Mongolsko, jedna z dinosauřích velmocí, vydala jeden z nejzajímavějších dinosauřích nálezů minimálně tohoto roku. Na svrchnokřídové lokalitě Bugin-tsav, která z hlediska geologie spadá pod známou formaci Nemegt a geograficky do regionu Ömnögov' Aimag, byla nalezena dinosauří vejce se skvěle uchovalými kostrami embryí uvnitř. Vejce nalezená ve zvětralém hnízdě patřila oviraptoridním teropodům, často poněkud bizarní skupině, jenž byla velmi blízce příbuzná jak populárním "raptorům", tak ptákům. Podle tvaru a dalších morfologických charakteristik vaječné skořápky autoři (patří mezi ně např. David Weishampel nebo David Varricchio, ale i "domácí" mongolští paleontologové Khishigjav Tsogtbaatar a Rinchen Barsbold) usoudili na příslušnost k "ootaxonu" Elongatoolithidae. Ten se vyznačuje protáhlým, symetrickým tvarem skořápkou silnou většinou 0,3 - 0,9 mm, délkou vejce 14 - 17 cm a podélně orientovanými hřebeny (linearituberkulátní ornamentací). Patří sem vejce vývojově pokročilých teropodů včetně bazálních ptáků. Histologická analýza kostí ukázala, že všechna embrya byla pravděpodobně blízko líhnutí, což autoři zdůvodňují stupněm osifikace a jeho srovnáním s osifikačními vzorci u žijících ptáků. Stupeň osifikace také ukazuje, že mláďata oviraptoridů se líhla relativně zralá a schopná pohybu. Dvě z embryí jsou relativně velké, zatímco další je o 25% menší. Velikostní různorodost mláďat při líhnutí možná byla následkem nesynchronizovaného kladení vajec.
Zdroje:
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1110
http://www.lowellcarhart.net/ebay/papers/behaviors.pdf
http://dml.cmnh.org/2001Jul/msg00141.html
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-document&doi=10.1671%2F0272-4634(2000)020%5B0130%3AFROETE%5D2.0.CO%3B2
Abstrakt studie:
Weishampel, D.B., D.E. Fastovsky, M. Watabe, D. Varricchio, F. Jackson, K. Tsogtbaatar, and R. Barsbold. 2008. New oviraptorid embryos from Bugin-Tsav, Nemegt Formation (Upper Cretaceous), Mongolia, with insights into their habitat and growth. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1110-1119.
Eggs containing well-preserved skeletons were collected from Bugin-tsav, an Upper Cretaceous locality in the Nemegt Formation, Ömnögov' Aimag, Mongolia. These embryos, found in a weathered nest of eggs, are oviraptorid theropods. Eggshell morphotype is Elongatoolithidae, typical of theropods, including basal birds. Bone histology indicates that all embryos were probably close to hatching, based on the degree of ossification and in comparison with ossification patterns in living birds. Maturity of ossification indicates that oviraptorids hatched at a precocial stage of development. Two of the embryos are relatively large, while the other is 25% smaller, suggesting that size disparity of hatchlings in oviraptorids may be a consequence of asynchrony in egg laying.
prosince 24, 2008
prosince 23, 2008
Význam dinosauřích jmen - U
Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Udanoceratops - "rohatá tvář z Udan-Sayr"
Ultrasaurus - "ultra-ještěr"
Unaysaurus - "ještěr z Agua Negra" ("agua negra" portugalsky = "černá voda" česky = "unay" v jazyce Tupi)
Unenlagia - "napůl pták"
Unquillosaurus - "ještěr od řeky Unquillo"
Urbacodon - "URBAC zub" - URBAC je zkratka národností paleontologů, jenž ještěra objevili (Uzbek, Russian, British, American a Canadian)
Utahraptor - "lupič/uchvatitel z Utahu"
Zdroj:
http://en.wikipedia.org/
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Udanoceratops - "rohatá tvář z Udan-Sayr"
Ultrasaurus - "ultra-ještěr"
Unaysaurus - "ještěr z Agua Negra" ("agua negra" portugalsky = "černá voda" česky = "unay" v jazyce Tupi)
Unenlagia - "napůl pták"
Unquillosaurus - "ještěr od řeky Unquillo"
Urbacodon - "URBAC zub" - URBAC je zkratka národností paleontologů, jenž ještěra objevili (Uzbek, Russian, British, American a Canadian)
Utahraptor - "lupič/uchvatitel z Utahu"
Zdroj:
http://en.wikipedia.org/
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Vnitrolebeční pohyby dinosaurů: studie svalstva a kloubních spojení
Při našem krátkém seznámení s obsahem nového JVP zřejmě definitivně opouštíme nodosauridy a přecházíme ke studii, jenž je poněkud náročnější na znalosti anatomické terminologie. Tím myslím práci Caseyho Hollidaye a Lawrence Witmera, která se zabývá vnitrolebečními kloubními spojeními a svalstvem (konkrétně natahovači neboli extenzory) a funkcí těchto soustav u diapsidů. Začátek abstraktu opakuje známá fakta a připomíná různé formy intrakraniální pohyblivosti, které se měly u dinosaurů objevovat. Zmiňuje streptostylii (kost čtvercová je k lebce připojena elastickými vazy; může se tak pohybovat okolo svého spojení s kostí šupinovou), pleurokinezi (horní čelist se pomalu pohybuje v horizontálním směru, zatímco dolní čelist je přitažena k horní) a prokinezi (častá u ptáků nebo hadů; volné spojení komplexu kostí přední části lebky s čelními kostmi). Holliday a Witmer ovšem konstatují, že funkční mechanismy a evoluce lebeční mobility zůstává u dinosaurů nejasná. Analyzovali proto významné muskuloskeletální struktury u žijících diapsidů i vyhynulých dinosaurů, aby mohli zhodnotit, nakolik morfologie odpovídá současným hypotézám. Ty počítají s pravděpodobnou přítomností vnitrolebečních kloubních spojení a různých "posuvných spojů", které nemusejí mít u žijících živočichů obdobu. Dosud se ale jen málo výzkumů zabývalo natahovači, svalstvem, které mělo lebeční pohyby "pohánět". To ale chtějí Holliday s Witmerem změnit a proto natahovací svaly zahrnuli mezi čtyři hlavní struktury, které hledali u současných diapsidů. Spolu s nimi se jedná o ušní (nebo quadratosquamosální, chcete-li) kloubní spojení, bazální kloubní spojení (o jeho poloze více napoví přiložený obrázek) a autoři se rovněž zajímali o přítomnost pákového mechanismu srovnatelného s např. samosvornými kleštěmi. Výsledky? Zatímco téměř všichni dinosauři disponovali zmíněnými kloubními spojeními a většina také svalovými natahovači. Narozdíl od žijcících šupinatých a ptáků ale téměř všichni dinosauři (s výjimkou evolučně pokročilých taxonů) postrádali onen pákový mechanismus mezi kostmi, který by přitom intrakraniální pohyby značně ulehčoval. Z tohoto zjištění vyplývá, že přítomnost bazálního a quadratosquamosálního kloubního spojení je dinosauří (pokud ne rovnou diapsidí) plesiomorfií. Absence pákového mechanismu mezi lebečními kostmi ale autory zarazila a kvůli ní se v současnosti většina favorizovaných hypotéz stává značně problematickými. Holliday a Witmer rovněž připouštějí, že kloubní spojení by mohly být jen chrupavčité zóny usnadňující růst lebky v průběhu ontogeneze.
Schéma rozložení plesiomorfických a apomorfických znaků v kraniální anatomii amniot. Co dodat?
Důležité struktury spjaté s lebečními pohyby u diapsidů: A = schéma zobecněné archosauří lebky s vyznačenými pohyblivými intrakraniálními spojeními; B = struktura lebky prosauropoda druhu Massospondylus carinatus (BP/1/4779) při pohledu z levé strany tak, jak ji zobrazila počítačová tomografie; C = zadní pohled na průřez lebky (rovina průřezu naznačena v obrázku B) předvádí bazální a quadratosquamosální kloubní spojení a další důležité anatomické struktury
Zdroje:
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1073
http://musom.marshall.edu/anatomy/holliday/Kinesis/kinesis.htm
http://zoo.bf.jcu.cz/typografie/09potrava.doc
http://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9B%C5%99i
Zdroj obrázků:
http://musom.marshall.edu/anatomy/holliday/Kinesis/kinesis.htm
Abstrakt studie:
Holliday, C.M. and L.M. Witmer. 2008. Cranial kinesis in dinosaurs: intracranial joints, protractor muscles, and their significance for cranial evolution and function in diapsids. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1073-1088.
Different forms of intracranial mobility, including streptostyly, pleurokinesis, and prokinesis, have been postulated for many dinosaurs. The basis for inferring kinesis typically has included the presence of presumably synovial intracranial joints (otic and basal joints) and various ad hoc 'sliding joints' (many without modern parallels), whereas the protractor musculature that would have powered movement at these joints has received little attention. No study has reviewed the evidence underlying these inferences, and the functional mechanisms and evolution of kinesis among dinosaurs have remained unclear. We analyzed the relevant musculoskeletal structures in extant diapsids and extinct dinosaurs to evaluate in general the morphological support for inferences of cranial kinesis in dinosaurs. Four criteria (synovial otic joints, synovial basal joints, protractor muscles, and permissive kinematic linkages) were considered necessary but individually insufficient for the inference of kinesis. Assessing these criteria across dinosaurs reveals that synovial otic and basal joints are almost universally present (even in widely acknowledged akinetic taxa), and most taxa retained protractor musculature. However, unlike fully kinetic extant birds and squamates, almost all dinosaurs lacked the kinematic linkages that would have permitted movement (reduced palatal and temporal articulations, additional flexion zones). Thus, synovial basal and otic joints and protractor musculature are diapsid plesiomorphies, and, in the absence of permissive kinematic linkages, most formulations of nonavian dinosaur kinesis are currently problematic. Alternatively, persistent synovial joints may simply be cartilaginous sites that facilitate cranial growth during ontogeny.
Nově z Ojo Alamo: Glyptodontopelta validní, Edmontonia australis synonymem
Autorem druhé "nodosauridní" studie z posledního letošního vydání JVP napsal paleontolog Michael E. Burns a zabývá se nově objeveným jedincem druhu Glyptodontopelta mimus, popsaného původně Fordem roku 2000. Fosilní materiál byl nalezen ve svrchnokřídových vrstvách ve členu formace Ojo Alamo zvaném Naashoibito; jedná se o součást novomexické pánve San Juan. Příslušnost k rodu Glyptodontopelta zjistil Burns z morfologie osteodermů, neboli kostěných plátů vrostlých do kůže (za života možná pokrytých keratinem). Provedena byla i histologická analýza. Nový materiál pochází ze stejného stratigrafického horizontu jako holotyp (značený USNM 8610). Tvoří jej osteodermy různých tvarů, a proto může sloužit jako základ pro srovnání tvaru a formy osteodermů u různých ankylosauřích taxonů. Unikátní textura povrchu osteodermy glyptodontopelty výrazně odlišuje od ostatních svrchnokřídových ankylosauridů a nodosauridů (abstrakt studie jako příklad zmiňuje rody Ankylosaurus, Nodocephalosaurus, Edmontonia, Euoplocephalus a Panoplosaurus). Tato odlišnost podle Burnse jasně dokazuje, že G. mimus je validním druhem. Rozsáhlá revize ankylosaurů v knize The Dinosauria (second edition), jejímiž autory jsou M. K. Vickaryous, T. Maryańska a D. B. Weishampel, přitom tento druh označila za nomen dubium. Burns však zároveň shledává nodosaurida druhu Edmontonia australis (popsaného rovněž Fordem roku 2000) za subjektivní mladší synonymum G. mimus, a to právě na základě oné unikátní textury povrchu, kterou "E. australis" vykazuje na osteodermech umístěných na krku. Krom toho se shoduje i tvar. Vzhledem k tomu, že osteodermy se liší mezi jednotlivými rody a přesto byly nalezeny společně ve svrchnokřídových vrstvách, je objev velice užitečný i z hlediska biostratigrafie.
Zdroje:
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1102
http://en.wikipedia.org/wiki/Glyptodontopelta
Abstrakt studie:
Burns, M.E. 2008. Taxonomic utility of ankylosaur (Dinosauria, Ornithischia) osteoderms: Glyptodontopelta mimus Ford, 2000: a test case. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1102-1109.
A new nodosaurid specimen from the Upper Cretaceous Naashoibito Member of the Ojo Alamo Formation in the San Juan Basin, New Mexico is assigned to Glyptodontopelta mimus Ford, 2000 based on characters of internal (histological) and external osteoderm morphology. This specimen is from the same stratigraphic horizon as the holotype (USNM 8610), and because it displays a wide range of osteoderm morphotypes, it can be used as a basis for comparison of osteoderm shape and sculpturing among different ankylosaur taxa. Its unique surface texture differentiates it from other Upper Cretaceous ankylosaurids and nodosaurids (Ankylosaurus, Nodocephalosaurus, Edmontonia, Euoplocephalus, and Panoplosaurus) and demonstrates that G. mimus is a valid taxon. The nodosaurid Edmontonia australis Ford, 2000 is considered a subjective junior synonym of G. mimus based on having the same surface texture and shape of the medial cervical osteoderms. Ankylosaur osteoderms are distinctive to at least the genus level and are commonly found in Upper Cretaceous strata, thus they have great biostratigraphic utility.
Zdroje:
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1102
http://en.wikipedia.org/wiki/Glyptodontopelta
Abstrakt studie:
Burns, M.E. 2008. Taxonomic utility of ankylosaur (Dinosauria, Ornithischia) osteoderms: Glyptodontopelta mimus Ford, 2000: a test case. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1102-1109.
A new nodosaurid specimen from the Upper Cretaceous Naashoibito Member of the Ojo Alamo Formation in the San Juan Basin, New Mexico is assigned to Glyptodontopelta mimus Ford, 2000 based on characters of internal (histological) and external osteoderm morphology. This specimen is from the same stratigraphic horizon as the holotype (USNM 8610), and because it displays a wide range of osteoderm morphotypes, it can be used as a basis for comparison of osteoderm shape and sculpturing among different ankylosaur taxa. Its unique surface texture differentiates it from other Upper Cretaceous ankylosaurids and nodosaurids (Ankylosaurus, Nodocephalosaurus, Edmontonia, Euoplocephalus, and Panoplosaurus) and demonstrates that G. mimus is a valid taxon. The nodosaurid Edmontonia australis Ford, 2000 is considered a subjective junior synonym of G. mimus based on having the same surface texture and shape of the medial cervical osteoderms. Ankylosaur osteoderms are distinctive to at least the genus level and are commonly found in Upper Cretaceous strata, thus they have great biostratigraphic utility.
prosince 22, 2008
Peloroplites cedrimontanus, nový rod a druh nodosaurida z Utahu
A už zde je více informací o studiích, jejichž citace jsem zmínil ve včerejším článku. Tým paleontologů včele s Kennethem Carpenterem se v posledním vydání JVP roku 2008 pouští do popisu nového rodu a druhu nodosaurida (sub-klad kladu Ankylosauria). V jeho případě se navíc "vytáhla" i anglická wikipedie - článek na ní psal zjevně někdo, kdo má přístup ke kompletní studii. To bohužel není můj případ a tak tento článek bude směskou informací z wikipedie a abstraktu. Peloroplites cedrimontanus, jak zní jméno nového objevu, je znám na základě materiálu tvořeného nekompletní lebkou a množstvím postkraniálních elementů. Materiál byl nalezen v Emery County (centrální Utah); z geologického hlediska spadá konkrétní lokalita (PR-2 Quarry) pod člen formace Cedar Mountain jménem Mussentuchit. Stáří lokality se pohybuje v rozhraní mezi spodnokřídovými stupni apt a alb. K místě objevu také odkazuje druhové jméno dinosaura, rodové potom znamená "obludný a těžký". Peloroplites byl 5 až 5,5 m dlouhý, což je na nodosaurida poměrně zančná velikost. Díky ní se Peloroplites stává srovnatelný např. se svým současníkem z rodu Sauropelta a jedním z největších známých nodosauridů vůbec.
Holotyp s označením CEUM 26331 tvoří nekompletní lebka, části postkraniálního skeletu jsou paratypy. Lebka je 56 cm dlouhá a mezi očima 35,5 cm široká. Od rodu Sauropelta se Peloroplites v kraniální anatomii odlišuje především vertikálně orientovaným suspenzoriem (suspenzorium je série kostí, spojující bázi spodní čelisti se zbytkem lebky). Mezi další rozlišující znaky patří pouze lehce vyklenutý vršek lebky a široký mezičelistní zobák čtvercového tvaru. Ve svém zobáku Peloroplites postrádal zuby a lebka měla místo nápadných rohů jen menší, rohům podobné výčnělky. Jediný dochovaný zub z horní čelisti je poměrně velký a podobný zubům přisouzeným rodu Priconodon, dalšímu velkému nodosauridovi žijcímu ve stejné době. Spodní čelist je reprezentována pouze zadní polovinou a byla zřejmě velice masivní. Spolu s velkými zuby tento fakt nasvědčuje konzumaci tužší potravy, než bylo proostatní ankylosaury obvyklé. Z postkraniální kostry peloroplita se zachovaly elementy ze všech oblastí s výjimkou zadních nohou. Pánev neslo šest spojených obratlů, podobně jako u nodosaurida rodu Silvisaurus. Ilia neboli kosti kyčelní jsou největšími z třech párových kostí tvořících pánev. Jejich neobvyklá orientace je zřejmě pouze následkem poškození při procesu fosilizace. Narozdíl od naprosté většiny nodosauridů je kost loketní dlouhá a přímá a kost hlezenní (velká kost v kotníku; astragalus) nebyla srostlá s kostí holenní. Zajímavostí je, že k nově vzniklému rodu a druhu může být přeřazen i materiál dříve připisovaný rodu Sauropelta. Tento ankylosaur je znám z Cloverly Formation (Montana a Wyoming), ale byly mu připisovány i izolované kosti z formace Cedar Mountain. Zjištění existence velkého nodosaurida podobného rodu Sauropelta z této formace je samozřejmě schopno tyto fosilie interpretovat lépe.
