Ve svrchnojurských Tendaguru Beds v africké Tanzánii byla nalezena jedna z nejbohatších známých sauropodních faun, která zahrnuje např. diplodokiny Tornieria africana (Fraas, 1908) a Australodocus bohetii Remes, 2007. Oba rody jsou jedinými známými zástupci kladu Diplodocinae z "jižních kontinetů" (tedy pravděpodobně takových, které kdysi tvořily superkontinent Gondwana, rozkládající se na jižní polokouli). V minulosti byly holotypy a tucty dalších exemplářů obou zmíněných taxonů zahrnuty pod označení Barosaurus africanus (Fraas, 1908). Tento druh je považován za mladší synonymum Tornieria africana. Paleontolog Kristian Remes ve své nové studii reviduje taxonomický status tendagurských nálezů na základě fylogenetických informací odvozených z jejich anatomických znaků, aby vytvořil pevný standard pro budoucí studie (např. o morfometrii, histologii a fylogenezi tendagurských sauropodů). Některé nálezy vykazují synapomorfie kladu Diplodocinae a mohly by tedy náležet rodům Tornieria nebo Australodocus, zatímco u jiného materiálu šla potvrdit pouze přítomnost k určitému kladu (klasifikace pak vypadá jako Diplodocidae, Flagellicaudata nebo Diplodocoidea indet. - tedy "neurčitý zástupce kladu Diplodocidae,..."). Izolované elementy z končetin ve většině případů postrádaly fylogeneticky diagnostické znaky. Materiál řazený pod taxon Barosaurus africanus celkově vykazuje velkou morfologickou rozdílnost, a nelze zcela vyloučit, že známý materiál z Tendaguru obsahuje pozůstatky i jiných zástupců kladu Flagellicaudata, než již dnes známých diplodokinů a dikreosauridů.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Remes, K. 2009. Taxonomy of Late Jurassic diplodocid sauropods from Tendaguru (Tanzania). Fossil Record 12(1):23-46. doi: 10.1002/mmng.200800008.
The Late Jurassic (Tithonian) Tendaguru Beds of Tanzania yielded one of the richest sauropod faunas known, including the diplodocines Tornieria africana (Fraas, 1908) and Australodocus bohetii Remes, 2007, the only known representatives of their group on the southern continents. Historically, the holotypes and referred material of both taxa plus dozens of additional specimens had been subsumed under the term Barosaurus africanus (Fraas, 1908). Here, the taxonomic status of the referred elements is reviewed by evaluating the phylogenetic information content of their anatomical characters, in order to provide a firm footing for further studies (e.g. of morphometrics, histology, and phylogeny of the Tendaguru sauropods). Some of the material shows diplodocine synapomorphies and may belong to either Tornieria or Australodocus, while other specimens are diagnostic only on higher taxonomic levels (Diplodocidae, Flagellicaudata, or Diplodocoidea indet.). The isolated limb elements in most cases lack phylogenetically diagnostic characters. Generally, the Barosaurus africanus sample shows a substantial grade of morphological variation, and it cannot be ruled out that there are more flagellicaudatans represented in the Tendaguru material than the diplodocines and dicraeosaurids already known.
Zobrazují se příspěvky se štítkemDiplodocoidea. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDiplodocoidea. Zobrazit všechny příspěvky
února 25, 2009
října 10, 2008
Rebbachisauridní sauropod ze spodní křídy Anglie
Klad Rebbachisauridae je jedním nejzáhadnějších a nejméně prozkoumaných kladů sauropodních dinosaurů. Zástupci této skupiny jsou považováni za bazální diplodokoidy a jsou známi výhradně z období křídy (stupně hauteriv až koniak); z geografického hlediska potom z Afriky, Jižní Ameriky a Evropy. Kvůli extrémní redukci kostry je fosilní materiál rebbachisauridů náchylný k poškození během procesu fosilizace a většina pozůstatků těchto dinosaurů je tak nekompletní a fragmentární. Z Anglie byl dokonce výskyt rebbachisauridů potvrzen jen na základě nálezů izolovaných zubů - až doposud. Philip D. Mannion ve své nové studii popisuje lopatku sauropoda nalezenou ve spodnokřídových vrstvách (stupeň barrem) Wessex Formation na Isle of Wight. Přestože je skapula nekompletní, je možné na ní rozpoznat charakteristiky typické pro rebbachisauridy, jako např. nadpažkový výběžek lopatky hákovitého tvaru. Rovněž lze rozeznat předpokládanou synapomorfii kladu Rebbachisauridae. Lopatka je jedním z geologicky nejstarších známých pozůstatků rebbachisaurida a reprezentuje první postkraniální pozůstatky živočicha z tohoto kladu popsané z území Velké Británie. Jedná se i o další důkaz přítomnosti rebbachisauridů v pozdní spodní křídě Evropy.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Mannion, P.D. 2008. A rebbachisaurid sauropod from the Lower Cretaceous of the Isle of Wight, England. Cretaceous Research. doi:
10.1016/j.cretres.2008.09.005.
Rebbachisauridae is one of the most enigmatic and poorly understood clades of sauropod dinosaurs. They are considered to be basal diplodocoids, are known solely from the Cretaceous (Hauterivian-Coniacian), and have only been recovered from Africa, South America, and Europe. As a result of their extreme skeletal reduction, rebbachisaurid material is highly susceptible to destructive taphonomic processes and thus most remains are highly incomplete and fragmentary. Previous remains attributed to rebbachisaurids from England are restricted to isolated teeth. Here a sauropod scapula from the Lower Cretaceous (Barremian) Wessex Formation of the Isle of Wight, England, is described. Although incomplete, this scapula possesses both the extreme dorsoventral expansion of the scapular blade and the "hook"-like acromial process that are characteristic of rebbachisaurids. This study has also enabled the recognition of a putative local synapomorphy of Rebbachisauridae, with the highest point on the dorsal margin of the scapula blade equal to or exceeding that of the dorsal margin of the proximal plate. This scapula is one of the oldest known examples of a rebbachisaurid and represents the first postcranial remains of this clade to be described from the United Kingdom. In addition, it provides further support for the presence of rebbachisaurids in the Early-mid Cretaceous of Europe.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Mannion, P.D. 2008. A rebbachisaurid sauropod from the Lower Cretaceous of the Isle of Wight, England. Cretaceous Research. doi:
10.1016/j.cretres.2008.09.005.
Rebbachisauridae is one of the most enigmatic and poorly understood clades of sauropod dinosaurs. They are considered to be basal diplodocoids, are known solely from the Cretaceous (Hauterivian-Coniacian), and have only been recovered from Africa, South America, and Europe. As a result of their extreme skeletal reduction, rebbachisaurid material is highly susceptible to destructive taphonomic processes and thus most remains are highly incomplete and fragmentary. Previous remains attributed to rebbachisaurids from England are restricted to isolated teeth. Here a sauropod scapula from the Lower Cretaceous (Barremian) Wessex Formation of the Isle of Wight, England, is described. Although incomplete, this scapula possesses both the extreme dorsoventral expansion of the scapular blade and the "hook"-like acromial process that are characteristic of rebbachisaurids. This study has also enabled the recognition of a putative local synapomorphy of Rebbachisauridae, with the highest point on the dorsal margin of the scapula blade equal to or exceeding that of the dorsal margin of the proximal plate. This scapula is one of the oldest known examples of a rebbachisaurid and represents the first postcranial remains of this clade to be described from the United Kingdom. In addition, it provides further support for the presence of rebbachisaurids in the Early-mid Cretaceous of Europe.
