Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Talarurus - "proutěný ocas" - doslova "ocas (jako) proutěný koš"
Talenkauen - "malá lebka"
Tangvayosaurus - "ještěr od (vesnice) Tang Vay"
Tanius - "pro Tana" - na počest čínského geologa Tana Xi-Zhou
Tanycolagreus - "lovec s dlouhýma rukama"
Tarascosaurus - "ještěr (jako) Tarasque" - Tarasque bylo fiktivní monstrum terorizující město Tarascon
Tarbosaurus - "hrozný ještěr"
Tarchia - "ta s mozkem" (kvůli relativně velké mozkovně)
Tastavinsaurus - "ještěr z Peñarroya de Tastavins"
Tatisaurus - "ještěr z Dadi"
Taveirosaurus - "ještěr z Taveiro"
Tazoudasaurus - "ještěr z Tazouda"
Tehuelchesaurus - "ještěr lidu Tehuelche"
Teinurosaurus - "ještěr s nateženým ocasem"
Telmatosaurus - "močálový ještěr"
Tendaguria - "pro (formaci) Tendaguru"
Tenontosaurus - "šlachovitý ještěr"
Texasetes - "obyvatel Texasu"
Teyuwasu - "velký ještěr"
Thecocoelurus - "jamkatý dutý ocas", spíše však "jamkatý coelurid" - fosilní materiál připomínal rod Coelurus a původně byl identifikován jako náležící druhu z rodu Thecospondylus
Thecodontosaurus - "jamkozubý ještěr"
Thecospondylus - "jamkatý obratel"
Theiophytalia - "božská zahrada" - narážka na lokalitu jménem Garden of the Gods, kde byl objeven fosilní materiál
Therizinosaurus - "sekající/kosící ještěr"
Thescelosaurus - "podivuhodný/udivující ještěr"
Thespesius - "pozoruhodný/podivuhodný"
Thotobolosaurus - "ještěr z hromady klestí"
Tianchisaurus - "ještěr z Tian Chi", doslova "ještěr z nebeského jezera"
Tianzhenosaurus - "ještěr z (okresu) Tianzhen"
Tichosteus - "přepážková kost"
Tienshanosaurus - "ještěr z Tian Shan", doslova "ještěr z nebeských hor"
Timimus - doslovně "Timův imitátor", vzhledem k fylogenetické pozici spíše "Timův ornitomimid" - na počest Timothyho Flanneryho a Timothyho Riche, objevitele fosilií a jeho syna
Titanosaurus - "ještěr (jako) Titán"
Tochisaurus - "pštrosí ještěr"
Tonouchisaurus - "ještěr z Tonouchi"
Tornieria - "pro Torniera" - na počest německého paleontologa Gustava Torniera
Torosaurus - "děravý ještěr"
Torvosaurus - "divoký/krutý/neurvalý ještěr"
Trachodon - "hrubý zub"
Triceratops - "třírohá tvář"
Trigonosaurus - ?
Trimucrodon - podle dinosauria.com "zub s třemi hroty", podle wikipedia.org "třikrát rýhovaný zub"
Troodon - "zraňující/probodávající zub"
Tsaagan - "Tsaagan" - jde o špatně hláskované mongolské slovo "tsagaan", znamenající "bílý"; plný význam má až kompletní binomen Tsaagan mangas - "bílá hrůza/netvor"
Tsagantegia - "pro Tsaagan Teg", doslova "pro Bílé hory"
Tsintaosaurus - "ještěr z Qingdao", doslova "ještěr ze zeleného ostrova"
Tugulusaurus - "ještěr z Tugulu (Group)"
Tuojiangosaurus - "ještěr od (řeky) Tuo Jiang"
Turanoceratops - "rohatá tvář z Turanu" (Turan je perské jméno pro oblast Turkestánu)
Turiasaurus - "ještěr z (provincie) Teruel"
Tylocephale - "zduřená/sukovitá hlava"
Tyrannosaurus - "tyranský ještěr"
Tyrannotitan - "tyranský obr"
Zdroje:
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinot.htm
http://en.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tazoudasaurus
http://dml.cmnh.org/2006Dec/msg00215.html
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
prosince 20, 2008
Sir Richard Owen
Před dvěma dny, 20. prosince 2008, uplynulo 116 let od smrti Richarda Owena. Owen patří mezi nejvýznamnější osobnosti dinosauří paleontologie všech dob, ale zabýval se i biologií a komparativní anatomií. Přestože tvrdě kritizoval Darwinovu evoluční teorii, pro kterou jsou dinosauři jedním z nejlepších dokladů, byl to právě on, kdo dal dinosaurům jejich jméno. Pojem Dinosauria je složeninou z řeckých slov δεινός (deinos) a σαῦρος (sauros) a obvykle bývá překládán jako "hroziví ještěři" nebo v podobném smyslu slova, přestože "deinos" bylo Owenem použito spíše jako superlativ a pojem tak znamená spíše "hrozivě ohromní ještěři". Zpět však k samotnému Owenovi. Budoucí slavný přírodovědec se narodil 20. července 1804 v Lancasteru. Studoval medicínu na University of Edinburgh, následně univerzitu opustil a své lékařské vzdělání dokončil v londýnské St Bartholomew's Hospital. Během své kariéry a anatomického výzkumu získal výjimečné znalosti v komparativní anatomii, které mu v budoucnu měly pomoct při výzkumu vyhynulých živočichů. V roce 1856 (15 let po vytvoření pojmu Dinosauria) se stal ředitelem oddělení přírodní historie v British Museum. Tento post si udržel do roku 1884 a během svého působení v něm nechal např. postavit novou budovu pro přírodovědné sbírky British Museum, ketrá je dnes známa jako Natural History Museum. Přestože zpočátku se Owen zajímal hlavně o bezobratlé, jeho popisy obratlovců začínaly být čím dál tím četnější a rozsáhlejší. Pro dinosauřího paleontologa je zajímavá především monografie z roku 1863, která se zabývá čerstvým objevem "praptáka" rodu Archaeopteryx a která patří mezi převratné práce ve svém oboru. Owen dokonce fosilie archaeopteryga pro British Museum zakoupil.
Přes jeho přínos paleontologii bývá Owen často popisován jako nečestný, nenávistný a arogantní člověk a lhář. Velkou část své popularity Owen nabyl díky objevu iguanodona, kde ale upřel veškeré zásluhy skutečnému objeviteli, Gideonu Mantellovi. Byl to Owen, kdo identifikoval společné znaky několika fosilních ještěrů a vytvořil jméno pro skupinu, která tyto rody zahrnovala, ale byl to Mantell, kdo hylaeosaura a iguanodona objevil a pochopil, že se jedná o obrovské ještěry. Mantell pracně sbíral a odkrýval jejich fosilie a přišel kvůli tomu o své primární zaměstnání i osobní život. Owen si však jeho objevy přisvojil a ve zprávě z roku 1842 popisoval fosilie objevené a interpretované Mantellem. Owen zřejmě využíval svého vlivu v Royal Society aby zajistil, že některé z Mantellových prací nebudou nikdy publikovány. Z Royal Society's Zoological Council byl Owen propuštěn pro plagiátorství.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=266
http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Owen
Plaňanská, S. 2005. I dinosaurus se dá ukrást 21. století 11/2005, speciál I - VIII.
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mature_Owen72.jpg
Přes jeho přínos paleontologii bývá Owen často popisován jako nečestný, nenávistný a arogantní člověk a lhář. Velkou část své popularity Owen nabyl díky objevu iguanodona, kde ale upřel veškeré zásluhy skutečnému objeviteli, Gideonu Mantellovi. Byl to Owen, kdo identifikoval společné znaky několika fosilních ještěrů a vytvořil jméno pro skupinu, která tyto rody zahrnovala, ale byl to Mantell, kdo hylaeosaura a iguanodona objevil a pochopil, že se jedná o obrovské ještěry. Mantell pracně sbíral a odkrýval jejich fosilie a přišel kvůli tomu o své primární zaměstnání i osobní život. Owen si však jeho objevy přisvojil a ve zprávě z roku 1842 popisoval fosilie objevené a interpretované Mantellem. Owen zřejmě využíval svého vlivu v Royal Society aby zajistil, že některé z Mantellových prací nebudou nikdy publikovány. Z Royal Society's Zoological Council byl Owen propuštěn pro plagiátorství.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=266
http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Owen
Plaňanská, S. 2005. I dinosaurus se dá ukrást 21. století 11/2005, speciál I - VIII.
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mature_Owen72.jpg
prosince 19, 2008
Austroraptor cabazai, nový rod a druh dromaeosaurida z Argentiny
A pravděpodobně poslední z letos popsaných dinosaurů, obrovský dromaeosaurid Austroraptor cabazai:
Úvod studie, jejímiž autory jsou kromě známého paleontologa Fernanda E. Novase i Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri a Jorge O. Calvo, se zabývá obecnou charakteristikou dromaeosauridů, malých a vývojově vyspělých agilních teropodů známých také jako "raptoři". Dromaeosauridi jsou podle fylogenetických analýz velmi blízkými příbuznými ptáků. Jsou známi převážně ze severní polokoule, většinou měřili asi 0,5 - 3 metry a vyznačovali se lehkou stavbou těla. Existuje i několik větších rodů (Achillobator z Asie a Utahraptor ze Severní Ameriky; Kirkland et al. 1993; Perle et al. 1999), jenž mohly podle studie dosahovat délky až 5 metrů (jiné zdroje udávají v obou případech i 7 metrů). Několik zástupců kladu Dromaeosauridae rovněž známe i z Gondwany (v podstatě odpovídající pevninám jižní polokoule), ale jejich evoluční historie zůstává nejasná. Austroraptor cabazai, nový objev z kampánsko-maastrichtských vrstev argentinské Patagonie je kombinací těchto zvláštností: jedná se o gondwanského dromaeosaurida s velkými tělesnými rozměry - odhadem asi 5 metrů. Odhadovaná hmotnost je 368 kg, což je více než u achillobatora (264 kg), ale dvakrát méně než u utahraptora (kolem 700 kg). Velké rozměry se u něj zřejmě vyvinuly konvergentní evolucí s laurasijskými taxony. Austroraptora autoři zařadili do kladu Unenlagiinae (Bonaparte, 1999; jako převedené jméno jej definoval Makovicky et al., 1999 a Sereno, 2005, přičemž platná je Serenova verze), kam patří např. rody Shanag, Buitreraptor, Unenlagia a Rahonavis. Rodové jméno nového teropoda je složeno ze slov "austral", odkazující na jih Jižní Ameriky, a "raptor", což se obvykle překládá jako "lupič". Druhové jméno cabazai bylo dinosaurovi uděleno jako pocta Héctoru Cabazovi, jenž založil Museo Municipal de Lamarque.
Holotyp nového rodu a druhu má označení MML-195 a sestává z relativně kompletní fosilizované kostry včetně množství lebečních kostí. To zahrnuje pravé kosti čelní a postorbitální, obě slzné kosti, maxilly a kosti zubní (včetně zubů), a také pravý surangular (dermální kosti spodní čelisti) spolu s pravým preartikularem (protáhlá párová kost tvořící dolní čelist, přiléhající ke kosti zubní a kosti čtvercové; tvoří čelistní kloub). Holotyp dále tvoří cervikální obratle 3, 5, 6, 7 a 8; dorzální obratle 2 a 4; izolovaná žebra včetně těch břišních (gastralia); pravá kost pažní (humerus); dráp z třetího prstu přední končetiny; levá stydká spona (chrupavčité spojení obou stydkých kostí); levá kost stehenní (femur); pravá tibia (kost holenní); kost hlezenní (astragalus); patní kost (calcaneum); třetí metatarzál a falangy (články prstů) I-2, II-2, III-4 a IV-2.
Pozůstatky byly nalezeny v Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), ve vrstvách, které podle datování ze studie Martinelli & Foriasepi 2004 pocházejí z kampánu až maastrichtu - posledních dvou stupňů svrchní křídy. Formace spadá pod Malargüe Group; konkrétní lokalita se jmenuje Bajo de Santa Rosa a leží zhruba 90 kilometrů jihozápadním směrem od města Lamarque v argentinské provincii Río Negro. Mezi teropodní dinosaury známé z této formace patří abelisaurid druhu Quilmesaurus curriei Coria, 2001; dosud nepojmenovaný alvarezsaurid (viz studie Agnolín et al., 2006) a neurčité tetanury (viz studie Coria & Salgado, 2005).
Austroraptor se od jiných dromaeosauridů odlišuje množstvím anatomických a morfologických znaků, mezi které patří např. vysoce pneumatizované kosti slzné. Studie zmiňuje i další unikátní znaky této kosti včetně klesajícího průběhu převislého nad očnicí - tento znak sice nesdílí dromaeosauridi z Laurasie, odpovídající část se však nedochovala u ani jednoho ze zástupců kladu Unenlagiinae, takže lze jen těžkou určit, zda se jedná o synapomorfii nebo autapomorfii. Podobně je tomu s určitým znakem postorbitální kosti. Autapomorfií našli autoři celkem 3; odlišností od jiných dromaeosauridů v širším slova smyslu je ale více. Studie zahrnuje podrobnou tabulku, srovnávající rozměry jednotlivých kostí materiálu austroraptora (MML-195) s rody Unenlagia, Buitreraptor, Velociraptor, Deinonychus, Achillobator a Utahraptor. Z ní se např. dozvíme, že ačkoli měl na základě odhadu autorů Austroraptor maxillu stejně dlouhou jako gigantický Achillobator (39 cm), celkově byla poněkud méně masivní (resp. poměr délka/šířka byl menší). Humerus se s délkou 26,2 cm nachází v ětsném rozmezí mezi unenlagií a deinonychem, zatímco femur s délkou 56 cm přečnívá i achillobatora. Tibia s délkou 56,5 cm překonává jak achillobatora, tak i utahraptora, což ale není důvodem pro spekulace o rekordních rozměrech. Ze srovnání s příbuznou unenlagií, jejíž holenní kost je pouze o pětinu kratší při 2,5x menší odhadované délce zjistíme, že u zástupců kladu Unenlagiinae byla zřejmě tato kost proporčně daleko větší než u dromaeosaurinů typu utahraptora a achillobatora. Zajímavostí také je, že v příčném směru úzký prstní článek II-2 zadní končetiny v kombinaci s extrémně robustním článkem IV-2 vytváří znak, který nesdílí žádný jiný známý dromaeosaurid včetně unenlagiinů, připomíná však pokročilé troodontidy. Nejnápadnějším znakem austroraptorovy kostry je však bezesporu lebka jako taková: je extrémně dlouhá a nízká, na délku měří zhruba 80 cm.
Objev austroraptora je velice významný pro lepší porozumění evoluci dromaeosauridů žijících na jižní polokouli a může přinést nový pohled na modifikace tělesných rozměrů i proporcí předních končetin v rámci Dromaeosauridae. Fylogenetická analýza podle očekávání potvrdila pozici austroraptora v kladech Deinonychosauria a Dromaeosauridae. Při přidání austroraptora do datové matrice výsledky jasně ukazují na přítomnost monofyletického kladu Unenlagiinae. Ten zahrnuje gondwanské dromaeosauridy z druhů Unenlagia comahuensis, Unenlagia paynemilli, Neuquenraptor argentinus, Buitreraptor gonzalezorum a Rahonavis ostromi (Novas & Puerta, 1997; Forster et al., 1998; Calvo et al., 2004; Makovicky et al., 2005; Novas & Pol, 2005). Studie zmiňuje znaky v postkraniální anatomii, které jsou synapomorfiemi kladu Unenlagiinae a konstatuje, že pouze u rodů Austroraptor a Buitreraptor se zachovala lebka. Je tedy pravděpodobné, že podobnosti v lebeční anatomii těchto dvou dinosaurů mohou být synapomorfiemi celého kladu Unenlagiinae.
Podle studie Turner et al., 2007 dromaeosauridi jako skupina podstoupili nejméně třikrát náhlé prudké zvětšení svých tělesných rozměrů, a už Unenlagia o velikosti pštrosa naznačovala, že tento evoluční trend byl přítomen i na jižní polokouli. Až objev austroraptora, daleko většího než Unenlagia tuto hypotézu prokázal. Ve fylogenetickém kontextu je tento poznatek možné interpretovat tak, že to byly rody Austroraptor, Achillobator a Utahraptor, kteří konvergencí dosáhli největší velikosti v rámci Dromaeosauridae. Přední končetiny austroraptora jsou v poměru k délce zadních nohou znatelně zmenšené, což ostře kontrastuje s klasickými "dlouhorukými" rekonstrukcemi dromaeosauridů. Ostrý kontrast je patrný i ve srovnání s jinými unenlagiiny, např. s buitreraptorem nebo rahonavisem. U těchto rodů jsou přední končetiny naopak prodloužené a proporčně se blíží ptákům (Rahonavis byl dokonce některými paleontology za ptáka pokládán). Austroraptor dokazuje, že Unenlagiinae byla morfologicky a ekologicky daleko pestřejší skupinou, než jsme si dosud mysleli. Tento obr žil ve stejném období jako Rahonavis, který dosahoval délky sotva 40 cm. Maastrichtské období bylo v Jižní Americe zřejmě věkem velkých coelurosauřích predátorů náležejících k odlišným vývojovým liniím. Kromě unenlagiiního austroraptora odtud známe i bazálního coelurosaura rodu Orkoraptor a pokročilého maniraptora rodu Unquillosaurus. Velkým coelurosaurům se zřejmě uvolnila cesta k ovládnutí svrchnokřídových jihoamerických ekosystémů po tom, co ztratily svou dominanci karcharodontosauridní tetanury. Spolu s abelisauridními ceratosaury, jako byl Quilmesaurus nebo nedávno objevený Skorpiovenator sdíleli velcí dromaeosauridi roli vrcholových predátorů.
Zdroj (včetně obrázků):
Novas et al., 2008
Zdroj obrázku:
http://news.nationalgeographic.com/news/bigphotos/2414798.html
Abstrakt studie:
Novas, Fernando E.; Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri and Jorge O. Calvo (2008-12-16). "A bizarre Cretaceous theropod dinosaur from Patagonia and the evolution of Gondwanan dromaeosaurids". Proceedings of the Royal Society B (The Royal Society). doi:10.1098/rspb.2008.1554. Retrieved on 18 December 2008.
Fossils of a predatory dinosaur provide novel information about the evolution of unenlagiines, a poorly known group of dromaeosaurid theropods from Gondwana. The new dinosaur is the largest dromaeosaurid yet discovered in the Southern Hemisphere and depicts bizarre cranial and postcranial features. Its long and low snout bears numerous, small-sized conical teeth, a condition resembling spinosaurid theropods. Its short forearms depart from the characteristically long-armed condition of all dromaeosaurids and their close avian relatives. The new discovery amplifies the range of morphological disparity among unenlagiines, demonstrating that by the end of the Cretaceous this clade included large, short-armed forms alongside crow-sized, long-armed, possibly flying representatives. The new dinosaur is the youngest record of dromaeosaurids from Gondwana and represents a previously unrecognized lineage of large predators in Late Cretaceous dinosaur faunas mainly dominated by abelisaurid theropods.