Peloroplites byl nalezen v jílovcové lokalitě, která je na fosilie dinosaurů a vyhynulých mezozických obratlovců obecně velmi bohatá - pochází odtud např. fosilie pterosaura, čtyř jedinců dosud nepopsaného brachiosauridního sauropoda, iguanodontního ornitopoda a bazálního ankylosaurida druhu Cedarpelta bilbeyhallorum. Právě pro posledního jmenovaného má objev peloroplita zajímavé implikace. Nedaleko od něj byl totiž nalezen i paratyp cedarpelty, který je tvořen i postkraniální kostrou. Dosud byly známy jen dvě lebky. Autoři studie srovnali postkraniální kostru cedarpelty a peloroplita a potvrdili, že Cedarpelta je blíže příbuzná ankylosaurovi než peloroplitovi. Tím její status nejbazálnějšího známého ankylosaurida zůstává zachován. Jako u primitivního ankylosaurida zde zřejmě není důvod předpokládat přítomnost ocasního kostěného kyje. Současné nálezy z Číny ukazují, že tento kyj je synapomorfií ankylosauridů vyjma kladu Shamosaurinae (tedy např. kladu Ankylosaurinae).
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Peloroplites
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1089
Abstrakt studie:
Carpenter, K., J. Bartlett, J. Bird, and Reese Barrick. 2008. Ankylosaurs from the Price River Quarries, Cedar Mountain Formation (Lower Cretaceous), east-central Utah. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1089-1101.
A new large nodosaurid ankylosaur, Peloroplites cedrimontanus, is described from a partial skull and postcranial skeleton found at the PR-2 Quarry located at the base of the Mussentuchit Member of the Cedar Mountain Formation in central Utah. The specimen is about the same size as the contemporary nodosaurid Sauropelta edwardsorum from the Cloverly Formation of Montana, and is of an individual approximately 5–5.5 m long. The skull of Peloroplites differs from that of Sauropelta in the vertical orientation of the suspensorium, non-domed cranium and broad, square premaxillary beak. The quarry is near and roughly at the same level as the CEM Quarry that produced the holotype of the ankylosaurid Cedarpelta bilbeyhallorum. The postcrania of Cedarpelta is described and illustrated based on the paratype and new material. These elements clearly establish that Cedarpelta is closer to Ankylosaurus than to Sauropelta. As a primitive ankylosaurid, there is no a priori reason to assume that the tail club was present. Based on recent finds in China, a hypothesis is presented that the tail club is a derived feature in non-shamosaurine (i.e., ankylosaurine) ankylosaurids.
Holotyp s označením CEUM 26331 tvoří nekompletní lebka, části postkraniálního skeletu jsou paratypy. Lebka je 56 cm dlouhá a mezi očima 35,5 cm široká. Od rodu Sauropelta se Peloroplites v kraniální anatomii odlišuje především vertikálně orientovaným suspenzoriem (suspenzorium je série kostí, spojující bázi spodní čelisti se zbytkem lebky). Mezi další rozlišující znaky patří pouze lehce vyklenutý vršek lebky a široký mezičelistní zobák čtvercového tvaru. Ve svém zobáku Peloroplites postrádal zuby a lebka měla místo nápadných rohů jen menší, rohům podobné výčnělky. Jediný dochovaný zub z horní čelisti je poměrně velký a podobný zubům přisouzeným rodu Priconodon, dalšímu velkému nodosauridovi žijcímu ve stejné době. Spodní čelist je reprezentována pouze zadní polovinou a byla zřejmě velice masivní. Spolu s velkými zuby tento fakt nasvědčuje konzumaci tužší potravy, než bylo proostatní ankylosaury obvyklé. Z postkraniální kostry peloroplita se zachovaly elementy ze všech oblastí s výjimkou zadních nohou. Pánev neslo šest spojených obratlů, podobně jako u nodosaurida rodu Silvisaurus. Ilia neboli kosti kyčelní jsou největšími z třech párových kostí tvořících pánev. Jejich neobvyklá orientace je zřejmě pouze následkem poškození při procesu fosilizace. Narozdíl od naprosté většiny nodosauridů je kost loketní dlouhá a přímá a kost hlezenní (velká kost v kotníku; astragalus) nebyla srostlá s kostí holenní. Zajímavostí je, že k nově vzniklému rodu a druhu může být přeřazen i materiál dříve připisovaný rodu Sauropelta. Tento ankylosaur je znám z Cloverly Formation (Montana a Wyoming), ale byly mu připisovány i izolované kosti z formace Cedar Mountain. Zjištění existence velkého nodosaurida podobného rodu Sauropelta z této formace je samozřejmě schopno tyto fosilie interpretovat lépe.
Peloroplites byl nalezen v jílovcové lokalitě, která je na fosilie dinosaurů a vyhynulých mezozických obratlovců obecně velmi bohatá - pochází odtud např. fosilie pterosaura, čtyř jedinců dosud nepopsaného brachiosauridního sauropoda, iguanodontního ornitopoda a bazálního ankylosaurida druhu Cedarpelta bilbeyhallorum. Právě pro posledního jmenovaného má objev peloroplita zajímavé implikace. Nedaleko od něj byl totiž nalezen i paratyp cedarpelty, který je tvořen i postkraniální kostrou. Dosud byly známy jen dvě lebky. Autoři studie srovnali postkraniální kostru cedarpelty a peloroplita a potvrdili, že Cedarpelta je blíže příbuzná ankylosaurovi než peloroplitovi. Tím její status nejbazálnějšího známého ankylosaurida zůstává zachován. Jako u primitivního ankylosaurida zde zřejmě není důvod předpokládat přítomnost ocasního kostěného kyje. Současné nálezy z Číny ukazují, že tento kyj je synapomorfií ankylosauridů vyjma kladu Shamosaurinae (tedy např. kladu Ankylosaurinae).
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Peloroplites
http://www.bioone.org/perlserv/?request=get-abstract&doi=10.1671%2F0272-4634-28.4.1089
Abstrakt studie:
Carpenter, K., J. Bartlett, J. Bird, and Reese Barrick. 2008. Ankylosaurs from the Price River Quarries, Cedar Mountain Formation (Lower Cretaceous), east-central Utah. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1089-1101.
A new large nodosaurid ankylosaur, Peloroplites cedrimontanus, is described from a partial skull and postcranial skeleton found at the PR-2 Quarry located at the base of the Mussentuchit Member of the Cedar Mountain Formation in central Utah. The specimen is about the same size as the contemporary nodosaurid Sauropelta edwardsorum from the Cloverly Formation of Montana, and is of an individual approximately 5–5.5 m long. The skull of Peloroplites differs from that of Sauropelta in the vertical orientation of the suspensorium, non-domed cranium and broad, square premaxillary beak. The quarry is near and roughly at the same level as the CEM Quarry that produced the holotype of the ankylosaurid Cedarpelta bilbeyhallorum. The postcrania of Cedarpelta is described and illustrated based on the paratype and new material. These elements clearly establish that Cedarpelta is closer to Ankylosaurus than to Sauropelta. As a primitive ankylosaurid, there is no a priori reason to assume that the tail club was present. Based on recent finds in China, a hypothesis is presented that the tail club is a derived feature in non-shamosaurine (i.e., ankylosaurine) ankylosaurids.
Ferdinand Vandiveer Hayden
Dnes, 22. prosince 2008, je tomu právě 121 let, co zemřel americký geolog Ferdinand V. Hayden. Hayden se narodil 7. září roku 1829. Vystudoval Albany Medical School v New Yorku. Když studium roku 1853 úspěšně dokončil, strávil léto sbíráním třetihorních a křídových fosilií ve White River Badlands v Jižní Dakotě. Následující rok procestoval Hayden pánev řeky Missouri a blízko soutoku Missouri River s Judith River učinil historický objev, přestože si toho zřejmě nebyl vědom. Objevil první dinosauří fosilie na americkém kontinentu - šlo o zvláštní zuby, jež byly později paleontologem Josephem Leidym popsány jako rody Trachodon, Troodon a Deinodon. Na dinosauří fosilie Hayden narazil ještě minimálně jednou, a to v září roku 1868 při průzkumu pro společnost Geological Survey of the Territories, kterou vedl. Tehdy na území Wyomingu se svým asistentem Jamesem Stevensonem objevili stopy, které později popsal jako podobné obrovskému ptákovi. Blízko nich rovněž nalezl stopy, které připomínaly "mezka" a "čtyřprsté zvíře se silnou kůží". Vrstvy, ve kterých Hayden stopy našel, pocházejí z období svrchní křídy a zřejmě se jednalo o první doklady dinosauří existence ve státě Wyoming.
Zdroje:
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/12/died-this-day-ferdinand-vandiveer.html
http://www.answers.com/topic/ferdinand-vandiveer-hayden
http://www.nps.gov/history/history/online_books/haines1/iee4a.htm
http://gsa.confex.com/gsa/2005AM/finalprogram/abstract_93046.htm
Zdroj obrázku:
http://www.nps.gov/history/history/online_books/haines1/iee4a.htm
Zdroje:
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/12/died-this-day-ferdinand-vandiveer.html
http://www.answers.com/topic/ferdinand-vandiveer-hayden
http://www.nps.gov/history/history/online_books/haines1/iee4a.htm
http://gsa.confex.com/gsa/2005AM/finalprogram/abstract_93046.htm
Zdroj obrázku:
http://www.nps.gov/history/history/online_books/haines1/iee4a.htm
Péči o mláďata u teropodů zajišťovali výhradně polygamní samci
Další z nových studií se tentokrát zabývá velmi zajímavým a méně obvyklým tématem - péčí dinosaurů o svá mláďata. O tom, že definitivní zařazení ptáků mezi teropodní dinosaury změnilo ornitologii na "vědu o žijících dinosaurech" nemůže být sporu a tento proces bude nadále pokračovat. Po zjištění, že jak unikátní ptačí respirační systém, tak opeření a možná i schopnost letu ptáky předchází a vyskytuje se už u jejich dinosauřích předků, přichází na řadu péče o potomstvo. Opakované nálezy adultních dinosaurů ve značné blízkosti hnízd s vejci vedly ke spekulacím o typu a stupni péče, kterou tito živočichové poskytovali svým vejcím a posléze mláďatům. Ve skutečnosti se názory na dinosauří "rodičovství" formovaly prakticky celé 20. století. Slavný paleontolog Henry F. Osborn roku 1924 popsal rod Oviraptor. Jeho jméno znamená "lupič vajec", protože Osborn věřil, že k náhlému uhynutí zvířete došlo v okamžku, kdy chtělo uloupit vejce z cizího hnízda. V roce 1995 - po nálezu nových jedinců - se však ukázalo, že Oviraptor nekradl cizí vejce. Naopak pečoval o vlastní a zřejmě na nich i seděl.
Varricchio a kolektiv se ve své studii zaměřili na otázku, jakého pohlaví byli jedinci pečující o vejce. Možná trochu zvláštní otázka má své opodstatnění. Přestože je většina recentních ptáků polygamních, u ptáků hnízdících na zemi (jako je např. pštros emu) často právě samec zahřívá a pečuje o vejce a mláďata většího počtu matek. Ve skutečnosti je u bazální vývojové linie ptáků, zvané Palaeognathae (zahrnuje ratity [běžce] a tinamy, tedy např. kiwiho, nandu, emu, pštrosa dvouprstého nebo kasuára), "male-only" způsob péče o potomstvo zcela převládající. Autoři použili k prokázání své revoluční hypotézy dvě metody. Jedna spočívala v porovnání objemu hnízd s vejci a tělesných rozměrů adultních jedinců. Výsledný poměr byl porovnán s více než 400 žijcími archosaury, a to jak ptáky, tak krokodýly. Dinosauři z rodů Troodon, Oviraptor a Citipati měli při srovnání se svou velikostí daleko větší objem hnízd než většina refernečních druhů, hodnoty ale byly podobné těm druhům, u kterých o vejce a mláďata pečují výlučně samci. Objem hnízda se mohl v průběhu evoluce u druhů bez mateřské péče zvětšit proto, že jediný samec pečoval o vejce více matek. Druhým způsobem, jakým lze pohlaví vyhynulých druhů prokázat, je histologie. Varricchio a kolektiv využili rozlišovacích znaků v ptačí reproduktivní fyziologii, aby určili pohlaví dinosaurů z jejich kostí. Mnoha samicím ptáků se v době reprodukce ukládají do dlouhých kostí vrstvy houbovité hmoty, které slouží jako zásoba vápníku pro tvorbu skořápky vajec. Z pozorování stejné hmoty u druhu Tyrannosaurus rex stejně jako u bazálních ptáků můžeme usoudit, že stejnou "vápníkovou rezervou" disponovaly i samice malých maniraptorů, jako byli Troodon, Citipati a Oviraptor. Přesto paleontologové ještě pro jistotu prozkoumali tibie, femury a metatarzály těchto živočichů. Zjistili, že jedinci těchto rodů fosilizovaní poblíž svých hnízd tuto hmotu postrádali. Nebyly nalezeny ani známky zvýšeného vstřebávání, které známe např. u krokodýlů a díky kterým samice získávají minerální soli na tvorbu vajec.
U 90% dnes žijících dinosaurů pečují o vejce a mláďata rodiče. Malá skupina ptačích druhů vykazuje výlučně mateřskou péči a u méně než 100 druhů pečují o mláďata výlučně samci. U těchto druhů samci budují hnízdo, sedí na vejcích a vychovávají mláďata, zatímco samice se páří s větším množstvím samců a snášejí svá hnízda do vícero hnízd. Jak už bylo řečeno, nejvíc ekonzistentní model "otcovské péče" vykazuje jedna z nejranějších větví na ptačím fylogenetickém stromě, zvaná Palaeognathae. Nechci na tomto místě rozebírat kladistiku a netuším, jaký je vztah skupiny Palaeognathae k Ratitae poté, co analýza genomu ukázala, že Ratitae rovněž zahrnuje tinamy a v tradičním vnímání se jedná o polyfyletickou skupinu. V každém případě bazální pozice této skupiny v rámci ptáků podporuje hypotézu, že "male-only" systém péče o mláďata je původním modelem rodičovské péče u žijících ptáků. Zatímco někteří fylogenetičtí systematikové podporovali spíše opačnou hypotézu, podle které je původním systémem péče ve stylu "female-only", Wesolowski se snažil vyvrátit teropodí původ ptačího hnízdního chování a argumentoval pro přijetí modelu "male-only" za původní systém ptačí péče o potomstvo. Varricchiova studie tak musí být velkým překvapením pro oba tábory. Konflikt mezi fylogeneticky a ekologicky založenými ornitology vyřešil svým odhalením, podle kterého je "male-only" jako primitivní systém ptačího hnízdního chování plně konzistentní s teropodím původem tohoto chování. Navíc se zdá, že dinosauří samci sdíleli se stejným pohlavím u současných tinam, kiwiů nebo pštrosů ještě jeden významný rys reprodukčního chování - polygamii.
Varricchiova práce je vynikajícím příkladem toho, jak může rozeznání detailu v biologii vyhynulých teorpodů změnit náš pohled na biologii současných ptáků. Pro Varricchia to ale není poprvé. Již roku 1997 vyslovil hypotézu, podle které Troodon snášel vejce dvakrát do roka a tak se toto údajně výlučně ptačí chování vyvinulo již dávno před vznikem schopnosti letu. Tato smělá domněnka byla potvrzena roku 2005, kdy byla nalezena oviraptoří fosilie s párem vajec uvnitř pánve. Přesto zde mohou zůstat určité pochybnosti. Varricchio tvrdí, že rodičovské chování současných zástupců Palaeognathae a vývojově pokročilých neptačích teropodů je stejné a zůstalo nezměněno od jejich společného předka. Co když se ale vyvinulo u Palaeognathae a křídových dinosaurů nezávisle na sobě? Osobně se mi to nezdá příliš pravděpodobné, lze však argumentovat, že mezi Palaeognathae a teropody přece jen na kladogramu leží ještě další linie, u nichž jsme způsob rodičovského chování nezjistili a které jsou ekologií podobné dnešním druhům, kde o mláďata a hnízdo pečují oba rodiče. Jde např. o velkého, nelétavého a kolonie tvořícího "potápěče" z rodu Hesperornis, rod Confuciornis o velikosti holuba, avšak s prodlouženými ozdobnými ocasními pery a "praptáka" rodu Archaeopteryx. Varricchiova hypotéza ale naznačuje, že "male-only" systém je rezistentní vůči evolučním změnám. Většina zástupců Palaeognathae si tento systém udržela navzdory značným ekologickým změnám již od K/T rozhraní, tzn. 65 milionů let.
Pozn.: většina uvedeného textu pochází od Richarda Pruma, tak jak se jeho citace objevila na fóru talkrational.org
Varricchio a kolektiv se ve své studii zaměřili na otázku, jakého pohlaví byli jedinci pečující o vejce. Možná trochu zvláštní otázka má své opodstatnění. Přestože je většina recentních ptáků polygamních, u ptáků hnízdících na zemi (jako je např. pštros emu) často právě samec zahřívá a pečuje o vejce a mláďata většího počtu matek. Ve skutečnosti je u bazální vývojové linie ptáků, zvané Palaeognathae (zahrnuje ratity [běžce] a tinamy, tedy např. kiwiho, nandu, emu, pštrosa dvouprstého nebo kasuára), "male-only" způsob péče o potomstvo zcela převládající. Autoři použili k prokázání své revoluční hypotézy dvě metody. Jedna spočívala v porovnání objemu hnízd s vejci a tělesných rozměrů adultních jedinců. Výsledný poměr byl porovnán s více než 400 žijcími archosaury, a to jak ptáky, tak krokodýly. Dinosauři z rodů Troodon, Oviraptor a Citipati měli při srovnání se svou velikostí daleko větší objem hnízd než většina refernečních druhů, hodnoty ale byly podobné těm druhům, u kterých o vejce a mláďata pečují výlučně samci. Objem hnízda se mohl v průběhu evoluce u druhů bez mateřské péče zvětšit proto, že jediný samec pečoval o vejce více matek. Druhým způsobem, jakým lze pohlaví vyhynulých druhů prokázat, je histologie. Varricchio a kolektiv využili rozlišovacích znaků v ptačí reproduktivní fyziologii, aby určili pohlaví dinosaurů z jejich kostí. Mnoha samicím ptáků se v době reprodukce ukládají do dlouhých kostí vrstvy houbovité hmoty, které slouží jako zásoba vápníku pro tvorbu skořápky vajec. Z pozorování stejné hmoty u druhu Tyrannosaurus rex stejně jako u bazálních ptáků můžeme usoudit, že stejnou "vápníkovou rezervou" disponovaly i samice malých maniraptorů, jako byli Troodon, Citipati a Oviraptor. Přesto paleontologové ještě pro jistotu prozkoumali tibie, femury a metatarzály těchto živočichů. Zjistili, že jedinci těchto rodů fosilizovaní poblíž svých hnízd tuto hmotu postrádali. Nebyly nalezeny ani známky zvýšeného vstřebávání, které známe např. u krokodýlů a díky kterým samice získávají minerální soli na tvorbu vajec.
