Jedna z nejzajímavějších studií poslední doby, kterou bohužel nemám k dispozici celou, popisuje nový rod a druh pterosaura (vůbec první v letošním roce) z proslavené formace Yixian v čínské autonomní provincii Vnitřní Mongolsko (spadá pod spodní křídu). Musíme se tak spokojit s abstraktem, který detaily zrovna neoplývá. Ningchengopterus liuae, jak zní jméno nového taxonu, byl popsán na základě téměř kompletní kostry juvenilního jedince s dochovanou lebkou a dokonce i měkkými tkáněmi. Nový druh je charakteristický lebkou, která je o něco delší než dorzální (hřbetní) a sakrální (křížová) část páteře dohromady. V horních a dolních čelistech se dohromady nalézá celkem 50 zubů. Obratle ze střední části krku jsou zkrácené; humerus (kost ramenní) a skapula (lopatka) se svou délkou vyrovnají metakarpálu křídla. Kost loketní a kost stehenní svou délkou odpovídají prvnímu a třetímu prstnímu článku křídel. Podobný poměr mezi falangem (prstním článkem) 2 a falangem 1 u křídel ningchengoptera a rodu Eosipterus naznačuje, že by Ningchengopterus mohl být blízce příbuzný ctenochasmatidním pterosaurům (podle Unwin, 2006 je Ctenochasmatidae jedním z kladů existujících v rámci širší skupiny Ctenochasmatoidea, která spolu s azhdarchoidy a dsungaripteroidy tvoří klad Lophocrania). Poměr ale také může dokazovat pouze to, že u některých pterosaurů rostly první dva prstní články křídel stejnorozměrně. Abstrakt se neodvolává na žádnou fylogenetickou analýzu a ani není zřejmé, jestli ji autor provedl.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Lü J. (2009). "A baby pterodactyloid pterosaur from the Yixian Formation of Ningcheng, Inner Mongolia, China". Acta Geologica Sinica 83 (1): 1–8.
A new baby pterodactyloid pterosaur with soft tissue preserved, Ningchengopterus liuae gen. et sp. nov., is erected based on a nearly complete skeleton with a skull. It was characterized by the skull, slightly longer than the combined length of the dorsal and sacral vertebrae; 50 teeth (including upper and lower jaws); short mid-cervical vertebrae; the humerus and the scapula, equal to that of the wing metacarpal in length; the ulna and the femur, equal to that of the first and third wing phalanx in length, respectively. The similar ratio of the wing phalanx 2 to wing phalanx 1 of Ningchengopterus and Eosipterus implies that Ningchengopterus may be close to the ctenochasmatid pterosaur. However, it may also imply that the isometrically growing of the first two wing phalanges exists among some pterosaurs.
února 24, 2009
Změny v dinosauří fauně z Cedar Mountain zkoumány pomocí onkoidů
Originální způsob, jak lépe porozumět změnám v dinosauří fauně z Cedar Mountain Formation (Utah), které se udály ve spodní křídě, přináší jedna z mnoha dalších nových studií. Zkoumá tyto události za pomoci onkolitů - tělísek složených z uhličitanu vápenatého, vzniklých postupným přirůstáním vrstev sinic. Studie se konkrétně zaměřila na oblast Woodside Anticline. Pro důkladné pochopení změn, ke kterým ve spodní křídě u dinosaurů docházelo, je nutná nejen důkladná analýza horninových jednotek, ale i porozumění rozsáhlejším vzorcům druhohorního fosilního záznamu a tektoniky. Onkolity se sice v Cedar Mountain Formation vynořují na povrch, mimo Woodside Anticline ale nejsou příliš rozšířené. Populaci onkolitů zde tvoří dva hlavní typy: hojnější útvary s průměrem 2 - 5 cm a menší populace s průměrem menším než 25 cm (právě větším onkolitům se říká onkoidy, což je slovo, které abstrakt studie používá častěji). Jako jádra, ke kterým později vrstvičky přirůstali, sloužil nejen vápenec, ale i dinosauří kosti. Petrografie onkoidů naznačuje, že tyto útvary vznikaly na břehu jezera, kam byly splavovány dinosauří kosti. Ty byly následně obalovány vrstvami bakterií a vznikly onkolity, resp. onkoidy. Charakteristiky těchto útvarů také naznačují, že výška břehů jezera byla ovlivněna kolísající hladinou vody. Dinosauři zde tedy žili kolem sladkovodního, tzv. efemérního jezera - takové jezero bylo naplněno vodou jen po určitou část roku.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie/term.pl?onkolit
Abstrakt studie:
Shapiro, R.S., Fricke, H.C., and Fox, K. 2009. Dinosaur-bearing oncoids from ephemeral lakes of the Lower Cretaceous Cedar Mountain Formation, Utah. Palaios 2(4):51-58. doi: 10.2110/palo.2008.p08-013r.
Here we document the occurrence of locally common oncoids in the Cedar Mountain Formation of Utah in the Woodside Anticline area of the San Rafael Swell and use them to understand changes in the Early Cretaceous landscape and their effects on the dinosaur fauna. Detailed facies analysis is required to understand the context of these changes within the broader patterns of Mesozoic tectonics and the fossil record. Oncolite crops out in the Cedar Mountain Formation, directly overlying the Buckhorn Conglomerate. Oncolite is not widely distributed outside of the Woodside Anticline area. The oncoids are found in a bimodal population with the majority in the 2-5-cm-diameter range and a smaller population >25 cm in diameter. Nuclei are mostly rounded chert clasts and also include litharenite, polymict conglomerate, limestone, and both abraded and nonabraded dinosaur bone and wood fragments. Cortices are 3-5 mm thick with distinct, penecint (laminae that completely enclose a body; Hofmann, 1969), low-relief laminae. Some laminae are crenulated and comprise ministromatolites. The petrography of the oncoids suggests formation along lake margins where large fragments of reworked sedimentary clasts and dinosaur bones came to rest and were coated by bacterial mats. Caliche cements and coats some of the oncolite; these define a lake shoreline affected by fluctuating lake level. The isotope geochemistry indicates a combination of primary and diagenetic signals consistent with oncoid formation in open, ephemeral freshwater lakes.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie/term.pl?onkolit
Abstrakt studie:
Shapiro, R.S., Fricke, H.C., and Fox, K. 2009. Dinosaur-bearing oncoids from ephemeral lakes of the Lower Cretaceous Cedar Mountain Formation, Utah. Palaios 2(4):51-58. doi: 10.2110/palo.2008.p08-013r.
Here we document the occurrence of locally common oncoids in the Cedar Mountain Formation of Utah in the Woodside Anticline area of the San Rafael Swell and use them to understand changes in the Early Cretaceous landscape and their effects on the dinosaur fauna. Detailed facies analysis is required to understand the context of these changes within the broader patterns of Mesozoic tectonics and the fossil record. Oncolite crops out in the Cedar Mountain Formation, directly overlying the Buckhorn Conglomerate. Oncolite is not widely distributed outside of the Woodside Anticline area. The oncoids are found in a bimodal population with the majority in the 2-5-cm-diameter range and a smaller population >25 cm in diameter. Nuclei are mostly rounded chert clasts and also include litharenite, polymict conglomerate, limestone, and both abraded and nonabraded dinosaur bone and wood fragments. Cortices are 3-5 mm thick with distinct, penecint (laminae that completely enclose a body; Hofmann, 1969), low-relief laminae. Some laminae are crenulated and comprise ministromatolites. The petrography of the oncoids suggests formation along lake margins where large fragments of reworked sedimentary clasts and dinosaur bones came to rest and were coated by bacterial mats. Caliche cements and coats some of the oncolite; these define a lake shoreline affected by fluctuating lake level. The isotope geochemistry indicates a combination of primary and diagenetic signals consistent with oncoid formation in open, ephemeral freshwater lakes.
Dinosauři a pevninský most mezi Laurasií a Gondwanou ve spodní křídě
Dinosauři z Pyrenejského poloostrova jsou v nové studii José Canuda a kolektivu zmiňováni jako možný důkaz pro propojení, jenž zřejmě ještě ve spodní křídě existovalo mezi dvěma superkontinety - Gondwanou a Laurasií. Některé křídové taxony byly interpretovány jako mající výhradně "gondwanský", příp. "laurasijský" původ, protože z těchto kontinentů pocházela většina z jejich dochovaného materiálu. Příležitostný výskyt těchto taxonů mimo jejich "domovské" kontinenty byl často vysvětlován rozptýlením z původního místa výskytu, ke kterému mělo dojít prostřednictvím pevninských mostů neurčité polohy. Příkladem takového rozptylu mohou být spodnokřídoví dinosauři z Evropy a Afriky. Určité evropské taxony měly mít podle dřívějších interpretací svůj původ v Gondwaně. Pokud budeme pohlížet na výskyt těchto dinosaurů na obou pevninských celcích jako na výsledek spojení, které v určité době mohlo existovat mezi Laurasií a západní Gondwanou, můžeme rozptyl považovat za dobré vysvětlení. Předpokládalo se, že interkontinentální most mezi Afrikou a Evropou byl tvořen souostrovím, jehož část tvořil také dnešní Pyrenejský poloostrov. Tato interpretace vznikla ze staršího názoru, podle kterého podobný most existoval již ve svrchní juře a který vysvětloval výskyt shodných taxonů ornitopodních dinosaurů v Africe i Evropě. Na jižním pobřeží Pyrenejského poloostrova ale už na konci spodní jury začalo období tektonického neklidu, což vedlo k vytvoření sedimentární brázdy s hlubokomořskou sedimentací v oblasti známé jako "Subbetic zone" (odpovídá tzv. Betic Cordillera v jižním Španělsku, západně od Gibraltaru). Rozdíly v pozorované dinosauří fauně ze západní Gondwany a Pyrenejského poloostrova v období spodní křídy (konkrétně valanginu, hauterivu a berriasu, což jsou stupně, které zahrnuje autory použitý pojem "Neocomian") mohou být vysvětleny pomocí endemismu a lokálních vymírání. Ostrovy, které formovaly iberskou desku, byly v této době Gondwaně nejbližším výběžkem Laurasie, takže zde ale existovalo oddělení v podobě několik set kilometrů širokého pásma volného moře bez ostrovů. Takovou bariéru by dinosauři zřejmě překonali jen těžko. Podle autorů tak postrádáme důkazy o spodnokřídovém propojení Gondwany a Laurasie skrz Pyrenejský poloostrov. Tato situace se ale podle nich mohla změnit na přelomu barremu a aptu (tzn. zhruba před 121 miliony let). Některé taxony, které byly v Evropě přítomny v období hauterivu až barremu, jsou zaznamenány v Gondwaně v době začínajícího aptu. Přes alternativní způsoby interpretace (např. kompletnější záznam na přelomu barremu a aptu) nemůže být spojení mezi oběma superkontinenty v tomto období vyloučeno. Geologická podpora této teorie z Pyrenejského poloostrova ale opět chybí, takže pevninský most se zřejmě nacházel spíše v jihovýchodní Itálii. V této oblasti existují horniny s dinosauřími pozůstatky, které na konci barremu tvořily pobřežní mělčiny.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Canudo, J.I., Barco, J.L., Pereda-Suberbiola, X., Ruiz-Omeñaca, J.I., Salgado, L., Torcida Fernández-Baldor, F., and Gasulla, J.M. 2009. What Iberian dinosaurs reveal about the bridge said to exist between Gondwana and Laurasia in the Early Cretaceous. Bulletin de la Société Géologique de France 180(1):5-11. doi: 10.2113/gssgfbull.180.1.5.
Some Cretaceous dinosaur taxa with a broad enough record on the continents of the northern hemisphere (Laurasia) or in the southern continents (Gondwana) have been interpreted as Laurasian or Gondwanan in origin. The occasional presence of these taxa outside Laurasia or Gondwana respectively has frequently been explained in terms of dispersal from their place of origin by means of land bridges that are indeterminate in location and character. One example of such a dispersal event is provided by the Early Cretaceous dinosaurs of Europe and Africa. Certain European taxa have been interpreted as having their origin in Gondwana. If we regard these presences common to both areas as being the result of a point of communication between Laurasia and western Gondwana or at least of sporadic flows in both directions during the Early Cretaceous, we may opt for dispersal as an explanation. It has been assumed that there was an intercontinental bridge between Africa and Europe passing through the archipelago of which Iberia formed a part. This interpretation emerged from the idea that such a bridge existed in the Late Jurassic, explaining the presence of similar ornithopod dinosaurs in Africa and Europe. However, from the end of the Early Jurassic a period of "rift" began on the southern Iberian margin, entailing the formation of a sedimentary furrow with pelagic sedimentation in what is known as the Subbetic zone. Moreover, the differences in the observed dinosaur fauna between western Gondwana and the Iberian Peninsula in the Neocomian can be explained as the result of endemism and regional extinctions. The archipelago that formed the Iberian plate was Laurasia’s closest continental mass to Gondwana during the Neocomian, yet there was still a separation of several hundred kilometres of open ocean without islands. Such a barrier would seem difficult for dinosaurs to overcome. As such, we lack proof of communication between the two supercontinents via Iberia during the Neocomian. The situation appears to change in the Barremian-Aptian transition. Some of the taxa present in the Hauterivian-Barremian of Europe are recorded in Gondwana from the Aptian onwards. This can possibly be explained in terms of the more complete record that exists, but it cannot be ruled out that a communication was established between Gondwana and Laurasia at the end of the Barremian. For the time being, we lack geological support for this bridge in Iberia, yet it might be located in Apulia, where there is a great development of shallow-shelf carbonates with dinosaur remains from the period in question.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Canudo, J.I., Barco, J.L., Pereda-Suberbiola, X., Ruiz-Omeñaca, J.I., Salgado, L., Torcida Fernández-Baldor, F., and Gasulla, J.M. 2009. What Iberian dinosaurs reveal about the bridge said to exist between Gondwana and Laurasia in the Early Cretaceous. Bulletin de la Société Géologique de France 180(1):5-11. doi: 10.2113/gssgfbull.180.1.5.
Some Cretaceous dinosaur taxa with a broad enough record on the continents of the northern hemisphere (Laurasia) or in the southern continents (Gondwana) have been interpreted as Laurasian or Gondwanan in origin. The occasional presence of these taxa outside Laurasia or Gondwana respectively has frequently been explained in terms of dispersal from their place of origin by means of land bridges that are indeterminate in location and character. One example of such a dispersal event is provided by the Early Cretaceous dinosaurs of Europe and Africa. Certain European taxa have been interpreted as having their origin in Gondwana. If we regard these presences common to both areas as being the result of a point of communication between Laurasia and western Gondwana or at least of sporadic flows in both directions during the Early Cretaceous, we may opt for dispersal as an explanation. It has been assumed that there was an intercontinental bridge between Africa and Europe passing through the archipelago of which Iberia formed a part. This interpretation emerged from the idea that such a bridge existed in the Late Jurassic, explaining the presence of similar ornithopod dinosaurs in Africa and Europe. However, from the end of the Early Jurassic a period of "rift" began on the southern Iberian margin, entailing the formation of a sedimentary furrow with pelagic sedimentation in what is known as the Subbetic zone. Moreover, the differences in the observed dinosaur fauna between western Gondwana and the Iberian Peninsula in the Neocomian can be explained as the result of endemism and regional extinctions. The archipelago that formed the Iberian plate was Laurasia’s closest continental mass to Gondwana during the Neocomian, yet there was still a separation of several hundred kilometres of open ocean without islands. Such a barrier would seem difficult for dinosaurs to overcome. As such, we lack proof of communication between the two supercontinents via Iberia during the Neocomian. The situation appears to change in the Barremian-Aptian transition. Some of the taxa present in the Hauterivian-Barremian of Europe are recorded in Gondwana from the Aptian onwards. This can possibly be explained in terms of the more complete record that exists, but it cannot be ruled out that a communication was established between Gondwana and Laurasia at the end of the Barremian. For the time being, we lack geological support for this bridge in Iberia, yet it might be located in Apulia, where there is a great development of shallow-shelf carbonates with dinosaur remains from the period in question.
února 23, 2009
Pterosauří respirace a rozložení vzdušných vaků
V poslední době vůbec nestíhám informovat o novinkách z oblasti paleontologie kladu Ornithodira. Nové studie se vynořují neustále a když jsou volně dostupné v kompletním znění, byla by škoda psát jen stručný výtah...
Pterosauři byli první skupinou obratlovců, která vyvinula skutečný aktivní let, komplexní a fyziologicky náročný způsob pohybu, který vyžaduje mnoho anatomických modifikací - nejvíce samozřejmě na předních končetinách. Tyto modifikace však přinesly z hlediska délky setrvání kladu a diverzity ohromn evoluční úspěch. Po bazální radiaci ve svrchním triasu se pterosauři adaptovali na širokou škálu kontinentálních i mořských ekosystémů a zůstali úspěšnými vzdušnými predátory až do katastrofických změn na konci svrchní křídy, tedy déle než 150 milionů let. Snaha pochopit pterosauří evoluční historii a biologii byla dlouho komplikována jejich špatným fosilním záznamem, daným absencí pterosauřích fosilií v lakustrinních (jezerních) a fluviálních (říčních) sedimentech, stejně jako samotnou povahou pterosauří kostry, složené z lehce stavěných dutých kostí. Většina pterosauřích koster je nějakým způsobem poškozena tak, že jemné anatomické detaily a prostorové uspořádání skeletu jsou zdeformovány nebo úplně ztraceny. Několik studií se již zaměřilo na pterosauří respiraci, informací dostupných v odborné literatuře je však přesto jen málo. Příslušné analýzy se většinou omezují jen na izolovaný anatomick systém, jako prepubis u studie Carrier & Farmer, 2000 nebo jen na taxonomicky úzkou skupinu, jako jsou pokročilí pterodaktyloidi v případě studií Ruben et al., 2003 a Jones & Ruben, 2001. Závěry vzešlé z takovýchto analýz ukazují na téměř nepohyblivý hrudní koš spojený s plicním systémem ne nepodobným tomu u současných plazů. Z toho vyplývalo, že pterosauři měli být klad ektotermních živočichů s neměnnou metabolickou rychlostí, nebo pochybné závěry o spřízněnosti s respiračním systémem buď současných ptáků, nebo krokodýlů. Neptačí sauropsidi vykazují velkou různorodost v anatomii dýchací soustavy a jejím výkonu. Současný důkazní materiál naznačuje, že pterosauři disponovali vysoce účinnými letovými schopnostmi, což paleontology opět přivádí k zajímavým otázkám ohledně struktury a funkce jejich dýchací soustavy. Autoři studie - Leon Claessens, Patrick O´Connor a David Unwin prozkoumali respirační aparát pterosaurů s využitím pokroků dosažených ve výzkumu dýchací soustavy u recentních archosaurů (ptáků a krokodýlů), aby zjistili jejich ventilační schopnosti. Autoři se ve své nové studii narozdíl od svých předchůdců zaměřili jak na bazální (Eudimorphodon, Rhamphorhynchus), tak odvozené pterosaury (Pteranodon a Anhanguera), u kterých se dobře zachoval trup. Data získáná s použitím počítačové tomografie z téměř kompletní, s nepoškozenou trojrozměrnou strukturou dochované kostry spodnokřídového ornithocheirida Anhanguera sloužila jako srovnání pro základní výzkum. Rentgenové studie kosterních pohybů při plicní ventilaci u aligátorů a ptáků poskytly základní data pro rekonstrukci pterosauřího dýchání.
