Přesně před 35 lety (5. listopadu 1973) zemřel americký paleontolog, komparativní anatom a expert na evoluci obratlovců Alfred Sherwood Romer (narozen 28. prosince 1894). Pozdější vedoucí oddělení geologie a paleontologie při University of Chicago si získal svou reputaci díky své práci o komparativní myologii (myologie = věda o svalstvu a svalové tkáni). V roce 1946 se stal vedoucím Museum of Comparative Zoology. Mezi jeho významné publikace patří Review of the Pelycosauria (1940), The Vertebrate Body (1949) a The Osteology of the Reptiles (1956). Je známý rovněž svou koncepcí evoluce obratlovců, podle níž se základní změny ve struktuře a funkci těla objevily během vývoje ryb v primitivní suchozemské obratlovce a následující evoluční radiaci těchto obratlovců do podoby dnešních obojživelníků, plazů a savců. Během života posbíral Romer mnoho zasloužených ocenění. Tím by se konec konců dal nazvat i popis svrchnotriasového dinosauromorfa z roku 2007 pod druhovým jménem Dromomeron romeri. Právě tento objev může představovat další mezník v náhledu na evoluci plazů, protože dokazuje, že dinosauři spolu se svými primitivními předky žili společně nejméně 15 - 20 milionů let.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://www.britannica.com/EBchecked/topic/508939/Alfred-Sherwood-Romer
http://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Sherwood_Romer
listopadu 05, 2008
listopadu 03, 2008
Nová studie Michaela Bentona aneb Jak najít dinosaura
Jeden z posledních článků na dalších několik dní; nepředpokládám, že bych až do víkendu mohl být stejně aktivní jako jsem byl minulý týden.
Michael J. Benton se, pokud jde o dinosaury, zabývá spíše obecnějšími tématy. Do jeho "záběru" patří např. původ, fylogeneze a diverzifikace této skupiny živočichů, evoluce ekosystémů, masová vymírání, ale i kvalita fosilního záznamu a její změny v čase (o studii na toto téma jsem informoval zde). Poslední ze zmíněných studií byla jakýmsi statistickým souhrnem, a právě do této kategorie patří i nová studie, zabývající se úlohou synonymiky ve výzkumech zabývajících se biodiverzitou. Ta rozhodně není bezvýznamná - vzhledem k tomu, že až 30 - 60% pojmenovaných druhů bylo později odhaleno jako invalidních z důvodu synonymiky nebo dalších chyb v taxonomických praktikách. Aktuální studie mapující vliv synonymiky na diverzitu rozsáhlého kladu Dinosauria zahrnuje více než 1000 analyzovaných taxonů a odhaluje způsob a chyby práce autorů jejich popisů. Tento klad byl a stále je předmětem rozsáhlé, celá desetiletí trvající revize, která odhalila vysoké procento systematických chyb: 40% u rodů a 50% u druhů. Podle Bentona je počet popsaných druhů a rodů přímo úměrný počtu lidí pracujících na nalezišti, což se samozřejmě nedá říct o počtu validních taxonů. Nejvyšším poměrným množstvím invalidních taxonů se může "pochlubit" kontinent, odkud dinosauří paleontologie vzešla - je zde vyšší než 50% (evidentně odsud tedy také vzešlo dost nepořádných paleontologů). Nejplodnějším autorem nových dinosauřích jmen byl Charles Othniel Marsh (podrobnější zmínka na blogu zde), který popsal 80 dinosauřích druhů - některé zdroje mu přisuzují i o něco vyšší číslo (86), otázkou je, jestli je podložené stejně pečlivou analýzou jako Bentonova studie. K Marshovi se s malým rozdílem přibližuje Friedrich von Huene (71 druhů) a jeho velký rival Edward Drinker Cope (64 druhů). Procentuální množství druhů i dnes uznávaných jako validní je ale u těchto dřívějších autorů velmi malé (0,14 - 0,29). Tento faktor se naštěstí s časem zlepšuje, zřejmě hlavně díky tomu, že dnešní paleontologové popisují nové druhy na základě kompletnějších fosilií - na tomto místě Benton odkazuje ke své minulé studii. Dobrým příkladem takového zlepšení je např. známý čínský paleontolog Xu Xing, který k březnu 2007 popsal 24 dinosauřích rodů, z nichž všechny jsou validní. Benton však zároveň upozorňuje evoluční biology na nutnou opatrnost.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
včetně Tabulky paleontologů Jiřího Meixnera
Abstrakt studie:
Benton, M.J. 2008. How to find a dinosaurs, and the role of synonymy in biodiversity studies. Paleobiology 34(4):516-533. doi: 10.1666/06077.1.
Taxon discovery underlies many studies in evolutionary biology, including biodiversity and conservation biology. Synonymy has been recognized as an issue, and as many as 30-60% of named species later turn out to be invalid as a result of synonymy or other errors in taxonomic practice. This error level cannot be ignored, because users of taxon lists do not know whether their data sets are clean or riddled with erroneous taxa. A year-by-year study of a large clade, Dinosauria, comprising over 1000 taxa, reveals how systematists have worked. The group has been subject to heavy review and revision over the decades, and the error rate is about 40% at generic level and 50% at species level. The naming of new species and genera of dinosaurs is proportional to the number of people at work in the field. But the number of valid new dinosaurian taxa depends mainly on the discovery of new territory, particularly new sedimentary basins, as well as the number of paleontologists. Error rates are highest (>50%) for dinosaurs from Europe; less well studied continents show lower totals of taxa, exponential discovery curves, and lower synonymy rates. The most prolific author of new dinosaur names was Othniel Marsh, who named 80 species, closely followed by Friedrich von Huene (71) and Edward Cope (64), but the "success rate" (proportion of dinosaurs named that are still regarded as valid) was low (0.14-0.29) for these earlier authors, and it appears to improve through time, partly a reflection of reduction in revision time, but mainly because modern workers base their new taxa on more complete specimens. If only 50% of species are valid, evolutionary biologists and conservationists must exercise care in their use of unrevised taxon lists.
Michael J. Benton se, pokud jde o dinosaury, zabývá spíše obecnějšími tématy. Do jeho "záběru" patří např. původ, fylogeneze a diverzifikace této skupiny živočichů, evoluce ekosystémů, masová vymírání, ale i kvalita fosilního záznamu a její změny v čase (o studii na toto téma jsem informoval zde). Poslední ze zmíněných studií byla jakýmsi statistickým souhrnem, a právě do této kategorie patří i nová studie, zabývající se úlohou synonymiky ve výzkumech zabývajících se biodiverzitou. Ta rozhodně není bezvýznamná - vzhledem k tomu, že až 30 - 60% pojmenovaných druhů bylo později odhaleno jako invalidních z důvodu synonymiky nebo dalších chyb v taxonomických praktikách. Aktuální studie mapující vliv synonymiky na diverzitu rozsáhlého kladu Dinosauria zahrnuje více než 1000 analyzovaných taxonů a odhaluje způsob a chyby práce autorů jejich popisů. Tento klad byl a stále je předmětem rozsáhlé, celá desetiletí trvající revize, která odhalila vysoké procento systematických chyb: 40% u rodů a 50% u druhů. Podle Bentona je počet popsaných druhů a rodů přímo úměrný počtu lidí pracujících na nalezišti, což se samozřejmě nedá říct o počtu validních taxonů. Nejvyšším poměrným množstvím invalidních taxonů se může "pochlubit" kontinent, odkud dinosauří paleontologie vzešla - je zde vyšší než 50% (evidentně odsud tedy také vzešlo dost nepořádných paleontologů). Nejplodnějším autorem nových dinosauřích jmen byl Charles Othniel Marsh (podrobnější zmínka na blogu zde), který popsal 80 dinosauřích druhů - některé zdroje mu přisuzují i o něco vyšší číslo (86), otázkou je, jestli je podložené stejně pečlivou analýzou jako Bentonova studie. K Marshovi se s malým rozdílem přibližuje Friedrich von Huene (71 druhů) a jeho velký rival Edward Drinker Cope (64 druhů). Procentuální množství druhů i dnes uznávaných jako validní je ale u těchto dřívějších autorů velmi malé (0,14 - 0,29). Tento faktor se naštěstí s časem zlepšuje, zřejmě hlavně díky tomu, že dnešní paleontologové popisují nové druhy na základě kompletnějších fosilií - na tomto místě Benton odkazuje ke své minulé studii. Dobrým příkladem takového zlepšení je např. známý čínský paleontolog Xu Xing, který k březnu 2007 popsal 24 dinosauřích rodů, z nichž všechny jsou validní. Benton však zároveň upozorňuje evoluční biology na nutnou opatrnost.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
včetně Tabulky paleontologů Jiřího Meixnera
Abstrakt studie:
Benton, M.J. 2008. How to find a dinosaurs, and the role of synonymy in biodiversity studies. Paleobiology 34(4):516-533. doi: 10.1666/06077.1.
Taxon discovery underlies many studies in evolutionary biology, including biodiversity and conservation biology. Synonymy has been recognized as an issue, and as many as 30-60% of named species later turn out to be invalid as a result of synonymy or other errors in taxonomic practice. This error level cannot be ignored, because users of taxon lists do not know whether their data sets are clean or riddled with erroneous taxa. A year-by-year study of a large clade, Dinosauria, comprising over 1000 taxa, reveals how systematists have worked. The group has been subject to heavy review and revision over the decades, and the error rate is about 40% at generic level and 50% at species level. The naming of new species and genera of dinosaurs is proportional to the number of people at work in the field. But the number of valid new dinosaurian taxa depends mainly on the discovery of new territory, particularly new sedimentary basins, as well as the number of paleontologists. Error rates are highest (>50%) for dinosaurs from Europe; less well studied continents show lower totals of taxa, exponential discovery curves, and lower synonymy rates. The most prolific author of new dinosaur names was Othniel Marsh, who named 80 species, closely followed by Friedrich von Huene (71) and Edward Cope (64), but the "success rate" (proportion of dinosaurs named that are still regarded as valid) was low (0.14-0.29) for these earlier authors, and it appears to improve through time, partly a reflection of reduction in revision time, but mainly because modern workers base their new taxa on more complete specimens. If only 50% of species are valid, evolutionary biologists and conservationists must exercise care in their use of unrevised taxon lists.
listopadu 02, 2008
Dinosauří stopy v Itálii a paleogeografie + nejstarší zub spinosaurida z Tendaguru
Další z mnoha zpráv o nově nalezených dinosauřích stopách tentokrát přichází z blízkosti města Bisceglie nacházejícím se v jihoitalském regionu Puglia. Nález datovaný do období raného aptu (spodní křída; před 125 až 112 miliony let) byl objeven v lokalitě přičítané ke Corato, členu formace Calcare di Bari. Materiál sestává z několika izolovaných otisků a krátkých sérií stop kvadrupedních i bipedních dinosaurů. Zřejmě zde v jednom prostředí žilo více vzájemně interagujících typů dinosaurů - dokazují to stopy sauropodů, teropodů, ornitopodů i tyreoforů. Společný výskyt těchto taxonů zde ale byl jen příležitostný, ovlivněn migračními cestami živočichů. Nález může poskytnout nejen nový náhled na rozšíření dinosaurů, ale i upřesnění paleogeografické rekonstrukce středomořské části oceánu Tethys v období křídy. Tento oceán oddělující Laurasii a Gondwanu se původně rozprostíral od dnešního Mexického zálivu až k Malajskému poloostrovu. V období křídy však v oblasti dnešního Středomoří z tohoto oceánu zbyl jen úzký pruh mezi pobřežím severní Afriky a mnoha drobnými ostrůvky, pokrývajícími velkou část dnešní Evropy. Výsledky zdůrazňují fakt, že ve spodní křídě existovalo jak strukturální, tak environmentální propojení mezi jižním kontinentem a karbonátovými platformami okolo dnešního Jaderského moře.
Abstrakt studie:
Sacchi, E., Conti, M.A., D'Orazi Porchetti, S., Logoluso, A., Nicosia, U., Perugini, G., and Petti, F.M. 2008. Aptian dinosaur footprints from the Apulian platform (Bisceglie, southern Italy) in the framework of periadriatic ichnosites. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: 10.1016/j.palaeo.2008.09.018.
New dinosaur tracks have been found near Bisceglie (Bari, Apulia), on loose blocks ascribed to the Corato Member (late Bedoulian to early Gargasian) of the Calcare di Bari Fm. The material consists of isolated footprints as well as of short trackways of quadrupedal and bipedal dinosaurs. The new tracksite has yielded a quite differentiated dinosaur ichnocoenosis, including theropod, sauropod, thyreophoran and ornithopod footprints. The discovery of early Aptian dinosaur footprints in the limestone of the carbonate platform of southern Italy gives new insights on dinosaur distribution, and new palaeontological constraints for the palaeogeographic reconstruction of the Mediterranean Tethys during the Cretaceous. The analysis of this and others ichnosites of the periadriatic carbonate platforms, gives evidence of repeated emersions and of widespread land-vertebrates dwelling. The characteristics of the associations suggest that the trackmakers did not constitute a real coevolved association but the occasional co-occurrence of taxa after migration. The results emphasize the need of both structural and environmental continuity and walking ways between a southern continent and the periadriatic carbonate platforms during the Early Cretaceous.
Pokud jde o svrchnojurský zub spinosaurida z formace Tendaguru (Tanzánie), informace nebudou tolik obsáhlé a proto je shrnuji do jednoho příspěvku s další paleo-aktualitou. Na Českém paleontologickém fóru se tentokrát objevila jen citace; více informací ale má Nick Gardner z blogu Why I hate theropods. Zub byl původně spolu s dalšími připsán německým paleontologem W. Janenschem rodu Labrosaurus, podle některých znaků by ale mohlo jít o pozůstatek chupu teropoda podobného rodu Ceratosaurus a jiné ukazují na spinosaurida. Tvar zubu je velmi podobný rodu Baryonyx - buď byl tedy tento typ zubů přítomen u bazálních spinosauridů jako celku, nebo se nejedná o nejstaršího známého "pravého" spinosaurida, ale baryonychina.