Úvod studie, jejímiž autory jsou kromě známého paleontologa Fernanda E. Novase i Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri a Jorge O. Calvo, se zabývá obecnou charakteristikou dromaeosauridů, malých a vývojově vyspělých agilních teropodů známých také jako "raptoři". Dromaeosauridi jsou podle fylogenetických analýz velmi blízkými příbuznými ptáků. Jsou známi převážně ze severní polokoule, většinou měřili asi 0,5 - 3 metry a vyznačovali se lehkou stavbou těla. Existuje i několik větších rodů (Achillobator z Asie a Utahraptor ze Severní Ameriky; Kirkland et al. 1993; Perle et al. 1999), jenž mohly podle studie dosahovat délky až 5 metrů (jiné zdroje udávají v obou případech i 7 metrů). Několik zástupců kladu Dromaeosauridae rovněž známe i z Gondwany (v podstatě odpovídající pevninám jižní polokoule), ale jejich evoluční historie zůstává nejasná. Austroraptor cabazai, nový objev z kampánsko-maastrichtských vrstev argentinské Patagonie je kombinací těchto zvláštností: jedná se o gondwanského dromaeosaurida s velkými tělesnými rozměry - odhadem asi 5 metrů. Odhadovaná hmotnost je 368 kg, což je více než u achillobatora (264 kg), ale dvakrát méně než u utahraptora (kolem 700 kg). Velké rozměry se u něj zřejmě vyvinuly konvergentní evolucí s laurasijskými taxony. Austroraptora autoři zařadili do kladu Unenlagiinae (Bonaparte, 1999; jako převedené jméno jej definoval Makovicky et al., 1999 a Sereno, 2005, přičemž platná je Serenova verze), kam patří např. rody Shanag, Buitreraptor, Unenlagia a Rahonavis. Rodové jméno nového teropoda je složeno ze slov "austral", odkazující na jih Jižní Ameriky, a "raptor", což se obvykle překládá jako "lupič". Druhové jméno cabazai bylo dinosaurovi uděleno jako pocta Héctoru Cabazovi, jenž založil Museo Municipal de Lamarque.
Holotyp nového rodu a druhu má označení MML-195 a sestává z relativně kompletní fosilizované kostry včetně množství lebečních kostí. To zahrnuje pravé kosti čelní a postorbitální, obě slzné kosti, maxilly a kosti zubní (včetně zubů), a také pravý surangular (dermální kosti spodní čelisti) spolu s pravým preartikularem (protáhlá párová kost tvořící dolní čelist, přiléhající ke kosti zubní a kosti čtvercové; tvoří čelistní kloub). Holotyp dále tvoří cervikální obratle 3, 5, 6, 7 a 8; dorzální obratle 2 a 4; izolovaná žebra včetně těch břišních (gastralia); pravá kost pažní (humerus); dráp z třetího prstu přední končetiny; levá stydká spona (chrupavčité spojení obou stydkých kostí); levá kost stehenní (femur); pravá tibia (kost holenní); kost hlezenní (astragalus); patní kost (calcaneum); třetí metatarzál a falangy (články prstů) I-2, II-2, III-4 a IV-2.
Pozůstatky byly nalezeny v Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), ve vrstvách, které podle datování ze studie Martinelli & Foriasepi 2004 pocházejí z kampánu až maastrichtu - posledních dvou stupňů svrchní křídy. Formace spadá pod Malargüe Group; konkrétní lokalita se jmenuje Bajo de Santa Rosa a leží zhruba 90 kilometrů jihozápadním směrem od města Lamarque v argentinské provincii Río Negro. Mezi teropodní dinosaury známé z této formace patří abelisaurid druhu Quilmesaurus curriei Coria, 2001; dosud nepojmenovaný alvarezsaurid (viz studie Agnolín et al., 2006) a neurčité tetanury (viz studie Coria & Salgado, 2005).
Austroraptor se od jiných dromaeosauridů odlišuje množstvím anatomických a morfologických znaků, mezi které patří např. vysoce pneumatizované kosti slzné. Studie zmiňuje i další unikátní znaky této kosti včetně klesajícího průběhu převislého nad očnicí - tento znak sice nesdílí dromaeosauridi z Laurasie, odpovídající část se však nedochovala u ani jednoho ze zástupců kladu Unenlagiinae, takže lze jen těžkou určit, zda se jedná o synapomorfii nebo autapomorfii. Podobně je tomu s určitým znakem postorbitální kosti. Autapomorfií našli autoři celkem 3; odlišností od jiných dromaeosauridů v širším slova smyslu je ale více. Studie zahrnuje podrobnou tabulku, srovnávající rozměry jednotlivých kostí materiálu austroraptora (MML-195) s rody Unenlagia, Buitreraptor, Velociraptor, Deinonychus, Achillobator a Utahraptor. Z ní se např. dozvíme, že ačkoli měl na základě odhadu autorů Austroraptor maxillu stejně dlouhou jako gigantický Achillobator (39 cm), celkově byla poněkud méně masivní (resp. poměr délka/šířka byl menší). Humerus se s délkou 26,2 cm nachází v ětsném rozmezí mezi unenlagií a deinonychem, zatímco femur s délkou 56 cm přečnívá i achillobatora. Tibia s délkou 56,5 cm překonává jak achillobatora, tak i utahraptora, což ale není důvodem pro spekulace o rekordních rozměrech. Ze srovnání s příbuznou unenlagií, jejíž holenní kost je pouze o pětinu kratší při 2,5x menší odhadované délce zjistíme, že u zástupců kladu Unenlagiinae byla zřejmě tato kost proporčně daleko větší než u dromaeosaurinů typu utahraptora a achillobatora. Zajímavostí také je, že v příčném směru úzký prstní článek II-2 zadní končetiny v kombinaci s extrémně robustním článkem IV-2 vytváří znak, který nesdílí žádný jiný známý dromaeosaurid včetně unenlagiinů, připomíná však pokročilé troodontidy. Nejnápadnějším znakem austroraptorovy kostry je však bezesporu lebka jako taková: je extrémně dlouhá a nízká, na délku měří zhruba 80 cm.
Objev austroraptora je velice významný pro lepší porozumění evoluci dromaeosauridů žijících na jižní polokouli a může přinést nový pohled na modifikace tělesných rozměrů i proporcí předních končetin v rámci Dromaeosauridae. Fylogenetická analýza podle očekávání potvrdila pozici austroraptora v kladech Deinonychosauria a Dromaeosauridae. Při přidání austroraptora do datové matrice výsledky jasně ukazují na přítomnost monofyletického kladu Unenlagiinae. Ten zahrnuje gondwanské dromaeosauridy z druhů Unenlagia comahuensis, Unenlagia paynemilli, Neuquenraptor argentinus, Buitreraptor gonzalezorum a Rahonavis ostromi (Novas & Puerta, 1997; Forster et al., 1998; Calvo et al., 2004; Makovicky et al., 2005; Novas & Pol, 2005). Studie zmiňuje znaky v postkraniální anatomii, které jsou synapomorfiemi kladu Unenlagiinae a konstatuje, že pouze u rodů Austroraptor a Buitreraptor se zachovala lebka. Je tedy pravděpodobné, že podobnosti v lebeční anatomii těchto dvou dinosaurů mohou být synapomorfiemi celého kladu Unenlagiinae.
Podle studie Turner et al., 2007 dromaeosauridi jako skupina podstoupili nejméně třikrát náhlé prudké zvětšení svých tělesných rozměrů, a už Unenlagia o velikosti pštrosa naznačovala, že tento evoluční trend byl přítomen i na jižní polokouli. Až objev austroraptora, daleko většího než Unenlagia tuto hypotézu prokázal. Ve fylogenetickém kontextu je tento poznatek možné interpretovat tak, že to byly rody Austroraptor, Achillobator a Utahraptor, kteří konvergencí dosáhli největší velikosti v rámci Dromaeosauridae. Přední končetiny austroraptora jsou v poměru k délce zadních nohou znatelně zmenšené, což ostře kontrastuje s klasickými "dlouhorukými" rekonstrukcemi dromaeosauridů. Ostrý kontrast je patrný i ve srovnání s jinými unenlagiiny, např. s buitreraptorem nebo rahonavisem. U těchto rodů jsou přední končetiny naopak prodloužené a proporčně se blíží ptákům (Rahonavis byl dokonce některými paleontology za ptáka pokládán). Austroraptor dokazuje, že Unenlagiinae byla morfologicky a ekologicky daleko pestřejší skupinou, než jsme si dosud mysleli. Tento obr žil ve stejném období jako Rahonavis, který dosahoval délky sotva 40 cm. Maastrichtské období bylo v Jižní Americe zřejmě věkem velkých coelurosauřích predátorů náležejících k odlišným vývojovým liniím. Kromě unenlagiiního austroraptora odtud známe i bazálního coelurosaura rodu Orkoraptor a pokročilého maniraptora rodu Unquillosaurus. Velkým coelurosaurům se zřejmě uvolnila cesta k ovládnutí svrchnokřídových jihoamerických ekosystémů po tom, co ztratily svou dominanci karcharodontosauridní tetanury. Spolu s abelisauridními ceratosaury, jako byl Quilmesaurus nebo nedávno objevený Skorpiovenator sdíleli velcí dromaeosauridi roli vrcholových predátorů.
Zdroj (včetně obrázků):
Novas et al., 2008
Zdroj obrázku:
http://news.nationalgeographic.com/news/bigphotos/2414798.html
Abstrakt studie:
Novas, Fernando E.; Diego Pol, Juan I. Canale, Juan D. Porfiri and Jorge O. Calvo (2008-12-16). "A bizarre Cretaceous theropod dinosaur from Patagonia and the evolution of Gondwanan dromaeosaurids". Proceedings of the Royal Society B (The Royal Society). doi:10.1098/rspb.2008.1554. Retrieved on 18 December 2008.
Fossils of a predatory dinosaur provide novel information about the evolution of unenlagiines, a poorly known group of dromaeosaurid theropods from Gondwana. The new dinosaur is the largest dromaeosaurid yet discovered in the Southern Hemisphere and depicts bizarre cranial and postcranial features. Its long and low snout bears numerous, small-sized conical teeth, a condition resembling spinosaurid theropods. Its short forearms depart from the characteristically long-armed condition of all dromaeosaurids and their close avian relatives. The new discovery amplifies the range of morphological disparity among unenlagiines, demonstrating that by the end of the Cretaceous this clade included large, short-armed forms alongside crow-sized, long-armed, possibly flying representatives. The new dinosaur is the youngest record of dromaeosaurids from Gondwana and represents a previously unrecognized lineage of large predators in Late Cretaceous dinosaur faunas mainly dominated by abelisaurid theropods.
prosince 17, 2008
Nový sauropod a pterosaurus z jihovýchodního Maroka
A po delší době jeden článek, podepřený spíše slabšími zdroji:
Velký úspěch čekal "lovce dinosaurů" na jejich jeden měsíc dlouhé expedici do jihovýchodního Maroka. V této lokalitě, blízko hranic Alžírska, se jim podařilo odhalit pozůstatky dosud neznámého sauropodního dinosaura a nový druh pterosaura. Zatímco dnes je v těchto místech pouze poušť, před zhruba sto miliony let, na přelomu spodní a svrchní křídy, tudy tekla řeka široká jako dnešní Dunaj. V jejím okolí rostly celé lesy a nacházela se zde jezera.
Expedici vedli Nizar Ibrahim, expert na severoafrické dinosaury z University College Dublin a David Martill, profesor paleobiologie na University of Portsmouth. Zúčastnili se rovněž "domácí" paleontologové z Université Hassan II v Casablance - Samir Zouhri a Lahssen Baidder - a další výzkumníci z Portsmouthu - Darren Naish, Robert Loveridge a Richard Hing. Tito paleontologové objevili velký fragment ze špičky zobáku pterosaura a přes metr dlouhý humerus neboli kost pažní sauropoda, jehož délka byla na základě tohoto materiálu odhadnuta asi na 20 metrů. Oba živočichové se zdají být příslušníky nových druhů a oba nálezy jsou v této oblasti extrémně vzácné. Těžko ale říct, zda se můžeme těšit na popis nových druhů, příp. rodů - oběma nálezům chybí dostatek diagnostického materiálu včetně toho nejdůležitějšího, lebky. Zvláště v tomto ohledu je nutné počkat si na studii. Ibrahim objev fosilií dvou (pravděpodobně zcela nových) druhů během jediné expedice komentoval jako pozoruhodný. Ibrahimův kolega, Dr. David Martill, objevu také přikládá velkou hodnotu a zdůraznil, že nálezy býložravců - zvláště takto velkých - jsou v těchto usazeninách a regionu obecně extrémně vzácné. Daily Mail navíc dodává, že je zde i možnost, že nalezená kost je spodní částí femuru. Martill tvrdí: "Na kosti jsme našli některé neobvyklé znaky - na humerus je neobvykle robustní. Na 95 procent jsme si jisti, že jde o humerus, ale pokud by šlo o část femuru, znamenalo by to, že šlo o nepředstavitelně velké zvíře." V tom případě by zvíře mohlo být dlouhé přes 30 metrů a údajně by se tak jednalo o největšího sauropoda všech dob (ve skutečnosti známe i větší sauropody). Martill rovněž naznačil, že by se mohlo jednat o "příbuzného brachiosaura".
David Martill a Nizar Ibrahim preparují kost z okolní horniny a připravují ji k přesunu. Kost objevená v marocké části Sahary zřejmě náleží novému druhu sauropoda.
Pro Martilla má navíc objev lehce osobní význam, protože expedice do této oblasti s cílem najít fosilie sauropodního dinosaura se zúčastnil již roku 1984. Tehdy ale byl neúspěšný kvůli písečné bouři, která je zastihla pouhých několik desítek kilometrů od místa, které si Martill vytipoval jako vhodné pro vykopávky. Přestože roku 1984 neuspěl, byl připraven zopakovat své kroky a to tentokrát skutečně vedlo k objevu fosilií. Navíc spolu se svým kolegou provedl podrobnou analýzu kosti. Ibrahim dokonce na půl roku dlouhém zkoumání fosilií založil svou disertační práci. V ní kromě analýzy sauropodích fosilií rozebírá i pozůstatky pterosaura nalezené na stejné lokalitě, které jsou možná ještě vzácnější. Lehké a tenké kosti pterosaurů se uchovají jen málokdy. Ibrahim také říká, že za situace, kdy většinu pterosauřích fosilií tvoří pouze zuby a fragmenty kostí, je jejich nález 40 cm dlouhé části zobáku dostatečný pro zjištění, že se jedná o nový druh. Daily Mail navíc zmiňuje, že odkryty byly i pterosauří obratle, dlouhé až patnáct centimetrů, což ukazuje na rozpětí křídel asi 6 metrů. Přestože od tohoto zdroje není možné očekávat přesnější klasifikaci, napovědět nám může věta, podle které se v případě nového marockého druhu jedná o příbuzného severoamerického obra z rodu Quetzalcoatlus.
Science Daily, které přejalo materiály poskytnuté přímo University of Portsmouth, dále líčí četné problémy expedice - se zásobováním, transportem fosilií, terénními vozy apod. Případné zájemce odkazuji na kolonku Zdroje. Paleontologové ovšem byly odměněni nejen již zmíněnými nálezy, ale např. i objevem dinosauřích stop, stovek dinosauřích zubů, pozůstatků obřího krokodýla dlouhého přes 15 metrů (to by odpovídalo např. rodu Sarcosuchus, který popsal podle pozůstatků odkrytých rovněž na Sahaře známý paleontolog Paul Sereno). Říční systém zde před sto miliony let pro změnu byl obydlený rybami o délce 2 až 4 metry. Jak konstatuje Ibrahim, území dnes známé jako Sahara tehdy bylo tropickou džunglí. Profesor Samir Zouhri, vedoucí oddělení geologie na Université Hassan II v Casablance je také nadšený. Vyjádřil svou důvěru Nizaru Ibrahimovi a poznamenal, že nalezené fosilie dokonce překonaly jeho očekávání. Zmínil se rovněž o tom, že po studiích v Dublinu budou fosilie vráceny Maroku pro trvalé vystavení.
Zdroje:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/12/081216114750.htm
Zdroj obrázku:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
Zde je možné nalézt video, na kterém David Martill komentuje nález a samotnou fosilii:
mms://ondemand.port.ac.uk/central/Dinosaur_hb.wmv
Velký úspěch čekal "lovce dinosaurů" na jejich jeden měsíc dlouhé expedici do jihovýchodního Maroka. V této lokalitě, blízko hranic Alžírska, se jim podařilo odhalit pozůstatky dosud neznámého sauropodního dinosaura a nový druh pterosaura. Zatímco dnes je v těchto místech pouze poušť, před zhruba sto miliony let, na přelomu spodní a svrchní křídy, tudy tekla řeka široká jako dnešní Dunaj. V jejím okolí rostly celé lesy a nacházela se zde jezera.
Expedici vedli Nizar Ibrahim, expert na severoafrické dinosaury z University College Dublin a David Martill, profesor paleobiologie na University of Portsmouth. Zúčastnili se rovněž "domácí" paleontologové z Université Hassan II v Casablance - Samir Zouhri a Lahssen Baidder - a další výzkumníci z Portsmouthu - Darren Naish, Robert Loveridge a Richard Hing. Tito paleontologové objevili velký fragment ze špičky zobáku pterosaura a přes metr dlouhý humerus neboli kost pažní sauropoda, jehož délka byla na základě tohoto materiálu odhadnuta asi na 20 metrů. Oba živočichové se zdají být příslušníky nových druhů a oba nálezy jsou v této oblasti extrémně vzácné. Těžko ale říct, zda se můžeme těšit na popis nových druhů, příp. rodů - oběma nálezům chybí dostatek diagnostického materiálu včetně toho nejdůležitějšího, lebky. Zvláště v tomto ohledu je nutné počkat si na studii. Ibrahim objev fosilií dvou (pravděpodobně zcela nových) druhů během jediné expedice komentoval jako pozoruhodný. Ibrahimův kolega, Dr. David Martill, objevu také přikládá velkou hodnotu a zdůraznil, že nálezy býložravců - zvláště takto velkých - jsou v těchto usazeninách a regionu obecně extrémně vzácné. Daily Mail navíc dodává, že je zde i možnost, že nalezená kost je spodní částí femuru. Martill tvrdí: "Na kosti jsme našli některé neobvyklé znaky - na humerus je neobvykle robustní. Na 95 procent jsme si jisti, že jde o humerus, ale pokud by šlo o část femuru, znamenalo by to, že šlo o nepředstavitelně velké zvíře." V tom případě by zvíře mohlo být dlouhé přes 30 metrů a údajně by se tak jednalo o největšího sauropoda všech dob (ve skutečnosti známe i větší sauropody). Martill rovněž naznačil, že by se mohlo jednat o "příbuzného brachiosaura".