CT skeny a fotografie ilustrující vnější pneumatické otvory u ornithocheiroida Anhanguera santanae (AMNH 22555). Obratlové (a, b), zápěstní (c, d) a pánevní elementy jsou charakterizovány přítomností tenkých kostních stěn a velkých vnitřních dutin (b, d, f). a, b - obratel ze střední části krku (šestý) v nakloněném kraniolaterálním pohledu (a) a jeho příčný průřez rovněž v tomto pohledu (b). Výška obratle = 5 cm. c, d - levý distální synkarpál (útvar vzniklý srůstem distálních karpálů) při proximálním pohledu (c) a jeho příčný průřez také v tomto pohledu (d). e - horní pohled na blok horniny s pánevními elementy, křížovými obratli a zadními hřbetními obratli. Černé šipky ukazují pozici pneumatických otvorů na vybraných obratlech (e) a bílé šipky ukazují jak pneumatické otvory, tak vnitřní pneumatizované dutiny na pánevních elementech (f). Hvězdičky na (e) vymezují rovinu příčného řezu, jehož CT zobrazení je viditelné na (f). f - Příčný CT sken napříč pánevním blokem ukazuje pneumatizaci neurálních trnů křížových obratlů, kostí kyčelních a levé kosti stydké. Pruh měřítka (c - f) = 1 cm. li = levé ilium; Ns = neurální trn; Pf = pneumatické otvory; Pz = prezygapofýza; ri = pravá kost kyčelní; rp = pravá kost stydká; s3 = třetí křížový obratel.
Hrudní koš pterosaurů, včetně těch nejprimitivnějších forem typu svrchnotriasového druhu Eudimorphodon ranzii, sestával z velké, osifikované kosti prsní a dvou typů žeber: vertebrálních, napojujících se na obratle, a sternálních, napojujících se na kost prsní. Mezilehlá žebra, přítomná u bazálních lepidosaurů a žijících krokodýlů, pterosaurům chybí - to naznačuje omezení volnosti pohybů hrudníku oproti bazálním amniotám a jiným archosaurům. Výzkumy X-paprsky u amerického aligátora (Alligator mississippiensis) potvrdily význam dodatečných žeberních segmentů pro mobilitu hrudníku. Morfologie trupu se u pterosaurů v některých aspektech, klíčových pro plicní ventilaci a efektivitu dýchání, odlišovala oproti předchozím popisům. Navzdory nim totiž pterosauří sternální žebra neměla jednotnou délku: ta zadní délkou dvakrát nebo i více překonávala přednější elementy. Následkem toho se zadní okraj pterosauří prsní kosti svažoval posteroventrálně (dozadu a dolů), podobně jako u ptáků. Dřívější rekonstrukce ale předpokládaly horizontálně nebo dokonce posterodorzálně (nahoru a dozadu) se svažující prsní kost. Pterosauří trup tak mohl být nejhlubší v zadní části prsního regionu a následkem prodloužených zadních sternálních žeber tato oblast mohla tato oblast podstoupit největší celkové změny objemu v průběhu plicní ventilace. Sternální žebra dobře zachovaných exemplářů ramforyncha a pteranodona nesou komplikované horní a dolní výběžky, které autoři onačili jako "sternokostapofýzy". Tyto výběžky zřejmě fungovaly jako páky, které zvětšovaly rameno síly mezižeberních svalů (v biologii můžeme považovat rameno síly vzdálenost úponu svalu od osy kloubu). To propůjčovalo zvýšenou výkonnost pro pohyb sternálními žebry během dýchání. Sternokostapofýzy jsou funkčně analogické háčkovitým výběžkům u ptáků, což jsou útvary na horních dílech žeber (ptáci mají žebra dvoudílná), kterými se tyto díly opírají o následující žebro (zpevňují tak hrudní koš a umožňují lepší úpon mezižeberních svalů). Mechanické možnosti (konkrétně pákový efekt) jsou však u sternokostapofýz odlišné od háčkovitých výběžků ptáků a jincýh maniraptorních teropodů. Sternokostapofýza se nacházejí na sternálních žebrech, nikoli na žebrech vertebrálních, a především: na jednom sternálním žebru pterosaura se nachází větší množství sternokostapofýz, kdežto na žebru ptáka se nachází vždy pouze jeden háčkovitý výběžek. Podobně jako u háčkovitých výběžků žijících ptáků sice pákový efekt poskytnutý sternokostapofyzeálními výběžky pomáhal snížit námahu mezižeberních svalů při dýchání, ale u pterosaurů se největších mechanických výhod dosáhlo spíše v dolní části hrudníku než v té horní.
Anatomie hrudní a pánevní oblasti u bazálního pterosaura rodu Rhamphorhynchus (a - d) a u pterodaktyloida Pteranodon (e - f). a - kostra druhu Rhamphorhynchus muensteri (MB-R. 3633.1-2) s obdélníky, jejichž zvětšené snímky jsou zachyceny v b - d. b - trup s hrudními a pánevními kostmi. c - pánev při pohledu z pravé strany, s viditelným spojením pubis-prepubis. d - sternální žebra 1 - 7, zachycující pravidelné uspořádání sternokostapofýz sloužících jako páky pro meižeberní svaly (černé šipky). e - prsní kost pteranodona (YPM 2546) s viditelnými fragmenty distálních sternálních žeber spojených s prsní kostí. f - kompletní sternální žebro pteranodona (YPM 1175) s erodovanými okraji, rovněž ovšem ilustrující pravidelné uspořádání stenrokostapofýz. Měřítko (a, e) je vyjádřeno v centimetrech. Zkratky: F:1-7 = sternální žebra jedna až sedm.
Srůst vertebrálních žeber s hřbetními obratli a srůst těchto obratlů v ramenní bolasti navzájem do tzv. notaria se vyskytuje u mnoha (a zřejmě všech) velkých pterodaktyloidů, jakými byli např. Pteranodon, Dsungaripterus nebo Tupuxuara. Zřejmě se jedná o odezvu na strukturální požadavky v tomto regionu, jež klade napětí přenášené napříč celým tělem v průběhu letu. Tyto srůsty sice činily horní část hrudníku nepohyblivou, pohyby v této oblasti ale nebyly omezeny úplně - narozdíl od dřívějších předpokladů. Přítomnost propracovaných sternokostapofýz u ramforyncha ukazuje, že důraz na změny objemu spodní části hrudního regionu při dýchání časově předcházel vývoji notaria u velkých pterodaktyloidů. Pohyby iniciované hrudním žeberním svalstvem mohly v dorzoventrální ose "nadzdvihávat" kost prsní u všech pterosaurů, což mohlo pomoci odstranit imobilitu hrudníku. V plicní ventilaci byla také zapojena břišní žebra (gastralia) a prepubické kosti. Při vdechnutí shodné řady břišních žeber zpevnily břišní stěnu. Díky tomu se nemohla břišní stěna zhroutit dovnitř a zasáhnout plicní prostory. Souběžně s tím se prepubické elementy, spojené s puboischiálním plátem (= plátem tvořeným kostí sedací a stydkou) přes kranioventrální kloub, otočily kvůli stažení pánevních svalů dozadu a dolů, což zvýšilo objem trupu. Strukturální celistvost, zajištěná břišními žebry, dále zřejmě usnadnila posun břišní stěny nahoru během výdechu a naopak posun dolů během nádechu, což můžeme v současnosti vidět u aligátorů. Kvůli absenci překrývaného spojení shodných břišních žeber na podélné ose břicha se u pterosaurů nevyskytovala expanze břišní stěny do stran, jak se to předpokládá u teropodů. Vzhledem k tomu, že u žádného z pterosauřích kladů v průběhu evoluce nedošlo k zásadním změnám základních komponent dýchací soustavy (vertebrálních a sternálních žeber, prsní kosti, břišních žeber a prepubických kostí), je možné vztáhnout závěry vyvozené z výzkumu ramforynchovy a pteranodonovy kostry na všechny pterosaury.
Model pohybů při ventilaci a dýchacícho systému se vzdušnými vaky u pterosaurů. a - model pohybů při ventilaci u rodu Rhamphorhynchus. Pohyby hrudníku způsobené břišním mezižeberním svalstvem při vdechu způsobují posun hřbetních obratlů a proximálních sternálních žeber dopředu a směrem ven. Prsní kost se oproti tomu posunuje dolů (modré šipky a růžové obrysy). Břicho expanduje směrem dolů kvůli rotaci prepubisu, jenž se otočí dozadu a dolů (kaudoventrálně). Obrázek ramforyncha je upravenou verzí obrázku ze studie Wellnhofer, 1975. b - model pohybů při ventilaci u rodu Pteranodon. Srůsty v ramenní oblasti omezují pohyblivost přední části prsní kosti, která nemůže podstoupit eliptickou rotaci. Zadní vertebrální žebra, sternální žebra, kost prsní a prepubis jsou stále schopné anterodorzálního (nahoru a do předu) a posteroventrálního (dolů a do zadu) posunu, což usnadňuje změny objemu hrudníku během dýchání. Obrázek pteranodona je upravenou verzí obrázku ze studie Bennett, 2001. c, d - rekonstrukce dýchacího systému vzdušných vaků u spodnokřídového ornithocheirida Anhanguera santanae (AMNH 22555). c - pohled ze strany ukazuje pozici plic (červená), cervikálních vzdušných vaků (zelená) a břišních vzdušných vaků (modrá). Hrudní vzdušné vaky (šedá) zřejmě také byly přítomny, ale nezanechaly žádnou osteologickou stopu. Kost stehenní a distálnější části předních končetin nejsou zobrazeny. d - pohled zeshora ukazuje pozici podkožních sítí vychlípenin (světle modrá) podél křídla. Pravá strana ukazuje konzervativní odhad velikoti této stě vzdušných vaků, pravá strana jejich maximální velikost. Měřítko = 10 cm. Cor = krkavčí kost (část skapulakorakoidu); Ga = břišní žebra.
Spolu s žijícími ptáky a ostatními plazopánvými dinosaury jsou pterosauři jediní obratlovci, u kterých existují nezpochybnitelné důkazy o pneumatizaci postkraniálního skeletu plicními vzdušnými vaky. Při tomto procesu respirační epitel dýchacích cest, tvořící výstelku plicních sklípků, vnikne do částí postkraniální kostry a zanechá v kostech otvory a dutiny. Pneumatizace páteře je u pterosaurů široce rozšířená, mění se však v rámci tohoto kladu skupinu od skupiny. U bazálních taxonů se zdá být omezena na dorzální obratle a cervikodorzální přechod. Tato základní pneumatizace je u pokročilejších druhů z kladu Pterodactyloidea a některých relativně pokročilých zástupců bazálních skupin (Rhamphorhynchus) rozšířena do cervikální a sakrální páteře. U anhanguery jsou dokonce pneumatizovány nejen sakrální obratle, ale i kyčelní a sedací kost. Až do současnosti však zůstávala neznámá spojitost mezi konkrétními vzdušnými vaky a skeletálními elementy, které tyto vaky pneumatizují. Tato spojitost však byla potvrzena výzkumem rozložení vzdušných vaků u žijcíích ptáků. Zjištěná výlučná souvztažnost např. mezi břišními vzdušnými vaky a pneumatizací sakrálních obratlů a pánevních kostí dovolila vyvozovat závěry týkající se plicní anatomie vyhynulých teropodů z vzorců skeletální pneumatizace. Tyto vzorce naznačují, že podobně jako ptáci, i pterosauři disponovali různorodě členěnou dýchací soustavou, složenou z částí, které se podílely na výměně plynů (plíce) a z částí, které se na ní nepodílely (vzdušné vaky). Přítomnost různých oblastí osazených vzdušnými vaky, nacházejících se jak před oblastí výměny plynů (vzdušné vaky v cervikálních obratlech), tak za ní (břišní vzdušné vaky), naznačuje "protékavý" model pterosauřích plic. Stejný se aktuálně předpokládá i pro teropody.
Evoluce dýchací soustavy u pterosaurů. Fylogram je postaven na studiích Unwin, 2003 a Unwin, 2004. Černé proužky odpovídají časovému rozpětí existence kladů, uvedených vpravo na seznamu. Čárkované části odpovídají neověřeným záznamům. Barevná kolečka ukazují výskyt pneumatizace: červená odpovídá páteři; žlutá postaxiální části předních končetin; modrá preaxiální části předních končetin a v některých případech (lonchodektidi, Tupuxuara) i omezenému výskytu pneumatizace v končetinách zadních. Klady, kde jeden nebo více zástupců dosahuje většího rozpětí než 2,5 m, jsou označeny modře a podtrženy. Klady, kde jeden nebo více zástupců dosahuje většího rozpětí než 5 m, jsou označeny velkými písmeny. A - základní prvky pterosauřího respiračního aparátu (prsní kost, vertebrální a sternální žebra, břišní žebra, prepubické elementy). B - notarium. 1 - Dimorphodon, 2 - Eudimorphodon, 3 - Rhamphorhynchus, 4 - Anhanguera, 5 - Pteranodon, 6 - Dsungaripterus, 7 - Tapejara, 8 - Tupuxuara, 9 - Quetzalcoatlus.
U bazálních pterosaurů se vyskytuje pouze velmi malá nebo žádná úroveň pneumatizace apendikulární kostry (apendikulární kostra zahrnuje přední i zadní končetiny včetně skapulakorakoidu a pánve). Oproti tomu u ornithocheiroidů, jako Pteranodon nebo Anhanguera, je pneumatizace končetinových pletenců a samotných končetin rozšířená. Vývojově mladší skupiny vykazují pneumatizaci prakticky celé axiální kostry a kostry předních končetin, a to včetně odlehlých částí zápěstí a ruky. Azhdarchoidi jako Tupuxuara a Quetzalcoatlus rovněž mají tyto části těla pneumatizovány, vzduchem vyplněné dutiny se u nich ale často nalézají v odlišných pozicích, což naznačuje konvergentní evoluci - vznik a vývoj apendikulární pneumatizace se u těchto kladů udál nezávisle na sobě. Autoři rovněž upozorňují na vztah mezi tělesnou velikostí a mírou pneumatizace. Pneumatizace obecně chybí u malých pterosaurů, případně je omezena na páteř, zatímco u jedinců s rozpětím větším než 2,5 metru je přítomna téměř vždy a u taxonů s rozpětím přes 5 metrů je univerzální. Průměrná hustota těla byla zřejmě zmenšena nahrazením kosti s morkem vzduchem vyplněnými vychlípeninami, což bylo důležité pro překonání limitů vnucených vzrůstající tělesnou hmotností. V rámci několika kladů to umožnilo vývoj velmi velkých druhů. Stejně tak u ptáků je pneumatizace předních končetin distálně od lokte omezena na formy s velkým tělem, jako jsou pelikáni, supi a dropi velcí. U těchto ptáků existuje rozsáhlá síť podkožních výchlipek, pocházejících ze vzdušných vaků v oblasti klíčních kostí. Tato síť je zopdovědná za pneumatizaci těch částí kostry, vzdálených od hlavního plicního systému. Výskyt pneumatizovaných dutin ve vzdálených elementech končetin u ornithocheiroidů a azhdarchoidů spolu s vrstvou houbovité podkožní tkáně zjištěné u výjimečně dobře zachovalého fragmentu křídelní membrány jistého brazilského azhdarchoida naznačuje, že podkožní systém vzdušných vaků byl přítomný alespoň u některých pterodaktyloidů. Tento systém mohl rovněž pomáhat s termoregulací a komunikací v rámci druhu nebo mezi druhy, jako je tomu u některých žijících ptáků. Přítomnost podkožního systému vzdušných vaků tak mohla hrát významnou roli ve funkčním a ekomorfologickém rozrůznění pterodaktyloidních pterosaurů.
Zdroje:
Claessens et al., 2009
http://www.orko.cz/Biologie%202008/Systematick%E1%20zoologie/VertebrataII06.ppt
http://biomech.ftvs.cuni.cz/pbpk/kompendium/kineziologie/propedeutika_analyza.php
Zdroj obrázků:
Claessens et al., 2009
Abstrakt studie:
Claessens, L. P. A. M., O'Connor, P. M. & Unwin, D. M. 2009. Respiratory evolution facilitated the origin of pterosaur flight and aerial gigantism. PLoS ONE 4 (2): e4497. doi:10.1371/journal.pone.0004497
Pterosaurs, enigmatic extinct Mesozoic reptiles, were the first vertebrates to achieve true flapping flight. Various lines of evidence provide strong support for highly efficient wing design, control, and flight capabilities. However, little is known of the pulmonary system that powered flight in pterosaurs. We investigated the structure and function of the pterosaurian breathing apparatus through a broad scale comparative study of respiratory structure and function in living and extinct archosaurs, using computer-assisted tomographic (CT) scanning of pterosaur and bird skeletal remains, cineradiographic (X-ray film) studies of the skeletal breathing pump in extant birds and alligators, and study of skeletal structure in historic fossil specimens. In this report we present various lines of skeletal evidence that indicate that pterosaurs had a highly effective flow-through respiratory system, capable of sustaining powered flight, predating the appearance of an analogous breathing system in birds by approximately seventy million years. Convergent evolution of gigantism in several Cretaceous pterosaur lineages was made possible through body density reduction by expansion of the pulmonary air sac system throughout the trunk and the distal limb girdle skeleton, highlighting the importance of respiratory adaptations in pterosaur evolution, and the dramatic effect of the release of physical constraints on morphological diversification and evolutionary radiation.