Citace:
Buffetaut, E. 2008. Spinosaurid teeth from the Late Jurassic of Tendaguru, Tanzania, with remarks on the evolutionary and biogeographical history of the Spinosauridae; pp. 26-28, Mid-Mesozoic Life and Environments, Cognac.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Cretaceous
http://whyihatetheropods.blogspot.com/
Abstrakt studie:
Sacchi, E., Conti, M.A., D'Orazi Porchetti, S., Logoluso, A., Nicosia, U., Perugini, G., and Petti, F.M. 2008. Aptian dinosaur footprints from the Apulian platform (Bisceglie, southern Italy) in the framework of periadriatic ichnosites. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: 10.1016/j.palaeo.2008.09.018.
New dinosaur tracks have been found near Bisceglie (Bari, Apulia), on loose blocks ascribed to the Corato Member (late Bedoulian to early Gargasian) of the Calcare di Bari Fm. The material consists of isolated footprints as well as of short trackways of quadrupedal and bipedal dinosaurs. The new tracksite has yielded a quite differentiated dinosaur ichnocoenosis, including theropod, sauropod, thyreophoran and ornithopod footprints. The discovery of early Aptian dinosaur footprints in the limestone of the carbonate platform of southern Italy gives new insights on dinosaur distribution, and new palaeontological constraints for the palaeogeographic reconstruction of the Mediterranean Tethys during the Cretaceous. The analysis of this and others ichnosites of the periadriatic carbonate platforms, gives evidence of repeated emersions and of widespread land-vertebrates dwelling. The characteristics of the associations suggest that the trackmakers did not constitute a real coevolved association but the occasional co-occurrence of taxa after migration. The results emphasize the need of both structural and environmental continuity and walking ways between a southern continent and the periadriatic carbonate platforms during the Early Cretaceous.
Pokud jde o svrchnojurský zub spinosaurida z formace Tendaguru (Tanzánie), informace nebudou tolik obsáhlé a proto je shrnuji do jednoho příspěvku s další paleo-aktualitou. Na Českém paleontologickém fóru se tentokrát objevila jen citace; více informací ale má Nick Gardner z blogu Why I hate theropods. Zub byl původně spolu s dalšími připsán německým paleontologem W. Janenschem rodu Labrosaurus, podle některých znaků by ale mohlo jít o pozůstatek chupu teropoda podobného rodu Ceratosaurus a jiné ukazují na spinosaurida. Tvar zubu je velmi podobný rodu Baryonyx - buď byl tedy tento typ zubů přítomen u bazálních spinosauridů jako celku, nebo se nejedná o nejstaršího známého "pravého" spinosaurida, ale baryonychina.
Citace:
Buffetaut, E. 2008. Spinosaurid teeth from the Late Jurassic of Tendaguru, Tanzania, with remarks on the evolutionary and biogeographical history of the Spinosauridae; pp. 26-28, Mid-Mesozoic Life and Environments, Cognac.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Cretaceous
http://whyihatetheropods.blogspot.com/
října 31, 2008
Darren Naish: kritika ilustrací předních končetin sauropodů
Hned na začátku jednoho z posledních článků na svém blogu vyvrací Darren Naish - britský paleontolog specializující se především na dinosaury a pterosaury - obecný mýtus, podle kterého byly přední nohy sauropodů v zásadě stejné jako nohy dnešních slonů. Připomíná, že tato podobnost je jen povrchní a v detailech se od sebe tito živočichové v pedální morfologii výrazně liší. Metakarpály, neboli kosti záprstní, se narozdíl od většiny jiných suchozemských obratlovců od zápěstí nerozestupují, ale jsou uspořádány do svislého sloupce. Naishe podle jeho vlastních slov nejvíce provokují takové rekonstrukce sauropodích nohou, z nichž na všechny strany trčí drápy; případně jsou opatřeny kopýtkem na každém prstu. Jak podotýká, fosilní evidence mluví jednoznačně proti oběma zmíněným detailům. Naish ale uznává, že mnoho zastaralých nebo nepřesných rekonstruovaných koster skutečně početnými drápy na nohou disponuje.
Další námitky oproti nepřesným rekonstrukcím Naish vztahuje výhradně na zástupce kladu Eusauropoda. Bazální sauropodi jsou totiž z hlediska pedální morfologie méně prozkoumanou skupinou a uspořádání jejich nohy se samozřejmě mohlo od pokročilejších typů lišit. Jedná se hlavně o již zmíněné drápy - pouze první prst (palec) disponoval drápem, který se u jednotlivých skupin eusauropodů lišil velikostí, tvarem i orientací. Naish uvádí jako případ diplodokoidy s poměrně velkým, ze strany zploštělým a značně vysokým drápem jasně odděleným od metakarpu; a brachiosauridy s malým, v příčném průřezu téměř trojúhelníkovitým drápem nijak neodděleným od zbytku záprstí. Diplodokoidi zřejmě svůj dráp mohli v omezeném rozsahu zvedat a nechat poklesnout. Oproti tomu u titanosauriformů (kladu zahrnujícího brachiosauridy a sub-klad Somphospondyli) byla velikost drápu během evoluce redukována a podle evidence v podobě spodnokřídových stop brachiosauridů se nakonec vytratil docela. Absence drápu je také typickým znakem většiny titanosaurů (výjimku v tomto směru představuje kontroverzní jurský rod Janenschia a zřejmě i několik bazálních zástupců této skupiny z křídy). Pokročilí titanosauři navíc ztratili i kosti prstů - takže i samotné prsty. Jejich přední končetiny byly bizarními bezprstými "pahýly" a živočichové tak našlapovali na zadní konec metakarpálů. Podle studie Apesteguía, 2005 byly konce metakarpálů u titanosaurů více rozšířené než u jiných druhů. Darren Naish zmiňuje i stopy z portugalské Lourinhã Formation datované do období svrchní jury, pocházející pravděpodobně od brachiosaurida, které naznačovaly zdrsnění povrchu nohy malými hrbolky (cituje ze studie Milàn et al., 2005). Přinejmenším u některých sauropodů byla kůže na zadním konci metakarpu "ostnitá", o přesném rozšíření tohoto znaku ale nic nevíme.
Naish dále rozebírá postavení špiček posledních metakarpálů, které spolu tvořily půlkruh, zatímco zadní okraj nohy byl vydutý dovnitř. Na tomto místě je vyvrácen druhý mýtus - navzdory chybným závěrům McGowan, 1991 nebyla noha sauropodů podpírána vazivovým polštářem. Množství stop ve tvaru podkovy, výrazně se lišících od otisků nohou slona to dokazuje. Naish rovněž uvádí další pozoruhodnou výjimku - sauropoda ze spodní křídy anglického Isle of Wight, jehož popis ještě nebyl publikován. Jeho první a pátý metakarpál se na zadní rovině nohy fakticky dotýkají. Takový sauropod by zanechával ne stopy ve tvaru podkovy, ale téměř kruhovité. Pokud - jak Naish opatrně dodává - je interpretace nalezených fosilií správná. Zaměřuje se i na banánovitý tvar prvního metakarpálu u titanosaurů, což je další unikátní znak v pedální morfologii této skupiny. První metakarpál je u nich totiž zakřivený směrem od ostatních, což mu dodává banánovitý tvar. Interpretace tohoto znaku ale není jednoduchá. Vyskytuje se už u rodu Janenschia, který ještě dráp na palci má - podpíral snad dráp u bazálních titanosaurů? Toto vysvětlení navrhl Apesteguía, 2005. Mnoho jiných sauropodů má ale dráp umístěný na rovném metakarpálu paralelním s ostatními. Naish navrhuje možnost, že u rodu Janenschia dráp sloužil k odlišnému účelu než u jiných sauropodů - možná k rytí v půdě nebo loupání kůry stromů. Pokročilejší potomci - litostroti - si pak tento znak uchovali.
Darren Naish uvádí špičky současné paleorekonstrukce, kterých se výše zmíněné chyby nijak netýkají - jmenuje známá jména jako Luis Rey, Todd Marshall a Mark Hallett. Jmenuje i několik paleontologů, kteří vydali souhrnná pojednání o morfologii sauropodích končetin: jedná se o Grega Paula, který staví na skutečné fosilní evidenci, v tomto případě sériím sauropodích stop. Zmiňuje i jeho knihu z roku 1996 The Complete Illustrated Guide to Dinosaur Skeletons. Pokud jde výhradně o přední končetiny, zmiňuje Naish práce Christiansen, 1997; Bonnan, 2001; 2003; 2005 a Apesteguía, 2005.
Zdroj:
http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/10/the_hands_of_sauropods.php#more
Na stejné stránce je možné přečíst si původní, detailnější článek a shlédnout Naishovy zdroje.
Další námitky oproti nepřesným rekonstrukcím Naish vztahuje výhradně na zástupce kladu Eusauropoda. Bazální sauropodi jsou totiž z hlediska pedální morfologie méně prozkoumanou skupinou a uspořádání jejich nohy se samozřejmě mohlo od pokročilejších typů lišit. Jedná se hlavně o již zmíněné drápy - pouze první prst (palec) disponoval drápem, který se u jednotlivých skupin eusauropodů lišil velikostí, tvarem i orientací. Naish uvádí jako případ diplodokoidy s poměrně velkým, ze strany zploštělým a značně vysokým drápem jasně odděleným od metakarpu; a brachiosauridy s malým, v příčném průřezu téměř trojúhelníkovitým drápem nijak neodděleným od zbytku záprstí. Diplodokoidi zřejmě svůj dráp mohli v omezeném rozsahu zvedat a nechat poklesnout. Oproti tomu u titanosauriformů (kladu zahrnujícího brachiosauridy a sub-klad Somphospondyli) byla velikost drápu během evoluce redukována a podle evidence v podobě spodnokřídových stop brachiosauridů se nakonec vytratil docela. Absence drápu je také typickým znakem většiny titanosaurů (výjimku v tomto směru představuje kontroverzní jurský rod Janenschia a zřejmě i několik bazálních zástupců této skupiny z křídy). Pokročilí titanosauři navíc ztratili i kosti prstů - takže i samotné prsty. Jejich přední končetiny byly bizarními bezprstými "pahýly" a živočichové tak našlapovali na zadní konec metakarpálů. Podle studie Apesteguía, 2005 byly konce metakarpálů u titanosaurů více rozšířené než u jiných druhů. Darren Naish zmiňuje i stopy z portugalské Lourinhã Formation datované do období svrchní jury, pocházející pravděpodobně od brachiosaurida, které naznačovaly zdrsnění povrchu nohy malými hrbolky (cituje ze studie Milàn et al., 2005). Přinejmenším u některých sauropodů byla kůže na zadním konci metakarpu "ostnitá", o přesném rozšíření tohoto znaku ale nic nevíme.
Naish dále rozebírá postavení špiček posledních metakarpálů, které spolu tvořily půlkruh, zatímco zadní okraj nohy byl vydutý dovnitř. Na tomto místě je vyvrácen druhý mýtus - navzdory chybným závěrům McGowan, 1991 nebyla noha sauropodů podpírána vazivovým polštářem. Množství stop ve tvaru podkovy, výrazně se lišících od otisků nohou slona to dokazuje. Naish rovněž uvádí další pozoruhodnou výjimku - sauropoda ze spodní křídy anglického Isle of Wight, jehož popis ještě nebyl publikován. Jeho první a pátý metakarpál se na zadní rovině nohy fakticky dotýkají. Takový sauropod by zanechával ne stopy ve tvaru podkovy, ale téměř kruhovité. Pokud - jak Naish opatrně dodává - je interpretace nalezených fosilií správná. Zaměřuje se i na banánovitý tvar prvního metakarpálu u titanosaurů, což je další unikátní znak v pedální morfologii této skupiny. První metakarpál je u nich totiž zakřivený směrem od ostatních, což mu dodává banánovitý tvar. Interpretace tohoto znaku ale není jednoduchá. Vyskytuje se už u rodu Janenschia, který ještě dráp na palci má - podpíral snad dráp u bazálních titanosaurů? Toto vysvětlení navrhl Apesteguía, 2005. Mnoho jiných sauropodů má ale dráp umístěný na rovném metakarpálu paralelním s ostatními. Naish navrhuje možnost, že u rodu Janenschia dráp sloužil k odlišnému účelu než u jiných sauropodů - možná k rytí v půdě nebo loupání kůry stromů. Pokročilejší potomci - litostroti - si pak tento znak uchovali.
Darren Naish uvádí špičky současné paleorekonstrukce, kterých se výše zmíněné chyby nijak netýkají - jmenuje známá jména jako Luis Rey, Todd Marshall a Mark Hallett. Jmenuje i několik paleontologů, kteří vydali souhrnná pojednání o morfologii sauropodích končetin: jedná se o Grega Paula, který staví na skutečné fosilní evidenci, v tomto případě sériím sauropodích stop. Zmiňuje i jeho knihu z roku 1996 The Complete Illustrated Guide to Dinosaur Skeletons. Pokud jde výhradně o přední končetiny, zmiňuje Naish práce Christiansen, 1997; Bonnan, 2001; 2003; 2005 a Apesteguía, 2005.
Zdroj:
http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/10/the_hands_of_sauropods.php#more
Na stejné stránce je možné přečíst si původní, detailnější článek a shlédnout Naishovy zdroje.
