměr délky ku šířce u krčních obratlů ve specifických částech cervikální série během stegosauří fylogeneze vzrůstat. Cervikální obratle 5, 6, 8 a 9 jsou u rodu Huayangosaurus širší než delší, zatímco u všech obratlů rodu Miragaia a všech měřených exemplářů stegosaura je tomu naopak. Určitou roli tak snad prodlužování jednotlivých obratlů hrát mohlo, ale pro potvrzení tohoto vlivu je třeba více dat a poměry navíc mohou být ovlivněny posmrtnou deformací. Autoři také osvětlují genetické pozadí změn v morfologii krku. Zatímco savci mají ve většině případů sedm cervikálních obratlů, u plazů je tento počet velmi proměnlivý. Anteroposteriorní diferenciaci axiální kostry ovlivňují u všech obratlovců Hox geny. Počet elementů v cervikální sérii je tedy také spojen s určitými Hox geny. U embryií rodu Gallus, čili kura, jsou za vývoj cervikálních obratlů zodpovědné geny Hoxb5. U stegosaurů zřejmě tyto geny hrály důležitou roli při cervikalizaci dorzálních elementů.

Obrázek, převzatý od Matta Wedela z jeho článku "SV-POW! showdown: stegosaurs vs sauropods" na blogu Sauropod Vertebra Picture of the Week. Na něm autor srovnává dva extrémy: krátkokrkého sauropoda rodu Brachytrachelopan, adaptovaného zřejmě na potravní niky původně bližší ornitopodům, a stegosaurida rodu Miragaia s protáhlým krkem, podobného naopak sauropodům. Jako měřítko autor přidal sebe...

Zatímco u savců byl evolučním tlakem pro prodlužování krku sexuální výběr, u plazopánvých sauropodních dinosaurů bylo hlavním důvodem zřejmě rozdělování potravních nik a interspecifická kompetice. Nedávné studie (Stevens & Parrish, 1999, 2005; Parrish, 2006) však tuto hypotézu zpochybnily a dlouhý krk by tak i u sauropodů mohl být výsledkem pohlavního výběru. Autoři tak navrhli dvě teorie: podle první z nich mohl dlouhý krk umožnit miragaie hledat listí ve výškách, které nebyly "zabrané" jinými taxony, zatímco druhá předpokládá opět důvod pohlavního výběru. Fosilní záznam býložravců ze svrchní jury Pyrenejského poloostrova sestává z drobných ornitopodů, tyreoforů Dracopelta, Dacentrurus a Stegosaurus, a také velkých sauropodů, kteří dosáhli velkých tělesných rozměrů ve stejný čas a na stejném místě - např. z rodů Lusotitan, Dinheirosaurus a Turiasaurus. Zajímavé ovšem je, že zcela chybí doklady o existenci malých nebo středně velkých sauropodů. Autoři vypočítali přibližnou výšku, ve které si mohli býložravci z Lourinhã Formation hledat potravu a zjistili, že rozsahy vypočítané pro rody Stegosaurus, Draconyx a Miragaia se vzájemně překrývají. Proto nelze tvrdit, že prodloužení krku u posledního ze zmíněných rodů bylo výsledkem specializace na určitou potravní niku. Delší krk a přední končetiny nicméně rodu Miragaia dovolily dosáhnout o něco výše než Stegosaurus. "Potravní rozmezí" drakonyxe a stegosaurů se sice v Lourinhã Formation překrývalo, specializace na dolišné druhy potravy mezi nimi však přesto mohla existovat. Studie chrupu, které by tuto hypotézu potvrdily nebo vyvrátily, přenechávají autoři jiným. Obsazení určité potravní niky ale bylo vyhodnoceno jako selektivní tlak zodpovědný za zkrácení krku u argentinského dikreosaurida rodu Brachytrachelopan (na obrázku výše). Ten se zřejmě přesně naopak snažil dobýt niku normálně okupovanou ptakopánvými. Autoři také zmiňují, že delší krk představoval pro miragaiu evoluční výhodu i nevýhodu zároveň. Delší krk mohl živočichovi pomoci sehnat potravu pro jiné stegosaury nedostupnou, na druhé straně se tak ale zvětšilo zranitelné místo, na které se mohli predátoři zaměřit. Studie nicméně žádá opatrnost ohledně dostupných potravních zdrojů pro miragaiu, protože není jisté, zda zdvižení krku dovolila krční svalovina.

V části zaměřené na systematiku autoři zmiňují přidání čtyř dalších znaků k matici dat ze studie Maidment et al., 2008 pro novou fylogenetickou analýzu. Podle ní je M. longicollum sesterským taxonem D. armatus. Pro klad (Miragaia + Dacentrurus) autoři vytvořili již výše zmíněné jméno Dacentrurinae s branch-based definicí. Dacentrurinae je sesterským taxonem ke kladu Stegosaurus, jehož jméno bychom mohli definovat přesně opačně (všichni stegosauři bližší S. armatus Marsh, 1877 než D. armatus [Owen, 1875]). U kladů, které zároveň mají status rodu v rank-based taxonomii, se ale definice nevyžaduje. Výsledky analýzy jsou v kontrastu s jinými analýzami Stegosauria (Sereno & Dong, 1992; Sereno, 1999; Galton & Upchurch, 2004; Escaso et al., 2007; Maidment et al., 2008), ve kterých je Dacentrurus bazálním stegosaurem. Naopak ve shodě jsou nová zjištění se studií Carpenter et al., 2001, která naznačovala, že Dacentrurus je sesterským taxonem k ,Hesperosaurus´ (= Stegosaurus) mjosi. Ve výsledcích nové analýzy sdílí klad Stegosaurus + Dacentrurinae jedinou nezpochybnitelnou synapomorfii, a tou je přítomnost prodloužených postzygapofýz na cervikálních obratlech vybíhajících dozadu až k zadní ploše centra. Postzygapofýzy cervikálních obratlů od dacentrura nejsou známy, což bylo zřejmě rozhodujícím důvodem, proč - do popisu miragaie - vycházel Dacentrurus v analýzách jako bazální stegosaurid (v Maidment et al., 2008 dokonce jako nejbazálnější zástupce tohoto kladu).

Zdroj:

Mateus et al., 2009

Zdroje obrázků:

Mateus et al., 2009
http://svpow.wordpress.com/2009/02/26/sv-pow-showdown-stegosaurs-vs-sauropods/
http://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2009/2/25/4103891.html

Abstrakt studie:

Mateus, O., Maidment, S.C.R., and Christiansen, N.A. 2009. A new long-necked ’sauropod mimic’ stegosaur and the evolution of the plated dinosaurs. Proceedings of the Royal Society of London, Series B. (doi:10.1098/rspb.2008.1909)

Stegosaurian dinosaurs have a quadrupedal stance, short forelimbs, short necks, and are generally considered to be low browsers. A new stegosaur, Miragaia longicollum gen. et sp. nov., from the Late Jurassic of Portugal, has a neck comprising at least 17 cervical vertebrae. This is eight additional cervical vertebrae when compared with the ancestral condition seen in basal ornithischians such as Scutellosaurus. Miragaia has a higher cervical count than most of the iconically long-necked sauropod dinosaurs. Long neck length has been achieved by ‘cervicalization’ of anterior dorsal vertebrae and probable lengthening of centra. All these anatomical features are evolutionarily convergent with those exhibited in the necks of sauropod dinosaurs. Miragaia longicollum is based upon a partial articulated skeleton, and includes the only known cranial remains from any European stegosaur. A well-resolved phylogeny supports a new clade that unites Miragaia and Dacentrurus as the sister group to Stegosaurus; this new topology challenges the common view of Dacentrurus as a basal stegosaur.

ledna 30, 2009

[popis] Acanthopholis

Acanthopholis

Klasifikace
Ornithischia
Heterodontosauriformes
Genasauria
Thyreophora
Eurypoda
Ankylosauria
Nodosauridae

Období
spodní až svrchní křída (alb až cenoman)
112 až 94 Ma

Velikost
délka 3 až 5,5 m
výška 1,8 m

Hmotnost
380 - 400 kg

Výskyt
Upper Greensand Formation, Kent, Anglie
Cambridge Greensand Formation, Cambridgeshire, Anglie

Druhy
A. eucercus Seeley, 1869 [nomen dubium]
A. horridus Huxley, 1867 [nomen dubium]
A. macrocercus Seeley, 1869 [nomen dubium]
A. platypus Seeley, 1869 partim [nomen dubium]
A. stereocercus Seeley, 1869 partim [nomen dubium]

Synonyma rodu
Acanthopholis Huxley, 1867 [nomen dubium]
?= Syngonosaurus Seeley, 1879 [nomen dubium]
?= Eucercosaurus Seeley, 1879 [nomen dubium]

Acanthopholis horridus Huxley, 1867 [nomen dubium]
?= Syngonosaurus macrocercus Seeley, 1879 [nomen dubium]
?= Eucercosaurus tanyspondylus Seeley, 1879 [nomen dubium]
?= Acanthopholis macrocercus Seeley, 1869 [nomen dubium]
?= Acanthopholis platypus Seeley, 1869 partim [nomen dubium]

Acanthopholis macrocercus Seeley, 1869 [nomen dubium]
?= Syngonosaurus macrocercus Seeley, 1879 [nomen dubium]

Informace
Acanthopholis je rod nodosauridního ankylosaura, známého z území Anglie, který žil na přelomu spodní a svrchní křídy. Rodové jméno dinosaura je složeno z řeckých slov "akantha" (znamenajícího "trn" nebo "osten", popřípadě "bodlina") a "pholis", znamenajícího "šupina". V původním popisu bylo jméno odůvodněno odkazem na "velké šupiny a ostny vnikající do dermálního brnění...velkého plaza příbuzného rodům Scelidosaurus, Hylaeosaurus a Polacanthus." Podle dinosaurier-web má holotyp typového druhu A. horridus označení GSM 109046-109058. Je tvořen zuby, některými postkraniálními elementy a osteodermy, což je poměrně slabý materiál (anglická wikipedie uvádí ještě mozkovnu). Vzhledem k tomu je jméno Acanthopholis invalidní - má status pochybného jména (nomen dubium). Takto fragmentární pozůstatky totiž ani nedovolují určit, zda materiál patřil jednomu jedinci nebo alespoň druhu. Krunýř tohoto nodosaurida sestával z oválných plátů, uložených téměř horizontálně v kůži, a nápadných ostnů, vyčnívajících z oblasti krku a ramen podél páteře. Stejně jako všichni ankylosauři se i Acanthopholis pohyboval po všech čtyřech nohou (byl kvadrupední) a byl výlučně býložravý. George Olshevsky roku 2000 přejmenoval typový druh A. horridus na "A. horrida", jelikož rodové jméno Acanthopholis je rodu ženského, ale dosavadní tvar druhového jména byl rodu mužského. Tento krok se nicméně nesetkal se všeobecným přijetím a používá se původní, byť gramaticky nesprávné označení.