září 11, 2008
[popis] Apatosaurus
Obsah sekce "Synonyma rodu" vytvořil Daniel Madzia
Opravil Daniel Madzia
Apatosaurus
Klasifikace
Saurischia
Sauropodomorpha
Sauropoda
Eusauropoda
Neosauropoda
Diplodocoidea
Diplodocimorpha
Flagellicaudata
Diplodocidae
Apatosaurinae
Období
Svrchní jura (kimmeridž - tithon)
156 - 144 Ma
Délka
21 - 26 m
Hmotnost
23 - 35 tun
Výskyt
Bone Cabin Quarry, Wyoming, USA (A. excelsus)
Como Bluff, Wyoming, USA (A. excelsus)
Morrison Formation (Oklahoma, Colorado, Utah - USA) (A. excelsus, A. ajax)
Druhy
A. ajax (Marsh, 1877b)
A. excelsus (Marsh, 1879c) resp. (Riggs, 1903)
A. louisae (Holland, 1915)
A. parvus (Peterson & Gilmore, 1903)
Synonyma rodu
Apatosaurus Marsh, 1877
= Brontosaurus Marsh, 1879
= Elosaurus Peterson a Gilmore, 1902
Apatosaurus ajax Marsh, 1877
= Atlantosaurus ajax (Marsh, 1877)
= Atlantosaurus immanis Marsh, 1878
= Apatosaurus laticollis Marsh, 1879
= Atlantosaurus laticollis (Marsh, 1879)
Apatosaurus excelsus (Marsh, 1879)
= Brontosaurus excelsus Marsh, 1879
= Atlantosaurus excelsus (Marsh, 1879)
= Brontosaurus amplus Marsh, 1881
= Apatosaurus amplus (Marsh, 1881)
= Atlantosaurus amplus (Marsh, 1881)
Apatosaurus louisae Holland, 1915
= Atlantosaurus lousiae (Holland, 1915)
= Brontosaurus louisae (Holland, 1915)
Apatosaurus parvus (Peterson a Gilmore, 1902)
= Elosaurus parvus Peterson a Gilmore, 1902
Informace
Historické pozadí omylu zvaného Brontosaurus je známo zřejmě každému, kdo se o dinosaury aktivně zajímá, přesto však není příčinou popularity tohoto rodu. Jeho historie se začala psát v druhé polovině devatenáctého století, uprostřed slavné "války o kosti" vedené mezi dvěma vynikajícími paleontology Othnielem Charlesem Marshem a Edwardem Drinkerem Copem. Právě Marsh roku 1877 popsal a pojmenoval neúplný materiál z juvenilního jedince nalezeného ve formaci Morrison jako Apatosaurus ajax - rodové jméno znamená "klamný ještěr", druhové jméno odkazuje na postavu hrdiny z řecké mytologie. O dva roky později byl na lokalitě Como Bluff v americkém Wyomingu učiněn nález kompletnějšího a většího jedince téhož rodu. Kvůli rozdílné velikosti jej Marsh identifikoval jako zástupce nového rodu a druhu - Brontosaurus excelsus. Rodové jméno, vycházející z řečtiny, znamená "hromový ještěr", druhové jméno v latině znamená "vyčnívající v počtu" a odkazuje k obzvláště vysokému počtu obratlů. Téhož roku byl navíc popsán další druh neplatného rodu - Brontosaurus amplus. Kostra "brontosaura" smontovaná v Peabody Museum of Natural History v Yale v roce 1905 byla prakticky chimérou. Ty části, jenž téměř úplné fosilizované kostře apatosaura chyběly - a sice hlava, chodidla a části ocasu - byly doplněny o materiál z taxonů, o kterých se předpokládalo, že jsou "brontosaurovi" blízce příbuzné. Přibyla tedy chodidla sauropodů nalezená v tomtéž lomu. Podle Marshových předpokladů byl zkonstruován i krk - s dvanácti místo správnými patnácti obratly. Lebka nebyla podobná příbuznému diplodokovi (což se později ukázalo jako více přesné), ale byla složena z "největších, nejtlustších a nejsilnějších lebečních kostí, dolních čelistí a zubních korunek z tří odlišných lomů" - zejména patřících rodu Camarasaurus. Camarasaurus byl jediným sauropodem, z něhož byl tehdy znám poměrně kvalitní materiál z lebečních kostí. Absence lebky totiž není u fosilizovaných koster sauropodů výjimečný problém. Navzdory mnoha publikovaným rekonstrukcím brontosaurovy kostry a ustálení jména "Brontosaurus" v obecném povědomí si Elmer Riggs uvědomil, že rod Brontosaurus má nápadně mnoho společných znaků s rodem Apatosaurus. Ve studii, která vyšla roku 1903 v aktuální edici Geological Series of the Field Columbian Museum Riggs napsal, že Brontosaurus nemá dost odlišných znaků od rodu Apatosaurus, aby zaručovaly vlastní rod, a vytvořil kombinaci Apatosaurus excelsus. Podle pravidel zoologické nomenklatury má totiž starší pojmenování přednost (pravidlo priority).
Nesprávně zrekonstruovaná kostra rodu Apatosaurus excelsus, jejíž části tvoří i materiál jiných rodů sauropodů, mj. kamarasaura.
Přejmenování se bohužel stalo problémem jak mezi laiky, tak ve vědecké obci. Jméno "Brontosaurus" se nesmírně vžilo a je populární dodnes. Brontosaurus se díky své mimořádné velikosti (ve své době se jednalo o největšího známého dinosaura), dobře zvolenému pojmenování a také faktu, že se jednalo o jednoho z mála sauropodů známých podle kompletní kostry, stal nesmírně populárním. Název "brontosauři" se ujal jako pojmenování pro všechny sauropodní dinosaury nebo dokonce pro všechny dinosaury. V roce 1989 vydala U.S. Post Office čtyři "dinosauří" známky. K tyrannosaurovi a stegosaurovi se dostal i "Pteradon" (chybně zapsaný název rodu Pteranodon, který navíc patří mezi pterosaury a ne dinosaury) a samozřejmě Brontosaurus. Zahrnutí těchto dvou fiktivních živočichů vedlo k obvinění z podpory vědecké negramotnosti. Pošta se obhajovala faktem, že ačkoli vědecká komunita používá název Apatosaurus, Brontosaurus byl na známkách použit, jelikož je důvěrněji známý většině obyvatelstva. Stephen Jay Gould, významný americký paleontolog, evoluční biolog a historik vědy podpořil tento postoj ve své eseji "Bully for Brontosaurus", kde zopakoval Riggsův argument pro synonymizaci brontosaura s apatosaurem, ale poznamenal, že tato příšera pokračuje v nezávislé existenci v lidové obrazotvornosti. Je tedy celkem pochopitelné, že Brontosaurus se vyskytuje ve většině děl o dinosaurech, která nemají naučný cíl, ať už se jedná o televizní pořady, filmy nebo knihy. Z těch nejznámějších jmenujme bitvu mezi allosaurem a brontosaurem v němém filmu The Lost World z roku 1925, Skull Island v původním filmu King Kong z roku 1933, který je celý obydlen různými vyhynulými živočichy a kde Brontosaurus dokonce zabije několik mužů a remake tohoto díla z roku 2005, kde se vyskytuje živočich pojmenovaný Brontosaurus baxteri jako prototyp velkého sauropoda. Navzdory možnostem dnešních speciálních efektů se fiktivní B. baxteri se svou hranatou hlavou, hadu podobným krkem a nízko svěšeným ocasem skutečnému apatosaurovi resp. brontosaurovi nepodobal. Brontosaurus se také vyskytuje v názvech několika písní, několik společností (např. Bronto Software) jej používá ve svém logu a existuje dokonce asteroid 9949 Brontosaurus. Problémy s rychlým přijetím nového názvu ale měla i vědecká komunita. Správná rekonstrukce apatosaura od McIntoshe a Bermana byla publikována až roku 1975, tedy 72 let po Riggsově studii, a některá muzea opravila kostry "brontosaura" rovněž až ve druhé polovině dvacátého století. Na tomto místě je také třeba podotknout, že jeden z nejvýznamnějších současných paleontologů, Robert T. Bakker, uznává validitu rodu Brontosaurus, i když pouze ve smyslu B. excelsus, nikoli např. B. ajax. S Bakkerovým názorem se ale mnoho paleontologů neztotožňuje.
Apatosaurus byl zástupcem kladu Diplodocidae, relativně dobře známé skupiny sauropodních dinosaurů, kam možná patřili i největší suchozemští živočichové všech dob. Apatosaurus je typickým zástupcem robustněji stavěných diplodocidů z kladu Apatosaurinae. Ačkoli s délkou asi 23 m byl o čtyři metry kratší než Diplodocus, jeho hmotnost převyšovala diplodokovu dvakrát až třikrát. Proto se kdysi předpokládalo, že apatosaura musela nadnášet voda, žil v močálech a krk měl vertikálně zdvižený vzhůru jako šnorchl. Ve skutečnosti stejně jako ostatní diplodokoidi nedokázal krk zdvihnout vysoko nad úroveň ramen. Nemohl tak sice dosáhnout do korun stromů, ale mohl efektivně spásat nižší rostliny okolo sebe a nemusel ztrácet mnoho energie přemisťováním. Spekuluje se také o způsobu apatosaurova dýchání - k čemuž musíme znát objem jeho plic. Ten můžeme spočítat jako rozdíl objemu vzduchu nasátého při každém vdechnutí a objemu tzv. mrtvého dýchacího prostoru. Jde o místa, kam se při každém nadechnutí dostane vzduch, ale která nemají význam pro výměnu plynů. Je to tedy např. dutina ústní, nosní, hrtan, průdušnice (trachea) a její větve (bronchy), ve fyziologickém slova smyslu se ale může jednat i o alveoly, kde právě žádná výměna plynů neprobíhá. U dospělého člověka zabírá mrtvý dýchací prostor 150 mililitrů. Kolik to však bylo u apatosaura? Pokud Apatosaurus stejně jako dnešní krokodýl neměl pokročilou bránici, pak při hmotnosti 30 tun mohl mrtvý prostor zabírat 184 litrů dýchacího ústrojí. Objem vdechnutého nebo vydechnutého vzduchu již závisí na tom, kterým ze současných živočichů se apatosaurovo dýchací ústrojí podobalo nejvíce. Pokud měl podobně dokonalé a efektivní dýchání jako ptáci, tedy jeho příbuzní, muselo by to být asi 904 litrů. Pokud by jeho dýchací systém byl podobný savcům, bylo by to už jen 225 litrů. A pokud by měl podobně primitivní systém jako dnešní plazi, při každém vdechnutí by nasál 19 litrů vzduchu. Je evidentní, že apatosaurovo dýchání nebylo podobné dnešním plazům, protože objem vdechlého vzduchu by nepokryl ani mrtvý dýchací prostor, vzduch by se tedy vůbec nedostal do alveolů a dýchání by bylo fyziologicky nemožné. Podobně dýchací systém savců by poskytl při každém nádechu jen malý objem nového vzduchu. Apatosaurus tedy musel mít buď způsob respirace u dnešních zvířat již naprosto neznámý, nebo podobný, jako mají ptáci, tedy s četnými vzdušnými vaky. Navíc, ptačí systém by potřeboval objem plic pouze 600 litrů - ve srovnání s nároky savčího systému (2950 litrů), které by už převyšovaly dostupné místo v apatosaurově těle. Celkový objem hrudního koše apatosaura byl 1700 litrů, ze kterého by asi 500 litrů ubralo ptákům podobné čtyřkomorové srdce a pro plíce by zbylo 900 litrů, z čehož ještě kolem 300 litrů zabere nezbytná tkáň. Pokud by tedy Apatosaurus měl efektivní, ptákům podobnou respiraci a zároveň plazí metabolismus, spotřeboval by jen 262 litrů vody denně. Méně uspokojivé jsou poznatky o spotřebě jídla. Je pravděpodobné, že Apatosaurus jedl nepřetržitě, pouze s přestávkami na zchlazení, pití či zbavení se parazitů. Je možné domnívat se, že vestoje dokonce i spal.