David Martill a Nizar Ibrahim preparují kost z okolní horniny a připravují ji k přesunu. Kost objevená v marocké části Sahary zřejmě náleží novému druhu sauropoda.Pro Martilla má navíc objev lehce osobní význam, protože expedice do této oblasti s cílem najít fosilie sauropodního dinosaura se zúčastnil již roku 1984. Tehdy ale byl neúspěšný kvůli písečné bouři, která je zastihla pouhých několik desítek kilometrů od místa, které si Martill vytipoval jako vhodné pro vykopávky. Přestože roku 1984 neuspěl, byl připraven zopakovat své kroky a to tentokrát skutečně vedlo k objevu fosilií. Navíc spolu se svým kolegou provedl podrobnou analýzu kosti. Ibrahim dokonce na půl roku dlouhém zkoumání fosilií založil svou disertační práci. V ní kromě analýzy sauropodích fosilií rozebírá i pozůstatky pterosaura nalezené na stejné lokalitě, které jsou možná ještě vzácnější. Lehké a tenké kosti pterosaurů se uchovají jen málokdy. Ibrahim také říká, že za situace, kdy většinu pterosauřích fosilií tvoří pouze zuby a fragmenty kostí, je jejich nález 40 cm dlouhé části zobáku dostatečný pro zjištění, že se jedná o nový druh. Daily Mail navíc zmiňuje, že odkryty byly i pterosauří obratle, dlouhé až patnáct centimetrů, což ukazuje na rozpětí křídel asi 6 metrů. Přestože od tohoto zdroje není možné očekávat přesnější klasifikaci, napovědět nám může věta, podle které se v případě nového marockého druhu jedná o příbuzného severoamerického obra z rodu Quetzalcoatlus.
Science Daily, které přejalo materiály poskytnuté přímo University of Portsmouth, dále líčí četné problémy expedice - se zásobováním, transportem fosilií, terénními vozy apod. Případné zájemce odkazuji na kolonku Zdroje. Paleontologové ovšem byly odměněni nejen již zmíněnými nálezy, ale např. i objevem dinosauřích stop, stovek dinosauřích zubů, pozůstatků obřího krokodýla dlouhého přes 15 metrů (to by odpovídalo např. rodu Sarcosuchus, který popsal podle pozůstatků odkrytých rovněž na Sahaře známý paleontolog Paul Sereno). Říční systém zde před sto miliony let pro změnu byl obydlený rybami o délce 2 až 4 metry. Jak konstatuje Ibrahim, území dnes známé jako Sahara tehdy bylo tropickou džunglí. Profesor Samir Zouhri, vedoucí oddělení geologie na Université Hassan II v Casablance je také nadšený. Vyjádřil svou důvěru Nizaru Ibrahimovi a poznamenal, že nalezené fosilie dokonce překonaly jeho očekávání. Zmínil se rovněž o tom, že po studiích v Dublinu budou fosilie vráceny Maroku pro trvalé vystavení.
Zdroje:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/12/081216114750.htm
Zdroj obrázku:
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1095606/New-dinosaurs-discovered-British-scientists-Sahara-desert.html
Zde je možné nalézt video, na kterém David Martill komentuje nález a samotnou fosilii:
mms://ondemand.port.ac.uk/central/Dinosaur_hb.wmv
prosince 15, 2008
[popis] Aachenosaurus
Aachenosaurus
Původní klasifikace / reklasifikace
Ornithischia, Hadrosauridae / fosilizované dřevo
Výskyt
neznámá formace, okolí Cách, Belgie
Druhy
A. multidens Smets, 1888
Informace
Jménem Aachenosaurus byly popsány dva fosilizované fragmenty, o kterých paleontologové původně věřili, že byly součástí čelisti kachnozobého dinosaura (zástupce kladu Hadrosauria). Rodové jméno znamená "ještěr z Aachenu" a nepřímo odkazuje na lokalitu, na které byly domnělé kosti nalezeny - bývalé neutrální území Moresnet. Druhové jméno typového (a jediného popsaného) druhu A. multidens znamená "mnohozubý". Domnělý hadrosaur byl popsán Gerardem Smetsem ve vydání Bulletin de la société Belge de Géologie de Paléontologie & D'Hydrologie, které vyšlo 31. října 1888. Smets se domníval, že se jednalo o zástupce skupiny Hadrosauridae, dlouhého asi 4 až 5 metrů, spásajícího křehké rostlinstvo. Jeho kůže podle Smetse mohla být pokryta dermálními ostny. Po podrobnějším ohledání fosilií, než jen pouhým okem (jak to učinil Smets) - s použitím zvětšujících čoček a mikroskopu - se ukázalo, že se jedná jen o zkamenělé dřevo. Podobné omyly nejsou vyloučeny ani o století později - v případě potenciálního megasauropoda rodu Bruhathkayosaurus panuje nejistota ohledně původu fosilií dodnes. Chybu v určení demonstroval slavný paleontolog Louis Dollo.
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Aachenosaurus
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6092&Itemid=67
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Původní klasifikace / reklasifikace
Ornithischia, Hadrosauridae / fosilizované dřevo
Výskyt
neznámá formace, okolí Cách, Belgie
Druhy
A. multidens Smets, 1888
Informace
Jménem Aachenosaurus byly popsány dva fosilizované fragmenty, o kterých paleontologové původně věřili, že byly součástí čelisti kachnozobého dinosaura (zástupce kladu Hadrosauria). Rodové jméno znamená "ještěr z Aachenu" a nepřímo odkazuje na lokalitu, na které byly domnělé kosti nalezeny - bývalé neutrální území Moresnet. Druhové jméno typového (a jediného popsaného) druhu A. multidens znamená "mnohozubý". Domnělý hadrosaur byl popsán Gerardem Smetsem ve vydání Bulletin de la société Belge de Géologie de Paléontologie & D'Hydrologie, které vyšlo 31. října 1888. Smets se domníval, že se jednalo o zástupce skupiny Hadrosauridae, dlouhého asi 4 až 5 metrů, spásajícího křehké rostlinstvo. Jeho kůže podle Smetse mohla být pokryta dermálními ostny. Po podrobnějším ohledání fosilií, než jen pouhým okem (jak to učinil Smets) - s použitím zvětšujících čoček a mikroskopu - se ukázalo, že se jedná jen o zkamenělé dřevo. Podobné omyly nejsou vyloučeny ani o století později - v případě potenciálního megasauropoda rodu Bruhathkayosaurus panuje nejistota ohledně původu fosilií dodnes. Chybu v určení demonstroval slavný paleontolog Louis Dollo.
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Aachenosaurus
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6092&Itemid=67
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
[popis] Abelisaurus
Abelisaurus
Klasifikace
Saurischia
Theropoda
Neotheropoda
Averostra
Ceratosauria
Abelisauroidea
Abelisauridae
Abelisaurinae
Období
svrchní křída (kampán)
74 - 70 Ma
Velikost
délka 7 - 9 metrů
výška 4,5 metru
Hmotnost
2 tuny
Výskyt
?Rio Colorado Formation (neboli Allen Formation), provincie Neuquén a Río Negro, Argentina
?Anacleto Formation, Neuquén Group, provincie Rio Negro, Argentina
Druhy
A. comahuensis Bonaparte & Novas, 1985
Synonyma rodu
/
Informace
Abelisaurus byl typickým zástupcem skupiny vývojově primitivních gondwanských svrchnokřídových predátorů - kladu Abelisauridae. Podobně jako u převažující části teropodů se jednalo o bipedního masožravce. Jeho délka se většinou odhaduje na 9 metrů; hmotnost mohla při této délce činit zhruba dvě tuny. Abelisaura popsali roku 1985 argentinští paleontologové José Bonaparte a Fernando Novas, spolu s novou "čeledí Abelisauridae", ustanovenou kvůli "signifikantním rozdílům od tyrannosauridů a dalších čeledí křídových karnosaurů" (tehdejší systematika zařazovala tyrannosauridy mezi karnosaury). Jméno Abelisauridae opatřil definicí až americký paleontolog P. Sereno roku 2005. Holotyp abelisaura má označení MC 11078 a tvoří jej téměř kompletní, neobvykle vysoká lebka s proporčně krátkým rostrem. Lebka se vyznačuje širokou meziočnicovou klenbou, mohutným předočnicovým otvorem, velmi širokým spodním spánkovým otvorem, protáhlou kostí čtvercovou a velkými, téměř uzavřenými očnicemi. Zatímco do okamžiku popisu abelisaura byla znalost jihoamerických velkých teropodů z období křídy značně povrchní a zakládala se na velmi slabém materiálu (izolované fragmenty krania nebo čleistí, zuby; příp. izolovaná pánev), abelisauridi se od té doby stali nejlépe prozkoumanou skupinou teropodů z Gondwany vůbec. Rodové jméno Abelisaurus získal na počest Roberta Abela, bývalého ředitele provinciálního Museo de Cipolleti a objevitele lebky - doslova znamená "Abelův ještěr". Typový a dosud jediný známý druh získal druhové jméno podle argentinského regionu Comahue, zahrnujícího dvě paleontologicky velmi atraktivní provincie - Neuquén a Río Negro. Pochází odtud i samotný Abelisaurus.
Maximální délka abelisaurovy lebky byla 85 cm (pro srovnání, rekordní lebka zhruba o třetinu delšího tyrannosaura měřila 150 cm). Kromě širokých otvorů (temporálních, orbitálních, antorbitálních i nasálních) je charaketristická i hrubým až svraštělým povrchem nasálního regionu s jakýmisi malými výčnělky ve tvaru ostrých hrotů. Kosi mezičelistní (premaxillae) jsou vysoké, silné a srostlé dohromady. Obě kosti horní čelisti (maxillae) jsou nekompletní, ačkoli levá se dochovala i s přední částí. Nasální kosti jsou k oběma maxillám připojeny širokým a pevným spojením a jak už bylo částečně řečeno, jako jediné mají mimořádně drsný povrch. Zachovaly se i slzné kosti (os lacrimale), chybí ale jejich přední část, kterou byly spojeny s kostmi nasálního regionu. Původní studie Bonaparteho a Novase srovnávala kraniální anatomii abelisaura především s rodem Tyrannosaurus, od kterého je ale podle dnešních poznatků značně fylogeneticky vzdálený.
V současnosti je již známo větší množství abelisauridů (a to nejen z Jižní Ameriky), popsaných většinou podle relativně dobře zachovalých koster. Fylogeneze této skupiny je však stále poněkud nejasná. Někteří vědci abelisaura zařadili mezi bazální abelisauridy, mimo klad Carnotaurinae, charakterizovaný nápadnými rohy (ač rozdílného původu) - ty abelisaurovi chybí. Příkladem může být fylogenetická analýza Paula Serena z roku 2004, podle které je Abelisaurus sesterským taxonem kladu Carnotaurinae, na druhou stranu je ale evolučně pokročilejší ("odvozenější") než rody Rugops, Ilokelesia a klad Noasauridae. Podobný výsledek, s tím rozdílem, že Ilokelesia je zahrnuta mezi vyspělejší karnotauriny do nově objeveného kladu Brachyrostra, nabídla i studie Canale et al., 2008. Výsledky dalších studií, jako jsou Sampson et al., 1998 nebo Lamanna et al., 2008, jsou ale ohledně abelisaurovy pozice nejistější.
Přestože podle studie Bonaparteho a Novase z roku 1985 náleží lokalita, ve které byly abelisaurovy pozůstatky nalezeny (kamenolomy u Lago Pellegrini), do spodní části Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), studie Leanza et al., 2004 prokázala něco jiného. Podle ní lokalita náleží geologicky starší formaci Anacleto, která je členem Neuquén Group. Formace Anacleto je datována do raného kampánu a proto je nutné obvyklé datování výskytu abelisaura posunout hlouběji do minulosti: z většinou udávaných 74 - 70 (nebo dokonce 71 - 65) milionů let do období před 83 až 80 miliony let.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6090&Itemid=67
http://en.wikipedia.org/wiki/Abelisaurus
http://www.dinosaurier-info.de/animals/dinosaurs/pages_a/abelisaurus.php
Canale, Scanferla, Agnolin & Novas (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
Zdroje obrázků:
http://www.biolib.cz/IMG/GAL/39821.jpg
http://www.encyclo123.com/files/Abelisaurus.gif
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
Klasifikace
Saurischia
Theropoda
Neotheropoda
Averostra
Ceratosauria
Abelisauroidea
Abelisauridae
Abelisaurinae
Období
svrchní křída (kampán)
74 - 70 Ma
Velikost
délka 7 - 9 metrů
výška 4,5 metru
Hmotnost
2 tuny
Výskyt
?Rio Colorado Formation (neboli Allen Formation), provincie Neuquén a Río Negro, Argentina
?Anacleto Formation, Neuquén Group, provincie Rio Negro, Argentina
Druhy
A. comahuensis Bonaparte & Novas, 1985
Synonyma rodu
/
Informace
Abelisaurus byl typickým zástupcem skupiny vývojově primitivních gondwanských svrchnokřídových predátorů - kladu Abelisauridae. Podobně jako u převažující části teropodů se jednalo o bipedního masožravce. Jeho délka se většinou odhaduje na 9 metrů; hmotnost mohla při této délce činit zhruba dvě tuny. Abelisaura popsali roku 1985 argentinští paleontologové José Bonaparte a Fernando Novas, spolu s novou "čeledí Abelisauridae", ustanovenou kvůli "signifikantním rozdílům od tyrannosauridů a dalších čeledí křídových karnosaurů" (tehdejší systematika zařazovala tyrannosauridy mezi karnosaury). Jméno Abelisauridae opatřil definicí až americký paleontolog P. Sereno roku 2005. Holotyp abelisaura má označení MC 11078 a tvoří jej téměř kompletní, neobvykle vysoká lebka s proporčně krátkým rostrem. Lebka se vyznačuje širokou meziočnicovou klenbou, mohutným předočnicovým otvorem, velmi širokým spodním spánkovým otvorem, protáhlou kostí čtvercovou a velkými, téměř uzavřenými očnicemi. Zatímco do okamžiku popisu abelisaura byla znalost jihoamerických velkých teropodů z období křídy značně povrchní a zakládala se na velmi slabém materiálu (izolované fragmenty krania nebo čleistí, zuby; příp. izolovaná pánev), abelisauridi se od té doby stali nejlépe prozkoumanou skupinou teropodů z Gondwany vůbec. Rodové jméno Abelisaurus získal na počest Roberta Abela, bývalého ředitele provinciálního Museo de Cipolleti a objevitele lebky - doslova znamená "Abelův ještěr". Typový a dosud jediný známý druh získal druhové jméno podle argentinského regionu Comahue, zahrnujícího dvě paleontologicky velmi atraktivní provincie - Neuquén a Río Negro. Pochází odtud i samotný Abelisaurus.
Maximální délka abelisaurovy lebky byla 85 cm (pro srovnání, rekordní lebka zhruba o třetinu delšího tyrannosaura měřila 150 cm). Kromě širokých otvorů (temporálních, orbitálních, antorbitálních i nasálních) je charaketristická i hrubým až svraštělým povrchem nasálního regionu s jakýmisi malými výčnělky ve tvaru ostrých hrotů. Kosi mezičelistní (premaxillae) jsou vysoké, silné a srostlé dohromady. Obě kosti horní čelisti (maxillae) jsou nekompletní, ačkoli levá se dochovala i s přední částí. Nasální kosti jsou k oběma maxillám připojeny širokým a pevným spojením a jak už bylo částečně řečeno, jako jediné mají mimořádně drsný povrch. Zachovaly se i slzné kosti (os lacrimale), chybí ale jejich přední část, kterou byly spojeny s kostmi nasálního regionu. Původní studie Bonaparteho a Novase srovnávala kraniální anatomii abelisaura především s rodem Tyrannosaurus, od kterého je ale podle dnešních poznatků značně fylogeneticky vzdálený.
V současnosti je již známo větší množství abelisauridů (a to nejen z Jižní Ameriky), popsaných většinou podle relativně dobře zachovalých koster. Fylogeneze této skupiny je však stále poněkud nejasná. Někteří vědci abelisaura zařadili mezi bazální abelisauridy, mimo klad Carnotaurinae, charakterizovaný nápadnými rohy (ač rozdílného původu) - ty abelisaurovi chybí. Příkladem může být fylogenetická analýza Paula Serena z roku 2004, podle které je Abelisaurus sesterským taxonem kladu Carnotaurinae, na druhou stranu je ale evolučně pokročilejší ("odvozenější") než rody Rugops, Ilokelesia a klad Noasauridae. Podobný výsledek, s tím rozdílem, že Ilokelesia je zahrnuta mezi vyspělejší karnotauriny do nově objeveného kladu Brachyrostra, nabídla i studie Canale et al., 2008. Výsledky dalších studií, jako jsou Sampson et al., 1998 nebo Lamanna et al., 2008, jsou ale ohledně abelisaurovy pozice nejistější.
Přestože podle studie Bonaparteho a Novase z roku 1985 náleží lokalita, ve které byly abelisaurovy pozůstatky nalezeny (kamenolomy u Lago Pellegrini), do spodní části Allen Formation (známé také jako Rio Colorado Formation), studie Leanza et al., 2004 prokázala něco jiného. Podle ní lokalita náleží geologicky starší formaci Anacleto, která je členem Neuquén Group. Formace Anacleto je datována do raného kampánu a proto je nutné obvyklé datování výskytu abelisaura posunout hlouběji do minulosti: z většinou udávaných 74 - 70 (nebo dokonce 71 - 65) milionů let do období před 83 až 80 miliony let.
Rekonstrukce
Zdroje:
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6090&Itemid=67
http://en.wikipedia.org/wiki/Abelisaurus
http://www.dinosaurier-info.de/animals/dinosaurs/pages_a/abelisaurus.php
Canale, Scanferla, Agnolin & Novas (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
Zdroje obrázků:
http://www.biolib.cz/IMG/GAL/39821.jpg
http://www.encyclo123.com/files/Abelisaurus.gif
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
prosince 14, 2008
Domnělé dinosauří rody
Možná by bylo užitečné vysvětlit, o co se v případě článků opatřených tímto štítkem vlastně jedná. Název rubriky je kvůli přehlednosti samozřejmě limitován určitou délkou, takže pokládám za lepší krok vytvoření tohoto článku. Kategorie Domnělé dinosauří omyly zahrnuje popisy takových organismů, které byly původně popsány jako dinosauři, po reklasifikaci ale byly přeřazeny do jiného kladu. Velmi široké slovo "organismy" je použito vzhledem k faktu, že v některých případech bylo za dinosauří fosilie zaměněno i fosilizované dřevo (petrified wood). Přestože hrubé omyly v klasifikaci byly typické především pro paleontologii 19. století, ani v dnešní době není výjimečná záměna dinosaura s rauisuchem (zástupcem kaldu Crurotarsi, setserského taxonu Ornithodira) a vyřešena není ani klasifikace fosilního materiálu popsaného jako Bruhathkayosaurus, jenž rovněž může (ale také nemusí) být zkamenělým dřevem. Standardní popis v této kategorii bude zahrnovat jak původní klasifikaci, tak následnou reklasifikaci.