V Thajsku nalezeny fosilie jurských teropodů a sauropodů
Nová lokalita bohatá na dinosauří fosilie byla nalezena v Thajsku, provincii Kalasin. V této oblasti jde teprve o druhý objev dinosauřích fosilií - prvním byl nález v Phu Kum Khao, který drží rekord ohledně lokality s největší koncentrací dinosauřích kostí v Thajsku. Naleziště nacházející se v distriktu Kham Muang nedaleko horského pásma Phu Phan je jurského stáří; zdroj píše o stáří přibližně 150 milionů let. Objev však neučinil tým paleontologů ani geologů, ale dvaašedesátiletý Seethan Saengsit během práce na svém pozemku. Thida Saneyamoon ze složky geologického průzkumu spadající pod Oddělení minerálních zdrojů identifikovala ve výkopech několik typů dinosauřích fosilií,patřícíh sauropodům a teropodům. Ti zde před 150 miliony let sdíleli své životní prostředí mimojiné s krokodýly. Nově objevené fosilie budou trvale vystaveny v Sirindhorn Museum v provinci Klasin, kde už je vystaveno množství unikátních fosilií krokodýlů z této oblasti a rovněž replika dinosauří kostry. Guvernér provincie Kalasin sdělil, že byl informován již o více než 100 fosiliích nalezených při akcích Oddělení minerálních zdrojů. Rovněž slíbil ochranu lokality před ilegálními obchodníky s fosiliemi a jejich zásobovači.
Zdroj:
http://www.bangkokpost.com/241008_News/24Oct2008_news16.php
Zdroj:
http://www.bangkokpost.com/241008_News/24Oct2008_news16.php
První křídové dinosauří stopy v Polsku
Ze svrchní křídy Polska jsou hlášeny nové nálezy stop teropodů a ornitopodů - ichnotaxonu Irenesauripus sp. a exempláře podobného Hadrosauropodus sp. Jde vůbec o první polské stopy z období křídy. Stopy byly nalezeny ve vápencích pocházejících z posledního stupně tohoto období, maastrichtu, a byly odkryty nedaleko Roztoczańskiego Parku Narodowego. Jde o izolované pedální otisky teropoda a otisky končetin hadrosaurida.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Gierlinski, G.D., Ploch, I., Gawor-Biedowa, E., and Niedzwiedzki, G. 2008. The first evidence of dinosaur tracks in the Upper Cretaceous of Poland. Oryctos 8:107-113.
A new theropod and ornithischian dinosaur track (Irenesauripus sp. and cf. Hadrosauropodus sp.) are reported from the Polish Cretaceous carbonate facies. The reported finds came from the Maastrichtian limestones, informal unit called Gaizes, exposed in the vicinity of the Roztocze National Park and represents isolated theropod pedal print and manus-pes set left by hadrosaurid dinosaur. These are the first dinosaur track record in the Cretaceous of Poland.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Gierlinski, G.D., Ploch, I., Gawor-Biedowa, E., and Niedzwiedzki, G. 2008. The first evidence of dinosaur tracks in the Upper Cretaceous of Poland. Oryctos 8:107-113.
A new theropod and ornithischian dinosaur track (Irenesauripus sp. and cf. Hadrosauropodus sp.) are reported from the Polish Cretaceous carbonate facies. The reported finds came from the Maastrichtian limestones, informal unit called Gaizes, exposed in the vicinity of the Roztocze National Park and represents isolated theropod pedal print and manus-pes set left by hadrosaurid dinosaur. These are the first dinosaur track record in the Cretaceous of Poland.
Revize údajných stegosauřích stop a její implikace pro jiné stopy ptakopánvých
Domnělé stegosauří stopy pocházející ze střední jury dnešní Anglie a zařazené pod ichnotaxon Deltapodus Whyte & Romano, 1994 jsou podobné spíše sauropodům - jsou protáhlé a ploskochodné. Podle autorů nové studie, Gerarda Gierlińského a dnes již zesnulého Karola Sabatha, lépe odpovídají profilu stegosauřích končetin spíše velké digitigrádní, ornitopodům podobné otisky (zahrnující i otisk přední i zadní končetiny ichnotaxonu Stegopodus Lockley & Hunt, 1998) ze svrchní jury amerického Utahu. Z Morrison Formation v Utahu jsou navíc známy i stopy daleko lépe odpovídající charakteristikám nohy dryomorfů (podskupina iguanodontních ornitopodů) - jedná se např. o ichnogenus Dinehichnus Lockley et al., 1998. Autoři navrhují u případné revize ichnotaxonu Stegopodus přesunout u diagnózy důraz od přední končetiny k zadní noze. Pokud přijmeme obecně uznávaný názor, že v případě stegopoda skutečně šlo o zástupce kaldu Stegosauria, stopy deltapoda musejí pocházet od jiného tyreofora. Jiné stopy podobné těm deltapodovým snad mohou pocházet od ankylosaurů - jedná se o ichnotaxa Navahopus Baird,1980 a Apulosauripus Nicosia et al., 1999 (ačkoli podle závěrů Vecchia, 2006 náleží Apulosauripus k iguanodontům). Krátkoprsté stopy typu Navahopus-Deltapodus-Apulosauripus, u kterých dominuje pata, se ale zase liší od dlouhoprstých, útlých stop ichnotaxonu Tetrapodosaurus Sternberg, 1932 - tradičně pokládaných za ankylosauří. Nová studie ale naznačuje, že správná mohla být spíše původní interpretace stop jako pocházejících od ceratopů. To by zároveň znamenalo již raný výskyt rohatých dinosaurů v Severní Americe - stupeň apt, do kterého stopy spadají, znamená stáří 125 - 112 milionů let. Studie zároveň poznamenává, že zmíněné stopy z Morrisonu patřily živočichovy s bipedním postojem. Na závěr abstraktu autoři předkládají provokativní myšlenku: mohli být stegosauři vzhledem ke svým krátkým předním nohám primárně bipední, a na čtyři se spouštět jen při obraně proti útokům predátorů? Nechci ovšem vzbuzovat myšlenku, že je tento názor nový. Již před více než deseti lety si Emily Giffin povšimla, že Stegosaurus měl lépe vyvinutou neurální kontrolu svých předních končetin, což by mohlo nasvědčovat tomu, že sloužily snad i jiným účelům než jen chůzi. Stejný znak sdíleli i dikraeosauridní sauropodi.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://dml.cmnh.org/1996Oct/msg00113.html
http://www.pbdb.org/cgi-bin/bridge.pl?action=displayReference&reference_no=19147
Abstrakt studie:
Gierlinski, G.D., and Sabath, K. 2008. Stegosaurian footprints from the Morrison Formation of Utah and their implications for interpreting other ornithischian tracks. Oryctos 8:29-46.
The supposed stegosaurian track Deltapodus Whyte & Romano, 1994 (Middle Jurassic of England) is sauropod-like, elongate and plantigrade, but many blunt-toed, digitigrade, large ornithopod-like footprints (including pedal print cast associated with the manus of Stegopodus Lockley & Hunt, 1998) from the Upper Jurassic of Utah, better fit the stegosaurian foot pattern. The Morrison Formation of Utah yielded other tracks fitting the dryomorph (camptosaur) foot pattern (Dinehichnus Lockley et al., 1998) much better than Stegopodus. If the Stegopodus pedal specimen (we propose to shift the emphasis from the manus to the pes in the revised diagnosis of this ichnotaxon) and similar ichnites are proper stegosaur footprints, Deltapodus must have been left by another thyreophoran trackmaker. Other Deltapodus-like (possibly ankylosaurian) tracks include Navahopus Baird,1980 and Apulosauripus Nicosia et al., 1999. Heel-dominated, short-toed forms within the Navahopus-Deltapodus-Apulosauripus plexus differ from the gracile, relatively long-toed Tetrapodosaurus Sternberg, 1932, traditionally regarded as an ankylosaurian track. Thus, the original interpretation of the latter as a ceratopsian track might be correct, supporting early (Aptian) appearance of ceratopsians in North America. Isolated pedal ichnites from the Morrison Formation (with a single tentatively associated manus print, and another one from Poland) and the only known trackways with similar footprints (Upper Jurassic of Asturias, Spain) imply bipedal gait of their trackmakers. Thus, problems with stegosaur tracks possibly stem from the expectation of their quadrupedality. Massive but short stegosaur forelimbs suggest primarily bipedal locomotion, and quadrupedal defense posture.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://dml.cmnh.org/1996Oct/msg00113.html
http://www.pbdb.org/cgi-bin/bridge.pl?action=displayReference&reference_no=19147
Abstrakt studie:
Gierlinski, G.D., and Sabath, K. 2008. Stegosaurian footprints from the Morrison Formation of Utah and their implications for interpreting other ornithischian tracks. Oryctos 8:29-46.
The supposed stegosaurian track Deltapodus Whyte & Romano, 1994 (Middle Jurassic of England) is sauropod-like, elongate and plantigrade, but many blunt-toed, digitigrade, large ornithopod-like footprints (including pedal print cast associated with the manus of Stegopodus Lockley & Hunt, 1998) from the Upper Jurassic of Utah, better fit the stegosaurian foot pattern. The Morrison Formation of Utah yielded other tracks fitting the dryomorph (camptosaur) foot pattern (Dinehichnus Lockley et al., 1998) much better than Stegopodus. If the Stegopodus pedal specimen (we propose to shift the emphasis from the manus to the pes in the revised diagnosis of this ichnotaxon) and similar ichnites are proper stegosaur footprints, Deltapodus must have been left by another thyreophoran trackmaker. Other Deltapodus-like (possibly ankylosaurian) tracks include Navahopus Baird,1980 and Apulosauripus Nicosia et al., 1999. Heel-dominated, short-toed forms within the Navahopus-Deltapodus-Apulosauripus plexus differ from the gracile, relatively long-toed Tetrapodosaurus Sternberg, 1932, traditionally regarded as an ankylosaurian track. Thus, the original interpretation of the latter as a ceratopsian track might be correct, supporting early (Aptian) appearance of ceratopsians in North America. Isolated pedal ichnites from the Morrison Formation (with a single tentatively associated manus print, and another one from Poland) and the only known trackways with similar footprints (Upper Jurassic of Asturias, Spain) imply bipedal gait of their trackmakers. Thus, problems with stegosaur tracks possibly stem from the expectation of their quadrupedality. Massive but short stegosaur forelimbs suggest primarily bipedal locomotion, and quadrupedal defense posture.
října 30, 2008
Charles Othniel Marsh
Včera, 29. října 2008, uplynulo právě 177 let od narození jednoho z největších paleontologů 19. století, Charlese Othniela Marshe. Autor popisu 86 dinosauřích druhů (ne všechny jsou dnes pokládány za validní) a celkem 536 fosilních obratlovců je známý především objevy některých dlouhodobě populárních dinosauřích rodů, jako je např. Apatosaurus, Triceratops, Stegosaurus, Diplodocus nebo Allosaurus. Roku 1871 rovněž nalezl první pterosauří fosilii v Americe. Popsal primitivní křídové ptáky rodů Ichthyornis a Hesperornis. Charles O. Marsh byl rovněž rivalem Edwarda Drinkera Copea ve "Válce o kosti" - jejich intenzivní soupeření přineslo v krátké době dinosauří paleontologii více nových rodů a druhů, než vědci popsali celá desetiletí předtím. Běžné však byly i praktiky typu posílání vlastních "špionů" do soupeřových nalezišť a podle některých zdrojů po sobě oba paleontologové stříleli i ostrými náboji. Zajímavé je, že zpočátku byli oba vědci přátelé nebo přinejmenším dobře vycházející kolegové - navzájem po sobě např. pojmenovali fosilie. Skutečná "válka" vypukla až po Marshově posměšné kritice ke kostře plesiosaura rodu Elasmosaurus, kterou rekonstruoval Cope - ještěr měl totiž hlavu umístěnou na ocase. Marsh se po statistické stránce stal vítězem, ačkoli před jeho smrtí 18. března 1899 mu Geological Survey prudce snížila vyplácenou dotaci a vyzvala jej, aby v této instituci složil svou dosavadní funkci paleontologa obratlovců.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=175
http://en.wikipedia.org/wiki/Othniel_Charles_Marsh
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/viewtopic.php?t=175
http://en.wikipedia.org/wiki/Othniel_Charles_Marsh
Záhada dinosaurů - Jaroslav Mareš, 1993
října 29, 2008
V Austrálii odkryty fosilie velkého teropoda známého dosud jen podle stop
Ve vnitrozemí australského Queenslandu byly nalezeny fosilie, jež údajně mohou patřit slavnému druhu Tyrannosaurus rex. Nesmíme ale zapomínat, že pro média je "T-rex" synonymem kterékoli většího teropoda bez ohledu na jeho geologické stáří nebo pozici v kladogramu a také efektivním nástrojem pro zvýšení čtenosti. O tomto - samotnou paleontologii snad i poškozujícím - přístupu se již podrobně rozepsal Daniel Madzia na Wild Prehistory. Lokalita se nachází ve středozápadním Queenslandu poblíž města Winton. Podle Scotta Hocknulla, kurátora geologických věd v Queensland Museum se jedná o jedno z míst s největší koncentrací dinosauřích fosilií v Austrálii. Nový objev může být vysvětlením pro záhadné, 98 milionů let staré stopy relativně velkého teropoda, pronásledujícího menšího dinosaura. Ty se zachovaly v Lark Quarry, nalezišti vzdáleném asi 110 km jižně od Wintonu. Podle Steva Salisburyho z University of Queensland se tyto stopy nápadně podobaly ichnotaxonu Tyrannosauropus - nálezy zařazované do tohoto ichnogenu bývají někdy pokládány za stopy tyrannosaura, prokázat tuto domněnku však samozřejmě nelze. Stopy jsou dlouhé kolem 52 cm a jsou od sebe navzájem vzdáleny 2 až 4 metry, což ukazuje na délku 8 až 10 metrů; výška se odhaduje na 3,5 m. Australský dravec se tedy s postrachem maastrichtského období dnešní Severní Ameriky nemůže co do velikosti srovnávat. I tak ale objev bude představovat významný mezník pro porozumění dinosauří fauně na území dnešní Austrálie a jižní polokoule vůbec.
Naomi Calleja, členka organizace Australian Age of Dinosaurs, preparuje dinosauří kosti vyzdvižené z jednoho z početných výkopů v oblasti okolo města Winton.