Předpokládá se, že Apatosaurus byl stádní živočich. V jeho stádech dokonce mohlo být stejné sociální chování jako u dnešních slonů. Spekuluje se např. o možnosti, že apatosauři mezi sebou mohli komunikovat pomocí svých bičovitých ocasů. Apatosauří ocas sestával z 82 obratlů, což je skutečně velké množství (diplodokův ocas měl např. "jenom" 73 obratlů). Jednotlivé obratle byly spojeny klouby. Obratle byly pravděpodobně stejně jako u jiných sauropodů duté a lehké, vnitřek měl houbovitou struktruru tvořenou jen nosnými a příčnými vlákny. Vzhledem k závěrům o apatosaurově dýchání se zdá pravděpodobná teorie, že obratle mohly být vyplněny vzdušnými vaky, které kromě zlepšení respirace mohly páteř významně odlehčit. Ocas také mohl hrát významnou obrannou funkci - Nathan Myhrwold, informatik z korporace Microsoft podal v čísle časopisu Discover Magazine z listopadu 1997 zprávu o svém výzkumu mechaniky apatosaurova ocasu. Podle jeho závěrů odvozených z počítačové simulace mohl zúžující se konec ocasu podobný biči produkovat typické "šlehnutí" o hlasitosti až 200 dB. Poslední dva metry ocasu navíc byly u diplodocidních sauropodů velmi tenké (jen několik milimetrů při hmotnosti asi dvou kilogramů) a možná mohly při prudkém švihnutí překonat rychlost zvuku. Takový ocas by byl dokonalou zbraní. Končetiny měli apatosauři pětiprsté, typického sloupovitého tvaru. Palce na předních nohou byly opatřeny drápem. Široká chodidla byla podpírána vazivovými patkami, podobné, jaké mají dnešní sloni. Tato fakta známe díky fosilizovaným sériím stop. Např. v Coloradu se zachovala 215 metrů dlouhá série stop patřících rodu Apatosaurus, která patří mezi nejdelší série dinosauřích stop vůbec. Zde je také nutno zmínit převratný nález otisků stop z coloradského lomu z počátku letošního roku (2008). Stopy patřící juvenilním jedincům rodu Apatosaurus prokázaly dřívější domněnku, že mláďata sauropodů mohla běžet po zadních nohách podobně, jako to dnes dělá jihoamerický ještěr bazilišek.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Apatosaurus
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=5956&Itemid=67
http://cs.wikipedia.org/wiki/Apatosaurus
http://www.dinoruss.com/
http://wildprehistory.org/
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993
Zdroje obrázků:
http://images.google.com/
http://ar.geocities.com/argaaar/apatosaurus2.jpg
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu
Opravil Daniel Madzia
Apatosaurus
Klasifikace
Saurischia
Sauropodomorpha
Sauropoda
Eusauropoda
Neosauropoda
Diplodocoidea
Diplodocimorpha
Flagellicaudata
Diplodocidae
Apatosaurinae
Období
Svrchní jura (kimmeridž - tithon)
156 - 144 Ma
Délka
21 - 26 m
Hmotnost
23 - 35 tun
Výskyt
Bone Cabin Quarry, Wyoming, USA (A. excelsus)
Como Bluff, Wyoming, USA (A. excelsus)
Morrison Formation (Oklahoma, Colorado, Utah - USA) (A. excelsus, A. ajax)
Druhy
A. ajax (Marsh, 1877b)
A. excelsus (Marsh, 1879c) resp. (Riggs, 1903)
A. louisae (Holland, 1915)
A. parvus (Peterson & Gilmore, 1903)
Synonyma rodu
Apatosaurus Marsh, 1877
= Brontosaurus Marsh, 1879
= Elosaurus Peterson a Gilmore, 1902
Apatosaurus ajax Marsh, 1877
= Atlantosaurus ajax (Marsh, 1877)
= Atlantosaurus immanis Marsh, 1878
= Apatosaurus laticollis Marsh, 1879
= Atlantosaurus laticollis (Marsh, 1879)
Apatosaurus excelsus (Marsh, 1879)
= Brontosaurus excelsus Marsh, 1879
= Atlantosaurus excelsus (Marsh, 1879)
= Brontosaurus amplus Marsh, 1881
= Apatosaurus amplus (Marsh, 1881)
= Atlantosaurus amplus (Marsh, 1881)
Apatosaurus louisae Holland, 1915
= Atlantosaurus lousiae (Holland, 1915)
= Brontosaurus louisae (Holland, 1915)
Apatosaurus parvus (Peterson a Gilmore, 1902)
= Elosaurus parvus Peterson a Gilmore, 1902
Informace
Historické pozadí omylu zvaného Brontosaurus je známo zřejmě každému, kdo se o dinosaury aktivně zajímá, přesto však není příčinou popularity tohoto rodu. Jeho historie se začala psát v druhé polovině devatenáctého století, uprostřed slavné "války o kosti" vedené mezi dvěma vynikajícími paleontology Othnielem Charlesem Marshem a Edwardem Drinkerem Copem. Právě Marsh roku 1877 popsal a pojmenoval neúplný materiál z juvenilního jedince nalezeného ve formaci Morrison jako Apatosaurus ajax - rodové jméno znamená "klamný ještěr", druhové jméno odkazuje na postavu hrdiny z řecké mytologie. O dva roky později byl na lokalitě Como Bluff v americkém Wyomingu učiněn nález kompletnějšího a většího jedince téhož rodu. Kvůli rozdílné velikosti jej Marsh identifikoval jako zástupce nového rodu a druhu - Brontosaurus excelsus. Rodové jméno, vycházející z řečtiny, znamená "hromový ještěr", druhové jméno v latině znamená "vyčnívající v počtu" a odkazuje k obzvláště vysokému počtu obratlů. Téhož roku byl navíc popsán další druh neplatného rodu - Brontosaurus amplus. Kostra "brontosaura" smontovaná v Peabody Museum of Natural History v Yale v roce 1905 byla prakticky chimérou. Ty části, jenž téměř úplné fosilizované kostře apatosaura chyběly - a sice hlava, chodidla a části ocasu - byly doplněny o materiál z taxonů, o kterých se předpokládalo, že jsou "brontosaurovi" blízce příbuzné. Přibyla tedy chodidla sauropodů nalezená v tomtéž lomu. Podle Marshových předpokladů byl zkonstruován i krk - s dvanácti místo správnými patnácti obratly. Lebka nebyla podobná příbuznému diplodokovi (což se později ukázalo jako více přesné), ale byla složena z "největších, nejtlustších a nejsilnějších lebečních kostí, dolních čelistí a zubních korunek z tří odlišných lomů" - zejména patřících rodu Camarasaurus. Camarasaurus byl jediným sauropodem, z něhož byl tehdy znám poměrně kvalitní materiál z lebečních kostí. Absence lebky totiž není u fosilizovaných koster sauropodů výjimečný problém. Navzdory mnoha publikovaným rekonstrukcím brontosaurovy kostry a ustálení jména "Brontosaurus" v obecném povědomí si Elmer Riggs uvědomil, že rod Brontosaurus má nápadně mnoho společných znaků s rodem Apatosaurus. Ve studii, která vyšla roku 1903 v aktuální edici Geological Series of the Field Columbian Museum Riggs napsal, že Brontosaurus nemá dost odlišných znaků od rodu Apatosaurus, aby zaručovaly vlastní rod, a vytvořil kombinaci Apatosaurus excelsus. Podle pravidel zoologické nomenklatury má totiž starší pojmenování přednost (pravidlo priority).