Hadrosaurus
Dalším výročím dnešního dne je popis rodu Hadrosaurus. Výročí se konkrétně vztahuje k setkání členů Philadelphia's Academy of Natural Sciences, na které Leidy prezentoval svou studii o tomto dinosaurovi. Tento rod dal jméno rozsáhlé skupině ornitopodů a stal se prvním dinosaurem z území Severní Ameriky, známým z kompletnějšího materiálu než pouze izolovaných zubů. V roce 1868 daly dokonce hadrosaurovy fosilie vzniknout vůbec první smontované dinosauří kostře. Od roku 1991 se Hadrosaurus foulkii, jediný známý druh z tohoto rodu, stal "státním dinosaurem" New Jersey (tento bizarní post ovšem nemá s vědeckou hodnotou nálezu příliš společného; zahrnuje i nomen nudum). Hadrosaurus se jinak nelišil od svých příbuzných - šlo o býložravého ornitopoda, žijícího na místě, kde se dnes nachází východní pobřeží Severní Ameriky. Jeho rodové jméno znamená "statný ještěr", zatímco druhové mu bylo uděleno na počest Williama Parkera Foulkeho, který se o kosti objevené původně Johnem Estaughem Hopkinsem již v roce 1838 začal zajímat a postupně ze země vykopal celou kostru. Přestože byl Hadrosaurus daleko kompletnější než dřívější dinosauří nálezy na americkém kontinentu, kompletní končetiny spolu s pánví a částí chodidla, 28 obratlů včetně 18 kaudálních, 8 zubů a dva drobné fragmenty čelisti stále nestačí pro klasifikaci. Jméno je tak většinou považováno za pochybné, neboli nomen dubium. Podrobnější informace o tomto rodu budou obsaženy v jeho budoucím popisu.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/Hadrosaurus
http://hadrosaurus.com/1858.shtml
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/Hadrosaurus
http://hadrosaurus.com/1858.shtml
James A. Jensen
Dnešního dne je tomu právě 10 let od smrti James A. Jensena, slavného paleontologa, známého spíše jako "Dinosaur Jim". Jeho příběh je bezesporu inspirující. O dinosaury se Jensen zajímal už od dětství a nakonec se skutečně stal známým paleontologem a autorem popisu nových dinosauřích rodů a druhů. James A. Jensen se narodil 2. srpna 1918 v Utahu. Nedokončil ani střední školu (roku 1971 nicméně získal čestný doktorát od Brigham Young University). Pokud jde o jeho paleontologickou kariéru, začínal jako preparátor v oddělení vertebrátní paleontologie v Museum of Comparative Zoology of Peabody Museum. Zároveň se zúčastňoval sběratelských expedicí mimojiné spolu s paleontologem Alfredem Sherwoodem Romerem. Cílem těchto expedic byly i tak známé dinosauří lokality, jako např. formace Ischigualasto v Argentině, okolí Red Deer River v kanadské Albertě nebo formace Hell Creek v Montaně. Jensen měl rovněž umělecké nadání a pracoval s kamenem a kovem, což mu pomáhalo při rekonstrukci dinosauřích koster. Jeho nový systém, který nahradil změť vnějších kovových podpěr, popruhů a sloupků typickou pro 19. století systémem podpěr umístěných uvnitř kostí a dovolil tak vytvořit volně stojící kostry s málo nebo dokonce žádnými viditelnými podpěrami, patří mezi jeho nejvýznamnější činy na poli paleontologie. Poprvé tento systém skrytých podpěr použil spolu s Romerem a Arnoldem Lewisem při rekonstrukci kostry mořského plaza druhu Kronosaurus queenslandicus.
James A. Jensen s končetinou "ultrasaura" (ve skutečnosti náležící druhu Brachiosaurus altithorax) v preparační laboratoři Brigham Young University v Utahu.
Jensen popsal (buď sám, nebo s Peterem Galtonem) celkem 6 nových dinosauřích rodů, jen 3 z nich jsou ale považovány za validní - jde o rody Supersaurus, Palaeopteryx a Torvosaurus. Ultrasaurus, resp. Ultrasauros Jensen vide Olshevsky, 1991 se ukázal být chimérou složenou z fosilií druhů Supersaurus vivianae a Brachiosaurus altithorax. Rovněž typový druh rodu Dystylosaurus, D. edwini, byl synonymizován s druhem S. vivianae. V případě rodu Cathetosaurus ale typový druh C. lewisi zůstal validní a tak je v podstatě jedno, zda bude používán název Cathetosaurus nebo častější Camarasaurus. Jensen popsal také nové druhy již známých rodů Hypsilophodon a Iguanodon. V obou případech - H. wielandi a I. ottingeri - jde o nomina dubia, neboli pochybná jména. Předpokládaný nový druh hypsilofodona je blíže neurčitelným bazálním ornitopodem a nový druh iguanodona byl popsán na základě příliš slabé indicie (zubů), než aby šlo rozhodnout o (ne)shodnosti s jediným validním druhem tohoto rodu. Jensenovy nejvýznamnější objevy pocházejí ze sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště pak z lokality Dry Mesa Quarry. Tam byl objeven Supersaurus a místní nález fosilního "ptáka" (ve skutečnosti zřejmě dromaeosaurida) rodu Palaeopteryx Jensena inspiroval k vyslovení teorie, podle které při přechodu z terestriálního (pozemního) k arboreálnímu (stromovému) způsobu života nebyla rozhodující přítomnost peří, ale schopnost uchopit větev. S tou souvisely změny v anatomii chodidla a kotníku, které podle Jensena vznikly u tvorů opakovaně vyskakujících ze země do větví. Jeho výzkum těchto konkrétních částí těla hypotézu podpořil.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/James_A._Jensen
http://en.wikipedia.org/wiki/Cathetosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Dystylosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Hypsilophodon
http://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodon
Zdroj obrázku:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/5/5f/James_A._Jensen.jpg
James A. Jensen s končetinou "ultrasaura" (ve skutečnosti náležící druhu Brachiosaurus altithorax) v preparační laboratoři Brigham Young University v Utahu.Jensen popsal (buď sám, nebo s Peterem Galtonem) celkem 6 nových dinosauřích rodů, jen 3 z nich jsou ale považovány za validní - jde o rody Supersaurus, Palaeopteryx a Torvosaurus. Ultrasaurus, resp. Ultrasauros Jensen vide Olshevsky, 1991 se ukázal být chimérou složenou z fosilií druhů Supersaurus vivianae a Brachiosaurus altithorax. Rovněž typový druh rodu Dystylosaurus, D. edwini, byl synonymizován s druhem S. vivianae. V případě rodu Cathetosaurus ale typový druh C. lewisi zůstal validní a tak je v podstatě jedno, zda bude používán název Cathetosaurus nebo častější Camarasaurus. Jensen popsal také nové druhy již známých rodů Hypsilophodon a Iguanodon. V obou případech - H. wielandi a I. ottingeri - jde o nomina dubia, neboli pochybná jména. Předpokládaný nový druh hypsilofodona je blíže neurčitelným bazálním ornitopodem a nový druh iguanodona byl popsán na základě příliš slabé indicie (zubů), než aby šlo rozhodnout o (ne)shodnosti s jediným validním druhem tohoto rodu. Jensenovy nejvýznamnější objevy pocházejí ze sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště pak z lokality Dry Mesa Quarry. Tam byl objeven Supersaurus a místní nález fosilního "ptáka" (ve skutečnosti zřejmě dromaeosaurida) rodu Palaeopteryx Jensena inspiroval k vyslovení teorie, podle které při přechodu z terestriálního (pozemního) k arboreálnímu (stromovému) způsobu života nebyla rozhodující přítomnost peří, ale schopnost uchopit větev. S tou souvisely změny v anatomii chodidla a kotníku, které podle Jensena vznikly u tvorů opakovaně vyskakujících ze země do větví. Jeho výzkum těchto konkrétních částí těla hypotézu podpořil.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1279
http://en.wikipedia.org/wiki/James_A._Jensen
http://en.wikipedia.org/wiki/Cathetosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Dystylosaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Hypsilophodon
http://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodon
Zdroj obrázku:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/5/5f/James_A._Jensen.jpg
prosince 12, 2008
O endokraniální anatomii teropodů a ankylosaurů...podruhé
O studii paleontologů L. Witmera a R. Ridgelyho z tohoto roku jsem na blog napsal již 29. října - tady. Z českého paleontologického fóra jsem se ale dozvěděl o novém článku na stránkách Ohio University, kde je výzkum o endokraniální anatomii lambeosaurinů popsán s více detaily. Tento článek tak obsahuje mnoho informací, které se čtenář mohl dozvědět již z onoho říjnového článku. Přesto si myslím, že jeho napsání má smysl, a bude úplným shrnutím této zajímavé studie.
Přestože článek začíná poněkud zjednodušujícími a senzačními informacemi o malých mozcích a "vzdušných hlavách", obsahuje i zajímavá fakta. Pro začátek si připomeňme, že paleontologové Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University objevili větší počet nasálních dutin, než se původně předpokládalo. Díky metodě počítačové tomografie dokázali vědci vyvinout trojrozměrný model dinosauří lebky, který ukazuje fyziologii dýchacích cest. Witmer, který je na Ohio University profesorem paleontologie v koleji osteopatické medicíny, v článku přiznává, že jeho dlouhé studium těchto dutin dokonce vzbuzovalo posměch těch, podle kterých je pozorování prázdných prostor v lebce zbytečné. Předmětem zájmu paleontologů se staly lebky dvou dinosauřích predátorů z rodů Tyrannosaurus a Majungasaurus a lebky dvou obrněných býložravců z kladu Ankylosauria - rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus. Pro srovnání byly rovněž zkoumány lebky krokodýlů, jediných dnes žijících nedinosauřích archosaurů, a recentního dinosaura - pštrosa. Přibrán byl rovněž člověk. Analýza krania dravých teropodů odhalila velké oblasti čichové sliznice, vyklenutou dýchací cestu vedoucí z nozder do hrdla a také velký počet dutin. Celkově objem vzduchem vyplněných prostorů v lebce teropodů daleko překračoval objem mozkové dutiny.
CT skeny rovněž Witmerovi a Ridgelymu dovolily vypočítat celkový objem kostí, vzduchem vyplněných prostorů, svaloviny a jiných měkkých tkání, což paleontologům poskytne relativně přesný odhad hmotnosti hlavy za života zvířete. Hlava populárního "T-rexe", plně obalená masem, například vážila celých 515,5 kilogramů. Taková hmotnost se bezpochyby může zdát až neuvěřitelná, připomeňme si ale, že Tyrannosaurus měl na poměry teropodů lebku neobyvkle masivní (podrobnosti ve výborném článku Vladimíra Sochy zde). Witmer na základě těchto faktů předpokládá, že nasální dutiny významně přispívaly k odlehčení lebky. Podle odhadu byla dokonce "T-rexova" lebka díky vzduchem vyplněným prostorům o celých 18% lehčí, což umožňovalo úsporu v hmotnosti využít např. pro svaly pomáhající rozmělňovat potravu (a skus měl Tyrannosaurus skutečně drtivý, podle poslední studie na toto téma dokázaly jeho čelisti působit silou 3100 kg) nebo pro uchopení těžší kořisti do tlamy. Další možná biomechanická role dutin spočívala v pneumatizaci kostí, které by se tak svou stavbou podobaly dutému nosníku. Výhody takového řešení jsou zjevné - obojí zůstává stále velmi pevné, ale umožňuje dosáhnout nižší hmotnosti. Pevná a zároveň lehká lebka podle Witmera predátorům umožňovala pohybovat hlavou rychleji a odlehčila silně namáhanému krku.
Přestože většina paleontologů předpokládala, že nasální a paranasální dutiny obrněných dinosaurů byly v zásadě podobné jednoduchým dýchacím cestám teropodů, Witmer a Ridgely odhalili, že ve skutečnosti šlo o velmi spletitý a komplikovaný systém. Dýchací cesty v čenichu těchto zvířat byly složitě zkroucené a stočené, místo aby jednoduše a přímo vedly do plic nebo vzdušných vaků. Witmer rovněž zdůrazňuje vysokou úroveň cévního zásobení čenichu zkoumaných ankylosaurů. Nasální prostory se táhly napravo od velkých krevních cév. Podle Witmera tento fakt mohl hrát úlohu při výměně tepla. Pokaždé, když se dinosaurus nadechl, ochladil vzduch procházející přes vlhký povrch nosní sliznice krev, a ta zároveň ohřála vdechovaný vzduch. Zdá se, že byla u dinosaurů konečně nalezena nosní skořepa ohřívající vzduch. Doposud nezaznamenaná přítomnost těchto struktur byla jedním z nejsilnějších argumentů pro odpůrce dinosauří endotermie. Na tento fakt naráží i samotný Witmer, který zdůrazňuje, že podobné fyziologické mechanismy mají dnes všichni teplokrevní živočichové. Spletité nasální prostory mohly sloužit i jako rezonanční komory a ovlivňovat tak vydávané zvuky. V detailech oné komplikované struktury se mohli ankylosauři lišit jedinec od jedince, a to se mohlo promítnout i do jejich "hlasů". Na základě těchto drobných odchylek mohli živočichové rozeznat jiné členy stáda od sebe navzájem. Připomeňme si, že k naprosto témuž závěru došli Witmer a Ridgely již ve své minulé studii o lambeosaurinech, na které spolupracovali spolu s paleontology Evansem a Hornerem a o které jsem napsal zde. Podle Witmera dokonce model prokázal, že stejně jako lambeosaurini, i ankylosaurům stavba jejich vnitřního ucha dovolovala zachytit drobné nuance v "hlasech" ostatních zvířat.
Zatímco lidské nasální dutiny připomínají odpovídající struktury u dinosaurů jen na úrovni velmi obecných znaků (naše mozková dutina například zabírá daleko více objemu než vzduchem vyplněné prostory v lebce), mezi dinosaury a krokodýly - případně pštrosy - byla v oblasti endokraniální anatomie zjištěna určitá podobnost, která se zřejmě stane tématem příštích studií. Witmer také upozorňuje, že ačkoli přítomnost rozsáhlých vzduchových dutin mohla být společným znakem široké skupiny živočichů, u různých druhů mohly mít dutiny různé funkce a nelze tedy příliš zobecňovat. Přesto se nyní lebečním dutinám bude zřejmě věnovat více prostoru než dříve, kdy se paleontologové zaměřovali hlavně na svalstvo a kosti.
Zdroj:
http://news.research.ohiou.edu/news/index.php?item=531
Zdroj obrázků:
Witmer & Ridgely, 2008
Přestože článek začíná poněkud zjednodušujícími a senzačními informacemi o malých mozcích a "vzdušných hlavách", obsahuje i zajímavá fakta. Pro začátek si připomeňme, že paleontologové Lawrence Witmer a Ryan Ridgely z Ohio University objevili větší počet nasálních dutin, než se původně předpokládalo. Díky metodě počítačové tomografie dokázali vědci vyvinout trojrozměrný model dinosauří lebky, který ukazuje fyziologii dýchacích cest. Witmer, který je na Ohio University profesorem paleontologie v koleji osteopatické medicíny, v článku přiznává, že jeho dlouhé studium těchto dutin dokonce vzbuzovalo posměch těch, podle kterých je pozorování prázdných prostor v lebce zbytečné. Předmětem zájmu paleontologů se staly lebky dvou dinosauřích predátorů z rodů Tyrannosaurus a Majungasaurus a lebky dvou obrněných býložravců z kladu Ankylosauria - rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus. Pro srovnání byly rovněž zkoumány lebky krokodýlů, jediných dnes žijících nedinosauřích archosaurů, a recentního dinosaura - pštrosa. Přibrán byl rovněž člověk. Analýza krania dravých teropodů odhalila velké oblasti čichové sliznice, vyklenutou dýchací cestu vedoucí z nozder do hrdla a také velký počet dutin. Celkově objem vzduchem vyplněných prostorů v lebce teropodů daleko překračoval objem mozkové dutiny.
CT skeny rovněž Witmerovi a Ridgelymu dovolily vypočítat celkový objem kostí, vzduchem vyplněných prostorů, svaloviny a jiných měkkých tkání, což paleontologům poskytne relativně přesný odhad hmotnosti hlavy za života zvířete. Hlava populárního "T-rexe", plně obalená masem, například vážila celých 515,5 kilogramů. Taková hmotnost se bezpochyby může zdát až neuvěřitelná, připomeňme si ale, že Tyrannosaurus měl na poměry teropodů lebku neobyvkle masivní (podrobnosti ve výborném článku Vladimíra Sochy zde). Witmer na základě těchto faktů předpokládá, že nasální dutiny významně přispívaly k odlehčení lebky. Podle odhadu byla dokonce "T-rexova" lebka díky vzduchem vyplněným prostorům o celých 18% lehčí, což umožňovalo úsporu v hmotnosti využít např. pro svaly pomáhající rozmělňovat potravu (a skus měl Tyrannosaurus skutečně drtivý, podle poslední studie na toto téma dokázaly jeho čelisti působit silou 3100 kg) nebo pro uchopení těžší kořisti do tlamy. Další možná biomechanická role dutin spočívala v pneumatizaci kostí, které by se tak svou stavbou podobaly dutému nosníku. Výhody takového řešení jsou zjevné - obojí zůstává stále velmi pevné, ale umožňuje dosáhnout nižší hmotnosti. Pevná a zároveň lehká lebka podle Witmera predátorům umožňovala pohybovat hlavou rychleji a odlehčila silně namáhanému krku.