Pterosauři byli první skupinou obratlovců, která vyvinula skutečný aktivní let, komplexní a fyziologicky náročný způsob pohybu, který vyžaduje mnoho anatomických modifikací - nejvíce samozřejmě na předních končetinách. Tyto modifikace však přinesly z hlediska délky setrvání kladu a diverzity ohromn evoluční úspěch. Po bazální radiaci ve svrchním triasu se pterosauři adaptovali na širokou škálu kontinentálních i mořských ekosystémů a zůstali úspěšnými vzdušnými predátory až do katastrofických změn na konci svrchní křídy, tedy déle než 150 milionů let. Snaha pochopit pterosauří evoluční historii a biologii byla dlouho komplikována jejich špatným fosilním záznamem, daným absencí pterosauřích fosilií v lakustrinních (jezerních) a fluviálních (říčních) sedimentech, stejně jako samotnou povahou pterosauří kostry, složené z lehce stavěných dutých kostí. Většina pterosauřích koster je nějakým způsobem poškozena tak, že jemné anatomické detaily a prostorové uspořádání skeletu jsou zdeformovány nebo úplně ztraceny. Několik studií se již zaměřilo na pterosauří respiraci, informací dostupných v odborné literatuře je však přesto jen málo. Příslušné analýzy se většinou omezují jen na izolovaný anatomick systém, jako prepubis u studie Carrier & Farmer, 2000 nebo jen na taxonomicky úzkou skupinu, jako jsou pokročilí pterodaktyloidi v případě studií Ruben et al., 2003 a Jones & Ruben, 2001. Závěry vzešlé z takovýchto analýz ukazují na téměř nepohyblivý hrudní koš spojený s plicním systémem ne nepodobným tomu u současných plazů. Z toho vyplývalo, že pterosauři měli být klad ektotermních živočichů s neměnnou metabolickou rychlostí, nebo pochybné závěry o spřízněnosti s respiračním systémem buď současných ptáků, nebo krokodýlů. Neptačí sauropsidi vykazují velkou různorodost v anatomii dýchací soustavy a jejím výkonu. Současný důkazní materiál naznačuje, že pterosauři disponovali vysoce účinnými letovými schopnostmi, což paleontology opět přivádí k zajímavým otázkám ohledně struktury a funkce jejich dýchací soustavy. Autoři studie - Leon Claessens, Patrick O´Connor a David Unwin prozkoumali respirační aparát pterosaurů s využitím pokroků dosažených ve výzkumu dýchací soustavy u recentních archosaurů (ptáků a krokodýlů), aby zjistili jejich ventilační schopnosti. Autoři se ve své nové studii narozdíl od svých předchůdců zaměřili jak na bazální (Eudimorphodon, Rhamphorhynchus), tak odvozené pterosaury (Pteranodon a Anhanguera), u kterých se dobře zachoval trup. Data získáná s použitím počítačové tomografie z téměř kompletní, s nepoškozenou trojrozměrnou strukturou dochované kostry spodnokřídového ornithocheirida Anhanguera sloužila jako srovnání pro základní výzkum. Rentgenové studie kosterních pohybů při plicní ventilaci u aligátorů a ptáků poskytly základní data pro rekonstrukci pterosauřího dýchání.
CT skeny a fotografie ilustrující vnější pneumatické otvory u ornithocheiroida Anhanguera santanae (AMNH 22555). Obratlové (a, b), zápěstní (c, d) a pánevní elementy jsou charakterizovány přítomností tenkých kostních stěn a velkých vnitřních dutin (b, d, f). a, b - obratel ze střední části krku (šestý) v nakloněném kraniolaterálním pohledu (a) a jeho příčný průřez rovněž v tomto pohledu (b). Výška obratle = 5 cm. c, d - levý distální synkarpál (útvar vzniklý srůstem distálních karpálů) při proximálním pohledu (c) a jeho příčný průřez také v tomto pohledu (d). e - horní pohled na blok horniny s pánevními elementy, křížovými obratli a zadními hřbetními obratli. Černé šipky ukazují pozici pneumatických otvorů na vybraných obratlech (e) a bílé šipky ukazují jak pneumatické otvory, tak vnitřní pneumatizované dutiny na pánevních elementech (f). Hvězdičky na (e) vymezují rovinu příčného řezu, jehož CT zobrazení je viditelné na (f). f - Příčný CT sken napříč pánevním blokem ukazuje pneumatizaci neurálních trnů křížových obratlů, kostí kyčelních a levé kosti stydké. Pruh měřítka (c - f) = 1 cm. li = levé ilium; Ns = neurální trn; Pf = pneumatické otvory; Pz = prezygapofýza; ri = pravá kost kyčelní; rp = pravá kost stydká; s3 = třetí křížový obratel.Hrudní koš pterosaurů, včetně těch nejprimitivnějších forem typu svrchnotriasového druhu Eudimorphodon ranzii, sestával z velké, osifikované kosti prsní a dvou typů žeber: vertebrálních, napojujících se na obratle, a sternálních, napojujících se na kost prsní. Mezilehlá žebra, přítomná u bazálních lepidosaurů a žijících krokodýlů, pterosaurům chybí - to naznačuje omezení volnosti pohybů hrudníku oproti bazálním amniotám a jiným archosaurům. Výzkumy X-paprsky u amerického aligátora (Alligator mississippiensis) potvrdily význam dodatečných žeberních segmentů pro mobilitu hrudníku. Morfologie trupu se u pterosaurů v některých aspektech, klíčových pro plicní ventilaci a efektivitu dýchání, odlišovala oproti předchozím popisům. Navzdory nim totiž pterosauří sternální žebra neměla jednotnou délku: ta zadní délkou dvakrát nebo i více překonávala přednější elementy. Následkem toho se zadní okraj pterosauří prsní kosti svažoval posteroventrálně (dozadu a dolů), podobně jako u ptáků. Dřívější rekonstrukce ale předpokládaly horizontálně nebo dokonce posterodorzálně (nahoru a dozadu) se svažující prsní kost. Pterosauří trup tak mohl být nejhlubší v zadní části prsního regionu a následkem prodloužených zadních sternálních žeber tato oblast mohla tato oblast podstoupit největší celkové změny objemu v průběhu plicní ventilace. Sternální žebra dobře zachovaných exemplářů ramforyncha a pteranodona nesou komplikované horní a dolní výběžky, které autoři onačili jako "sternokostapofýzy". Tyto výběžky zřejmě fungovaly jako páky, které zvětšovaly rameno síly mezižeberních svalů (v biologii můžeme považovat rameno síly vzdálenost úponu svalu od osy kloubu). To propůjčovalo zvýšenou výkonnost pro pohyb sternálními žebry během dýchání. Sternokostapofýzy jsou funkčně analogické háčkovitým výběžkům u ptáků, což jsou útvary na horních dílech žeber (ptáci mají žebra dvoudílná), kterými se tyto díly opírají o následující žebro (zpevňují tak hrudní koš a umožňují lepší úpon mezižeberních svalů). Mechanické možnosti (konkrétně pákový efekt) jsou však u sternokostapofýz odlišné od háčkovitých výběžků ptáků a jincýh maniraptorních teropodů. Sternokostapofýza se nacházejí na sternálních žebrech, nikoli na žebrech vertebrálních, a především: na jednom sternálním žebru pterosaura se nachází větší množství sternokostapofýz, kdežto na žebru ptáka se nachází vždy pouze jeden háčkovitý výběžek. Podobně jako u háčkovitých výběžků žijících ptáků sice pákový efekt poskytnutý sternokostapofyzeálními výběžky pomáhal snížit námahu mezižeberních svalů při dýchání, ale u pterosaurů se největších mechanických výhod dosáhlo spíše v dolní části hrudníku než v té horní.
Anatomie hrudní a pánevní oblasti u bazálního pterosaura rodu Rhamphorhynchus (a - d) a u pterodaktyloida Pteranodon (e - f). a - kostra druhu Rhamphorhynchus muensteri (MB-R. 3633.1-2) s obdélníky, jejichž zvětšené snímky jsou zachyceny v b - d. b - trup s hrudními a pánevními kostmi. c - pánev při pohledu z pravé strany, s viditelným spojením pubis-prepubis. d - sternální žebra 1 - 7, zachycující pravidelné uspořádání sternokostapofýz sloužících jako páky pro meižeberní svaly (černé šipky). e - prsní kost pteranodona (YPM 2546) s viditelnými fragmenty distálních sternálních žeber spojených s prsní kostí. f - kompletní sternální žebro pteranodona (YPM 1175) s erodovanými okraji, rovněž ovšem ilustrující pravidelné uspořádání stenrokostapofýz. Měřítko (a, e) je vyjádřeno v centimetrech. Zkratky: F:1-7 = sternální žebra jedna až sedm.Srůst vertebrálních žeber s hřbetními obratli a srůst těchto obratlů v ramenní bolasti navzájem do tzv. notaria se vyskytuje u mnoha (a zřejmě všech) velkých pterodaktyloidů, jakými byli např. Pteranodon, Dsungaripterus nebo Tupuxuara. Zřejmě se jedná o odezvu na strukturální požadavky v tomto regionu, jež klade napětí přenášené napříč celým tělem v průběhu letu. Tyto srůsty sice činily horní část hrudníku nepohyblivou, pohyby v této oblasti ale nebyly omezeny úplně - narozdíl od dřívějších předpokladů. Přítomnost propracovaných sternokostapofýz u ramforyncha ukazuje, že důraz na změny objemu spodní části hrudního regionu při dýchání časově předcházel vývoji notaria u velkých pterodaktyloidů. Pohyby iniciované hrudním žeberním svalstvem mohly v dorzoventrální ose "nadzdvihávat" kost prsní u všech pterosaurů, což mohlo pomoci odstranit imobilitu hrudníku. V plicní ventilaci byla také zapojena břišní žebra (gastralia) a prepubické kosti. Při vdechnutí shodné řady břišních žeber zpevnily břišní stěnu. Díky tomu se nemohla břišní stěna zhroutit dovnitř a zasáhnout plicní prostory. Souběžně s tím se prepubické elementy, spojené s puboischiálním plátem (= plátem tvořeným kostí sedací a stydkou) přes kranioventrální kloub, otočily kvůli stažení pánevních svalů dozadu a dolů, což zvýšilo objem trupu. Strukturální celistvost, zajištěná břišními žebry, dále zřejmě usnadnila posun břišní stěny nahoru během výdechu a naopak posun dolů během nádechu, což můžeme v současnosti vidět u aligátorů. Kvůli absenci překrývaného spojení shodných břišních žeber na podélné ose břicha se u pterosaurů nevyskytovala expanze břišní stěny do stran, jak se to předpokládá u teropodů. Vzhledem k tomu, že u žádného z pterosauřích kladů v průběhu evoluce nedošlo k zásadním změnám základních komponent dýchací soustavy (vertebrálních a sternálních žeber, prsní kosti, břišních žeber a prepubických kostí), je možné vztáhnout závěry vyvozené z výzkumu ramforynchovy a pteranodonovy kostry na všechny pterosaury.
Model pohybů při ventilaci a dýchacícho systému se vzdušnými vaky u pterosaurů. a - model pohybů při ventilaci u rodu Rhamphorhynchus. Pohyby hrudníku způsobené břišním mezižeberním svalstvem při vdechu způsobují posun hřbetních obratlů a proximálních sternálních žeber dopředu a směrem ven. Prsní kost se oproti tomu posunuje dolů (modré šipky a růžové obrysy). Břicho expanduje směrem dolů kvůli rotaci prepubisu, jenž se otočí dozadu a dolů (kaudoventrálně). Obrázek ramforyncha je upravenou verzí obrázku ze studie Wellnhofer, 1975. b - model pohybů při ventilaci u rodu Pteranodon. Srůsty v ramenní oblasti omezují pohyblivost přední části prsní kosti, která nemůže podstoupit eliptickou rotaci. Zadní vertebrální žebra, sternální žebra, kost prsní a prepubis jsou stále schopné anterodorzálního (nahoru a do předu) a posteroventrálního (dolů a do zadu) posunu, což usnadňuje změny objemu hrudníku během dýchání. Obrázek pteranodona je upravenou verzí obrázku ze studie Bennett, 2001. c, d - rekonstrukce dýchacího systému vzdušných vaků u spodnokřídového ornithocheirida Anhanguera santanae (AMNH 22555). c - pohled ze strany ukazuje pozici plic (červená), cervikálních vzdušných vaků (zelená) a břišních vzdušných vaků (modrá). Hrudní vzdušné vaky (šedá) zřejmě také byly přítomny, ale nezanechaly žádnou osteologickou stopu. Kost stehenní a distálnější části předních končetin nejsou zobrazeny. d - pohled zeshora ukazuje pozici podkožních sítí vychlípenin (světle modrá) podél křídla. Pravá strana ukazuje konzervativní odhad velikoti této stě vzdušných vaků, pravá strana jejich maximální velikost. Měřítko = 10 cm. Cor = krkavčí kost (část skapulakorakoidu); Ga = břišní žebra.Spolu s žijícími ptáky a ostatními plazopánvými dinosaury jsou pterosauři jediní obratlovci, u kterých existují nezpochybnitelné důkazy o pneumatizaci postkraniálního skeletu plicními vzdušnými vaky. Při tomto procesu respirační epitel dýchacích cest, tvořící výstelku plicních sklípků, vnikne do částí postkraniální kostry a zanechá v kostech otvory a dutiny. Pneumatizace páteře je u pterosaurů široce rozšířená, mění se však v rámci tohoto kladu skupinu od skupiny. U bazálních taxonů se zdá být omezena na dorzální obratle a cervikodorzální přechod. Tato základní pneumatizace je u pokročilejších druhů z kladu Pterodactyloidea a některých relativně pokročilých zástupců bazálních skupin (Rhamphorhynchus) rozšířena do cervikální a sakrální páteře. U anhanguery jsou dokonce pneumatizovány nejen sakrální obratle, ale i kyčelní a sedací kost. Až do současnosti však zůstávala neznámá spojitost mezi konkrétními vzdušnými vaky a skeletálními elementy, které tyto vaky pneumatizují. Tato spojitost však byla potvrzena výzkumem rozložení vzdušných vaků u žijcíích ptáků. Zjištěná výlučná souvztažnost např. mezi břišními vzdušnými vaky a pneumatizací sakrálních obratlů a pánevních kostí dovolila vyvozovat závěry týkající se plicní anatomie vyhynulých teropodů z vzorců skeletální pneumatizace. Tyto vzorce naznačují, že podobně jako ptáci, i pterosauři disponovali různorodě členěnou dýchací soustavou, složenou z částí, které se podílely na výměně plynů (plíce) a z částí, které se na ní nepodílely (vzdušné vaky). Přítomnost různých oblastí osazených vzdušnými vaky, nacházejících se jak před oblastí výměny plynů (vzdušné vaky v cervikálních obratlech), tak za ní (břišní vzdušné vaky), naznačuje "protékavý" model pterosauřích plic. Stejný se aktuálně předpokládá i pro teropody.
Evoluce dýchací soustavy u pterosaurů. Fylogram je postaven na studiích Unwin, 2003 a Unwin, 2004. Černé proužky odpovídají časovému rozpětí existence kladů, uvedených vpravo na seznamu. Čárkované části odpovídají neověřeným záznamům. Barevná kolečka ukazují výskyt pneumatizace: červená odpovídá páteři; žlutá postaxiální části předních končetin; modrá preaxiální části předních končetin a v některých případech (lonchodektidi, Tupuxuara) i omezenému výskytu pneumatizace v končetinách zadních. Klady, kde jeden nebo více zástupců dosahuje většího rozpětí než 2,5 m, jsou označeny modře a podtrženy. Klady, kde jeden nebo více zástupců dosahuje většího rozpětí než 5 m, jsou označeny velkými písmeny. A - základní prvky pterosauřího respiračního aparátu (prsní kost, vertebrální a sternální žebra, břišní žebra, prepubické elementy). B - notarium. 1 - Dimorphodon, 2 - Eudimorphodon, 3 - Rhamphorhynchus, 4 - Anhanguera, 5 - Pteranodon, 6 - Dsungaripterus, 7 - Tapejara, 8 - Tupuxuara, 9 - Quetzalcoatlus.U bazálních pterosaurů se vyskytuje pouze velmi malá nebo žádná úroveň pneumatizace apendikulární kostry (apendikulární kostra zahrnuje přední i zadní končetiny včetně skapulakorakoidu a pánve). Oproti tomu u ornithocheiroidů, jako Pteranodon nebo Anhanguera, je pneumatizace končetinových pletenců a samotných končetin rozšířená. Vývojově mladší skupiny vykazují pneumatizaci prakticky celé axiální kostry a kostry předních končetin, a to včetně odlehlých částí zápěstí a ruky. Azhdarchoidi jako Tupuxuara a Quetzalcoatlus rovněž mají tyto části těla pneumatizovány, vzduchem vyplněné dutiny se u nich ale často nalézají v odlišných pozicích, což naznačuje konvergentní evoluci - vznik a vývoj apendikulární pneumatizace se u těchto kladů udál nezávisle na sobě. Autoři rovněž upozorňují na vztah mezi tělesnou velikostí a mírou pneumatizace. Pneumatizace obecně chybí u malých pterosaurů, případně je omezena na páteř, zatímco u jedinců s rozpětím větším než 2,5 metru je přítomna téměř vždy a u taxonů s rozpětím přes 5 metrů je univerzální. Průměrná hustota těla byla zřejmě zmenšena nahrazením kosti s morkem vzduchem vyplněnými vychlípeninami, což bylo důležité pro překonání limitů vnucených vzrůstající tělesnou hmotností. V rámci několika kladů to umožnilo vývoj velmi velkých druhů. Stejně tak u ptáků je pneumatizace předních končetin distálně od lokte omezena na formy s velkým tělem, jako jsou pelikáni, supi a dropi velcí. U těchto ptáků existuje rozsáhlá síť podkožních výchlipek, pocházejících ze vzdušných vaků v oblasti klíčních kostí. Tato síť je zopdovědná za pneumatizaci těch částí kostry, vzdálených od hlavního plicního systému. Výskyt pneumatizovaných dutin ve vzdálených elementech končetin u ornithocheiroidů a azhdarchoidů spolu s vrstvou houbovité podkožní tkáně zjištěné u výjimečně dobře zachovalého fragmentu křídelní membrány jistého brazilského azhdarchoida naznačuje, že podkožní systém vzdušných vaků byl přítomný alespoň u některých pterodaktyloidů. Tento systém mohl rovněž pomáhat s termoregulací a komunikací v rámci druhu nebo mezi druhy, jako je tomu u některých žijících ptáků. Přítomnost podkožního systému vzdušných vaků tak mohla hrát významnou roli ve funkčním a ekomorfologickém rozrůznění pterodaktyloidních pterosaurů.