Taxonomická historie rodu Acanthopholis je extrémně komplikovaná. Tomuto rodu bylo od dob Huxleyho popisu v roce 1867 připsáno několik dalších druhů, které jsou založeny na ještě slabším fosilním materiálu, než rod typový, a sdílí s ním status nomen dubium. O klasifikaci většiny z nich nelze říct nic určitějšího, než že se jedná o Ankylosauria incertae sedis (druhy s nejistým taxonomickým postavenm v rámci kladu Ankylosauria). Příslušnost typového druhu A. horridus k Nodosauridae, jak je uvedena v klasifikaci, byla odvozena především ze struktury zubů, přítomnosti vysokých kuželovitých ostnů a žebrovaných plátů, které jsou blízko střednici lehce vypouklé. Existuje ovšem množství materiálu spojovaného s tímto taxonem, aniž by jeho příslušnost k němu byla jasně dokázána. Druh A. eucercus je podle druhé edice The Dinosauria znám na základě center dvou kaudálních obratlů a Vickaryous, Maryańska a Weishampel jej zde klasifikují jako "pochybného ankylosaura". DinoData uvádějí, že kaudálních obratlů je 6 a zdůrazňují, že v mnoha knihách uváděný počet 2 obratlů je chybný. Dodávají také, že se může jednat o iguanodontida a uvádějí označení pro všech šest obratlů tvořících holotyp: SMC 55551; SMC 55552; SMC 55553; SMC 55554; SMC 55555; SMC 55556. Druh A. macrocercus je ve většině případů synonymizován s druhem Syngonosaurus macrocercus, ačkoli již zmíněná The Dinosauria 2nd edition jej v seznamu ankylosauřích "pochybných jmen" uvádí od syngonosaura odděleně. V obou případech se jedná o nomina dubia a na základě velmi slabého materiálu je samozřejmě těžké o synonymizaci rozhodnout. A. macrocercus je znám pouze na základě osteodermů, materiál S. macrocercus tvoří blíže nespecifikovaný počet obratlů. Podle DinoData ale obratle syngonosaura ve skutečnosti náleží ornitopodovi, takže je těžké říct, proč by S. macrocercus měl být synonymizován s A. macrocercus namísto toho, aby byl jeho materiál prohlášen za "Ornithopoda incertae sedis". Zřejmě materiál syngonosaura netvoří výlučně ony obratle, což konec konců naznačují i DinoData, když tvrdí, že druh "Acanthopholis/Syngonosaurus macrocercus" obsahuje také materiál, jenž může být klasifikován pouze jako "Dinosauria indeterminate" (náležející neurčitému dinosaurovi) a který je již ztracený. Ale "neurčitě dinosauří" materiál také nemůže být podkladem k synonymizaci s konkrétním druhem - situace je na tomto místě velmi komplikovaná. Mikko´s Phylogeny Archive oproti tomu (s otazníkem) synonymizuje jméno A. macrocercus a s druhem A. horridus (v podání Mikko´s Phylogeny Archive A. horrida), stejně jako s A. horridus synonymizuje syngonosaura (dělá to ovšem chybně, neboť synonymizuje druh s rodem).

Druh A. platypus je znám pouze na základě jednoho prstního článku a blíže nespecifikovaného počtu center kaudálních obratlů. Zároveň byly do tohoto druhu zahrnuty i sauropodí metatarzály I-V, což je důvod, proč The Dinosauria tentýž druh uvádí jak v seznamu pochybných jmen ankylosaurů, tak i sauropodů. Materiál A. stereocercus podle The Dinosauria tvoří částečná lebka náležící ankylosaurovi a neurčený počet obratlů patřících ornitopodovi; z toho důvodu kniha opět uvádí A. stereocercus jako nomen dubium v seznamu jak v sekci Ankylosauria, tak Sauropoda. Tyto údaje jsou ovšem pouze v částečné shodě s údaji webu DinoData. Ty upřesňují ornitopodí "podíl" A. stereocercus (má se jednat o obratle dorzální), ankylosauří "podíl" ale podle nich tvoří kaudální obratle a ostny z krunýře. Situace je neméně komplikovaná i u rodu Eucercosaurus. Ten je opět u většiny zdrojů synonymizován s rodem Acanthopholis, tyto zdroje ale obvykle neuvádějí, s kterým druhem tohoto rodu. Mikko´s Phylogeny Archive jej synonymizuje s A. horridus (resp. A. horrida), dělá to ovšem opět chybně (synonymizuje rod s druhem namísto druhu s druhem - neuvádí druhové jméno rodu Eucercosaurus). The Dinosauria rod Eucercosaurus opět uvádí samostatně a druh E. tanyspondylus považuje za ankylosauří nomen dubium. Zde opět nastává rozpor s webem DinoData, který sice uznává, že Eucercosaurus je "z většiny nodosaurid", ale část jeho materiálu náleží iguanodontidovi. Na tomto místě je odkaz na popis druhu E. tanyspondylus, který DinoData řadí mezi iguanodonty (již ne iguanodontidy) a uvádí, že materiál tohoto druhu tvoří "obratle". Tentýř údaj se vyskytuje v The Dinosauria, zde jsou ale tyto obratle považovány za ankylosauří. DinoData se ještě zmiňují, že kaudální obratle rodu Eucercosaurus (jeho jméno mimochodem znamená "dobře přizpůsobený ještěr") jsou šestiúhelníkovitého tvaru, zúžené a protáhlé.

V rámci rodu Acanthopholis také existují dvě nomina nuda, obě zmíněná jedině ve studii Pereda-Suberbiola & Barrett, 1998 a obě nemající s ankylosaury mnoho společného. Jde jednak o druh "Acanthopholis hughesii", který je bez podrobnějších informací pojmenován na základě materiálu SMC B55463-55490, tvořeném šesti dorzálními a sedmi kaudálními obratly, příčným výběžkem dalšího obratle, čtyřmi metapodiálními kostmi (tzn. buďto metakarpy, nebo metatarzy), třemi prstními články a sedmi osteodermy. Všechen materiál patřil ankylosaurovi, s výjimkou metapodiálních kostí (patřících blíže neurčitelnému zástupci Dinosauria) a několika dorzálních obratlů (patřících blíže neurčitelnému zástupci Ornithopoda). Otázkou ovšem je, jaký má tento materiál spojení s rodem Acanthopholis. Velmi podobná situace nastává u druhu "Acanthopholis keepingi". Jeho materiál - s označením SMC B55491-55526 je tvořen pěti dorzálními a šesti kaudálními obratly, příčnými výběžky dalších třech obratlů, žebrem, dvěma chevrony (oblouky na spodní straně kaudálních obratlů), metatarzálem, dvěma prstními články, fragmentární kyčelní kostí (?), třinácti osteodermy a dvěma nerozlišitelnými kostmi. Všechen materiál patřil ankylosaurovi, opět však s výjimkami: některé dorzální a kaudální obratle patřily blíže neurčitelnému ornitopodovi, fragment končetiny želvě a chevrony, žebro, metatarzál a prstní články blíže neurčitelnému zástupci Dinosauria. Že zbytek patří právě rodu Acanthopholis je opět nanejvýš nejisté.

Rekonstrukce


Zdroje:

The Dinosauria 2nd edition - David B. Weishampel, Peter Dodson, Halszka Osmólska [eds.], 2004
http://en.wikipedia.org/wiki/Acanthopholis
http://www.dinosaurier-info.de/animals/dinosaurs/pages_a/acanthopholis.php
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinoa.htm
http://dml.cmnh.org/1995May/msg00650.html
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6083&Itemid=67
http://www.helsinki.fi/~mhaaramo/metazoa/deuterostoma/chordata/archosauria/ornithischia/ankylosauria.html
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6085&Itemid=67
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=7352&Itemid=67
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6478&Itemid=67
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6477&Itemid=67
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6081&Itemid=67
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6080&Itemid=67
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6078&Itemid=67

Zdroj obrázku:

http://www.achetudoeregiao.com.br/dinossauros/dinossauros.gif/Acantopholis.jpg

Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.

ledna 21, 2009

Minotaurasaurus ramachandrani, nový rod a druh východoasijského ankylosaurida

Studie dvou paleontologů shodného příjmení - Clifforda A. Milese a Clarka J. Milese - představuje nový rod a druh ankylosauridního dinosaura, nazvaného Minotaurasaurus ramachandrani. Studie je volně dostupná, má ale menší rozsah než obdobné studie (což může být způsobeno menším množstvím nalezeného fosilního materiálu) a jinou strukturu (snad může být způsobeno požadavky konkrétního žurnálu). Čtenáře také může ve studii překvapit absence jakýchkoli bližších geografických dat o místě nálezu. Důvod je jednoduchý. Lebka byla vystavena v kalifornském Victor Valley Museum bez dalších informací a jediné stratigrafické informace lze odvodit ze zbytků horniny - podle nich byla fosilie nalezena v poušti Gobi, tedy v Mongolsku nebo Číně (špatné pro dinosauří statistiku). Holotyp, tvořený lebkou s kompletní dolní čelistí, a to včetně "předzubní kosti" (predentary bone), má označení INBR21004. Pokud jde o etymologii, rodové jméno odkazuje na Mínotaura, stvůru s lidským tělem a býčí hlavou - lebka nově popsaného dinosaura totiž autorům připomínala hlavu býka. Druhové jméno odkazuje na V. S. Ramachandrana, který lebku zakoupil a nechal vystavit v již zmíněném Victor Valley Museum - zajistil, že lebka bude dostupná pro vědu.