U 90% dnes žijících dinosaurů pečují o vejce a mláďata rodiče. Malá skupina ptačích druhů vykazuje výlučně mateřskou péči a u méně než 100 druhů pečují o mláďata výlučně samci. U těchto druhů samci budují hnízdo, sedí na vejcích a vychovávají mláďata, zatímco samice se páří s větším množstvím samců a snášejí svá hnízda do vícero hnízd. Jak už bylo řečeno, nejvíc ekonzistentní model "otcovské péče" vykazuje jedna z nejranějších větví na ptačím fylogenetickém stromě, zvaná Palaeognathae. Nechci na tomto místě rozebírat kladistiku a netuším, jaký je vztah skupiny Palaeognathae k Ratitae poté, co analýza genomu ukázala, že Ratitae rovněž zahrnuje tinamy a v tradičním vnímání se jedná o polyfyletickou skupinu. V každém případě bazální pozice této skupiny v rámci ptáků podporuje hypotézu, že "male-only" systém péče o mláďata je původním modelem rodičovské péče u žijících ptáků. Zatímco někteří fylogenetičtí systematikové podporovali spíše opačnou hypotézu, podle které je původním systémem péče ve stylu "female-only", Wesolowski se snažil vyvrátit teropodí původ ptačího hnízdního chování a argumentoval pro přijetí modelu "male-only" za původní systém ptačí péče o potomstvo. Varricchiova studie tak musí být velkým překvapením pro oba tábory. Konflikt mezi fylogeneticky a ekologicky založenými ornitology vyřešil svým odhalením, podle kterého je "male-only" jako primitivní systém ptačího hnízdního chování plně konzistentní s teropodím původem tohoto chování. Navíc se zdá, že dinosauří samci sdíleli se stejným pohlavím u současných tinam, kiwiů nebo pštrosů ještě jeden významný rys reprodukčního chování - polygamii.
Varricchiova práce je vynikajícím příkladem toho, jak může rozeznání detailu v biologii vyhynulých teorpodů změnit náš pohled na biologii současných ptáků. Pro Varricchia to ale není poprvé. Již roku 1997 vyslovil hypotézu, podle které Troodon snášel vejce dvakrát do roka a tak se toto údajně výlučně ptačí chování vyvinulo již dávno před vznikem schopnosti letu. Tato smělá domněnka byla potvrzena roku 2005, kdy byla nalezena oviraptoří fosilie s párem vajec uvnitř pánve. Přesto zde mohou zůstat určité pochybnosti. Varricchio tvrdí, že rodičovské chování současných zástupců Palaeognathae a vývojově pokročilých neptačích teropodů je stejné a zůstalo nezměněno od jejich společného předka. Co když se ale vyvinulo u Palaeognathae a křídových dinosaurů nezávisle na sobě? Osobně se mi to nezdá příliš pravděpodobné, lze však argumentovat, že mezi Palaeognathae a teropody přece jen na kladogramu leží ještě další linie, u nichž jsme způsob rodičovského chování nezjistili a které jsou ekologií podobné dnešním druhům, kde o mláďata a hnízdo pečují oba rodiče. Jde např. o velkého, nelétavého a kolonie tvořícího "potápěče" z rodu Hesperornis, rod Confuciornis o velikosti holuba, avšak s prodlouženými ozdobnými ocasními pery a "praptáka" rodu Archaeopteryx. Varricchiova hypotéza ale naznačuje, že "male-only" systém je rezistentní vůči evolučním změnám. Většina zástupců Palaeognathae si tento systém udržela navzdory značným ekologickým změnám již od K/T rozhraní, tzn. 65 milionů let.
Pozn.: většina uvedeného textu pochází od Richarda Pruma, tak jak se jeho citace objevila na fóru talkrational.org
Varricchiova studie dokazuje, že podobně jako u recentních ptáků ze skupiny Palaeognathae, i u oviraptora (jehož hnízdo vidíme na 1. obrázku zleva) se o hnízdo, vejce a již vylíhlá mláďata starali výlučně samci. Na dalších dvou obrázcích vidíme příklady zástupců zmíněné skupiny: pštrosa dvouprstého (Struthio camelus; 2. obrázek) a létající neotropickou tinamu horskou (Nothocercus bonapartei; 3. obrázek)
Zdroje:
http://talkrational.org/showthread.php?t=9521
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/12/081218141734.htm
http://palaeoblog.blogspot.com/2008/12/avian-paternal-care-had-dinosaur-origin.html
Zdroj obrázku:
http://talkrational.org/showthread.php?t=9521
Abstrakt studie:
David J. Varricchio, Jason R. Moore, Gregory M. Erickson, Mark A. Norell, Frankie D. Jackson, and John J. Borkowski. Avian Paternal Care Had Dinosaur Origin. Science, 19 December 2008: 1826-1828 DOI: 10.1126/science.1163245
The repeated discovery of adult dinosaurs in close association with egg clutches leads to speculation over the type and extent of care exhibited by these extinct animals for their eggs and young. To assess parental care in Cretaceous troodontid and oviraptorid dinosaurs, we examined clutch volume and the bone histology of brooding adults. In comparison to four archosaur care regressions, the relatively large clutch volumes of Troodon, Oviraptor, and Citipati scale most closely with a bird-paternal care model. Clutch-associated adults lack the maternal and reproductively associated histologic features common to extant archosaurs. Large clutch volumes and a suite of reproductive features shared only with birds favor paternal care, possibly within a polygamous mating system. Paternal care in both troodontids and oviraptorids indicates that this care system evolved before the emergence of birds and represents birds' ancestral condition. In extant birds and over most adult sizes, paternal and biparental care correspond to the largest and smallest relative clutch volumes, respectively.
prosince 21, 2008
Dinosauří studie z posledního JVP
Nick Gardner, autor blogu Why I hate theropods, se ve svém posledním článku z 18. prosince pochlubil obsahem posledního vydání Journal of Vertebrate Paleontology. Doufejme, že se časem na internetu objeví i abstrakty těchto studií. Do té doby se můžeme nechat jen navnadit citacemi:
Nesbitt, S.J. and M.R. Stocker. 2008. The vertebrate assemblage of the Late Triassic Canjilon Quarry (Northern New Mexico, USA), and the importance of apomorphy-based assemblage comparisons. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1063-1072.
Holliday, C.M. and L.M. Witmer. 2008. Cranial kinesis in dinosaurs: intracranial joints, protractor muscles, and their significance for cranial evolution and function in diapsids. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1073-1088.
Carpenter, K., J. Bartlett, J. Bird, and Reese Barrick. 2008. Ankylosaurs from the Price River Quarries, Cedar Mountain Formation (Lower Cretaceous), east-central Utah. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1089-1101.
Burns, M.E. 2008. Taxonomic utility of ankylosaur (Dinosauria, Ornithischia) osteoderms: Glyptodontopelta mimus Ford, 2000: a test case. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1102-1109.
Weishampel, D.B., D.E. Fastovsky, M. Watabe, D. Varricchio, F. Jackson, K. Tsogtbaatar, and R. Barsbold. 2008. New oviraptorid embryos from Bugin-Tsav, Nemegt Formation (Upper Cretaceous), Mongolia, with insights into their habitat and growth. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1110-1119.
Williamson, T.E. and A. Weil. 2008. Stratigraphic distribution of sauropods in the Upper Cretaceous of the San Juan Basin, New Mexico, with comments on North America's Cretaceous 'sauropod hiatus'. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1218-1223.
Ksepka, D.T. and J. Cracraft. 2008. An avian tarsometatarsus from near the K-T Boundary of New Zealand. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1224-1227.
Zdroj:
http://whyihatetheropods.blogspot.com/2008/12/new-dinosaur-papers-in-latest-jvp.html
Nesbitt, S.J. and M.R. Stocker. 2008. The vertebrate assemblage of the Late Triassic Canjilon Quarry (Northern New Mexico, USA), and the importance of apomorphy-based assemblage comparisons. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1063-1072.
Holliday, C.M. and L.M. Witmer. 2008. Cranial kinesis in dinosaurs: intracranial joints, protractor muscles, and their significance for cranial evolution and function in diapsids. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1073-1088.
Carpenter, K., J. Bartlett, J. Bird, and Reese Barrick. 2008. Ankylosaurs from the Price River Quarries, Cedar Mountain Formation (Lower Cretaceous), east-central Utah. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1089-1101.
Burns, M.E. 2008. Taxonomic utility of ankylosaur (Dinosauria, Ornithischia) osteoderms: Glyptodontopelta mimus Ford, 2000: a test case. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1102-1109.
Weishampel, D.B., D.E. Fastovsky, M. Watabe, D. Varricchio, F. Jackson, K. Tsogtbaatar, and R. Barsbold. 2008. New oviraptorid embryos from Bugin-Tsav, Nemegt Formation (Upper Cretaceous), Mongolia, with insights into their habitat and growth. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1110-1119.
Williamson, T.E. and A. Weil. 2008. Stratigraphic distribution of sauropods in the Upper Cretaceous of the San Juan Basin, New Mexico, with comments on North America's Cretaceous 'sauropod hiatus'. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1218-1223.
Ksepka, D.T. and J. Cracraft. 2008. An avian tarsometatarsus from near the K-T Boundary of New Zealand. Journal of Vertebrate Paleontology 28(4), 1224-1227.
Zdroj:
http://whyihatetheropods.blogspot.com/2008/12/new-dinosaur-papers-in-latest-jvp.html
[popis] Abdallahsaurus
Abdallahsaurus = Brachiosaurus/Giraffatitan
Výskyt
Tendaguru Formation, Tanzánie
Druhy
/
Abdallahsaurus je nomen nudum, informativní jméno, které se objevilo v publikaci African dinosaurs unearthed: the Tendaguru expeditions, jejímž autorem je Gerhard Maier a která vyšla roku 2003. Přestože Maier nepopsal fosilii, kterou takto označil, nijak podrobně a nesplnil tak standardy popisu nového rodu (nestanovil ani typový druh), obecně se soudí, že fosilie náleží druhu Brachiosaurus brancai. Ten je někdy řazen do samostatného rodu Giraffatitan.
Zdroje:
http://www.dinozaury.com/index.php?option=com_content&task=view&id=159&Itemid=159
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6091&Itemid=67
http://www.amazon.com/African-Dinosaurs-Unearthed-Tendaguru-Expeditions/dp/0253342147
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Výskyt
Tendaguru Formation, Tanzánie
Druhy
/
Abdallahsaurus je nomen nudum, informativní jméno, které se objevilo v publikaci African dinosaurs unearthed: the Tendaguru expeditions, jejímž autorem je Gerhard Maier a která vyšla roku 2003. Přestože Maier nepopsal fosilii, kterou takto označil, nijak podrobně a nesplnil tak standardy popisu nového rodu (nestanovil ani typový druh), obecně se soudí, že fosilie náleží druhu Brachiosaurus brancai. Ten je někdy řazen do samostatného rodu Giraffatitan.
Zdroje:
http://www.dinozaury.com/index.php?option=com_content&task=view&id=159&Itemid=159
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6091&Itemid=67
http://www.amazon.com/African-Dinosaurs-Unearthed-Tendaguru-Expeditions/dp/0253342147
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
prosince 20, 2008
Význam dinosauřích jmen - T
Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Talarurus - "proutěný ocas" - doslova "ocas (jako) proutěný koš"
Talenkauen - "malá lebka"
Tangvayosaurus - "ještěr od (vesnice) Tang Vay"
Tanius - "pro Tana" - na počest čínského geologa Tana Xi-Zhou
Tanycolagreus - "lovec s dlouhýma rukama"
Tarascosaurus - "ještěr (jako) Tarasque" - Tarasque bylo fiktivní monstrum terorizující město Tarascon
Tarbosaurus - "hrozný ještěr"
Tarchia - "ta s mozkem" (kvůli relativně velké mozkovně)
Tastavinsaurus - "ještěr z Peñarroya de Tastavins"
Tatisaurus - "ještěr z Dadi"
Taveirosaurus - "ještěr z Taveiro"
Tazoudasaurus - "ještěr z Tazouda"
Tehuelchesaurus - "ještěr lidu Tehuelche"
Teinurosaurus - "ještěr s nateženým ocasem"
Telmatosaurus - "močálový ještěr"
Tendaguria - "pro (formaci) Tendaguru"
Tenontosaurus - "šlachovitý ještěr"
Texasetes - "obyvatel Texasu"
Teyuwasu - "velký ještěr"
Thecocoelurus - "jamkatý dutý ocas", spíše však "jamkatý coelurid" - fosilní materiál připomínal rod Coelurus a původně byl identifikován jako náležící druhu z rodu Thecospondylus
Thecodontosaurus - "jamkozubý ještěr"
Thecospondylus - "jamkatý obratel"
Theiophytalia - "božská zahrada" - narážka na lokalitu jménem Garden of the Gods, kde byl objeven fosilní materiál
Therizinosaurus - "sekající/kosící ještěr"
Thescelosaurus - "podivuhodný/udivující ještěr"
Thespesius - "pozoruhodný/podivuhodný"
Thotobolosaurus - "ještěr z hromady klestí"
Tianchisaurus - "ještěr z Tian Chi", doslova "ještěr z nebeského jezera"
Tianzhenosaurus - "ještěr z (okresu) Tianzhen"
Tichosteus - "přepážková kost"
Tienshanosaurus - "ještěr z Tian Shan", doslova "ještěr z nebeských hor"
Timimus - doslovně "Timův imitátor", vzhledem k fylogenetické pozici spíše "Timův ornitomimid" - na počest Timothyho Flanneryho a Timothyho Riche, objevitele fosilií a jeho syna
Titanosaurus - "ještěr (jako) Titán"
Tochisaurus - "pštrosí ještěr"
Tonouchisaurus - "ještěr z Tonouchi"
Tornieria - "pro Torniera" - na počest německého paleontologa Gustava Torniera
Torosaurus - "děravý ještěr"
Torvosaurus - "divoký/krutý/neurvalý ještěr"
Trachodon - "hrubý zub"
Triceratops - "třírohá tvář"
Trigonosaurus - ?
Trimucrodon - podle dinosauria.com "zub s třemi hroty", podle wikipedia.org "třikrát rýhovaný zub"
Troodon - "zraňující/probodávající zub"
Tsaagan - "Tsaagan" - jde o špatně hláskované mongolské slovo "tsagaan", znamenající "bílý"; plný význam má až kompletní binomen Tsaagan mangas - "bílá hrůza/netvor"
Tsagantegia - "pro Tsaagan Teg", doslova "pro Bílé hory"
Tsintaosaurus - "ještěr z Qingdao", doslova "ještěr ze zeleného ostrova"
Tugulusaurus - "ještěr z Tugulu (Group)"
Tuojiangosaurus - "ještěr od (řeky) Tuo Jiang"
Turanoceratops - "rohatá tvář z Turanu" (Turan je perské jméno pro oblast Turkestánu)
Turiasaurus - "ještěr z (provincie) Teruel"
Tylocephale - "zduřená/sukovitá hlava"
Tyrannosaurus - "tyranský ještěr"
Tyrannotitan - "tyranský obr"
Zdroje:
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinot.htm
http://en.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tazoudasaurus
http://dml.cmnh.org/2006Dec/msg00215.html
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Talarurus - "proutěný ocas" - doslova "ocas (jako) proutěný koš"
Talenkauen - "malá lebka"
Tangvayosaurus - "ještěr od (vesnice) Tang Vay"
Tanius - "pro Tana" - na počest čínského geologa Tana Xi-Zhou
Tanycolagreus - "lovec s dlouhýma rukama"
Tarascosaurus - "ještěr (jako) Tarasque" - Tarasque bylo fiktivní monstrum terorizující město Tarascon
Tarbosaurus - "hrozný ještěr"
Tarchia - "ta s mozkem" (kvůli relativně velké mozkovně)
Tastavinsaurus - "ještěr z Peñarroya de Tastavins"
Tatisaurus - "ještěr z Dadi"
Taveirosaurus - "ještěr z Taveiro"
Tazoudasaurus - "ještěr z Tazouda"
Tehuelchesaurus - "ještěr lidu Tehuelche"
Teinurosaurus - "ještěr s nateženým ocasem"
Telmatosaurus - "močálový ještěr"
Tendaguria - "pro (formaci) Tendaguru"
Tenontosaurus - "šlachovitý ještěr"
Texasetes - "obyvatel Texasu"
Teyuwasu - "velký ještěr"
Thecocoelurus - "jamkatý dutý ocas", spíše však "jamkatý coelurid" - fosilní materiál připomínal rod Coelurus a původně byl identifikován jako náležící druhu z rodu Thecospondylus
Thecodontosaurus - "jamkozubý ještěr"
Thecospondylus - "jamkatý obratel"
Theiophytalia - "božská zahrada" - narážka na lokalitu jménem Garden of the Gods, kde byl objeven fosilní materiál
Therizinosaurus - "sekající/kosící ještěr"
Thescelosaurus - "podivuhodný/udivující ještěr"
Thespesius - "pozoruhodný/podivuhodný"
Thotobolosaurus - "ještěr z hromady klestí"
Tianchisaurus - "ještěr z Tian Chi", doslova "ještěr z nebeského jezera"
Tianzhenosaurus - "ještěr z (okresu) Tianzhen"
Tichosteus - "přepážková kost"
Tienshanosaurus - "ještěr z Tian Shan", doslova "ještěr z nebeských hor"
Timimus - doslovně "Timův imitátor", vzhledem k fylogenetické pozici spíše "Timův ornitomimid" - na počest Timothyho Flanneryho a Timothyho Riche, objevitele fosilií a jeho syna
Titanosaurus - "ještěr (jako) Titán"
Tochisaurus - "pštrosí ještěr"
Tonouchisaurus - "ještěr z Tonouchi"
Tornieria - "pro Torniera" - na počest německého paleontologa Gustava Torniera
Torosaurus - "děravý ještěr"
Torvosaurus - "divoký/krutý/neurvalý ještěr"
Trachodon - "hrubý zub"
Triceratops - "třírohá tvář"
Trigonosaurus - ?