Zdroje:
Claessens et al., 2009
http://www.orko.cz/Biologie%202008/Systematick%E1%20zoologie/VertebrataII06.ppt
http://biomech.ftvs.cuni.cz/pbpk/kompendium/kineziologie/propedeutika_analyza.php
Zdroj obrázků:
Claessens et al., 2009
Abstrakt studie:
Claessens, L. P. A. M., O'Connor, P. M. & Unwin, D. M. 2009. Respiratory evolution facilitated the origin of pterosaur flight and aerial gigantism. PLoS ONE 4 (2): e4497. doi:10.1371/journal.pone.0004497
Pterosaurs, enigmatic extinct Mesozoic reptiles, were the first vertebrates to achieve true flapping flight. Various lines of evidence provide strong support for highly efficient wing design, control, and flight capabilities. However, little is known of the pulmonary system that powered flight in pterosaurs. We investigated the structure and function of the pterosaurian breathing apparatus through a broad scale comparative study of respiratory structure and function in living and extinct archosaurs, using computer-assisted tomographic (CT) scanning of pterosaur and bird skeletal remains, cineradiographic (X-ray film) studies of the skeletal breathing pump in extant birds and alligators, and study of skeletal structure in historic fossil specimens. In this report we present various lines of skeletal evidence that indicate that pterosaurs had a highly effective flow-through respiratory system, capable of sustaining powered flight, predating the appearance of an analogous breathing system in birds by approximately seventy million years. Convergent evolution of gigantism in several Cretaceous pterosaur lineages was made possible through body density reduction by expansion of the pulmonary air sac system throughout the trunk and the distal limb girdle skeleton, highlighting the importance of respiratory adaptations in pterosaur evolution, and the dramatic effect of the release of physical constraints on morphological diversification and evolutionary radiation.
února 21, 2009
Největší stegosauří stopa nalezena ve svrchní juře severního Španělska
Dosud největší stegosauří stopa (v podobě přírodního trojrozměrného odlitku) byla objevena u města Colunga ve španělském autonomním společenství Asturii. Přestože podle původního zdroje jde o největší dosud známou stopu rodu Stegosaurus, Jose Carlos García-Ramos z Museo del Jurásico de Asturias (MUJA) na Dinosaur Mailing List zveřejnil, že stopa byla připsána ichnotaxonu Deltapodus. Jedná se tedy zřejmě spíš o největší stopu jakéhokoli zástupce skupiny Stegosauria. Webové stránky ThinkSpain zprávu o nálezu zveřejnily 14. února s tím, že k samotnému objevu došlo pouhý den předtím. To ale není pravda - MUJA oznámilo objev médiím na tiskové konferenci již koncem ledna. Až 13. února ovšem nastal den beze srážek a s nízkým přílivem, což bylo nutné pro vyjmutí samotného odlitku stopy z kamenného bloku. Stopa byla nalezena v útesech Cape Lastres, geologicky spadajících pod Lastres Formation. Ta je kimmeridžského stáří (kimmeridž je stupeň svrchní jury, vymezující období před 154 až 151 miliony let). Tyto detaily oznámil další uživatel DML jménem Jose Ignacio Ruiz-Omeñaca (pracující rovněž v Museo del Jurásico de Asturias a tedy zřejmě detailně obeznámený s objevem). García Ramos dále novináře informoval, že rod Stegosaurus žil na území Severní Ameriky a Evropy, dále také o časovém rozpětí výskytu a tělesných rozměrech tohoto tyreofora. Ze stopy však prakticky nelze vyčíst, s kterým taxonem známým podle tělesných fosilií bychom ji mohli ztotožnit. Ačkoli fosilie rodu Stegosaurus byly v roce 2006 nalezeny v sousedním Španělsku, je daleko spíše možné, že otisky svých nohou zde zanechal Dacentrurus. Fosilie tohoto velkého stegosaurida jsou totiž v severošpanělské Asturii poměrně časté. A nyní k samotné stopě - jde o otisk zadní končetiny stegosaura (ve smyslu zástupce kladu Stegosauria), měřící 55 cm na délku a 43 cm na šířku. To odpovídá asi 3 metry vysokému zvířeti. Stopa je oválného tvaru a má tři krátké a dopředu orientované prsty - krátké prsty a dominující pata jsou charakteristické znaky právě ichnotaxonu Deltapodus. Odlitek stopy byl "uvěznen" asi v 70 kg těžkém kamenném bloku. Vyjmutý odlitek je nyní uskladněn v již zmíněném muzeu MUJA, kde také bude vystaven. Velmi blízko - asi 2 metry - od tohoto nálezu byl nalezen rovněž půlměsíčitý otisk přední končetiny, patřící zřejmě stejnému dinosaurovi. Ten ve svrchní juře kráčel po planině blízko řeky. Podle slov Garcíy Ramose je sbírka stegosauřích stop v MUJA jedna z největších v Evropě a v tomto ohledu je srovnatelná snad jen s lokalitou u Clevelandu v anglickém Yorkshiru.
S vyjmutím odlitku stopy z kamenného bloku v útesu se muselo čekat několik týdnů po samotném objevu - rozhodující bylo počasí a úroveň přílivu.
Takto vypadal blok kamene, vyjmutý z útesu v Cape Lastres. Obsahoval největší dosud nalezenou stegosauří stopu.
A konečně samotná stopa, již vyjmutá z kamene. Paleontology z Museo del Jurásico de Asturias byla zařazena pod ichnotaxon Deltapodus. Pruh měřítka je dlouhý 10 cm (předpokládám, že Ruiz-Omeñaca udělal ve svém příspěvku na DML chybu, když měřítko označil za desetimilimetrové).
Zdroje:
http://www.dinoastur.com/2009/02/17/rescatada-la-icnita-de-estegosaurio-del-cabo-de-lastres/
http://dml.cmnh.org/2009Feb/msg00199.html
http://dml.cmnh.org/2009Feb/msg00184.html
http://www.thinkspain.com/news-spain/16270/biggest-ever-stegosaurus-footprint
Zdroje obrázků:
http://www.dinoastur.com/2009/02/17/rescatada-la-icnita-de-estegosaurio-del-cabo-de-lastres/
http://www.thinkspain.com/news-spain/16270/biggest-ever-stegosaurus-footprint
S vyjmutím odlitku stopy z kamenného bloku v útesu se muselo čekat několik týdnů po samotném objevu - rozhodující bylo počasí a úroveň přílivu.
Takto vypadal blok kamene, vyjmutý z útesu v Cape Lastres. Obsahoval největší dosud nalezenou stegosauří stopu.
A konečně samotná stopa, již vyjmutá z kamene. Paleontology z Museo del Jurásico de Asturias byla zařazena pod ichnotaxon Deltapodus. Pruh měřítka je dlouhý 10 cm (předpokládám, že Ruiz-Omeñaca udělal ve svém příspěvku na DML chybu, když měřítko označil za desetimilimetrové).Zdroje:
http://www.dinoastur.com/2009/02/17/rescatada-la-icnita-de-estegosaurio-del-cabo-de-lastres/
http://dml.cmnh.org/2009Feb/msg00199.html
http://dml.cmnh.org/2009Feb/msg00184.html
http://www.thinkspain.com/news-spain/16270/biggest-ever-stegosaurus-footprint
Zdroje obrázků:
http://www.dinoastur.com/2009/02/17/rescatada-la-icnita-de-estegosaurio-del-cabo-de-lastres/
http://www.thinkspain.com/news-spain/16270/biggest-ever-stegosaurus-footprint
února 17, 2009
Ptačí ichnotaxon Koreanaornis poprvé zaznamenán v Severní Americe
Owen Afinson a jeho kolegové se zabývají prvním zaznamenaným výskytem malých ptačích stop, patřících ichnotaxonu Koreanaornis, v severoamerické křídě. Přestože tělesné fosilie brodivých ptáků a jim podobných druhů jsou v křídě extrémně vzácné, rostoucí počet objevů lokalit se zachovalými ptačími stopami přináší cenný alternativní materiál k vyplnění mezer ve scénářích rané fáze evoluce brodivým ptákům podobných druhů. Nově objevené ptačí stopy z Dakota Formation v severovýchodním Utahu (datované do albu až cenomanu, což odpovídá rozpětí 112 - 94 Ma) reprezentují první zaznamenaný výskyt ichnotaxonu Koreanaornis v Severní Americe vůbec a zatím teprve druhé ptačí stopy známé z formace Dakota. Před současnou reklasifikací byly stopy připsány ichnotaxonu Aquatilavipes, což ale Anfinson s kolektivem vyvracejí. Tři dobře zachovalé série stop byly popsány a provizorně přiřazeny k Koreanaornis cf. hamanensis (tedy k druhu z rodu Koreanaornis, velmi podobnému K. hamanensis). Revize ichnotaxonomie u brodivých však také odhalila, že tento ichnotaxon rovněž velmi připomíná miocénní ichnodruh Avipeda sirin. Tento fakt ukazuje, že bude třeba vyhodnotit míru pdobnosti mezi druhohorními a třetihorními patčími ichnotaxony. Nový materiál může pomoci odlišit ichnotaxon Koreanaornis od větších stop patřících ichnotaxonu Aquatilavipes, který je v Severní Americe běžnější a rozšířenější. V některých případech bylo dokonce jméno Aquatilavipes nesprávně užíváno jako taxon zahrnující všechny samostatné ichnorody, a to jak v Severní Americe, tak i v Asii. Stratigrafie Dakota Formation v místě nálezu stop ukazuje, že původce stop žil blízko moře. V závěru abstraktu autoři dodávají, že i přes celkem hojné rozšíření sedimentů s dinosauřími stopami jsou nálezy stop ptáků v Dakota Formation (a v křídových lokalitách na západě USA vůbec) stále podstatně řidší než v jiných oblastech, např. východní Asii.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Anfinson, O.A., Lockley, M.G., Kim, S.H., Kim, K.S., and Kim, J.Y. 2009. First report of the small bird track Koreanaornis from the Cretaceous of North America: implications for avian ichnotaxonomy and paleoecology. Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2009.02.001.
Although body fossils of shorebirds and shorebird-like species are extremely rare from the Cretaceous, rapid increase in the discovery of bird footprint sites provides valuable alternate evidence to help fill gaps in the story of the early evolution of shorebird-like species. Newly discovered bird tracks from the Albian − Cenomanian Dakota Formation in northeastern Utah represent the first report of the ichnogenus Koreanaornis from North America and only the second report of bird tracks from this formation. These tracks are not attributable to Aquatilavipes as previously claimed. Three well-preserved trackways are described and provisionally referred to Koreanaornis cf. hamanensis (Kim). However, a review of the ichnotaxonomy of shorebird ichnites reveals that this ichnotaxon also closely resembles the Miocene ichnospecies Avipeda sirin (Vyalov). This latter comparison points to the need for a thorough evaluation of the similarity between Mesozoic and Cenozoic avian ichnotaxa, which may be over-split in some cases and under-differentiated in others. The new material helps distinguish ichnogenus Koreanaornis from the larger bird track Aquatilavipes, which is more abundant and widespread in North America. In some cases Aquatilavipes has been incorrectly used as a catch-all ichnogenus both in North America and Asia. The Dakota Formation stratigraphy at the tracksite indicates that the track makers lived in a marginal marine paleoenvironment. However, despite the widespread distribution of such facies, often replete with dinosaur tracks, the bird track record of the Dakota Formation, and the Cretaceous of the western USA remains relatively sparse in comparison with other areas such as east Asia.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Anfinson, O.A., Lockley, M.G., Kim, S.H., Kim, K.S., and Kim, J.Y. 2009. First report of the small bird track Koreanaornis from the Cretaceous of North America: implications for avian ichnotaxonomy and paleoecology. Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2009.02.001.
Although body fossils of shorebirds and shorebird-like species are extremely rare from the Cretaceous, rapid increase in the discovery of bird footprint sites provides valuable alternate evidence to help fill gaps in the story of the early evolution of shorebird-like species. Newly discovered bird tracks from the Albian − Cenomanian Dakota Formation in northeastern Utah represent the first report of the ichnogenus Koreanaornis from North America and only the second report of bird tracks from this formation. These tracks are not attributable to Aquatilavipes as previously claimed. Three well-preserved trackways are described and provisionally referred to Koreanaornis cf. hamanensis (Kim). However, a review of the ichnotaxonomy of shorebird ichnites reveals that this ichnotaxon also closely resembles the Miocene ichnospecies Avipeda sirin (Vyalov). This latter comparison points to the need for a thorough evaluation of the similarity between Mesozoic and Cenozoic avian ichnotaxa, which may be over-split in some cases and under-differentiated in others. The new material helps distinguish ichnogenus Koreanaornis from the larger bird track Aquatilavipes, which is more abundant and widespread in North America. In some cases Aquatilavipes has been incorrectly used as a catch-all ichnogenus both in North America and Asia. The Dakota Formation stratigraphy at the tracksite indicates that the track makers lived in a marginal marine paleoenvironment. However, despite the widespread distribution of such facies, often replete with dinosaur tracks, the bird track record of the Dakota Formation, and the Cretaceous of the western USA remains relatively sparse in comparison with other areas such as east Asia.
února 15, 2009
Diverzita teropodů z Milk River Formation zjištěna podle statistické analýzy zubů
Různorodost a variace dinosauřích zubů z kanadské Milk River Formation zkoumá další z řady novějších studií (a to i přes to, že v citaci má uvedeno datum 2008). Nejstarší dinosauří fosilie kdy nalezené v Albertě pocházejí, jak připomíná abstrakt, právě z Milk River Formation, konkrétně jejího členu Deadhorse Coulee. Ten se datuje do nejpozdnějšího santonu, což znamená stáří zhruba 85 Ma (santon je čtvrtý stupeň svrchní křídy). Zdejší pozůstatky obratlovců bohužel sestávají převážně z izolovaných elemntů a mikrovertebrátních fosilií (což znamená izolované zuby, kosti a šupiny různých obratlovců). Autor nové studie se rozhodl změřit a podrobit analýze 1572 relativně kompletních zubů neptačích teropodů, pocházejících z celkem 20 lokalit v členu Deadhorse Coulee. Výsledky by měly pomoci určit diverzitu zdejších teropodů v daném období. Celkem bylo rozeznáno několik typů zubů. Jeden z nich vypadá jako zub zástupce kladu Tyrannosaurinae nebo teropoda, který byl tyrannosaurinům velmi podobný; další zuby jsou srovnatelné s druhy Richardoestesia gilmorei a Richardoestesia isosceles (připomeňme, že R. gilmorei je rovněž znám z Milk River Formation a materiál řazený k rodu Richardoestesia obecně tvoří hlavně zuby [pouze u R. gilmorei se dochovaly i zubní kosti]). Jiné typy zubů byly přiřazeny neurčitým zástupcům kladů Dromaeosaurinae a Velociraptorinae. Poslední typ uvedený v abstraktu je srovnatelný s troodontidem druhu Paronychodon lacustris (opět známý jen na základě zubů). Velikost vzorku dovolila přesnou identifikaci i bez výhody, kterou by obnášel srovnatelný materiál stejného stáří. Multivariátní statistická analýza, zahrnující např. komponentovou analýzu, přinesla přijatelné rozdělení všech taxonů, ačkoli oddělené analýzy postavené na pozorováních tvaru zubů stále poskytují lepší výsledky. Nejlepší výsledky analýzy dokázaly přesně 96% exemplářů správně identifikovat. To autor považuje za důkaz pro své tvrzení, že jeho postup se může uplatnit jako metoda ke zjištění diverzity v oblastech a formacích, odkud jsou známy pouze zuby bez čelistního materiálu.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Larson, D.W. 2008. Diversity and variation of theropod dinosaur teeth from the uppermost Santonian Milk River Formation (Upper Cretaceous), Alberta: a quantitative method supporting identification of the oldest dinosaur tooth assemblage in Canada. Canadian Journal of Earth Sciences 45(12):1455-1468. doi: 10.1139/E08-070.
The Santonian Deadhorse Coulee Member of the Milk River Formation preserves the oldest dinosaur body fossils found in Alberta. However, vertebrate remains consist almost exclusively of isolated elements and microvertebrate assemblages. Here, 1572 relatively complete shed non-avian theropod teeth from 20 localities in the Deadhorse Coulee Member are measured and analyzed to assess species diversity. Teeth are referred to or similar to Tyrannosaurinae indet., cf. Richardoestesia gilmorei, cf. Richardoestesia isosceles, Dromaeosauridae indet., Dromaeosaurinae indet., Velociraptorinae indet., and cf. Paronychodon lacustris. For the taxa identified, the large sample size allows for the assessment of their range of variation and accurate identification, without the benefit of comparable material of this age. Multivariate statistics, including a principal component analysis and a canonical variate analysis, provide reasonable separation of all taxa, although better results are achieved by separate analyses based on qualitative observations of denticle shape. The best results of the canonical variate analysis identified 96.0% of specimens correctly. This corroborates the qualitative identification of specimens and illustrates a valid way of evaluating diversity in areas and formations from which no described jaw material is known.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Larson, D.W. 2008. Diversity and variation of theropod dinosaur teeth from the uppermost Santonian Milk River Formation (Upper Cretaceous), Alberta: a quantitative method supporting identification of the oldest dinosaur tooth assemblage in Canada. Canadian Journal of Earth Sciences 45(12):1455-1468. doi: 10.1139/E08-070.