Lebka má velké, horizontálně eliptické a na samém konci posazené nosní otvory. Ty jsou zezadu a ze stran lemovány dobře vyvinutými osteodermy, zatímco zepředu je lemují tenké, trojúhelníkovité osteodermy srostlé s premaxillou (mezičelistí). Že nejde pouze o přeměněnou kost dokázal CT sken. Při pohledu shora je lebka delší než širší, pokud nezapočítáváme do šířky i rohy vyrůstající z obou kostí šupinových. Kvůli přesunu nosních otvorů do strany nabývá lebka téměř lichoběžníkového tvaru. Nadočnicové výběžky jsou velmi výrazné jak kaudolaterálně, tak anterolaterálně (nebylo by lepší použít namísto původního "anterolaterally" termín "rostrolaterally"?). Mezičelist formuje přední lem palatální dutiny, jenž odděluje maxillu od kosti radličné - stejný anatomický úkaz je zaznamenán i u rodu Pinacosaurus. Stejný znak ovšem postrádá Saichania. Premaxillární zobák je širší než vzdálenost mezi posledními maxillárními zuby; tělo kosti křídlové je orientováno téměř horizontálně, nikoli vertikálně, jak je tomu u rodů Tarchia, Saichania i většiny ankylosauridů. Zuby jsou podobné pinakosaurovi. Okraj šíje je opět kratší než u rodů Tarchia a Saichania. Povrch lebky vykazuje výraznou ornamentaci pyramidovitého tvaru, s výjimkou té části lebeční klenby, která se nachází za úrovní očnic. Počítačová tomografie odhalila, že hrboly na povrchu lebky nejsou osteodermy připojené k lebečním kostem, ale výrazně modifikované kosti samotné. Tato hypotéza byla vyslovena poprvé Coombsem roku 1971 a současné studie ji potvrzují. Kraniální ornamentace je zvláště dobře patrná na postranních okrajích svrchního povrchu lebky. Stejně jako u pinakosaura i saichanie jsou i u minotaurasaura přítomny dva ostré, do strany vybíhající nadočnicové výběžky. Podobná struktura se nachází také v blízkosti prefrontálu. U tarchie tyto struktury vybíhají spíše nahoru než do strany a u ankylosaura jsou srostlé se squamosálními rohy (= vyrůstajícími z kosti šupinové) do jediné struktury, která vybíhá podél dorzolaterálního povrchu lebky - to ilustruje další odlišnost ve tvaru lebky u minotaurasaura. V materiálu minotaurasaura je také přítomno několik osteodermů, jsou však srostlé pouze částečně. Jeden pár se na lebeční klenbě nachází přesně před squamosálními rohy, další osteoderm se nachází na rohu vyrůstajícím z levé kosti jařmové. Jediný nesrostlý pár se nachází pod očnicemi a je zřejmě unikátním znakem tohoto exempláře. Ve své střední části - za zadním okrajem očnic - je lebeční klenba snížena do jakéhosi žlabu, který je protáhlý do stran (viz část A obrázku pod tímto odstavcem). Na přítomnost tohoto znaku podle CT skenu neměly vliv negativní jevy při fosilizaci a není tedy poškozením, ale původní vlastností živočicha. V tomto místě se nevyskytují žádné kostěné hrbolky. Podobný žlábek postrádající ornamentaci mají i rody Tarchia a Pinacosaurus.


Očnice mají kapkovitý tvar, s užší částí vepředu. Tím se Minotaurasaurus opět odlišuje od rodu Tarchia (s kruhovitými očnicemi) i rodu Saichania (s téměř kruhovitými očnicemi). Důležitými znaky jsou útvary, které vznikly zkostnatěním kůže v nasálním regionu. Osteodermy v nosní oblasti jsou velké a s vysokým stupněm ornamentace - vybíhají do stran a do předu, čímž dávají lebce typický býčí vzhled, podle kterého dinosaurus získal své jméno. Premaxillární zobák je také částečně pokryt dermálními zkostnatěními, což je mezi většinou asijských ankylosaurů výjimečným znakem. Kosti radličné jsou podélně srostlé a vybíhají dolů za úroveň korunek maxillárních zubů, čímž se stávají viditelné i z bočního profilu lebky. U většiny ankylosauridů tomu tak není. Stejně tak kosti křídlové se u minotaurasaura ani nedotýkají (jako u většiny ankylosauridů), ani nesrůstají (jako u rodu Ankylosaurus). Spojení kosti křídlové a kosti čtvercové je více zploštělé než u saichanie, ale podobá se tarchii. Pravá mandibula je téměř kompletní; je pouze lehce poškozená vepředu, kde se napojuje na kost předzubní. Vespodu na boku čelisti se nachází úzký osteoderm částečně srostlý se samotnou mandibulou podél její boční hrany. Tento osteoderm nevybíhá výše po boku čelisti, čímž se Minotaurasaurus liší od rodu Saichania. Mandibulární osteodermy zabírají u minotaurasaura téměř celou délku mandibuly, čímž se nový rod opět výrazně odlišuje jak u saichanie, tak u tarchie. Kost předzubní je úzká a připomíná tu pinakosaurovu. Zuby minotaurasaura jsou listovitého tvaru a všechny vykazují přítomnost vertikálního zoubkování, které dělí korunku na osm plošek. V levé maxille se nachází celkem 17 zubů, příp. prázdných zubních jamek, v pravé maxille bylo zubů 16, v levé kosti zubní 15 a v pravé kosti zubní opět 16. Maxillární zuby jsou až o 25% větší než zuby usazené v kosti zubní. Tvar zubních korunek je proměnlivý. Několik klíčových měření autorům také dovolilo odhadnout rozměry lebky. Maximální délka lebky je 30 cm; maximální šířka (bezi rohy vyrůstajícími z jařmových kostí) je 43 cm. Vzdálenost mezi rohy vyrůstajícími z kosti šupinové je 34,2 cm; délka pravé kosti tvořící mandibulu 22,5 cm. Šířka předzubní kosti je 10,3 cm. Tyto hodnoty ukazují, že Minotaurasaurus byl dlouhý kolem 4,2 metru. Nesrostlé osteodermy ale naznačují, že exemplář nemusí být plně vzrostlý a v budoucnu není vyloučen ani objev podstatně větších zástupců tohoto rodu.

Minotaurasaurus pod počítačovou tomografií. Tento postup se osvědčil především při rozlišování mezi osteodermy a vlastními kostmi.

Nový rod dinosaura pochopitelně zvyšuje diverzitu východoasijských ankylosauridů. Kraniální ornamentace na povrchu minotaurasaurovy lebky je daleko výraznější než u jakéhokoli jiného zástupce tohoto kladu. Ornamentace je mimořádně dobře vyvinutá i přesto, že nový rod vykazuje primitivnější znaky, než nacházíme u jiných zástupců téhož kladu. Přestože si autoři uvědomují, že hodnota jejich nově popsaného taxonu není docela nejvyšší, stejně jej považují za "příliš důležitý na to, aby nebyl popsán," s čímž lze určitě jenom souhlasit. Minotaurasaurus vykazuje mnoho shodných znaků se saichanií a pinakosaurem, o bližší klasifikaci ale zřejmě ještě nemá cenu spekulovat - autoři zmiňují, že fylogenetická studie ankylosaurů blíže řešící příbuzenství minotaurasaura je "na cestě" (pak mi ovšem uniká, proč v provizorní klasifikaci a vlastně celé studii autoři používali taxonomické kategorie z Linnéovského systému). Z anatomie autoři zůrazňují hlavně ve srovnání s jinými ankylosaury z Gobi poměrně primitivní mozkovnu.

Zdroj (včetně obrázků):

Miles & Miles, 2009

Abstrakt studie:

Miles, Clifford A.; and Miles, Clark J. (2009). "Skull of Minotaurasaurus ramachandrani, a new Cretaceous ankylosaur from the Gobi Desert". Current Research 96 (1): 65-70.

A new genus and species of ankylosaurid, a dinosaur from the Upper Cretaceous of the Gobi Desert has been described. It shows characters typical of many Late Cretaceous ankylosaurs. The new specimen is a virtually complete skull with both hemimandibles preserved intact with the predentary. This skull has been subjected to almost no crushing or shearing. It has an equilateral, triangular-shaped skull when viewed dorsally and large, highly ornamented narial osteoderms, which give the skull a bull-like appearance with flaring nostrils. Braincase features are more primitive than those of the other Gobi Desert ankylosaurs.

prosince 30, 2008

Fylogeneze ankylosaurů podle Gardnera

Nick Gardner, autor velmi kvalitního blogu Why I hate theropods a aktivní účastník diskuzí na DML, zveřejnil nový náhled na fylogenezi ankylosaurů, ovlivněný nedávnou studií Carpentera, Bartletta, Birda a Barricka, stejně jako jinými studiemi z nedávné doby. Jde o záslužný počin, zvláště když samotný Carpenter a jeho kolektiv na fylogenetickou analýzu "zapomněli". Jde o 50% většinový konsenzus šesti stromů s maximální parsimonií. Gardner přidal i taxony Crichtonsaurus Lu et al., 2007 a rody "Struthiosaurus" a Hungarosaurus popsáné ve studii Osi, 205. Jeho kladogram potvrzuje závěr, ke kterému dospěl Lu a později i Carpenter, totiž že Cedarpelta patří mezi ankylosauridy. V dalších závěrech se ovšem s Carpenterem neshodne. Jeho kladogram jasně potvrzuje dichotomii Ankylosauria na klady Ankylosauridae a Nodosauridae, potvrzena je i pozice gargoyleosaura jako nejvíce bazálního ankylosaurida. Jako "outgroups" pro Ankylosauria byly v rámci Thyreophora analyzovány taxony Lesothosaurus (bazální tyreofor) a Huayangosaurus (stegosaur).



Zdroj (včetně obrázku):

Nick Gardner; http://whyihatetheropods.blogspot.com/2008/12/cedarpelta-as-ankylosaurid.html

prosince 28, 2008

Peloroplites cedrimontanus a klasifikace ankylosaurů

Dostala se ke mně kompletní studie popisující nodosaurida Peloroplites cedrimontanus gen. et sp. nov., a tak je tu podrobnější verze článku z 22. prosince (dostupný zde).

Levá část obrázku: rekonstruovaná lebka Peloroplites cedrimontanus gen. et sp. nov. při pohledu z boku (A), zeshora (B) a zezadu. Pravá část obrázku: peloroplitův premaxillární zobák CEUM 26331.1 při pohledu zeshora (A), zespoda (B) a zezadu (C) a maxillární fragment se zubem CEUM 26331.6 při pohledu na stranu se zubem (D), stranu opačnou (E) a přiblížení na samotný zub (F).