Trimucrodon - podle dinosauria.com "zub s třemi hroty", podle wikipedia.org "třikrát rýhovaný zub"
Troodon - "zraňující/probodávající zub"
Tsaagan - "Tsaagan" - jde o špatně hláskované mongolské slovo "tsagaan", znamenající "bílý"; plný význam má až kompletní binomen Tsaagan mangas - "bílá hrůza/netvor"
Tsagantegia - "pro Tsaagan Teg", doslova "pro Bílé hory"
Tsintaosaurus - "ještěr z Qingdao", doslova "ještěr ze zeleného ostrova"
Tugulusaurus - "ještěr z Tugulu (Group)"
Tuojiangosaurus - "ještěr od (řeky) Tuo Jiang"
Turanoceratops - "rohatá tvář z Turanu" (Turan je perské jméno pro oblast Turkestánu)
Turiasaurus - "ještěr z (provincie) Teruel"
Tylocephale - "zduřená/sukovitá hlava"
Tyrannosaurus - "tyranský ještěr"
Tyrannotitan - "tyranský obr"
Zdroje:
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinot.htm
http://en.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tazoudasaurus
http://dml.cmnh.org/2006Dec/msg00215.html
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Sir Richard Owen
Před dvěma dny, 20. prosince 2008, uplynulo 116 let od smrti Richarda Owena. Owen patří mezi nejvýznamnější osobnosti dinosauří paleontologie všech dob, ale zabýval se i biologií a komparativní anatomií. Přestože tvrdě kritizoval Darwinovu evoluční teorii, pro kterou jsou dinosauři jedním z nejlepších dokladů, byl to právě on, kdo dal dinosaurům jejich jméno. Pojem Dinosauria je složeninou z řeckých slov δεινός (deinos) a σαῦρος (sauros) a obvykle bývá překládán jako "hroziví ještěři" nebo v podobném smyslu slova, přestože "deinos" bylo Owenem použito spíše jako superlativ a pojem tak znamená spíše "hrozivě ohromní ještěři". Zpět však k samotnému Owenovi. Budoucí slavný přírodovědec se narodil 20. července 1804 v Lancasteru. Studoval medicínu na University of Edinburgh, následně univerzitu opustil a své lékařské vzdělání dokončil v londýnské St Bartholomew's Hospital. Během své kariéry a anatomického výzkumu získal výjimečné znalosti v komparativní anatomii, které mu v budoucnu měly pomoct při výzkumu vyhynulých živočichů. V roce 1856 (15 let po vytvoření pojmu Dinosauria) se stal ředitelem oddělení přírodní historie v British Museum. Tento post si udržel do roku 1884 a během svého působení v něm nechal např. postavit novou budovu pro přírodovědné sbírky British Museum, ketrá je dnes známa jako Natural History Museum. Přestože zpočátku se Owen zajímal hlavně o bezobratlé, jeho popisy obratlovců začínaly být čím dál tím četnější a rozsáhlejší. Pro dinosauřího paleontologa je zajímavá především monografie z roku 1863, která se zabývá čerstvým objevem "praptáka" rodu Archaeopteryx a která patří mezi převratné práce ve svém oboru. Owen dokonce fosilie archaeopteryga pro British Museum zakoupil.
Přes jeho přínos paleontologii bývá Owen často popisován jako nečestný, nenávistný a arogantní člověk a lhář. Velkou část své popularity Owen nabyl díky objevu iguanodona, kde ale upřel veškeré zásluhy skutečnému objeviteli, Gideonu Mantellovi. Byl to Owen, kdo identifikoval společné znaky několika fosilních ještěrů a vytvořil jméno pro skupinu, která tyto rody zahrnovala, ale byl to Mantell, kdo hylaeosaura a iguanodona objevil a pochopil, že se jedná o obrovské ještěry. Mantell pracně sbíral a odkrýval jejich fosilie a přišel kvůli tomu o své primární zaměstnání i osobní život. Owen si však jeho objevy přisvojil a ve zprávě z roku 1842 popisoval fosilie objevené a interpretované Mantellem. Owen zřejmě využíval svého vlivu v Royal Society aby zajistil, že některé z Mantellových prací nebudou nikdy publikovány. Z Royal Society's Zoological Council byl Owen propuštěn pro plagiátorství.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=266
http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Owen
Plaňanská, S. 2005. I dinosaurus se dá ukrást 21. století 11/2005, speciál I - VIII.
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mature_Owen72.jpg
Přes jeho přínos paleontologii bývá Owen často popisován jako nečestný, nenávistný a arogantní člověk a lhář. Velkou část své popularity Owen nabyl díky objevu iguanodona, kde ale upřel veškeré zásluhy skutečnému objeviteli, Gideonu Mantellovi. Byl to Owen, kdo identifikoval společné znaky několika fosilních ještěrů a vytvořil jméno pro skupinu, která tyto rody zahrnovala, ale byl to Mantell, kdo hylaeosaura a iguanodona objevil a pochopil, že se jedná o obrovské ještěry. Mantell pracně sbíral a odkrýval jejich fosilie a přišel kvůli tomu o své primární zaměstnání i osobní život. Owen si však jeho objevy přisvojil a ve zprávě z roku 1842 popisoval fosilie objevené a interpretované Mantellem. Owen zřejmě využíval svého vlivu v Royal Society aby zajistil, že některé z Mantellových prací nebudou nikdy publikovány. Z Royal Society's Zoological Council byl Owen propuštěn pro plagiátorství.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=266
http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Owen
Plaňanská, S. 2005. I dinosaurus se dá ukrást 21. století 11/2005, speciál I - VIII.
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mature_Owen72.jpg
prosince 19, 2008
Austroraptor cabazai, nový rod a druh dromaeosaurida z Argentiny
A pravděpodobně poslední z letos popsaných dinosaurů, obrovský dromaeosaurid Austroraptor cabazai:
Úvod studie, jejímiž autory jsou kromě známého paleontologa Fernanda E. Novase i Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri a Jorge O. Calvo, se zabývá obecnou charakteristikou dromaeosauridů, malých a vývojově vyspělých agilních teropodů známých také jako "raptoři". Dromaeosauridi jsou podle fylogenetických analýz velmi blízkými příbuznými ptáků. Jsou známi převážně ze severní polokoule, většinou měřili asi 0,5 - 3 metry a vyznačovali se lehkou stavbou těla. Existuje i několik větších rodů (Achillobator z Asie a Utahraptor ze Severní Ameriky; Kirkland et al. 1993; Perle et al. 1999), jenž mohly podle studie dosahovat délky až 5 metrů (jiné zdroje udávají v obou případech i 7 metrů). Několik zástupců kladu Dromaeosauridae rovněž známe i z Gondwany (v podstatě odpovídající pevninám jižní polokoule), ale jejich evoluční historie zůstává nejasná. Austroraptor cabazai, nový objev z kampánsko-maastrichtských vrstev argentinské Patagonie je kombinací těchto zvláštností: jedná se o gondwanského dromaeosaurida s velkými tělesnými rozměry - odhadem asi 5 metrů. Odhadovaná hmotnost je 368 kg, což je více než u achillobatora (264 kg), ale dvakrát méně než u utahraptora (kolem 700 kg). Velké rozměry se u něj zřejmě vyvinuly konvergentní evolucí s laurasijskými taxony. Austroraptora autoři zařadili do kladu Unenlagiinae (Bonaparte, 1999; jako převedené jméno jej definoval Makovicky et al., 1999 a Sereno, 2005, přičemž platná je Serenova verze), kam patří např. rody Shanag, Buitreraptor, Unenlagia a Rahonavis. Rodové jméno nového teropoda je složeno ze slov "austral", odkazující na jih Jižní Ameriky, a "raptor", což se obvykle překládá jako "lupič". Druhové jméno cabazai bylo dinosaurovi uděleno jako pocta Héctoru Cabazovi, jenž založil Museo Municipal de Lamarque.
Holotyp nového rodu a druhu má označení MML-195 a sestává z relativně kompletní fosilizované kostry včetně množství lebečních kostí. To zahrnuje pravé kosti čelní a postorbitální, obě slzné kosti, maxilly a kosti zubní (včetně zubů), a také pravý surangular (dermální kosti spodní čelisti) spolu s pravým preartikularem (protáhlá párová kost tvořící dolní čelist, přiléhající ke kosti zubní a kosti čtvercové; tvoří čelistní kloub). Holotyp dále tvoří cervikální obratle 3, 5, 6, 7 a 8; dorzální obratle 2 a 4; izolovaná žebra včetně těch břišních (gastralia); pravá kost pažní (humerus); dráp z třetího prstu přední končetiny; levá stydká spona (chrupavčité spojení obou stydkých kostí); levá kost stehenní (femur); pravá tibia (kost holenní); kost hlezenní (astragalus); patní kost (calcaneum); třetí metatarzál a falangy (články prstů) I-2, II-2, III-4 a IV-2.
Pozůstatky byly nalezeny v Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), ve vrstvách, které podle datování ze studie Martinelli & Foriasepi 2004 pocházejí z kampánu až maastrichtu - posledních dvou stupňů svrchní křídy. Formace spadá pod Malargüe Group; konkrétní lokalita se jmenuje Bajo de Santa Rosa a leží zhruba 90 kilometrů jihozápadním směrem od města Lamarque v argentinské provincii Río Negro. Mezi teropodní dinosaury známé z této formace patří abelisaurid druhu Quilmesaurus curriei Coria, 2001; dosud nepojmenovaný alvarezsaurid (viz studie Agnolín et al., 2006) a neurčité tetanury (viz studie Coria & Salgado, 2005).
Austroraptor se od jiných dromaeosauridů odlišuje množstvím anatomických a morfologických znaků, mezi které patří např. vysoce pneumatizované kosti slzné. Studie zmiňuje i další unikátní znaky této kosti včetně klesajícího průběhu převislého nad očnicí - tento znak sice nesdílí dromaeosauridi z Laurasie, odpovídající část se však nedochovala u ani jednoho ze zástupců kladu Unenlagiinae, takže lze jen těžkou určit, zda se jedná o synapomorfii nebo autapomorfii. Podobně je tomu s určitým znakem postorbitální kosti. Autapomorfií našli autoři celkem 3; odlišností od jiných dromaeosauridů v širším slova smyslu je ale více. Studie zahrnuje podrobnou tabulku, srovnávající rozměry jednotlivých kostí materiálu austroraptora (MML-195) s rody Unenlagia, Buitreraptor, Velociraptor, Deinonychus, Achillobator a Utahraptor. Z ní se např. dozvíme, že ačkoli měl na základě odhadu autorů Austroraptor maxillu stejně dlouhou jako gigantický Achillobator (39 cm), celkově byla poněkud méně masivní (resp. poměr délka/šířka byl menší). Humerus se s délkou 26,2 cm nachází v ětsném rozmezí mezi unenlagií a deinonychem, zatímco femur s délkou 56 cm přečnívá i achillobatora. Tibia s délkou 56,5 cm překonává jak achillobatora, tak i utahraptora, což ale není důvodem pro spekulace o rekordních rozměrech. Ze srovnání s příbuznou unenlagií, jejíž holenní kost je pouze o pětinu kratší při 2,5x menší odhadované délce zjistíme, že u zástupců kladu Unenlagiinae byla zřejmě tato kost proporčně daleko větší než u dromaeosaurinů typu utahraptora a achillobatora. Zajímavostí také je, že v příčném směru úzký prstní článek II-2 zadní končetiny v kombinaci s extrémně robustním článkem IV-2 vytváří znak, který nesdílí žádný jiný známý dromaeosaurid včetně unenlagiinů, připomíná však pokročilé troodontidy. Nejnápadnějším znakem austroraptorovy kostry je však bezesporu lebka jako taková: je extrémně dlouhá a nízká, na délku měří zhruba 80 cm.
Objev austroraptora je velice významný pro lepší porozumění evoluci dromaeosauridů žijících na jižní polokouli a může přinést nový pohled na modifikace tělesných rozměrů i proporcí předních končetin v rámci Dromaeosauridae. Fylogenetická analýza podle očekávání potvrdila pozici austroraptora v kladech Deinonychosauria a Dromaeosauridae. Při přidání austroraptora do datové matrice výsledky jasně ukazují na přítomnost monofyletického kladu Unenlagiinae. Ten zahrnuje gondwanské dromaeosauridy z druhů Unenlagia comahuensis, Unenlagia paynemilli, Neuquenraptor argentinus, Buitreraptor gonzalezorum a Rahonavis ostromi (Novas & Puerta, 1997; Forster et al., 1998; Calvo et al., 2004; Makovicky et al., 2005; Novas & Pol, 2005). Studie zmiňuje znaky v postkraniální anatomii, které jsou synapomorfiemi kladu Unenlagiinae a konstatuje, že pouze u rodů Austroraptor a Buitreraptor se zachovala lebka. Je tedy pravděpodobné, že podobnosti v lebeční anatomii těchto dvou dinosaurů mohou být synapomorfiemi celého kladu Unenlagiinae.
Podle studie Turner et al., 2007 dromaeosauridi jako skupina podstoupili nejméně třikrát náhlé prudké zvětšení svých tělesných rozměrů, a už Unenlagia o velikosti pštrosa naznačovala, že tento evoluční trend byl přítomen i na jižní polokouli. Až objev austroraptora, daleko většího než Unenlagia tuto hypotézu prokázal. Ve fylogenetickém kontextu je tento poznatek možné interpretovat tak, že to byly rody Austroraptor, Achillobator a Utahraptor, kteří konvergencí dosáhli největší velikosti v rámci Dromaeosauridae. Přední končetiny austroraptora jsou v poměru k délce zadních nohou znatelně zmenšené, což ostře kontrastuje s klasickými "dlouhorukými" rekonstrukcemi dromaeosauridů. Ostrý kontrast je patrný i ve srovnání s jinými unenlagiiny, např. s buitreraptorem nebo rahonavisem. U těchto rodů jsou přední končetiny naopak prodloužené a proporčně se blíží ptákům (Rahonavis byl dokonce některými paleontology za ptáka pokládán). Austroraptor dokazuje, že Unenlagiinae byla morfologicky a ekologicky daleko pestřejší skupinou, než jsme si dosud mysleli. Tento obr žil ve stejném období jako Rahonavis, který dosahoval délky sotva 40 cm. Maastrichtské období bylo v Jižní Americe zřejmě věkem velkých coelurosauřích predátorů náležejících k odlišným vývojovým liniím. Kromě unenlagiiního austroraptora odtud známe i bazálního coelurosaura rodu Orkoraptor a pokročilého maniraptora rodu Unquillosaurus. Velkým coelurosaurům se zřejmě uvolnila cesta k ovládnutí svrchnokřídových jihoamerických ekosystémů po tom, co ztratily svou dominanci karcharodontosauridní tetanury. Spolu s abelisauridními ceratosaury, jako byl Quilmesaurus nebo nedávno objevený Skorpiovenator sdíleli velcí dromaeosauridi roli vrcholových predátorů.
Zdroj (včetně obrázků):
Novas et al., 2008
Zdroj obrázku:
http://news.nationalgeographic.com/news/bigphotos/2414798.html
Abstrakt studie:
Novas, Fernando E.; Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri and Jorge O. Calvo (2008-12-16). "A bizarre Cretaceous theropod dinosaur from Patagonia and the evolution of Gondwanan dromaeosaurids". Proceedings of the Royal Society B (The Royal Society). doi:10.1098/rspb.2008.1554. Retrieved on 18 December 2008.
Fossils of a predatory dinosaur provide novel information about the evolution of unenlagiines, a poorly known group of dromaeosaurid theropods from Gondwana. The new dinosaur is the largest dromaeosaurid yet discovered in the Southern Hemisphere and depicts bizarre cranial and postcranial features. Its long and low snout bears numerous, small-sized conical teeth, a condition resembling spinosaurid theropods. Its short forearms depart from the characteristically long-armed condition of all dromaeosaurids and their close avian relatives. The new discovery amplifies the range of morphological disparity among unenlagiines, demonstrating that by the end of the Cretaceous this clade included large, short-armed forms alongside crow-sized, long-armed, possibly flying representatives. The new dinosaur is the youngest record of dromaeosaurids from Gondwana and represents a previously unrecognized lineage of large predators in Late Cretaceous dinosaur faunas mainly dominated by abelisaurid theropods.
Úvod studie, jejímiž autory jsou kromě známého paleontologa Fernanda E. Novase i Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri a Jorge O. Calvo, se zabývá obecnou charakteristikou dromaeosauridů, malých a vývojově vyspělých agilních teropodů známých také jako "raptoři". Dromaeosauridi jsou podle fylogenetických analýz velmi blízkými příbuznými ptáků. Jsou známi převážně ze severní polokoule, většinou měřili asi 0,5 - 3 metry a vyznačovali se lehkou stavbou těla. Existuje i několik větších rodů (Achillobator z Asie a Utahraptor ze Severní Ameriky; Kirkland et al. 1993; Perle et al. 1999), jenž mohly podle studie dosahovat délky až 5 metrů (jiné zdroje udávají v obou případech i 7 metrů). Několik zástupců kladu Dromaeosauridae rovněž známe i z Gondwany (v podstatě odpovídající pevninám jižní polokoule), ale jejich evoluční historie zůstává nejasná. Austroraptor cabazai, nový objev z kampánsko-maastrichtských vrstev argentinské Patagonie je kombinací těchto zvláštností: jedná se o gondwanského dromaeosaurida s velkými tělesnými rozměry - odhadem asi 5 metrů. Odhadovaná hmotnost je 368 kg, což je více než u achillobatora (264 kg), ale dvakrát méně než u utahraptora (kolem 700 kg). Velké rozměry se u něj zřejmě vyvinuly konvergentní evolucí s laurasijskými taxony. Austroraptora autoři zařadili do kladu Unenlagiinae (Bonaparte, 1999; jako převedené jméno jej definoval Makovicky et al., 1999 a Sereno, 2005, přičemž platná je Serenova verze), kam patří např. rody Shanag, Buitreraptor, Unenlagia a Rahonavis. Rodové jméno nového teropoda je složeno ze slov "austral", odkazující na jih Jižní Ameriky, a "raptor", což se obvykle překládá jako "lupič". Druhové jméno cabazai bylo dinosaurovi uděleno jako pocta Héctoru Cabazovi, jenž založil Museo Municipal de Lamarque.