Zdroje:
http://www.theage.com.au/news/explore-australia/land-of-the-giants/2008/04/29/1209234816979.html
http://www.news.com.au/couriermail/story/0,23739,24336227-952,00.html
http://www.lostkingdoms.com/facts/factsheet10.htm
Zdroj obrázku:
http://www.news.com.au/couriermail/story/0,23739,24336227-952,00.html
Naomi Calleja, členka organizace Australian Age of Dinosaurs, preparuje dinosauří kosti vyzdvižené z jednoho z početných výkopů v oblasti okolo města Winton.Zdroje:
http://www.theage.com.au/news/explore-australia/land-of-the-giants/2008/04/29/1209234816979.html
http://www.news.com.au/couriermail/story/0,23739,24336227-952,00.html
http://www.lostkingdoms.com/facts/factsheet10.htm
Zdroj obrázku:
http://www.news.com.au/couriermail/story/0,23739,24336227-952,00.html
Paranasální dutiny teropodů a ankylosaurů
Předmětem další z nových studií je morfologická struktura dinosauří hlavy jako celku. Práce se konkrétně zabývá lebečními prostory - mozkovnou, nasálními dutinami, paranasálními dutinami a paratympanickými dutinami v oblasti ucha. Autoři - Lawrence Witmer a Ryan Ridgely - pomocí počítačové tomografie a trojrozměrné vizualizace porovnali lebeční dutiny vybraných zástupců dvou hlavních dinosauřích sub-kladů: plazopánvých a ptakopánvých. Jedná se o primitivního teropoda rodu Majungasaurus a slavný rod Tyrannosaurus mezi plazopánvými a ankylosaury rodů Panoplosaurus a Euplocephalus u ptakopánvých. Studie tyto rody rovněž srovnává se současnými dinosaury (ptáky) a jejich archosauřími příbuznými (krokodýly). Obě skupiny sice vykazují rozmanitost paranasálních dutin, sdílejí ale jen jednu z nich - předočnicovou. U ptáků je tento útvar rozšířen ještě o dutinu nacházející se pod očnicemi. Podobné uspořádání dutin vykazovali i oba teropodi - disponovali jak velkou předočnicovou dutinou, tak ptákům podobnou dutinou pod očnicemi. Paranasální dutina alespoň u některých teropodů zřejmě byla aktivně ventilována, spíše než že by se jednalo o mrtvý dýchací prostor bez podílu na výměně plynů. U ankylosaurů byly závěry překvapivější: navzdory předpokladu paleontologů, že tito živočichové museli mít velmi rozsáhlé paranasální dutiny, zabíraly většinu čenichu složitě stočené dýchací cesty. Shromážděná data mohou poprvé poskytnout spolehlivé informace o hmotnosti dinosauří hlavy a zjistit, nakolik tuto hmotnost mohly snížit právě lebeční dutiny.
Zdroj:
http://www3.interscience.wiley.com/journal/121483993/abstract
Witmer, M.L. and Ridgely, R.C. (2008). The Paranasal Air Sinuses of Predatory and Armored Dinosaurs (Archosauria: Theropoda and Ankylosauria) and Their Contribution to Cephalic Structure. Anatomical Record, 291:1362-1388
The paranasal air sinuses and nasal cavities were studied along with other cephalic spaces (brain cavity, paratympanic sinuses) in certain dinosaurs via CT scanning and 3D visualization to document the anatomy and examine the contribution of the sinuses to the morphological organization of the head as a whole. Two representatives each of two dinosaur clades are compared: the theropod saurischians Majungasaurus and Tyrannosaurus and the ankylosaurian ornithischians Panoplosaurus and Euoplocephalus. Their extant archosaurian outgroups, birds and crocodilians (exemplified by ostrich and alligator), display a diversity of paranasal sinuses, yet they share only a single homologous antorbital sinus, which in birds has an important subsidiary diverticulum, the suborbital sinus. Both of the theropods had a large antorbital sinus that pneumatized many of the facial and palatal bones as well as a birdlike suborbital sinus. Given that the suborbital sinus interleaves with jaw muscles, the paranasal sinuses of at least some theropods (including birds) were actively ventilated rather than being dead-air spaces. Although many ankylosaurians have been thought to have had extensive paranasal sinuses, most of the snout is instead (and surprisingly) often occupied by a highly convoluted airway. Digital segmentation, coupled with 3D visualization and analysis, allows the positions of the sinuses to be viewed in place within both the skull and the head and then measured volumetrically. These quantitative data allow the first reliable estimates of dinosaur head mass and an assessment of the potential savings in mass afforded by the sinuses.
Zdroj:
http://www3.interscience.wiley.com/journal/121483993/abstract
Witmer, M.L. and Ridgely, R.C. (2008). The Paranasal Air Sinuses of Predatory and Armored Dinosaurs (Archosauria: Theropoda and Ankylosauria) and Their Contribution to Cephalic Structure. Anatomical Record, 291:1362-1388
The paranasal air sinuses and nasal cavities were studied along with other cephalic spaces (brain cavity, paratympanic sinuses) in certain dinosaurs via CT scanning and 3D visualization to document the anatomy and examine the contribution of the sinuses to the morphological organization of the head as a whole. Two representatives each of two dinosaur clades are compared: the theropod saurischians Majungasaurus and Tyrannosaurus and the ankylosaurian ornithischians Panoplosaurus and Euoplocephalus. Their extant archosaurian outgroups, birds and crocodilians (exemplified by ostrich and alligator), display a diversity of paranasal sinuses, yet they share only a single homologous antorbital sinus, which in birds has an important subsidiary diverticulum, the suborbital sinus. Both of the theropods had a large antorbital sinus that pneumatized many of the facial and palatal bones as well as a birdlike suborbital sinus. Given that the suborbital sinus interleaves with jaw muscles, the paranasal sinuses of at least some theropods (including birds) were actively ventilated rather than being dead-air spaces. Although many ankylosaurians have been thought to have had extensive paranasal sinuses, most of the snout is instead (and surprisingly) often occupied by a highly convoluted airway. Digital segmentation, coupled with 3D visualization and analysis, allows the positions of the sinuses to be viewed in place within both the skull and the head and then measured volumetrically. These quantitative data allow the first reliable estimates of dinosaur head mass and an assessment of the potential savings in mass afforded by the sinuses.
Citlivost čichu tyrannosaura a dalších teropodů
Nový výzkum týkající se čichu teropodních dinosaurů a primitivních ptáků byl publikován v britském žurnálu Proceedings of the Royal Society B. Na nové studii, jejíž výsledky mohou doplnit naše současné poznatky o evoluci ptáků se podílí Darla Zelenitsky, postgraduální studentka z University of Calgary a François Therrien, kurátor paleoekologie dinosaurů v Royal Tyrell Museum (Drumheller, Kanada). Jejich závěry dokazují, že čich byl pro teropody původně velmi důležitým smyslem. Podle zdrojů druhé kategorie nich měl mít slavný svrchnokřídový predátor Tyrannosaurus rex nejlepší čich ze všech masožravých dinosaurů. Takové tvrzení je samozřejmě absurdní - známe pouze zlomek druhů teropodů a z ještě daleko menšího množství se dochoval kompletní kraniální skelet, aby bylo možné porovnat velikost olfaktorických laloků - oblastí mozku vyhodnocující pachy. Ve skutečnosti je tyrannosaurovo "vedení" v citlivosti čichu potvrzeno jen mezi 21 druhy teropodů - takové množství taxonů analyzovala studie. Jedná se např. o zástupce rodů Giganotosaurus, Carcharodontosaurus, Ornithomimus, Velociraptor a Archaeopteryx. Paleontologové pochopitelně nemají možnost zjistit velikost konkrétních mozkových center přímo z měkkých tkání, ale o tvaru a velikosti mozku může mnoho informací napovědět i počítačová tomografie mozkové dutiny.
Závěry nového výzkumu ale příliš nepomáhají při řešení již poměrně dlouho trvajícího dilematu týkající ho se tyrannosaurovy potravy: jednalo se o mrchožrouta nebo aktivního predátora? Sám Therrien zastává druhou, v současnosti více favorizovanou hypotézu. Ačkoli uznává, že první varianta by mohla být logicky zdůvodněna (díky dobrému čichu mohl Tyrannosaurus najít hnijící mršiny na velmi velké ploše), dokazuje na příkladech ze současných ekosystémů, že mrchožrout nemusí mít nutně dobrý čich. Dobrým příkladem jsou supi, kteří narozdíl od kondorů využívají k hledání potravy spíše zrak než čich. Therrien se tak kloní k závěru, podle kterého vynikající čich umožňoval zvířeti především lokalizovat živou kořist za horších světelných podmínek, navigovat se ve svém rozsáhlém teritoriu nebo prostě nalézt potravu. Na novou studii tak lze nahlížet jako na další střípek v mozaice, která umožňuje "T-rexe" interpretovat jako mediálně tolik oblíbeného "stroje na zabíjení" - s dokonalým čichem, zrakem a neuvěřitelně silným skusem čelistí (z toho poslední dva atributy potvrdily už dřívější studie) muselo jít skutečně o velice nebezpečného predátora. Velmi dobrý čich měl také další ze zkoumaných teropodů, Velociraptor. "Imitátor ptáků" Ornithomimus a bizarní Oviraptor naproti tomu měli čich daleko méně vyvinutý. To snad mohlo být způsobeno jejich odlišnou potravou - zatímco Tyrannosaurus i Velociraptor byli výluční dravci, Ornithomimus inklinoval k omnivorii a oviraptorův zobák se rovněž podle některých teorií hodil spíše k "louskání" ulit měkkýšů. Citlivostí svého čichu se někde mezi tyrannosauridy a oviraptoridy pohybovali ceratosauři, allosauroidi, bazální tyrannosauroidi, troodontidi a bazální ptáci.
Z primitivních ptáků měl dobrý čich měl např. rod Archaeopteryx - velikost jeho olfaktorických laloků je plně srovnatelná s většinou ostatních teropodů. Patrný rozdíl oproti recentním ptákům, o nichž se obecně soudí, že jejich čich je vyvinutý jen velmi málo, přiměl Therriena ke spekulaci, že se čich začal zhoršovat až během evoluce pokročilejších druhů. V současnosti se ale objevují výzkumy, podle kterých ptačí čich rozhodně není podřadný a tak si tato skupina malých agilních teropodů své "dědictví" možná zachovala do současnosti.
Zdroje:
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/10/081028205650.htm
http://www.dose.ca/news/story.html?id=064cdca6-fc43-4063-a45b-6a5ac23cfcaf
http://www.scientificblogging.com/news_releases/how_swell_was_t_rex_sense_smell
http://www.msnbc.msn.com/id/27426933/
Abstrakt studie:
Zelenitsky, D.K., Therrien, F., and Kobayashi, Y. 2008. Olfactory acuity in theropods: palaeobiological and evolutionary implications. Proceedings of the Royal Society of London B. doi: 10.1098/rspb.2008.1075.
This research presents the first quantitative evaluation of the olfactory acuity in extinct theropod dinosaurs. Olfactory ratios (i.e. the ratio of the greatest diameter of the olfactory bulb to the greatest diameter of the cerebral hemisphere) are analysed in order to infer the olfactory acuity and behavioural traits in theropods, as well as to identify phylogenetic trends in olfaction within Theropoda. A phylogenetically corrected regression of olfactory ratio to body mass reveals that, relative to predicted values, the olfactory bulbs of (i) tyrannosaurids and dromaeosaurids are significantly larger, (ii) ornithomimosaurs and oviraptorids are significantly smaller, and (iii) ceratosaurians, allosauroids, basal tyrannosauroids, troodontids and basal birds are within the 95% CI. Relative to other theropods, olfactory acuity was high in tyrannosaurids and dromaeosaurids and therefore olfaction would have played an important role in their ecology, possibly for activities in low-light conditions, locating food, or for navigation within large home ranges. Olfactory acuity was the lowest in ornithomimosaurs and oviraptorids, suggesting a reduced reliance on olfaction and perhaps an omnivorous diet in these theropods. Phylogenetic trends in olfaction among theropods reveal that olfactory acuity did not decrease in the ancestry of birds, as troodontids, dromaeosaurids and primitive birds possessed typical or high olfactory acuity. Thus, the sense of smell must have remained important in primitive birds and its presumed decrease associated with the increased importance of sight did not occur until later among more derived birds.
Závěry nového výzkumu ale příliš nepomáhají při řešení již poměrně dlouho trvajícího dilematu týkající ho se tyrannosaurovy potravy: jednalo se o mrchožrouta nebo aktivního predátora? Sám Therrien zastává druhou, v současnosti více favorizovanou hypotézu. Ačkoli uznává, že první varianta by mohla být logicky zdůvodněna (díky dobrému čichu mohl Tyrannosaurus najít hnijící mršiny na velmi velké ploše), dokazuje na příkladech ze současných ekosystémů, že mrchožrout nemusí mít nutně dobrý čich. Dobrým příkladem jsou supi, kteří narozdíl od kondorů využívají k hledání potravy spíše zrak než čich. Therrien se tak kloní k závěru, podle kterého vynikající čich umožňoval zvířeti především lokalizovat živou kořist za horších světelných podmínek, navigovat se ve svém rozsáhlém teritoriu nebo prostě nalézt potravu. Na novou studii tak lze nahlížet jako na další střípek v mozaice, která umožňuje "T-rexe" interpretovat jako mediálně tolik oblíbeného "stroje na zabíjení" - s dokonalým čichem, zrakem a neuvěřitelně silným skusem čelistí (z toho poslední dva atributy potvrdily už dřívější studie) muselo jít skutečně o velice nebezpečného predátora. Velmi dobrý čich měl také další ze zkoumaných teropodů, Velociraptor. "Imitátor ptáků" Ornithomimus a bizarní Oviraptor naproti tomu měli čich daleko méně vyvinutý. To snad mohlo být způsobeno jejich odlišnou potravou - zatímco Tyrannosaurus i Velociraptor byli výluční dravci, Ornithomimus inklinoval k omnivorii a oviraptorův zobák se rovněž podle některých teorií hodil spíše k "louskání" ulit měkkýšů. Citlivostí svého čichu se někde mezi tyrannosauridy a oviraptoridy pohybovali ceratosauři, allosauroidi, bazální tyrannosauroidi, troodontidi a bazální ptáci.