Úvod se zabývá souvisejícími objevy v rámci celého kladu Ankylosauria. V uplynulém desetiletí došlo k objevům mnoha nových ankylosauřích taxonů, které se ukázaly být významné pro pochopení ankylosauří evoluce a vzájemných příbuzenských vztahů uvnitř této skupiny. Zároveň se ale objevily i nové otázky. Jednoduchá dichotomie kladu Ankylosauria na dva sub-klady Ankylosaurinae a Nodosauridae byla narušena po zjištění existence třetí skupiny, Polacanthidae Carpenter, 2001, postavené na nálezech ankylosaurů z jury (Carpenter et al., 1998) a spodní křídy (Kirkland, 1998). A zde dochází k prvnímu problému, který s novou studií mám. Krom toho, že Carpenter a kolektiv z nějakého důvodu nepoužívají kladistickou terminologii, ale "čeledě" a "podčeledě", jde o jeho tvrzení o Polacanthidae. V tomto případě je vlastně správné užívání slova "čeleď, neboť Polacanthidae tak, jak bylo jméno definováno (ve zjednodušeném znění všichni ankylosauři bližší rodu Gastonia než rodům Edmontonia a Euoplocephalus), zřejmě neoznačuje monofyletickou skupinu (=klad). Carpenter monofylii Polacanthidae nikdy netestoval a s nejvyšší pravděpodobností se jedná o parafyletický grad; o dichotomii Ankylosauria na Ankylosauridae a Nodosauridae dnes ve skutečnosti pochybuje málokdo. Carpenter sám to naznačuje svým tvrzením, že "Polacanthidae ještě není obecně akceptována", odvolává se ale na histologii krunýře, která ji údajně od ostatních skupin odlišuje. V současné době, kdy kladistika zcela převládá a důležitý je pouze průběh fylogeneze, nikoli vzájemná podobnost, je taková argumentace přinejmenším zvláštní. Pokračujme ale dál: podle Carpentera a kolektivu se v současnosti Ankylosauridae dělí na "podčeledi" Ankylosaurinae a Shamosaurinae. Zatímco o monofylii Ankylosaurinae nemůže být sporu, definici Shamosaurinae se mi vůbec najít nepodařilo a podle TaxonSearch ji toto jméno ani nemá (což ovšem vzhledem k zastaralosti TaxonSearch nemusí mnoho znamenat). Snad je Shamosaurinae označením pro monofyletickou skupinu (Shamosaurus + Gobisaurus), která tvoří sesterský taxon k Ankylosaurinae, což naznačuje např. Vickaryous et al., 2004. Přesto se mi zdá, že toto jméno používá jen Carpenter a zdroje, které z něj citují. Vzhledem k těmto faktům (z nichž mě nejvíc zarazila ignorace kladistiky) bych nebral taxonomii nastíněnou v této studii moc vážně.

Přejděme k méně kontroverzním tvrzením. Ankylosauři ze spodnokřídové formace Cedar Mountain ve východním Utahu jsou ve srovnání s jinými stejně starými lokalitami neobvykle hojní a různorodí. Většina severoamerických souvrství pocházejících ze spodní a "střední" křídy obsahuje jen jeden ankylosauří taxon, ale v Cedar Mountain Formation jich bylo nalezeno už přinejmenším šest. Ve formaci ale ankylosauři nejsou rovnoměrně rozloženi. "Polacanthidní" ankylosauři (podle Carpentera jde o Gastonia burgei, Gastonia n. sp. a "velký nepojmenovaný taxon" - ve všech případech jedná o ankylosauridy) se vyskytují na lokalitě Yellow Cat napříč bazálními členy Ruby Ranch. Tyto druhy zřejmě vymřely během nejranější fáze aptu (před 120 miliony let). Nejstarší "ankylosaurid" (Carpenterovo vnímání Ankylosauridae nezahrnuje "polacanthidní" druhy, takže se skupina vlastně stává parafyletickou) se vyskytuje u báze členu Mussentuchit a je jím Cedarpelta bilbeyhallorum. Nejstarším nodosauridem je velký nepojmenovaný taxon z prosřední části Ruby Ranch a nejstarším pojmenovaným nodosauridem je Animantarx ramaljonesi ze spodní části členu Mussentuchit. Předchozí zprávy o nálezu druhu z rodu Sauropelta (Carpenter et al., 1999 následující Kirklanda z let 1992 a 1996) jsou pravděpodobně chybné a exemplář náleží "novému, velkému polacanthidovi".

Fosilní materiál velkého nodosaurida byl v Cedar Mountain Formation poprvé popsán v práci Burge & Bird, 2001. Nyní je tento materiál popsán detailněji a byl pojmenován. Pochází z naleziště Price River II, vzdáleného 24,5 km jihovýchodně od města Price. Přestože podle původních odhadů spadá tato lokalita pod člen Ruby Ranch, tmavý jílovec ukazuje spíše na člen Mussentuchit. Kromě nového rodu a druhu nodosaurida lokalita vydala i pozůstatky čtyř jedinců nového brachiosauridního sauropoda, "iguanodontida", pterosaura, želvy a také materiál patřící zřejmě ankylosauridovi druhu Cedarpelta bilbeyhallorum (slovo "iguanodontid" dávám do uvozovek kvůli odkazu na parafyletický grad Iguanodontidae). Radiometrické datování určuje stáří lokality na rozhraní stupňů apt a alb (založeno na revidované škále geologického času z roku 2004), což se shoduje přinejmenším s jednou částí formace Cloverly ležící ve Wyomingu a Montaně (podle Burton et al., 2006 ∼108.5 +/− 0.2 Ma).

Nový rod dostal jméno Peloroplites. Jde o složeninu z řeckých slov "peloros", znamenající "obludný" nebo také "obrovský", a "hoplites", což znamená "těžce obrněný". Holotyp má označení CEUM 26331 a tvoří jej nekompletní lebka. Ta postrádá premaxillární zuby, má pouze malé a tupé "rohy", parokcipitální výběžky (= ležící blízko temenní kosti) vybíhají do stran, nikoli posterolaterálně (do strany a zároveň dozadu) jako u rodu Sauropelta. Čtvercová kost je ve vertikální poloze, není nakloněna dopředu a ani se nesvažuje anteroventrálně. Čepovec (druhý krční obratel směrem od hlavy) je velmi krátký, což se opět neshoduje s jinak relativně podobným rodem Sauropelta. Poměr velikosti mezi krkavčí kostí a lopatkou je 2:3, což je podobná hodnota jako u rodů Animantarx a Edmontonia, ale rozdílná oproti 1:3 u sauropelty. Studie také vypisuje úcyhodné množství paratypů: cervikální, dorzální i kaudální obratle, synsakrum, pánevní kosti, metakrpální i metatarzální kosti, články prstů, drápy, skapulakorakoid, kosti ramenní, stehenní, vřetenní, loketní i osteodermy z krunýře.

Lebka podle odhadu měřila 56 centimetrů a maximální šířka byla 35,5 cm, což je přesně ta samá šířka, která byla zaznamenána u sauropelty (materiál AMNH 3035). Premaxilly (mezičelistní kosti) jsou spojeny a přestože levá premaxilla je po straně poškozená, lze odhadnout šířku premaxillárního zobáku na 18 cm. Horní povrch obou premaxill je zdrsnělý kvůli keratinovému zobáku, čímž se Peloroplites odlišuje od rodu Gastonia, kde je onen povrch hladký. Levá a pravá prefrontální kost jsou spolu spojeny, stejně jako kosti slzné (lachrymals). Obě soustavy "prefrontal-lachrymals" jsou při pohledu ze strany a ze shora trojúhelníkovitého tvaru. Jjeich vnější povrch je hrubý a složený z nepravidelných jamek, propojených "žlabů" a hřebenů. Obzvláště patrné je toto zdrsnění poblíž očnic. Kost šupinová (squamosal), jařmová (jugal), quadratojugal a kost čtvercová jsou po obou stranách srostlé.

Obratle peloroplita byly identifikovány na základě srovnání s rody Edmontonia a Sauropelta. Byly přitom daleko větší než obratle z paratypu cedarpelty, nalezeného nedaleko. Celkový počet obratlů je neznámý. Atlas nebyl nalezen, ale pravděpodobně nebyl srostlý s čepovcem, jako tomu bylo u edmontonie. Čepovec je téměř kompletní, postrádající jen části neurálního výběžku a postzygapofýz. Fragment neurálního výběžku dokazuje, že tato struktura byla více nakloněna do horizontální polohy než u sauropelty. Centrum je vysoké téměř stejně, jako je široké, což ostře kontrastuje s proporcemi zaznamenanými u sauropelty a edmontonie.

Celkově byl Peloroplites velmi velkým nodosauridem, srovnatelným jen s rodem Sauropelta z formace Cloverly, dlouhým 5 - 5,5 m. Je možné, že některé z velkých fosilizovaných nodosauridích kostí z Cedar Mountain Formation, jež byly dříve s nejistotou připsány sauropeltě, ve skutečnosti patřily peloroplitovi. Pokud by tomu tak bylo, mohl by tento fakt rozšířit stratigrafický rozsah dolů až do prostřední části členu Ruby Ranch. Závěr studie rovněž zpracovává taxonomické implikace nového objevu. Kromě nově popsaného peloroplita považuje v tomto směru za významný i nový paratyp cedarpelty. Autoři však neprovedli žádnou fylogenetickou analýzu. Podle proporcí lebky však usuzují, že předchozí řazení rodu Zhangyuansaurus mezi nodosauridy je chybné. Lebka tohoto čínského ankylosaura podle nich vykazuje typické znaky ankylosauridů, a to konkrétně "shamosaurinních". Přesto byla dlouho rozhodujícím znakem, jenž způsobil zařazení mezi nodosauridy, absence ocasního kyje ze srostlých osteodermů. Fosilie zhangyuansaura jasně ukazují, že tento útvar dinosaurovi chyběl. Ocasní kyj byl dlouho považován za diagnostický znak pro celý klad Ankylosauridae, navzdory tomu, že se vyskytoval jen u ankylosaurinních ankylosauridů. Sloučení zadních kaudálních osteodermů do kyje se muselo objevit až pozdě za života zvířete, protože žádný takový kyj nebyl nalezen u juvenilních jeidnců dlouhých jen 1,5 m, popsaných Dongem v roce 1989. Pokud by byl Zhangyuansaurus zařazen mezi ankylosauridy (konkrétně shamosauriny), spíše než nodosauridy, lze ocasní kyj považovat za autapomorfii dospělých ankylosaurinů.