Nesprávně zrekonstruovaná kostra rodu Apatosaurus excelsus, jejíž části tvoří i materiál jiných rodů sauropodů, mj. kamarasaura.
Přejmenování se bohužel stalo problémem jak mezi laiky, tak ve vědecké obci. Jméno "Brontosaurus" se nesmírně vžilo a je populární dodnes. Brontosaurus se díky své mimořádné velikosti (ve své době se jednalo o největšího známého dinosaura), dobře zvolenému pojmenování a také faktu, že se jednalo o jednoho z mála sauropodů známých podle kompletní kostry, stal nesmírně populárním. Název "brontosauři" se ujal jako pojmenování pro všechny sauropodní dinosaury nebo dokonce pro všechny dinosaury. V roce 1989 vydala U.S. Post Office čtyři "dinosauří" známky. K tyrannosaurovi a stegosaurovi se dostal i "Pteradon" (chybně zapsaný název rodu Pteranodon, který navíc patří mezi pterosaury a ne dinosaury) a samozřejmě Brontosaurus. Zahrnutí těchto dvou fiktivních živočichů vedlo k obvinění z podpory vědecké negramotnosti. Pošta se obhajovala faktem, že ačkoli vědecká komunita používá název Apatosaurus, Brontosaurus byl na známkách použit, jelikož je důvěrněji známý většině obyvatelstva. Stephen Jay Gould, významný americký paleontolog, evoluční biolog a historik vědy podpořil tento postoj ve své eseji "Bully for Brontosaurus", kde zopakoval Riggsův argument pro synonymizaci brontosaura s apatosaurem, ale poznamenal, že tato příšera pokračuje v nezávislé existenci v lidové obrazotvornosti. Je tedy celkem pochopitelné, že Brontosaurus se vyskytuje ve většině děl o dinosaurech, která nemají naučný cíl, ať už se jedná o televizní pořady, filmy nebo knihy. Z těch nejznámějších jmenujme bitvu mezi allosaurem a brontosaurem v němém filmu The Lost World z roku 1925, Skull Island v původním filmu King Kong z roku 1933, který je celý obydlen různými vyhynulými živočichy a kde Brontosaurus dokonce zabije několik mužů a remake tohoto díla z roku 2005, kde se vyskytuje živočich pojmenovaný Brontosaurus baxteri jako prototyp velkého sauropoda. Navzdory možnostem dnešních speciálních efektů se fiktivní B. baxteri se svou hranatou hlavou, hadu podobným krkem a nízko svěšeným ocasem skutečnému apatosaurovi resp. brontosaurovi nepodobal. Brontosaurus se také vyskytuje v názvech několika písní, několik společností (např. Bronto Software) jej používá ve svém logu a existuje dokonce asteroid 9949 Brontosaurus. Problémy s rychlým přijetím nového názvu ale měla i vědecká komunita. Správná rekonstrukce apatosaura od McIntoshe a Bermana byla publikována až roku 1975, tedy 72 let po Riggsově studii, a některá muzea opravila kostry "brontosaura" rovněž až ve druhé polovině dvacátého století. Na tomto místě je také třeba podotknout, že jeden z nejvýznamnějších současných paleontologů, Robert T. Bakker, uznává validitu rodu Brontosaurus, i když pouze ve smyslu B. excelsus, nikoli např. B. ajax. S Bakkerovým názorem se ale mnoho paleontologů neztotožňuje.
Apatosaurus byl zástupcem kladu Diplodocidae, relativně dobře známé skupiny sauropodních dinosaurů, kam možná patřili i největší suchozemští živočichové všech dob. Apatosaurus je typickým zástupcem robustněji stavěných diplodocidů z kladu Apatosaurinae. Ačkoli s délkou asi 23 m byl o čtyři metry kratší než Diplodocus, jeho hmotnost převyšovala diplodokovu dvakrát až třikrát. Proto se kdysi předpokládalo, že apatosaura musela nadnášet voda, žil v močálech a krk měl vertikálně zdvižený vzhůru jako šnorchl. Ve skutečnosti stejně jako ostatní diplodokoidi nedokázal krk zdvihnout vysoko nad úroveň ramen. Nemohl tak sice dosáhnout do korun stromů, ale mohl efektivně spásat nižší rostliny okolo sebe a nemusel ztrácet mnoho energie přemisťováním. Spekuluje se také o způsobu apatosaurova dýchání - k čemuž musíme znát objem jeho plic. Ten můžeme spočítat jako rozdíl objemu vzduchu nasátého při každém vdechnutí a objemu tzv. mrtvého dýchacího prostoru. Jde o místa, kam se při každém nadechnutí dostane vzduch, ale která nemají význam pro výměnu plynů. Je to tedy např. dutina ústní, nosní, hrtan, průdušnice (trachea) a její větve (bronchy), ve fyziologickém slova smyslu se ale může jednat i o alveoly, kde právě žádná výměna plynů neprobíhá. U dospělého člověka zabírá mrtvý dýchací prostor 150 mililitrů. Kolik to však bylo u apatosaura? Pokud Apatosaurus stejně jako dnešní krokodýl neměl pokročilou bránici, pak při hmotnosti 30 tun mohl mrtvý prostor zabírat 184 litrů dýchacího ústrojí. Objem vdechnutého nebo vydechnutého vzduchu již závisí na tom, kterým ze současných živočichů se apatosaurovo dýchací ústrojí podobalo nejvíce. Pokud měl podobně dokonalé a efektivní dýchání jako ptáci, tedy jeho příbuzní, muselo by to být asi 904 litrů. Pokud by jeho dýchací systém byl podobný savcům, bylo by to už jen 225 litrů. A pokud by měl podobně primitivní systém jako dnešní plazi, při každém vdechnutí by nasál 19 litrů vzduchu. Je evidentní, že apatosaurovo dýchání nebylo podobné dnešním plazům, protože objem vdechlého vzduchu by nepokryl ani mrtvý dýchací prostor, vzduch by se tedy vůbec nedostal do alveolů a dýchání by bylo fyziologicky nemožné. Podobně dýchací systém savců by poskytl při každém nádechu jen malý objem nového vzduchu. Apatosaurus tedy musel mít buď způsob respirace u dnešních zvířat již naprosto neznámý, nebo podobný, jako mají ptáci, tedy s četnými vzdušnými vaky. Navíc, ptačí systém by potřeboval objem plic pouze 600 litrů - ve srovnání s nároky savčího systému (2950 litrů), které by už převyšovaly dostupné místo v apatosaurově těle. Celkový objem hrudního koše apatosaura byl 1700 litrů, ze kterého by asi 500 litrů ubralo ptákům podobné čtyřkomorové srdce a pro plíce by zbylo 900 litrů, z čehož ještě kolem 300 litrů zabere nezbytná tkáň. Pokud by tedy Apatosaurus měl efektivní, ptákům podobnou respiraci a zároveň plazí metabolismus, spotřeboval by jen 262 litrů vody denně. Méně uspokojivé jsou poznatky o spotřebě jídla. Je pravděpodobné, že Apatosaurus jedl nepřetržitě, pouze s přestávkami na zchlazení, pití či zbavení se parazitů. Je možné domnívat se, že vestoje dokonce i spal.
