Hypsilophodon ztratil brnění, získal ptačí hrudní koš

Podle nového studie, která byla přijata pro publikování v časopise Cretaceous Research byl Hypsilophodon foxii překvapivě rychlým běžcem. Hypsilophodon, malý býložravý ornitopod žijící ve spodní křídě (období barrem, tj. před 132 - 125 miliony let) byl dlouhý přes 2 metry a je jedním z nejlépe známých dinosaurů. Je rovněž jedním z prvních známých dinosaurů - byl popsán roku 1869, teprve 27 let od zavedení pojmu Dinosauria. Ve své době šlo o jednoho z nejrozšířenějších dinosaurů. Jeho pozůstatky známe z jihovýchodní Anglie, konkrétně z formace Wealden. Nové výzkumy ukazují, že mohl běžet rychlostí i 22 km/h.

Podle nových závěrů však neměl žádný "krunýř" z dermálních plátů, jak se dříve předpokládalo. U všech exemplářů, u kterých byla identifikována přítomnost tenkých dermálních plátů pokládaných za součást "brnění", byly tyto pláty svým postranním povrchem spjaty s distálními částmi předních žeber živočicha. Srovnání s jinými ornitopody z rodů Talenkauen a Thescelosaurus prokázalo, že tyto struktury netvořily "brnění", jako u hypsilofodontových ptakopánvých příbuzných, ale mineralizované chrupavčité mezižeberní pláty, které mohly živočichovi pomoci regulovat dýchání, a to zvláště během extrémní fyzické námahy. Richard Butler, spoluautor zmíněné studie (spolu s Peterem Galtonem) tvrdí, že díky protáhlým nohám a vyztuženému ocasu, který vyvažoval tělo, byl Hypsilophodon skoro určitě rychlým běžcem. Butler, paleontolog londýnského Natural History Museum dodává, že pláty možná mohly podpírat hrudní koš během rychlého běhu.

Tyto závěry se zakládají na analýzách četných koster hypsilofodona, dinosaura se "zuby s vysokou korunkou", jak zní překlad jeho rodového jména. Butler a Galton dále zdůrazňují, že pláty sice žebra pokrývaly, nebyly s nimi ale pevně spojeny. Po smrti živočicha se pak tyto struktury "pomíchaly" s kostmi živočicha a paleontologové je proto mylně interpretovali jako dermální brnění podobné tyreoforům. Autoři studie se dále domnívají, že tyto pláty jsou podobné kostěným strukturám hrudního koše dnešních ptáků. Je to jeden z mnoha důkazů potvrzujících dnes již obecně přijímanou teorii, že ptáci jsou malí draví dinosauři, kteří přežili katastrofu, jež zahubila ostatní skupiny dinosaurů a ke které došlo před 65,5 miliony let. Stejné tenké mineralizované pláty byly zaznamenané i u jiných dinosauřích fosilií, proto je možné se domnívat, že tyto struktury měli minimálně všichni malí ornitopodi.

Se závěry Butlera a Galtona se ztotožňují i další paleontologové. Clint Boyd z North Carolina State University tvrdí, že s jejich interpretací kostěných struktur jako mezižeberních plátů plně souhlasí a dodává, že objev otevřel nový prostor pro další výzkumy evoluce a funkcí těchto struktur. Paleontolog Darren Naish se domnívá, že přítomnost těchto struktur byla mezi malými býložravými dinosaury velmi rozšířená nebo dokonce univerzální. Jak také Naish podotkl, studie dokazuje, že i na jednom z nejlépe známých dinosaurů je stále možné objevit něco nového.


Zdroj:

http://www.abc.net.au/science/articles/2008/08/21/2342407.htm?site=science&topic=latest

Zdroj obrázku:

http://www.geocities.com/dinowight/hypsilophodon-skel.jpg