Z primitivních ptáků měl dobrý čich měl např. rod Archaeopteryx - velikost jeho olfaktorických laloků je plně srovnatelná s většinou ostatních teropodů. Patrný rozdíl oproti recentním ptákům, o nichž se obecně soudí, že jejich čich je vyvinutý jen velmi málo, přiměl Therriena ke spekulaci, že se čich začal zhoršovat až během evoluce pokročilejších druhů. V současnosti se ale objevují výzkumy, podle kterých ptačí čich rozhodně není podřadný a tak si tato skupina malých agilních teropodů své "dědictví" možná zachovala do současnosti.
Zdroje:
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/10/081028205650.htm
http://www.dose.ca/news/story.html?id=064cdca6-fc43-4063-a45b-6a5ac23cfcaf
http://www.scientificblogging.com/news_releases/how_swell_was_t_rex_sense_smell
http://www.msnbc.msn.com/id/27426933/
Abstrakt studie:
Zelenitsky, D.K., Therrien, F., and Kobayashi, Y. 2008. Olfactory acuity in theropods: palaeobiological and evolutionary implications. Proceedings of the Royal Society of London B. doi: 10.1098/rspb.2008.1075.
This research presents the first quantitative evaluation of the olfactory acuity in extinct theropod dinosaurs. Olfactory ratios (i.e. the ratio of the greatest diameter of the olfactory bulb to the greatest diameter of the cerebral hemisphere) are analysed in order to infer the olfactory acuity and behavioural traits in theropods, as well as to identify phylogenetic trends in olfaction within Theropoda. A phylogenetically corrected regression of olfactory ratio to body mass reveals that, relative to predicted values, the olfactory bulbs of (i) tyrannosaurids and dromaeosaurids are significantly larger, (ii) ornithomimosaurs and oviraptorids are significantly smaller, and (iii) ceratosaurians, allosauroids, basal tyrannosauroids, troodontids and basal birds are within the 95% CI. Relative to other theropods, olfactory acuity was high in tyrannosaurids and dromaeosaurids and therefore olfaction would have played an important role in their ecology, possibly for activities in low-light conditions, locating food, or for navigation within large home ranges. Olfactory acuity was the lowest in ornithomimosaurs and oviraptorids, suggesting a reduced reliance on olfaction and perhaps an omnivorous diet in these theropods. Phylogenetic trends in olfaction among theropods reveal that olfactory acuity did not decrease in the ancestry of birds, as troodontids, dromaeosaurids and primitive birds possessed typical or high olfactory acuity. Thus, the sense of smell must have remained important in primitive birds and its presumed decrease associated with the increased importance of sight did not occur until later among more derived birds.
října 28, 2008
Největší počet validních druhů jednoho rodu
Další poněkud pochybný rekord, ke kterému by šlo vznést námitky. Způsob klasifikace organismů, upřednostňovaný zde na blogu - kladistika - pojem rod nezná. Kladistický přístup rozlišuje pouze druh a klad; klady přitom nemají pevně definované hierarchické postavení (narozdíl od linnéovského řádu, čeledě, podčeledě apod.). Rod je ovšem jakýmsi přežitkem z rank-based code, stejně umělý jako čeleď apod. Jeho používání přetrvává především z praktických důvodů.
Rodem neptačího dinosaura s největším počtem validních druhů je bezkonkurenčně Psittacosaurus. Tento "papouščí ještěr" žil ve spodní křídě na území dnešní Asie a patří mezi nejprimitivnější známé ceratopy (bývá pokládán za sesterský taxon k Neoceratopia). Rozměry tohoto rodu je těžké uvést právě kvůli podstatným velikostním variacím mezi jednotlivými druhy; typový (a nejlépe známý) druh P. mongoliensis měřil asi 2 metry na délku a vážil okolo 20 kg. Nejmenší známý druh P. ordosensis byl o 30 % menší; existovaly ale i větší druhy: P. lujiatunensis a P. sibiricus.
Zde je seznam validních druhů rodu Psittacosaurus včetně místa výskytu, autorů a data popisu:
P. mongoliensis (typový) Osborn, 1923 - Mongolsko, severní Čína
P. sinensis Young, 1958 - severovýchodní Čína
P. meileyingensis Sereno et al., 1988 - severostřední Čína
P. xinjiangensis Sereno & Zhao, 1988 - severozápadní Čína
P. neimongoliensis Russell & Zhao, 1996 - severostřední Čína
P. ordosensis Russell & Zhao, 1996 - severostřední Čína
P. mazongshanensis Xu, 1997 - severozápadní Čína
P. sibiricus Leshchinskiy et al., 2000 - Rusko (jižní Sibiř)
P. lujiatunensis Zhou et al., 2006 - severovýchodní Čína
P. major Sereno et al., 2007 - severovýchodní Čína
Dalším možným druhem psittakosaura je:
P. sattayaraki Buffetaut & Suteethorn, 1992 - Thajsko
Celkový počet druhů řazených do rodu Psittacosaurus kolísá mezi devíti a jedenácti. Rozlišovány bývají především na základě odlišných tělesných rozměrů a specifických znaků na kraniálním i postkraniálním skeletu. Narozdíl od mnoha jiných, často monotypických dinosauřích rodů (= zahrnující jen jeden druh) známých podle jediné fosilizované kostry, je od psittakosaura známo přibližně 400 koster, které byly podrobně analyzovány. Z tohoto množství bylo 75 exemplářů zařazeno do typového druhu P. mongoliensis.
Rekonstrukce a srovnání hlav různých druhů psittakosaura během života zvířete. Kresba má jednotné měřítko, které umožňuje i velikostní srovnání jednotlivých druhů.
Rodem neptačího dinosaura s největším počtem validních druhů je bezkonkurenčně Psittacosaurus. Tento "papouščí ještěr" žil ve spodní křídě na území dnešní Asie a patří mezi nejprimitivnější známé ceratopy (bývá pokládán za sesterský taxon k Neoceratopia). Rozměry tohoto rodu je těžké uvést právě kvůli podstatným velikostním variacím mezi jednotlivými druhy; typový (a nejlépe známý) druh P. mongoliensis měřil asi 2 metry na délku a vážil okolo 20 kg. Nejmenší známý druh P. ordosensis byl o 30 % menší; existovaly ale i větší druhy: P. lujiatunensis a P. sibiricus.
Zde je seznam validních druhů rodu Psittacosaurus včetně místa výskytu, autorů a data popisu:
P. mongoliensis (typový) Osborn, 1923 - Mongolsko, severní Čína
P. sinensis Young, 1958 - severovýchodní Čína
P. meileyingensis Sereno et al., 1988 - severostřední Čína
P. xinjiangensis Sereno & Zhao, 1988 - severozápadní Čína
P. neimongoliensis Russell & Zhao, 1996 - severostřední Čína
P. ordosensis Russell & Zhao, 1996 - severostřední Čína
P. mazongshanensis Xu, 1997 - severozápadní Čína
P. sibiricus Leshchinskiy et al., 2000 - Rusko (jižní Sibiř)
P. lujiatunensis Zhou et al., 2006 - severovýchodní Čína
P. major Sereno et al., 2007 - severovýchodní Čína
Dalším možným druhem psittakosaura je:
P. sattayaraki Buffetaut & Suteethorn, 1992 - Thajsko
Celkový počet druhů řazených do rodu Psittacosaurus kolísá mezi devíti a jedenácti. Rozlišovány bývají především na základě odlišných tělesných rozměrů a specifických znaků na kraniálním i postkraniálním skeletu. Narozdíl od mnoha jiných, často monotypických dinosauřích rodů (= zahrnující jen jeden druh) známých podle jediné fosilizované kostry, je od psittakosaura známo přibližně 400 koster, které byly podrobně analyzovány. Z tohoto množství bylo 75 exemplářů zařazeno do typového druhu P. mongoliensis.
* nejedná se o druh P. lujiatunensis ani P. major
Jak bylo řečeno již na začátku článku, rod není fundamentální jednotkou, ale jen kladem - a podobně jako u každého jiného kladu mu může být sestaven kladogram. Kladogram na obrázku je výsledkem zřejmě nejpodrobnější analýzy kladu Psittacosaurus a byl publikován ve studii Averianov et al., 2006. Jejich analýza rovněž nasvědčuje tomu, že P. lujiatunensis je bazální ostatním druhům, čemuž ostatně nasvědčuje i jeho nejranější výskyt ve fosilním záznamu. Příbuzenské vztahy mezi jednotlivými druhy psittakosaura ale nebyly plně prozkoumány a v této oblasti neexistuje obecný konsensus.
Ještě větší počet druhů jednoho rodu byl popsán např. u rodu Triceratops. V tomto případě ale postupem času paleontologové došli k závěru, že rozdíly v kraniální anatomii mezi jednotlivými druhy jsou způsobeny spíše sexuálním dimorfizmem, různým ontogenetickým stadiem nalezených exemplářů nebo vnitrodruhovými variacemi. Podrobný popis této redukce, jejímž výsledkem jsou dva validní druhy, lze najít v popisu rodu Triceratops z 19. října tohoto roku. Celkový počet popsaných druhů ale původně výrazně překračoval číslo 10 - konkrétní počet závisí na tom, jestli započítáme i nomina dubia, Forsterův druh T. sternbergii se statutem nomen manuscriptum a Howgateovo lapsus calami T. hossidus.
Rekonstrukce a srovnání hlav různých druhů psittakosaura během života zvířete. Kresba má jednotné měřítko, které umožňuje i velikostní srovnání jednotlivých druhů. Zdroj (včetně obrázků):
Význam dinosauřích jmen - Q
Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Qantassaurus - "ještěr QANTASu" - podle australských aerolinek, které pomáhaly transportovat fosilie
Qinlingosaurus - "ještěr z (hor) Qin Ling"
Quaesitosaurus - "neobyčejný ještěr"
Quilmesaurus - "ještěr (lidu) Quilme"
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinoq.htm
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Qantassaurus - "ještěr QANTASu" - podle australských aerolinek, které pomáhaly transportovat fosilie
Qinlingosaurus - "ještěr z (hor) Qin Ling"
Quaesitosaurus - "neobyčejný ještěr"
Quilmesaurus - "ještěr (lidu) Quilme"
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinoq.htm
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, napište jej prosím jako komentář ke článku.
Omnivorie, ontogeneze a kraniální anatomie druhu Heterodontosaurus tucki
Druhá nejmenší nalezená dinosauří lebka zřejmě může potvrdit teorii, podle které byl Heterodontosaurus omnivorní (všežravý). Tato teorie sama o sobě není nijak nová, zmínil jsem ji i v popisu tohoto rodu, kterým jsem na blog publikoval 9. září. Lebka měřící 45 mm a patřící velmi mladému jedinci heterodontosaura byla identifikována a popsána týměm vědců z univerzit v Chicagu, Londýně i Cambridge. Patřila jedinci o hmotnosti sotva 200 gramů. V nové studii se autoři snaží nejen přesvědčivě dokázat heterodontosaurovu omnivorii, ale i objasnit, jak a kdy došlo k posunu od masožravosti k býložravosti. Laura Porro - jedna z autorů studie a postgraduální studentka University of Chicago - připomíná, že všichni dinosauři se pravděpodobně vyvinuli z karnivorního společného předka. Její další závěry - že heterodontosauridi patřili mezi nejstarší dinosaury přizpůsobené k požírání rostlinné potravy a proto by mohli reprezentovat přechodnou fázi mezi masožravými předky a jejich sofistikovanějšími, herbivorními potomky - se už nezdají být tolik pravděpodobnými. Připomeňme např. rod Pisanosaurus (jehož popis z 1. října můžete najít zde), jenž je podle současné klasifikaci nejvíce bazálním zástupcem ptakopánvých (a nepatří tedy mezi heterodontosauridy) a ačkoli žil 28 milionů let před heterodontosaurem, jeho chrup už je velmi dobře přizpůsoben přijímání rostlinné potravy. Právě jasně patrná anatomická a potravní diverzita nejstarších známých dinosaurů nutí paleontology hledat počátky této skupiny již ve středním triasu. Porro se však domnívá, že spodnojurský Heterodontosaurus se nacházel někde uprostřed v procesu, během kterého se masožraví dinosauři adaptovali na výlučné přijímání rostlinné potravy.
Fosilie heterodontosaura i jeho příbuzných jsou oproti zástupcům pozdějších, vývojově pokročilejších skupin velmi vzácné - donedávna byly známy pouze dvě fosilizované kostry, obě patřící adultním jedincům a obě pocházející z Jižní Afriky. Přesto existovaly zvěsti o lebce juvenilního heterodontosaura, které jsou bez řádného popisu zapadlé kdesi ve sbírkách South African Museum. Tyto zvěsti se evidentně naplnily - když Laura Porro v rámci svého výzkumu navštívila Iziko South African Museum v Kapském městě a dostala povolení pohybovat se v muzejních sbírkách, našla dvě další heterodontosauří fosilie, včetně této nové lebky. Nález zaujal i vedoucího autora studie, Richarda Butlera z Natural History Museum v Londýně - především kvůli možnosti prozkoumat tělesné změny tohoto rodu během ontogenetického procesu. Juvenilní jedinci měli oproti dospělcům v poměru k celému tělu větší oči a kratší čenich. Analýza zubů nové fosilie potvrdila domněnku, podle které mohou být zuby užitečné pro rozpoznání jednotlivých druhů v rámci heterodontosauridů. Oproti tomu vyvrací hypotézu, podle které velké špičáky představovaly sekundární sexuální znak, což vede k potvrzení heterodontosaurovy omnivorie jako jediné reálné alternativě. Sexuálně dimorfický znak by se totiž vyvinul až v pozdějším věku. Studie zároveň nastolila novou otázku: analýza pomocí technik počítačové tomografie a X-paprsků odhalila naprostou absenci náhradních zubů, a to jak u adultních, tak juvenilních fosilií. Zatímco u pozdějších ptakopánvých (např. u hadrosauřů) nebo u dnešních krokodýlů a ještěrek je běžné, že vypadlé zuby jsou stále nahrazovány novými, které rostou v čelisti pod nimi, Heterodontosaurus tento mechanismus postrádal. Více se tak zřejmě blížil dnešním savcům: u většiny z nich jsou zuby nahrazeny jen jednou za život. Kompletní výzkum je publikován v podzimním vydání Journal of Vertebrate Paleontology, na který můžete nalézt odkaz v sekci Paleo-stránky.