Předpokládá se, že Apatosaurus byl stádní živočich. V jeho stádech dokonce mohlo být stejné sociální chování jako u dnešních slonů. Spekuluje se např. o možnosti, že apatosauři mezi sebou mohli komunikovat pomocí svých bičovitých ocasů. Apatosauří ocas sestával z 82 obratlů, což je skutečně velké množství (diplodokův ocas měl např. "jenom" 73 obratlů). Jednotlivé obratle byly spojeny klouby. Obratle byly pravděpodobně stejně jako u jiných sauropodů duté a lehké, vnitřek měl houbovitou struktruru tvořenou jen nosnými a příčnými vlákny. Vzhledem k závěrům o apatosaurově dýchání se zdá pravděpodobná teorie, že obratle mohly být vyplněny vzdušnými vaky, které kromě zlepšení respirace mohly páteř významně odlehčit. Ocas také mohl hrát významnou obrannou funkci - Nathan Myhrwold, informatik z korporace Microsoft podal v čísle časopisu Discover Magazine z listopadu 1997 zprávu o svém výzkumu mechaniky apatosaurova ocasu. Podle jeho závěrů odvozených z počítačové simulace mohl zúžující se konec ocasu podobný biči produkovat typické "šlehnutí" o hlasitosti až 200 dB. Poslední dva metry ocasu navíc byly u diplodocidních sauropodů velmi tenké (jen několik milimetrů při hmotnosti asi dvou kilogramů) a možná mohly při prudkém švihnutí překonat rychlost zvuku. Takový ocas by byl dokonalou zbraní. Končetiny měli apatosauři pětiprsté, typického sloupovitého tvaru. Palce na předních nohou byly opatřeny drápem. Široká chodidla byla podpírána vazivovými patkami, podobné, jaké mají dnešní sloni. Tato fakta známe díky fosilizovaným sériím stop. Např. v Coloradu se zachovala 215 metrů dlouhá série stop patřících rodu Apatosaurus, která patří mezi nejdelší série dinosauřích stop vůbec. Zde je také nutno zmínit převratný nález otisků stop z coloradského lomu z počátku letošního roku (2008). Stopy patřící juvenilním jedincům rodu Apatosaurus prokázaly dřívější domněnku, že mláďata sauropodů mohla běžet po zadních nohách podobně, jako to dnes dělá jihoamerický ještěr bazilišek.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Apatosaurus
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=5956&Itemid=67
http://cs.wikipedia.org/wiki/Apatosaurus
http://www.dinoruss.com/
http://wildprehistory.org/
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993
Zdroje obrázků:
http://images.google.com/
http://ar.geocities.com/argaaar/apatosaurus2.jpg
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu
září 09, 2008
[popis] Supersaurus
Supersaurus
Klasifikace
Saurischia
Sauropodomorpha
Sauropoda
Eusauropoda
Neosauropoda
Diplodocoidea
Diplodocimorpha
Flagellicaudata
Diplodocidae
Diplodocinae
Období
svrchní jura (kimmeridž - tithon)
154 - 142 Ma
Délka
33 - 35 m
Hmotnost
35 - 40 tun
Výskyt
Morrison Formation, západní Colorado, USA
Druhy
S. vivianae Jensen, 1985
Synonyma rodu
Supersaurus Jensen, 1985
= Ultrasauros Olshevsky, 1991
= Dystylosaurus Jensen, 1985
Informace
Jednoho z největších zástupců kladu Diplodocidae nalezl paleontolog Dr. James A. "Dinosaurus" Jensen roku 1972 v lokalitě Dry Mesa ve vrstvách ze svrchní jury. Jensen nezapíral, že jeho cílem bylo od začátku objevit co největší dinosaury, a tento sen se mu splnil. V létě roku 1972 našel jeho syn, pracující blzíko tábora, obrovskou lopatku. Ta byla 2,5 m dlouhá, druhá - kterou nalezl sám Jensen - dokonce 2,75 m dlouhá a pocházely tedy od různých exemplářů. Později byla nalezena i pánevní kost přes dva metry široká a stejně tak i vysoká. Podle těchto fosílií byla dinosaurova délka odhadnuta na 40 m - později se uvádělo dokonce 42 m. Dnešní reálnější odhady, založené na kompletnějším materiálu se pohybují pod 35 m. To je zhruba na úrovni největšího jedince supersaurovi blízce příbuzného druhu Diplodocus longus. Roku 1985 popsal sauropoda jako rod Supersaurus (význam jména pravděpodobně netřeba objasňovat), zahrnující do dnešní doby jediný objevený druh: S. vivianae.
Supersaura provázely nejasnosti už od jeho objevení. Nejprve byl totiž povážován za brachiosaurida, a to ne malého: odhad výšky byl 15 m. Teprve po nálezu dalších fosílií byl přeřazen ke kladu Diplodocidae (někteří autoři tuto výšku uvádějí zároveň se zařazením do čeledi Diplodocidae, což je chybné). Roku 1979, prakticky na stejném místě a přímo před televizním štábem, objevil další lopatku. Byla rovněž 2,75 m dlouhá, ale výrazně širší. Jelikož se našlo ještě několik obratlů a další, značně neúplné části kostry, byly fosilie přisouzeny brachiosauridovi velmi velkých rozměrů. Jensen ho popsal jako druh "Ultrasaurus" macintoshi. Dinosaurus měl i podle střízlivých odhadů dosahovat 60 tun, 15 m výšky a 31 m délky, optimističtější odhady vedly až ke zcela nereálným hodnotám - 136 tunám hmotnosti apod. Ukázalo se však, že rod Ultrasaurus už existuje - nalezený v Jižní Koreji roku 1961 a popsaný roku 1983. Ačkoli si Jensenův sauropod prefix "ultra" v názvu zasloužil více (U. tabriensis měřil 15 m na délku), podle pravidel zoologické nomenklatury musel rod dostat nové jméno. To mu udělil roku 1991 paleontolog Olshevsky - pozměnil jediné písmeno na konci, takže z ultrasaura se stal "Ultrasauros".
Později se však ukázalo, že celý Ultrasauros je chiméra, nikdy neexistující monstrum sestavené z cervikálních obratlů supersaura a skapulakorakoidu jakéhosi velkého jedince druhu Brachiosaurus altithorax, který oproti běžným jedincům svého druhu musel být mimořádně velký (na podobně velkého jedince ukazují i nálezy v africkém Tendaguru - po nálezu ultrasaura byly dokonce přisuzovány právě jemu). Jelikož byl Ultrasauros popsán hlavně na základě supersaurových obratlů, stal se jeho mladším synonymem. Spolu se supersaurem roku 1985 Jensen popsal i druh Dystylosaurus edwini, údajného brachiosaurida. Ten měl žít koncem jury a jeho fosílie - část dorzální páteře - byly nalezeny ve formaci Morrison. Tyto fosílie však rovněž patřily supersaurovi a i Dystylosaurus je jeho mladším synonymem.
Dnes ze supersaura kromě již jmenovaných fosílií známe i dvě kosti zadních končetin, dvě žebra a několik ocasních obratlů. Před nedávnem byl objeveny i nové fosílie supersaura ve Wyomingu ("Jimbo the Supersaur"); po výkopových pracích bude kostra preparována ve Wyoming Dinosaur Center.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Supersaurus
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993
Velcí dinosauři - Zdeněk Špinar a Philip Currie, 1994
http://forum.wildprehistory.org/
http://dinosaurjim.com/
http://www.dinoruss.com/
Zdroj obrázku:
http://raul-martin.net/
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Klasifikace
Saurischia
Sauropodomorpha
Sauropoda
Eusauropoda
Neosauropoda
Diplodocoidea
Diplodocimorpha
Flagellicaudata
Diplodocidae
Diplodocinae
Období
svrchní jura (kimmeridž - tithon)
154 - 142 Ma
Délka
33 - 35 m
Hmotnost
35 - 40 tun
Výskyt
Morrison Formation, západní Colorado, USA
Druhy
S. vivianae Jensen, 1985
Synonyma rodu
Supersaurus Jensen, 1985
= Ultrasauros Olshevsky, 1991
= Dystylosaurus Jensen, 1985
Informace
Jednoho z největších zástupců kladu Diplodocidae nalezl paleontolog Dr. James A. "Dinosaurus" Jensen roku 1972 v lokalitě Dry Mesa ve vrstvách ze svrchní jury. Jensen nezapíral, že jeho cílem bylo od začátku objevit co největší dinosaury, a tento sen se mu splnil. V létě roku 1972 našel jeho syn, pracující blzíko tábora, obrovskou lopatku. Ta byla 2,5 m dlouhá, druhá - kterou nalezl sám Jensen - dokonce 2,75 m dlouhá a pocházely tedy od různých exemplářů. Později byla nalezena i pánevní kost přes dva metry široká a stejně tak i vysoká. Podle těchto fosílií byla dinosaurova délka odhadnuta na 40 m - později se uvádělo dokonce 42 m. Dnešní reálnější odhady, založené na kompletnějším materiálu se pohybují pod 35 m. To je zhruba na úrovni největšího jedince supersaurovi blízce příbuzného druhu Diplodocus longus. Roku 1985 popsal sauropoda jako rod Supersaurus (význam jména pravděpodobně netřeba objasňovat), zahrnující do dnešní doby jediný objevený druh: S. vivianae.
Supersaura provázely nejasnosti už od jeho objevení. Nejprve byl totiž povážován za brachiosaurida, a to ne malého: odhad výšky byl 15 m. Teprve po nálezu dalších fosílií byl přeřazen ke kladu Diplodocidae (někteří autoři tuto výšku uvádějí zároveň se zařazením do čeledi Diplodocidae, což je chybné). Roku 1979, prakticky na stejném místě a přímo před televizním štábem, objevil další lopatku. Byla rovněž 2,75 m dlouhá, ale výrazně širší. Jelikož se našlo ještě několik obratlů a další, značně neúplné části kostry, byly fosilie přisouzeny brachiosauridovi velmi velkých rozměrů. Jensen ho popsal jako druh "Ultrasaurus" macintoshi. Dinosaurus měl i podle střízlivých odhadů dosahovat 60 tun, 15 m výšky a 31 m délky, optimističtější odhady vedly až ke zcela nereálným hodnotám - 136 tunám hmotnosti apod. Ukázalo se však, že rod Ultrasaurus už existuje - nalezený v Jižní Koreji roku 1961 a popsaný roku 1983. Ačkoli si Jensenův sauropod prefix "ultra" v názvu zasloužil více (U. tabriensis měřil 15 m na délku), podle pravidel zoologické nomenklatury musel rod dostat nové jméno. To mu udělil roku 1991 paleontolog Olshevsky - pozměnil jediné písmeno na konci, takže z ultrasaura se stal "Ultrasauros".