Zdroje:

Carpenter et al., 2008
Mickey Mortimer; http://dml.cmnh.org/2002Jan/msg00752.html (včetně citace Davida Marjanoviće)
http://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodontia

prosince 24, 2008

Dinosauři nevymřeli kvůli chladu - objev polárních dinosaurů ze Sibiře

Předmětem další ze zajímavých studií je nečekaně vysoká diverzita arktických dinosaurů ve svrchní křídě, kterou potvrzují nálezy z Ruska. Zatímco tradičně jsou dinosauři vyobrazováni jako tropická zvířata citlivá na výchylky klimatu a žijící v "neměnném horku" mezozoika, současné objevy fosilií z vysokých zeměpisných šířek dokazují, že od spodní jury až do svrchní křídy žili dinosauři i velmi blízko tehdejším pólům. Přestože v mezozoiku tyto oblasti mohly být teplejší než dnes, v žádném případě je nelze označit za "tropické". Přítomnost dinosaurů v polárních oblastech má zajímavé implikace pro otázku dinosauřího vyhynutí. Pokles teplot a výraznější tepelné rozdíly, jež nastaly kolem rozhraní křída/terciér, byly dosud považovány za jeden z hlavních faktorů vymizení neptačích dinosaurů (viz studie Sloan, 1976; Sloan et al., 1986; Officer et al., 1987; Landis et al., 1996).

Nová studie Pascala Godefroita a jeho kolektivu ale popisuje překvapivě rozmanitou dinosauří faunu z pozdního maastrichtu severovýchodního Ruska, která i v posledních dnech "věku dinosaurů" stále vykazovala skvělé adaptace pro chladné podnebí. Donedávna byly z této lokality - jedná se konkrétně o formaci Kakanaut - známy jen izolované zuby hadrosauridů a troodontidů (mimochodem, u troodontidů jsou adaptace na dlouhodobou zimu a tmu - včetně velkých očí a předpokládané přítomnosti tepelně izolujícího peří - známy už dlouhou dobu). V roce 2007 zde ale byly objeveny fosiliferní vrstvy, které brzy vydaly nejen zuby, ale i kosti a fragmenty vaječných skořápek. Přitom místo, kde se dnes rozkládá formace Kakanaut (poblíž stejnojmenné řeky; poloostrov Kamčatka), bylo pólu velmi blízko - severní pól na konci křídového období byl podstatně blíže Tichému oceánu a neležel zřejmě daleko od pobřeží severovýchodní Sibiře. Jsou odtud známy i mořské sedimenty, obsahující fosilie amonitů a mlžů. Lokalita je bohatá i po paleobotanické stránce - s 50 rozpoznanými taxony je dokonce nejhojnější z celého arktického regionu. Godefroit a kolektiv využili 31 morfologických znaků zdejších organismů, aby odhadli, jaké zde bylo podnebí v nejpozdnější křídě. Průměrná roční teplota byla asi 10°C, v chladnějších měsících klesala na 0°C až 6°C. Průměrné roční srážky se pohybovaly zřejmě v rozmezí 1500 až 1700 mm, což je poměrně dost. Byly zřejmě rovnoměrně rozloženy v průběhu roku.

Zdejší fosilie většinou mají podobu malých (do 5 centimetrů), od sebe dobře rozeznatelných vertebrátních pozůstatků. Mezi časté patří např. zuby hadrosauridů. Mají dlouhou a úzkou korunku a jedinou, výraznou hranu procházející středem té strany, která je pokryta sklovinou. Hadrosauridi jsou dominantní skupinou dinosaurů ve svrchnokřídových sedimentech jihovýchodního Ruska a jsou také dobře známi ze sousední Aljašky. Zuby listovitého tvaru s hlavní špičkou u vrcholu a dalšími špičkami podél hrany korunky (více o tvaru napoví obrázek pod tímto odstavcem) patří ankylosauřímu dinosaurovi. velmi blízce připomínají severoamerického nodosaurida rodu Edmontonia. Tomuto rodu také zřejmě patří nekompletní lebka z maastrichtských vrstev jižní Aljašky. Konkrétní spojující znak je naneštěstí příliš odlišný mezi jendotlivými rody ankylosaurů, a tak jej nelze použít jako validní diagnostický znak. Zuby z Kakanautu zůstávají klasifikované jako patřící "neurčitému ankylosaurovi".


Dinosauří fosilie z formace Kakanaut: a skapula dočasně připsaná bazálnímu ornitopodovi b zub hadrosaurida, ZIN PH107/2 c zub ankylosaura, ZIN PH107/3 d zub neoceratopa v pohledu ze zadní strany, ZIN PH107/4 e to samé, co d, ale z jiného pohledu f zub troodontida (morfotyp ‘Troodon’), ZIN PH107/5 g zub troodontida (morfotyp ‘Urbacodon’), ZIN PH107/6 h zub dromaeosaurida (morfotyp ‘Dromaeosaurus’), ZIN PH107/7 i to samé, co h, ale z jiného pohledu j zub dromaeosaurida (morfotyp ‘Saurornitholestes’), ZIN PH107/8 k zub tyrannosaurida, ZIN PH107/9 l to samé, co k, s detailem na zoubkovanou hranu. Pruhy měřítka: a-k = 5 mm; l = 1 mm

Čtyři izolované zuby zřejmě patřily prvnímu neoceratopovi, jenž byl nalezen ve vrstvách z období maastrichtu mimo území Severní Ameriky. Sklovinná strana jejich nízké a baňaté korunky se vyznačuje primární, výstředně umístěnou silnou hranou. Kořeny a báze korunky nejsou u zubů zachovány. Kvůli tomu je nemožné identifikovat je přesněji. Druhy Hypsilophodon foxii a Jeholosaurus shangyuanensis připomínají dvě malé lopatky, patřící zřejmě bazálnímu ornitopodovi. Autoři uvádějí konkrétní anatomické znaky, podle kterých odhadli příbuznost s výše zmíněnými druhy. Konstatují ale, že nejsou striktně synapomorfické pro bazální ornitopody a každý zvlášť lze pozorovat i u jiných vývojových linií. Z toho důvodu je současný status "neurčitých bazálních ornitopodů" jen prozatímní a musí ho potrvdit nebo vyvrátit další nálezy. Ptakopánví dinosauři obecně však byli v arktickém regionu vysoce diverzifikovaní s naprostou jistotou. Srovnání s pozdně-maastrichtskými vrstvami slavné formace Hell Creek ukazuje, že ve formaci Kakanaut chybí pouze pachycefalosauridi (to už ale neplatí pro pozdní kampán Aljašky). Protože ale pachycefalosauridi tvoří jen malou část svrchnokřídových dinosauřích faun, je možné, že zatím nebyli ve formaci Kakanaut objeveni jen kvůli tomu, že to zkrátka nebylo příliš pravděpodobné.

Podle morfologických znaků zde lze rozeznat i pět typů teropodů. Jeden blízce připomíná už dříve nalezené zuby, tehdy připsané rodu Troodon. Určité znaky morfologie zubů ale zřejmě mezi troodontidy byly velmi rozšířené a nelze je tedy využít ke klasifikaci na úrovni rodu. Další zub z Kakanautu připomíná troodontidy druhů Byronosaurus jaffei a Urbacodon itemirensis. Zuby dromaeosauridů jsou stejně jako u troodontidů také reprezentovány dvěma rozdílnými mrofotypy. První morfotyp blízce připomíná zuby druhu Dromaeosaurus albertensis - např. svou proporčně vysokou a úzkou korunkou. Druhý morfotyp se podobá spíše zubům druhu Saurornitholestes langstoni - korunka je po stranách více stlačená. A konečně pátý morfotyp náleží většímu teropodovi, zřejmě zástupci kladu Tyrannosauridae. S pěti zubními morfotypy je pozdně-maastrichtské období formace Kakanaut plně srovnatelné s teropodími faunami z nižších zeměpisných šířek.

Fosiliferní vrstvy překvapivě bohaté sibiřské formace obsahovaly i částečně rekrystalizované fragmenty vaječných skořápek. Je to vůbec poprvé, co byly pozůstatky dinosauřích vajec obejveny v polárních obalstech. Vejce zařazené k ootaxonu Spheroolithidae (zřejmě patřila hadrosauridům) jsou vůbec nejčetnější; vejce připsané ootaxonu Prismatoolithidae (patřící neptačím teropodům) zde byly také objeveny. Objev má velký význam: dokazuje, že polární dinosauři se ve vysokých zeměpisných šířkách i rozmnožovali. Museli přežít v dlouhotrvající temnotě polární noci - během ní se zřejmě živili stálezelenými jehličnany a krytosemennými rostlinami.

Složení fauny zjištěné z formace Kakanaut připomínají daleko více proslavené formace ze záapdu Severní Ameriky (např. Hell Creek), než pozdně-maastrichtské fauny objevené v severovýchodní Číně a Rusku. V těchto oblastech býložravcům dominovali lambeosaurini (skupina spadající pod klad Hadrosauridae), přítomni byli i sauropodi a nodosauridi, zatímco ceratopové zcela chyběli. Takto protikladná distribuce dinosauřích skupin na území dnešní Eurasie svědčí o vysoké úrovni provincialismu. Ačkoli už je nám známo, že právě v maastrichtu a kampánu prožili dinosauři největší rozkvět (resp. o tom minimálně vypovídá fosilní materiál), podle Godefroita je biodiverzita posledních dinosaurů stále velmi podceněná. Scénáře dinosauřího vymírání, postavené na nálezech ze západu Severní Ameriky, se rázem staly neaktuální. Nové sibiřské obejvy navíc stvrzují jeden z hlavních argumentů pro endotermii dinosaurů - zjevně dokázali úspěšně žít i v podmínkách, které jsou příliš kruté pro tyoické ektotermní plazy. Tento arguemtn nicméně není nový; na základě nálezů z Aljašky ho formuloval již Robert T. Bakker v sedmdesátých leetch minulého století. Pokles teplot, ať už byl nebo nebyl způsoben dopadem chicxulubského meteoritu, nemohl být příčinou vymření neptačích dinosaurů. Předpokládalo se, že chicxulubský impakt do oblasti dnešního Mexického zálivu emitoval do stratosféry obrovské množství prachu, což vedlo k drastické redukci fotosyntetické aktivity na dlouhou dobu. Poté údajně došlo ke kolapsu celého potravního řetězce. Objev ze Sibiře ale dokázal, že přinejmenším některé formy býložravých dinosaurů dokázaly využít i zdrojů potravy o nízké kvalitě. Přestože studie konstatuje, že i s touto schopností je nepravděpodobné, aby dinosauři dokázali přežít tak dlouhou periodu tmy, jaká následovala po Chicxulubském impaktu, scénář vyhynutí neptačích dinosaurů bude třeba zásadně pozměnit.