Zdroje:
http://esciencenews.com/articles/2008/10/23/tiny.juvenile.dinosaur.fossil.sheds.light.evolution.plant.eaters
http://dsc.discovery.com/news/2008/10/24/omnivore-dinosaur.html
Zdroj obrázku:
http://dsc.discovery.com/news/2008/10/24/skull-zoom.html
Abstrakt studie:
Butler, Porro, and Norman (2008). A Juvenile Skull of the Primitive Ornithischian Dinosaur Heterodontosaurus Tucki from the 'Stormberg' of Southern Africa. Journal of Vertebrate Paleontology 28 (3): 702-711
Heterodontosaurids are an enigmatic group of primitive ornithischian dinosaurs best known from the Early Jurassic of southern Africa. Because fossil material is rare and often poorly preserved, the taxonomy, systematics, and palaeobiology of this clade are controversial. Here we describe a new partial skull of a juvenile Heterodontosaurus tucki from the 'Stormberg' of South Africa. This skull provides new information on the cranial anatomy of this taxon as well as insights into cranial ontogeny, sexual dimorphism and tooth replacement in heterodontosaurids. Few ontogenetic changes in dental morphology occur in Heterodontosaurus, supporting previous suggestions that tooth characters are informative for species-level taxonomy in heterodontosaurids. Furthermore, the presence of well-developed caniniform teeth in the juvenile specimen does not support the hypothesis that these represent secondary sexual characteristics in heterodontosaurids. Computed tomography reveals that replacement teeth are absent in both juvenile and adult specimens of Heterodontosaurus; however, the difference in the absolute size of the teeth between the juvenile and adult specimens demonstrates that replacement must have occurred during ontogeny.
října 27, 2008
Popsáno nová naleziště dinosauřích stop - extrémní hustota nálezů a otisky ocasu
Přes 1000 dinosauřích stop starých 190 milionů let (pocházejících tedy z období spodní jury) bylo nalezeno v severní Arizoně (USA) již roku 2006, ale až v letošním říjnovém vydáním mezinárodního paleontologického žurnálu Palaios byl tento objev podrobně popsán. Je třeba upozornit, že tento článek není psán podle samotné studie nebo jejího abstraktu, ale jen podle internetového článku zveřejněném na webu National Geographic. Informace tak mohou být méně přesné. Pro extrémně vysokou koncentraci stop - až 12 na jediném metru čtverečním - začalo být lokalitě spadající pod Vermilion Cliffs National Monument přezdíváno "dinosauří taneční parket". Naleziště, nacházející se přibližně v polovině cesty mezi městy Kanab v Utahu a Page v Arizoně, bylo v době kdy sem dinosauři otiskli své stopy zřejmě oázou uprostřed rozlehlé pouště větší než Sahara, pokrývající celý jihozápad dnešních Spojených států. Poměrně hluboké stopy nasvědčují otisknutí do lehkého, mokrého písku. Zdejší stopy patřily zřejmě nejméně čtyřem typům dinosaurům; a našly se zde dokonce i stopy po vlečeném ocasu. Ty jsou asi 6 cm široké a snad až 7 m dlouhé. Na celém světě existuje méně než tucet těchto nálezů, jen z 10 označených okrsků po čtyřech metrech čtverečních již ale známe 4 tyto nálezy. Jak ale zdůrazňuje objevitel lokality a spoluautor studie, bývalý postgraduální student University of Utah a v současnosti zaměstnanec Chevron Inc. Winston Seiler, dinosauři obvykle při pohybu svůj ocas po zemi nevlekli - tento názor byl překonán již před desítkami let. Mimochodem - jenom těchto deset okrsků, které si Seiler vyznačil pro část své studie, přineslo celkem 473 stop.
Stopy se pohybují ve velikostním rozmezí od 2,5 do 51 centimetrů a nasvědčují tomu, že zde kráčely matky se svými mláďaty vedle sebe. Otisky se rozkládají po ploše zhruba 3000 metrů čtverečních a je možné, že v současnosti uváděný počet stop bude postupem času vzrůstat; a to i několikanásobně. Počet stop zde nalezených obzvláště vynikne ve srovnání s jinými lokalitami na západě USA, kterých zatím bylo objeveno kolem 60: obvykle bývá nalezeno několik stop, maximálně několik tuctů. Unikátní naleziště geologicky patří pod Navajo Sandstone Formation. Jak řekla Marjorie Chan, profesorka geologie a geofyziky na University of Utah a autorka studie, mohou tyto stopy pomoct paleontologům lépe pochopit sociální život dinosaurů. Z rozměrů a tvarů stop Seiler odhadl přítomnost čtyř druhů dinosaurů. Následující jména jsou pouze ichnotaxonomickými označeními, která se většinou vztahují k tvaru stop a nelze je s jistotou spojit s konkrétním druhem dinosaura. Mělo se jednat konkrétně o ichnogenus Eubrontes, jehož stopy jsou dlouhé 25 až 41 cm, sestávají z otisků tří prstů a paty a patřily teropodovi o délce 5 až 6 metrů. Tříprsté stopy přisouzené ichnotaxonu Grallator jsou dlouhé 10 až 18 cm a patřily malému teropodovi, snad o délce kolem 1 metru. Dalším rozeznatelným typem byly stopy sauropodomorfů, spíše kruhovitého tvaru a o rozměrech 15 až 28 centimetrů. Ty patřily největším živočichům z této lokality a mají stejného původce jako nahoře zmíněné otisky ocasu. Na závěr jsou zde údajně patrné i tříprsté stopy inchnotaxonu Anchisauripus, dlouhé 18 až 25 cm a patřící teropodovi dlouhému 2 až 4 metry. Na druhou stranu Marjorie Chan přiznává, že je obtížné rozhodnout, jestli menší stopy patřily opravdu menším dinosaurům nebo jen mláďatům větších druhů.
Seiler a Chan se však překvapivě setkali se zančně rozdílými reakcemi, z nichž některé i zpochybňovaly autenticitu nalezených otisků. Mezi odpůrce nálezu se řadí např. Alan Titus, paleontolog u Grand Staircase-Escalante National Monument, který sice lokalitu osobně neviděl, ale má rozsáhlé zkušenosti se stopami eubronta. Podle svého tvrzení jich ve spodnějurských skalách Colorado Plateau pozoroval tisíce a nikdy neviděl jedinou, která by vypadala jako stopy zakreslené v nové studii. Velmi podobně se vyjádřil i Andrew Milner, paleontolog ze St. George Dinosaur Discovery Site v Utahu, podle kterého předložené fotografie nepředstavují dostatečnou evidenci a stopy na nich zachycené se nepodobají ichnotaxonu Eubrontes. Přesto je Milner přesvědčen, že jde o zajímavou lokalitu a hodlá se tam zajet podívat, uvedl web National Geographic. Paleontolog Jim Kirkland je mírnější a uvádí, že některé z otisků jsou s jistotou skutečné stopy. Méně jistý si je ohledně otisků ocasu, které lze z výše uvedených důvodů jen obtížně verifikovat. Nepřesvědčila jej ani interpretace některých stop jako pocházejících od sauropodů - ve fosilním záznamu Severní Ameriky se tak staří sauropodi neobjevují, ačkoli jejich existence zde vyloučena není. Podobně jako u jiných významných objevů je i zde na místě počáteční skepticismus.
Nová lokalita na hranicích Arizony a Utahu se vyznačuje extrémní hustotou dinosauřích stop a množstvím nálezů včetně těch vzácných. Na snímku si naleziště prohlíží geolog Winston Seiler.
Seiler je nálezcem "dinosauřího tanečního parketu" - svůj objev učinil již roku 2006, dva roky ale trvalo sestavení podrobné studie, publikované tento měsíc v žurnálu Palaios.
Jeden z otisků, které autoři studie považují za stopy ichnotaxonu Eubrontes. Jiní místní paleontologové však s tímto závěrem nesouhlasí.
Zdroje:
http://www.eurekalert.org/pub_releases/2008-10/uou-dd101708.php
http://news.yahoo.com/s/livescience/20081020/sc_livescience/hugefieldofdinosaurtracksfound
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081021-dinosaur-dance.html
Zdroj obrázků:
http://www.eurekalert.org/pub_releases/2008-10/uou-dd101708.php
Stopy se pohybují ve velikostním rozmezí od 2,5 do 51 centimetrů a nasvědčují tomu, že zde kráčely matky se svými mláďaty vedle sebe. Otisky se rozkládají po ploše zhruba 3000 metrů čtverečních a je možné, že v současnosti uváděný počet stop bude postupem času vzrůstat; a to i několikanásobně. Počet stop zde nalezených obzvláště vynikne ve srovnání s jinými lokalitami na západě USA, kterých zatím bylo objeveno kolem 60: obvykle bývá nalezeno několik stop, maximálně několik tuctů. Unikátní naleziště geologicky patří pod Navajo Sandstone Formation. Jak řekla Marjorie Chan, profesorka geologie a geofyziky na University of Utah a autorka studie, mohou tyto stopy pomoct paleontologům lépe pochopit sociální život dinosaurů. Z rozměrů a tvarů stop Seiler odhadl přítomnost čtyř druhů dinosaurů. Následující jména jsou pouze ichnotaxonomickými označeními, která se většinou vztahují k tvaru stop a nelze je s jistotou spojit s konkrétním druhem dinosaura. Mělo se jednat konkrétně o ichnogenus Eubrontes, jehož stopy jsou dlouhé 25 až 41 cm, sestávají z otisků tří prstů a paty a patřily teropodovi o délce 5 až 6 metrů. Tříprsté stopy přisouzené ichnotaxonu Grallator jsou dlouhé 10 až 18 cm a patřily malému teropodovi, snad o délce kolem 1 metru. Dalším rozeznatelným typem byly stopy sauropodomorfů, spíše kruhovitého tvaru a o rozměrech 15 až 28 centimetrů. Ty patřily největším živočichům z této lokality a mají stejného původce jako nahoře zmíněné otisky ocasu. Na závěr jsou zde údajně patrné i tříprsté stopy inchnotaxonu Anchisauripus, dlouhé 18 až 25 cm a patřící teropodovi dlouhému 2 až 4 metry. Na druhou stranu Marjorie Chan přiznává, že je obtížné rozhodnout, jestli menší stopy patřily opravdu menším dinosaurům nebo jen mláďatům větších druhů.
Seiler a Chan se však překvapivě setkali se zančně rozdílými reakcemi, z nichž některé i zpochybňovaly autenticitu nalezených otisků. Mezi odpůrce nálezu se řadí např. Alan Titus, paleontolog u Grand Staircase-Escalante National Monument, který sice lokalitu osobně neviděl, ale má rozsáhlé zkušenosti se stopami eubronta. Podle svého tvrzení jich ve spodnějurských skalách Colorado Plateau pozoroval tisíce a nikdy neviděl jedinou, která by vypadala jako stopy zakreslené v nové studii. Velmi podobně se vyjádřil i Andrew Milner, paleontolog ze St. George Dinosaur Discovery Site v Utahu, podle kterého předložené fotografie nepředstavují dostatečnou evidenci a stopy na nich zachycené se nepodobají ichnotaxonu Eubrontes. Přesto je Milner přesvědčen, že jde o zajímavou lokalitu a hodlá se tam zajet podívat, uvedl web National Geographic. Paleontolog Jim Kirkland je mírnější a uvádí, že některé z otisků jsou s jistotou skutečné stopy. Méně jistý si je ohledně otisků ocasu, které lze z výše uvedených důvodů jen obtížně verifikovat. Nepřesvědčila jej ani interpretace některých stop jako pocházejících od sauropodů - ve fosilním záznamu Severní Ameriky se tak staří sauropodi neobjevují, ačkoli jejich existence zde vyloučena není. Podobně jako u jiných významných objevů je i zde na místě počáteční skepticismus.
Nová lokalita na hranicích Arizony a Utahu se vyznačuje extrémní hustotou dinosauřích stop a množstvím nálezů včetně těch vzácných. Na snímku si naleziště prohlíží geolog Winston Seiler.
Seiler je nálezcem "dinosauřího tanečního parketu" - svůj objev učinil již roku 2006, dva roky ale trvalo sestavení podrobné studie, publikované tento měsíc v žurnálu Palaios.
Jeden z otisků, které autoři studie považují za stopy ichnotaxonu Eubrontes. Jiní místní paleontologové však s tímto závěrem nesouhlasí.Zdroje:
http://www.eurekalert.org/pub_releases/2008-10/uou-dd101708.php
http://news.yahoo.com/s/livescience/20081020/sc_livescience/hugefieldofdinosaurtracksfound
http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081021-dinosaur-dance.html
Zdroj obrázků:
http://www.eurekalert.org/pub_releases/2008-10/uou-dd101708.php
Význam dinosauřích jmen - P
Sem budu psát o významu jmen pouze u rodů, která nejsou synonymy jiného rodu. Nebudou tady ani jména fosílií původně za dinosaury považovaných a později přeřazených jinam, ani různá lapsus calami. Budou se tady ale kromě validních rodů nacházet i nomina dubia a nomina nuda, a to bez upozornění. Také zde budou dinosauři, jejichž synonymizace s jiným rodem není potvrzená. A jako potvrzení jsem poněkud nekorektně bral fakt, jak je rod zobrazen na anglické wikipedii. Neručím ani za to, že se zde objeví všechna "pochybná" a "holá" jména. Validní rody by tu měly být všechny. Je nad mé síly psát ke každému rodu, proč byl pojmenován tak, jak byl, ale většinou to není těžké uhodnout. Některá jména jsou dána na počest určitým lidem - "Abelisaurus". Jiná souvisí s typickými znaky živočicha - "Acanthopholis" je dobrým jménem pro nodosaurida. Některá jména souvisí s tím, jak byla zachována kostra - "Amphicoelias" je reminiscencí na křehkost obratle, podle kterého byl rod popsán. Vůbec nejčastější je možná pojmenování podle místa nálezu - např. "Albertaceratops". Ve vzácnějších případech jména odkazují k mytologii, způsobu nálezu, typu fosilního materiálu či ke kombinacím předchozích možností.