Později se však ukázalo, že celý Ultrasauros je chiméra, nikdy neexistující monstrum sestavené z cervikálních obratlů supersaura a skapulakorakoidu jakéhosi velkého jedince druhu Brachiosaurus altithorax, který oproti běžným jedincům svého druhu musel být mimořádně velký (na podobně velkého jedince ukazují i nálezy v africkém Tendaguru - po nálezu ultrasaura byly dokonce přisuzovány právě jemu). Jelikož byl Ultrasauros popsán hlavně na základě supersaurových obratlů, stal se jeho mladším synonymem. Spolu se supersaurem roku 1985 Jensen popsal i druh Dystylosaurus edwini, údajného brachiosaurida. Ten měl žít koncem jury a jeho fosílie - část dorzální páteře - byly nalezeny ve formaci Morrison. Tyto fosílie však rovněž patřily supersaurovi a i Dystylosaurus je jeho mladším synonymem.
Dnes ze supersaura kromě již jmenovaných fosílií známe i dvě kosti zadních končetin, dvě žebra a několik ocasních obratlů. Před nedávnem byl objeveny i nové fosílie supersaura ve Wyomingu ("Jimbo the Supersaur"); po výkopových pracích bude kostra preparována ve Wyoming Dinosaur Center.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Supersaurus
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993
Velcí dinosauři - Zdeněk Špinar a Philip Currie, 1994
http://forum.wildprehistory.org/
http://dinosaurjim.com/
http://www.dinoruss.com/
Zdroj obrázku:
http://raul-martin.net/
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
[popis] Amphicoelias
Amphicoelias
Klasifikace
Saurischia
Sauropodomorpha
Sauropoda
Eusauropoda
Neosauropoda
Diplodocoidea
Diplodocimorpha
Flagellicaudata
Diplodocidae?
Apatosaurinae?
Období
svrchní jura (kimmeridž - tithon)
156 - 145 Ma
Délka
40 - 62 metrů
Hmotnost
80 - 150 tun
Výskyt
Morrison Formation, Garden Park, Colorado, USA
Druhy
A. altus Cope, 1878a (typový)
"A." fragillimus Cope, 1878b
Synonyma rodu
/
Informace
Typový druh rodu Amphicoelias, A. altus, popsal slavný paleontolog a účastník tzv. "Války o kosti" Edward Drinker Cope v prosinci 1877. Holotyp s označením AMHD 5764 sestával z dvou obratlů, stydké kosti a femuru. V roce 1921 paleontologové Osborn a Mook objevili další fosilie, které připsali tomuto druhu - krkavčí kost, lopatku, kost loketní a zub. Upozornili také na celkovou podobnost mezi rody Amphicoelias a Diplodocus, bylo zde však i několik rozdílných znaků - Amphicoelias měl proporčně delší přední končetiny a jeho femur byl neobvykle dlouhý, štíhlý a kulatý v příčném průřezu. A. altus byl sauropod ve velikostní kategorii diplodoka, tj. asi 25 m dlouhý. Rodové jméno "Amphicoelias" znamená "dvojitá dutina" (narážka na stavbu oněch obratlů), druhové jméno "altus" potom "vysoký".
Druh "A." latus popsaný rovněž Copem roku 1877 je mladším synonymem sauropoda Camarasaurus supremus.
Fosilie druhého, daleko známějšího (a problematičtějšího) druhu rodu Amphicoelias objevil Oramel Lucas v Garden Parku, severně od Cañon City v Coloradu. Lucas sbíral fosilie obratlovců pro již zmíněného E. D. Copea. Cope, který popsal neuvěřitelných 1282 vymřelých obratlovců z území Severní Ameriky, spolu se svým rivalem O. C. Marshem během několika let objevili větší množství dinosaurů, než kolik jich popsali všichni ostatní paleontologové před nimi. Lucasova fosilie byla tvořena neurálním obloukem a výběžkem dorzálního obratle neuvěřitelné velikosti - neurální oblouk měřil 1,5 m, takže celý obratel musel mít délku 2,4 - 2,7 metru. Holotyp druhu "A." fragillimus sestávající z tohoto nekompletního kolosálního obratle má označení AMNH 5777.
Pozůstatky obratle byly ve špatném stavu. Kvůli tenkým stěnám obratle byly velmi křehké - a podle tohoto faktu také bylo fosilii uděleno druhové jméno ("fragillimus" znamená velmi křehký, nejkřehčí). Podle Copea místo nálezu náleželo střednojurské Dakota Formation, podle přítomnosti fosilií kamarasaura v těch samých skalách ale patřilo spíše svrchnojurské formaci Morrison. V blízkosti místa nálezu onoho obratle se údajně nacházel gigantický fosilizovaný femur, který snad mohl patřit také druhu "A." fragillimus. Co se stalo s tímto femurem není známo, obratel se ale údajně ztratil při převozu. Pravděpodobnější je ale jiné vysvětlení: prostě se rozpadl. Vzhledem ke křehkosti nálezu a absenci technik chemické ochrany, které vynalezl až Copeův rival Marsh na začátku osmdesátých let, je to pravděpodobný scénář. V roce 1994 bylo v oblasti neúspěšně pátráno po dalších fosiliích pomocí geologického radaru. Existují i teorie, podle kterých se jedná o podvod - ať už si falešný obratel měl vyrobit sám Cope nebo jeho rival Marsh.
Naprosto neuvěřitelné jsou potom odhady amficéliových tělesných rozměrů. Samotný Cope podle poměru výšky femuru a nejvyššího dorsálního obratle u lépe známých sauropodů Amphicoelias altus a Camarasaurus supremus odhadl délku femuru na 3,7 m, délka těla by pak byla asi 52 m. V roce 1994 paleontolog Gregory S. Paul odhadl délku amficéliova femuru na 3,1 - 4 m, celkovou délku na 40 - 60 metrů a výšku na 10 m. Hmotnost měla být až 150 tun, což už je za biomechanickým limitem pro suchozemské živočichy, který se odhaduje na 120 - 140 tun. Paul tyto rozměry vyvozoval od výborně známého a amficéliovi blíže příbuzného diplodoka, takže jeho odhady jsou zřejmě blíže realitě.
Podle diplodoka nejnověji propočítal amficéliovy rozměry i Kenneth Carpenter roku 2006. Délku odhadl na 58 metrů, což spadá do Paulova rozmezí. Carpenter ale více spekuloval a pokoušel se odhadnout i rozměry jednotlivých částí těla amficélia - krk měl měřit 16,75 m, tělo 9,25 m, ocas potom 32 m. Délka zadních nohou měla být 7,5 m, délka předních nohou 5,75 m a celková výška v nejvyšším bodu těla 9,25 m. Délku femuru Carpenter odhadl na 4,3 - 4,6 m. Hmotnost byla odhadnuta (podle 11,5 tuny těžkého diplodoka) na 122,4 tuny. Tak těžký živočich s tělesnou stavbou diplodoka ale zřejmě ani nemohl existovat, buď byl stavbou těla "Amphicoelias" bližší apatosaurovi, nebo disponoval dosud neznámými adaptacemi k odlehčení těla. V současnosti se rovněž objevují údaje podstatně snižující dosud předpokládané rozměry obratle - podle nich měl ve skutečnosti měřil jen 2,1 - 2,2 m, což by ukazovalo na délku "jen" kolem 40 - 48 m. Je také třeba uvést, že všechny zde zmíněné odhady jsou jenom spekulacemi založenými na extrémně fragmentárním materiálu, který navíc dnes ani není možné přeměřit a diagnostikovat.
O způsobu života těchto obrů také lze jen spekulovat. Podle Carpentera "Amphicoelias" možná ve dne využíval stínu v lesích a v noci si udržoval teplotu pohybem po otevřené savaně. Množství potravy, které musel zkonzumovat, je také nepředstavitelné. Tento faktor závisí jednak na tom, zda tito živočichové byli endotermní nebo ektotermní, resp. homoiotermní nebo poikilotermní, a na efektivitě jejich trávení (dnes se předpokládá, že v trávení megasauropodům pomáhaly symbiotické bakterie a spolykané kameny, gastrolity). Horní hranice odhadů se blíží třem tunám potravy denně.
U částí týkajících se druhu "A." fragillimus je rodové jméno nebo jeho zkratka v uzovkovách, protože vzhledem k povaze nalezeného materiálu je obtížné živočicha přesněji taxonomicky zařadit. Vzhledem k podrobnému náčrtku (viz níže) je téměř jisté, že šlo o diplodokida, ale dál už se zdroje rozcházejí - někdy se uvádí klad Diplodocinae, jindy Apatosaurinae. Přesné zařazení do rodu je téměř nemožné. Pokud by byl v budoucnosti objeven nový materiál z tohoto živočicha, téměř jistě by pro něj musel být vytvořen nový rod.
Rekonstrukce
Autor kresby napsal rodové jméno chybně s jediným l.
Copeův náčrtek obřího obratle je i po 130 letech stále jediným zdrojem spekulací a hypotéz o amficéliovi.