Holotyp nového rodu a druhu má označení MML-195 a sestává z relativně kompletní fosilizované kostry včetně množství lebečních kostí. To zahrnuje pravé kosti čelní a postorbitální, obě slzné kosti, maxilly a kosti zubní (včetně zubů), a také pravý surangular (dermální kosti spodní čelisti) spolu s pravým preartikularem (protáhlá párová kost tvořící dolní čelist, přiléhající ke kosti zubní a kosti čtvercové; tvoří čelistní kloub). Holotyp dále tvoří cervikální obratle 3, 5, 6, 7 a 8; dorzální obratle 2 a 4; izolovaná žebra včetně těch břišních (gastralia); pravá kost pažní (humerus); dráp z třetího prstu přední končetiny; levá stydká spona (chrupavčité spojení obou stydkých kostí); levá kost stehenní (femur); pravá tibia (kost holenní); kost hlezenní (astragalus); patní kost (calcaneum); třetí metatarzál a falangy (články prstů) I-2, II-2, III-4 a IV-2.
Pozůstatky byly nalezeny v Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), ve vrstvách, které podle datování ze studie Martinelli & Foriasepi 2004 pocházejí z kampánu až maastrichtu - posledních dvou stupňů svrchní křídy. Formace spadá pod Malargüe Group; konkrétní lokalita se jmenuje Bajo de Santa Rosa a leží zhruba 90 kilometrů jihozápadním směrem od města Lamarque v argentinské provincii Río Negro. Mezi teropodní dinosaury známé z této formace patří abelisaurid druhu Quilmesaurus curriei Coria, 2001; dosud nepojmenovaný alvarezsaurid (viz studie Agnolín et al., 2006) a neurčité tetanury (viz studie Coria & Salgado, 2005).
Austroraptor se od jiných dromaeosauridů odlišuje množstvím anatomických a morfologických znaků, mezi které patří např. vysoce pneumatizované kosti slzné. Studie zmiňuje i další unikátní znaky této kosti včetně klesajícího průběhu převislého nad očnicí - tento znak sice nesdílí dromaeosauridi z Laurasie, odpovídající část se však nedochovala u ani jednoho ze zástupců kladu Unenlagiinae, takže lze jen těžkou určit, zda se jedná o synapomorfii nebo autapomorfii. Podobně je tomu s určitým znakem postorbitální kosti. Autapomorfií našli autoři celkem 3; odlišností od jiných dromaeosauridů v širším slova smyslu je ale více. Studie zahrnuje podrobnou tabulku, srovnávající rozměry jednotlivých kostí materiálu austroraptora (MML-195) s rody Unenlagia, Buitreraptor, Velociraptor, Deinonychus, Achillobator a Utahraptor. Z ní se např. dozvíme, že ačkoli měl na základě odhadu autorů Austroraptor maxillu stejně dlouhou jako gigantický Achillobator (39 cm), celkově byla poněkud méně masivní (resp. poměr délka/šířka byl menší). Humerus se s délkou 26,2 cm nachází v ětsném rozmezí mezi unenlagií a deinonychem, zatímco femur s délkou 56 cm přečnívá i achillobatora. Tibia s délkou 56,5 cm překonává jak achillobatora, tak i utahraptora, což ale není důvodem pro spekulace o rekordních rozměrech. Ze srovnání s příbuznou unenlagií, jejíž holenní kost je pouze o pětinu kratší při 2,5x menší odhadované délce zjistíme, že u zástupců kladu Unenlagiinae byla zřejmě tato kost proporčně daleko větší než u dromaeosaurinů typu utahraptora a achillobatora. Zajímavostí také je, že v příčném směru úzký prstní článek II-2 zadní končetiny v kombinaci s extrémně robustním článkem IV-2 vytváří znak, který nesdílí žádný jiný známý dromaeosaurid včetně unenlagiinů, připomíná však pokročilé troodontidy. Nejnápadnějším znakem austroraptorovy kostry je však bezesporu lebka jako taková: je extrémně dlouhá a nízká, na délku měří zhruba 80 cm.
Objev austroraptora je velice významný pro lepší porozumění evoluci dromaeosauridů žijících na jižní polokouli a může přinést nový pohled na modifikace tělesných rozměrů i proporcí předních končetin v rámci Dromaeosauridae. Fylogenetická analýza podle očekávání potvrdila pozici austroraptora v kladech Deinonychosauria a Dromaeosauridae. Při přidání austroraptora do datové matrice výsledky jasně ukazují na přítomnost monofyletického kladu Unenlagiinae. Ten zahrnuje gondwanské dromaeosauridy z druhů Unenlagia comahuensis, Unenlagia paynemilli, Neuquenraptor argentinus, Buitreraptor gonzalezorum a Rahonavis ostromi (Novas & Puerta, 1997; Forster et al., 1998; Calvo et al., 2004; Makovicky et al., 2005; Novas & Pol, 2005). Studie zmiňuje znaky v postkraniální anatomii, které jsou synapomorfiemi kladu Unenlagiinae a konstatuje, že pouze u rodů Austroraptor a Buitreraptor se zachovala lebka. Je tedy pravděpodobné, že podobnosti v lebeční anatomii těchto dvou dinosaurů mohou být synapomorfiemi celého kladu Unenlagiinae.
Podle studie Turner et al., 2007 dromaeosauridi jako skupina podstoupili nejméně třikrát náhlé prudké zvětšení svých tělesných rozměrů, a už Unenlagia o velikosti pštrosa naznačovala, že tento evoluční trend byl přítomen i na jižní polokouli. Až objev austroraptora, daleko většího než Unenlagia tuto hypotézu prokázal. Ve fylogenetickém kontextu je tento poznatek možné interpretovat tak, že to byly rody Austroraptor, Achillobator a Utahraptor, kteří konvergencí dosáhli největší velikosti v rámci Dromaeosauridae. Přední končetiny austroraptora jsou v poměru k délce zadních nohou znatelně zmenšené, což ostře kontrastuje s klasickými "dlouhorukými" rekonstrukcemi dromaeosauridů. Ostrý kontrast je patrný i ve srovnání s jinými unenlagiiny, např. s buitreraptorem nebo rahonavisem. U těchto rodů jsou přední končetiny naopak prodloužené a proporčně se blíží ptákům (Rahonavis byl dokonce některými paleontology za ptáka pokládán). Austroraptor dokazuje, že Unenlagiinae byla morfologicky a ekologicky daleko pestřejší skupinou, než jsme si dosud mysleli. Tento obr žil ve stejném období jako Rahonavis, který dosahoval délky sotva 40 cm. Maastrichtské období bylo v Jižní Americe zřejmě věkem velkých coelurosauřích predátorů náležejících k odlišným vývojovým liniím. Kromě unenlagiiního austroraptora odtud známe i bazálního coelurosaura rodu Orkoraptor a pokročilého maniraptora rodu Unquillosaurus. Velkým coelurosaurům se zřejmě uvolnila cesta k ovládnutí svrchnokřídových jihoamerických ekosystémů po tom, co ztratily svou dominanci karcharodontosauridní tetanury. Spolu s abelisauridními ceratosaury, jako byl Quilmesaurus nebo nedávno objevený Skorpiovenator sdíleli velcí dromaeosauridi roli vrcholových predátorů.
Zdroj (včetně obrázků):
Novas et al., 2008
Zdroj obrázku:
http://news.nationalgeographic.com/news/bigphotos/2414798.html
Abstrakt studie:
Novas, Fernando E.; Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri and Jorge O. Calvo (2008-12-16). "A bizarre Cretaceous theropod dinosaur from Patagonia and the evolution of Gondwanan dromaeosaurids". Proceedings of the Royal Society B (The Royal Society). doi:10.1098/rspb.2008.1554. Retrieved on 18 December 2008.
Fossils of a predatory dinosaur provide novel information about the evolution of unenlagiines, a poorly known group of dromaeosaurid theropods from Gondwana. The new dinosaur is the largest dromaeosaurid yet discovered in the Southern Hemisphere and depicts bizarre cranial and postcranial features. Its long and low snout bears numerous, small-sized conical teeth, a condition resembling spinosaurid theropods. Its short forearms depart from the characteristically long-armed condition of all dromaeosaurids and their close avian relatives. The new discovery amplifies the range of morphological disparity among unenlagiines, demonstrating that by the end of the Cretaceous this clade included large, short-armed forms alongside crow-sized, long-armed, possibly flying representatives. The new dinosaur is the youngest record of dromaeosaurids from Gondwana and represents a previously unrecognized lineage of large predators in Late Cretaceous dinosaur faunas mainly dominated by abelisaurid theropods.
prosince 17, 2008
Nový sauropod a pterosaurus z jihovýchodního Maroka
A po delší době jeden článek, podepřený spíše slabšími zdroji:
Velký úspěch čekal "lovce dinosaurů" na jejich jeden měsíc dlouhé expedici do jihovýchodního Maroka. V této lokalitě, blízko hranic Alžírska, se jim podařilo odhalit pozůstatky dosud neznámého sauropodního dinosaura a nový druh pterosaura. Zatímco dnes je v těchto místech pouze poušť, před zhruba sto miliony let, na přelomu spodní a svrchní křídy, tudy tekla řeka široká jako dnešní Dunaj. V jejím okolí rostly celé lesy a nacházela se zde jezera.
Expedici vedli Nizar Ibrahim, expert na severoafrické dinosaury z University College Dublin a David Martill, profesor paleobiologie na University of Portsmouth. Zúčastnili se rovněž "domácí" paleontologové z Université Hassan II v Casablance - Samir Zouhri a Lahssen Baidder - a další výzkumníci z Portsmouthu - Darren Naish, Robert Loveridge a Richard Hing. Tito paleontologové objevili velký fragment ze špičky zobáku pterosaura a přes metr dlouhý humerus neboli kost pažní sauropoda, jehož délka byla na základě tohoto materiálu odhadnuta asi na 20 metrů. Oba živočichové se zdají být příslušníky nových druhů a oba nálezy jsou v této oblasti extrémně vzácné. Těžko ale říct, zda se můžeme těšit na popis nových druhů, příp. rodů - oběma nálezům chybí dostatek diagnostického materiálu včetně toho nejdůležitějšího, lebky. Zvláště v tomto ohledu je nutné počkat si na studii. Ibrahim objev fosilií dvou (pravděpodobně zcela nových) druhů během jediné expedice komentoval jako pozoruhodný. Ibrahimův kolega, Dr. David Martill, objevu také přikládá velkou hodnotu a zdůraznil, že nálezy býložravců - zvláště takto velkých - jsou v těchto usazeninách a regionu obecně extrémně vzácné. Daily Mail navíc dodává, že je zde i možnost, že nalezená kost je spodní částí femuru. Martill tvrdí: "Na kosti jsme našli některé neobvyklé znaky - na humerus je neobvykle robustní. Na 95 procent jsme si jisti, že jde o humerus, ale pokud by šlo o část femuru, znamenalo by to, že šlo o nepředstavitelně velké zvíře." V tom případě by zvíře mohlo být dlouhé přes 30 metrů a údajně by se tak jednalo o největšího sauropoda všech dob (ve skutečnosti známe i větší sauropody). Martill rovněž naznačil, že by se mohlo jednat o "příbuzného brachiosaura".
David Martill a Nizar Ibrahim preparují kost z okolní horniny a připravují ji k přesunu. Kost objevená v marocké části Sahary zřejmě náleží novému druhu sauropoda.
Pro Martilla má navíc objev lehce osobní význam, protože expedice do této oblasti s cílem najít fosilie sauropodního dinosaura se zúčastnil již roku 1984. Tehdy ale byl neúspěšný kvůli písečné bouři, která je zastihla pouhých několik desítek kilometrů od místa, které si Martill vytipoval jako vhodné pro vykopávky. Přestože roku 1984 neuspěl, byl připraven zopakovat své kroky a to tentokrát skutečně vedlo k objevu fosilií. Navíc spolu se svým kolegou provedl podrobnou analýzu kosti. Ibrahim dokonce na půl roku dlouhém zkoumání fosilií založil svou disertační práci. V ní kromě analýzy sauropodích fosilií rozebírá i pozůstatky pterosaura nalezené na stejné lokalitě, které jsou možná ještě vzácnější. Lehké a tenké kosti pterosaurů se uchovají jen málokdy. Ibrahim také říká, že za situace, kdy většinu pterosauřích fosilií tvoří pouze zuby a fragmenty kostí, je jejich nález 40 cm dlouhé části zobáku dostatečný pro zjištění, že se jedná o nový druh. Daily Mail navíc zmiňuje, že odkryty byly i pterosauří obratle, dlouhé až patnáct centimetrů, což ukazuje na rozpětí křídel asi 6 metrů. Přestože od tohoto zdroje není možné očekávat přesnější klasifikaci, napovědět nám může věta, podle které se v případě nového marockého druhu jedná o příbuzného severoamerického obra z rodu Quetzalcoatlus.
Science Daily, které přejalo materiály poskytnuté přímo University of Portsmouth, dále líčí četné problémy expedice - se zásobováním, transportem fosilií, terénními vozy apod. Případné zájemce odkazuji na kolonku Zdroje. Paleontologové ovšem byly odměněni nejen již zmíněnými nálezy, ale např. i objevem dinosauřích stop, stovek dinosauřích zubů, pozůstatků obřího krokodýla dlouhého přes 15 metrů (to by odpovídalo např. rodu Sarcosuchus, který popsal podle pozůstatků odkrytých rovněž na Sahaře známý paleontolog Paul Sereno). Říční systém zde před sto miliony let pro změnu byl obydlený rybami o délce 2 až 4 metry. Jak konstatuje Ibrahim, území dnes známé jako Sahara tehdy bylo tropickou džunglí. Profesor Samir Zouhri, vedoucí oddělení geologie na Université Hassan II v Casablance je také nadšený. Vyjádřil svou důvěru Nizaru Ibrahimovi a poznamenal, že nalezené fosilie dokonce překonaly jeho očekávání. Zmínil se rovněž o tom, že po studiích v Dublinu budou fosilie vráceny Maroku pro trvalé vystavení.
Zdroje:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/12/081216114750.htm
Zdroj obrázku:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
Zde je možné nalézt video, na kterém David Martill komentuje nález a samotnou fosilii:
mms://ondemand.port.ac.uk/central/Dinosaur_hb.wmv
Velký úspěch čekal "lovce dinosaurů" na jejich jeden měsíc dlouhé expedici do jihovýchodního Maroka. V této lokalitě, blízko hranic Alžírska, se jim podařilo odhalit pozůstatky dosud neznámého sauropodního dinosaura a nový druh pterosaura. Zatímco dnes je v těchto místech pouze poušť, před zhruba sto miliony let, na přelomu spodní a svrchní křídy, tudy tekla řeka široká jako dnešní Dunaj. V jejím okolí rostly celé lesy a nacházela se zde jezera.
Expedici vedli Nizar Ibrahim, expert na severoafrické dinosaury z University College Dublin a David Martill, profesor paleobiologie na University of Portsmouth. Zúčastnili se rovněž "domácí" paleontologové z Université Hassan II v Casablance - Samir Zouhri a Lahssen Baidder - a další výzkumníci z Portsmouthu - Darren Naish, Robert Loveridge a Richard Hing. Tito paleontologové objevili velký fragment ze špičky zobáku pterosaura a přes metr dlouhý humerus neboli kost pažní sauropoda, jehož délka byla na základě tohoto materiálu odhadnuta asi na 20 metrů. Oba živočichové se zdají být příslušníky nových druhů a oba nálezy jsou v této oblasti extrémně vzácné. Těžko ale říct, zda se můžeme těšit na popis nových druhů, příp. rodů - oběma nálezům chybí dostatek diagnostického materiálu včetně toho nejdůležitějšího, lebky. Zvláště v tomto ohledu je nutné počkat si na studii. Ibrahim objev fosilií dvou (pravděpodobně zcela nových) druhů během jediné expedice komentoval jako pozoruhodný. Ibrahimův kolega, Dr. David Martill, objevu také přikládá velkou hodnotu a zdůraznil, že nálezy býložravců - zvláště takto velkých - jsou v těchto usazeninách a regionu obecně extrémně vzácné. Daily Mail navíc dodává, že je zde i možnost, že nalezená kost je spodní částí femuru. Martill tvrdí: "Na kosti jsme našli některé neobvyklé znaky - na humerus je neobvykle robustní. Na 95 procent jsme si jisti, že jde o humerus, ale pokud by šlo o část femuru, znamenalo by to, že šlo o nepředstavitelně velké zvíře." V tom případě by zvíře mohlo být dlouhé přes 30 metrů a údajně by se tak jednalo o největšího sauropoda všech dob (ve skutečnosti známe i větší sauropody). Martill rovněž naznačil, že by se mohlo jednat o "příbuzného brachiosaura".
David Martill a Nizar Ibrahim preparují kost z okolní horniny a připravují ji k přesunu. Kost objevená v marocké části Sahary zřejmě náleží novému druhu sauropoda.Pro Martilla má navíc objev lehce osobní význam, protože expedice do této oblasti s cílem najít fosilie sauropodního dinosaura se zúčastnil již roku 1984. Tehdy ale byl neúspěšný kvůli písečné bouři, která je zastihla pouhých několik desítek kilometrů od místa, které si Martill vytipoval jako vhodné pro vykopávky. Přestože roku 1984 neuspěl, byl připraven zopakovat své kroky a to tentokrát skutečně vedlo k objevu fosilií. Navíc spolu se svým kolegou provedl podrobnou analýzu kosti. Ibrahim dokonce na půl roku dlouhém zkoumání fosilií založil svou disertační práci. V ní kromě analýzy sauropodích fosilií rozebírá i pozůstatky pterosaura nalezené na stejné lokalitě, které jsou možná ještě vzácnější. Lehké a tenké kosti pterosaurů se uchovají jen málokdy. Ibrahim také říká, že za situace, kdy většinu pterosauřích fosilií tvoří pouze zuby a fragmenty kostí, je jejich nález 40 cm dlouhé části zobáku dostatečný pro zjištění, že se jedná o nový druh. Daily Mail navíc zmiňuje, že odkryty byly i pterosauří obratle, dlouhé až patnáct centimetrů, což ukazuje na rozpětí křídel asi 6 metrů. Přestože od tohoto zdroje není možné očekávat přesnější klasifikaci, napovědět nám může věta, podle které se v případě nového marockého druhu jedná o příbuzného severoamerického obra z rodu Quetzalcoatlus.