Pachycephalosaurus - "tlustolebý ještěr"
Pachyrhinosaurus - "širokonosý ještěr"
Pakisaurus - "ještěr z Pákistánu"
Palaeopteryx - "prastaré křídlo"
Palaeoscincus - "pradávný scink" (scinkové jsou zavalití ještěři s krátkýma nohama)
Paluxysaurus - "ještěr od řeky/města Paluxy"
Panoplosaurus - "zcela obrněný ještěr"
Pantydraco - "drak z Pant-y-ffynnon"
Paralititan - "titán od moře"; "obr žijící blízko moře"
Paranthodon - "blízký/podobný rodu Anthodon"; resp. "blízký/podobný zubu ve tvaru květu"
Pararhabdodon - "blízký/podobný rodu Rhabdodon"; resp. "blízký/podobný vroubkovanému zubu"
Parasaurolophus - "blízký/podobný rodu Saurolophus"; resp. "blízký/podobný ještěřímu hřebínku"
Parksosaurus - "Parksův ještěr" - na počest Williama Arthura Parkse, kanadského geologa a paleontologa
Paronychodon - "blízký/podobný drápatému zubu"
Parvicursor - "malý běžec"
Patagonykus -"dráp z Patagonie"
Patagosaurus - "ještěr z Patagonie"
Pawpawsaurus - "ještěr z formace Paw Paw"
Pedopenna - "nožní pírko"
Peishansaurus - "ještěr ze severních hor"
Pelecanimimus - "imitátor pelikána"
Pellegrinisaurus - "ještěr od (jezera) Lago Pellegrini"
Pelorosaurus - "obludný ještěr"
Penelopognathus - "kachní čelist"
Pentaceratops - "pětirohá tvář"
Phaedrolosaurus - "hbitý ještěr" nebo doslova "zářící/radostný malý ještěr" podle www.dinosauria.com - podle tohoto zdroje má jméno jednoduše signalizovat, že šlo lehce stavěného, aktivního teropoda malé velikosti; jiné zdroje uvádějí spíše "ještěr, který se celý leskne" (www.wordinfo.info) nebo jednoduše "zářící ještěr"
Phuwiangosaurus - "ještěr z Phu Wiang"
Phyllodon - "listovitý zub"
Piatnitzkysaurus - "Piatnitzkého ještěr" - na počest Alejandra Mateieviche Piatnitzkyho, argentinského geologa ruského původu
Pinacosaurus - "deskovitý ještěr" - podle kostěných plátů pokrývajících lebku
Pisanosaurus - "Pisanův ještěr" - na počest Juana A. Pisana, argentinského paleontologa
Piveteausaurus - "Piveteaův ještěr" - na počest Jeana Piveteaua, francouzského paleontologa
Planicoxa - "plochá kyčelní kost"
Plateosauravus - "předek rodu Plateosaurus"; resp. "předek plochého ještěra"
Plateosaurus - "plochý/široký/objemný/silný ještěr" - nejpravděpodobnější je interpretace "plochý ještěr"
Platyceratops - "plochá rohatá tvář"
Pleurocoelus - "dutý bok (obratle)"
Podokesaurus - "ještěr s rychlýma nohama"
Poekilopleuron - "různá žebra" - dinosaurus měl celkem tři odlišné typy žeber
Polacanthus - "mnohotrný"; "s mnoha ostny"
Ponerosteus - "bezcenná/nepoužitelná kost"
Pradhania - ?
Prenocephale - "skloněná hlava"
Prenoceratops - "skloněná rohatá tvář"
Priconodon - "pilovitý kuželovitý zub"
Priodontognathus - "čelist s pilovitými zuby"
Probactrosaurus - "před rodem Bactrosaurus"; resp. "před ještěrem z Baktrie"
Proceratosaurus - "před rodem Ceratosaurus"; resp. "před rohatým ještěrem"
Procompsognathus - "před rodem Compsognathus"; resp. "před elegantní/čistou čelistí"
Prodeinodon - "před rodem Deinodon"; resp. "před hrozným zubem"
Prosaurolophus - "před rodem Saurolophus"; resp. "před ještěřím hřebínkem"
Protarchaeopteryx - "první prastaré křídlo"
Protoceratops - "první rohatá tvář"
Protognathosaurus - "první ještěr s čelistí"
Protohadros - "první hadrosaurus"; resp. "první statný ještěr"
Psittacosaurus - "papouščí ještěr"
Pteropelyx - "pánev (jako) pírko" - narážka na lehkou stavbu pánve
Pterospondylus - "okřídlený obratel"
Puertasaurus - "Puertův ještěr" - na počest Pabla Puerta
Pukyongosaurus - "ještěr univerzity Pukyong"
Pycnonemosaurus - "silný neznámý ještěr"
Pyroraptor - "ohnivý lupič/uchvatitel"
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinop.htm
http://www.wordinfo.info/words/index/info/view_unit/2727/?letter=a&page=26&s=sauria&spage=1
http://www.enchantedlearning.com/subjects/dinosaurs/glossary/indexp2.shtml
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/ a byl mírně doplněn z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List_of_dinosaurs/. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, můžete udělat totéž.
Pachycephalosaurus - "tlustolebý ještěr"
Pachyrhinosaurus - "širokonosý ještěr"
Pakisaurus - "ještěr z Pákistánu"
Palaeopteryx - "prastaré křídlo"
Palaeoscincus - "pradávný scink" (scinkové jsou zavalití ještěři s krátkýma nohama)
Paluxysaurus - "ještěr od řeky/města Paluxy"
Panoplosaurus - "zcela obrněný ještěr"
Pantydraco - "drak z Pant-y-ffynnon"
Paralititan - "titán od moře"; "obr žijící blízko moře"
Paranthodon - "blízký/podobný rodu Anthodon"; resp. "blízký/podobný zubu ve tvaru květu"
Pararhabdodon - "blízký/podobný rodu Rhabdodon"; resp. "blízký/podobný vroubkovanému zubu"
Parasaurolophus - "blízký/podobný rodu Saurolophus"; resp. "blízký/podobný ještěřímu hřebínku"
Parksosaurus - "Parksův ještěr" - na počest Williama Arthura Parkse, kanadského geologa a paleontologa
Paronychodon - "blízký/podobný drápatému zubu"
Parvicursor - "malý běžec"
Patagonykus -"dráp z Patagonie"
Patagosaurus - "ještěr z Patagonie"
Pawpawsaurus - "ještěr z formace Paw Paw"
Pedopenna - "nožní pírko"
Peishansaurus - "ještěr ze severních hor"
Pelecanimimus - "imitátor pelikána"
Pellegrinisaurus - "ještěr od (jezera) Lago Pellegrini"
Pelorosaurus - "obludný ještěr"
Penelopognathus - "kachní čelist"
Pentaceratops - "pětirohá tvář"
Phaedrolosaurus - "hbitý ještěr" nebo doslova "zářící/radostný malý ještěr" podle www.dinosauria.com - podle tohoto zdroje má jméno jednoduše signalizovat, že šlo lehce stavěného, aktivního teropoda malé velikosti; jiné zdroje uvádějí spíše "ještěr, který se celý leskne" (www.wordinfo.info) nebo jednoduše "zářící ještěr"
Phuwiangosaurus - "ještěr z Phu Wiang"
Phyllodon - "listovitý zub"
Piatnitzkysaurus - "Piatnitzkého ještěr" - na počest Alejandra Mateieviche Piatnitzkyho, argentinského geologa ruského původu
Pinacosaurus - "deskovitý ještěr" - podle kostěných plátů pokrývajících lebku
Pisanosaurus - "Pisanův ještěr" - na počest Juana A. Pisana, argentinského paleontologa
Piveteausaurus - "Piveteaův ještěr" - na počest Jeana Piveteaua, francouzského paleontologa
Planicoxa - "plochá kyčelní kost"
Plateosauravus - "předek rodu Plateosaurus"; resp. "předek plochého ještěra"
Plateosaurus - "plochý/široký/objemný/silný ještěr" - nejpravděpodobnější je interpretace "plochý ještěr"
Platyceratops - "plochá rohatá tvář"
Pleurocoelus - "dutý bok (obratle)"
Podokesaurus - "ještěr s rychlýma nohama"
Poekilopleuron - "různá žebra" - dinosaurus měl celkem tři odlišné typy žeber
Polacanthus - "mnohotrný"; "s mnoha ostny"
Ponerosteus - "bezcenná/nepoužitelná kost"
Pradhania - ?
Prenocephale - "skloněná hlava"
Prenoceratops - "skloněná rohatá tvář"
Priconodon - "pilovitý kuželovitý zub"
Priodontognathus - "čelist s pilovitými zuby"
Probactrosaurus - "před rodem Bactrosaurus"; resp. "před ještěrem z Baktrie"
Proceratosaurus - "před rodem Ceratosaurus"; resp. "před rohatým ještěrem"
Procompsognathus - "před rodem Compsognathus"; resp. "před elegantní/čistou čelistí"
Prodeinodon - "před rodem Deinodon"; resp. "před hrozným zubem"
Prosaurolophus - "před rodem Saurolophus"; resp. "před ještěřím hřebínkem"
Protarchaeopteryx - "první prastaré křídlo"
Protoceratops - "první rohatá tvář"
Protognathosaurus - "první ještěr s čelistí"
Protohadros - "první hadrosaurus"; resp. "první statný ještěr"
Psittacosaurus - "papouščí ještěr"
Pteropelyx - "pánev (jako) pírko" - narážka na lehkou stavbu pánve
Pterospondylus - "okřídlený obratel"
Puertasaurus - "Puertův ještěr" - na počest Pabla Puerta
Pukyongosaurus - "ještěr univerzity Pukyong"
Pycnonemosaurus - "silný neznámý ještěr"
Pyroraptor - "ohnivý lupič/uchvatitel"
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/
http://www.dinosauria.com/dml/names/dinop.htm
http://www.wordinfo.info/words/index/info/view_unit/2727/?letter=a&page=26&s=sauria&spage=1
http://www.enchantedlearning.com/subjects/dinosaurs/glossary/indexp2.shtml
Abecední seznam dinosaurů pochází z http://www.dinosaurier-web.de/ a byl mírně doplněn z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/List_of_dinosaurs/. Pokud byste díky znalosti latiny (nebo lepších zdrojů) věděli, co znamenají jména rodů s otazníkem, napište to prosím do diskuze pod článkem. Pokud byste našli rod, který splňuje podmínky stanovené na začátku článku a není v něm uveden, můžete udělat totéž.
října 26, 2008
Paleogenomika pterosaurů a malá velikost genomu létajících obratlovců
Další z nových studií se zabývá genomem pterosaurů a důvodem, proč se u létajících obratlovců vyvinul poměrně malý genom. Dvě dnes existující skupiny létajících obratlovců - ptáci a netopýři - mají oproti svým blízkým příbuzným značně omezenou velikost genomu. Nic ale není známo o charakteristice genomu pterosaurů, kteří byli prvními aktivně létajícími obratlovci a ovládali vzduch desítky milionů let, než je nakonec ve svrchní křídě začali nahrazovat ptáci. Autoři se ale ve studii pokusili odhadnout velikost genomu čtyř druhů pterosaurů a čtyř druhů bazálních archosauromorfů pomocí Bayesova komparačního přístupu. Výsledky ukázaly, že malý genom charakteristický pro létající živočichy s ptáky a netopýry sdíleli i pterosauři, a že rychlost, jakou genom během evolučního procesu mění svou velikost, je v rámci kladu Amniota úměrná k samotné velikosti genomu. Jinak řečeno: nejvyšší rychlost vykazují evoluční linie s největším genomem. Autoři se rovněž pokusili zjistit, zda v rámci tetrapodů existuje souvislost mezi zmenšováním těla a zmenšováním rozsahu genomu, pro tuto hypotézu ale nenašli žádné důkazy. Našli ale nejlepší vysvětlení pro souvislost mezi vývojem letu a kontrakcí genomu: je jím zřejmě kombinace přizpůsobení a fylogenetické "setrvačnosti", což je tendence vzájemně příbuzných druhů zachovat si znaky zděděné po společném předkovi. Redukce genomu tak zřejmě u pterosaurů předcházela nebo probíhala souběžně s vývojem letových schopností.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
http://blogofscience.blogspot.com/2008/02/phylogenetic-inertia-and-cooperative.html
Abstrakt studie:
Organ, C.L. and Shedlock, A.M. (2008). Palaeogenomics of pterosaurs and the evolution of small genome size in flying vertebrates. Biology Letters FirstCite Early Online Publishing. DOI: 10.1098/rsbl.2008.0491
"The two living groups of flying vertebrates, birds and bats, both have constricted genome sizes compared with their close relatives. But nothing is known about the genomic characteristics of pterosaurs, which took to the air over 70Myr before birds and were the first group of vertebrates to evolve powered flight. Here, we estimate genome size for four species of pterosaurs and seven species of basal archosauromorphs using a Bayesian comparative approach. Our results suggest that small genomes commonly associated with flight in bats and birds also evolved in pterosaurs, and that the rate of genome-size evolution is proportional to genome size within amniotes, with the fastest rates occurring in lineages with the largest genomes. We examine the role that drift may have played in the evolution of genome size within tetrapods by testing for correlated evolution between genome size and body size, but find no support for this hypothesis. By contrast, we find evidence suggesting that a combination of adaptation and phylogenetic inertia best explains the correlated evolution of flight and genome-size contraction. These results suggest that small genome/cell size evolved prior to or concurrently with flight in pterosaurs. We predict that, similar to the pattern seen in theropod dinosaurs, genome-size contraction preceded flight in pterosaurs and bats."