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Amphicoelias
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/421572
http://darrennaish.blogspot.com/2007/01/biggest-sauropod-ever-part-i.html
http://darrennaish.blogspot.com/2007/01/biggest-sauropod-ever-part-ii.html
Zdroj obrázků:
http://images.google.com/
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu
Klasifikace
Saurischia
Sauropodomorpha
Sauropoda
Eusauropoda
Neosauropoda
Diplodocoidea
Diplodocimorpha
Flagellicaudata
Diplodocidae?
Apatosaurinae?
Období
svrchní jura (kimmeridž - tithon)
156 - 145 Ma
Délka
40 - 62 metrů
Hmotnost
80 - 150 tun
Výskyt
Morrison Formation, Garden Park, Colorado, USA
Druhy
A. altus Cope, 1878a (typový)
"A." fragillimus Cope, 1878b
Synonyma rodu
/
Informace
Typový druh rodu Amphicoelias, A. altus, popsal slavný paleontolog a účastník tzv. "Války o kosti" Edward Drinker Cope v prosinci 1877. Holotyp s označením AMHD 5764 sestával z dvou obratlů, stydké kosti a femuru. V roce 1921 paleontologové Osborn a Mook objevili další fosilie, které připsali tomuto druhu - krkavčí kost, lopatku, kost loketní a zub. Upozornili také na celkovou podobnost mezi rody Amphicoelias a Diplodocus, bylo zde však i několik rozdílných znaků - Amphicoelias měl proporčně delší přední končetiny a jeho femur byl neobvykle dlouhý, štíhlý a kulatý v příčném průřezu. A. altus byl sauropod ve velikostní kategorii diplodoka, tj. asi 25 m dlouhý. Rodové jméno "Amphicoelias" znamená "dvojitá dutina" (narážka na stavbu oněch obratlů), druhové jméno "altus" potom "vysoký".
Druh "A." latus popsaný rovněž Copem roku 1877 je mladším synonymem sauropoda Camarasaurus supremus.
Fosilie druhého, daleko známějšího (a problematičtějšího) druhu rodu Amphicoelias objevil Oramel Lucas v Garden Parku, severně od Cañon City v Coloradu. Lucas sbíral fosilie obratlovců pro již zmíněného E. D. Copea. Cope, který popsal neuvěřitelných 1282 vymřelých obratlovců z území Severní Ameriky, spolu se svým rivalem O. C. Marshem během několika let objevili větší množství dinosaurů, než kolik jich popsali všichni ostatní paleontologové před nimi. Lucasova fosilie byla tvořena neurálním obloukem a výběžkem dorzálního obratle neuvěřitelné velikosti - neurální oblouk měřil 1,5 m, takže celý obratel musel mít délku 2,4 - 2,7 metru. Holotyp druhu "A." fragillimus sestávající z tohoto nekompletního kolosálního obratle má označení AMNH 5777.
Pozůstatky obratle byly ve špatném stavu. Kvůli tenkým stěnám obratle byly velmi křehké - a podle tohoto faktu také bylo fosilii uděleno druhové jméno ("fragillimus" znamená velmi křehký, nejkřehčí). Podle Copea místo nálezu náleželo střednojurské Dakota Formation, podle přítomnosti fosilií kamarasaura v těch samých skalách ale patřilo spíše svrchnojurské formaci Morrison. V blízkosti místa nálezu onoho obratle se údajně nacházel gigantický fosilizovaný femur, který snad mohl patřit také druhu "A." fragillimus. Co se stalo s tímto femurem není známo, obratel se ale údajně ztratil při převozu. Pravděpodobnější je ale jiné vysvětlení: prostě se rozpadl. Vzhledem ke křehkosti nálezu a absenci technik chemické ochrany, které vynalezl až Copeův rival Marsh na začátku osmdesátých let, je to pravděpodobný scénář. V roce 1994 bylo v oblasti neúspěšně pátráno po dalších fosiliích pomocí geologického radaru. Existují i teorie, podle kterých se jedná o podvod - ať už si falešný obratel měl vyrobit sám Cope nebo jeho rival Marsh.
Naprosto neuvěřitelné jsou potom odhady amficéliových tělesných rozměrů. Samotný Cope podle poměru výšky femuru a nejvyššího dorsálního obratle u lépe známých sauropodů Amphicoelias altus a Camarasaurus supremus odhadl délku femuru na 3,7 m, délka těla by pak byla asi 52 m. V roce 1994 paleontolog Gregory S. Paul odhadl délku amficéliova femuru na 3,1 - 4 m, celkovou délku na 40 - 60 metrů a výšku na 10 m. Hmotnost měla být až 150 tun, což už je za biomechanickým limitem pro suchozemské živočichy, který se odhaduje na 120 - 140 tun. Paul tyto rozměry vyvozoval od výborně známého a amficéliovi blíže příbuzného diplodoka, takže jeho odhady jsou zřejmě blíže realitě.
Podle diplodoka nejnověji propočítal amficéliovy rozměry i Kenneth Carpenter roku 2006. Délku odhadl na 58 metrů, což spadá do Paulova rozmezí. Carpenter ale více spekuloval a pokoušel se odhadnout i rozměry jednotlivých částí těla amficélia - krk měl měřit 16,75 m, tělo 9,25 m, ocas potom 32 m. Délka zadních nohou měla být 7,5 m, délka předních nohou 5,75 m a celková výška v nejvyšším bodu těla 9,25 m. Délku femuru Carpenter odhadl na 4,3 - 4,6 m. Hmotnost byla odhadnuta (podle 11,5 tuny těžkého diplodoka) na 122,4 tuny. Tak těžký živočich s tělesnou stavbou diplodoka ale zřejmě ani nemohl existovat, buď byl stavbou těla "Amphicoelias" bližší apatosaurovi, nebo disponoval dosud neznámými adaptacemi k odlehčení těla. V současnosti se rovněž objevují údaje podstatně snižující dosud předpokládané rozměry obratle - podle nich měl ve skutečnosti měřil jen 2,1 - 2,2 m, což by ukazovalo na délku "jen" kolem 40 - 48 m. Je také třeba uvést, že všechny zde zmíněné odhady jsou jenom spekulacemi založenými na extrémně fragmentárním materiálu, který navíc dnes ani není možné přeměřit a diagnostikovat.
O způsobu života těchto obrů také lze jen spekulovat. Podle Carpentera "Amphicoelias" možná ve dne využíval stínu v lesích a v noci si udržoval teplotu pohybem po otevřené savaně. Množství potravy, které musel zkonzumovat, je také nepředstavitelné. Tento faktor závisí jednak na tom, zda tito živočichové byli endotermní nebo ektotermní, resp. homoiotermní nebo poikilotermní, a na efektivitě jejich trávení (dnes se předpokládá, že v trávení megasauropodům pomáhaly symbiotické bakterie a spolykané kameny, gastrolity). Horní hranice odhadů se blíží třem tunám potravy denně.
U částí týkajících se druhu "A." fragillimus je rodové jméno nebo jeho zkratka v uzovkovách, protože vzhledem k povaze nalezeného materiálu je obtížné živočicha přesněji taxonomicky zařadit. Vzhledem k podrobnému náčrtku (viz níže) je téměř jisté, že šlo o diplodokida, ale dál už se zdroje rozcházejí - někdy se uvádí klad Diplodocinae, jindy Apatosaurinae. Přesné zařazení do rodu je téměř nemožné. Pokud by byl v budoucnosti objeven nový materiál z tohoto živočicha, téměř jistě by pro něj musel být vytvořen nový rod.
Rekonstrukce
Autor kresby napsal rodové jméno chybně s jediným l.
Copeův náčrtek obřího obratle je i po 130 letech stále jediným zdrojem spekulací a hypotéz o amficéliovi.
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Amphicoelias
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/421572
http://darrennaish.blogspot.com/2007/01/biggest-sauropod-ever-part-i.html
http://darrennaish.blogspot.com/2007/01/biggest-sauropod-ever-part-ii.html
Zdroj obrázků:
http://images.google.com/
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu
září 06, 2008
[popis] Seismosaurus - příběh jedné kostry
Opravil Daniel Madzia
Tento popis je poněkud netradiční. Týká se dinosaura nejprve považovaného za samostatný rod, později jen druh a nakonec synonymizovaného s druhem Diplodocus longus. Proto zmizely obvyklé informace o klasifikaci, geografickém výskytu, rozměrech apod. Zároveň je však příběh tohoto mimořádně vzrostlého exempláře diplodoka natolik zajímavý, že si zaslouží vlastní popis. Obvyklé informace ale budou uvedeny až v mnohem podrobnějším popisu diplodoka, který se chystá do budoucna.
Roku 1979 nalezl Arthur Loy, učitel hudby z Albuquerque, ve vyschlém říčním korytu fosílie obřího tvora, a to poměrně kuriózním způsobem - údajně zakopl o špičku fosilizovaného ocasu. Svůj nález brzy ohlásil, avšak odkrývací práce pod vedením vedoucího paleontologického oddělení muzea v Albuquerque Davida Gilletteho byly zahájeny treprve roku 1985. Od roku 1986 začaly odhady délky sauropoda narůstat, z původních 36,5 m se vyšplhaly na 48 m a poté na 52 m, čímž Seismosaurus získal titul nejdelšího známého dinosaura. Obratle byly podobné jinému gigantickému sauropodovi - supersaurovi (jenž je mimochodem starším synonymem rodu "Ultrasauros"), byly však vyšší a dle některých zdrojů zhruba o 20 % objemnější. Gillette nazval monstrum poněkud nabubřelým provizorním jménem Seismosaurus ("ještěr otřásající zemí"). I při údajných gigantických rozměrech však byly odhady seismosaurovy hmotnosti na 90-113 tun nerealistické.