Science Daily, které přejalo materiály poskytnuté přímo University of Portsmouth, dále líčí četné problémy expedice - se zásobováním, transportem fosilií, terénními vozy apod. Případné zájemce odkazuji na kolonku Zdroje. Paleontologové ovšem byly odměněni nejen již zmíněnými nálezy, ale např. i objevem dinosauřích stop, stovek dinosauřích zubů, pozůstatků obřího krokodýla dlouhého přes 15 metrů (to by odpovídalo např. rodu Sarcosuchus, který popsal podle pozůstatků odkrytých rovněž na Sahaře známý paleontolog Paul Sereno). Říční systém zde před sto miliony let pro změnu byl obydlený rybami o délce 2 až 4 metry. Jak konstatuje Ibrahim, území dnes známé jako Sahara tehdy bylo tropickou džunglí. Profesor Samir Zouhri, vedoucí oddělení geologie na Université Hassan II v Casablance je také nadšený. Vyjádřil svou důvěru Nizaru Ibrahimovi a poznamenal, že nalezené fosilie dokonce překonaly jeho očekávání. Zmínil se rovněž o tom, že po studiích v Dublinu budou fosilie vráceny Maroku pro trvalé vystavení.
Zdroje:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/12/081216114750.htm
Zdroj obrázku:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
Zde je možné nalézt video, na kterém David Martill komentuje nález a samotnou fosilii:
mms://ondemand.port.ac.uk/central/Dinosaur_hb.wmv
prosince 15, 2008
[popis] Aachenosaurus
Aachenosaurus
Původní klasifikace / reklasifikace
Ornithischia, Hadrosauridae / fosilizované dřevo
Výskyt
neznámá formace, okolí Cách, Belgie
Druhy
A. multidens Smets, 1888
Informace
Jménem Aachenosaurus byly popsány dva fosilizované fragmenty, o kterých paleontologové původně věřili, že byly součástí čelisti kachnozobého dinosaura (zástupce kladu Hadrosauria). Rodové jméno znamená "ještěr z Aachenu" a nepřímo odkazuje na lokalitu, na které byly domnělé kosti nalezeny - bývalé neutrální území Moresnet. Druhové jméno typového (a jediného popsaného) druhu A. multidens znamená "mnohozubý". Domnělý hadrosaur byl popsán Gerardem Smetsem ve vydání Bulletin de la société Belge de Géologie de Paléontologie & D'Hydrologie, které vyšlo 31. října 1888. Smets se domníval, že se jednalo o zástupce skupiny Hadrosauridae, dlouhého asi 4 až 5 metrů, spásajícího křehké rostlinstvo. Jeho kůže podle Smetse mohla být pokryta dermálními ostny. Po podrobnějším ohledání fosilií, než jen pouhým okem (jak to učinil Smets) - s použitím zvětšujících čoček a mikroskopu - se ukázalo, že se jedná jen o zkamenělé dřevo. Podobné omyly nejsou vyloučeny ani o století později - v případě potenciálního megasauropoda rodu Bruhathkayosaurus panuje nejistota ohledně původu fosilií dodnes. Chybu v určení demonstroval slavný paleontolog Louis Dollo.
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Aachenosaurus
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6092&Itemid=67
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Původní klasifikace / reklasifikace
Ornithischia, Hadrosauridae / fosilizované dřevo
Výskyt
neznámá formace, okolí Cách, Belgie
Druhy
A. multidens Smets, 1888
Informace
Jménem Aachenosaurus byly popsány dva fosilizované fragmenty, o kterých paleontologové původně věřili, že byly součástí čelisti kachnozobého dinosaura (zástupce kladu Hadrosauria). Rodové jméno znamená "ještěr z Aachenu" a nepřímo odkazuje na lokalitu, na které byly domnělé kosti nalezeny - bývalé neutrální území Moresnet. Druhové jméno typového (a jediného popsaného) druhu A. multidens znamená "mnohozubý". Domnělý hadrosaur byl popsán Gerardem Smetsem ve vydání Bulletin de la société Belge de Géologie de Paléontologie & D'Hydrologie, které vyšlo 31. října 1888. Smets se domníval, že se jednalo o zástupce skupiny Hadrosauridae, dlouhého asi 4 až 5 metrů, spásajícího křehké rostlinstvo. Jeho kůže podle Smetse mohla být pokryta dermálními ostny. Po podrobnějším ohledání fosilií, než jen pouhým okem (jak to učinil Smets) - s použitím zvětšujících čoček a mikroskopu - se ukázalo, že se jedná jen o zkamenělé dřevo. Podobné omyly nejsou vyloučeny ani o století později - v případě potenciálního megasauropoda rodu Bruhathkayosaurus panuje nejistota ohledně původu fosilií dodnes. Chybu v určení demonstroval slavný paleontolog Louis Dollo.
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Aachenosaurus
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6092&Itemid=67
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
[popis] Abelisaurus
Abelisaurus
Klasifikace
Saurischia
Theropoda
Neotheropoda
Averostra
Ceratosauria
Abelisauroidea
Abelisauridae
Abelisaurinae
Období
svrchní křída (kampán)
74 - 70 Ma
Velikost
délka 7 - 9 metrů
výška 4,5 metru
Hmotnost
2 tuny
Výskyt
?Rio Colorado Formation (neboli Allen Formation), provincie Neuquén a Río Negro, Argentina
?Anacleto Formation, Neuquén Group, provincie Rio Negro, Argentina
Druhy
A. comahuensis Bonaparte & Novas, 1985
Synonyma rodu
/
Informace
Abelisaurus byl typickým zástupcem skupiny vývojově primitivních gondwanských svrchnokřídových predátorů - kladu Abelisauridae. Podobně jako u převažující části teropodů se jednalo o bipedního masožravce. Jeho délka se většinou odhaduje na 9 metrů; hmotnost mohla při této délce činit zhruba dvě tuny. Abelisaura popsali roku 1985 argentinští paleontologové José Bonaparte a Fernando Novas, spolu s novou "čeledí Abelisauridae", ustanovenou kvůli "signifikantním rozdílům od tyrannosauridů a dalších čeledí křídových karnosaurů" (tehdejší systematika zařazovala tyrannosauridy mezi karnosaury). Jméno Abelisauridae opatřil definicí až americký paleontolog P. Sereno roku 2005. Holotyp abelisaura má označení MC 11078 a tvoří jej téměř kompletní, neobvykle vysoká lebka s proporčně krátkým rostrem. Lebka se vyznačuje širokou meziočnicovou klenbou, mohutným předočnicovým otvorem, velmi širokým spodním spánkovým otvorem, protáhlou kostí čtvercovou a velkými, téměř uzavřenými očnicemi. Zatímco do okamžiku popisu abelisaura byla znalost jihoamerických velkých teropodů z období křídy značně povrchní a zakládala se na velmi slabém materiálu (izolované fragmenty krania nebo čleistí, zuby; příp. izolovaná pánev), abelisauridi se od té doby stali nejlépe prozkoumanou skupinou teropodů z Gondwany vůbec. Rodové jméno Abelisaurus získal na počest Roberta Abela, bývalého ředitele provinciálního Museo de Cipolleti a objevitele lebky - doslova znamená "Abelův ještěr". Typový a dosud jediný známý druh získal druhové jméno podle argentinského regionu Comahue, zahrnujícího dvě paleontologicky velmi atraktivní provincie - Neuquén a Río Negro. Pochází odtud i samotný Abelisaurus.
Maximální délka abelisaurovy lebky byla 85 cm (pro srovnání, rekordní lebka zhruba o třetinu delšího tyrannosaura měřila 150 cm). Kromě širokých otvorů (temporálních, orbitálních, antorbitálních i nasálních) je charaketristická i hrubým až svraštělým povrchem nasálního regionu s jakýmisi malými výčnělky ve tvaru ostrých hrotů. Kosi mezičelistní (premaxillae) jsou vysoké, silné a srostlé dohromady. Obě kosti horní čelisti (maxillae) jsou nekompletní, ačkoli levá se dochovala i s přední částí. Nasální kosti jsou k oběma maxillám připojeny širokým a pevným spojením a jak už bylo částečně řečeno, jako jediné mají mimořádně drsný povrch. Zachovaly se i slzné kosti (os lacrimale), chybí ale jejich přední část, kterou byly spojeny s kostmi nasálního regionu. Původní studie Bonaparteho a Novase srovnávala kraniální anatomii abelisaura především s rodem Tyrannosaurus, od kterého je ale podle dnešních poznatků značně fylogeneticky vzdálený.
V současnosti je již známo větší množství abelisauridů (a to nejen z Jižní Ameriky), popsaných většinou podle relativně dobře zachovalých koster. Fylogeneze této skupiny je však stále poněkud nejasná. Někteří vědci abelisaura zařadili mezi bazální abelisauridy, mimo klad Carnotaurinae, charakterizovaný nápadnými rohy (ač rozdílného původu) - ty abelisaurovi chybí. Příkladem může být fylogenetická analýza Paula Serena z roku 2004, podle které je Abelisaurus sesterským taxonem kladu Carnotaurinae, na druhou stranu je ale evolučně pokročilejší ("odvozenější") než rody Rugops, Ilokelesia a klad Noasauridae. Podobný výsledek, s tím rozdílem, že Ilokelesia je zahrnuta mezi vyspělejší karnotauriny do nově objeveného kladu Brachyrostra, nabídla i studie Canale et al., 2008. Výsledky dalších studií, jako jsou Sampson et al., 1998 nebo Lamanna et al., 2008, jsou ale ohledně abelisaurovy pozice nejistější.
Přestože podle studie Bonaparteho a Novase z roku 1985 náleží lokalita, ve které byly abelisaurovy pozůstatky nalezeny (kamenolomy u Lago Pellegrini), do spodní části Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), studie Leanza et al., 2004 prokázala něco jiného. Podle ní lokalita náleží geologicky starší formaci Anacleto, která je členem Neuquén Group. Formace Anacleto je datována do raného kampánu a proto je nutné obvyklé datování výskytu abelisaura posunout hlouběji do minulosti: z většinou udávaných 74 - 70 (nebo dokonce 71 - 65) milionů let do období před 83 až 80 miliony let.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6090&Itemid=67
http://en.wikipedia.org/wiki/Abelisaurus
http://www.dinosaurier-info.de/animals/dinosaurs/pages_a/abelisaurus.php
Canale, Scanferla, Agnolin & Novas (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
Zdroje obrázků:
http://www.biolib.cz/IMG/GAL/39821.jpg
http://www.encyclo123.com/files/Abelisaurus.gif
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Klasifikace
Saurischia
Theropoda
Neotheropoda
Averostra
Ceratosauria
Abelisauroidea
Abelisauridae
Abelisaurinae
Období
svrchní křída (kampán)
74 - 70 Ma
Velikost
délka 7 - 9 metrů
výška 4,5 metru
Hmotnost
2 tuny
Výskyt
?Rio Colorado Formation (neboli Allen Formation), provincie Neuquén a Río Negro, Argentina
?Anacleto Formation, Neuquén Group, provincie Rio Negro, Argentina
Druhy
A. comahuensis Bonaparte & Novas, 1985
Synonyma rodu
/
Informace
Abelisaurus byl typickým zástupcem skupiny vývojově primitivních gondwanských svrchnokřídových predátorů - kladu Abelisauridae. Podobně jako u převažující části teropodů se jednalo o bipedního masožravce. Jeho délka se většinou odhaduje na 9 metrů; hmotnost mohla při této délce činit zhruba dvě tuny. Abelisaura popsali roku 1985 argentinští paleontologové José Bonaparte a Fernando Novas, spolu s novou "čeledí Abelisauridae", ustanovenou kvůli "signifikantním rozdílům od tyrannosauridů a dalších čeledí křídových karnosaurů" (tehdejší systematika zařazovala tyrannosauridy mezi karnosaury). Jméno Abelisauridae opatřil definicí až americký paleontolog P. Sereno roku 2005. Holotyp abelisaura má označení MC 11078 a tvoří jej téměř kompletní, neobvykle vysoká lebka s proporčně krátkým rostrem. Lebka se vyznačuje širokou meziočnicovou klenbou, mohutným předočnicovým otvorem, velmi širokým spodním spánkovým otvorem, protáhlou kostí čtvercovou a velkými, téměř uzavřenými očnicemi. Zatímco do okamžiku popisu abelisaura byla znalost jihoamerických velkých teropodů z období křídy značně povrchní a zakládala se na velmi slabém materiálu (izolované fragmenty krania nebo čleistí, zuby; příp. izolovaná pánev), abelisauridi se od té doby stali nejlépe prozkoumanou skupinou teropodů z Gondwany vůbec. Rodové jméno Abelisaurus získal na počest Roberta Abela, bývalého ředitele provinciálního Museo de Cipolleti a objevitele lebky - doslova znamená "Abelův ještěr". Typový a dosud jediný známý druh získal druhové jméno podle argentinského regionu Comahue, zahrnujícího dvě paleontologicky velmi atraktivní provincie - Neuquén a Río Negro. Pochází odtud i samotný Abelisaurus.
Maximální délka abelisaurovy lebky byla 85 cm (pro srovnání, rekordní lebka zhruba o třetinu delšího tyrannosaura měřila 150 cm). Kromě širokých otvorů (temporálních, orbitálních, antorbitálních i nasálních) je charaketristická i hrubým až svraštělým povrchem nasálního regionu s jakýmisi malými výčnělky ve tvaru ostrých hrotů. Kosi mezičelistní (premaxillae) jsou vysoké, silné a srostlé dohromady. Obě kosti horní čelisti (maxillae) jsou nekompletní, ačkoli levá se dochovala i s přední částí. Nasální kosti jsou k oběma maxillám připojeny širokým a pevným spojením a jak už bylo částečně řečeno, jako jediné mají mimořádně drsný povrch. Zachovaly se i slzné kosti (os lacrimale), chybí ale jejich přední část, kterou byly spojeny s kostmi nasálního regionu. Původní studie Bonaparteho a Novase srovnávala kraniální anatomii abelisaura především s rodem Tyrannosaurus, od kterého je ale podle dnešních poznatků značně fylogeneticky vzdálený.
V současnosti je již známo větší množství abelisauridů (a to nejen z Jižní Ameriky), popsaných většinou podle relativně dobře zachovalých koster. Fylogeneze této skupiny je však stále poněkud nejasná. Někteří vědci abelisaura zařadili mezi bazální abelisauridy, mimo klad Carnotaurinae, charakterizovaný nápadnými rohy (ač rozdílného původu) - ty abelisaurovi chybí. Příkladem může být fylogenetická analýza Paula Serena z roku 2004, podle které je Abelisaurus sesterským taxonem kladu Carnotaurinae, na druhou stranu je ale evolučně pokročilejší ("odvozenější") než rody Rugops, Ilokelesia a klad Noasauridae. Podobný výsledek, s tím rozdílem, že Ilokelesia je zahrnuta mezi vyspělejší karnotauriny do nově objeveného kladu Brachyrostra, nabídla i studie Canale et al., 2008. Výsledky dalších studií, jako jsou Sampson et al., 1998 nebo Lamanna et al., 2008, jsou ale ohledně abelisaurovy pozice nejistější.
Přestože podle studie Bonaparteho a Novase z roku 1985 náleží lokalita, ve které byly abelisaurovy pozůstatky nalezeny (kamenolomy u Lago Pellegrini), do spodní části Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), studie Leanza et al., 2004 prokázala něco jiného. Podle ní lokalita náleží geologicky starší formaci Anacleto, která je členem Neuquén Group. Formace Anacleto je datována do raného kampánu a proto je nutné obvyklé datování výskytu abelisaura posunout hlouběji do minulosti: z většinou udávaných 74 - 70 (nebo dokonce 71 - 65) milionů let do období před 83 až 80 miliony let.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6090&Itemid=67
http://en.wikipedia.org/wiki/Abelisaurus
http://www.dinosaurier-info.de/animals/dinosaurs/pages_a/abelisaurus.php
Canale, Scanferla, Agnolin & Novas (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
Zdroje obrázků:
http://www.biolib.cz/IMG/GAL/39821.jpg
http://www.encyclo123.com/files/Abelisaurus.gif
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
prosince 14, 2008
Domnělé dinosauří rody
Možná by bylo užitečné vysvětlit, o co se v případě článků opatřených tímto štítkem vlastně jedná. Název rubriky je kvůli přehlednosti samozřejmě limitován určitou délkou, takže pokládám za lepší krok vytvoření tohoto článku. Kategorie Domnělé dinosauří omyly zahrnuje popisy takových organismů, které byly původně popsány jako dinosauři, po reklasifikaci ale byly přeřazeny do jiného kladu. Velmi široké slovo "organismy" je použito vzhledem k faktu, že v některých případech bylo za dinosauří fosilie zaměněno i fosilizované dřevo (petrified wood). Přestože hrubé omyly v klasifikaci byly typické především pro paleontologii 19. století, ani v dnešní době není výjimečná záměna dinosaura s rauisuchem (zástupcem kaldu Crurotarsi, setserského taxonu Ornithodira) a vyřešena není ani klasifikace fosilního materiálu popsaného jako Bruhathkayosaurus, jenž rovněž může (ale také nemusí) být zkamenělým dřevem. Standardní popis v této kategorii bude zahrnovat jak původní klasifikaci, tak následnou reklasifikaci.