The Santonian Deadhorse Coulee Member of the Milk River Formation preserves the oldest dinosaur body fossils found in Alberta. However, vertebrate remains consist almost exclusively of isolated elements and microvertebrate assemblages. Here, 1572 relatively complete shed non-avian theropod teeth from 20 localities in the Deadhorse Coulee Member are measured and analyzed to assess species diversity. Teeth are referred to or similar to Tyrannosaurinae indet., cf. Richardoestesia gilmorei, cf. Richardoestesia isosceles, Dromaeosauridae indet., Dromaeosaurinae indet., Velociraptorinae indet., and cf. Paronychodon lacustris. For the taxa identified, the large sample size allows for the assessment of their range of variation and accurate identification, without the benefit of comparable material of this age. Multivariate statistics, including a principal component analysis and a canonical variate analysis, provide reasonable separation of all taxa, although better results are achieved by separate analyses based on qualitative observations of denticle shape. The best results of the canonical variate analysis identified 96.0% of specimens correctly. This corroborates the qualitative identification of specimens and illustrates a valid way of evaluating diversity in areas and formations from which no described jaw material is known.
února 13, 2009
Význam dinosauřích jmen - X
Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Xenoposeidon - "cizí/jiný Poseidon", možná spíše "cizí/jiný vládce moří" - jde o narážku na rod Sauroposeidon
Xenotarsosaurus - "ještěr s podivným kotníkem"
Xiaosaurus - "malý ještěr"
Xinjiangovenator - "lovec z (provincie) Xiniangu"
Xuanhanosaurus - "ještěr z Xuanhanu"
Xuanhuaceratops - "rohatá tvář z Xuanhua"
Zdroj:
http://en.wikipedia.org/
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.polychora.com/dinolist.html. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Xenoposeidon - "cizí/jiný Poseidon", možná spíše "cizí/jiný vládce moří" - jde o narážku na rod Sauroposeidon
Xenotarsosaurus - "ještěr s podivným kotníkem"
Xiaosaurus - "malý ještěr"
Xinjiangovenator - "lovec z (provincie) Xiniangu"
Xuanhanosaurus - "ještěr z Xuanhanu"
Xuanhuaceratops - "rohatá tvář z Xuanhua"
Zdroj:
http://en.wikipedia.org/
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.polychora.com/dinolist.html. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Revize vývoje a funkce furkuly u teropodů
O novém nálezu teropodí furkuly referuje jedna z mnoha nových studií, v tomto případě pocházejících od Sterlinga J. Nesbitta a kolektivu. Furkula je vidlicovitá struktura vznikající symetrickým srůstem klíčních kostí. Abstrakt studie tvrdí, že jde o element unikátní pro teropody, což nemusí být zcela pravda - slavný problematický archosaur Longisquama touto kostí disponuje také (nebo přinejmenším něčím, co je teropodí furkule hodně podobné - Unwin & Benton, 2001 místo ní vidí obyčejné oddělené klíční kosti, vyskytly se i spekulace o přesunutých post-kloakálních kostech apod.). Přesto autoři hodnotí srostlé klíční kosti jako znak podstatný pro pozorumění příbuznosti neptačích teropodů a ptáků. Nové exempláře bazálních teropodů ukazují, že se furkula objevila velmi brzy v evoluční historii teropodů. Ve své studii autoři provádějí revizi vývoje, funkce a morfologie této struktury, stejně jako anatomické terminologie na ní aplikované. Bohužel mám opět pouze abstrakt, zajímalo by mě ale, zda se studie o rodu Longisquama zmiňuje. Podle autorů je morfologie furkuly značně proměnlivá u kladů zahrnujících výhradně žijící zástupce, ale ne už tolik u nepatčích teropodů. Ve studii jsou revidovány - nebo dokonce poprvé popsány - furkuly u mnoha neptačích teropodů. Tyto struktury se vyskytují těméř u všech významnějších kladů teropodů, jak dokazují nové exempláře ze spodní křídy Číny a podrobné ohledání již popsaných exemplářů. Informativní fylogenetické znaky vztahující se k furkule se vyskytují napříč celým kladem Theropoda, a to i přes přísná kritéria autorů, kteří si při popsiu furkulární morfologie všímali i tafonomických efektů (tedy takových jevů, které se objevily teprve v průběhu fosilizace).
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.absoluteastronomy.com/topics/Longisquama
Abstrakt studie:
Nesbitt, S.J., Turner, A.H., Spaulding, M., Conrad, J.L., and Norell, M.A. 2009. The theropod furcula. Journal of Morphology. doi: 10.1002/jmor.10724.
The furcula is a structure formed by the midline fusion of the clavicles. This is the element which is unique to theropods and is important for understanding the link between birds and other theropods. New specimens from basal theropods suggest that the furcula appeared very early in theropod history. We review furcula development, function, and morphology, as well as the anatomical terminology applied to it. Furcular morphology is highly variable in crown-group avians but is rather conserved among nonavian theropods. Here we review, or describe for the first time, the furculae in many nonavian theropods. Furculae occur in nearly all major clades of theropods, as shown by new theropod specimens from the Early Cretaceous of China and a close inspection of previously collected specimens. Informative phylogenetic characters pertaining to the furcula occur throughout Theropoda, though care should betake to consider taphonomic effects when describing furcular morphology.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.absoluteastronomy.com/topics/Longisquama
Abstrakt studie:
Nesbitt, S.J., Turner, A.H., Spaulding, M., Conrad, J.L., and Norell, M.A. 2009. The theropod furcula. Journal of Morphology. doi: 10.1002/jmor.10724.
The furcula is a structure formed by the midline fusion of the clavicles. This is the element which is unique to theropods and is important for understanding the link between birds and other theropods. New specimens from basal theropods suggest that the furcula appeared very early in theropod history. We review furcula development, function, and morphology, as well as the anatomical terminology applied to it. Furcular morphology is highly variable in crown-group avians but is rather conserved among nonavian theropods. Here we review, or describe for the first time, the furculae in many nonavian theropods. Furculae occur in nearly all major clades of theropods, as shown by new theropod specimens from the Early Cretaceous of China and a close inspection of previously collected specimens. Informative phylogenetic characters pertaining to the furcula occur throughout Theropoda, though care should betake to consider taphonomic effects when describing furcular morphology.
února 12, 2009
První kraniální fosilie teropoda ze svrchní jury Mongolska
Mongolsko je sice pro dinosauří paleontologii jedním z nejvýznamnějších území, jurské lokality jsou zde ale spíše vzácné. Několik fosilních lokalit zde ale přece jen je: jde o Dariv (Gobi Altai Aimag [Aimag je mongolskou administrativní jednotkou, ekvivalentní japonské prefektuře]), Shar Teg (Gobi Altai Aimag) a Bakhar (Bayankhongor Aimag). Z Darivu je známo pouze několik izolovaných nebo blízko sebe ležících kostí sauropoda (Graham et al. (1997); Watabe et al., 2004). Graham et al., 1997 odtud popsal sauropoda podobného mamenchisaurovi. Z Shar Tegu známe fosilní záznam sestávající z pozůstatku teropodů a sauropodů (Gubin & Sinitsa, 1986). Shar Teg byl dříve jedinou mongolskou jurskou lokalitou, odkud byly známé pozůstatky teropodů. Zdejší dinosauří taxony nicméně nebyly detailně popsány. Z Bakharu jsou známy ramforynchidního pterosaura, objevené ve vrstvách střední jury (Bakhurina & Unwin, 1995). V roce 2002 našla společná japonsko-mongolská (Mongolian Paleontological Center + Hayashibara Museum of Natural Sciences) expedice teropodí lebku i se zuby v lokalitě Dariv Suite (Dariv, horské pásmo Gurvan Eren). Termín "suite" (rusky svita) byl používán sovětskými geology jako stratigrafická jednotka ekvivalentní formaci. Dřívější pojem však v sobě zahnruje i chronologický význam, určený fosilním záznamem nebo fyzikálním datováním. Přestože je objevený exemplář špatně zachovalý, jde o první objev jurského teropoda v Mongolsku a přináší tak nová data pro dinosauří biogeografii a chronologii ve střední Asii.
Rozložení sedimentárních pánví jurského stáří v západním Mongolsku (postaveno na datech ze stduie Sinitsa, 1985). 1, Ikhes Nuur; 2, Shargaingobi; 3, Gantsmod; 4, Zerik; 5, Talnur; 6, Sangindalai; 7, Khirgisnur; 8, Burgustaingol; 9, Ubsunur; 10, Uregnur.
Studie se z velké části zabývá především geologií, stratigrafií a charakteristikou jednotlivých jurských lokalit v Mongolsku. Z důvodu zaměření tohoto blogu se však budu zabývat výhradně těmi částmi, jež přímo souvisí s nálezem. Exemplář má označení MPC-D-107/5. Sestává z přední části pravé kosti zubní, otisku vnitřní strany zubů z levé kosti zubní, vnitřní poloviny maxillárních zubů z pravé horní čelisti a konečně z fragmentů a otisků vnitřní strany zubů z levé maxilly. Zmíněné otisky se zachovaly v hornině obklopující zubní a maxillární kosti. Levá i pravá maxilla jsou ze strany zploštělé, takže se svými vnitřními stranami k sobě přibližují. Při pohledu shora je mezi nimi patrná pouze úzká mezera. Zuby zachované v těchto čelistních kostech jsou linguobukálně zploštělé. Tento termín znamená, že je zmenšena šířka zubu od strany přivrácené k vnitřku tváře po stranu přivrácenou k jazyku. Zuby jsou dlouhé a špičaté. Jeden vrchol zubu vykazuje malá vroubkování na své vnitřní a konci čelistí přivrácené straně. Tyto dentální znaky jasně svědčí o teropodním původu nálezu a odlišují jej od nedinosauřích masožravých archosaurů, jako např. od krokodýlů. Na levé straně nálezu lze zpozorovat sedm maxillárních zubů. K jazyku přivrácená strana těchto zubů se dochovala pouze jako již zmíněný přirozený otisk v hornině. Třetí a čtvrtý z těchto zubů také mají vespodu viditelné náhradní zuby, jenž se zřejmě v před smrtí zvířete úspěšně prořezávaly. Pátý zub je menší než třetí, čtvrtý a šestý zub. Maxillární i dentární zuby vykazují jednoduché uspořádání a mají tvar čepele. Na levé kosti zubní je také sedm zubů. Všechny z nich jsou bohužel přítomny pouze jako přirozený otisk levé spodní čelisti v hornině. Pravá spodní čelist je kompletně skyrtá v hornině a není tak pozorovatelná. Předních šest zubů ve spodní čelisti střídavě vykazuje větší nebo menší délku. Na pravé maxille se nachází osm zubů, tedy o jeden více než na maxille levé. Ty části zubů z pravé maxilly, které byly přivráceny k jazyku, se opět dochovaly pouze jako otisk v kameni. Nebyly zde zaznamenány žadné prořezávající se náhradní zuby. Vrchol devátého zubu v horní čelisti je dobře zachován a je na něm zřetelné zoubkování na distální hraně. Vrchol nejzadnějšího zubu z levé strany kosti zubní se také uchoval a lze na něm spatřit ve stejném místě stejnou strukturu. Distální (zadní) hrana zubů v dolní i horní čelisti je vydutá a jejich vrcholy jsou skloněny dozadu. Takové znaky jsou charakteristikcé pro bazální tetanury s dlouhými a velkými zuby. Maximální délka maxillární části od předního k zadnímu konci je 103,5 mm; maximální délka dentární části ode předního k zadnímu konci je 80,2 mm; příčná šířka ve středním bodě činí 40,7 mm; maximální délka třetího zubu v levé maxille je 43,3 mm; maximální délka šestého zubu v pravé maxille je více než 51,0 mm; délka sedmého zubu v pravé maxille je více než 61,0 mm; maximální délka osmého zubu (pouze otisk) v pravé maxille je více než 50,0 mm. Na základě těchto měření byl exemplář identifikován jako středně velký teropod.
Nově objevený materiál teropoda z Darivu. 1. Pohled zprava. 2. Pohled zepředu. 3. Pohled zleva. 4. Pohled zespoda (levá strana je situována ke střední čáře čelisti). Měřítko odpovídá 2 cm.
Exemplář byl nalezen ve spodní části Dariv Suite, ve vrstvách pocházejících z období svrchní jury. Místo nálezu leží na východním svahu horského pásma Gurvan Eren, v Darivu, v již zmíněném celku Gobi Altai Aimag v jihozápadním Mongolsku. Fragmentární prezervace materiálů z Darivu bohužel neumožňuje řádné srovnání morfologie s dalšími známými teropody za účelem bližší taxonomické klasifikace. Je možné srovnávat pouze celkový tvar a velikost maxillárních a dentárních zubů. Vertikálně umístěné bazální a mediální části zubů, umístěných relativně daleko od sebe, odlišují mongolského teropoda od pokročilejších teropodů, jakými byli zástupci skupin Dromaeosauridae nebo Troodontidae. Ti měli zuby menší a proporčně nižší. Jak už bylo řečeno, s odvoláním na studii Gauthier, 1986 předpokládají autoři příslušnost materiálu k bazálním tetanurám. Protáhlé zuby, řídce rozmístěné v čelisti, jsou podobné např. rodům Monolophosaurus a Sinraptor z čínského Xinjiangu. Čínské jurské lokality v provinciích Sichuan a Xinjiang už vydaly mnoho dinosauřích fosilií včetně těch teropodích. Druhy teropodů s dobře zachovalou lebkou ze Sichuanu a Xinjiangu jsou následující: Yangchuanosaurus shangyouensis; Y. magnus; Y. hepingensis; Monolophosaurus jiangi a Sinraptor(?) hepingensis. Všichni tito čínští teropodi ale byli větší než jejich nově objevený mongolský příbuzný. Yangchuanosaurus má maxillu o délce 171 mm a sedm v ní zasazených zubů. Monolophosaurus má stejný počet zubů dokonce na 218 mm dlouhé maxille, Sinraptor pak rovněž sedm zubů na 211 mm dlouhé maxille. Lebka druhu Allosaurus fragillis (Madsen, 1976) má tyto zuby rozmístěny po délce 214 mm. Exemplář z Darivu je ale má rozmístěné po délce pouhých 83 mm. Jeho malá velikost oproti čínským protějškům může být jak projevem skutečného velikostního rozdílu, tak odlišného ontogenetického stadia.
Nový materiál nově objevený v oblasti Dariv reprezentuje první kraniální fosilie mongolského teropoda jurského stáří. Kromě samotného teropoda v oblasti Gurvan Eren japonsko-mongolská expedice nalezla i mnoho izolovaných kostí a několik částečných koster sauropodů (viz studie Watabe et al., 2004). Autoři zmiňují, že na Sibiři nejsou žádné jurské dinosauří lokality srovnatelné s těmi mongolskými co se týče velikosti fosilií. Mongolské lokality z jurského období s dochovanými fosiliemi obratlovců velkých rozměrů, jako jsou Dariv a Shar Teg, mohou v budoucnu odhalit velké množství dalšího cenného materiálu.
Levá strana materiálu. A. Pohled ze strany. 2 - 8 jsou pravé maxillární zuby (zuby 7 a 8 začínají nahrazovat zuby 3 a 4); 9 - 15 jsou dentární zuby (= zasazené v kosti zubní). B. Pohled na levou stranu šikmo zepředu. Měřítko odpovídá 5 cm.
Pravá strana materiálu. 1 - 9 jsou horní zuby (zub 1 náleží levé straně; zuby 2 - 9 náleží pravé straně). L-mx = levá maxilla; R-mx = pravá maxilla; d = zubní kost; R = okolní hornina. Měřítko odpovídá 5 cm.
Zdroj (včetně obrázků):
Watabe et al., 2008
Abstrakt studie:
Watabe, M., Tsogtbaatar, K., and Barsbold, R. 2008. First discovery of a theropod (Dinosauria) from the Upper Jurassic in Mongolia and its stratigraphy. Paleontological Research 12(1):27-36. doi: 10.2517/1342-8144(2008)12[27:FDOATD]2.0.CO;2.
A theropod dinosaur is described for the first time from the Upper Jurassic of Mongolia. It is represented by a partial skull from the upper Jurassic Dariv Suite in Dariv, Ikhes Nuur Basin, Gobi-Altai Aimag, western Mongolia, situated relatively close to the Xinjiang Uygur Autonomous Province in the western part of China. From the same beds of the locality, sauropod bones were also abundantly found. Those fossil discoveries suggest that both carnivorous and herbivorous dinosaurs existed in the Jurassic of Mongolia, as in China.