Ačkoli byl Seismosaurus poněkud masivněji stavěn než Diplodocus (nebo se tak alespoň paleontologové domnívali), pořád patřil mezi diplodokidy, klad obrovských sauropodů s relativně lehkou tělesnou konstrukcí. I při této délce by pravděpodobný odhad zněl kolem 60 tun, ti méně megalomansky založení odhadovali dokonce ještě méně.
Odkrývací práce seismosaura byly novou kapitolou při použití techniky k vykopávkám. Hornina byla velmi tvrdá a kosti od ní barvou nešly rozeznat, uplatnila se taková zařízení, jako vysoce citlivé sonary, geologické radary, magnetometr (fosílie obsahovaly malé množství magnetitu) a dokonce "černé světlo" (fosílie byly lehce radioaktivní, v ultrafialovém záření je šlo bez problémů rozeznat od horniny).
I samotný jedinec byl zajímavý, podle Gilletteovy teorie zemřel na udušení gastrolitem. Tyto kameny sauropodi polykali pro lepší trávení. A Seismosaurus si pak měl "ukousnout větší sousto, než byl schopen spolknout". Dnes se již má za to, že se jednalo pouze o valouny, jež neměly s fosíliemi nic společného (viz. Lucas et al., 2004).
Seismosaurus se dlouho hřál na výsluní, přesněji na předních místech žebříčků největších dinosaurů. Se svými 52 (resp. 54 m, další autoři přidávali metr nebo dva navíc, nejedná se však o důvěryhodné zdroje) se zdál stěží k překonání. Ovšem ukázalo se, že dle původních přepokladů téměř kompletní kostra nejdelšího suchozemského tvora všech dob je ve skutečnosti kompletní jen z jedné třetiny. A navíc, odhady délky šly dolů. Už roku 1999 se paleontologové vrátili k odhadům kolem 35-45 m a paleontolog Spencer Lucas z New Mexico Museum of Natural History and Science v Denveru na výroční konferenci Geological Society of America posunul odhady ještě níže. Dokázal, že ocasní obratle, popsané jako 20. až 27., byly ve skutečnosti 12. až 19. Sauropodova délka tedy byla definitivně redukována pod pětatřicetimetrovou hranici a rod Seismosaurus se stal mladším synonymem diplodoka, resp. novým druhem - Diplodocus hallorum Lucas et al., 2004.
Lucas et al., 2006 však zašli ještě dál. Prokázali, že hákovitý výběžek na kosti sedací je ve skutečnosti přesunutý neurální oblouk obratle. D. hallorum je již tedy pouze synonymem druhu Diplodocus longus Marsh, 1978.
V souvislosti se seismosaurem se vyskytuje ještě jeden rozpor. V některých starších publikacích má rod Seismosaurus druhové jméno "halli", v těch novějších pak "hallorum". Gillette skutečně seismosaura nejprve popsal jako S. halli, ale jelikož tím chtěl vyjádřit poděkování reverendovi Jamesi Hallovi a zároveň jeho ženě Ruth, bylo jednotné číslo ("halli") nahrazeno množným ("hallorum").
Zdroje:
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1992
http://www.osel.cz/
http://en.wikipedia.org/wiki/Seismosaurus, resp:
http://en.wikipedia.org/wiki/Diplodocus
http://cs.wikipedia.org/wiki/Seismosaurus
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.hmnh.org/archives/2007/01/28/the-sinking-of-seismosaurus/
Zdroj obrázku:
http://www.hmnh.org/archives/2007/01/28/the-sinking-of-seismosaurus/
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Tento popis je poněkud netradiční. Týká se dinosaura nejprve považovaného za samostatný rod, později jen druh a nakonec synonymizovaného s druhem Diplodocus longus. Proto zmizely obvyklé informace o klasifikaci, geografickém výskytu, rozměrech apod. Zároveň je však příběh tohoto mimořádně vzrostlého exempláře diplodoka natolik zajímavý, že si zaslouží vlastní popis. Obvyklé informace ale budou uvedeny až v mnohem podrobnějším popisu diplodoka, který se chystá do budoucna.
Roku 1979 nalezl Arthur Loy, učitel hudby z Albuquerque, ve vyschlém říčním korytu fosílie obřího tvora, a to poměrně kuriózním způsobem - údajně zakopl o špičku fosilizovaného ocasu. Svůj nález brzy ohlásil, avšak odkrývací práce pod vedením vedoucího paleontologického oddělení muzea v Albuquerque Davida Gilletteho byly zahájeny treprve roku 1985. Od roku 1986 začaly odhady délky sauropoda narůstat, z původních 36,5 m se vyšplhaly na 48 m a poté na 52 m, čímž Seismosaurus získal titul nejdelšího známého dinosaura. Obratle byly podobné jinému gigantickému sauropodovi - supersaurovi (jenž je mimochodem starším synonymem rodu "Ultrasauros"), byly však vyšší a dle některých zdrojů zhruba o 20 % objemnější. Gillette nazval monstrum poněkud nabubřelým provizorním jménem Seismosaurus ("ještěr otřásající zemí"). I při údajných gigantických rozměrech však byly odhady seismosaurovy hmotnosti na 90-113 tun nerealistické.
Ačkoli byl Seismosaurus poněkud masivněji stavěn než Diplodocus (nebo se tak alespoň paleontologové domnívali), pořád patřil mezi diplodokidy, klad obrovských sauropodů s relativně lehkou tělesnou konstrukcí. I při této délce by pravděpodobný odhad zněl kolem 60 tun, ti méně megalomansky založení odhadovali dokonce ještě méně.
Odkrývací práce seismosaura byly novou kapitolou při použití techniky k vykopávkám. Hornina byla velmi tvrdá a kosti od ní barvou nešly rozeznat, uplatnila se taková zařízení, jako vysoce citlivé sonary, geologické radary, magnetometr (fosílie obsahovaly malé množství magnetitu) a dokonce "černé světlo" (fosílie byly lehce radioaktivní, v ultrafialovém záření je šlo bez problémů rozeznat od horniny).
I samotný jedinec byl zajímavý, podle Gilletteovy teorie zemřel na udušení gastrolitem. Tyto kameny sauropodi polykali pro lepší trávení. A Seismosaurus si pak měl "ukousnout větší sousto, než byl schopen spolknout". Dnes se již má za to, že se jednalo pouze o valouny, jež neměly s fosíliemi nic společného (viz. Lucas et al., 2004).
Seismosaurus se dlouho hřál na výsluní, přesněji na předních místech žebříčků největších dinosaurů. Se svými 52 (resp. 54 m, další autoři přidávali metr nebo dva navíc, nejedná se však o důvěryhodné zdroje) se zdál stěží k překonání. Ovšem ukázalo se, že dle původních přepokladů téměř kompletní kostra nejdelšího suchozemského tvora všech dob je ve skutečnosti kompletní jen z jedné třetiny. A navíc, odhady délky šly dolů. Už roku 1999 se paleontologové vrátili k odhadům kolem 35-45 m a paleontolog Spencer Lucas z New Mexico Museum of Natural History and Science v Denveru na výroční konferenci Geological Society of America posunul odhady ještě níže. Dokázal, že ocasní obratle, popsané jako 20. až 27., byly ve skutečnosti 12. až 19. Sauropodova délka tedy byla definitivně redukována pod pětatřicetimetrovou hranici a rod Seismosaurus se stal mladším synonymem diplodoka, resp. novým druhem - Diplodocus hallorum Lucas et al., 2004.
Lucas et al., 2006 však zašli ještě dál. Prokázali, že hákovitý výběžek na kosti sedací je ve skutečnosti přesunutý neurální oblouk obratle. D. hallorum je již tedy pouze synonymem druhu Diplodocus longus Marsh, 1978.
V souvislosti se seismosaurem se vyskytuje ještě jeden rozpor. V některých starších publikacích má rod Seismosaurus druhové jméno "halli", v těch novějších pak "hallorum". Gillette skutečně seismosaura nejprve popsal jako S. halli, ale jelikož tím chtěl vyjádřit poděkování reverendovi Jamesi Hallovi a zároveň jeho ženě Ruth, bylo jednotné číslo ("halli") nahrazeno množným ("hallorum").
Zdroje:
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1992
http://www.osel.cz/
http://en.wikipedia.org/wiki/Seismosaurus, resp:
http://en.wikipedia.org/wiki/Diplodocus
http://cs.wikipedia.org/wiki/Seismosaurus
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.hmnh.org/archives/2007/01/28/the-sinking-of-seismosaurus/
Zdroj obrázku:
http://www.hmnh.org/archives/2007/01/28/the-sinking-of-seismosaurus/
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)