Hadrosaurus
Dalším výročím dnešního dne je popis rodu Hadrosaurus. Výročí se konkrétně vztahuje k setkání členů Philadelphia's Academy of Natural Sciences, na které Leidy prezentoval svou studii o tomto dinosaurovi. Tento rod dal jméno rozsáhlé skupině ornitopodů a stal se prvním dinosaurem z území Severní Ameriky, známým z kompletnějšího materiálu než pouze izolovaných zubů. V roce 1868 daly dokonce hadrosaurovy fosilie vzniknout vůbec první smontované dinosauří kostře. Od roku 1991 se Hadrosaurus foulkii, jediný známý druh z tohoto rodu, stal "státním dinosaurem" New Jersey (tento bizarní post ovšem nemá s vědeckou hodnotou nálezu příliš společného; zahrnuje i nomen nudum). Hadrosaurus se jinak nelišil od svých příbuzných - šlo o býložravého ornitopoda, žijícího na místě, kde se dnes nachází východní pobřeží Severní Ameriky. Jeho rodové jméno znamená "statný ještěr", zatímco druhové mu bylo uděleno na počest Williama Parkera Foulkeho, který se o kosti objevené původně Johnem Estaughem Hopkinsem již v roce 1838 začal zajímat a postupně ze země vykopal celou kostru. Přestože byl Hadrosaurus daleko kompletnější než dřívější dinosauří nálezy na americkém kontinentu, kompletní končetiny spolu s pánví a částí chodidla, 28 obratlů včetně 18 kaudálních, 8 zubů a dva drobné fragmenty čelisti stále nestačí pro klasifikaci. Jméno je tak většinou považováno za pochybné, neboli nomen dubium. Podrobnější informace o tomto rodu budou obsaženy v jeho budoucím popisu.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/Hadrosaurus
http://hadrosaurus.com/1858.shtml
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/Hadrosaurus
http://hadrosaurus.com/1858.shtml
James A. Jensen
Dnešního dne je tomu právě 10 let od smrti James A. Jensena, slavného paleontologa, známého spíše jako "Dinosaur Jim". Jeho příběh je bezesporu inspirující. O dinosaury se Jensen zajímal už od dětství a nakonec se skutečně stal známým paleontologem a autorem popisu nových dinosauřích rodů a druhů. James A. Jensen se narodil 2. srpna 1918 v Utahu. Nedokončil ani střední školu (roku 1971 nicméně získal čestný doktorát od Brigham Young University). Pokud jde o jeho paleontologickou kariéru, začínal jako preparátor v oddělení vertebrátní paleontologie v Museum of Comparative Zoology of Peabody Museum. Zároveň se zúčastňoval sběratelských expedicí mimojiné spolu s paleontologem Alfredem Sherwoodem Romerem. Cílem těchto expedic byly i tak známé dinosauří lokality, jako např. formace Ischigualasto v Argentině, okolí Red Deer River v kanadské Albertě nebo formace Hell Creek v Montaně. Jensen měl rovněž umělecké nadání a pracoval s kamenem a kovem, což mu pomáhalo při rekonstrukci dinosauřích koster. Jeho nový systém, který nahradil změť vnějších kovových podpěr, popruhů a sloupků typickou pro 19. století systémem podpěr umístěných uvnitř kostí a dovolil tak vytvořit volně stojící kostry s málo nebo dokonce žádnými viditelnými podpěrami, patří mezi jeho nejvýznamnější činy na poli paleontologie. Poprvé tento systém skrytých podpěr použil spolu s Romerem a Arnoldem Lewisem při rekonstrukci kostry mořského plaza druhu Kronosaurus queenslandicus.
James A. Jensen s končetinou "ultrasaura" (ve skutečnosti náležící druhu Brachiosaurus altithorax) v preparační laboratoři Brigham Young University v Utahu.
Jensen popsal (buď sám, nebo s Peterem Galtonem) celkem 6 nových dinosauřích rodů, jen 3 z nich jsou ale považovány za validní - jde o rody Supersaurus, Palaeopteryx a Torvosaurus. Ultrasaurus, resp. Ultrasauros Jensen vide Olshevsky, 1991 se ukázal být chimérou složenou z fosilií druhů Supersaurus vivianae a Brachiosaurus altithorax. Rovněž typový druh rodu Dystylosaurus, D. edwini, byl synonymizován s druhem S. vivianae. V případě rodu Cathetosaurus ale typový druh C. lewisi zůstal validní a tak je v podstatě jedno, zda bude používán název Cathetosaurus nebo častější Camarasaurus. Jensen popsal také nové druhy již známých rodů Hypsilophodon a Iguanodon. V obou případech - H. wielandi a I. ottingeri - jde o nomina dubia, neboli pochybná jména. Předpokládaný nový druh hypsilofodona je blíže neurčitelným bazálním ornitopodem a nový druh iguanodona byl popsán na základě příliš slabé indicie (zubů), než aby šlo rozhodnout o (ne)shodnosti s jediným validním druhem tohoto rodu. Jensenovy nejvýznamnější objevy pocházejí ze sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště pak z lokality Dry Mesa Quarry. Tam byl objeven Supersaurus a místní nález fosilního "ptáka" (ve skutečnosti zřejmě dromaeosaurida) rodu Palaeopteryx Jensena inspiroval k vyslovení teorie, podle které při přechodu z terestriálního (pozemního) k arboreálnímu (stromovému) způsobu života nebyla rozhodující přítomnost peří, ale schopnost uchopit větev. S tou souvisely změny v anatomii chodidla a kotníku, které podle Jensena vznikly u tvorů opakovaně vyskakujících ze země do větví. Jeho výzkum těchto konkrétních částí těla hypotézu podpořil.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/James_A._Jensen
http://en.wikipedia.org/wiki/Cathetosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Dystylosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Hypsilophodon
http://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodon
Zdroj obrázku:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/5/5f/James_A._Jensen.jpg
James A. Jensen s končetinou "ultrasaura" (ve skutečnosti náležící druhu Brachiosaurus altithorax) v preparační laboratoři Brigham Young University v Utahu.Jensen popsal (buď sám, nebo s Peterem Galtonem) celkem 6 nových dinosauřích rodů, jen 3 z nich jsou ale považovány za validní - jde o rody Supersaurus, Palaeopteryx a Torvosaurus. Ultrasaurus, resp. Ultrasauros Jensen vide Olshevsky, 1991 se ukázal být chimérou složenou z fosilií druhů Supersaurus vivianae a Brachiosaurus altithorax. Rovněž typový druh rodu Dystylosaurus, D. edwini, byl synonymizován s druhem S. vivianae. V případě rodu Cathetosaurus ale typový druh C. lewisi zůstal validní a tak je v podstatě jedno, zda bude používán název Cathetosaurus nebo častější Camarasaurus. Jensen popsal také nové druhy již známých rodů Hypsilophodon a Iguanodon. V obou případech - H. wielandi a I. ottingeri - jde o nomina dubia, neboli pochybná jména. Předpokládaný nový druh hypsilofodona je blíže neurčitelným bazálním ornitopodem a nový druh iguanodona byl popsán na základě příliš slabé indicie (zubů), než aby šlo rozhodnout o (ne)shodnosti s jediným validním druhem tohoto rodu. Jensenovy nejvýznamnější objevy pocházejí ze sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště pak z lokality Dry Mesa Quarry. Tam byl objeven Supersaurus a místní nález fosilního "ptáka" (ve skutečnosti zřejmě dromaeosaurida) rodu Palaeopteryx Jensena inspiroval k vyslovení teorie, podle které při přechodu z terestriálního (pozemního) k arboreálnímu (stromovému) způsobu života nebyla rozhodující přítomnost peří, ale schopnost uchopit větev. S tou souvisely změny v anatomii chodidla a kotníku, které podle Jensena vznikly u tvorů opakovaně vyskakujících ze země do větví. Jeho výzkum těchto konkrétních částí těla hypotézu podpořil.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/James_A._Jensen
http://en.wikipedia.org/wiki/Cathetosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Dystylosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Hypsilophodon
http://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodon
Zdroj obrázku:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/5/5f/James_A._Jensen.jpg
prosince 12, 2008
O endokraniální anatomii teropodů a ankylosaurů...podruhé
O studii paleontologů L. Witmera a R. Ridgelyho z tohoto roku jsem na blog napsal již 29. října - tady. Z českého paleontologického fóra jsem se ale dozvěděl o novém článku na stránkách Ohio University, kde je výzkum o endokraniální anatomii lambeosaurinů popsán s více detaily. Tento článek tak obsahuje mnoho informací, které se čtenář mohl dozvědět již z onoho říjnového článku. Přesto si myslím, že jeho napsání má smysl, a bude úplným shrnutím této zajímavé studie.
Přestože článek začíná poněkud zjednodušujícími a senzačními informacemi o malých mozcích a "vzdušných hlavách", obsahuje i zajímavá fakta. Pro začátek si připomeňme, že paleontologové Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University objevili větší počet nasálních dutin, než se původně předpokládalo. Díky metodě počítačové tomografie dokázali vědci vyvinout trojrozměrný model dinosauří lebky, který ukazuje fyziologii dýchacích cest. Witmer, který je na Ohio University profesorem paleontologie v koleji osteopatické medicíny, v článku přiznává, že jeho dlouhé studium těchto dutin dokonce vzbuzovalo posměch těch, podle kterých je pozorování prázdných prostor v lebce zbytečné. Předmětem zájmu paleontologů se staly lebky dvou dinosauřích predátorů z rodů Tyrannosaurus a Majungasaurus a lebky dvou obrněných býložravců z kladu Ankylosauria - rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus. Pro srovnání byly rovněž zkoumány lebky krokodýlů, jediných dnes žijících nedinosauřích archosaurů, a recentního dinosaura - pštrosa. Přibrán byl rovněž člověk. Analýza krania dravých teropodů odhalila velké oblasti čichové sliznice, vyklenutou dýchací cestu vedoucí z nozder do hrdla a také velký počet dutin. Celkově objem vzduchem vyplněných prostorů v lebce teropodů daleko překračoval objem mozkové dutiny.
CT skeny rovněž Witmerovi a Ridgelymu dovolily vypočítat celkový objem kostí, vzduchem vyplněných prostorů, svaloviny a jiných měkkých tkání, což paleontologům poskytne relativně přesný odhad hmotnosti hlavy za života zvířete. Hlava populárního "T-rexe", plně obalená masem, například vážila celých 515,5 kilogramů. Taková hmotnost se bezpochyby může zdát až neuvěřitelná, připomeňme si ale, že Tyrannosaurus měl na poměry teropodů lebku neobyvkle masivní (podrobnosti ve výborném článku Vladimíra Sochy zde). Witmer na základě těchto faktů předpokládá, že nasální dutiny významně přispívaly k odlehčení lebky. Podle odhadu byla dokonce "T-rexova" lebka díky vzduchem vyplněným prostorům o celých 18% lehčí, což umožňovalo úsporu v hmotnosti využít např. pro svaly pomáhající rozmělňovat potravu (a skus měl Tyrannosaurus skutečně drtivý, podle poslední studie na toto téma dokázaly jeho čelisti působit silou 3100 kg) nebo pro uchopení těžší kořisti do tlamy. Další možná biomechanická role dutin spočívala v pneumatizaci kostí, které by se tak svou stavbou podobaly dutému nosníku. Výhody takového řešení jsou zjevné - obojí zůstává stále velmi pevné, ale umožňuje dosáhnout nižší hmotnosti. Pevná a zároveň lehká lebka podle Witmera predátorům umožňovala pohybovat hlavou rychleji a odlehčila silně namáhanému krku.
Přestože většina paleontologů předpokládala, že nasální a paranasální dutiny obrněných dinosaurů byly v zásadě podobné jednoduchým dýchacím cestám teropodů, Witmer a Ridgely odhalili, že ve skutečnosti šlo o velmi spletitý a komplikovaný systém. Dýchací cesty v čenichu těchto zvířat byly složitě zkroucené a stočené, místo aby jednoduše a přímo vedly do plic nebo vzdušných vaků. Witmer rovněž zdůrazňuje vysokou úroveň cévního zásobení čenichu zkoumaných ankylosaurů. Nasální prostory se táhly napravo od velkých krevních cév. Podle Witmera tento fakt mohl hrát úlohu při výměně tepla. Pokaždé, když se dinosaurus nadechl, ochladil vzduch procházející přes vlhký povrch nosní sliznice krev, a ta zároveň ohřála vdechovaný vzduch. Zdá se, že byla u dinosaurů konečně nalezena nosní skořepa ohřívající vzduch. Doposud nezaznamenaná přítomnost těchto struktur byla jedním z nejsilnějších argumentů pro odpůrce dinosauří endotermie. Na tento fakt naráží i samotný Witmer, který zdůrazňuje, že podobné fyziologické mechanismy mají dnes všichni teplokrevní živočichové. Spletité nasální prostory mohly sloužit i jako rezonanční komory a ovlivňovat tak vydávané zvuky. V detailech oné komplikované struktury se mohli ankylosauři lišit jedinec od jedince, a to se mohlo promítnout i do jejich "hlasů". Na základě těchto drobných odchylek mohli živočichové rozeznat jiné členy stáda od sebe navzájem. Připomeňme si, že k naprosto témuž závěru došli Witmer a Ridgely již ve své minulé studii o lambeosaurinech, na které spolupracovali spolu s paleontology Evansem a Hornerem a o které jsem napsal zde. Podle Witmera dokonce model prokázal, že stejně jako lambeosaurini, i ankylosaurům stavba jejich vnitřního ucha dovolovala zachytit drobné nuance v "hlasech" ostatních zvířat.
Zatímco lidské nasální dutiny připomínají odpovídající struktury u dinosaurů jen na úrovni velmi obecných znaků (naše mozková dutina například zabírá daleko více objemu než vzduchem vyplněné prostory v lebce), mezi dinosaury a krokodýly - případně pštrosy - byla v oblasti endokraniální anatomie zjištěna určitá podobnost, která se zřejmě stane tématem příštích studií. Witmer také upozorňuje, že ačkoli přítomnost rozsáhlých vzduchových dutin mohla být společným znakem široké skupiny živočichů, u různých druhů mohly mít dutiny různé funkce a nelze tedy příliš zobecňovat. Přesto se nyní lebečním dutinám bude zřejmě věnovat více prostoru než dříve, kdy se paleontologové zaměřovali hlavně na svalstvo a kosti.
Zdroj:
http://news.research.ohiou.edu/news/index.php?item=531
Zdroj obrázků:
Witmer & Ridgely, 2008
Přestože článek začíná poněkud zjednodušujícími a senzačními informacemi o malých mozcích a "vzdušných hlavách", obsahuje i zajímavá fakta. Pro začátek si připomeňme, že paleontologové Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University objevili větší počet nasálních dutin, než se původně předpokládalo. Díky metodě počítačové tomografie dokázali vědci vyvinout trojrozměrný model dinosauří lebky, který ukazuje fyziologii dýchacích cest. Witmer, který je na Ohio University profesorem paleontologie v koleji osteopatické medicíny, v článku přiznává, že jeho dlouhé studium těchto dutin dokonce vzbuzovalo posměch těch, podle kterých je pozorování prázdných prostor v lebce zbytečné. Předmětem zájmu paleontologů se staly lebky dvou dinosauřích predátorů z rodů Tyrannosaurus a Majungasaurus a lebky dvou obrněných býložravců z kladu Ankylosauria - rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus. Pro srovnání byly rovněž zkoumány lebky krokodýlů, jediných dnes žijících nedinosauřích archosaurů, a recentního dinosaura - pštrosa. Přibrán byl rovněž člověk. Analýza krania dravých teropodů odhalila velké oblasti čichové sliznice, vyklenutou dýchací cestu vedoucí z nozder do hrdla a také velký počet dutin. Celkově objem vzduchem vyplněných prostorů v lebce teropodů daleko překračoval objem mozkové dutiny.
CT skeny rovněž Witmerovi a Ridgelymu dovolily vypočítat celkový objem kostí, vzduchem vyplněných prostorů, svaloviny a jiných měkkých tkání, což paleontologům poskytne relativně přesný odhad hmotnosti hlavy za života zvířete. Hlava populárního "T-rexe", plně obalená masem, například vážila celých 515,5 kilogramů. Taková hmotnost se bezpochyby může zdát až neuvěřitelná, připomeňme si ale, že Tyrannosaurus měl na poměry teropodů lebku neobyvkle masivní (podrobnosti ve výborném článku Vladimíra Sochy zde). Witmer na základě těchto faktů předpokládá, že nasální dutiny významně přispívaly k odlehčení lebky. Podle odhadu byla dokonce "T-rexova" lebka díky vzduchem vyplněným prostorům o celých 18% lehčí, což umožňovalo úsporu v hmotnosti využít např. pro svaly pomáhající rozmělňovat potravu (a skus měl Tyrannosaurus skutečně drtivý, podle poslední studie na toto téma dokázaly jeho čelisti působit silou 3100 kg) nebo pro uchopení těžší kořisti do tlamy. Další možná biomechanická role dutin spočívala v pneumatizaci kostí, které by se tak svou stavbou podobaly dutému nosníku. Výhody takového řešení jsou zjevné - obojí zůstává stále velmi pevné, ale umožňuje dosáhnout nižší hmotnosti. Pevná a zároveň lehká lebka podle Witmera predátorům umožňovala pohybovat hlavou rychleji a odlehčila silně namáhanému krku.
Přestože většina paleontologů předpokládala, že nasální a paranasální dutiny obrněných dinosaurů byly v zásadě podobné jednoduchým dýchacím cestám teropodů, Witmer a Ridgely odhalili, že ve skutečnosti šlo o velmi spletitý a komplikovaný systém. Dýchací cesty v čenichu těchto zvířat byly složitě zkroucené a stočené, místo aby jednoduše a přímo vedly do plic nebo vzdušných vaků. Witmer rovněž zdůrazňuje vysokou úroveň cévního zásobení čenichu zkoumaných ankylosaurů. Nasální prostory se táhly napravo od velkých krevních cév. Podle Witmera tento fakt mohl hrát úlohu při výměně tepla. Pokaždé, když se dinosaurus nadechl, ochladil vzduch procházející přes vlhký povrch nosní sliznice krev, a ta zároveň ohřála vdechovaný vzduch. Zdá se, že byla u dinosaurů konečně nalezena nosní skořepa ohřívající vzduch. Doposud nezaznamenaná přítomnost těchto struktur byla jedním z nejsilnějších argumentů pro odpůrce dinosauří endotermie. Na tento fakt naráží i samotný Witmer, který zdůrazňuje, že podobné fyziologické mechanismy mají dnes všichni teplokrevní živočichové. Spletité nasální prostory mohly sloužit i jako rezonanční komory a ovlivňovat tak vydávané zvuky. V detailech oné komplikované struktury se mohli ankylosauři lišit jedinec od jedince, a to se mohlo promítnout i do jejich "hlasů". Na základě těchto drobných odchylek mohli živočichové rozeznat jiné členy stáda od sebe navzájem. Připomeňme si, že k naprosto témuž závěru došli Witmer a Ridgely již ve své minulé studii o lambeosaurinech, na které spolupracovali spolu s paleontology Evansem a Hornerem a o které jsem napsal zde. Podle Witmera dokonce model prokázal, že stejně jako lambeosaurini, i ankylosaurům stavba jejich vnitřního ucha dovolovala zachytit drobné nuance v "hlasech" ostatních zvířat.