Rozložení sedimentárních pánví jurského stáří v západním Mongolsku (postaveno na datech ze stduie Sinitsa, 1985). 1, Ikhes Nuur; 2, Shargaingobi; 3, Gantsmod; 4, Zerik; 5, Talnur; 6, Sangindalai; 7, Khirgisnur; 8, Burgustaingol; 9, Ubsunur; 10, Uregnur.Studie se z velké části zabývá především geologií, stratigrafií a charakteristikou jednotlivých jurských lokalit v Mongolsku. Z důvodu zaměření tohoto blogu se však budu zabývat výhradně těmi částmi, jež přímo souvisí s nálezem. Exemplář má označení MPC-D-107/5. Sestává z přední části pravé kosti zubní, otisku vnitřní strany zubů z levé kosti zubní, vnitřní poloviny maxillárních zubů z pravé horní čelisti a konečně z fragmentů a otisků vnitřní strany zubů z levé maxilly. Zmíněné otisky se zachovaly v hornině obklopující zubní a maxillární kosti. Levá i pravá maxilla jsou ze strany zploštělé, takže se svými vnitřními stranami k sobě přibližují. Při pohledu shora je mezi nimi patrná pouze úzká mezera. Zuby zachované v těchto čelistních kostech jsou linguobukálně zploštělé. Tento termín znamená, že je zmenšena šířka zubu od strany přivrácené k vnitřku tváře po stranu přivrácenou k jazyku. Zuby jsou dlouhé a špičaté. Jeden vrchol zubu vykazuje malá vroubkování na své vnitřní a konci čelistí přivrácené straně. Tyto dentální znaky jasně svědčí o teropodním původu nálezu a odlišují jej od nedinosauřích masožravých archosaurů, jako např. od krokodýlů. Na levé straně nálezu lze zpozorovat sedm maxillárních zubů. K jazyku přivrácená strana těchto zubů se dochovala pouze jako již zmíněný přirozený otisk v hornině. Třetí a čtvrtý z těchto zubů také mají vespodu viditelné náhradní zuby, jenž se zřejmě v před smrtí zvířete úspěšně prořezávaly. Pátý zub je menší než třetí, čtvrtý a šestý zub. Maxillární i dentární zuby vykazují jednoduché uspořádání a mají tvar čepele. Na levé kosti zubní je také sedm zubů. Všechny z nich jsou bohužel přítomny pouze jako přirozený otisk levé spodní čelisti v hornině. Pravá spodní čelist je kompletně skyrtá v hornině a není tak pozorovatelná. Předních šest zubů ve spodní čelisti střídavě vykazuje větší nebo menší délku. Na pravé maxille se nachází osm zubů, tedy o jeden více než na maxille levé. Ty části zubů z pravé maxilly, které byly přivráceny k jazyku, se opět dochovaly pouze jako otisk v kameni. Nebyly zde zaznamenány žadné prořezávající se náhradní zuby. Vrchol devátého zubu v horní čelisti je dobře zachován a je na něm zřetelné zoubkování na distální hraně. Vrchol nejzadnějšího zubu z levé strany kosti zubní se také uchoval a lze na něm spatřit ve stejném místě stejnou strukturu. Distální (zadní) hrana zubů v dolní i horní čelisti je vydutá a jejich vrcholy jsou skloněny dozadu. Takové znaky jsou charakteristikcé pro bazální tetanury s dlouhými a velkými zuby. Maximální délka maxillární části od předního k zadnímu konci je 103,5 mm; maximální délka dentární části ode předního k zadnímu konci je 80,2 mm; příčná šířka ve středním bodě činí 40,7 mm; maximální délka třetího zubu v levé maxille je 43,3 mm; maximální délka šestého zubu v pravé maxille je více než 51,0 mm; délka sedmého zubu v pravé maxille je více než 61,0 mm; maximální délka osmého zubu (pouze otisk) v pravé maxille je více než 50,0 mm. Na základě těchto měření byl exemplář identifikován jako středně velký teropod.
Nově objevený materiál teropoda z Darivu. 1. Pohled zprava. 2. Pohled zepředu. 3. Pohled zleva. 4. Pohled zespoda (levá strana je situována ke střední čáře čelisti). Měřítko odpovídá 2 cm.Exemplář byl nalezen ve spodní části Dariv Suite, ve vrstvách pocházejících z období svrchní jury. Místo nálezu leží na východním svahu horského pásma Gurvan Eren, v Darivu, v již zmíněném celku Gobi Altai Aimag v jihozápadním Mongolsku. Fragmentární prezervace materiálů z Darivu bohužel neumožňuje řádné srovnání morfologie s dalšími známými teropody za účelem bližší taxonomické klasifikace. Je možné srovnávat pouze celkový tvar a velikost maxillárních a dentárních zubů. Vertikálně umístěné bazální a mediální části zubů, umístěných relativně daleko od sebe, odlišují mongolského teropoda od pokročilejších teropodů, jakými byli zástupci skupin Dromaeosauridae nebo Troodontidae. Ti měli zuby menší a proporčně nižší. Jak už bylo řečeno, s odvoláním na studii Gauthier, 1986 předpokládají autoři příslušnost materiálu k bazálním tetanurám. Protáhlé zuby, řídce rozmístěné v čelisti, jsou podobné např. rodům Monolophosaurus a Sinraptor z čínského Xinjiangu. Čínské jurské lokality v provinciích Sichuan a Xinjiang už vydaly mnoho dinosauřích fosilií včetně těch teropodích. Druhy teropodů s dobře zachovalou lebkou ze Sichuanu a Xinjiangu jsou následující: Yangchuanosaurus shangyouensis; Y. magnus; Y. hepingensis; Monolophosaurus jiangi a Sinraptor(?) hepingensis. Všichni tito čínští teropodi ale byli větší než jejich nově objevený mongolský příbuzný. Yangchuanosaurus má maxillu o délce 171 mm a sedm v ní zasazených zubů. Monolophosaurus má stejný počet zubů dokonce na 218 mm dlouhé maxille, Sinraptor pak rovněž sedm zubů na 211 mm dlouhé maxille. Lebka druhu Allosaurus fragillis (Madsen, 1976) má tyto zuby rozmístěny po délce 214 mm. Exemplář z Darivu je ale má rozmístěné po délce pouhých 83 mm. Jeho malá velikost oproti čínským protějškům může být jak projevem skutečného velikostního rozdílu, tak odlišného ontogenetického stadia.
Nový materiál nově objevený v oblasti Dariv reprezentuje první kraniální fosilie mongolského teropoda jurského stáří. Kromě samotného teropoda v oblasti Gurvan Eren japonsko-mongolská expedice nalezla i mnoho izolovaných kostí a několik částečných koster sauropodů (viz studie Watabe et al., 2004). Autoři zmiňují, že na Sibiři nejsou žádné jurské dinosauří lokality srovnatelné s těmi mongolskými co se týče velikosti fosilií. Mongolské lokality z jurského období s dochovanými fosiliemi obratlovců velkých rozměrů, jako jsou Dariv a Shar Teg, mohou v budoucnu odhalit velké množství dalšího cenného materiálu.
Levá strana materiálu. A. Pohled ze strany. 2 - 8 jsou pravé maxillární zuby (zuby 7 a 8 začínají nahrazovat zuby 3 a 4); 9 - 15 jsou dentární zuby (= zasazené v kosti zubní). B. Pohled na levou stranu šikmo zepředu. Měřítko odpovídá 5 cm.
Pravá strana materiálu. 1 - 9 jsou horní zuby (zub 1 náleží levé straně; zuby 2 - 9 náleží pravé straně). L-mx = levá maxilla; R-mx = pravá maxilla; d = zubní kost; R = okolní hornina. Měřítko odpovídá 5 cm.Zdroj (včetně obrázků):
Watabe et al., 2008
Abstrakt studie:
Watabe, M., Tsogtbaatar, K., and Barsbold, R. 2008. First discovery of a theropod (Dinosauria) from the Upper Jurassic in Mongolia and its stratigraphy. Paleontological Research 12(1):27-36. doi: 10.2517/1342-8144(2008)12[27:FDOATD]2.0.CO;2.
A theropod dinosaur is described for the first time from the Upper Jurassic of Mongolia. It is represented by a partial skull from the upper Jurassic Dariv Suite in Dariv, Ikhes Nuur Basin, Gobi-Altai Aimag, western Mongolia, situated relatively close to the Xinjiang Uygur Autonomous Province in the western part of China. From the same beds of the locality, sauropod bones were also abundantly found. Those fossil discoveries suggest that both carnivorous and herbivorous dinosaurs existed in the Jurassic of Mongolia, as in China.
Charles Robert Darwin
Dnešním dnem je tomu právě 200 let od narození nejvýznamnější postavy moderní biologie, Charlese Roberta Darwina. Zakladatel evoluční biologie zcela změnil náhled na přírodní historii a živé organismy jako takové. Všechny druhy se vyvinuly ze společného předka procesem známým jako přírodní výběr. Fakt, že evoluce probíhá, byl přijat ještě za Darwinova života, zatímco mechanismus přírodního výběru byl přijat jako hlavní příčina evoluce až ve třicátých letech. Později byly Darwinovy hlavní myšlenky sloučeny s novými poznatky z oborů jako genetika, parazitologie a molekulární biologie. Výsledný směr, nazývaný neodarwinismus, stále klade důraz na základní Darwinovy koncepty. Nejde však a ani nikdy nešlo o jednotnou vědeckou teorii a v současnoti mu konkurují (resp. ho významným způsobem doplňují) nové progresivní teorie, jako je např. Hamiltonův a Dawkinsův sobecký gen, teorie přerušovaných rovnováh, evolučně stabilní strategie a další. V každém případě byl Darwin prvním, kdo ukázal, že druhy nejsou neměnné a dokázal logicky vysvětlit diverzitu života.
Charles Robert Darwin se narodil 12. února 1809 ve Shrewsbury (středozápadní Anglie). Studia v University of Edinburgh Darwin zanedbával kvůli výzkumu mořských bezobratlých. Během druhého roku na univerzitě se Darwin připojil k Plinian Society, skupině studentů přírodní historie inklinujících k radikálnímu materialismu. Jednoho dne Robert Edmund Grant, kterému Darwin asistoval v již zmíněném výzkumu, pochválil Lamarckovy myšlenky o vývoji organismů podmíněném prostředím. Darwin byl fascinován. Kurzem přírodní historie, zahrnujícím i geologii, vedeným Robertem Jamesonem, byl Darwin znuděn a učil se klasifikaci rostlin. Začal také asistovat u sbírek Royal Museum, toho času jednoho z největších muzeí v Evropě. Darwin se plánoval po dokončení studia vydat studovat přírodní historii v tropech na Tenerife, místo toho byl ale přijat na plavbu HMS Beagle, která měla zmapovat pobřeží Jižní Ameriky. Plavba trvala téměř pět let, a Darwin strávil většinu tohoto času průzkumem geologie a vytvářením přírodovědných sbírek, zatímco samotná výprava prováděla průzkum a mapovala pobřeží. Darwin si poznamenával své spekulace o uskutečněných pozorováních. Na Galapágách Darwin hledal důkazy, spojující zdejší život se starším "centrem stvoření". Místo toho mu zdejší pěnkavy, dnes nazývané na jeho počest, umožnili prokázat domněnku o evoluci. Při porovnání mnoha zdejších druhů těchto ptáků Darwin došel k závěru, že se všechny pěnkavy musely vyvinout ze společného předka, jehož potomci se adpatovali na různé způsoby obživy. Po návratu z výpravy 2. října 1836 se Darwin stal respektovaným vědcem a autoritou v oblasti přírodní historie. Nadále studoval přeměny druhů, což ho roku 1838 dovedlo k teorii přírodního výběru, která měla objasnit evoluční mechanismy. Místo okamžité publikace ale Darwin sbíral další důkazy, aby dokázal ubránit svou myšlenku proti všem předvídatelným námitkám. Tuto činnost Darwin prováděl po celé roky, než v roce 1858 Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii. Tehdy se Darwin rozhodl publikování urychlit a o rok později vyšla jeho přelomová kniha On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life. Kompletní náklad byl okamžitě rozebrán a Darwin začal pracovat na dalším, upraveném vydání. Jeho zdravotní stav se pomalu začínal zhoršovat, ale Darwin v experimentech, výzkumu a dalším publikování neustal. Z dalších jeho významných prací, jež vyšly po roce 1859, zmíňme např. Variation of Plants and Animals Under Domestication (1868), The Descent of Man and Selection in Relation to Sex (1871) a The Different Forms of Flowers on Plants of the Same Species (1877). Darwin zemřel 19. dubna 1882. Stal se jedním z pěti Britů svého století, kteří nebyli členy královské rodiny a přesto byli pohřbeni ve Westminsteru. Jeho ostatky byly uloženy vedle Isaaca Newtona.
Otázka, jak souvisí Darwinovo výročí s kladem Ornithodira, má zřejmou odpověď. Samotný pojem "klad" je hlavním termínem systematiky, založené výhradně na evoluci - kladistiky. Ta se zabývá výhradně evolučním vztahem předek-potomek a skupiny používané v systematice vnímá jako větve vývojového stromu (mimochodem, autorem prvního vývojového stromu je opět Darwin - objevil se v jeho poznámkách z června 1837). A klad Ornithodira, zvláště pak dinosauři, je nejnázornější ukázkou evoluce, která je navíc neustále doplňována novými výzkumy (z poslední doby zmiňme např. objev prvního stadia vývoje peří u beipiaosaura). Přechod od zvířat stále podobnějších spíše primitivnějším sauropsidům až po moderní ptáky je výborně zdokumentován. Není bez zajímavosti, že první, kdo myšlenku tohoto vývoje vyslovil - Thomas Henry Huxley (a stalo se tak v jeho článku publikovaném již 7. února 1868 - další výročí) - se sám nazýval "Darwinovým buldokem" a byl jedním z největších příznivců Darwinovy teorie.
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin
http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=323
http://209.85.129.132/search?q=cache:B43WzGD7eIoJ:www.osel.cz/engine-getfile.php%3FfileID%3D174+darwin+st%C3%A1tn%C3%AD+poh%C5%99eb&hl=cs&ct=clnk&cd=7&gl=cz
Zdroj obrázku:
http://nayagam.files.wordpress.com/2006/02/397px-Charles_Darwin_by_G._Richmond.jpg
Charles Robert Darwin se narodil 12. února 1809 ve Shrewsbury (středozápadní Anglie). Studia v University of Edinburgh Darwin zanedbával kvůli výzkumu mořských bezobratlých. Během druhého roku na univerzitě se Darwin připojil k Plinian Society, skupině studentů přírodní historie inklinujících k radikálnímu materialismu. Jednoho dne Robert Edmund Grant, kterému Darwin asistoval v již zmíněném výzkumu, pochválil Lamarckovy myšlenky o vývoji organismů podmíněném prostředím. Darwin byl fascinován. Kurzem přírodní historie, zahrnujícím i geologii, vedeným Robertem Jamesonem, byl Darwin znuděn a učil se klasifikaci rostlin. Začal také asistovat u sbírek Royal Museum, toho času jednoho z největších muzeí v Evropě. Darwin se plánoval po dokončení studia vydat studovat přírodní historii v tropech na Tenerife, místo toho byl ale přijat na plavbu HMS Beagle, která měla zmapovat pobřeží Jižní Ameriky. Plavba trvala téměř pět let, a Darwin strávil většinu tohoto času průzkumem geologie a vytvářením přírodovědných sbírek, zatímco samotná výprava prováděla průzkum a mapovala pobřeží. Darwin si poznamenával své spekulace o uskutečněných pozorováních. Na Galapágách Darwin hledal důkazy, spojující zdejší život se starším "centrem stvoření". Místo toho mu zdejší pěnkavy, dnes nazývané na jeho počest, umožnili prokázat domněnku o evoluci. Při porovnání mnoha zdejších druhů těchto ptáků Darwin došel k závěru, že se všechny pěnkavy musely vyvinout ze společného předka, jehož potomci se adpatovali na různé způsoby obživy. Po návratu z výpravy 2. října 1836 se Darwin stal respektovaným vědcem a autoritou v oblasti přírodní historie. Nadále studoval přeměny druhů, což ho roku 1838 dovedlo k teorii přírodního výběru, která měla objasnit evoluční mechanismy. Místo okamžité publikace ale Darwin sbíral další důkazy, aby dokázal ubránit svou myšlenku proti všem předvídatelným námitkám. Tuto činnost Darwin prováděl po celé roky, než v roce 1858 Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii. Tehdy se Darwin rozhodl publikování urychlit a o rok později vyšla jeho přelomová kniha On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life. Kompletní náklad byl okamžitě rozebrán a Darwin začal pracovat na dalším, upraveném vydání. Jeho zdravotní stav se pomalu začínal zhoršovat, ale Darwin v experimentech, výzkumu a dalším publikování neustal. Z dalších jeho významných prací, jež vyšly po roce 1859, zmíňme např. Variation of Plants and Animals Under Domestication (1868), The Descent of Man and Selection in Relation to Sex (1871) a The Different Forms of Flowers on Plants of the Same Species (1877). Darwin zemřel 19. dubna 1882. Stal se jedním z pěti Britů svého století, kteří nebyli členy královské rodiny a přesto byli pohřbeni ve Westminsteru. Jeho ostatky byly uloženy vedle Isaaca Newtona.
Otázka, jak souvisí Darwinovo výročí s kladem Ornithodira, má zřejmou odpověď. Samotný pojem "klad" je hlavním termínem systematiky, založené výhradně na evoluci - kladistiky. Ta se zabývá výhradně evolučním vztahem předek-potomek a skupiny používané v systematice vnímá jako větve vývojového stromu (mimochodem, autorem prvního vývojového stromu je opět Darwin - objevil se v jeho poznámkách z června 1837). A klad Ornithodira, zvláště pak dinosauři, je nejnázornější ukázkou evoluce, která je navíc neustále doplňována novými výzkumy (z poslední doby zmiňme např. objev prvního stadia vývoje peří u beipiaosaura). Přechod od zvířat stále podobnějších spíše primitivnějším sauropsidům až po moderní ptáky je výborně zdokumentován. Není bez zajímavosti, že první, kdo myšlenku tohoto vývoje vyslovil - Thomas Henry Huxley (a stalo se tak v jeho článku publikovaném již 7. února 1868 - další výročí) - se sám nazýval "Darwinovým buldokem" a byl jedním z největších příznivců Darwinovy teorie.