Přestože většina paleontologů předpokládala, že nasální a paranasální dutiny obrněných dinosaurů byly v zásadě podobné jednoduchým dýchacím cestám teropodů, Witmer a Ridgely odhalili, že ve skutečnosti šlo o velmi spletitý a komplikovaný systém. Dýchací cesty v čenichu těchto zvířat byly složitě zkroucené a stočené, místo aby jednoduše a přímo vedly do plic nebo vzdušných vaků. Witmer rovněž zdůrazňuje vysokou úroveň cévního zásobení čenichu zkoumaných ankylosaurů. Nasální prostory se táhly napravo od velkých krevních cév. Podle Witmera tento fakt mohl hrát úlohu při výměně tepla. Pokaždé, když se dinosaurus nadechl, ochladil vzduch procházející přes vlhký povrch nosní sliznice krev, a ta zároveň ohřála vdechovaný vzduch. Zdá se, že byla u dinosaurů konečně nalezena nosní skořepa ohřívající vzduch. Doposud nezaznamenaná přítomnost těchto struktur byla jedním z nejsilnějších argumentů pro odpůrce dinosauří endotermie. Na tento fakt naráží i samotný Witmer, který zdůrazňuje, že podobné fyziologické mechanismy mají dnes všichni teplokrevní živočichové. Spletité nasální prostory mohly sloužit i jako rezonanční komory a ovlivňovat tak vydávané zvuky. V detailech oné komplikované struktury se mohli ankylosauři lišit jedinec od jedince, a to se mohlo promítnout i do jejich "hlasů". Na základě těchto drobných odchylek mohli živočichové rozeznat jiné členy stáda od sebe navzájem. Připomeňme si, že k naprosto témuž závěru došli Witmer a Ridgely již ve své minulé studii o lambeosaurinech, na které spolupracovali spolu s paleontology Evansem a Hornerem a o které jsem napsal zde. Podle Witmera dokonce model prokázal, že stejně jako lambeosaurini, i ankylosaurům stavba jejich vnitřního ucha dovolovala zachytit drobné nuance v "hlasech" ostatních zvířat.
Zatímco lidské nasální dutiny připomínají odpovídající struktury u dinosaurů jen na úrovni velmi obecných znaků (naše mozková dutina například zabírá daleko více objemu než vzduchem vyplněné prostory v lebce), mezi dinosaury a krokodýly - případně pštrosy - byla v oblasti endokraniální anatomie zjištěna určitá podobnost, která se zřejmě stane tématem příštích studií. Witmer také upozorňuje, že ačkoli přítomnost rozsáhlých vzduchových dutin mohla být společným znakem široké skupiny živočichů, u různých druhů mohly mít dutiny různé funkce a nelze tedy příliš zobecňovat. Přesto se nyní lebečním dutinám bude zřejmě věnovat více prostoru než dříve, kdy se paleontologové zaměřovali hlavně na svalstvo a kosti.
Zdroj:
http://news.research.ohiou.edu/news/index.php?item=531
Zdroj obrázků:
Witmer & Ridgely, 2008
prosince 10, 2008
Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. a nově objevený klad abelisauridů
Nový rod a druh teropoda z Argentiny popisuje nová studie známých argentinských paleontologů Federica L. Agnolina a Fernanda E. Novase, ke kterým se tentokrát přidali i Novasův bývalý student Juan Ignacio Canale a Carlos Agustín Scanferla, jenž se dosud zabýval spíše herpetologií. V úvodu své studie konstatují známá fakta o kladu Abelisauridae, do kterého je jejich nový objev zařazen. Abelisauridi patří mezi ceratosaury, kteří představují velmi různorodou a nejlépe známou skupinu dinosauřích predátorů ze superkontinentu Gondwana. Z Jižní Ameriky, pevninské Afriky, Madagaskaru a Indie známe několik rodů spadajících pod klad Abelisauridae, většinou reprezentovaných dobře zachovaným fosilním materiálem. Autoři ale konstatují, že i přes tento fakt jsou fylogenetické vztahy v rámci tohoto kladu nejasné a zmiňují několik studií, které se problematikou fylogeneze abelisauridů zabývali. Nově popsaný rod a druh Skorpiovenator bustingorryi samozřejmě přináší o evoluci a systematice této skupiny další informace. Skorpiovenator byl nalezen v argentinské Patagonii a byl odkryt ve vrstvě pocházející z pozdního cenomanu až raného turonu - žil tedy v období svrchní křídy zhruba před 90 miliony let, ve stejné době, kdy oblast dnešní Argentiny obývali drobní ornitopodi z rodů Anabisetia Coria & Calvo, 2002 a Notohypsilophodon Martínez, 1998; obří sauropod Argentinosaurus Bonaparte & Coria, 1993 nebo gigantický teropod Mapusaurus Coria & Currie 2006.
Mapa ukazující na polohu dané lokality (a). Artikulovaný a téměř kompletní holotyp Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. MMCH-PV 48 (b) je nyní uložen v Museo Municipal “Ernesto Bachmann” ve Villa El Chocón. Skeletální anatomie S. bustingorryi z pravého bočního pohledu (c).
Rodové jméno nového dinosaura pochází z latinských slov "skorpion" (znamenající "štír") a "venator" (znamenající "lovec"). Důvod pojmenování není právě obvyklý: teropod dostal jméno podle množství štírů pohybujících se v okolí vykopávek. Druhové jméno bylo dinosaurovi uděleno na počest Manuela Bustingorryho, jenž vlastní pozemek, na kterém byly fosilie odkryty. Pozemek se nachází asi 3 km severozápadně od města Villa El Chocón, ležícího v paleontologicky proslavené provincii Neuquén v severozápadní Patagonii. Z geologického hlediska se lokalita nálezu nachází v říčních pískovcích ležících ve formaci Huincul. Tato formace obsahuje pozůstatky jak jiných teropodů (studie se zmiňuje o druzích Mapusaurus roseae a Ilokelesia aguadagrandensis), tak sauropoda rodu Argentinosaurus, jehož jediný známý druh je po ní přímo pojmenován. Holotyp skorpiovenatora má označení MMCH-PV 48 a tvoří ho artikulovaná kostra včetně skoro úplného postkraniálního skeletu a téměř kompletní lebky včetně čelistí. Chybí kosti pravé přední končetiny a zadní polovina ocasu. Odlišnost skorpiovenatora od jiných abelisauridů autoři identifikovali díky 8 unikátním znakům v morfologii kosti čtvercové a postorbitálních kostí. Unikátní je i počet maxilárních zubů (bylo jich 19). Délka zachovalé části kostry (od premaxilly po 12. kaudální obratel) činí 4,35 metru, což ukazuje na celkovou délku asi 6 metrů.
Lebka je v kraniokaudálním směru poměrně krátká, podobně jako u rodu Carnotaurus Bonaparte et al., 1990. Je proporčně kratší a vyšší než lebky rodů Abelisaurus Bonaparte and Novas 1985 nebo Majungasaurus Sampson et al. 1998. Má členitý povrch s početnými hrbolky, hřebeny a rýhami, což je pro abelisauridy typické. Horní čelist a slzná kost jsou širší než u jiných abelisauridů, oproti tomu předočnicová jamka na horní čelisti je u skorpiovenatora méně vyvinutá než u dalších abelisauroidů. Jařmová kost je svou výškou podobná rodu Carnotaurus. Squamosal (kost v zadní části lebky) a kost postorbitální (nacházející se za očnicemi) jsou některými svými znaky podobné rodu Ekrixinatosaurus. Jak už zde bylo řečeno, počet zubů zasazený v maxille je pro nový rod a druh unikátní - ostatní známí abelisauridi měli ve všech případech méně než 19 maxilárních zubů. Celkový tvar zubů je podobný např. rodu Majungasaurus, se silně zakřiveným středním okrajem a přímým zadním okrajem. Postkraniální axiální skelet byl nalezen neporušený až do zhruba poloviny ocasu. Jak hřbetní, tak křížové obratle jsou kompletní, dosud ale nebyly vypreparovány z horniny. Kaudální obratle vykazují typické znaky abelisauridů, ačkoli obratle z přední části ocasu se v detailech od rodů Carnotaurus a Aucasaurus Coria et al., 2002 liší; stejně jako v morfologii ilia (kosti kyčelní). Femur byl podobně jako u většiny abelisauridů masivní kostí.
Skorpiovenator je jedním z nejkompletnějších dosud známých abelisauridů. Detaily v osteologii nového taxonu pak můžou pomoci zjistit, jak rozšířené byly mezi abelisauridy určité znaky. Fylogenetická analýza operující se 17 taxony a 113 znaky podpořila domněnku, že v rámci Abelisauridae existuje sub-klad tvořený jihoamerickými zástupci této skupiny, čili rody Carnotaururs, Aucasaurus, Ilokelesia, Ekrixinatosaurus a Skorpiovenator. Tento klad byl pojmenován Brachyrostra a je charakterizován silně ornamentovanou (viz začátek 3. odstavce) a zkrácenou lebkou. V ostrém rozporu s předchozími fylogenetickými hypotézami prezentovanými ve studiích Coria & Salgado, 2000; Sereno et al., 2004; Carrano & Sampson, 2008 patří rod Ilokelesia mezi vývojově pokročilé abelisauridy. Majungasaurus z Madagaskaru se ukázal být sesterským taxonem kladu Brachyrostra. Studie Sereno et al., 2008 naznačila, že přítomnost rohům podobných struktur na čele reprezentuje odvozený znak kladu Carnotaurinae (Rajasaurus + (Majungasaurus + Carnotaurus)). Tyto struktury se ale liší pozicí a jsou umístěny na rozdílných lebečních kostech (např. jediný výčnělek na čele majungasaura v kontrastu s výrazným párem čelních rohů a karnotaura a ze zadní strany zploštělé postorbitální kosti u skorpiovenatora a ekrixinatosaura). To odporuje domněnce, podle které se jedná o stejnorodý znak.
Abelisauridi byli v minulosti považování za klíčový taxon v různých paleobiogeografických hypotézách, a to dokonce i v těch vzájemně si odporujících. Jedná se jmenovitě o "pan-gondwanský" model, podle kterého mezi všemi velkými zemskými masami tvořícími kdysi superkontinent Gondwana existovalo fyzické spojení ještě v období spodní křídy a až na začátku svrchní křídy došlo k jejich konečnému oddělení. Této hypotéze odporuje jiný model, podle kterého existovalo těsné spojení mezi jihoamerickou a indo-madagaskarskou pevninou (ne však africkou), které přetrvalo až do svrchní křídy. Objev sub-kladu v rámci Abelisauridae, zahrnujícího výhradně jihoamerické druhy, nasvědčuje potřebě dalšího modelu pro rozrůznění abelisauridů. Podle této třetí alternativy zůstali jihoameričtí abelisauridi zcela izolováni od svých příbuzných z Afriky a indo-madagskarské pevniny, a to minimálně od cenomanu až do maastrichtu. Tato hypotéza je v souladu s nejnovějšími paleogeografickými rekonstrukcemi postupného oddělování pevnin z Gondwany (Krause et al., 2007).
Objev skorpiovenatora rovněž může pomoci objasnit časové rozmezí výskytu dalších teropodů z Gondwany, jako jsou karcharodontosauridi. Tyto obrovští predátoři podle některých autorů přežili až do nejzazší svrchní křídy. Tento předpoklad se zakládá na sbírce malých, karcharodontosauridům podobných zubů nalezených ve vrstvách z "post-cenomanského" období. Tyto údajně karcharodontosauridí zuby ale vykazují několik znaků, které jsou rovněž přítomny u skorpiovenatora a jinými abelisauridy. Kvůli tomu autoři označují tento nález jako pochybný. Nová interpretace tak podporuje domněnku Fernanda Novase, kterou formuloval roku 2005 a podle které karcharodontosauridi v Jižní Americe vymřeli v rané svrchní křídě (cenomanu).
Zdroj:
Canale et al., 2008
Abstrakt studie:
Canale, J.I., Scanferla, C.A., Agnolin, F., and Novas, F.E. (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
A nearly complete skeleton of the new abelisaurid Skorpiovenator bustingorryi is reported here. The holotype was found in Late Cenomanian–Early Turonian outcrops of NW Patagonia, Argentina. This new taxon is deeply nested within a new clade of South American abelisaurids, named Brachyrostra. Within brachyrostrans, the skull shortening and hyperossification of the skull roof appear to be correlated with a progressive enclosure of the orbit, a set of features possibly related to shock-absorbing capabilities. Moreover, the development of horn-like structures and differential cranial thickening appear to be convergently acquired within Abelisauridae. Based on the similarities between Skorpiovenator and carcharodontosaurid tooth morphology, we suggest that isolated teeth originally referred as post-Cenomanian Carcharodontosauridae most probably belong to abelisaurids.
Mapa ukazující na polohu dané lokality (a). Artikulovaný a téměř kompletní holotyp Skorpiovenator bustingorryi gen. et sp. nov. MMCH-PV 48 (b) je nyní uložen v Museo Municipal “Ernesto Bachmann” ve Villa El Chocón. Skeletální anatomie S. bustingorryi z pravého bočního pohledu (c).Rodové jméno nového dinosaura pochází z latinských slov "skorpion" (znamenající "štír") a "venator" (znamenající "lovec"). Důvod pojmenování není právě obvyklý: teropod dostal jméno podle množství štírů pohybujících se v okolí vykopávek. Druhové jméno bylo dinosaurovi uděleno na počest Manuela Bustingorryho, jenž vlastní pozemek, na kterém byly fosilie odkryty. Pozemek se nachází asi 3 km severozápadně od města Villa El Chocón, ležícího v paleontologicky proslavené provincii Neuquén v severozápadní Patagonii. Z geologického hlediska se lokalita nálezu nachází v říčních pískovcích ležících ve formaci Huincul. Tato formace obsahuje pozůstatky jak jiných teropodů (studie se zmiňuje o druzích Mapusaurus roseae a Ilokelesia aguadagrandensis), tak sauropoda rodu Argentinosaurus, jehož jediný známý druh je po ní přímo pojmenován. Holotyp skorpiovenatora má označení MMCH-PV 48 a tvoří ho artikulovaná kostra včetně skoro úplného postkraniálního skeletu a téměř kompletní lebky včetně čelistí. Chybí kosti pravé přední končetiny a zadní polovina ocasu. Odlišnost skorpiovenatora od jiných abelisauridů autoři identifikovali díky 8 unikátním znakům v morfologii kosti čtvercové a postorbitálních kostí. Unikátní je i počet maxilárních zubů (bylo jich 19). Délka zachovalé části kostry (od premaxilly po 12. kaudální obratel) činí 4,35 metru, což ukazuje na celkovou délku asi 6 metrů.
Lebka je v kraniokaudálním směru poměrně krátká, podobně jako u rodu Carnotaurus Bonaparte et al., 1990. Je proporčně kratší a vyšší než lebky rodů Abelisaurus Bonaparte and Novas 1985 nebo Majungasaurus Sampson et al. 1998. Má členitý povrch s početnými hrbolky, hřebeny a rýhami, což je pro abelisauridy typické. Horní čelist a slzná kost jsou širší než u jiných abelisauridů, oproti tomu předočnicová jamka na horní čelisti je u skorpiovenatora méně vyvinutá než u dalších abelisauroidů. Jařmová kost je svou výškou podobná rodu Carnotaurus. Squamosal (kost v zadní části lebky) a kost postorbitální (nacházející se za očnicemi) jsou některými svými znaky podobné rodu Ekrixinatosaurus. Jak už zde bylo řečeno, počet zubů zasazený v maxille je pro nový rod a druh unikátní - ostatní známí abelisauridi měli ve všech případech méně než 19 maxilárních zubů. Celkový tvar zubů je podobný např. rodu Majungasaurus, se silně zakřiveným středním okrajem a přímým zadním okrajem. Postkraniální axiální skelet byl nalezen neporušený až do zhruba poloviny ocasu. Jak hřbetní, tak křížové obratle jsou kompletní, dosud ale nebyly vypreparovány z horniny. Kaudální obratle vykazují typické znaky abelisauridů, ačkoli obratle z přední části ocasu se v detailech od rodů Carnotaurus a Aucasaurus Coria et al., 2002 liší; stejně jako v morfologii ilia (kosti kyčelní). Femur byl podobně jako u většiny abelisauridů masivní kostí.
Skorpiovenator je jedním z nejkompletnějších dosud známých abelisauridů. Detaily v osteologii nového taxonu pak můžou pomoci zjistit, jak rozšířené byly mezi abelisauridy určité znaky. Fylogenetická analýza operující se 17 taxony a 113 znaky podpořila domněnku, že v rámci Abelisauridae existuje sub-klad tvořený jihoamerickými zástupci této skupiny, čili rody Carnotaururs, Aucasaurus, Ilokelesia, Ekrixinatosaurus a Skorpiovenator. Tento klad byl pojmenován Brachyrostra a je charakterizován silně ornamentovanou (viz začátek 3. odstavce) a zkrácenou lebkou. V ostrém rozporu s předchozími fylogenetickými hypotézami prezentovanými ve studiích Coria & Salgado, 2000; Sereno et al., 2004; Carrano & Sampson, 2008 patří rod Ilokelesia mezi vývojově pokročilé abelisauridy. Majungasaurus z Madagaskaru se ukázal být sesterským taxonem kladu Brachyrostra. Studie Sereno et al., 2008 naznačila, že přítomnost rohům podobných struktur na čele reprezentuje odvozený znak kladu Carnotaurinae (Rajasaurus + (Majungasaurus + Carnotaurus)). Tyto struktury se ale liší pozicí a jsou umístěny na rozdílných lebečních kostech (např. jediný výčnělek na čele majungasaura v kontrastu s výrazným párem čelních rohů a karnotaura a ze zadní strany zploštělé postorbitální kosti u skorpiovenatora a ekrixinatosaura). To odporuje domněnce, podle které se jedná o stejnorodý znak.
Abelisauridi byli v minulosti považování za klíčový taxon v různých paleobiogeografických hypotézách, a to dokonce i v těch vzájemně si odporujících. Jedná se jmenovitě o "pan-gondwanský" model, podle kterého mezi všemi velkými zemskými masami tvořícími kdysi superkontinent Gondwana existovalo fyzické spojení ještě v období spodní křídy a až na začátku svrchní křídy došlo k jejich konečnému oddělení. Této hypotéze odporuje jiný model, podle kterého existovalo těsné spojení mezi jihoamerickou a indo-madagaskarskou pevninou (ne však africkou), které přetrvalo až do svrchní křídy. Objev sub-kladu v rámci Abelisauridae, zahrnujícího výhradně jihoamerické druhy, nasvědčuje potřebě dalšího modelu pro rozrůznění abelisauridů. Podle této třetí alternativy zůstali jihoameričtí abelisauridi zcela izolováni od svých příbuzných z Afriky a indo-madagskarské pevniny, a to minimálně od cenomanu až do maastrichtu. Tato hypotéza je v souladu s nejnovějšími paleogeografickými rekonstrukcemi postupného oddělování pevnin z Gondwany (Krause et al., 2007).