Zdroj (včetně obrázku):

Godefroit et al., 2008

Abstrakt studie:

Godefroit, P., Golovneva, L., Shchepetov, S., Garcia, G. and Alekseev, P. (2008). "The last polar dinosaurs: high diversity of latest Cretaceous arctic dinosaurs in Russia." Naturwissenschaften doi: 10.1007/s00114-008-0499-0

A latest Cretaceous (68 to 65 million years ago) vertebrate microfossil assemblage discovered at Kakanaut in northeastern Russia reveals that dinosaurs were still highly diversified in Arctic regions just before the Cretaceous–Tertiary mass extinction event. Dinosaur eggshell fragments, belonging to hadrosaurids and non-avian theropods, indicate that at least several latest Cretaceous dinosaur taxa could reproduce in polar region and were probably year-round residents of high latitudes. Palaeobotanical data suggest that these polar dinosaurs lived in a temperate climate (mean annual temperature about 10°C), but the climate was apparently too cold for amphibians and ectothermic reptiles. The high diversity of LateMaastrichtian dinosaurs in high latitudes, where ectotherms are absent, strongly questions hypotheses according to which dinosaur extinction was a result of temperature decline, caused or not by the Chicxulub impact.

prosince 23, 2008

Nově z Ojo Alamo: Glyptodontopelta validní, Edmontonia australis synonymem

Autorem druhé "nodosauridní" studie z posledního letošního vydání JVP napsal paleontolog Michael E. Burns a zabývá se nově objeveným jedincem druhu Glyptodontopelta mimus, popsaného původně Fordem roku 2000. Fosilní materiál byl nalezen ve svrchnokřídových vrstvách ve členu formace Ojo Alamo zvaném Naashoibito; jedná se o součást novomexické pánve San Juan. Příslušnost k rodu Glyptodontopelta zjistil Burns z morfologie osteodermů, neboli kostěných plátů vrostlých do kůže (za života možná pokrytých keratinem). Provedena byla i histologická analýza. Nový materiál pochází ze stejného stratigrafického horizontu jako holotyp (značený USNM 8610). Tvoří jej osteodermy různých tvarů, a proto může sloužit jako základ pro srovnání tvaru a formy osteodermů u různých ankylosauřích taxonů. Unikátní textura povrchu osteodermy glyptodontopelty výrazně odlišuje od ostatních svrchnokřídových ankylosauridů a nodosauridů (abstrakt studie jako příklad zmiňuje rody Ankylosaurus, Nodocephalosaurus, Edmontonia, Euoplocephalus a Panoplosaurus). Tato odlišnost podle Burnse jasně dokazuje, že G. mimus je validním druhem. Rozsáhlá revize ankylosaurů v knize The Dinosauria (second edition), jejímiž autory jsou M. K. Vickaryous, T. Maryańska a D. B. Weishampel, přitom tento druh označila za nomen dubium. Burns však zároveň shledává nodosaurida druhu Edmontonia australis (popsaného rovněž Fordem roku 2000) za subjektivní mladší synonymum G. mimus, a to právě na základě oné unikátní textury povrchu, kterou "E. australis" vykazuje na osteodermech umístěných na krku. Krom toho se shoduje i tvar. Vzhledem k tomu, že osteodermy se liší mezi jednotlivými rody a přesto byly nalezeny společně ve svrchnokřídových vrstvách, je objev velice užitečný i z hlediska biostratigrafie.

Zdroje:

http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1102
http://en.wikipedia.org/wiki/Glyptodontopelta

Abstrakt studie:

Burns, M.E. 2008. Taxonomic utility of ankylosaur (Dinosauria, Ornithischia) osteoderms: Glyptodontopelta mimus Ford, 2000: a test case. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1102-1109.

A new nodosaurid specimen from the Upper Cretaceous Naashoibito Member of the Ojo Alamo Formation in the San Juan Basin, New Mexico is assigned to Glyptodontopelta mimus Ford, 2000 based on characters of internal (histological) and external osteoderm morphology. This specimen is from the same stratigraphic horizon as the holotype (USNM 8610), and because it displays a wide range of osteoderm morphotypes, it can be used as a basis for comparison of osteoderm shape and sculpturing among different ankylosaur taxa. Its unique surface texture differentiates it from other Upper Cretaceous ankylosaurids and nodosaurids (Ankylosaurus, Nodocephalosaurus, Edmontonia, Euoplocephalus, and Panoplosaurus) and demonstrates that G. mimus is a valid taxon. The nodosaurid Edmontonia australis Ford, 2000 is considered a subjective junior synonym of G. mimus based on having the same surface texture and shape of the medial cervical osteoderms. Ankylosaur osteoderms are distinctive to at least the genus level and are commonly found in Upper Cretaceous strata, thus they have great biostratigraphic utility.

prosince 22, 2008

Peloroplites cedrimontanus, nový rod a druh nodosaurida z Utahu

A už zde je více informací o studiích, jejichž citace jsem zmínil ve včerejším článku. Tým paleontologů včele s Kennethem Carpenterem se v posledním vydání JVP roku 2008 pouští do popisu nového rodu a druhu nodosaurida (sub-klad kladu Ankylosauria). V jeho případě se navíc "vytáhla" i anglická wikipedie - článek na ní psal zjevně někdo, kdo má přístup ke kompletní studii. To bohužel není můj případ a tak tento článek bude směskou informací z wikipedie a abstraktu. Peloroplites cedrimontanus, jak zní jméno nového objevu, je znám na základě materiálu tvořeného nekompletní lebkou a množstvím postkraniálních elementů. Materiál byl nalezen v Emery County (centrální Utah); z geologického hlediska spadá konkrétní lokalita (PR-2 Quarry) pod člen formace Cedar Mountain jménem Mussentuchit. Stáří lokality se pohybuje v rozhraní mezi spodnokřídovými stupni apt a alb. K místě objevu také odkazuje druhové jméno dinosaura, rodové potom znamená "obludný a těžký". Peloroplites byl 5 až 5,5 m dlouhý, což je na nodosaurida poměrně zančná velikost. Díky ní se Peloroplites stává srovnatelný např. se svým současníkem z rodu Sauropelta a jedním z největších známých nodosauridů vůbec.

Holotyp s označením CEUM 26331 tvoří nekompletní lebka, části postkraniálního skeletu jsou paratypy. Lebka je 56 cm dlouhá a mezi očima 35,5 cm široká. Od rodu Sauropelta se Peloroplites v kraniální anatomii odlišuje především vertikálně orientovaným suspenzoriem (suspenzorium je série kostí, spojující bázi spodní čelisti se zbytkem lebky). Mezi další rozlišující znaky patří pouze lehce vyklenutý vršek lebky a široký mezičelistní zobák čtvercového tvaru. Ve svém zobáku Peloroplites postrádal zuby a lebka měla místo nápadných rohů jen menší, rohům podobné výčnělky. Jediný dochovaný zub z horní čelisti je poměrně velký a podobný zubům přisouzeným rodu Priconodon, dalšímu velkému nodosauridovi žijcímu ve stejné době. Spodní čelist je reprezentována pouze zadní polovinou a byla zřejmě velice masivní. Spolu s velkými zuby tento fakt nasvědčuje konzumaci tužší potravy, než bylo proostatní ankylosaury obvyklé. Z postkraniální kostry peloroplita se zachovaly elementy ze všech oblastí s výjimkou zadních nohou. Pánev neslo šest spojených obratlů, podobně jako u nodosaurida rodu Silvisaurus. Ilia neboli kosti kyčelní jsou největšími z třech párových kostí tvořících pánev. Jejich neobvyklá orientace je zřejmě pouze následkem poškození při procesu fosilizace. Narozdíl od naprosté většiny nodosauridů je kost loketní dlouhá a přímá a kost hlezenní (velká kost v kotníku; astragalus) nebyla srostlá s kostí holenní. Zajímavostí je, že k nově vzniklému rodu a druhu může být přeřazen i materiál dříve připisovaný rodu Sauropelta. Tento ankylosaur je znám z Cloverly Formation (Montana a Wyoming), ale byly mu připisovány i izolované kosti z formace Cedar Mountain. Zjištění existence velkého nodosaurida podobného rodu Sauropelta z této formace je samozřejmě schopno tyto fosilie interpretovat lépe.

Peloroplites byl nalezen v jílovcové lokalitě, která je na fosilie dinosaurů a vyhynulých mezozických obratlovců obecně velmi bohatá - pochází odtud např. fosilie pterosaura, čtyř jedinců dosud nepopsaného brachiosauridního sauropoda, iguanodontního ornitopoda a bazálního ankylosaurida druhu Cedarpelta bilbeyhallorum. Právě pro posledního jmenovaného má objev peloroplita zajímavé implikace. Nedaleko od něj byl totiž nalezen i paratyp cedarpelty, který je tvořen i postkraniální kostrou. Dosud byly známy jen dvě lebky. Autoři studie srovnali postkraniální kostru cedarpelty a peloroplita a potvrdili, že Cedarpelta je blíže příbuzná ankylosaurovi než peloroplitovi. Tím její status nejbazálnějšího známého ankylosaurida zůstává zachován. Jako u primitivního ankylosaurida zde zřejmě není důvod předpokládat přítomnost ocasního kostěného kyje. Současné nálezy z Číny ukazují, že tento kyj je synapomorfií ankylosauridů vyjma kladu Shamosaurinae (tedy např. kladu Ankylosaurinae).