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin
http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=323
http://209.85.129.132/search?q=cache:B43WzGD7eIoJ:www.osel.cz/engine-getfile.php%3FfileID%3D174+darwin+st%C3%A1tn%C3%AD+poh%C5%99eb&hl=cs&ct=clnk&cd=7&gl=cz
Zdroj obrázku:
http://nayagam.files.wordpress.com/2006/02/397px-Charles_Darwin_by_G._Richmond.jpg
února 09, 2009
[popis] Achelousaurus
Achelousaurus
Klasifikace
Ornithischia
Heterodontosauriformes
Genasauria
Cerapoda
Marginocephalia
Ceratopia
Neoceratopia
Coronosauria
Ceratopoidea
Ceratopidae
Centrosaurinae
Pachyrhinosaurini
Období
svrchní křída (kampán)
84 - 71 Ma
Velikost
délka 6 m
výška 2,7 - 3 m
Hmotnost
2 tuny
Výskyt
Upper Two Medicine Formation, Montana, USA
Druhy
A. horneri Sampson, 1995
Synonyma rodu
/
Informace
Achelosaurus byl rod středně velkého centrosaurinního ceratopida ze svrchní křídy dnešní Severní Ameriky. Je charakteristický svým kostěným výčnělkem na čenichu, dvěma rohy za očima a dvěma dalšími rohy na zadním okraji kostěného límce. Rod včetně typového - a zatím jediného - druhu byl popsán roku 1995 americkým paleontologem Scottem Sampsonem. Rodové jméno odkazuje k Achelóovi, řeckému božstvu stejnojmenné řeky a vládci všech řek. Asociace s mytologickou postavou nebyla zvolena náhodně: Achelóos měl ve své býčí podobě bojovat s Héraklem, který mu ulomil jeden roh. Všechny tři známé lebky achelóosaura mají přitom v místech, kde jiní ceratopidi mívají rohy, pouze hrbolatou kost. Achelóos byl také znám díky své proměnlivosti - a Achelousaurus vypadá, že kombinuje znaky dalších ceratopů. Druhové jméno typového druhu pak bylo dinosaurovi uděleno na počest amerického paleontologa Jacka Hornera, proslaveného svými nálezy ze stejného území, kde byly objeveny fosilie samotného achelóosaura - z Montany.
Materiál achelóosaura tvoří 3 nekompletní lebky a jedna neúplná kostra. Holotyp má označení MOR 485, zbylé dva exempláře připisované tomuto rodu jsou potom označeny MOR 591 a MOR 571. Délka lebky adultního jedince dosahuje až 1,6 metru. Morfologie lebky je relativně podobná příbuznému pachyrhinosaurovi, ačkoli nosní výčnělek je u achelóosaura poněkud menší a supraorbitální výčnělky zase větší. Spekuluje se o využití těchto struktur při intraspecifických soubojích. Na konci kostěného límce vyrůstají z kosti temenní dva rohy, což je znak sdílený s rodem Einiosaurus. Achelousaurus je také jedním z mála ceratopidů, u kterých byla zpozorována přítomnost vomeru - kosti radličné. Studie Hieronymus et al., 2006 srovnávala nasální a supraorbitální "jádra rohů" achelóosaura spolu s pachyrhinosaurem, einiosaurem a centrosaurem. Tyto struktury byly porovnány s osteologickými znaky, jenž odpovídají určitým typům kůže u současných amniot. Tímto postupem měla být zjištěna míra podobnosti kůže centrosaurinů a současných živočichů. Studie odhalila, že centrální část lebečních kostěných hrbolů typických pro dospělého achelóosaura vykazuje texturu nejvíce podobnou té, která se nachází pod čelní "helmou" pižmoně. Z toho lze usoudit, že u achelóosaura byla také analogicky překryta silným (2 - 10 cm) plochým plátem složeným z keratinových vláken, připojených k silné a nespecializované škáře. Okraj kostěných výběžků také vykazuje texturu podobnou kosti, která se nachází u ptáků pod útvarem nazvaným rhamphotheca - i v tomto případě jde o keratinové ploténky.
Pokud jde o fylogenezi achelóosaura, původně byl označován za přechodnou formu mezi ceratopy s modifikovanými rohy, jako byl např. rod Einiosaurus (s nímž Achelousaurus sdílí dva rohy na konci kostěného límce, ačkoli u achelóosaura jsou poněkud více horizontálně zakřivené), a pokročilejšími bezrohými ceratopy, jako byl Pachyrhinosaurus. Formulována byla také domněnka, že nosní hrbol u achelóosaura může být pozůstatkem masivního, dopředu směřujícího rodu, který měl Einiosaurus. V průběhu evoluce tento roh měl svým předním koncem opět srůst s lebkou, následně s ní splynout po celé své délce a přeměnit se ve zploštělý výčnělek tak, jak ho dnes pozorujeme. Přestože není jisté, zda se evoluce ubírala právě tímto směrem, všechny tři zmíněné taxony jsou si velmi blízce příbuzné. V analýze provedené ve studii Dodsona, Forstera a Sampsona z roku 2004 je Achelousaurus sesterským taxonem rodu Pachyrhinosaurus. Einiosaurus, údajný achelóosaurův předek, pak může být buď sesterským taxonem ke kladu tvořeným dvěma předchozími rody, sesterským taxonem ke kladu Centrosaurus + Styracosaurus (jenž zahrnuje pouze tyto dva rody), nebo sesterským taxonem ke kladu tvořeném všemi ostatními centrosauriny. Ani pozice samotného achelóosaura však není docela jistá - podle autorů by byl zapotřebí jen jeden další krok, aby klad Achelousaurus + Pachyrhinosaurus v analýze zkolaboval. Vzhledem k naznačované velmi blízké pozici obou rodů je Achelousaurus někdy považován za pouhý druh pachyrhinosaura; tento názor je ovšem spíše výjimečný. Rodové jméno bez tak nehraje roli za předpokladu, že A. horneri a P. canadensis jsou si nejblíže příbuzní.
Rekonstrukce
Klasifikace
Ornithischia
Heterodontosauriformes
Genasauria
Cerapoda
Marginocephalia
Ceratopia
Neoceratopia
Coronosauria
Ceratopoidea
Ceratopidae
Centrosaurinae
Pachyrhinosaurini
Období
svrchní křída (kampán)
84 - 71 Ma
Velikost
délka 6 m
výška 2,7 - 3 m
Hmotnost
2 tuny
Výskyt
Upper Two Medicine Formation, Montana, USA
Druhy
A. horneri Sampson, 1995
Synonyma rodu
/
Informace
Achelosaurus byl rod středně velkého centrosaurinního ceratopida ze svrchní křídy dnešní Severní Ameriky. Je charakteristický svým kostěným výčnělkem na čenichu, dvěma rohy za očima a dvěma dalšími rohy na zadním okraji kostěného límce. Rod včetně typového - a zatím jediného - druhu byl popsán roku 1995 americkým paleontologem Scottem Sampsonem. Rodové jméno odkazuje k Achelóovi, řeckému božstvu stejnojmenné řeky a vládci všech řek. Asociace s mytologickou postavou nebyla zvolena náhodně: Achelóos měl ve své býčí podobě bojovat s Héraklem, který mu ulomil jeden roh. Všechny tři známé lebky achelóosaura mají přitom v místech, kde jiní ceratopidi mívají rohy, pouze hrbolatou kost. Achelóos byl také znám díky své proměnlivosti - a Achelousaurus vypadá, že kombinuje znaky dalších ceratopů. Druhové jméno typového druhu pak bylo dinosaurovi uděleno na počest amerického paleontologa Jacka Hornera, proslaveného svými nálezy ze stejného území, kde byly objeveny fosilie samotného achelóosaura - z Montany.
Materiál achelóosaura tvoří 3 nekompletní lebky a jedna neúplná kostra. Holotyp má označení MOR 485, zbylé dva exempláře připisované tomuto rodu jsou potom označeny MOR 591 a MOR 571. Délka lebky adultního jedince dosahuje až 1,6 metru. Morfologie lebky je relativně podobná příbuznému pachyrhinosaurovi, ačkoli nosní výčnělek je u achelóosaura poněkud menší a supraorbitální výčnělky zase větší. Spekuluje se o využití těchto struktur při intraspecifických soubojích. Na konci kostěného límce vyrůstají z kosti temenní dva rohy, což je znak sdílený s rodem Einiosaurus. Achelousaurus je také jedním z mála ceratopidů, u kterých byla zpozorována přítomnost vomeru - kosti radličné. Studie Hieronymus et al., 2006 srovnávala nasální a supraorbitální "jádra rohů" achelóosaura spolu s pachyrhinosaurem, einiosaurem a centrosaurem. Tyto struktury byly porovnány s osteologickými znaky, jenž odpovídají určitým typům kůže u současných amniot. Tímto postupem měla být zjištěna míra podobnosti kůže centrosaurinů a současných živočichů. Studie odhalila, že centrální část lebečních kostěných hrbolů typických pro dospělého achelóosaura vykazuje texturu nejvíce podobnou té, která se nachází pod čelní "helmou" pižmoně. Z toho lze usoudit, že u achelóosaura byla také analogicky překryta silným (2 - 10 cm) plochým plátem složeným z keratinových vláken, připojených k silné a nespecializované škáře. Okraj kostěných výběžků také vykazuje texturu podobnou kosti, která se nachází u ptáků pod útvarem nazvaným rhamphotheca - i v tomto případě jde o keratinové ploténky.
Pokud jde o fylogenezi achelóosaura, původně byl označován za přechodnou formu mezi ceratopy s modifikovanými rohy, jako byl např. rod Einiosaurus (s nímž Achelousaurus sdílí dva rohy na konci kostěného límce, ačkoli u achelóosaura jsou poněkud více horizontálně zakřivené), a pokročilejšími bezrohými ceratopy, jako byl Pachyrhinosaurus. Formulována byla také domněnka, že nosní hrbol u achelóosaura může být pozůstatkem masivního, dopředu směřujícího rodu, který měl Einiosaurus. V průběhu evoluce tento roh měl svým předním koncem opět srůst s lebkou, následně s ní splynout po celé své délce a přeměnit se ve zploštělý výčnělek tak, jak ho dnes pozorujeme. Přestože není jisté, zda se evoluce ubírala právě tímto směrem, všechny tři zmíněné taxony jsou si velmi blízce příbuzné. V analýze provedené ve studii Dodsona, Forstera a Sampsona z roku 2004 je Achelousaurus sesterským taxonem rodu Pachyrhinosaurus. Einiosaurus, údajný achelóosaurův předek, pak může být buď sesterským taxonem ke kladu tvořeným dvěma předchozími rody, sesterským taxonem ke kladu Centrosaurus + Styracosaurus (jenž zahrnuje pouze tyto dva rody), nebo sesterským taxonem ke kladu tvořeném všemi ostatními centrosauriny. Ani pozice samotného achelóosaura však není docela jistá - podle autorů by byl zapotřebí jen jeden další krok, aby klad Achelousaurus + Pachyrhinosaurus v analýze zkolaboval. Vzhledem k naznačované velmi blízké pozici obou rodů je Achelousaurus někdy považován za pouhý druh pachyrhinosaura; tento názor je ovšem spíše výjimečný. Rodové jméno bez tak nehraje roli za předpokladu, že A. horneri a P. canadensis jsou si nejblíže příbuzní.
Rekonstrukce
Zdroje:
The Dinosauria 2nd edition - David B. Weishampel, Peter Dodson, Halszka Osmólska [eds.], 2004
http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=6076&Itemid=67
http://en.wikipedia.org/wiki/Achelousaurus
http://www.users.qwest.net/~jstweet1/centrosaurinae.htm
http://www.hmnh.org/gdotw/24.html
http://maastrichian.home.bresnan.net/DINOAchelousaurus01.html
http://www.miketaylor.org.uk/tmp/svp-abstracts/SVP%202006%20abstracts.pdf
Zdroj obrázku:
http://www.amnh.org/exhibitions/dinosaurs/images/exhibit/gallery/lg/5-2_skrepnick_achelousaurus.jpg
Vítám jakékoli upozornění na chyby v tomto popisu.
února 08, 2009
Dinosaurs: The Art of Reconstruction
Bližší nahlédnutí, jak umělci rekonstruují svět dinosaurů, by měla umožnit výstava Bruce Museum (Greenwich, Connecticut, Spojené státy). Pomoci by tomu měla nová expozice, která vedle sebe staví asi třicet prací malířů a sochařů spolu s odlitky koster a fosilizovanými pozůstatky dinosaurů. Výstava Dinosaurs: The Art of Reconstruction se blíže zaměřuje na milníky v dinosauří rekonstrukci. Patří sem první umělci, kteří na pole rekonstrukce svými díly přispěli, tedy Benjamin W. Hawkins (zmíněný mimochodem v jiném článku z tohoto dne) a Charles R. Knight. Stejně tak do této kategorie spadají nástěné malby v Carnegie Museum of Natural History od Boba Walterse a Tesse Kissingera, zachycující život v jurském období; rekonstrukce výjimečně zachovalého jedince sinornitosaura, známého jako Dave (NGMC 91) od Micka Ellisona; a díla dalších současných umělců, která pomáhají rozšiřovat naší představu o dinosaurech: jde o výtvory Johna Sibbicka, Douga Hendersona, Mikea Skrepnicka, Tonyho Mcvaye a Mikea Trcice (na stránky některých z těchto umělců mimochodem na blogu odkazuji v sekci "Paleo-art stránky").
Výstava by také měla zdůraznit změny ve vnímání jednotlivých druhů, ke kterým došlo na základě získání nových informací, ať už z fosilního záznamu, nových vědeckých hypotéz nebo z lepšího poznání jejich fyziologie a anatomie. A jak už bylo řečeno, návštěvník si zároveň může prohlédnout odlitky fosilií, které umělce k jejich výtvorům inspirovaly. Stránky Bruce Museum na tomto místě zdůrazňují těžkou práci umělců, zabývajících se paleontologickou rekonstrukcí - ti často musí rekonstruovat živočicha na základě lépe známých příbuzných druhů, protože vlastní fosilie jsou nekompletní či poškozené. Jeho práce zároveň musí odpovídat nově objeveným faktům a nově formulovaným teoriím. Muzeum také nabízí celou řadu doprovodných programů k této výstavě, z nichž nejzajímavěji a nejseriózněji bezesporu vypadá přednáška experta na dinosauří paleontologii a kurátora paleontologického oddělení American Museum of Natural History, Marka Norella. Ta se koná 1. března 2009.
Z nové výstavy v Bruce Museum (zleva doprava): detail z nástěné malby v The Carnegie Museum of Natural History od Boba Walterse a Tesse Kissingera; rekonstrukce pravděpodobného sinornitosaura přezdívaného "Dave" od Micka Ellisona a Mei long od téhož autora.
Zdroj (včetně obrázků):
http://www.brucemuseum.org/exhibitions/exhibit.php?exhibit=120
Výstava by také měla zdůraznit změny ve vnímání jednotlivých druhů, ke kterým došlo na základě získání nových informací, ať už z fosilního záznamu, nových vědeckých hypotéz nebo z lepšího poznání jejich fyziologie a anatomie. A jak už bylo řečeno, návštěvník si zároveň může prohlédnout odlitky fosilií, které umělce k jejich výtvorům inspirovaly. Stránky Bruce Museum na tomto místě zdůrazňují těžkou práci umělců, zabývajících se paleontologickou rekonstrukcí - ti často musí rekonstruovat živočicha na základě lépe známých příbuzných druhů, protože vlastní fosilie jsou nekompletní či poškozené. Jeho práce zároveň musí odpovídat nově objeveným faktům a nově formulovaným teoriím. Muzeum také nabízí celou řadu doprovodných programů k této výstavě, z nichž nejzajímavěji a nejseriózněji bezesporu vypadá přednáška experta na dinosauří paleontologii a kurátora paleontologického oddělení American Museum of Natural History, Marka Norella. Ta se koná 1. března 2009.
Z nové výstavy v Bruce Museum (zleva doprava): detail z nástěné malby v The Carnegie Museum of Natural History od Boba Walterse a Tesse Kissingera; rekonstrukce pravděpodobného sinornitosaura přezdívaného "Dave" od Micka Ellisona a Mei long od téhož autora.Zdroj (včetně obrázků):
http://www.brucemuseum.org/exhibitions/exhibit.php?exhibit=120
Benjamin Waterhouse Hawkins
Dnes, 8. února, uplynulo přesně 202 let od narození významného anglického sochaře a umělce zabývajícího se přírodní historií, Benjamina Waterhouse Hawkinse. Hawkins začal přírodní historii studovat ve 20 letech, později připojil i geologii. Přispěl svými ilustracemi do díla The Zoology of the Voyage of HMS Beagle, spojeného s takovými autoritami tehdejší doby, jakými byly Richard Owen a Charles Darwin. V letech 1847 až 1849 Hawkins vystavoval čtyři své sochy v Royal Academy of Arts a další úspěchy se dostavily zanedlouho. Poté, co byl roku 1846 zvolen členem Society of Arts a v roce 1847 se stal spolupracovníkem přední přírodovědné společnosti Linnean Society, stal se roku 1854 spolupracovníkem Geological Society of London. Nejznámějším počinem tohoto umělce (a důvodem, proč je zde zmiňováno jeho výročí) je ovšem vytvoření 33 modelů dinosaurů v životní velikosti pro první Světovou výstavu, konanou v Londýně roku 1851. Na těchto modelech, naaranžovaných v Crystal Palace Park v londýnském Sydenhamu, spolupracoval Hawkins s Richardem Owenem. Ten použil již známé elementy kostry k určení celkové velikosti zvířete, a Hawkins se jej podle Owenových nařízení pokusil ztvárnit. Výsledek dnešnímu pohledu vůbec neodpovídal, efektní sochy obřích plazů na umělých ostrůvcích však návštěvníky uchvátily a od této doby lze datovat zájem veřejnosti o dinosaury. Hawkinsovy sochy se spolu se samotnou budovou Crystal Palace staly hlavními lákadly výstavy, zatímco ale budova vyhořela, sochy stojí v Sydenham Park dodnes. Známá je také "Sydenham dinner", novoroční banket v nedokončeném Hawkinsově modelu iguanodona, kterého se zúčastnily hlavní autority přírodních věd své doby (o výročí této události jsem napsal zde). Hawkins, který chtěl svůj úspěch zopakovat na druhé straně Atlantiku, se přesunul do New Yorku a zamýšlel z dalších dinosauřích soch vytvořit "Paleozoic Museum" v Central Parku. Hawkins zde umělecky zpracoval i hadrosaura, popsaného Josephem Leidym roku 1858. V roce 1871, předtím, než byla expozice v parku dokončena, však zasáhl William Tweed, zástupce nejvýznamnější newyorské politické skupiny, který nechal rozbít již dokončené Hawkinsovy modely a zakopat je na jižním konci parku. Hawkins New York jako zahořklý muž opustil. Benjamin Waterhouse hawkins zemřel 27. ledna 1894.
Benjamin Waterhouse Hawkins...