Objev skorpiovenatora rovněž může pomoci objasnit časové rozmezí výskytu dalších teropodů z Gondwany, jako jsou karcharodontosauridi. Tyto obrovští predátoři podle některých autorů přežili až do nejzazší svrchní křídy. Tento předpoklad se zakládá na sbírce malých, karcharodontosauridům podobných zubů nalezených ve vrstvách z "post-cenomanského" období. Tyto údajně karcharodontosauridí zuby ale vykazují několik znaků, které jsou rovněž přítomny u skorpiovenatora a jinými abelisauridy. Kvůli tomu autoři označují tento nález jako pochybný. Nová interpretace tak podporuje domněnku Fernanda Novase, kterou formuloval roku 2005 a podle které karcharodontosauridi v Jižní Americe vymřeli v rané svrchní křídě (cenomanu).
Zdroj:
Canale et al., 2008
Abstrakt studie:
Canale, J.I., Scanferla, C.A., Agnolin, F., and Novas, F.E. (2008). "New carnivorous dinosaur from the Late Cretaceous of NW Patagonia and the evolution of abelisaurid theropods." Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0487-4.
A nearly complete skeleton of the new abelisaurid Skorpiovenator bustingorryi is reported here. The holotype was found in Late Cenomanian–Early Turonian outcrops of NW Patagonia, Argentina. This new taxon is deeply nested within a new clade of South American abelisaurids, named Brachyrostra. Within brachyrostrans, the skull shortening and hyperossification of the skull roof appear to be correlated with a progressive enclosure of the orbit, a set of features possibly related to shock-absorbing capabilities. Moreover, the development of horn-like structures and differential cranial thickening appear to be convergently acquired within Abelisauridae. Based on the similarities between Skorpiovenator and carcharodontosaurid tooth morphology, we suggest that isolated teeth originally referred as post-Cenomanian Carcharodontosauridae most probably belong to abelisaurids.
prosince 07, 2008
Význam dinosauřích jmen - S
Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Saichania - "krásný"
Saltasaurus - "ještěr z provincie Salta"
Saltriosaurus - "ještěr ze Saltria"
Sanchusaurus - "ještěr ze Sanchu"
Sangonghesaurus - "ještěr ze Sangonghe"
Sanpasaurus - "ještěr ze Sanpa"
Santanaraptor - "lupič/uchvatitel z formace Santana"
Sarcolestes - "zloděj/lupič masa"
Sarcosaurus - "masový ještěr"
Saturnalia - "masopust(-ní dinosaurus)"
Saurolophus - "ještěří hřeben", resp. "ještěr s hřebenem"
Sauropelta - "ještěří krunýř", resp. "ještěr s krunýřem"
Saurophaganax - "král ještěřích žroutů", možná také "ještěro-žravý vládce"
Sauroplites - "ještěří štítonoš"; resp. "ještěr nesoucí štít"
Sauropodus - "ještěří noha"
Sauroposeidon - "ještěří vládce moří" (v přeneseném významu; Poseidon byl řecký bůh moří)
Saurornithoides - doslova nepřeložitelné, podle původního Osbornova popisu zřejmě "ještěr s ptákům podobným čenichem"
Saurornitholestes - "ještěru-podobný ptačí lupič"
Scansoriopteryx - "šplhající křídlo/pírko"
Scelidosaurus - "nohatý ještěr"
Scipionyx - "Scipiův dráp" - na počest italského geologa Scipione Breislaka
Scutellosaurus - "ještěr s malým štítem"
Secernosaurus - "oddělený ještěr"
Segisaurus - "ještěr z kaňonu Segi"
Segnosaurus - "pomalý ještěr"
Sellosaurus - "sedlovitý ještěr" - narážka na tvar obratle
Serendipaceratops - "ještěr ze Serendipu" - Serendip je staroperské jméno pro Srí Lanku
Shamosaurus - "ještěr z písčité pouště"
Shantungosaurus - "ještěr z provincie Shandong"
Shanag - "shanag" (název pro tanečníky na buddhistických slavnostech Tsam)
Shanxia - "pro Shanxi" (čínská provincie)
Shanyangosaurus - "ještěr ze Shanyangu"
Shenzhousaurus - "ještěr ze Shenzhou" - Shenzhou je staré jméno pro Čínu
Shixinggia - "pro Shixing" (čínský správní obvod)
Shuangmiaosaurus - "ještěr ze Shuangmiaa"
Shunosaurus - "ještěr ze Shu" - Shu je staré jméno pro oblast Sichuan
Shuvuuia - "pták"
Siamosaurus - "ještěr ze Siamu" - Siam je staré jméno pro Thajsko
Siamotyrannus - "tyran ze Siamu"
Sigilmassasaurus - "ještěr ze Sijilmassa" - Sijilmassa je středověké město v dnešním jižním Maroku, poblíž kterého byly nalezeny fosilie
Siluosaurus - "ještěr z Hedvábné stezky"
Silvisaurus - "lesní ještěr"
Similicaudipteryx - "podobný kaudipterygovi"; resp. "podobný opeřenému ocasu"
Sinocalliopteryx - "krásné čínské pírko"
Sinocoelurus - "čínský dutý ocas", možná spíše "čínský coelurid"
Sinornithoides - "čínský ptáku-podobný (dinosaurus)"
Sinornithomimus - "čínský imitátor ptáků"
Sinornithosaurus - "čínský ptáku-podobný ještěr"
Sinosauropteryx - "čínské ještěří křídlo/pírko"
Sinosaurus - "čínský ještěr"
Sinovenator - "čínský lovec"
Sinraptor - "čínský lupič/dravec/uchvatitel"
Sinusonasus - ?
Sonidosaurus - "ještěr z oblasti Sonid Zuoqi"
Sonorasaurus - "ještěr z pouště Sonora"
Sphaerotholus - "kulovitá kopule"
Spinosaurus - "ostnatý ještěr"
Spinostropheus - "ostnatý obratel/kloub" - ?
Spondylosoma* - "obratlové tělo"
Staurikosaurus - "ještěr Jižního kříže"
Stegoceras - "střechovitý ještěr"
Stegopelta - "krytý štítem"
Stegosaurides - "podobný stegosaurovi"; resp. "podobný střechovitému ještěrovi"
Stegosaurus - "střechovitý ještěr"
Stenopelix - "úzká pánev"
Stereosaurus** - "pevný ještěr"
Stokesosaurus - "Stokesův ještěr" - na počest amerického paleontologa Williama Lee Stokese
Stormbergia - "pro (skály) Stormberg Series"
Streptospondylus - "obrácený obratel"
Struthiomimus - "imitátor pštrosa"
Struthiosaurus - "pštrosí ještěr"
Stygimoloch - "démon od řeky Styx"
Styracosaurus - "pichlavý/ojehlený ještěr"
Suchomimus - "imitátor krokodýla"
Suchosaurus - "krokodýlí ještěr"
Sugiyamasaurus - "ještěr ze Sugiyamy"
Sulaimanisaurus - "ještěr ze Sulaimanu"
Supersaurus - "superještěr"
Suuwassea - "prastarý hrom"
Suzhousaurus - "ještěr ze Suzhou"
Szechuanoraptor - "lupič/dravec/uchvatitel ze Sichuanu"
Szechuanosaurus - "ještěr ze Sichuanu"
* Předpokládejme, že Spondylosoma nebyl rauisuchian.
** Předpokládejme, že Stereosaurus nebyl plesiosaurus.
Zdroje:
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinos.htm
http://en.wikipedia.org/
http://dml.cmnh.org/2003Nov/msg00105.html
http://palaeoblog.blogspot.com/2007/10/suzhousaurus-megatherioides.html
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Saichania - "krásný"
Saltasaurus - "ještěr z provincie Salta"
Saltriosaurus - "ještěr ze Saltria"
Sanchusaurus - "ještěr ze Sanchu"
Sangonghesaurus - "ještěr ze Sangonghe"
Sanpasaurus - "ještěr ze Sanpa"
Santanaraptor - "lupič/uchvatitel z formace Santana"
Sarcolestes - "zloděj/lupič masa"
Sarcosaurus - "masový ještěr"
Saturnalia - "masopust(-ní dinosaurus)"
Saurolophus - "ještěří hřeben", resp. "ještěr s hřebenem"
Sauropelta - "ještěří krunýř", resp. "ještěr s krunýřem"
Saurophaganax - "král ještěřích žroutů", možná také "ještěro-žravý vládce"
Sauroplites - "ještěří štítonoš"; resp. "ještěr nesoucí štít"
Sauropodus - "ještěří noha"
Sauroposeidon - "ještěří vládce moří" (v přeneseném významu; Poseidon byl řecký bůh moří)
Saurornithoides - doslova nepřeložitelné, podle původního Osbornova popisu zřejmě "ještěr s ptákům podobným čenichem"
Saurornitholestes - "ještěru-podobný ptačí lupič"
Scansoriopteryx - "šplhající křídlo/pírko"
Scelidosaurus - "nohatý ještěr"
Scipionyx - "Scipiův dráp" - na počest italského geologa Scipione Breislaka
Scutellosaurus - "ještěr s malým štítem"
Secernosaurus - "oddělený ještěr"
Segisaurus - "ještěr z kaňonu Segi"
Segnosaurus - "pomalý ještěr"
Sellosaurus - "sedlovitý ještěr" - narážka na tvar obratle
Serendipaceratops - "ještěr ze Serendipu" - Serendip je staroperské jméno pro Srí Lanku
Shamosaurus - "ještěr z písčité pouště"
Shantungosaurus - "ještěr z provincie Shandong"
Shanag - "shanag" (název pro tanečníky na buddhistických slavnostech Tsam)
Shanxia - "pro Shanxi" (čínská provincie)
Shanyangosaurus - "ještěr ze Shanyangu"
Shenzhousaurus - "ještěr ze Shenzhou" - Shenzhou je staré jméno pro Čínu
Shixinggia - "pro Shixing" (čínský správní obvod)
Shuangmiaosaurus - "ještěr ze Shuangmiaa"
Shunosaurus - "ještěr ze Shu" - Shu je staré jméno pro oblast Sichuan
Shuvuuia - "pták"
Siamosaurus - "ještěr ze Siamu" - Siam je staré jméno pro Thajsko
Siamotyrannus - "tyran ze Siamu"
Sigilmassasaurus - "ještěr ze Sijilmassa" - Sijilmassa je středověké město v dnešním jižním Maroku, poblíž kterého byly nalezeny fosilie
Siluosaurus - "ještěr z Hedvábné stezky"
Silvisaurus - "lesní ještěr"
Similicaudipteryx - "podobný kaudipterygovi"; resp. "podobný opeřenému ocasu"
Sinocalliopteryx - "krásné čínské pírko"
Sinocoelurus - "čínský dutý ocas", možná spíše "čínský coelurid"
Sinornithoides - "čínský ptáku-podobný (dinosaurus)"
Sinornithomimus - "čínský imitátor ptáků"
Sinornithosaurus - "čínský ptáku-podobný ještěr"
Sinosauropteryx - "čínské ještěří křídlo/pírko"
Sinosaurus - "čínský ještěr"
Sinovenator - "čínský lovec"
Sinraptor - "čínský lupič/dravec/uchvatitel"
Sinusonasus - ?
Sonidosaurus - "ještěr z oblasti Sonid Zuoqi"
Sonorasaurus - "ještěr z pouště Sonora"
Sphaerotholus - "kulovitá kopule"
Spinosaurus - "ostnatý ještěr"
Spinostropheus - "ostnatý obratel/kloub" - ?
Spondylosoma* - "obratlové tělo"
Staurikosaurus - "ještěr Jižního kříže"
Stegoceras - "střechovitý ještěr"
Stegopelta - "krytý štítem"
Stegosaurides - "podobný stegosaurovi"; resp. "podobný střechovitému ještěrovi"
Stegosaurus - "střechovitý ještěr"
Stenopelix - "úzká pánev"
Stereosaurus** - "pevný ještěr"
Stokesosaurus - "Stokesův ještěr" - na počest amerického paleontologa Williama Lee Stokese
Stormbergia - "pro (skály) Stormberg Series"
Streptospondylus - "obrácený obratel"
Struthiomimus - "imitátor pštrosa"
Struthiosaurus - "pštrosí ještěr"
Stygimoloch - "démon od řeky Styx"
Styracosaurus - "pichlavý/ojehlený ještěr"
Suchomimus - "imitátor krokodýla"
Suchosaurus - "krokodýlí ještěr"
Sugiyamasaurus - "ještěr ze Sugiyamy"
Sulaimanisaurus - "ještěr ze Sulaimanu"
Supersaurus - "superještěr"
Suuwassea - "prastarý hrom"
Suzhousaurus - "ještěr ze Suzhou"
Szechuanoraptor - "lupič/dravec/uchvatitel ze Sichuanu"
Szechuanosaurus - "ještěr ze Sichuanu"
* Předpokládejme, že Spondylosoma nebyl rauisuchian.
** Předpokládejme, že Stereosaurus nebyl plesiosaurus.
Zdroje:
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinos.htm
http://en.wikipedia.org/
http://dml.cmnh.org/2003Nov/msg00105.html
http://palaeoblog.blogspot.com/2007/10/suzhousaurus-megatherioides.html
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List-of-dinosaurs. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
prosince 05, 2008
Polský bazální teropod - "Smok" z Lisowic
Polskému teropodovi z Lisowic (u kterého to po celkem dlouhou dobu vypadalo, že teropodem ve skutečnosti vůbec není) jsem na tomto blogu věnoval jediný článek - ten ze 4. září. Přestože se od té doby objevilo několik novinek, ignoroval jsem je a čekal na studii - která je konečně tady. Vyšla v posledním letošním vydání žurnálu Acta Palaeontologica Polonica. "Smokem" se však podrobněji zabýval Daniel Madzia na svých internetových stránkách Wild Prehistory. Studie se zabývá lokalitou Lisowice obecně, a ačkoli její hlavní části tvoří popis dicynodontního synapsida (neboli savcovitého plaza) a teropodního dinosaura, zabývá se i místní mikroflórou, makroflórou, menšími archosaury, temnospondylním obojživelníkem částečně i jejich vzájemnými ekologickými vztahy. Snad se tak čtenáři nebudou zlobit, pokud si ze studie vyberu jen ta témata, která se shodují se zaměřením tohoto blogu - tedy týkající se nějakým způsobem kladu Ornithodira. Kompletní text studie je možné nalézt v odkazu pod článkem.
Předběžná rekonstrukce kostry bazálního teropoda ze svrchní křídy polských Lisowic. Světlejší barvou jsou vyznačeny nalezené elementy kostry.
Fosilie velkého masožravého dinosaura byly nalezeny asi ve 2 metry silné vrstvě u vesnice Lisowice. Zdá se, že jde o disartikulovaný materiál dvou jedinců, tvořený kostmi lebky a postkraniálními elementy. Studie zmiňuje odlišnosti mezi nalezeným materiálem a známými fosiliemi rauisuchů, a to jak v případě kostí tvořících čelo (s označením ZPALV33/21), tak v případě mozkovny (označení ZPAL V33/15). Naopak některé specifické znaky mozkovny jsou charakteristické pro teropody, a "Smok" se v tomto ohledu podobá zvláště celofyzoidům. U jiných, pokročilejších neoteropodů (např. rodů Allosaurus a Dilophosaurus) se tyto konkrétní znaky kraniální anatomie vyskytují ve výrazně odlišné podobě. Oproti tomu se "Smok" značně podobá druhu Coelophysis rhodesiensis Raath, 1984. Jinou charakteristiku týlní a temenní části lebky zase polský teropod sdílí jak s celofyzoidy, tak i rodem Dilophosaurus. Přítomná je i kost zubní (ZPAL V33/25) včetně zubů (ZPAL V33/50 a ZPAL V33/51). Zuby vykazují některé společné znaky se zubem "megalosaurida" ze svrchního triasu Anglie. Jedná se o období rét - ve stejném žil i "Smok" - a o materiál s označením BMNH R2912. Femur s označením ZPAL V33/45 je masivní a prodloužený; studie ho charakterizuje srovnáním s neoceratosaury, od nichž se liší orientací tibiofibulárního hřebenu. Z pánevních kostí je částečně zachován pouze pubis (kost stydká) s označením ZPAL V33/220. Materiál jak z lebky, tak pánve, vykazuje typické znaky dinosaurů a je tedy možné prohlásit, že se v případě "Smoka" jedná o teropoda.
Nový nález neposunul vznik kladu Tyrannosauroidea dozadu o desítky milionů let. První zprávy o předchůdci tyrannosaura byly skutečně jen levným marketingovým trikem těžícím z toho, že většina lidí jiného dinosaura nezná. Polský nález ale i tak bude užitečný pro přehodnocení našich dosavadních teorií o dinosauřím osídlení Laurasie, severního superkontinentu zahrnujícího dnešní Evropu, Asii a Severní Ameriku. Ukazuje se, že velcí teropodi museli Laurasii obývat již ve svrchním triasu. Dosud byla připouštěna jen spodní nebo střední jura.
Z Lisowic je hlášen i materiál patřící blíže neidentifikovaným archosaurům - jde o menší cervikální (krční) obratle s prodlouženým centrem (označení ZPAL V33/41 a ZPAL MB/1). V morfologii se podobají svrchnotriasovým celofyzoidům - jde snad o další dinosaury? Materiál je zřejmě příliš nekompletní na to, aby šlo určit přesnější klasifikaci - zvláště když chybí nejdůležitější diagnostický materiál, lebka - ale představa jihozápadního Polska obývaná jediným druhem dinosaura je velmi nepravděpodobná. Nedaleko navíc byly objeveny stopy teropoda velikostně se shodujícího s majitelem obratlů. Proporce prstů nasvědčují tomu, že je zde zanechal opět celofyzoid. Celofyzoidní neoteropodi (jde např. o rody Coelophysis, Liliensternus, a Lophostropheus) jsou typickými zástupci evropské dinosauří fauny v období rétu a noru. Nalezeny rovněž byly izolované kosti křídel pterosaura (extrémně prodloužené a s širokou dřeňovou dutinou).
Zdroj:
Dzik et al., 2008
Dzik J., Sulej T. & Niedzwiedzki G., 2008 - A dicynodont−theropod association in the latest Triassic of Poland. Acta Palaeontologica Polonica 53 (4): 733–738.
It is generally accepted that during the Triassic the composition of tetrapod faunas underwent a series of fundamental transformations, mainly as a result of diversification of archosaurs and decline of therapsids (Benton 1994, 2004, 2006). The last herbivorous basal synapsids, dicynodonts, disappeared from the record in the early Norian of the Americas, about 220 Ma (Langer et al. 2007), being unknown from the Late Triassic of Europe. Here, we report a partially articulated skeleton and isolated bones of a giant rhino−size dicynodont in the Upper Triassic fluvial sediments at Lisowice (Lipie Śląskie clay−pit) in southern Poland. Paleobotanical data indicate an early Rhaetian age for the fauna (Dzik et al. 2008; Niedźwiedzki and Sulej 2008). The dicynodont bones are associated with bones of carnivorous dinosaurs, pterosaurs, as well as capitosaur and plagiosaur amphibians. Dicynodonts were represented in the Germanic Basin throughout the Late Triassic, as proven by findings of smaller dicynodonts in older deposits in the same area, associated there with temnospondyl amphibians. It appears, thus, that the fossil record of tetrapod succession in the Late Triassic was strongly controlled by ecological factors and biased by uneven representation of particular environments. The Lisowice assemblage proves that faunas dominated by dicynodonts did not entirely disappear at least until the end of the Triassic.