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/Peloroplites
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1089

Abstrakt studie:

Carpenter, K., J. Bartlett, J. Bird, and Reese Barrick. 2008. Ankylosaurs from the Price River Quarries, Cedar Mountain Formation (Lower Cretaceous), east-central Utah. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1089-1101.

A new large nodosaurid ankylosaur, Peloroplites cedrimontanus, is described from a partial skull and postcranial skeleton found at the PR-2 Quarry located at the base of the Mussentuchit Member of the Cedar Mountain Formation in central Utah. The specimen is about the same size as the contemporary nodosaurid Sauropelta edwardsorum from the Cloverly Formation of Montana, and is of an individual approximately 5–5.5 m long. The skull of Peloroplites differs from that of Sauropelta in the vertical orientation of the suspensorium, non-domed cranium and broad, square premaxillary beak. The quarry is near and roughly at the same level as the CEM Quarry that produced the holotype of the ankylosaurid Cedarpelta bilbeyhallorum. The postcrania of Cedarpelta is described and illustrated based on the paratype and new material. These elements clearly establish that Cedarpelta is closer to Ankylosaurus than to Sauropelta. As a primitive ankylosaurid, there is no a priori reason to assume that the tail club was present. Based on recent finds in China, a hypothesis is presented that the tail club is a derived feature in non-shamosaurine (i.e., ankylosaurine) ankylosaurids.

prosince 12, 2008

O endokraniální anatomii teropodů a ankylosaurů...podruhé

O studii paleontologů L. Witmera a R. Ridgelyho z tohoto roku jsem na blog napsal již 29. října - tady. Z českého paleontologického fóra jsem se ale dozvěděl o novém článku na stránkách Ohio University, kde je výzkum o endokraniální anatomii lambeosaurinů popsán s více detaily. Tento článek tak obsahuje mnoho informací, které se čtenář mohl dozvědět již z onoho říjnového článku. Přesto si myslím, že jeho napsání má smysl, a bude úplným shrnutím této zajímavé studie.

Přestože článek začíná poněkud zjednodušujícími a senzačními informacemi o malých mozcích a "vzdušných hlavách", obsahuje i zajímavá fakta. Pro začátek si připomeňme, že paleontologové Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University objevili větší počet nasálních dutin, než se původně předpokládalo. Díky metodě počítačové tomografie dokázali vědci vyvinout trojrozměrný model dinosauří lebky, který ukazuje fyziologii dýchacích cest. Witmer, který je na Ohio University profesorem paleontologie v koleji osteopatické medicíny, v článku přiznává, že jeho dlouhé studium těchto dutin dokonce vzbuzovalo posměch těch, podle kterých je pozorování prázdných prostor v lebce zbytečné. Předmětem zájmu paleontologů se staly lebky dvou dinosauřích predátorů z rodů Tyrannosaurus a Majungasaurus a lebky dvou obrněných býložravců z kladu Ankylosauria - rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus. Pro srovnání byly rovněž zkoumány lebky krokodýlů, jediných dnes žijících nedinosauřích archosaurů, a recentního dinosaura - pštrosa. Přibrán byl rovněž člověk. Analýza krania dravých teropodů odhalila velké oblasti čichové sliznice, vyklenutou dýchací cestu vedoucí z nozder do hrdla a také velký počet dutin. Celkově objem vzduchem vyplněných prostorů v lebce teropodů daleko překračoval objem mozkové dutiny.


CT skeny rovněž Witmerovi a Ridgelymu dovolily vypočítat celkový objem kostí, vzduchem vyplněných prostorů, svaloviny a jiných měkkých tkání, což paleontologům poskytne relativně přesný odhad hmotnosti hlavy za života zvířete. Hlava populárního "T-rexe", plně obalená masem, například vážila celých 515,5 kilogramů. Taková hmotnost se bezpochyby může zdát až neuvěřitelná, připomeňme si ale, že Tyrannosaurus měl na poměry teropodů lebku neobyvkle masivní (podrobnosti ve výborném článku Vladimíra Sochy zde). Witmer na základě těchto faktů předpokládá, že nasální dutiny významně přispívaly k odlehčení lebky. Podle odhadu byla dokonce "T-rexova" lebka díky vzduchem vyplněným prostorům o celých 18% lehčí, což umožňovalo úsporu v hmotnosti využít např. pro svaly pomáhající rozmělňovat potravu (a skus měl Tyrannosaurus skutečně drtivý, podle poslední studie na toto téma dokázaly jeho čelisti působit silou 3100 kg) nebo pro uchopení těžší kořisti do tlamy. Další možná biomechanická role dutin spočívala v pneumatizaci kostí, které by se tak svou stavbou podobaly dutému nosníku. Výhody takového řešení jsou zjevné - obojí zůstává stále velmi pevné, ale umožňuje dosáhnout nižší hmotnosti. Pevná a zároveň lehká lebka podle Witmera predátorům umožňovala pohybovat hlavou rychleji a odlehčila silně namáhanému krku.


Přestože většina paleontologů předpokládala, že nasální a paranasální dutiny obrněných dinosaurů byly v zásadě podobné jednoduchým dýchacím cestám teropodů, Witmer a Ridgely odhalili, že ve skutečnosti šlo o velmi spletitý a komplikovaný systém. Dýchací cesty v čenichu těchto zvířat byly složitě zkroucené a stočené, místo aby jednoduše a přímo vedly do plic nebo vzdušných vaků. Witmer rovněž zdůrazňuje vysokou úroveň cévního zásobení čenichu zkoumaných ankylosaurů. Nasální prostory se táhly napravo od velkých krevních cév. Podle Witmera tento fakt mohl hrát úlohu při výměně tepla. Pokaždé, když se dinosaurus nadechl, ochladil vzduch procházející přes vlhký povrch nosní sliznice krev, a ta zároveň ohřála vdechovaný vzduch. Zdá se, že byla u dinosaurů konečně nalezena nosní skořepa ohřívající vzduch. Doposud nezaznamenaná přítomnost těchto struktur byla jedním z nejsilnějších argumentů pro odpůrce dinosauří endotermie. Na tento fakt naráží i samotný Witmer, který zdůrazňuje, že podobné fyziologické mechanismy mají dnes všichni teplokrevní živočichové. Spletité nasální prostory mohly sloužit i jako rezonanční komory a ovlivňovat tak vydávané zvuky. V detailech oné komplikované struktury se mohli ankylosauři lišit jedinec od jedince, a to se mohlo promítnout i do jejich "hlasů". Na základě těchto drobných odchylek mohli živočichové rozeznat jiné členy stáda od sebe navzájem. Připomeňme si, že k naprosto témuž závěru došli Witmer a Ridgely již ve své minulé studii o lambeosaurinech, na které spolupracovali spolu s paleontology Evansem a Hornerem a o které jsem napsal zde. Podle Witmera dokonce model prokázal, že stejně jako lambeosaurini, i ankylosaurům stavba jejich vnitřního ucha dovolovala zachytit drobné nuance v "hlasech" ostatních zvířat.

Zatímco lidské nasální dutiny připomínají odpovídající struktury u dinosaurů jen na úrovni velmi obecných znaků (naše mozková dutina například zabírá daleko více objemu než vzduchem vyplněné prostory v lebce), mezi dinosaury a krokodýly - případně pštrosy - byla v oblasti endokraniální anatomie zjištěna určitá podobnost, která se zřejmě stane tématem příštích studií. Witmer také upozorňuje, že ačkoli přítomnost rozsáhlých vzduchových dutin mohla být společným znakem široké skupiny živočichů, u různých druhů mohly mít dutiny různé funkce a nelze tedy příliš zobecňovat. Přesto se nyní lebečním dutinám bude zřejmě věnovat více prostoru než dříve, kdy se paleontologové zaměřovali hlavně na svalstvo a kosti.


Zdroj:

http://news.research.ohiou.edu/news/index.php?item=531

Zdroj obrázků:

Witmer & Ridgely, 2008

října 31, 2008

Revize údajných stegosauřích stop a její implikace pro jiné stopy ptakopánvých

Domnělé stegosauří stopy pocházející ze střední jury dnešní Anglie a zařazené pod ichnotaxon Deltapodus Whyte & Romano, 1994 jsou podobné spíše sauropodům - jsou protáhlé a ploskochodné. Podle autorů nové studie, Gerarda Gierlińského a dnes již zesnulého Karola Sabatha, lépe odpovídají profilu stegosauřích končetin spíše velké digitigrádní, ornitopodům podobné otisky (zahrnující i otisk přední i zadní končetiny ichnotaxonu Stegopodus Lockley & Hunt, 1998) ze svrchní jury amerického Utahu. Z Morrison Formation v Utahu jsou navíc známy i stopy daleko lépe odpovídající charakteristikám nohy dryomorfů (podskupina iguanodontních ornitopodů) - jedná se např. o ichnogenus Dinehichnus Lockley et al., 1998. Autoři navrhují u případné revize ichnotaxonu Stegopodus přesunout u diagnózy důraz od přední končetiny k zadní noze. Pokud přijmeme obecně uznávaný názor, že v případě stegopoda skutečně šlo o zástupce kaldu Stegosauria, stopy deltapoda musejí pocházet od jiného tyreofora. Jiné stopy podobné těm deltapodovým snad mohou pocházet od ankylosaurů - jedná se o ichnotaxa Navahopus Baird,1980 a Apulosauripus Nicosia et al., 1999 (ačkoli podle závěrů Vecchia, 2006 náleží Apulosauripus k iguanodontům). Krátkoprsté stopy typu Navahopus-Deltapodus-Apulosauripus, u kterých dominuje pata, se ale zase liší od dlouhoprstých, útlých stop ichnotaxonu Tetrapodosaurus Sternberg, 1932 - tradičně pokládaných za ankylosauří. Nová studie ale naznačuje, že správná mohla být spíše původní interpretace stop jako pocházejících od ceratopů. To by zároveň znamenalo již raný výskyt rohatých dinosaurů v Severní Americe - stupeň apt, do kterého stopy spadají, znamená stáří 125 - 112 milionů let. Studie zároveň poznamenává, že zmíněné stopy z Morrisonu patřily živočichovy s bipedním postojem. Na závěr abstraktu autoři předkládají provokativní myšlenku: mohli být stegosauři vzhledem ke svým krátkým předním nohám primárně bipední, a na čtyři se spouštět jen při obraně proti útokům predátorů? Nechci ovšem vzbuzovat myšlenku, že je tento názor nový. Již před více než deseti lety si Emily Giffin povšimla, že Stegosaurus měl lépe vyvinutou neurální kontrolu svých předních končetin, což by mohlo nasvědčovat tomu, že sloužily snad i jiným účelům než jen chůzi. Stejný znak sdíleli i dikraeosauridní sauropodi.