...a jedno z jeho nejslavnějších děl, socha megalosaura v Sydenham Park.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=315
http://academic.brooklyn.cuny.edu/geology/chamber/hawkins.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Benjamin_Waterhouse_Hawkins
Zdroje obrázků:
http://academic.brooklyn.cuny.edu/geology/chamber/hawkins.gif
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c6/London_-_Crystal_Palace_-_Victorian_Dinosaurs_1.jpg/800px-London_-_Crystal_Palace_-_Victorian_Dinosaurs_1.jpg
února 07, 2009
Sbírka pterosauřích studií na počest Petera Wellnhofera
Na několika stránkách, včetně na pterosaury specializované Archosaur Musings, "triasového" blogu Chinleana a blogu Dinochick se objevila zajímavá nabídka pro všechny zájemce o pterosauří paleontologii.
Od konce ledna tohoto roku je totiž možné objednat si vydání periodika Zitteliana, věnovaného na počest Petera Wellnhofera výhradně pterosaurům. 264 stran formátu A4, plných informací o prvních létajících obratlovcích, stojí 29 eur plus poštovné, což David Hone z Archosaur Musings, jenž do sbírky sám přispěl, označuje za cenu "ohromujícně nízkou". Na již zmíněných stránkách byly také zveřejněny kontaktní údaje na Andrease Trenkleho, u kterého si lze vydání zajistit:
Andreas Trenkle
Jörg-Tömlinger-Str. 2
D-82152 Planegg
Německo
Fax: ++49-89-89329763 (v rámci Německa: 089-89329763)
E-mail: andreas@trenkle-buch.de
A zde už obsah, který bezesporu vypadá velmi lákavě:
Flugsaurier: Pterosaur papers in honour of Peter Wellnhofer. 2008. Hone, D.W.E., and Buffetaut, E. (eds). Zitteliana B, 28. 264pp.
Wellnhofer, P. A short history of pterosaur research. p7-19.
Padian, K. Were pterosaur ancestors bipedal or quadrupedal?: Morphometric, functional and phylogenetic considerations. p21-33.
Hone, DW.E., & Benton, M.J. Contrasting supertrees and total-evidence methods: pterosaur origins. p35-60.
Barrett, P.M., Butler, R.J., Edwards, N.P., & Milner, A.R. Pterosaur distribution in time and space: an atlas. p61-107.
Steel, L. The palaeohistology of pterosaur bone: an overview. p109-125.
Bennett, S.C. Morphological evolution of the wing of pterosaurs: mycology and function. p127-141.
Witton, M.P. A new approach to determining pterosaur body mass and its implications for pterosaur flight. p143-159.
Habib, M.B. Comparative evidence for quadrupedal launch in pterosaurs. p161-168.
Elgin, R.E., Grau, C.A., Palmer, C., Hone, D.W.E., Greenwell, D., & Benton, M.J. Aerodynamic characters of the cranial crest in Pteranodon. p169-176.
Martill, D.M., & Witton, M.P. Catastrophic failure in a pterosaur skull from the Cretaceous Santana Formation of Brazil.p177-185.
Lockley, M., Harris, J.D., & Mitchell, L. A global overview of pterosaur ichnology: tracksite distribution in space andtime. p187-198.
Unwin, D.M., & D.C. Deeming. Pterosaur eggshell structure and its implications for pterosaur reproductive biology. p199-207.
Martill, D.M., Witton, M.P., & Gale, A. Possible azhdarchoid remains from the Coniacian (Late Cretaceous) of England. p209-218.
Rodrigues, T., & Kellner, A.W.A. Review of the pterodactyloid pterosaur Coloborhynchus. p210-228.
Lu, J., Xu, L., & Ji, Q. Restudy of Liaoxipterus (Istiodactylidae: Pterosauria) with comments on the Chinese istiodactylid pterosaurs. p229-241.
Martill, D.M. First pterosaur remains from Exu Formation (Cretaceous) from the Araripe Basin, Brazil. p243-248.
Buffetaut, E. Late Cretaceous pterosaurs from France: a review. p249-255.
Zdroj:
http://archosaurmusings.wordpress.com/2009/01/17/zitteliana-volume-now-available/
Od konce ledna tohoto roku je totiž možné objednat si vydání periodika Zitteliana, věnovaného na počest Petera Wellnhofera výhradně pterosaurům. 264 stran formátu A4, plných informací o prvních létajících obratlovcích, stojí 29 eur plus poštovné, což David Hone z Archosaur Musings, jenž do sbírky sám přispěl, označuje za cenu "ohromujícně nízkou". Na již zmíněných stránkách byly také zveřejněny kontaktní údaje na Andrease Trenkleho, u kterého si lze vydání zajistit:
Andreas Trenkle
Jörg-Tömlinger-Str. 2
D-82152 Planegg
Německo
Fax: ++49-89-89329763 (v rámci Německa: 089-89329763)
E-mail: andreas@trenkle-buch.de
A zde už obsah, který bezesporu vypadá velmi lákavě:
Flugsaurier: Pterosaur papers in honour of Peter Wellnhofer. 2008. Hone, D.W.E., and Buffetaut, E. (eds). Zitteliana B, 28. 264pp.
Wellnhofer, P. A short history of pterosaur research. p7-19.
Padian, K. Were pterosaur ancestors bipedal or quadrupedal?: Morphometric, functional and phylogenetic considerations. p21-33.
Hone, DW.E., & Benton, M.J. Contrasting supertrees and total-evidence methods: pterosaur origins. p35-60.
Barrett, P.M., Butler, R.J., Edwards, N.P., & Milner, A.R. Pterosaur distribution in time and space: an atlas. p61-107.
Steel, L. The palaeohistology of pterosaur bone: an overview. p109-125.
Bennett, S.C. Morphological evolution of the wing of pterosaurs: mycology and function. p127-141.
Witton, M.P. A new approach to determining pterosaur body mass and its implications for pterosaur flight. p143-159.
Habib, M.B. Comparative evidence for quadrupedal launch in pterosaurs. p161-168.
Elgin, R.E., Grau, C.A., Palmer, C., Hone, D.W.E., Greenwell, D., & Benton, M.J. Aerodynamic characters of the cranial crest in Pteranodon. p169-176.
Martill, D.M., & Witton, M.P. Catastrophic failure in a pterosaur skull from the Cretaceous Santana Formation of Brazil.p177-185.
Lockley, M., Harris, J.D., & Mitchell, L. A global overview of pterosaur ichnology: tracksite distribution in space andtime. p187-198.
Unwin, D.M., & D.C. Deeming. Pterosaur eggshell structure and its implications for pterosaur reproductive biology. p199-207.
Martill, D.M., Witton, M.P., & Gale, A. Possible azhdarchoid remains from the Coniacian (Late Cretaceous) of England. p209-218.
Rodrigues, T., & Kellner, A.W.A. Review of the pterodactyloid pterosaur Coloborhynchus. p210-228.
Lu, J., Xu, L., & Ji, Q. Restudy of Liaoxipterus (Istiodactylidae: Pterosauria) with comments on the Chinese istiodactylid pterosaurs. p229-241.
Martill, D.M. First pterosaur remains from Exu Formation (Cretaceous) from the Araripe Basin, Brazil. p243-248.
Buffetaut, E. Late Cretaceous pterosaurs from France: a review. p249-255.
Zdroj:
http://archosaurmusings.wordpress.com/2009/01/17/zitteliana-volume-now-available/
února 05, 2009
Gideon Algernon Mantell
Před dvěma dny (3. února 2009) uplynulo právě 219 let od narození jednoho ze zakladatelů dinosauří paleontologie, Gideona Algernona Mantella. O Mantellovi, který se původně věnoval lékařské praxi a sbírání fosilií pro něj bylo jen zálibou, jsem napsal článek již při příležitosti výročí jeho návštěvy Tilgate Forest, kdy mělo dojít k vůbec prvnímu nálezu zubů iguanodona - prvnímu vědecky významnému objevu souvisejícím s dinosaury. Přestože pravda je odlišná od rozšířené romantické verze (viz odkaz nahoře), toto prvenství nelze Mantellovi upřít. V roce 1820 začal v Cuckfieldu nacházet velmi velké kosti, už v roce 1819 ale obdržel zásilky podobného materiálu od dělníků pracujících v této oblasti. Mantell si je označil jako "Proteo-saurus". Sice nešlo o popis, který by vyhovoval vědeckým standardům (a to ani tehdejší doby), přesto si Mantell uvědomoval povahu svého nálezu pět let předtím, než Buckland popsal megalosaura. Byl to tedy Mantell, kdo si poprvé uvědomil, že zuby patří velkému ještěrovi (jakkoli byly představy o podobě iguanodona, inspirované recentními leguány, nepřesné). Mantell také nashromáždil obrovské množství fosilií a nakonec výzkumu obětoval i osobní život. Mnohé jeho zásluhy si navíc přivlastnil Richard Owen (jak si můžete přečíst pro změnu v tomto článku). Přesto se právě od Mantellova objevu zubů (a později i kostí) datuje období dinosauří paleontologie.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1187
http://en.wikipedia.org/wiki/Gideon_Mantell
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/Gideon_Mantell
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=1187
http://en.wikipedia.org/wiki/Gideon_Mantell
Zdroj obrázku:
http://en.wikipedia.org/wiki/Gideon_Mantell
února 02, 2009
Pterosauří evoluce a fosilní záznam
Další z nových studií, za které vděčím Billu Parkerovi a jeho blogu Chinleana, se týká pterosauří evoluce. Přestože pterosauři patří mezi dobře známé vývojové linie druhohorních živočichů, jejich fosilní záznam a evoluční dynamika nikdy nebyly přiměřeně prozkoumány. Na základě komplexní sady dat o výskytu ve fosilním záznam a o proporcích končetin u jednotlivých taxonů autoři dokázali, že geologické stáří pterosauřích exemplářů se blízce přibližuje odhadovanému vzorci štěpení fylogenetických linií. Fosilní záznam pterosaurů se sice v posledních letech značně rozrostl, nálezy ale v průběhu času vykazují esovitou křivku - po rychlém růstu dochází k návratu do stavu rovnováhy. Mnoho exemplářů - a tudíž i taxonů - zůstává neobjeveno, nicméně pterosauří fosilní záznam podle autorů alespoň není zkreslen lokalitami s mimořádnou kvalitou prezervace (lagerstätte). Tak tomu je díky faktu, že s novými pterosauřími druhy zároveň vzrůstá počet známých formací a lokalit obsahujících pterosauří fosilie. Na druhou stranu autoři konstatují, že pterosauří disparita je silně zkreslena geologickým časem: analýza prokázala, že období vrcholné diverzity během svrchní jury a spodní křídy koresponduje s periodami zvýšené morfologické různorodosti končetin. Vzhledem k tomuto faktu zaujímají pterosauři mezi létajícími obratlovci unikátní pozici, protože jejich morfologická různorodost vrcholí v jejich evoluční historii relativně pozdě. Srovnávací analza také přinesla pouze málo důkazů o tom, že by evoluční diverzifikace pterosaurů mohla být jakýmkoli způsobem omezena výskytem a radiací ptáků.
Zdroj:
http://chinleana.blogspot.com/2009/01/latest-literature.html
Abstrakt studie:
Dyke, G. J., McGowan, A.J., Nudds, R.L., and D. Smith. In Press. The shape of pterosaur evolution: evidence from the fossil record. Journal of Evolutionary Biology. doi:10.1111/j.1420-9101.2008.01682.x
Although pterosaurs are a well-known lineage of Mesozoic flying reptiles, their fossil record and evolutionary dynamics have never been adequately quantified. On the basis of a comprehensive data set of fossil occurrences correlated with taxon-specific limb measurements, we show that the geological ages of pterosaur specimens closely approximate hypothesized patterns of phylogenetic divergence. Although the fossil record has expanded greatly in recent years, collectorship still approximates a sigmoid curve over time as many more specimens (and thus taxa) still remain undiscovered, yet our data suggest that the pterosaur fossil record is unbiased by sites of exceptional preservation (lagerstatte). This is because as new species are discovered the number of known formations and sites yielding pterosaur fossils has also increased – this would not be expected if the bulk of the record came from just a few exceptional faunas. Pterosaur morphological diversification is, however, strongly age biased: rarefaction analysis shows that peaks of diversity occur in the Late Jurassic and Early Cretaceous correlated with periods of increased limb disparity. In this respect, pterosaurs appear unique amongst flying vertebrates in that their disparity seems to have peaked relatively late in clade history. Comparative analyses also show that there is little evidence that the evolutionary diversification of pterosaurs was in any way constrained by the appearance and radiation of birds.
Zdroj:
http://chinleana.blogspot.com/2009/01/latest-literature.html
Abstrakt studie:
Dyke, G. J., McGowan, A.J., Nudds, R.L., and D. Smith. In Press. The shape of pterosaur evolution: evidence from the fossil record. Journal of Evolutionary Biology. doi:10.1111/j.1420-9101.2008.01682.x
Although pterosaurs are a well-known lineage of Mesozoic flying reptiles, their fossil record and evolutionary dynamics have never been adequately quantified. On the basis of a comprehensive data set of fossil occurrences correlated with taxon-specific limb measurements, we show that the geological ages of pterosaur specimens closely approximate hypothesized patterns of phylogenetic divergence. Although the fossil record has expanded greatly in recent years, collectorship still approximates a sigmoid curve over time as many more specimens (and thus taxa) still remain undiscovered, yet our data suggest that the pterosaur fossil record is unbiased by sites of exceptional preservation (lagerstatte). This is because as new species are discovered the number of known formations and sites yielding pterosaur fossils has also increased – this would not be expected if the bulk of the record came from just a few exceptional faunas. Pterosaur morphological diversification is, however, strongly age biased: rarefaction analysis shows that peaks of diversity occur in the Late Jurassic and Early Cretaceous correlated with periods of increased limb disparity. In this respect, pterosaurs appear unique amongst flying vertebrates in that their disparity seems to have peaked relatively late in clade history. Comparative analyses also show that there is little evidence that the evolutionary diversification of pterosaurs was in any way constrained by the appearance and radiation of birds.
Evoluční historii plazopánvých ovlivnilo vymírání na přelomu jury a triasu
Nové studie jsou zde a jednou z nich je i práce Ronana Allaina a jeho kolektivu, zabývající se původem a evolucí plazopánvých dinosaurů.
Abstrakt je skutečně minimalistický a autoři v něm uvádějí, že jejich studie má být krátkým shrnutím evoluční historie plazopánvých. Naše znalosti o rozmanitosti a evoluci neptačích plazopánvých dinosaurů za poslední desetiletí významně vzrostly a zevšeobecnělé užívání kladistiky vedlo k vytvoření mnoha různých fylogenetických hypotéz. Některé se s evolucí plazopánvých, tak jak ji nastiňuje fosilní záznam shodují, i když zde zůstávají určité kontroverze. Bylo by jistě zajímavé zjistit, k jakým novým závěrům autoři ve studii došli, abstrakt toho ale naznačuje jen málo - tvrdí, že evoluční historie plazopánvých je spojena daleko pevněji se třetím z velkým masovým vymíráním, než se zdálo. Této evoluční události byl přitom dosud přikládán menší význam, než předchozím dvěma vymíráním. Autoři na tomto místě mluví o vymírání na konci spodní jury. Při něm některé skupiny dinosaurů zcela vymřely (což rozebírala už jiná Allainova studie z minulého roku, dostupná zde), zatímco jiné ze zatím neznámých důvodů naopak prodělaly radiaci. Nová studie je tedy zjevně pokračováním studie o tazoudasaurovi z minulého roku.
Zdroj:
http://chinleana.blogspot.com/2009/01/latest-literature.html
Abstrakt studie:
Allain, R., and E. Lang. In Press. Origine et evolution des saurischiens (Saurischian origins and evolution). Compte Rendus Palevol. doi:10.1016/j.crpv.2008.09.013
Abstract: We propose here a short synthesis of the saurischian evolutionary history. Our knowledge of the diversity and evolution of the saurischian non-avian dinosaurs has increased during the past decade. The generalized use of cladistics has led to various phylogenetic hypotheses, some of them in agreement on the evolution of saurischians, even if some controversy remains. The saurischian evolution is closely linked to two of the five great mass extinctions, which punctuated life history, but probably also to a third, less important, extinction event at the end of the Early Jurassic.
Abstrakt je skutečně minimalistický a autoři v něm uvádějí, že jejich studie má být krátkým shrnutím evoluční historie plazopánvých. Naše znalosti o rozmanitosti a evoluci neptačích plazopánvých dinosaurů za poslední desetiletí významně vzrostly a zevšeobecnělé užívání kladistiky vedlo k vytvoření mnoha různých fylogenetických hypotéz. Některé se s evolucí plazopánvých, tak jak ji nastiňuje fosilní záznam shodují, i když zde zůstávají určité kontroverze. Bylo by jistě zajímavé zjistit, k jakým novým závěrům autoři ve studii došli, abstrakt toho ale naznačuje jen málo - tvrdí, že evoluční historie plazopánvých je spojena daleko pevněji se třetím z velkým masovým vymíráním, než se zdálo. Této evoluční události byl přitom dosud přikládán menší význam, než předchozím dvěma vymíráním. Autoři na tomto místě mluví o vymírání na konci spodní jury. Při něm některé skupiny dinosaurů zcela vymřely (což rozebírala už jiná Allainova studie z minulého roku, dostupná zde), zatímco jiné ze zatím neznámých důvodů naopak prodělaly radiaci. Nová studie je tedy zjevně pokračováním studie o tazoudasaurovi z minulého roku.
Zdroj:
http://chinleana.blogspot.com/2009/01/latest-literature.html
Abstrakt studie:
Allain, R., and E. Lang. In Press. Origine et evolution des saurischiens (Saurischian origins and evolution). Compte Rendus Palevol. doi:10.1016/j.crpv.2008.09.013
Abstract: We propose here a short synthesis of the saurischian evolutionary history. Our knowledge of the diversity and evolution of the saurischian non-avian dinosaurs has increased during the past decade. The generalized use of cladistics has led to various phylogenetic hypotheses, some of them in agreement on the evolution of saurischians, even if some controversy remains. The saurischian evolution is closely linked to two of the five great mass extinctions, which punctuated life history, but probably also to a third, less important, extinction event at the end of the Early Jurassic.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)