Předběžná rekonstrukce kostry bazálního teropoda ze svrchní křídy polských Lisowic. Světlejší barvou jsou vyznačeny nalezené elementy kostry.Fosilie velkého masožravého dinosaura byly nalezeny asi ve 2 metry silné vrstvě u vesnice Lisowice. Zdá se, že jde o disartikulovaný materiál dvou jedinců, tvořený kostmi lebky a postkraniálními elementy. Studie zmiňuje odlišnosti mezi nalezeným materiálem a známými fosiliemi rauisuchů, a to jak v případě kostí tvořících čelo (s označením ZPALV33/21), tak v případě mozkovny (označení ZPAL V33/15). Naopak některé specifické znaky mozkovny jsou charakteristické pro teropody, a "Smok" se v tomto ohledu podobá zvláště celofyzoidům. U jiných, pokročilejších neoteropodů (např. rodů Allosaurus a Dilophosaurus) se tyto konkrétní znaky kraniální anatomie vyskytují ve výrazně odlišné podobě. Oproti tomu se "Smok" značně podobá druhu Coelophysis rhodesiensis Raath, 1984. Jinou charakteristiku týlní a temenní části lebky zase polský teropod sdílí jak s celofyzoidy, tak i rodem Dilophosaurus. Přítomná je i kost zubní (ZPAL V33/25) včetně zubů (ZPAL V33/50 a ZPAL V33/51). Zuby vykazují některé společné znaky se zubem "megalosaurida" ze svrchního triasu Anglie. Jedná se o období rét - ve stejném žil i "Smok" - a o materiál s označením BMNH R2912. Femur s označením ZPAL V33/45 je masivní a prodloužený; studie ho charakterizuje srovnáním s neoceratosaury, od nichž se liší orientací tibiofibulárního hřebenu. Z pánevních kostí je částečně zachován pouze pubis (kost stydká) s označením ZPAL V33/220. Materiál jak z lebky, tak pánve, vykazuje typické znaky dinosaurů a je tedy možné prohlásit, že se v případě "Smoka" jedná o teropoda.
Nový nález neposunul vznik kladu Tyrannosauroidea dozadu o desítky milionů let. První zprávy o předchůdci tyrannosaura byly skutečně jen levným marketingovým trikem těžícím z toho, že většina lidí jiného dinosaura nezná. Polský nález ale i tak bude užitečný pro přehodnocení našich dosavadních teorií o dinosauřím osídlení Laurasie, severního superkontinentu zahrnujícího dnešní Evropu, Asii a Severní Ameriku. Ukazuje se, že velcí teropodi museli Laurasii obývat již ve svrchním triasu. Dosud byla připouštěna jen spodní nebo střední jura.
Z Lisowic je hlášen i materiál patřící blíže neidentifikovaným archosaurům - jde o menší cervikální (krční) obratle s prodlouženým centrem (označení ZPAL V33/41 a ZPAL MB/1). V morfologii se podobají svrchnotriasovým celofyzoidům - jde snad o další dinosaury? Materiál je zřejmě příliš nekompletní na to, aby šlo určit přesnější klasifikaci - zvláště když chybí nejdůležitější diagnostický materiál, lebka - ale představa jihozápadního Polska obývaná jediným druhem dinosaura je velmi nepravděpodobná. Nedaleko navíc byly objeveny stopy teropoda velikostně se shodujícího s majitelem obratlů. Proporce prstů nasvědčují tomu, že je zde zanechal opět celofyzoid. Celofyzoidní neoteropodi (jde např. o rody Coelophysis, Liliensternus, a Lophostropheus) jsou typickými zástupci evropské dinosauří fauny v období rétu a noru. Nalezeny rovněž byly izolované kosti křídel pterosaura (extrémně prodloužené a s širokou dřeňovou dutinou).
Zdroj:
Dzik et al., 2008
Dzik J., Sulej T. & Niedzwiedzki G., 2008 - A dicynodont−theropod association in the latest Triassic of Poland. Acta Palaeontologica Polonica 53 (4): 733–738.
It is generally accepted that during the Triassic the composition of tetrapod faunas underwent a series of fundamental transformations, mainly as a result of diversification of archosaurs and decline of therapsids (Benton 1994, 2004, 2006). The last herbivorous basal synapsids, dicynodonts, disappeared from the record in the early Norian of the Americas, about 220 Ma (Langer et al. 2007), being unknown from the Late Triassic of Europe. Here, we report a partially articulated skeleton and isolated bones of a giant rhino−size dicynodont in the Upper Triassic fluvial sediments at Lisowice (Lipie Śląskie clay−pit) in southern Poland. Paleobotanical data indicate an early Rhaetian age for the fauna (Dzik et al. 2008; Niedźwiedzki and Sulej 2008). The dicynodont bones are associated with bones of carnivorous dinosaurs, pterosaurs, as well as capitosaur and plagiosaur amphibians. Dicynodonts were represented in the Germanic Basin throughout the Late Triassic, as proven by findings of smaller dicynodonts in older deposits in the same area, associated there with temnospondyl amphibians. It appears, thus, that the fossil record of tetrapod succession in the Late Triassic was strongly controlled by ecological factors and biased by uneven representation of particular environments. The Lisowice assemblage proves that faunas dominated by dicynodonts did not entirely disappear at least until the end of the Triassic.
prosince 04, 2008
Stádo juvenilních ornitomimidů uvízlé v bahně - nová studie
Nová studie amerického paleontologa Davida J. Varricchia, na které se ale podílí i další paleontologové včetně slavného Paula C. Serena, se zabývá sociálním chováním dinosaurů. Už v úvodu studie autoři poznamenávají, že lokality, na kterých dominuje jediný dinosauří druh, byly vždy využívány pro získání poznatků o růstu, stádním chování, společenstvích a populační struktuře. Autoři zde vyjmenovávají studie od roku 1917 až po současnost. Zároveň zdůrazňují četné nevýhody takových lokalit, mezi které patří disartikulace (oddělení kostí), přesuny mršiny nebo kostí a ztráta materiálu kvůli povětrnostním vlivům nebo mrchožroutství. Tyto faktory komplikují sestavování modelů chování nebo paleoekologie. Nová studie se zabývá právě takovýmto typem nálezu - hustým nahromaděním koster jediného druhu, Sinornithomimus dongi, ze svrchnokřídové formace Ulansuhai ve Vnitřním Mongolsku. Při předchozích výkopech bylo nashromážděno 14 koster juvenilních jedinců, vykazujících podobný způsob fosilizace a nejevících žádné známky zvětrávání a pouze malé známky posmrtného přesunu. Přestože výjimečná zachovalost těchto exemplářů již byla v literatuře zmíněna (uvedeny jsou studie Kobayashi et al., 1999 a Kobayashi & Lü, 2003), okolnostem jejich zvláštního nahromadění se tyto studie vyhnuly.
Nová studie tvrdí, že stádo zůstalo uvězněno v bahně podél břehu vysychajícího jezera. Svědčí o tom shodný způsob jejich smrti a jejich uspořádání. V moderním prostředí je takovýto způsob uhynutí živočichů poměrně vzácný a vyžaduje určitou viskozitu půdy obvykle vznikající při částečném vysychání vodou nasycenách sedimentů. Fakt, že půda formace Suhongtu byla v době uhynutí sinornitomimů nasáklá vodou, lze pokládat za potvrzený - svědčí o něm hluboký průnik končetin a ocasů do podkladu a tvar stop v podobě písmene V. Přítomnost pískem vyplněných prasklin v zaschlém bahně a skořepatců (ostrakodů) blízko fosilizovaných koster zase naznačuje postupné vysychání. Je třeba připomenou, že tento způsob smrti zvířat není ve fosilním záznamu nijak neobvyklý a postihl velké množství pozemských obratlovců, bipedních i kvadrupedních, velikostí kolísajících od mnohatunových dinosaurů po hříbata. Sinornitomimové zřejmě podobně jako současní živočichů uvízlých v bahně zemřeli na dehydrataci, vyhladovění nebo se staly obětí predátorů - možná je samozřejmě i souhra těchto faktorů. Nasvědčuje tomu jejich posmrtná pozice a prezervační vzorec, který zahrnuje sklánějící se končetiny a přednostní zachování těch částí těla, které se ocitly v bahně - tj. především končetin, hlava zůstala na úrovni povrchu.
Neúplná mapa naleziště, mapa lokality Suhongtu a orientační data. Hlavní obrázek znázorňuje severní a centrální část lokality a je na něm zakreslena poloha 12 z celkových 13 fosilizovaných koster. Vložená mapka v horním pravém rohu ukazuje geografickou polohu lokality - ta je asi 90 km vzdálená od města Bayan Mod. Kruhovitý diagram blíže levému okraji obrázku zobrazuje polohu jednotlivých koster (čísla značí počet). Zrcadlový diagram blíže pravému okraji znázorňuje polohu izolovaných kosterních elementů.
Formace Ulansuhai leží v jižní části poušti Goby, v autonomní oblasti Čínské lidové republiky Vnitřní Mongolsko. Radiometrické datování vulkanických hornin ukazuje na stáří maximálně 92 milionů let. Konkrétní lokalita s fosilizovanými kostrami sinornitomima leží odhadem 30 km severozápadně od města Suhongtu (viz mapka v obrázku nad tímto odstavcem). Fosilie jsou zachovány v přibližně 1,3 metru silné vrstvě složené převážně z červeného a modrošedého jílovce prokládaného prachovcem. Podrobnější informace o sedimentologii lokality si kdokoli může přečíst v samotné studii (viz odkaz pod článkem). Studie obsahuje i podrobnou tabulku všech 13 koster (současné vykopávky totiž vyzvedly dalších 13 koster). Délka jejich femuru kolísá ve značném rozsahu od 18 centimetrů (exemplář LH PV11) po 36,4 centimetru v případě exempláře LH PV7. Většinu materiálu tvoří žebra, pouze ve dvou případech je přítomna lebka. Tři kostry mají zachovalé přední končetiny. Přítomny jsou někdy i kaudální a dorsální obratle, případně břišní žebra (gastralia). Z materiálu exemplářů LH PV5, LH PV6 a LH PV7 byly odebrány vzorky pro histologický rozbor. Ten spolu s jednoduchým měřením kostí potvrdil, že se ve všech případech jedná o juvenilní jedince.
Rozložení velikosti mezi juvenilními a subadultními exempláři z naleziště Suhongtu. Chybějící stadia mláďat velmi nízkého věku a dospělých jedinců jsou vyznačena šedou barvou. Tmavší oranžovou barvou jsou vyznačeny exempláře popisované studií Varricchio et al., 2008, světlejší potom exempláře odkryté už dříve (viz studie Kobayashi and Lü 2001)
Populační strukturu a socialitu studie analyzuje velmi podrobně. Zatímco nejmenší dva jedinci mohli mít věk v rozmezí jednoho až dvou let, žebro největšího exempláře ukazuje na stáří minimálně 7 let. Konkrétní charakteristiky kostí končetin ukazují, že ve věku, kdy zemřeli, tito dinosauři stále rostli značnou rychlostí. Z toho plyne, že stádo sinornitomimů sestávalo výhradně z juvenilních a subadultních jedinců ve věku jednoho až sedmi let. Nahromadění koster juvenilních jedinců bylo pozorováno i u jiných nepatčích dinosaurů, včetně terizinosaura rodu Falcarius (Zanno & Erickson, 2006), diplodokidního sauropoda (Myers & Storrs, 2007), ankylosaurida rodu Pinacosaurus (Jerzykiewicz et al., 1993), ceratopů (Gilmore, 1917; Lehman, 2006; Zhao et al., 2007) a několika ornitopodů (Forster, 1990; Varricchio & Horner, 1993; Scherzer, 2008; Scherzer & Varricchio, 2005; Garrison et al., 2007). Interpretace těchto nálezů jako příkladů sociálního chování dinosaurů byla ale kvůli nejistotám v tafonomii nejistá. Až nález ornitomimidů ze Suhongtu prokázal, že i předchozí nálezy znamenaly skutečný behaviorální signál. Mezi žijícími archosaury - krokodýly - jsou přitom taková společenství juvenilních jedinců spíše neobvyklým jevem. Studie uvádí tři rysy, podporující družnost nedospělých jedinců: (1) vejcorodost a relativně malá mláďata; (2) rozsáhlá ochrana vajec a mladých jejich rodiči a (3) několikaleté období růstu předcházející sexuální dospělosti. Zda je ale družnost nedospělých jedinců zaznamenaná u neptačích dinosaurů a recentních ptáků sdíleným odvozeným znakem (synapomorfií), zůstává nejasné. Stejné rysy jsou skutečně přítomné u pštrosa (Struthio camelus) nebo vrány (Corvus corax), u kterých také dochází ke sdružování mláďat, suabdultních jedinců a dospělců do skupin se smíšeným věkem, podobně jako pozorujeme u sinornitomima v Suhongtu. Studie však vzhledem k vzácnosti takového chování mezi žijícími ptáky preferuje hypotézu, podle kterého se toto chování vyvinulo u ptáků nezávisle.
Příčné řezy kostmi při histologickém rozboru. Obrázek A zachycuje příčný řez holenní kostí menšího exempláře (LH PV5, délka femuru = 21,6 cm). Obrázek B zachycuje příčný řez holenní kostí velkého exempláře (LH PV7, délka femuru = 36,4 cm). Obrázek C zachycuje příčný řez vnějšími vrstvami holenní kosti exempláře LH PV7.
Zdroj (včetně obrázků):
Varricchio et al., 2008
Abstrakt studie:
Varricchio, D.J., Sereno, P.C., Zhao, X., Tan, L., Wilson, J.A., and Lyon, G.H. 2008. Mud−trapped herd captures evidence of distinctive dinosaur sociality. Acta Palaeontologica Polonica 53 (4): 567–578.
A unique dinosaur assemblage from the Cretaceous beds of western Inner Mongolia preserves geologic and paleontologic data that clearly delineate both the timing and mechanism of death. Over twenty individuals of the ornithomimid Sinornithomimus dongi perished while trapped in the mud of a drying lake or pond, the proximity and alignment of the mired skeletons indicating a catastrophic mass mortality of a social group. Histologic examination reveals the group to consist entirely of immature individuals between one and seven years of age, with no hatchlings or mature individuals. The Sinornithomimus locality supports the interpretation of other, more taphonomically ambiguous assemblages of immature dinosaurs as reflective of juvenile sociality. Adults of various nonavian dinosaurs are known to have engaged in prolonged nesting and post hatching parental care, a life history strategy that implies juveniles spent considerable time away from reproductively active adults. Herding of juveniles, here documented in a Cretaceous ornithomimid, may have been a common life history strategy among nonavian dinosaurs reflecting their oviparity, extensive parental care, and multi−year maturation.
Nová studie tvrdí, že stádo zůstalo uvězněno v bahně podél břehu vysychajícího jezera. Svědčí o tom shodný způsob jejich smrti a jejich uspořádání. V moderním prostředí je takovýto způsob uhynutí živočichů poměrně vzácný a vyžaduje určitou viskozitu půdy obvykle vznikající při částečném vysychání vodou nasycenách sedimentů. Fakt, že půda formace Suhongtu byla v době uhynutí sinornitomimů nasáklá vodou, lze pokládat za potvrzený - svědčí o něm hluboký průnik končetin a ocasů do podkladu a tvar stop v podobě písmene V. Přítomnost pískem vyplněných prasklin v zaschlém bahně a skořepatců (ostrakodů) blízko fosilizovaných koster zase naznačuje postupné vysychání. Je třeba připomenou, že tento způsob smrti zvířat není ve fosilním záznamu nijak neobvyklý a postihl velké množství pozemských obratlovců, bipedních i kvadrupedních, velikostí kolísajících od mnohatunových dinosaurů po hříbata. Sinornitomimové zřejmě podobně jako současní živočichů uvízlých v bahně zemřeli na dehydrataci, vyhladovění nebo se staly obětí predátorů - možná je samozřejmě i souhra těchto faktorů. Nasvědčuje tomu jejich posmrtná pozice a prezervační vzorec, který zahrnuje sklánějící se končetiny a přednostní zachování těch částí těla, které se ocitly v bahně - tj. především končetin, hlava zůstala na úrovni povrchu.
Neúplná mapa naleziště, mapa lokality Suhongtu a orientační data. Hlavní obrázek znázorňuje severní a centrální část lokality a je na něm zakreslena poloha 12 z celkových 13 fosilizovaných koster. Vložená mapka v horním pravém rohu ukazuje geografickou polohu lokality - ta je asi 90 km vzdálená od města Bayan Mod. Kruhovitý diagram blíže levému okraji obrázku zobrazuje polohu jednotlivých koster (čísla značí počet). Zrcadlový diagram blíže pravému okraji znázorňuje polohu izolovaných kosterních elementů.Formace Ulansuhai leží v jižní části poušti Goby, v autonomní oblasti Čínské lidové republiky Vnitřní Mongolsko. Radiometrické datování vulkanických hornin ukazuje na stáří maximálně 92 milionů let. Konkrétní lokalita s fosilizovanými kostrami sinornitomima leží odhadem 30 km severozápadně od města Suhongtu (viz mapka v obrázku nad tímto odstavcem). Fosilie jsou zachovány v přibližně 1,3 metru silné vrstvě složené převážně z červeného a modrošedého jílovce prokládaného prachovcem. Podrobnější informace o sedimentologii lokality si kdokoli může přečíst v samotné studii (viz odkaz pod článkem). Studie obsahuje i podrobnou tabulku všech 13 koster (současné vykopávky totiž vyzvedly dalších 13 koster). Délka jejich femuru kolísá ve značném rozsahu od 18 centimetrů (exemplář LH PV11) po 36,4 centimetru v případě exempláře LH PV7. Většinu materiálu tvoří žebra, pouze ve dvou případech je přítomna lebka. Tři kostry mají zachovalé přední končetiny. Přítomny jsou někdy i kaudální a dorsální obratle, případně břišní žebra (gastralia). Z materiálu exemplářů LH PV5, LH PV6 a LH PV7 byly odebrány vzorky pro histologický rozbor. Ten spolu s jednoduchým měřením kostí potvrdil, že se ve všech případech jedná o juvenilní jedince.