Zdroje:

http://forum.wildprehistory.org/
http://dml.cmnh.org/1996Oct/msg00113.html
http://www.pbdb.org/cgi-bin/bridge.pl?action=displayReference&reference_no=19147

Abstrakt studie:

Gierlinski, G.D., and Sabath, K. 2008. Stegosaurian footprints from the Morrison Formation of Utah and their implications for interpreting other ornithischian tracks. Oryctos 8:29-46.

The supposed stegosaurian track Deltapodus Whyte & Romano, 1994 (Middle Jurassic of England) is sauropod-like, elongate and plantigrade, but many blunt-toed, digitigrade, large ornithopod-like footprints (including pedal print cast associated with the manus of Stegopodus Lockley & Hunt, 1998) from the Upper Jurassic of Utah, better fit the stegosaurian foot pattern. The Morrison Formation of Utah yielded other tracks fitting the dryomorph (camptosaur) foot pattern (Dinehichnus Lockley et al., 1998) much better than Stegopodus. If the Stegopodus pedal specimen (we propose to shift the emphasis from the manus to the pes in the revised diagnosis of this ichnotaxon) and similar ichnites are proper stegosaur footprints, Deltapodus must have been left by another thyreophoran trackmaker. Other Deltapodus-like (possibly ankylosaurian) tracks include Navahopus Baird,1980 and Apulosauripus Nicosia et al., 1999. Heel-dominated, short-toed forms within the Navahopus-Deltapodus-Apulosauripus plexus differ from the gracile, relatively long-toed Tetrapodosaurus Sternberg, 1932, traditionally regarded as an ankylosaurian track. Thus, the original interpretation of the latter as a ceratopsian track might be correct, supporting early (Aptian) appearance of ceratopsians in North America. Isolated pedal ichnites from the Morrison Formation (with a single tentatively associated manus print, and another one from Poland) and the only known trackways with similar footprints (Upper Jurassic of Asturias, Spain) imply bipedal gait of their trackmakers. Thus, problems with stegosaur tracks possibly stem from the expectation of their quadrupedality. Massive but short stegosaur forelimbs suggest primarily bipedal locomotion, and quadrupedal defense posture.

října 29, 2008

Paranasální dutiny teropodů a ankylosaurů

Předmětem další z nových studií je morfologická struktura dinosauří hlavy jako celku. Práce se konkrétně zabývá lebečními prostory - mozkovnou, nasálními dutinami, paranasálními dutinami a paratympanickými dutinami v oblasti ucha. Autoři - Lawrence Witmer a Ryan Ridgely - pomocí počítačové tomografie a trojrozměrné vizualizace porovnali lebeční dutiny vybraných zástupců dvou hlavních dinosauřích sub-kladů: plazopánvých a ptakopánvých. Jedná se o primitivního teropoda rodu Majungasaurus a slavný rod Tyrannosaurus mezi plazopánvými a ankylosaury rodů Panoplosaurus a Euplocephalus u ptakopánvých. Studie tyto rody rovněž srovnává se současnými dinosaury (ptáky) a jejich archosauřími příbuznými (krokodýly). Obě skupiny sice vykazují rozmanitost paranasálních dutin, sdílejí ale jen jednu z nich - předočnicovou. U ptáků je tento útvar rozšířen ještě o dutinu nacházející se pod očnicemi. Podobné uspořádání dutin vykazovali i oba teropodi - disponovali jak velkou předočnicovou dutinou, tak ptákům podobnou dutinou pod očnicemi. Paranasální dutina alespoň u některých teropodů zřejmě byla aktivně ventilována, spíše než že by se jednalo o mrtvý dýchací prostor bez podílu na výměně plynů. U ankylosaurů byly závěry překvapivější: navzdory předpokladu paleontologů, že tito živočichové museli mít velmi rozsáhlé paranasální dutiny, zabíraly většinu čenichu složitě stočené dýchací cesty. Shromážděná data mohou poprvé poskytnout spolehlivé informace o hmotnosti dinosauří hlavy a zjistit, nakolik tuto hmotnost mohly snížit právě lebeční dutiny.

Zdroj:

http://www3.interscience.wiley.com/journal/121483993/abstract

Witmer, M.L. and Ridgely, R.C. (2008). The Paranasal Air Sinuses of Predatory and Armored Dinosaurs (Archosauria: Theropoda and Ankylosauria) and Their Contribution to Cephalic Structure. Anatomical Record, 291:1362-1388

The paranasal air sinuses and nasal cavities were studied along with other cephalic spaces (brain cavity, paratympanic sinuses) in certain dinosaurs via CT scanning and 3D visualization to document the anatomy and examine the contribution of the sinuses to the morphological organization of the head as a whole. Two representatives each of two dinosaur clades are compared: the theropod saurischians Majungasaurus and Tyrannosaurus and the ankylosaurian ornithischians Panoplosaurus and Euoplocephalus. Their extant archosaurian outgroups, birds and crocodilians (exemplified by ostrich and alligator), display a diversity of paranasal sinuses, yet they share only a single homologous antorbital sinus, which in birds has an important subsidiary diverticulum, the suborbital sinus. Both of the theropods had a large antorbital sinus that pneumatized many of the facial and palatal bones as well as a birdlike suborbital sinus. Given that the suborbital sinus interleaves with jaw muscles, the paranasal sinuses of at least some theropods (including birds) were actively ventilated rather than being dead-air spaces. Although many ankylosaurians have been thought to have had extensive paranasal sinuses, most of the snout is instead (and surprisingly) often occupied by a highly convoluted airway. Digital segmentation, coupled with 3D visualization and analysis, allows the positions of the sinuses to be viewed in place within both the skull and the head and then measured volumetrically. These quantitative data allow the first reliable estimates of dinosaur head mass and an assessment of the potential savings in mass afforded by the sinuses.

října 08, 2008

[popis] Lesothosaurus

Lesothosaurus

Klasifikace
Ornithischia
Heterodontosauriformes
Genasauria
Thyreophora

Období
spodní jura (hettang až sinemur)
206 - 190 Ma

Velikost
délka 1 m
výška 30 cm

Hmotnost
kolem 9 kg

Výskyt
Upper Elliot Formation, Lesotho a Republika Jižní Afrika

Druhy
L. diagnosticus Galton, 1978

Synonyma rodu
Lesothosaurus Galton, 1978
?= Fabrosaurus Ginsburg, 1964

Informace
Lesothosaurus byl malý, lehce stavěný bipední býložravec (zástupce kladu Ornithischia, tedy ptakopánvých dinosaurů), který žil na území dnešní jižní Afriky zhruba před 200 miliony let. Byl pojmenován britským paleontologem Peterem M. Galtonem roku 1978 - rodové jméno samozřejmě odkazuje na stát, kde byly fosilie dinosaura nalezeny.

Lebka lesotosaura je malá, krátká a plochá; vyznačuje se velkými očnicemi. Čenich živočicha byl krátký a zahrocený, konec spodní čelisti byl možná přeměněn v rohovitý zobák. Lesothosaurus zřejmě disponoval mohutnými čelistními a svaly. Krk lesotosaura byl relativně krátký, podobně jako jeho přední končetiny s pěti prsty. Zadní končetiny (čtyřprsté) oproti tomu byly dlouhé, což je znak ukazující na rychlého, agilního běžce. V mnoha ohledech mohl Lesothosaurus připomínat dnešní gazelu. Charakteristická stehenní kost má unikátní tvar femorální hlavy, který nebyl zaznamenán u žádného jiného dinosaura. Některé lesotosaurovy znaky (např. celkem dlouhý ocas) připomínají zástupce kladu Ornithopoda, ke kterému však tento dinosaurus nepatřil. Holotyp sestávající ze zubů a pozůstatků kraniálního i postkraniálního skeletu náležel zřejmě juvenilnímu jedinci a má označení BMNH RUB17. F. Knoll roku 2002 detailně popsal novou lesotosaurovu lebku, která byla podstatně kompletnější (zachovala se i spodní čelist) a rovněž patřila nedospělému jedinci. Tato lebka s označením MNHN LES17 byla v Upper Elliot Formation nalezena už roku 1963 - patnáct let před samotným popisem rodu.

Taxonomická historie tohoto rodu je značně komplikovaná. Původně byl Lesothosaurus popsán jako ornitopod (kvůli již zmíněným společným morfologickým znakům). Paul Sereno ve své studii z roku 1984 naznačuje, že tento dinosaurus mohl patřit mezi nejprimitivnější známé ptakopánvé. Studie Richarda J. Butlera z roku 2005, zaměřená na fylogenezi ptakopánvých, zařadila lesotosaura k bazálním zástupcům kladu Neornithischia (tento klad má shodné sub-klady jako používanější klad Cerapoda, má však odlišnou definici). Zdaleka nejčastěji je však Lesothosaurus zařazován mezi fabrosauridy, předpokládanou skupinu malých primitivních ptakopánvých. Fabrosaurus, známý pouze podle fragmentu spodní čelisti popsané dvanáct let před lesotosaurem z téže formace, je aktuálně nomen dubium a možná se jedná o synonymum lesotosaura. Studie Butler, Upchurch & Norman, 2008 - podobně jako Paul Sereno již roku 1984 - pokládá skupinu Fabrosauridae za polyfyletickou, zahrnující vzájemně nepříbuzné živočichy, a lesotosaura (nejlépe známého zástupce této skupiny) přeřazuje do kladu Thyreophora jako jeho nejvíce bazálního zástupce.

Rekonstrukce


Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/Lesothosaurus
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=4920&Itemid=110
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6802&Itemid=67
http://en.wikipedia.org/wiki/Fabrosaurus
http://cs.wikipedia.org/wiki/Lesothosaurus
http://www.dinosaurier-web.de/galery/pages_l/lesothosaurus.html
Butler et al., 2008

Zdroj obrázku:

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/3d/Lesothosaurus_dinosaur.png/800px-Lesothosaurus_dinosaur.png

Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.