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
http://blogofscience.blogspot.com/2008/02/phylogenetic-inertia-and-cooperative.html
Abstrakt studie:
Organ, C.L. and Shedlock, A.M. (2008). Palaeogenomics of pterosaurs and the evolution of small genome size in flying vertebrates. Biology Letters FirstCite Early Online Publishing. DOI: 10.1098/rsbl.2008.0491
"The two living groups of flying vertebrates, birds and bats, both have constricted genome sizes compared with their close relatives. But nothing is known about the genomic characteristics of pterosaurs, which took to the air over 70Myr before birds and were the first group of vertebrates to evolve powered flight. Here, we estimate genome size for four species of pterosaurs and seven species of basal archosauromorphs using a Bayesian comparative approach. Our results suggest that small genomes commonly associated with flight in bats and birds also evolved in pterosaurs, and that the rate of genome-size evolution is proportional to genome size within amniotes, with the fastest rates occurring in lineages with the largest genomes. We examine the role that drift may have played in the evolution of genome size within tetrapods by testing for correlated evolution between genome size and body size, but find no support for this hypothesis. By contrast, we find evidence suggesting that a combination of adaptation and phylogenetic inertia best explains the correlated evolution of flight and genome-size contraction. These results suggest that small genome/cell size evolved prior to or concurrently with flight in pterosaurs. We predict that, similar to the pattern seen in theropod dinosaurs, genome-size contraction preceded flight in pterosaurs and bats."
Fosilizované pero ze svrchnokřídové formace Point Lookout Sandstone
Fosilie per z období křídy jsou obecně extrémně vzácná, zvláště pak v klastických sedimentech - tedy takových, které tvoří úlomky hornin a minerálů pocházející z erozního procesu. Přesto nová studie Thomase E. Williamsona a kolektivu podává zprávu právě o takovém výjimečném objevu: nálezu neúplného obrysového pera (tedy pera tvořeného centrálním stvolem [scapus] , po jehož stranách se nachází prapor) v břidlicích, které řadíme mezi jemnozrnné klastické sedimenty. Jedná se konkrétně o formaci Point Lookout Sandstone nacházející se v pánvi San Juan na severozápadu Nového Mexika, datovanou do období spodního kampánu. Nález označený UNM (University of New Mexico) 14742 postrádá spodní postranní větve (rami) a tedy i spodní část praporu (vexillum); dále chybí spodek ostnu (rhachis) a brk (calamus). Pero má početné postranní větve; jeho prapor je symetrický a postupně se zúžuje až k zakulacené špičce. Větve byly navzájem propletené, takže měly rozlišenou proximální část s obloučkovitými paprsky (radii arcuati) a distální část s háčkovitými paprsky (radii hamati). Právě díky propletení těchto paprsků je prapor kompaktním útvarem. Na základě těchto morfologických charakteristik lze UNM 14742 s relativní jistotou označit za část tělesného pokryvu zástupce kladu Maniraptora, kam patří jak ptáci, tak coelurosauři jim blízce příbuzní.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://mujweb.atlas.cz/veda/biologie/ptaci.htm
Abstrakt studie:
Williamson, T.E., Kues, B.S., Weissmann, G.S., Stidham, T.A., and Yurchyk, S.L. 2008. A Cretaceous feather from the Upper Cretaceous (lower Campanian) Point Lookout Sandstone, San Juan Basin, northwestern New Mexico. Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2008.10.003.
Fossils of Cretaceous feathers are extremely rare, especially from clastic sediments. Here we report on a partial pennaceous feather collected from the lower Campanian Point Lookout Sandstone of northwestern New Mexico (New Mexico Museum of Natural History locality L-7468). The feather is from a laterally discontinuous shale at the top of the Point Lookout Sandstone, a basal marine shoreline facies deposited during the R-4 regressive cycle. The shale contains cylindrical invertebrate burrows including Ophiomorpha, abundant plant fragments of conifers and angiosperms, and a sparse invertebrate fauna including the inarticulate brachiopod Lingula and the bivalves Caryocorbula and Nucula. The partial pennaceous feather, University of New Mexico (UNM) 14742, is preserved on a bedding plane as either a carbonized trace or an autolithification. The feather is missing the basal barbs and the base of the rachis and calamus. It possesses numerous barbs that are arrayed in symmetrial vanes. The vanes decrease in width toward a rounded tip. Both vanes show gaps that indicate the barbs normally interlocked and so possessed differentiated distal and proximal barbules. Based on this morphology, UNM 14742 is a closed pennaceous feather (Stage IV) and a contour feather and can be referred to Maniraptora, a group that includes true birds and coelurosaur dinosaurs.
Zdroje:
http://forum.wildprehistory.org/
http://mujweb.atlas.cz/veda/biologie/ptaci.htm
Abstrakt studie:
Williamson, T.E., Kues, B.S., Weissmann, G.S., Stidham, T.A., and Yurchyk, S.L. 2008. A Cretaceous feather from the Upper Cretaceous (lower Campanian) Point Lookout Sandstone, San Juan Basin, northwestern New Mexico. Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2008.10.003.
Fossils of Cretaceous feathers are extremely rare, especially from clastic sediments. Here we report on a partial pennaceous feather collected from the lower Campanian Point Lookout Sandstone of northwestern New Mexico (New Mexico Museum of Natural History locality L-7468). The feather is from a laterally discontinuous shale at the top of the Point Lookout Sandstone, a basal marine shoreline facies deposited during the R-4 regressive cycle. The shale contains cylindrical invertebrate burrows including Ophiomorpha, abundant plant fragments of conifers and angiosperms, and a sparse invertebrate fauna including the inarticulate brachiopod Lingula and the bivalves Caryocorbula and Nucula. The partial pennaceous feather, University of New Mexico (UNM) 14742, is preserved on a bedding plane as either a carbonized trace or an autolithification. The feather is missing the basal barbs and the base of the rachis and calamus. It possesses numerous barbs that are arrayed in symmetrial vanes. The vanes decrease in width toward a rounded tip. Both vanes show gaps that indicate the barbs normally interlocked and so possessed differentiated distal and proximal barbules. Based on this morphology, UNM 14742 is a closed pennaceous feather (Stage IV) and a contour feather and can be referred to Maniraptora, a group that includes true birds and coelurosaur dinosaurs.
října 25, 2008
Morfologie končetin a způsob letu enantiornitů
Nová studie Garetha J. Dykea a Roberta L. Nuddse prezentuje výsledky morfometrických a stratigrafických analýz fosilního záznamů teropodů z kladu Enantiornithes, kteří byli nejrozšířenějšími ptáky druhé poloviny období druhohor. Tyto primitivní ptáci existovali po dobu 60 milionů let, a mladším vývojovým liniím ustoupili až v závěru období křídy. Jejich fosilie jsou známy z pěti kontinentů a od doby, kdy byla Enantiornithes poprvé identifikována jako samostatná skupina (což se stalo roku 1981) se hlavně díky množství kompletnějších nálezů objevených během devadesátých let podařilo shromáždit dostatečné množství dat k extrakci biologických vzorců. Srovnání dostupných fosilií se souborem dat o proporcích končetin u moderních ptáků (Neornithes) prokázalo, že rozměry předních končetin enantiornitů spadají pod rozsah zjištěný u žijících druhů, což by nasvědčovalo tomu, že i jejich styl letu nebyl od recentních ptáků výrazně odlišný. Oproti tomu rozměry jejich zadních nohou se v mnoha případech liší od jakéhokoli žijícího ptáka. Přestože tedy zástupci této skupiny byli podobní žijícím druhům v jejich křídelních proporcích, někteří fosilní enantiorniti zřejmě měli odlišný způsob letu, mezi jejich současnými protějšky neviděný.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Enantiornithes
Abstrakt studie:
Dyke, G.J., and Nudds, R.L. 2008. The fossil record and limb disparity of enantiornithines, the dominant flying birds of the Cretaceous. Lethaia. doi: 10.1111/j.1502-3931.2008.00135.x.
Morphometric and stratigraphic analyses that encompass the known fossil record of enantiornithine birds (Enantiornithes) are presented. These predominantly flighted taxa were the dominant birds of the second half of the Mesozoic; the enantiornithine lineage is known to have lasted for at least 60 million years (Ma), up until the end of the Cretaceous. Analyses of fossil record dynamics show that enantiornithine 'collectorship' since the 1980s approaches an exponential distribution, indicating that an asymptote in proportion of specimens has yet to be achieved. Data demonstrate that the fossil record of enantiornithines is complete enough for the extraction of biological patterns. Comparison of the available fossil specimens with a large data set of modern bird (Neornithes) limb proportions also illustrates that the known forelimb proportions of enantiornithines fall within the range of extant taxa; thus these birds likely encompassed the range of flight styles of extant birds. In contrast, most enantiornithines had hindlimb proportions that differ from any extant taxa. To explore this, ternary diagrams are used to graph enantiornithine limb variation and to identify some morphological oddities (Otogornis, Gobipteryx); taxa not directly comparable to modern birds. These exceptions are interesting - although anatomically uniform, and similar to extant avians in their wing proportions, some fossil enantiornithines likely had flight styles not seen among their living counterparts.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Enantiornithes
Abstrakt studie:
Dyke, G.J., and Nudds, R.L. 2008. The fossil record and limb disparity of enantiornithines, the dominant flying birds of the Cretaceous. Lethaia. doi: 10.1111/j.1502-3931.2008.00135.x.
Morphometric and stratigraphic analyses that encompass the known fossil record of enantiornithine birds (Enantiornithes) are presented. These predominantly flighted taxa were the dominant birds of the second half of the Mesozoic; the enantiornithine lineage is known to have lasted for at least 60 million years (Ma), up until the end of the Cretaceous. Analyses of fossil record dynamics show that enantiornithine 'collectorship' since the 1980s approaches an exponential distribution, indicating that an asymptote in proportion of specimens has yet to be achieved. Data demonstrate that the fossil record of enantiornithines is complete enough for the extraction of biological patterns. Comparison of the available fossil specimens with a large data set of modern bird (Neornithes) limb proportions also illustrates that the known forelimb proportions of enantiornithines fall within the range of extant taxa; thus these birds likely encompassed the range of flight styles of extant birds. In contrast, most enantiornithines had hindlimb proportions that differ from any extant taxa. To explore this, ternary diagrams are used to graph enantiornithine limb variation and to identify some morphological oddities (Otogornis, Gobipteryx); taxa not directly comparable to modern birds. These exceptions are interesting - although anatomically uniform, and similar to extant avians in their wing proportions, some fossil enantiornithines likely had flight styles not seen among their living counterparts.
října 24, 2008
Srovnání dinosauřích stop z Isle of Skye a Wyomingu
Srovnáním střednějurských dinosauřích stop z geograficky značně vzdálených lokalit se zabývá nová studie Neila D. L. Clarka a Michaela K. Brett-Surmana. Jedná se konkrétně o formace Lealt Shale, Valtos Sandstone, Duntulm a Kilmaluag na skotském ostrově Skye (všechny z období bathonu; tj. zhruba před 168 - 172 miliony let) a formace Sundance (bathon) a Gypsum Spring (bajok) ve Wyomingu, USA. Měření a analýza odsud pocházejících tridaktylních sérií stop nasvědčuje tomu, že menší stopy z Kilmaluag Formation a Valtos Sandstone jsou nerozeznatelné od otisků z americké Sundance Formation. Jeden konkrétní otisk z Lealt Shale Formation je zase podobný větším stopám z Valtos Sandstone. Otisky nohou z formací Duntulm a Gypsum Springs se od jiných stop liší způsobem, jakým se stopy sdružují do skupin a lze zde rozeznat celkem čtyři odlišné typy seskupení, což může ukazovat na přítomnost nejméně čtyř odlišných typů dinosaurů.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Clark, N.D.L., and Brett-Surman, M.K. 2008. A comparison between dinosaur footprints from the Middle Jurassic of the Isle of Skye, Scotland, UK, and Shell, Wyoming, USA. Scottish Journal of Geology 44(2):139-150. doi: 10.1144/0036-9276/01-363.
Measurements of Middle Jurassic tridactyl dinosaur tracks from the Bathonian, Lealt Shale, Valtos Sandstone, Duntulm and Kilmaluag formations of the Isle of Skye, UK, are compared to the same measurements taken for dinosaur footprints from the Bajocian, Gypsum Spring and the Bathonian, Sundance Formation of the Bighorn Basin, Wyoming, USA. Principal component analysis of the data suggests that the smaller footprints from the Valtos Sandstone and Kilmaluag formations are indistinguishable from the footprints of the Sundance Formation. The single footprint from the Lealt Shale Formation is similar to the larger footprints from the Valtos Sandstone Formation. The footprints from the Duntulm and Gypsum Springs formations form distinct groupings from all other footprints. Four different groupings of dinosaur footprints can be recognized from the principal component analysis that may represent at least four different types of dinosaur.
Zdroj:
http://forum.wildprehistory.org/
Abstrakt studie:
Clark, N.D.L., and Brett-Surman, M.K. 2008. A comparison between dinosaur footprints from the Middle Jurassic of the Isle of Skye, Scotland, UK, and Shell, Wyoming, USA. Scottish Journal of Geology 44(2):139-150. doi: 10.1144/0036-9276/01-363.
Measurements of Middle Jurassic tridactyl dinosaur tracks from the Bathonian, Lealt Shale, Valtos Sandstone, Duntulm and Kilmaluag formations of the Isle of Skye, UK, are compared to the same measurements taken for dinosaur footprints from the Bajocian, Gypsum Spring and the Bathonian, Sundance Formation of the Bighorn Basin, Wyoming, USA. Principal component analysis of the data suggests that the smaller footprints from the Valtos Sandstone and Kilmaluag formations are indistinguishable from the footprints of the Sundance Formation. The single footprint from the Lealt Shale Formation is similar to the larger footprints from the Valtos Sandstone Formation. The footprints from the Duntulm and Gypsum Springs formations form distinct groupings from all other footprints. Four different groupings of dinosaur footprints can be recognized from the principal component analysis that may represent at least four different types of dinosaur.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)