Rozložení velikosti mezi juvenilními a subadultními exempláři z naleziště Suhongtu. Chybějící stadia mláďat velmi nízkého věku a dospělých jedinců jsou vyznačena šedou barvou. Tmavší oranžovou barvou jsou vyznačeny exempláře popisované studií Varricchio et al., 2008, světlejší potom exempláře odkryté už dříve (viz studie Kobayashi and Lü 2001)Populační strukturu a socialitu studie analyzuje velmi podrobně. Zatímco nejmenší dva jedinci mohli mít věk v rozmezí jednoho až dvou let, žebro největšího exempláře ukazuje na stáří minimálně 7 let. Konkrétní charakteristiky kostí končetin ukazují, že ve věku, kdy zemřeli, tito dinosauři stále rostli značnou rychlostí. Z toho plyne, že stádo sinornitomimů sestávalo výhradně z juvenilních a subadultních jedinců ve věku jednoho až sedmi let. Nahromadění koster juvenilních jedinců bylo pozorováno i u jiných nepatčích dinosaurů, včetně terizinosaura rodu Falcarius (Zanno & Erickson, 2006), diplodokidního sauropoda (Myers & Storrs, 2007), ankylosaurida rodu Pinacosaurus (Jerzykiewicz et al., 1993), ceratopů (Gilmore, 1917; Lehman, 2006; Zhao et al., 2007) a několika ornitopodů (Forster, 1990; Varricchio & Horner, 1993; Scherzer, 2008; Scherzer & Varricchio, 2005; Garrison et al., 2007). Interpretace těchto nálezů jako příkladů sociálního chování dinosaurů byla ale kvůli nejistotám v tafonomii nejistá. Až nález ornitomimidů ze Suhongtu prokázal, že i předchozí nálezy znamenaly skutečný behaviorální signál. Mezi žijícími archosaury - krokodýly - jsou přitom taková společenství juvenilních jedinců spíše neobvyklým jevem. Studie uvádí tři rysy, podporující družnost nedospělých jedinců: (1) vejcorodost a relativně malá mláďata; (2) rozsáhlá ochrana vajec a mladých jejich rodiči a (3) několikaleté období růstu předcházející sexuální dospělosti. Zda je ale družnost nedospělých jedinců zaznamenaná u neptačích dinosaurů a recentních ptáků sdíleným odvozeným znakem (synapomorfií), zůstává nejasné. Stejné rysy jsou skutečně přítomné u pštrosa (Struthio camelus) nebo vrány (Corvus corax), u kterých také dochází ke sdružování mláďat, suabdultních jedinců a dospělců do skupin se smíšeným věkem, podobně jako pozorujeme u sinornitomima v Suhongtu. Studie však vzhledem k vzácnosti takového chování mezi žijícími ptáky preferuje hypotézu, podle kterého se toto chování vyvinulo u ptáků nezávisle.
Příčné řezy kostmi při histologickém rozboru. Obrázek A zachycuje příčný řez holenní kostí menšího exempláře (LH PV5, délka femuru = 21,6 cm). Obrázek B zachycuje příčný řez holenní kostí velkého exempláře (LH PV7, délka femuru = 36,4 cm). Obrázek C zachycuje příčný řez vnějšími vrstvami holenní kosti exempláře LH PV7.Zdroj (včetně obrázků):
Varricchio et al., 2008
Abstrakt studie:
Varricchio, D.J., Sereno, P.C., Zhao, X., Tan, L., Wilson, J.A., and Lyon, G.H. 2008. Mud−trapped herd captures evidence of distinctive dinosaur sociality. Acta Palaeontologica Polonica 53 (4): 567–578.
A unique dinosaur assemblage from the Cretaceous beds of western Inner Mongolia preserves geologic and paleontologic data that clearly delineate both the timing and mechanism of death. Over twenty individuals of the ornithomimid Sinornithomimus dongi perished while trapped in the mud of a drying lake or pond, the proximity and alignment of the mired skeletons indicating a catastrophic mass mortality of a social group. Histologic examination reveals the group to consist entirely of immature individuals between one and seven years of age, with no hatchlings or mature individuals. The Sinornithomimus locality supports the interpretation of other, more taphonomically ambiguous assemblages of immature dinosaurs as reflective of juvenile sociality. Adults of various nonavian dinosaurs are known to have engaged in prolonged nesting and post hatching parental care, a life history strategy that implies juveniles spent considerable time away from reproductively active adults. Herding of juveniles, here documented in a Cretaceous ornithomimid, may have been a common life history strategy among nonavian dinosaurs reflecting their oviparity, extensive parental care, and multi−year maturation.
prosince 03, 2008
Paleoklimatologie a zmizení dinosaurů z formace Sânpetru
Jednu ze studií, které s dinosaury souvisí spíše nepřímo, napsal z tohoto blogu již dobře známý pár Darla Zelenitsky a François Therrien, ke kterým se ale tentokrát připojil i další známý paleontolog David Weishampel. Tématem jsou paleosoly (fosilní půdy) svrchnokřídové formace Sânpetru (Haţeg Basin, Rumunsko). Ty byly podrobeny geochemickému a makroskopickému i mikroskopickému výzkumu, který by měl posloužit pro rekonstrukci paleoklimatických a paleoenvironmentálních podmínek v této oblasti v době, kdy zde žili dinosauři. Autoři odhalili jednu facii (v tomto významu sedimentační prostředí) a pět různých pedotypů (typů půdy) ve stratigrafickém intervalu silném asi 860 metrů, který vystupuje na povrch v údolí Sibişel. Podrobný popis těchto pedotypů si lze přečíst v abstraktu, který jako vždy přetiskuji pod článkem. Přítomnost těchto pedotypů ukazuje na to, že krajina v oblasti dnešní formace Sânpetru byla složena z mokřin, sezónních mokřin a o něco sušších niv, podobně jako dnešní Indoganžská nížina. Pedogenické znaky a geochemie fosilní půdy ukazuje, že roční úhrn srážek v Rumunsku v období maastrichtu byl menší než 1000 mm. Srážky byly zřejmě rozděleny v průběhu roku velmi nerovnoměrně. Rozložení pedotypů také odhaluje menší i větší paleoenvironmentální změny, spojené s posunem komplexu sušších a vlhčích oblastí v reakci na změny pozice řek. Hlavní změny prostředí se udály především ve svrchní části formace, která se kompletně přeměnila v jednu velkou mokřinu. Tyto dramatické změny způsobily záplavy, které rovněž mohou za nedostatek místních fosilií větších obratlovců z tohoto období. Tento jev však byl předtím špatně interpretován jako vymizení dinosaurů na rozhraní křídy a terciéru. Právě tyto změny také způsobily posun ve kvalitě fosilií od zachovalých makrofosilií, objevujících se v jakýchsi nápadných "hřbitovech" ve spodní části formace Sânpetru, po mikrofosilie s občasným výskytem makrofosilií nahromaděné v horní části formace. Podle autorů by jejich teorie měla být důkladně zvážena při dalším hledání fosilií a interpretaci místního fosilního záznamu.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Therrien, F., Zelenitsky, D.K., and Weishampel, D.B. 2008. Palaeoenvironmental reconstruction of the Late Cretaceous Sânpetru Formation (Haţeg Basin, Romania) using paleosols and implications for the "disappearance" of dinosaurs. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: 10.1016/j.palaeo.2008.10.023.
Paleosols of the Late Cretaceous Sânpetru Formation (Haţeg Basin, Romania) are the subject of macroscopic, microscopic, and geochemical investigation in order to reconstruct the palaeoenvironmental and palaeoclimatic conditions in which dinosaurs lived. Study of overbank deposits present in an 860-m-thick stratigraphic interval of the Sânpetru Formation exposed along the Sibişel Valley reveals the presence of one facies and five different pedotypes: 1) finely laminated gray-green mudstones and siltstones interpreted as pond deposits; 2) bioturbated graygreen mudstones lacking macroscopic pedogenic features, interpreted as very poorly-developed hydromorphic paleosols; 3) bioturbated gray-green mudstones containing carbonate concretions, interpreted as poorly-developed hydromorphic paleosols; 4) mottled gray-green mudstones containing carbonate concretions and limited illuvial clay accumulation, interpreted as moderately-developed paleosols characterized by a high but fluctuating watertable; 5) bioturbated brown-red mudstones lacking macroscopic pedogenic features other than the occasional mottles, interpreted as poorly-developed paleosols that formed on the higher and better-drained floodplains, and; 6) bioturbated brown-red mudstones containing carbonate nodules, interpreted as moderately-developed calcareous paleosols that formed on distal floodplain settings. Although limited exposure prevents the documentation of lateral relationships of pedotypes, the presence of paleosol profiles that display characteristics of two different pedotypes suggests that they represent a lateral continuum on the landscape related to local differences in hydrology and relief (i.e., catena). The pedotype assemblage reveals that the Sânpetru landscape was a mosaic of wetlands, seasonal wetlands, and better-drained floodplain habitats, similar to the present-day Indogangetic Plains. Pedogenic features and aleosol geochemistry indicate that the Maastrichtian climate of Romania was subhumid (< 1000 mm rain/year) and characterized by strongly seasonal precipitation. The distribution of pedotypes through the Sânpetru Formation reveals small- and large-scale palaeoenvironmental changes associated with the shifting of a complex mosaic of wet and dry habitats in response to shifts in river position on the alluvial plain. However, a major palaeoenvironmental change occurs in the upper Sânpetru Formation, where the region was transformed into extensive wetlands. Such dramatic changes coincide with river competence increase, change in palaeocurrent directions, and dearth of macrovertebrate remains, which had been previously misinterpreted as evidence for the disappearance of dinosaurs at the Cretaceous-Tertiary boundary. These palaeoenvironmental changes, induced by tectonism, are responsible for the shift from preservation of macrofossils concentrated by hydraulic processes into conspicuous lenticular bonebeds in the lower Sânpetru Formation to preservation of microfossil, and more rarely macrofossil, remains in hydromorphic calcareous paleosols in the upper Sânpetru Formation. The consequences of palaeoenvironmental changes on vertebrate preservation mode must be considered in the search for fossils and interpretation of the fossil record.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Therrien, F., Zelenitsky, D.K., and Weishampel, D.B. 2008. Palaeoenvironmental reconstruction of the Late Cretaceous Sânpetru Formation (Haţeg Basin, Romania) using paleosols and implications for the "disappearance" of dinosaurs. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: 10.1016/j.palaeo.2008.10.023.
Paleosols of the Late Cretaceous Sânpetru Formation (Haţeg Basin, Romania) are the subject of macroscopic, microscopic, and geochemical investigation in order to reconstruct the palaeoenvironmental and palaeoclimatic conditions in which dinosaurs lived. Study of overbank deposits present in an 860-m-thick stratigraphic interval of the Sânpetru Formation exposed along the Sibişel Valley reveals the presence of one facies and five different pedotypes: 1) finely laminated gray-green mudstones and siltstones interpreted as pond deposits; 2) bioturbated graygreen mudstones lacking macroscopic pedogenic features, interpreted as very poorly-developed hydromorphic paleosols; 3) bioturbated gray-green mudstones containing carbonate concretions, interpreted as poorly-developed hydromorphic paleosols; 4) mottled gray-green mudstones containing carbonate concretions and limited illuvial clay accumulation, interpreted as moderately-developed paleosols characterized by a high but fluctuating watertable; 5) bioturbated brown-red mudstones lacking macroscopic pedogenic features other than the occasional mottles, interpreted as poorly-developed paleosols that formed on the higher and better-drained floodplains, and; 6) bioturbated brown-red mudstones containing carbonate nodules, interpreted as moderately-developed calcareous paleosols that formed on distal floodplain settings. Although limited exposure prevents the documentation of lateral relationships of pedotypes, the presence of paleosol profiles that display characteristics of two different pedotypes suggests that they represent a lateral continuum on the landscape related to local differences in hydrology and relief (i.e., catena). The pedotype assemblage reveals that the Sânpetru landscape was a mosaic of wetlands, seasonal wetlands, and better-drained floodplain habitats, similar to the present-day Indogangetic Plains. Pedogenic features and aleosol geochemistry indicate that the Maastrichtian climate of Romania was subhumid (< 1000 mm rain/year) and characterized by strongly seasonal precipitation. The distribution of pedotypes through the Sânpetru Formation reveals small- and large-scale palaeoenvironmental changes associated with the shifting of a complex mosaic of wet and dry habitats in response to shifts in river position on the alluvial plain. However, a major palaeoenvironmental change occurs in the upper Sânpetru Formation, where the region was transformed into extensive wetlands. Such dramatic changes coincide with river competence increase, change in palaeocurrent directions, and dearth of macrovertebrate remains, which had been previously misinterpreted as evidence for the disappearance of dinosaurs at the Cretaceous-Tertiary boundary. These palaeoenvironmental changes, induced by tectonism, are responsible for the shift from preservation of macrofossils concentrated by hydraulic processes into conspicuous lenticular bonebeds in the lower Sânpetru Formation to preservation of microfossil, and more rarely macrofossil, remains in hydromorphic calcareous paleosols in the upper Sânpetru Formation. The consequences of palaeoenvironmental changes on vertebrate preservation mode must be considered in the search for fossils and interpretation of the fossil record.
prosince 02, 2008
Susan Hendrickson
V dnešní den slaví 61. narozeniny americká paleontoložka Susan Hendrickson, proslulá především svým objevem dosud nejkompletnější a největší (délka 12,8 metru) fosilizované kostry populárního druhu Tyrannosaurus rex. Ta má označení FMNH PR2081, je už ale zřejmě navždy na počest své objevitelky známa jako "Sue" (v budoucnu o Sue napíšu samostatný článek, nebo zmíním více podrobností v samotném popisu tyrannosaura, který ale zatím nechystám - do té doby více informací jen zde). Sue, objevená v Jižní Dakotě, je dnes vystavena v chicagském Field Museum v americkém státě Illinois. Její objevitelka v současnosti žije v Hondurasu. Roku 2003 vydala autobiografii nazvanou Hunt for the Past: My Life as an Explorer. Patří mezi nejpopulárnější osobnosti současné paleontologie (z hlediska nejširší veřejnosti), účastnila se ale i archeologických vykopávek.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=250
http://en.wikipedia.org/wiki/Sue_Hendrickson
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=250
http://en.wikipedia.org/wiki/Sue_Hendrickson
prosince 01, 2008
Dinosauři pomáhají určit stáří africké formace Tiourarén
Nová studie Olivera Rauhuta a Adriany López-Arbarella se dinosaurů týká sice poněkud okrajově, přesto si zaslouží zmínku i mimo kategorii "studie okrajově související s dinosaury". Zabývá se nigerskou formací Tiourarén a obecně faunou, která žila na superkontinentu Gondwana ve střední části období druhohor. Už na začátku abstraktu své studie autoři konstatují, že terestriální obratlovci Afriky jsou z období předcházejících stupni apt (předposlednímu stupni spodní křídy) dosud známi jen velmi málo. Možné zlepšení v tomto směru může poskytnout právě materiál z formace Tiourarén a obecně i z pánve Iullemmeden, ve které zmíněná formace leží. Tato jednotka byla datována do spodní křídy a do období před stupněm apt - na základě rybí fauny a geologické příbuznosti s dalšími jednotkami v Iullemmedenu. Toto datování ale vymezilo jen horní limit stáří (apt). Přesnější datování ale mohou poskytnout fosilie zdejších dinosauřích taxonů, resp. zjištění jejich fylogenetické příbuznosti s druhy známými z jiných lokalit. Příbuznost byla zaznamenána u druhů pocházejících z pozdní střední jury nebo rané svrchní jury. Stáří formace Tiourarén tak na základě těchto dat autoři formulují jako "před-kimmeridžské", zřejmě pozdně střednojurské. Pokud "dinosauří" dataci akceptujeme, může se významným způsobem změnit náhled na gondwanskou dinosauří fauny během posledních období střední jury. Fauny z jižní oblasti superkontinentu Gondwana byly výrazně odlišné od faun ze severní části a dokonce s nimi vykazovaly méně společných rysů než s eurasijskými dinosaury. Možné vysvětlení spočívá v existenci geografické bariéry se suchým podnebím a pouštními podmínkami ve střední části tohoto superkontinentu.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Rauhut, O.W.M., and López-Arbarello, A. 2008. Considerations on the age of the Tiouaren Formation (Iullemmeden Basin, Niger, Africa): implications for Gondwanan Mesozoic terrestrial vertebrate faunas. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: 10.1016/j.palaeo.2008.10.019.
Pre-Aptian mid-Mesozoic terrestrial vertebrates from the African continent are still very poorly known. In Niger, the Tiouaren Formation in the Iullemmeden Basin has yielded dinosaur and other vertebrate remains, and this unit has been dated as Early Cretaceous, most probably pre-Aptian, on the basis of its fish fauna and gelogical relations to other units in the basin. A review of the fish fauna and invertebrates from this formation does not provide any evidence for such an age, and the geological relations only help to constrain the upper limit for the age of the formation (Aptian). In contrast, the described dinosaur taxa are phylogenetically nested with late Middle Jurassic to Early Late Jurassic taxa from other localities, and thus indicate a pre-Kimmeridgian, probably late Middle Jurassic age for the Tiouaren Formation. Under the assumption of such an age, the dinosaur fauna of this formation provides new insights into dinosaur faunal provincialism during the latest Middle Jurassic. Northern Gondwanan faunas of that time seem to have been different from southern Gondwanan faunas, and show closer affinities to Eurasian faunas than to the latter. A possible explanation for this might be a climatically controlled geographic barrier due to pronounced arid conditions and thus desert environments in central Gondwana during this time.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Rauhut, O.W.M., and López-Arbarello, A. 2008. Considerations on the age of the Tiouaren Formation (Iullemmeden Basin, Niger, Africa): implications for Gondwanan Mesozoic terrestrial vertebrate faunas. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: 10.1016/j.palaeo.2008.10.019.
Pre-Aptian mid-Mesozoic terrestrial vertebrates from the African continent are still very poorly known. In Niger, the Tiouaren Formation in the Iullemmeden Basin has yielded dinosaur and other vertebrate remains, and this unit has been dated as Early Cretaceous, most probably pre-Aptian, on the basis of its fish fauna and gelogical relations to other units in the basin. A review of the fish fauna and invertebrates from this formation does not provide any evidence for such an age, and the geological relations only help to constrain the upper limit for the age of the formation (Aptian). In contrast, the described dinosaur taxa are phylogenetically nested with late Middle Jurassic to Early Late Jurassic taxa from other localities, and thus indicate a pre-Kimmeridgian, probably late Middle Jurassic age for the Tiouaren Formation. Under the assumption of such an age, the dinosaur fauna of this formation provides new insights into dinosaur faunal provincialism during the latest Middle Jurassic. Northern Gondwanan faunas of that time seem to have been different from southern Gondwanan faunas, and show closer affinities to Eurasian faunas than to the latter. A possible explanation for this might be a climatically controlled geographic barrier due to pronounced arid conditions and thus desert environments in central Gondwana during this time.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)