Zatímco lidské nasální dutiny připomínají odpovídající struktury u dinosaurů jen na úrovni velmi obecných znaků (naše mozková dutina například zabírá daleko více objemu než vzduchem vyplněné prostory v lebce), mezi dinosaury a krokodýly - případně pštrosy - byla v oblasti endokraniální anatomie zjištěna určitá podobnost, která se zřejmě stane tématem příštích studií. Witmer také upozorňuje, že ačkoli přítomnost rozsáhlých vzduchových dutin mohla být společným znakem široké skupiny živočichů, u různých druhů mohly mít dutiny různé funkce a nelze tedy příliš zobecňovat. Přesto se nyní lebečním dutinám bude zřejmě věnovat více prostoru než dříve, kdy se paleontologové zaměřovali hlavně na svalstvo a kosti.
Zdroj:
http://news.research.ohiou.edu/news/index.php?item=531
Zdroj obrázků:
Witmer & Ridgely, 2008
prosince 10, 2008
Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. a nově objevený klad abelisauridů
Nový rod a druh teropoda z Argentiny popisuje nová studie známých argentinských paleontologů Federica L. Agnolina a Fernanda E. Novase, ke kterým se tentokrát přidali i Novasův bývalý student Juan Ignacio Canale a Carlos Agustín Scanferla, jenž se dosud zabýval spíše herpetologií. V úvodu své studie konstatují známá fakta o kladu Abelisauridae, do kterého je jejich nový objev zařazen. Abelisauridi patří mezi ceratosaury, kteří představují velmi různorodou a nejlépe známou skupinu dinosauřích predátorů ze superkontinentu Gondwana. Z Jižní Ameriky, pevninské Afriky, Madagaskaru a Indie známe několik rodů spadajících pod klad Abelisauridae, většinou reprezentovaných dobře zachovaným fosilním materiálem. Autoři ale konstatují, že i přes tento fakt jsou fylogenetické vztahy v rámci tohoto kladu nejasné a zmiňují několik studií, které se problematikou fylogeneze abelisauridů zabývali. Nově popsaný rod a druh Skorpiovenator bustingorryi samozřejmě přináší o evoluci a systematice této skupiny další informace. Skorpiovenator byl nalezen v argentinské Patagonii a byl odkryt ve vrstvě pocházející z pozdního cenomanu až raného turonu - žil tedy v období svrchní křídy zhruba před 90 miliony let, ve stejné době, kdy oblast dnešní Argentiny obývali drobní ornitopodi z rodů Anabisetia Coria & Calvo, 2002 a Notohypsilophodon Martínez, 1998; obří sauropod Argentinosaurus Bonaparte & Coria, 1993 nebo gigantický teropod Mapusaurus Coria & Currie 2006.
Mapa ukazující na polohu dané lokality (a). Artikulovaný a téměř kompletní holotyp Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. MMCH-PV 48 (b) je nyní uložen v Museo Municipal “Ernesto Bachmann” ve Villa El Chocón. Skeletální anatomie S. bustingorryi z pravého bočního pohledu (c).
Rodové jméno nového dinosaura pochází z latinských slov "skorpion" (znamenající "štír") a "venator" (znamenající "lovec"). Důvod pojmenování není právě obvyklý: teropod dostal jméno podle množství štírů pohybujících se v okolí vykopávek. Druhové jméno bylo dinosaurovi uděleno na počest Manuela Bustingorryho, jenž vlastní pozemek, na kterém byly fosilie odkryty. Pozemek se nachází asi 3 km severozápadně od města Villa El Chocón, ležícího v paleontologicky proslavené provincii Neuquén v severozápadní Patagonii. Z geologického hlediska se lokalita nálezu nachází v říčních pískovcích ležících ve formaci Huincul. Tato formace obsahuje pozůstatky jak jiných teropodů (studie se zmiňuje o druzích Mapusaurus roseae a Ilokelesia aguadagrandensis), tak sauropoda rodu Argentinosaurus, jehož jediný známý druh je po ní přímo pojmenován. Holotyp skorpiovenatora má označení MMCH-PV 48 a tvoří ho artikulovaná kostra včetně skoro úplného postkraniálního skeletu a téměř kompletní lebky včetně čelistí. Chybí kosti pravé přední končetiny a zadní polovina ocasu. Odlišnost skorpiovenatora od jiných abelisauridů autoři identifikovali díky 8 unikátním znakům v morfologii kosti čtvercové a postorbitálních kostí. Unikátní je i počet maxilárních zubů (bylo jich 19). Délka zachovalé části kostry (od premaxilly po 12. kaudální obratel) činí 4,35 metru, což ukazuje na celkovou délku asi 6 metrů.
Lebka je v kraniokaudálním směru poměrně krátká, podobně jako u rodu Carnotaurus Bonaparte et al., 1990. Je proporčně kratší a vyšší než lebky rodů Abelisaurus Bonaparte and Novas 1985 nebo Majungasaurus Sampson et al. 1998. Má členitý povrch s početnými hrbolky, hřebeny a rýhami, což je pro abelisauridy typické. Horní čelist a slzná kost jsou širší než u jiných abelisauridů, oproti tomu předočnicová jamka na horní čelisti je u skorpiovenatora méně vyvinutá než u dalších abelisauroidů. Jařmová kost je svou výškou podobná rodu Carnotaurus. Squamosal (kost v zadní části lebky) a kost postorbitální (nacházející se za očnicemi) jsou některými svými znaky podobné rodu Ekrixinatosaurus. Jak už zde bylo řečeno, počet zubů zasazený v maxille je pro nový rod a druh unikátní - ostatní známí abelisauridi měli ve všech případech méně než 19 maxilárních zubů. Celkový tvar zubů je podobný např. rodu Majungasaurus, se silně zakřiveným středním okrajem a přímým zadním okrajem. Postkraniální axiální skelet byl nalezen neporušený až do zhruba poloviny ocasu. Jak hřbetní, tak křížové obratle jsou kompletní, dosud ale nebyly vypreparovány z horniny. Kaudální obratle vykazují typické znaky abelisauridů, ačkoli obratle z přední části ocasu se v detailech od rodů Carnotaurus a Aucasaurus Coria et al., 2002 liší; stejně jako v morfologii ilia (kosti kyčelní). Femur byl podobně jako u většiny abelisauridů masivní kostí.
Skorpiovenator je jedním z nejkompletnějších dosud známých abelisauridů. Detaily v osteologii nového taxonu pak můžou pomoci zjistit, jak rozšířené byly mezi abelisauridy určité znaky. Fylogenetická analýza operující se 17 taxony a 113 znaky podpořila domněnku, že v rámci Abelisauridae existuje sub-klad tvořený jihoamerickými zástupci této skupiny, čili rody Carnotaururs, Aucasaurus, Ilokelesia, Ekrixinatosaurus a Skorpiovenator. Tento klad byl pojmenován Brachyrostra a je charakterizován silně ornamentovanou (viz začátek 3. odstavce) a zkrácenou lebkou. V ostrém rozporu s předchozími fylogenetickými hypotézami prezentovanými ve studiích Coria & Salgado, 2000; Sereno et al., 2004; Carrano & Sampson, 2008 patří rod Ilokelesia mezi vývojově pokročilé abelisauridy. Majungasaurus z Madagaskaru se ukázal být sesterským taxonem kladu Brachyrostra. Studie Sereno et al., 2008 naznačila, že přítomnost rohům podobných struktur na čele reprezentuje odvozený znak kladu Carnotaurinae (Rajasaurus + (Majungasaurus + Carnotaurus)). Tyto struktury se ale liší pozicí a jsou umístěny na rozdílných lebečních kostech (např. jediný výčnělek na čele majungasaura v kontrastu s výrazným párem čelních rohů a karnotaura a ze zadní strany zploštělé postorbitální kosti u skorpiovenatora a ekrixinatosaura). To odporuje domněnce, podle které se jedná o stejnorodý znak.
Abelisauridi byli v minulosti považování za klíčový taxon v různých paleobiogeografických hypotézách, a to dokonce i v těch vzájemně si odporujících. Jedná se jmenovitě o "pan-gondwanský" model, podle kterého mezi všemi velkými zemskými masami tvořícími kdysi superkontinent Gondwana existovalo fyzické spojení ještě v období spodní křídy a až na začátku svrchní křídy došlo k jejich konečnému oddělení. Této hypotéze odporuje jiný model, podle kterého existovalo těsné spojení mezi jihoamerickou a indo-madagaskarskou pevninou (ne však africkou), které přetrvalo až do svrchní křídy. Objev sub-kladu v rámci Abelisauridae, zahrnujícího výhradně jihoamerické druhy, nasvědčuje potřebě dalšího modelu pro rozrůznění abelisauridů. Podle této třetí alternativy zůstali jihoameričtí abelisauridi zcela izolováni od svých příbuzných z Afriky a indo-madagskarské pevniny, a to minimálně od cenomanu až do maastrichtu. Tato hypotéza je v souladu s nejnovějšími paleogeografickými rekonstrukcemi postupného oddělování pevnin z Gondwany (Krause et al., 2007).
Objev skorpiovenatora rovněž může pomoci objasnit časové rozmezí výskytu dalších teropodů z Gondwany, jako jsou karcharodontosauridi. Tyto obrovští predátoři podle některých autorů přežili až do nejzazší svrchní křídy. Tento předpoklad se zakládá na sbírce malých, karcharodontosauridům podobných zubů nalezených ve vrstvách z "post-cenomanského" období. Tyto údajně karcharodontosauridí zuby ale vykazují několik znaků, které jsou rovněž přítomny u skorpiovenatora a jinými abelisauridy. Kvůli tomu autoři označují tento nález jako pochybný. Nová interpretace tak podporuje domněnku Fernanda Novase, kterou formuloval roku 2005 a podle které karcharodontosauridi v Jižní Americe vymřeli v rané svrchní křídě (cenomanu).
Zdroj:
Canale et al., 2008
Abstrakt studie:
Canale, J.I., Scanferla, C.A., Agnolin, F., and Novas, F.E. (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
A nearly complete skeleton of the new abelisaurid Skorpiovenator bustingorryi is reported here. The holotype was found in Late Cenomanian–Early Turonian outcrops of NW Patagonia, Argentina. This new taxon is deeply nested within a new clade of South American abelisaurids, named Brachyrostra. Within brachyrostrans, the skull shortening and hyperossification of the skull roof appear to be correlated with a progressive enclosure of the orbit, a set of features possibly related to shock-absorbing capabilities. Moreover, the development of horn-like structures and differential cranial thickening appear to be convergently acquired within Abelisauridae. Based on the similarities between Skorpiovenator and carcharodontosaurid tooth morphology, we suggest that isolated teeth originally referred as post-Cenomanian Carcharodontosauridae most probably belong to abelisaurids.
Mapa ukazující na polohu dané lokality (a). Artikulovaný a téměř kompletní holotyp Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. MMCH-PV 48 (b) je nyní uložen v Museo Municipal “Ernesto Bachmann” ve Villa El Chocón. Skeletální anatomie S. bustingorryi z pravého bočního pohledu (c).Rodové jméno nového dinosaura pochází z latinských slov "skorpion" (znamenající "štír") a "venator" (znamenající "lovec"). Důvod pojmenování není právě obvyklý: teropod dostal jméno podle množství štírů pohybujících se v okolí vykopávek. Druhové jméno bylo dinosaurovi uděleno na počest Manuela Bustingorryho, jenž vlastní pozemek, na kterém byly fosilie odkryty. Pozemek se nachází asi 3 km severozápadně od města Villa El Chocón, ležícího v paleontologicky proslavené provincii Neuquén v severozápadní Patagonii. Z geologického hlediska se lokalita nálezu nachází v říčních pískovcích ležících ve formaci Huincul. Tato formace obsahuje pozůstatky jak jiných teropodů (studie se zmiňuje o druzích Mapusaurus roseae a Ilokelesia aguadagrandensis), tak sauropoda rodu Argentinosaurus, jehož jediný známý druh je po ní přímo pojmenován. Holotyp skorpiovenatora má označení MMCH-PV 48 a tvoří ho artikulovaná kostra včetně skoro úplného postkraniálního skeletu a téměř kompletní lebky včetně čelistí. Chybí kosti pravé přední končetiny a zadní polovina ocasu. Odlišnost skorpiovenatora od jiných abelisauridů autoři identifikovali díky 8 unikátním znakům v morfologii kosti čtvercové a postorbitálních kostí. Unikátní je i počet maxilárních zubů (bylo jich 19). Délka zachovalé části kostry (od premaxilly po 12. kaudální obratel) činí 4,35 metru, což ukazuje na celkovou délku asi 6 metrů.
Lebka je v kraniokaudálním směru poměrně krátká, podobně jako u rodu Carnotaurus Bonaparte et al., 1990. Je proporčně kratší a vyšší než lebky rodů Abelisaurus Bonaparte and Novas 1985 nebo Majungasaurus Sampson et al. 1998. Má členitý povrch s početnými hrbolky, hřebeny a rýhami, což je pro abelisauridy typické. Horní čelist a slzná kost jsou širší než u jiných abelisauridů, oproti tomu předočnicová jamka na horní čelisti je u skorpiovenatora méně vyvinutá než u dalších abelisauroidů. Jařmová kost je svou výškou podobná rodu Carnotaurus. Squamosal (kost v zadní části lebky) a kost postorbitální (nacházející se za očnicemi) jsou některými svými znaky podobné rodu Ekrixinatosaurus. Jak už zde bylo řečeno, počet zubů zasazený v maxille je pro nový rod a druh unikátní - ostatní známí abelisauridi měli ve všech případech méně než 19 maxilárních zubů. Celkový tvar zubů je podobný např. rodu Majungasaurus, se silně zakřiveným středním okrajem a přímým zadním okrajem. Postkraniální axiální skelet byl nalezen neporušený až do zhruba poloviny ocasu. Jak hřbetní, tak křížové obratle jsou kompletní, dosud ale nebyly vypreparovány z horniny. Kaudální obratle vykazují typické znaky abelisauridů, ačkoli obratle z přední části ocasu se v detailech od rodů Carnotaurus a Aucasaurus Coria et al., 2002 liší; stejně jako v morfologii ilia (kosti kyčelní). Femur byl podobně jako u většiny abelisauridů masivní kostí.
Skorpiovenator je jedním z nejkompletnějších dosud známých abelisauridů. Detaily v osteologii nového taxonu pak můžou pomoci zjistit, jak rozšířené byly mezi abelisauridy určité znaky. Fylogenetická analýza operující se 17 taxony a 113 znaky podpořila domněnku, že v rámci Abelisauridae existuje sub-klad tvořený jihoamerickými zástupci této skupiny, čili rody Carnotaururs, Aucasaurus, Ilokelesia, Ekrixinatosaurus a Skorpiovenator. Tento klad byl pojmenován Brachyrostra a je charakterizován silně ornamentovanou (viz začátek 3. odstavce) a zkrácenou lebkou. V ostrém rozporu s předchozími fylogenetickými hypotézami prezentovanými ve studiích Coria & Salgado, 2000; Sereno et al., 2004; Carrano & Sampson, 2008 patří rod Ilokelesia mezi vývojově pokročilé abelisauridy. Majungasaurus z Madagaskaru se ukázal být sesterským taxonem kladu Brachyrostra. Studie Sereno et al., 2008 naznačila, že přítomnost rohům podobných struktur na čele reprezentuje odvozený znak kladu Carnotaurinae (Rajasaurus + (Majungasaurus + Carnotaurus)). Tyto struktury se ale liší pozicí a jsou umístěny na rozdílných lebečních kostech (např. jediný výčnělek na čele majungasaura v kontrastu s výrazným párem čelních rohů a karnotaura a ze zadní strany zploštělé postorbitální kosti u skorpiovenatora a ekrixinatosaura). To odporuje domněnce, podle které se jedná o stejnorodý znak.
Abelisauridi byli v minulosti považování za klíčový taxon v různých paleobiogeografických hypotézách, a to dokonce i v těch vzájemně si odporujících. Jedná se jmenovitě o "pan-gondwanský" model, podle kterého mezi všemi velkými zemskými masami tvořícími kdysi superkontinent Gondwana existovalo fyzické spojení ještě v období spodní křídy a až na začátku svrchní křídy došlo k jejich konečnému oddělení. Této hypotéze odporuje jiný model, podle kterého existovalo těsné spojení mezi jihoamerickou a indo-madagaskarskou pevninou (ne však africkou), které přetrvalo až do svrchní křídy. Objev sub-kladu v rámci Abelisauridae, zahrnujícího výhradně jihoamerické druhy, nasvědčuje potřebě dalšího modelu pro rozrůznění abelisauridů. Podle této třetí alternativy zůstali jihoameričtí abelisauridi zcela izolováni od svých příbuzných z Afriky a indo-madagskarské pevniny, a to minimálně od cenomanu až do maastrichtu. Tato hypotéza je v souladu s nejnovějšími paleogeografickými rekonstrukcemi postupného oddělování pevnin z Gondwany (Krause et al., 2007).
Objev skorpiovenatora rovněž může pomoci objasnit časové rozmezí výskytu dalších teropodů z Gondwany, jako jsou karcharodontosauridi. Tyto obrovští predátoři podle některých autorů přežili až do nejzazší svrchní křídy. Tento předpoklad se zakládá na sbírce malých, karcharodontosauridům podobných zubů nalezených ve vrstvách z "post-cenomanského" období. Tyto údajně karcharodontosauridí zuby ale vykazují několik znaků, které jsou rovněž přítomny u skorpiovenatora a jinými abelisauridy. Kvůli tomu autoři označují tento nález jako pochybný. Nová interpretace tak podporuje domněnku Fernanda Novase, kterou formuloval roku 2005 a podle které karcharodontosauridi v Jižní Americe vymřeli v rané svrchní křídě (cenomanu).
Zdroj:
Canale et al., 2008
Abstrakt studie:
Canale, J.I., Scanferla, C.A., Agnolin, F., and Novas, F.E. (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
A nearly complete skeleton of the new abelisaurid Skorpiovenator bustingorryi is reported here. The holotype was found in Late Cenomanian–Early Turonian outcrops of NW Patagonia, Argentina. This new taxon is deeply nested within a new clade of South American abelisaurids, named Brachyrostra. Within brachyrostrans, the skull shortening and hyperossification of the skull roof appear to be correlated with a progressive enclosure of the orbit, a set of features possibly related to shock-absorbing capabilities. Moreover, the development of horn-like structures and differential cranial thickening appear to be convergently acquired within Abelisauridae. Based on the similarities between Skorpiovenator and carcharodontosaurid tooth morphology, we suggest that isolated teeth originally referred as post-Cenomanian Carcharodontosauridae most probably belong to abelisaurids.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)